ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.17.2013:43
sp. zn. 1 Afs 17/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: BS Park II.
s. r. o., se sídlem Ostrovní 30/126, Praha 1, zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem
se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích ze dne 30. 8. 2012, čj. 5925/12-1200, ze dne 20. 3. 2012, čj. 1921/12-1200,
ze dne 10. 10. 2012, čj. 7493/12-1200, ze dne 9. 11. 2012, čj. 8168/12-1200 a ze dne 30. 4. 2012,
čj. 3405/12-1200, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2013, čj. 10 Af 553/2012 – 69, ze dne 6. 2. 2013,
čj. 10 Af 429/2012 – 83, ze dne 13. 3. 2013, čj. 10 Af 614/2012 – 44, ze dne 2. 4. 2013,
čj. 10 Af 9/2013 – 54 a ze dne 13. 3. 2013, čj. 10 Af 486/2012 – 61,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 17/2013,
sp. zn. 1 Afs 22/2013, 1 Afs 30/2013, 1 Afs 33/2013 a
1 Afs 34/2013 se s p o j u j í ke společnému projednání. Nadále budou vedeny
pod sp. zn. 1 Afs 17/2013.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce uzavřel se společností E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „společnost E.ON“)
smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat
elektřinu do elektrizační soustavy. Na základě uvedené smlouvy žalobce fakturoval distributorovi
dodanou elektřinu, faktury však nebyly uhrazeny v plné výši, a to z důvodu, že společnost E.ON
odvedla z fakturované částky odvod ve smyslu §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů) (dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny“). Žalobce proti
uvedenému postupu brojil stížnostmi podle §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále
jen „daňový řád“), které Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) zamítl.
Odvolání žalobce proti zmíněným rozhodnutím Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále
jen „finanční ředitelství“) zamítlo rozhodnutími dne 30. 8. 2012, čj. 5925/12-1200 (ve vztahu
k fakturám za měsíce říjen 2011, listopad 2011, prosinec 2011, leden 2012 a únor 2012),
ze dne 20. 3. 2012, čj. 1921/12-1200 (ve vztahu k fakturám za měsíce červen 2011 a
červenec 2011), ze dne 10. 10. 2012, čj. 7493/12-1200 (ve vztahu k faktuře za měsíc
březen 2012), ze dne 9. 11. 2012, čj. 8168/12-1200 (ve vztahu k faktuře za měsíc duben 2012),
a ze dne 30. 4. 2012, čj. 3405/12-1200 (ve vztahu k faktuře za měsíc srpen 2011 a září 2011).
Finanční ředitelství uvedlo, že společnost E.ON jako plátce uvedeného odvodu postupovala
v souladu se zákonem o podpoře výroby elektřiny.
[2] Proti zmíněným rozhodnutím finančního ředitelství podal žalobce žaloby ke krajskému
soudu, který je výše označenými rozsudky zamítl a potvrdil tak závěry finančního ředitelství.
II.
Argumenty napadených rozsudků krajského soudu
[3] Krajský soud ve svých rozsudcích nejprve připomněl relevantní zákonnou úpravu.
Novelou zákona o podpoře výroby elektřiny provedenou zákonem č. 402/2010 Sb. byl zaveden
odvod za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013
v zařízeních uvedených do provozu v době od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 (§7a zákona o podpoře
výroby elektřiny). Poplatníkem odvodu je přitom výrobce elektřiny ze slunečního záření,
tj. v tomto případě žalobce, a plátcem pak provozovatel přenosové soustavy, tj. společnost
E.ON. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou
výkupní ceny, přičemž sazby činí 26 %. Plátce má povinnost srazit nebo odvod vybrat a odvést
jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období. Společnost E.ON proto podle
názoru krajského soudu postupovala zcela v souladu se zákonem, pokud odvod srazila a odvedla
jej správci daně.
[4] Soud uvedl, že právní úprava odvodu z výroby elektřiny ze slunečního záření byla
podrobena přezkumu Ústavním soudem, který ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/1,1 konstatoval, že tato úprava není protiústavní. Krajský soud odkázal
na uvedený nález Ústavního soudu také v souvislosti s tvrzením žalobce o porušení Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), Dodatkového protokolu
k Úmluvě (dále jen „Dodatkový protokol“) a Listiny základních práv EU. Ústavní soud se totiž
základními právy a svobodami, jako ochranou vlastnictví, zákazem diskriminace, svobodou
podnikání, a výkladem právních norem zabýval i se zřetelem k mezinárodním smlouvám, kterými
je Česká republika vázána. Poukázal například na Listinu základních práv EU, Dodatkový
protokol či provedl mezinárodní komparaci judikaturních závěrů. Z hlediska mezinárodních
smluv, jimiž je Česká republika vázána, Ústavní soud neshledal, že daný zákon je v rozporu
se základními zásadami demokratického a právního státu.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že má -li placení odvodu oporu v zákoně, který
je v souladu s ústavním pořádkem, pak se nelze dovolávat porušení §5 odst. 1 daňového řádu.
Podle soudu nebyla přiléhavá ani argumentace žalobce, že finanční orgány obou stupňů
nerespektovaly mezinárodní smlouvy, neboť Ústavní soud neshledal rozpor dané právní úpravy
s mezinárodními závazky České republiky.
[6] V napadeném rozsudku ze dne 2. 4. 2013, čj. 10 Af 9/2013 – 54, se krajský soud
zabýval také požadavkem žalobce na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, přičemž
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 80/2012 – 40, ve
kterém Nejvyšší správní soud důvod pro předložení předběžné otázky v této věci neshledal.
III.
Argumenty kasačních stížností
[7] Proti rozsudkům krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) totožnými kasačními
stížnostmi, a to z důvodu nezákonného posouzení právní otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů napadených
rozsudků podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[8] Nejprve stěžovatel namítal, že k rajský soud v otázce nesouladu odvodu zavedeného
novelou zákona o podpoře výroby elektřiny s mezinárodními smlouvami, tj. Smlouvou o EU (ve
znění tzv. Lisabonské smlouvy), Úmluvou, Dodatkovým protokolem a Listinou základních práv
EU (uvedené dokumenty stěžovatel souhrnně nazýval jako mezinárodní smlouvy), nesprávně
argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Ústavní soud totiž není oprávněn
posuzovat soulad právní normy s mezinárodní smlouvou, která je sice podle čl. 10 Ústavy
součástí právního řádu České republiky, není však součástí ústavního pořádku České republiky.
Ústavní soud proto nemohl ve svém nálezu posuzovat soulad novely s mezinárodními
smlouvami a ani tak neučinil. Není proto v této souvislosti podstatné, k jakým závěrům dospěl
při posuzování souladu vnitrostátní právní normy s normami ústavními. Krajský soud proto
pochybil, pokud své závěry vystavěl na závěrech uvedeného nálezu Ústavního soudu, neboť
ty nejsou ve věci aplikovatelné (ty jsou totiž aplikovatelné pouze z hlediska souladu novely
s ústavním pořádkem). Nepřezkoumatelnost napadených rozsudků proto shledal stěžovatel
v tom, že krajský soud sám soulad novely s mezinárodními smlouvami vůbec neposoudil.
[9] V rámci druhé kasační námitky stěžovatel obsáhle popsal účel a obsah směrnice
2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu
s elektřinou (dále jen „směrnice 2001/77/ES“), a směrnice 2009/28/ES, o podpoře využívání
energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnice 2001/77/ES a směrnice
2003/30/ES (dále jen „2009/28/ES“), jež byly do českého právního řádu implementovány
zákonem o podpoře výroby elektřiny. Upozornil, že dle čl. 27 odst. 1 směrnice 2009/28/ES měly
členské státy uvést v účinnost předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do
5. 12. 2010. Reakcí českého zákonodárce bylo přijetí novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb.,
jímž byl zaveden odvod a kterou zákonodárce „reagoval“ na jím nevítaný rozmach výroby
elektřiny ze slunečního záření v České republice. Zákonodárce přitom zcela ignoroval, že tento
rozmach vycházel z důvěry investorů v dlouhodobost podpory výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů, která byla garantována zákonem o podpoře výroby elektřiny ve znění před novelou.
Zákonodárce zavedením odvodu dodatečně změnil dříve nastavená pravidla podpory výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů, neboť fakticky snížil výši dříve garantované podpory
a tím změnil i dobu návratnosti investic do výrobních zdrojů elektřiny vyráběné ze slunečního
záření. Podle stěžovatele je zjevné, že novela není v souladu s právem platným v České republice,
neboť jeho součástí je i právo EU, tvořené (mimo jiné) i citovanými mezinárodními smlouvami
a evropskými směrnicemi.
[10] Za řešení popsané situace považuje stěžovatel předložení věci Soudnímu dvoru EU
k rozhodnutí o předběžné otázce, což mohl učinit již krajský soud. Stěžovatel také ve svých
kasačních stížnostech formuloval tři otázky, které by dle jeho názoru měl Nejvyšší správní soud
Soudnímu dvoru EU předložit.
[11] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal usnesení,
kterým by přerušil řízení a obrátil se na Soudní dvůr EU s příslušnou předběžnou otázkou. Pokud
Nejvyšší správní soud této možnosti nevyužije, stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky
krajského soudu zrušil a vrátil mu věci k dalšímu řízení.
IV.
Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem sdělil, že se zcela ztotožňuje
s napadenými rozsudky krajského soudu a neshledává je nepřezkoumatelnými ani nezákonnými.
Správce daně při posuzování stížností na postup plátce daně postupoval plně v souladu s platnou
právní úpravou, pokud stížnosti zamítl. Plátce daně, tj. společnost E.ON, totiž dostál
své povinnosti podle §233 daňového řádu a daň vybíranou srážkou ve stanovené lhůtě a výši
odvedl. Žalovaný poznamenal, že účastník řízení je povinen v daňovém řízení postupovat
v souladu se zákonem a jinými právními předpisy (§5 odst. 1 daňového řádu),
což v posuzovaném případě splnil. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelův nesouhlas s nově
stanoveným odvodem, kdy tento odvod stanovil zákon, který plátce daně i správce daně plně
respektovali. Dále žalovaný připomněl, že správce daně ani účastník řízení nemají kompetence
k rozhodování o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona s Listinou základních práv a svobod,
neboť tato pravomoc je dána pouze Ústavnímu soudu. Odkázal také na již výše zmiňovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud shledal konformitu ustanovení
zákona o podpoře výroby elektřiny.
[13] Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl.
[14] V reakci na vyjádření žalovaného stěžovatel konstatoval, že toto vyjádření je pouhým
potvrzením zhůvěřilosti veškerého dosavadního postupu žalovaného, jakož i daňových orgánů
nižšího stupně, kdy se tyto orgány ani neobtěžovaly číst stěžovatelova podání. Zdůraznil,
že v dosavadním řízení netvrdil zdaleka pouze protiústavnost, ale opakovaně namítal zejména
rozpor s přímo aplikovatelnými ustanoveními práva Evropské unie a zásadami, na nichž právo
Evropské unie stojí. S těmito námitkami se přitom krajský soud ani žalovaný nikdy nevypořádali.
V.
Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Vzhledem k tomu, že totožně formulované kasační stížnosti stěžovatele směřují proti
obdobným rozhodnutím krajského soudu, rozhodl Nejvyšší správní soud ve shodě
s §39 odst. 1 a §120 s. ř. s., o spojení těchto kasačních stížností ke společnému projednání.
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasačních stížností hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnosti mají požadované náležitosti, byly
podány včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnosti odmítnout
pro nepřípustnost.
[17] K osobě žalovaného soud podotýká, že k 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství
a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a jejich
působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční
správě České republiky. V souladu s §19 odst. 1, §20 odst. 1 a 2 a §7 písm. a) posledně
zmiňovaného zákona ve spojení s §114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přešla
působnost Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako orgánu rozhodujícího
o odvoláních proti rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství.
Za žalovaného je proto třeba považovat v souladu s §69 s. ř. s. právě Odvolací finanční
ředitelství.
[18] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadených
rozsudků, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že se krajský soud sám nevypořádal s tvrzeným
rozporem novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb. s mezinárodními smlouvami, respektive,
že argumentoval pouze nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který však v této otázce
nebyl aplikovatelný.
[20] V této souvislosti je třeba poznamenat, že za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
je rozhodnutí krajského soudu považováno tehdy, „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (viz rozsudek
NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[21] Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že se krajský soud ve všech pěti věcech
souladem předmětné novely s mezinárodními smlouvami zabýval. V rozsudcích
čj. 10 Af 429/2012 – 83 a čj. 10 Af 486/2012 – 61, v obou v bodech 15 a 16, krajský soud
poznamenal, že stěžovatel v řízení před správními orgány ani v žalobním řízení neuvedl,
v čem konkrétně mělo k porušení mezinárodních smluv dojít, pouze obecně tvrdil, že zavedení
a provádění odvodu je v rozporu s příslušnými přímo aplikovatelnými ustanoveními
mezinárodních smluv. Proto krajský soud v uvedených rozsudcích a také v rozsudcích
čj. 10 Af 553/2012 - 69, čj. 10 Af 9/2013 – 54 a 10 Af 614/2012 – 44 na straně 5, odkázal
na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se zabýval výkladem zachování základních
svobod, ochranou vlastnictví, neporušením zákazu diskriminace, svobody podnikání a výkladem
právních norem se zřetelem k mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázána,
přičemž zde neshledal rozpor. Nepřisvědčil přitom stěžovateli v tom, že by Ústavní soud
nepřezkoumával konkrétní právní předpis z hlediska mezinárodních závazků, případně
komunitárního práva. Soud navíc poukázal na směrnici 2001/77/ES a směrnici 2009/28/ES,
které nestanovují povinnost podpory solárních elektráren na volné ploše a podpory ostrovních
elektrických systémů ani nepředepisují způsob podpory obnovitelných zdrojů. Proto nemohlo
dojít k porušení předpisů komunitárního práva. Krajský soud v napadených rozsudcích také
připustil, že finanční ředitelství se v přezkoumávaných rozhodnutích tvrzeným rozporem
se závazky mezinárodního práva dostatečně nezabývalo, respektive se jím zabývalo jen velmi
stručně, nicméně nedopustilo se takového pochybení, které by způsobilo nezákonnost
napadených rozhodnutí.
[22] Nejvyšší správní soud proto uvádí, že z napadených rozsudků krajského soudu
jednoznačně vyplývá, z jakého důvodu považoval soud žalobní námitky spočívající v nesouladu
předmětné novely s mezinárodními smlouvami za nedůvodné. Krajský soud se tedy tvrzeným
rozporem předmětné novely zákona o podpoře výroby elektřiny sám dostatečně zabýval, a proto
nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by přezkoumávané rozsudky byly nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
[23] Kasační soud dále posuzoval, zda se krajský soud nedopustil nesprávného právního
posouzení otázky souladu předmětné novely se stěžovatelem uváděnými mezinárodními
smlouvami a evropskými dokumenty, pokud v této věci argumentoval nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[24] Ze spisů krajského soudu kasační soud ověřil, že žaloby stěžovatele obsahovaly pouze
obecné námitky, že se finanční ředitelství v napadených rozhodnutích nevypořádalo s tvrzeným
rozporem novely s mezinárodními smlouvami a tato rozhodnutí jsou z toho důvodu
nepřezkoumatelná. Ve svých obsáhlých žalobách (a stejně tak následně i v kasačních stížnostech)
stěžovatel uvedl, že právní úprava odvodu a jeho faktická realizace je v rozporu se základními
zásadami stanovenými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána a které mají
přednost před zákonem. Konkrétně zmínil rozpor se zásadou právní jistoty (preambule smlouvy
o EU, čl. 17 Úmluvy, čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv EU), zásadou ochrany vlastnictví (čl. 1
Dodatkového protokolu, čl. 17 Listiny základních práv EU), zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy,
čl. 21 Listiny základních práv EU), zákazu zneužití práv (čl. 17 Úmluvy), a svobodou podnikání
(čl. 16 Listiny základních práv EU), dále upozornil na čl. 52 Listiny základních práv EU, jež je
nadepsán jako rozsah a výklad práv a zásad.
[25] V souvislosti s námitkou stěžovatele o neaplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 je třeba poznamenat, že stěžovatel nesprávně chápe pojem ústavního
pořádku České republiky, neboť z jeho kasačních stížností vyplývá, že jím citované mezinárodní
smlouvy upravující základní lidská práva a svobody patří sice do právního řádu České republiky,
nespadají ovšem do ústavního pořádku. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že rozsah
pojmu ústavního pořádku je třeba vedle čl. 112 odst. 1 Ústavy vyložit také v souladu s čl. 1
odst. 2 Ústavy a do jeho rámce tedy zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách, tak jak byly vymezeny v čl. 10 Ústavy v jeho znění
před euronovelou Ústavy (viz nález ÚS ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, publ. pod
č. N 80/26 SbNU 317, č. 403/2002 Sb.). Z toho jednoznačně plyne, že Úmluva a Dodatkový
protokol patří do rámce ústavního pořádku České republiky a Ústavní soud je tak oprávněn
posuzovat soulad zákonů s těmito smlouvami.
[26] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem krajského soudu, že ve věci
stěžovatelovy námitky spočívající v nesouladu novely zákona o podpoře výroby elektřiny
s Úmluvou a Dodatkovým protokolem je na místě odkázat na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který se zabýval souladem této novely s ústavním pořádkem, tedy
i s Úmluvou a Dodatkovým protokolem.
[27] Ve vztahu k tvrzenému rozporu s Listinou základních práv EU a Smlouvou o EU, které
jsou součástí unijního práva, kasační soud nejprve zmiňuje, že Ústavní soud interpretuje ústavní
právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva unijního; přičemž nemůže zcela přehlížet
dopad unijního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní
úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na unijní právo (srov. nález pléna
ÚS ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Nález Pl. ÚS 50/04). Dále Nejvyšší správní soud připomíná,
že podle čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv EU platí, že tam, kde práva obsažená v Listině
základních práv EU odpovídají právům zaručeným Úmluvou, jsou jejich smysl a rozsah
(hodnotově) stejné jako ty, které jim přikládá Úmluva. Uvedené lze chápat tak, že v běžných
případech bude ochrana práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky
a totožných práv a svobod obsažených v Listině základních práv EU v zásadě rovnocenná.
Žalobce má však pravdu v tom, že Ústavní soud ČR není oprávněn posuzovat soulad české
právní úpravy s evropským právem. Proto bylo v nyní posuzovaném případě na místě,
aby krajský soud v napadeném rozsudku podrobněji vysvětlil, z jakého důvodu se domnívá,
že předmětná právní úprava není v rozporu s evropským právem, respektive Listinou základních
práv EU.
[28] V napadených rozsudcích krajský soud sice sám nerozvinul podrobnější úvahu, ze které
by vyplýval jeho závěr o souladu předmětné novely s Listinou základních práv EU, avšak tuto
nedůslednost kasační soud neshledává natolik závažnou, že by mohla způsobit nezákonnost
napadených rozsudků. Stěžovatel ostatně sám nespecifikoval ani nerozvedl, v čem konkrétně
je zákon o podpoře výroby elektřiny v rozporu s tvrzenými právy stanovenými v Listině
základních práv EU.
[29] Stěžovatel dále argumentuje tím, že přijatá novela je v rozporu s účelem směrnice
2001/77/ES a s cílem směrnice 2009/28/ES, neboť reakcí českého zákonodárce nebyla
„maximální podpora“ subjektů investujících do obnovitelných zdrojů, ale přijetí novely, kterou
zákonodárce reagoval na jím nevítaný rozmach výroby elektřiny ze slunečního záření v České
republice.
[30] K této kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jde o nepřípustnou námitku
ve smyslu ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel vznesl poprvé až ve svých kasačních
stížnostech, přestože ji mohl uplatnit již v řízení před krajským soudem. Ve svých žalobách však
stěžovatel argumentoval pouze obecně rozporem s komunitárním právem a zásadami, na kterých
je právo EU postaveno.
[31] Nad rámec však Nejvyšší správní soud připomíná, že souladem novely zákona o podpoře
výroby elektřiny se směrnicí 2009/28/ES, respektive jejím cílem a účelem, se již zdejší soud
zabýval v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 80/2012 – 40, publ. pod č. 2808/2013 Sb. NSS.
Zde uvedl, že hlavním smyslem směrnice 2009/28/ES je uložit státům závazek dosáhnout
do roku 2020 stanoveného podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné
spotřebě energie. Dle čl. 3 odst. 2 této směrnice jsou státy povinny zavést opatření, kterými
účinným způsobem zajistí dosažení stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů.
Za tím účelem mohou členské státy zavést režim podpory (viz čl. 3 odst. 3). Režimem podpory
se rozumí jakýkoli nástroj, režim či mechanismus uplatňovaný členským státem či skupinou
členských států, který podporuje užívání energie z obnovitelných zdrojů snížením nákladů
na výrobu této energie, zvýšením ceny, za kterou ji lze prodat, nebo zvýšením množství takto
prodané energie prostřednictvím povinnosti využívat energii z obnovitelných zdrojů nebo jinak.
To zahrnuje mimo jiné investiční pomoc, osvobození od daně nebo snížení daně, vrácení daně,
režimy podpory pro povinnost využívat energii z obnovitelných zdrojů, včetně režimů
používajících zelené certifikáty, a režimy přímé cenové podpory, včetně tarifů výkupních
cen a plateb prémií [čl. 2 písm. k) směrnice].
[32] Cílem směrnice 2009/28/ES je dosažení minimálního stanoveného podílu energie
z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie na území Evropské unie,
a to prostřednictvím dosažení minimálního podílu energie z obnovitelných zdrojů stanoveného
diferencovaně pro jednotlivé členské státy. Česká republika je povinna do roku 2020 dosáhnout
podílu alespoň ve výši 13%.
[33] Zdejší soud v uvedeném rozsudku čj. 1 Afs 80/2012 – 40 dospěl k závěru, že směrnice
2009/28/ES nemá přímý účinek, neboť předpokladem vertikálního přímého účinku směrnice
je, že povinnosti, jež ukládá, jsou v ní formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně,
a že uplynula lhůta pro její transpozici (základy této judikatury byly položeny rozhodnutím
Soudního dvora Evropských společenství ze dne 4. 12. 1974 ve věci 41/74 - Yvonne van Duyn proti
Home Office, Recueil s. 1337, z poslední doby viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne
12. 7. 2012 ve věci Vodafone Espana SA, C-55/11, C-57/11 a C-58/11, bod 37). Směrnice
2009/28/ES ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené
z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 třinácti procent hrubé konečné spotřeby energie.
Ponechává jí přitom široký prostor pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle
dosaženo. Směrnice 2009/28/ES dovoluje, aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické
energie z obnovitelných zdrojů, čímž činí výjimku z jinak poměrně striktního zákazu veřejné
podpory. Stěžovatelova námitka, že zákonodárce přijetím novely dodatečně změnil dříve
nastavená pravidla podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, tedy není důvodná
ani z hlediska odstavce 25 odůvodnění směrnice 2009/28/ES. Tato směrnice naopak
v uvedeném odstavci zdůrazňuje, že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady
a náklady vnitrostátních režimů podpory. Pro přímý účinek směrnice tak není splněna hned první
z podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku
členského státu.
[34] Stěžovatel tedy není oprávněn dovolávat se v řízení před vnitrostátním soudem směrnice
2009/28/ES, neboť uvedená směrnice nemá přímý účinek.
[35] S ohledem na výše uvedené neshledal soud žádného důvodu pro položení předběžné
otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Aplikovaná právní úprava odvodu za elektřinu
ze slunečního záření nemá předobraz v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem
ani zavedení tohoto odvodu nebrání. Ani sám stěžovatel neuvedl žádné konkrétní ustanovení
směrnice, jehož výklad by měl být Soudním dvorem podán. Poukázal pouze na účel směrnice
2001/77/ES a cíl směrnice 2009/28/ES a dále na rozpor s některými základními lidskými právy
a svobodami stanovenými v Úmluvě, Dodatkovém protokolu a Listině základních práv EU, jejich
porušení ovšem Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené neshledává. Jak soud však
vyložil výše, zavedením odvodu zcela nepochybně není kompromitován cíl směrnice
2009/28/ES a nebyla ani porušena základní lidská práva a svobody namítané stěžovatelem,
což vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
VI.
Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[36] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnosti jako nedůvodné (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za po užití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu