ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.366.2019:29
sp. zn. 1 Afs 366/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: FERBO s.r.o.,
se sídlem Tovačovského 490/4, Olomouc, zastoupená Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem
se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2017,
č. j. 27517/17/5200-11432-807689, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 7. 2019, č. j. 65 Af 53/2017 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) doměřil žalobkyni
dodatečným platebním výměrem ze dne 25. 7. 2016, č. j. 1517501/16/3101-51525-802353,
daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 ve výši 361.000 Kč, a dále
platebním výměrem ze dne 25. 7. 2016, č. j. 1517616/16/3101-51525-802353, daň za zdaňovací
období roku 2011 ve výši 524.400 Kč. V obou platebních výměrech uložil i penále.
[2] Žalobkyně dle zjištění správce daně uplatnila v daňově uznatelných (uplatnitelných)
nákladech ve zdaňovacím období roku 2010 fakturaci za pronájem reklamní plochy na soutěžních
vozidlech na závodech rallye od dodavatele DG Advices s. r. o. (dále jen „DG Advices“) ve výši
1.970.000 Kč a ve zdaňovacím období roku 2011 fakturaci za pronájem reklamní plochy
na soutěžních vozidlech na závodech rallye od dodavatele DG Advices ve výši 300.000 Kč
a od dodavatele DG Advantage s. r. o. (dále jen „DG Advantage“) ve výši 3.000.000 Kč, a dále
od téhož dodavatele fakturaci ve výši 300.000 Kč za poskytnuté reklamní služby. Ve zprávě
o daňové kontrole dospěl správce daně k závěru, že ceny reklamy sjednané mezi žalobkyní
a jejími dodavateli DG Advices a DG Advantage neodpovídají cenám mezi nezávislými osobami
(dále také „referenční ceny“), neboť pronájem reklamní plochy byl prováděn v řetězci
společností, které představovaly spojené osoby za účelem snížení základu daně nebo zvýšení
daňové ztráty. Žalobkyně dle správce daně uspokojivě nedoložila část nákladů za uvedené služby,
a to ve výši rozdílů mezi cenami sjednanými a referenčními cenami dle §23 odst. 7 písm. b)
bod 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tudíž neprokázala, že se jedná v plné výši
o náklad vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů dle §24 odst. 1 ZDP. Správce daně
proto zvýšil žalobkyni za zdaňovací období 2010 základ daně o částku 1.900.000 Kč
a za zdaňovací období 2011 o částku 2.760.000 Kč.
[3] Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce daně.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu s 12 žalobními body [nezákonnost
zahájení daňové kontroly; neprovedení navržených výslechů svědků; neprovedení výslechu
jednatele společnosti DG Advices a špatné vyhodnocení nekontaktnosti této společnosti;
nevydání rozhodnutí o odmítnutí provedení výslechů; neseznámení se skutkovými zjištěnými
učiněnými z neveřejné části spisu; nepoučení o důsledcích nedodržení termínů stanovených
k projednání zprávy o daňové kontrole; nevyřízení stížnosti před ukončením daňové kontroly
v rozporu s §261 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád; ceny zjištěné správce daně jako
referenční jsou nesrovnatelné a nepřezkoumatelné (jde o srovnávání nesrovnatelného); správce
daně hodnotil tytéž důkazy rozdílně v řízení o dani z přidané hodnoty a v řízení o dani z příjmů
právnických osob; správce daně nesprávně odmítl zohlednit uplatněné nákladové položky jako
změnu kontrolního zjištění; žalobkyně nebyla součástí žádného řetězce (cena byla nezávisle
na ní navýšená už na začátku řetězce); úvahy správce daně o dopadech reklamy na ekonomickou
činnost žalobkyně jsou scestné; správce daně neunesl důkazní břemeno].
[5] Krajský soud úvodem svého zamítavého rozsudku uvedl, že většina žalobních bodů
je pouhým opakováním odvolacích námitek. V jejich vypořádání proto odkazoval i na vypořádání
odvolacích námitek žalovaným.
[6] Daňová kontrola byla zákonná, neboť lze provést i preventivní daňovou kontrolu (srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st 33/11, č. 368/2011 Sb.).
[7] Správce daně žalobkyni sdělil důvody, pro které neprovedl výslech svědků (statutárních
orgánů obchodních společností A.T. Motosport s.r.o., SELECT MEDIA s.r.o. a MK
MOTOSPORT s.r.o.). Svědci totiž nebyli schopni poskytnout relevantní informace o referenční
ceně (podnikali na zahraničním trhu, cena za závody nebyla seznatelná či reklama byla
poskytována odlišnou formou). Správce daně popsal, jaká zjištění učinil stran cen reklamy
u dalších subdodavatelů společnosti DG Advices a DG Advantage, jakož i to, z jakého důvodu
nebylo možné u některých z nich žádné zjištění učinit. Svá zjištění správce daně učinil z přímých
důkazů, kterými byly podklady (smlouvy a faktury) dodané daňovými subjekty, tudíž není zřejmé,
jaké (od těchto zjištění odlišné) informace by mohl správce daně zjistit výslechem navrhovaných
svědků, či jiných případných svědků. Výslechy svědků proto byly zcela oprávněně vyhodnoceny
jako nadbytečný důkaz.
[8] Výslech jednatele DG Advices (ing. Linharta) správce daně vyhodnotil jako nadbytečný,
neboť jednatel formou písemných odpovědí na otázky dožádaného správce daně potvrdil,
že cena reklamy byla sjednána ve výši uvedené na fakturách. Závěr o tom, že se nejednalo
o referenční cenu, činil správce daně logicky na základě zjištění o cenách na relevantním trhu,
které s cenami sjednanými mezi žalobkyní a jejími dodavateli, jichž byl Ing. Linhart jednatelem,
porovnal. Závěr správce daně o nekontaktnosti společnosti DG Advices nebyl opřen toliko
o doručení zásilky uložením, nýbrž o zjištění virtuálního sídla společnosti, neplnění si daňových
povinností a nereagování na výzvu dožádaného správce daně.
[9] Správce daně nestíhá povinnost rozhodnout o odmítnutí provedení výslechů svědků
samostatným procesním rozhodnutím. Důvody, pro které navrhované výslechy svědků neučinil,
žalovaný ve svém rozhodnutí přezkoumatelně a dostatečně ve výsledku kontrolního zjištění,
zprávě o daňové kontrole i rozhodnutí o odvolání, uvedl.
[10] Žalobkyně byla se skutkovými zjištěnými z neveřejné části spisu seznámena v protokolu
ze dne 2. 6. 2016, jakož i ve zprávě o daňové kontrole. Mohla se tak k nim vyjádřit
a zpochybňovat je.
[11] K okolnostem ukončování daňové kontroly odkázal soud na vypořádání v rozhodnutí
žalovaného, neboť žalobní body zcela kopírovaly odvolací námitky a nereagovaly na argumenty
žalovaného v rozhodnutí o odvolání.
[12] Žalovaný vyvrátil námitku o srovnávání nesrovnatelných referenčních cen. Ceny byly
navíc stanoveny ve prospěch žalobkyně pro všechny obchodní případy dle smlouvy o pronájmu
reklamní plochy na vozidla vyšší skupiny WRC a dle nejvyšší zjištěné ceny pronájmu reklamní
plochy.
[13] Žalovaný řádně objasnil, proč nelze přihlédnout k závěrům stran daňových podvodů
u daně z přidané hodnoty v řízení o dani z příjmů právnických osob.
[14] Žalobkyně uplatnila nákladové položky z reklamace snižující základ daně dle §88 odst. 3
daňového řádu až po vyjádření k výsledku kontrolního zjištění. Nedoložila přitom existenci
jakýchkoli jednání o tomto reklamačním případu po datu zahájení daňové kontroly. Soud toto
jednání, stejně jako správci daně, označil za účelové.
[15] Obchodní vztah žalobkyně se společnostmi DG Advices a DG Advantage probíhal
za neobvyklých podmínek, při nichž si žalobkyně nepočínala tak, aby si v souladu s logikou
podnikatelského prostředí zajistila podmínky výhodné jí deklarovanému účelu, jímž měla
být vlastní propagace. Tvrzení žalobkyně, že toliko přistoupila na běžné obchodní ceny
reklamních agentur, nemá oporu v dokazování, neboť „běžnost“ těchto cen příslušné reklamy,
resp. reklamních služeb, nebyla v řízení prokázána. Správce daně přinesl jednoznačné důkazy
svědčící o zjevném nadhodnocení referenčních cen, které přehledně zpracoval, přičemž
žalobkyně jeho závěry nevyvrátila.
[16] Označení úvah správce daně o dopadech reklamy na ekonomickou situaci žalobkyně
za scestné je toliko polemikou se závěry správce daně, nikoliv žalovaného. Prostá generalizace
úvah správce daně navíc není schopna jeho závěry zpochybnit.
[17] Na existenci spojených osob ve smyslu §23 odst. 7 písm. b) bod 5 ZDP usuzuje správce
daně zásadně na základě objektivních (vnějších) okolností posuzovaného případu, zejména
s ohledem na sjednanou výši ceny plnění. Důkazní břemeno, tížící nejprve, stran prokázání
existence těchto vnějších okolností, správce daně, avšak následně zpět daňový subjekt, a to stran
prokázání racionálních důvodů nákupu předmětných reklamních služeb za ceny násobně
převyšující ceny v běžných obchodních vztazích, posoudili správce daně a žalovaný v souladu
s judikaturními závěry.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[18] Žalobkyně (stěžovatelka) se s názorem krajského soudu neztotožnila a podala kasační
stížnost.
[19] Předně uvádí, že pokud o to daňový subjekt požádá, musí správce daně svědka
vyslechnout. Nevyhovět návrhu daňového subjektu lze je tehdy, je-li jeho jedinou snahou mařit
či účelově prodlužovat daňové řízení. Důkazní návrh navíc nelze odmítnout jen proto,
že je v rozporu s jiným, dříve získaným důkazem. Provedením výslechů svědků mohly
být zjištěny skutečnosti, které správce daně nepředvídal (nebyly součástí jeho právního
posouzení) a nemohly tak být součástí otázek u dožádaného správce daně. Správce daně porušil
právo na spravedlivý proces a stěžovatelku dostal do důkazní nouze.
[20] Žádná svědecká výpověď nemůže být posouzená jako nadbytečná, zejména jde-li
o svědeckou výpověď jednatele společnosti, se kterou stěžovatelka měla právní vztah. Správce
daně nemůže dopředu vyhodnotit, co svědecká výpověď přinese. Závěry o nekontaktnosti
společnosti DG Advices jsou scestné. To, že má společnost virtuální sídlo, neplní si daňové
povinnosti a nereaguje na výzvy správce daně, nic nemění na skutečnosti, že má jednatele, který
je jednatelem i v jiné společnosti a může být předveden.
[21] Neprovede-li soud svědecké výslechy, musí uvést, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017).
Obdobně to musí platit i pro řízení správní. Odmítnutí provedení svědeckých výslechů není
možno za stavu, jak jej vykládá správce daně a potvrzuje krajský soud, řešit v průběhu daňového
řízení až řádným opravným prostředkem.
[22] Do seznámení se s výsledkem kontrolního zjištění nemůže daňový subjekt předkládat
dodatečné uplatnění nákladových položek, jelikož neví, zda se nedotýkají oblasti kontrolované
správcem daně a mohly by být odmítnuty pro nepřípustnost. Dle §88 odst. 3 daňového řadu
se daňový subjekt může vyjádřit k výsledku kontrolního zjištění a navrhnout jeho doplnění.
Stěžovatelka výše uvedené také učinila. Jelikož kontrolní zjištění neobsahovalo nic z oblasti
nároků z reklamace, mohla však uplatnitelné náklady předložit, aniž by tím porušila zásady
zahájené daňové kontroly. Dle §86 odst. 2 písm. b) daňového řádu mají daňové subjekty právo
předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, až do podepsání zprávy o daňové
kontrole. Stěžovatelka navíc poukazuje na skutečnost, že daňový řád nestanoví, že může
být zasláno jen jedno vyjádření ke kontrolním zjištěním.
[23] Stěžovatelka navrhla rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[24] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu.
[25] K žalobnímu bodu o neprovedení výslechů svědků uvádí, že správce daně formou
dožádání zajistil podklady (smlouvy a faktury) od obchodních společností A.T. Motosport s.r.o.,
SELECT MEDIA s.r.o. a MK MOTOSPORT s.r.o. Není tak zřejmé, jaké další informace
by mohl výslech statutárních orgánů přinést. Správce daně dále neměl pochybnosti, že služby byly
od společností DG Advice a DG Advantage dodány v ceně a rozsahu dle předložených daňových
dokladů, ale o referenční ceně. Výslech jednatele DG Advices ing. Linharta tak nemohl přinést
žádná relevantní zjištění k otázce referenční ceny.
[26] Správce daně nemá povinnost vydávat samostatné procesní rozhodnutí, ve kterém
zdůvodní, proč neprovedl konkrétní důkazní prostředky. Stěžovatelka byla v rámci zprávy
o daňové kontrole seznámena s právním posouzením navržených důkazních prostředků.
V kasační stížnosti ani nespecifikuje, v čem by měl spočívat zásah do jejích práv.
[27] Závěrem žalovaný uvádí, že podání, ve kterém stěžovatelka žádala o zohlednění
nákladových položek, je součástí obstrukční procesní strategie. K tomu žalovaný odkazuje
na body [96] až [101] svého rozhodnutí. Stěžovatelka podání učinila ve fázi, kdy již uplynula lhůta
pro vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění. Projednání zprávy o daňové kontrole
je konečnou fází daňové kontroly, v rámci které nelze navrhovat doplnění výsledků kontrolního
zjištění či navrhovat další důkazy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 21. 2. 2018, č. j.
9 Afs 305/2016 – 31, č. 3720/2018 Sb. NSS). Daný závěr neplatí izolovaně jen pro samotné ústní
jednání, v rámci něhož je projednávána zpráva o daňové kontrole, ale obecně pro fázi daňové
kontroly, kdy již správce daně činí úkony za účelem projednání zprávy o daňové kontrole
(kterému se daňový subjekt zjevně vyhýbá).
[28] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[29] Soud nejprve přistoupil k posouzení, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení před soudem je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost
je tedy věcně projednatelná. Soud posoudil kasační stížnost v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle §109
odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[30] Kasační stížnost není důvodná.
[31] Správce daně v projednávané věci dospěl k závěru, že stěžovatelka je osobou podle §23
odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů. Účelem citovaného ustanovení je podle ustálené
judikatury zabránit nežádoucímu přesouvání části základu daně z příjmů mezi jednotlivými
poplatníky daně z příjmů a sankcionovat zneužití cenové spekulace v obchodních vztazích (srov.
rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2013, č. j. 5 Afs 34/2012 – 65).
[32] Ve své rozhodovací činnosti (např. v rozsudku ze dne 23. 1. 2013, č. j.
1 Afs 101/2012 - 31) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že při aplikaci §23 odst. 7 zákona
o daních z příjmů je nutné kladně odpovědět na dvě otázky: 1) Šlo o spojení osob ve smyslu
zákona o daních z příjmů? 2) Prokázal správce daně, že se liší ceny sjednané mezi těmito osobami
od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích
za stejných nebo obdobných podmínek?
[33] Dle rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 Afs 47/2013 – 30 „[o]sobami spojenými ve smyslu §23
odst. 7 písm. b) bod 5. zákona o daních z příjmů se rozumí nejen osoby, které bezprostředně vytvořily právní
vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, ale veškeré osoby, které se na řetězci
obchodních transakcí směřujících ve svém důsledku k snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty podílely
[…]. Právě ta si v konečném kroku snižovala základ daně částkami za služby, které mnohonásobně převyšují
částky za tyto služby v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek (mezi jinak
nespojenými osobami).“ Následně soud v rozsudku dodal, že „[p]ředně je nutno konstatovat, že dikce
ustanovení §23 odst. 7 písm. b) bod 5. zákona o daních z příjmů nedopadá (jak mylně dovozuje stěžovatelka)
‚jen a pouze‘ na osoby, které skutečně a bezprostředně […] vytvořily právní vztah za účelem snížení základu daně
nebo zvýšení daňové ztráty. Takovému významu neodpovídá použitá dikce zákona – slovo ‚převážně‘. Nejde tedy
jen o uvedené důvody, ale i o důvody jiné (např. u posuzované reklamní služby může jít o zvýšení povědomí
o existenci a činnosti stěžovatelky). Dopadá však na všechny osoby, které se takového vztahu, ať již přímo nebo
nepřímo, účastnily a profitovaly z něj.“ Takovou osobou je pak i stěžovatelka. Ve zkoumaném řetězci
došlo k umělému navyšování ceny reklamy s tím, že jeho jednotlivé články jsou nekontaktní,
byl na ně prohlášen úpadek atd.
[34] Odpověď na první z položených otázek ani nebyla předmětem sporu v řízení o kasační
stížnosti. Stěžovatelka však nepřímo poukazuje na nenaplnění druhé podmínky pro použití §23
odst. 7 písm. b) bod 5. zákona o daních z příjmů. Odmítnutím provedení svědeckých výslechů
se totiž dostala do důkazní nouze ohledně prokázání referenční ceny. S tím se však Nejvyšší
správní soud, stejně jako soud krajský, neztotožnil.
[35] Správce daně za účelem zjištění referenční ceny oslovil subjekty poskytující reklamy
na rallye vozidlech třídy WRC (World Rallye Car). Z předložených podkladů – smluv a faktur –
zjistil, že průměrná cena za reklamu na závodním voze činí maximálně 70.000 Kč (takovou
si účtoval pouze jeden subjekt za jeden konkrétní závod); cena se jinak pohybovala v rozpětí
od 2.500 do 41.666 Kč (a zahrnovala i doprovodné služby, které stěžovatelka ani neměla
sjednány). Správce daně přes výše uvedené za referenční cenu označil nejvyšší zjištěnou
(70.000 Kč). Cena účtována a uhrazena stěžovatelkou tak byla 28x vyšší než nejvyšší zjištěná cena
za srovnatelné služby poskytnuté jiným daňovým subjektům (a 47x vyšší než druhá nejvyšší
zjištěná cena).
[36] V roce 2011 z předložených podkladů správci daně zjistili, že za srovnatelnou reklamu
na vozech se cena pohybovala v rozmezí od 6.000 do 30.000 Kč. Cena účtována a uhrazena
stěžovatelkou tak byla 10x vyšší než nejvyšší zjištěná cena za srovnatelné služby.
[37] Správce daně oslovil obchodní společnosti, jejichž statutární orgány stěžovatelka
navrhovala za účelem prokázání „běžnosti“ (obvyklosti) ceny vyslechnout. Žádná z obchodních
společností nebyla dle správců daně (a krajského soudu) subjektem způsobilým prokázat,
že žalobkyně pořídila reklamu v posuzovaném období za referenční cenu. Správce daně přitom
vycházel z informací poskytnutých mu samotnými obchodními společnostmi. Z nich zjistil,
že navržené společnosti nejsou s to relevantní informace o referenční ceně reklamy v daném
místě a čase přinést. Společnost A. T. Motorsport s. r. o. realizuje služby na zahraničním trhu
a uzavírá rámcové smlouvy, ze kterých není cena na jednotlivých závodech seznatelná. Obchodní
společnost SELECT MEDIA s. r. o. poskytuje reklamu formou bannerové prezentace, nikoliv
pronájmem plochy na závodních vozech. Konečně společnost MK MOTOSPORT s. r. o. žádné
smlouvy o pronájmu reklamních ploch nedoložila a v zaslaných vyjádřeních si protiřečí. Správce
daně ji pro výše uvedené nepovažoval za důvěryhodnou.
[38] Správce daně tak správně dospěl k závěru o nadbytečnosti provedení navržených
důkazních prostředků. Správce daně provedl komplexní průzkum ohledně referenční ceny
za srovnatelná plnění. Stěžovatel navíc ani před uzavřením smlouvy o poskytnutí reklamní plochy
neprovedl žádný průzkum trhu (resp. jej k výzvě správce daně nedoložil) a neprokázal žádné
ekonomicky racionální důvody, pro které byla cena mezi ním a spojenou osobou sjednána odlišně
od referenční ceny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j.
7 Afs 74/2010 - 81).
[39] Jde-li o výslech jednatele společností DG Advices a DG Advantage, byl jeho výslech
s ohledem na učiněná skutková zjištění správce daně bez dalšího nadbytečný (stěžovatelka
nekonkretizovala, jak by výpověď svědka mohla zpochybnit zjištění správce daně). Jednatel
těchto společností již v písemném prohlášení, jehož obsah správce daně akceptoval, uvedl,
že se stěžovatelkou měl právní vztah a ta objednanou reklamu uhradila.
[40] Stěžovatelka v průběhu řízení nebyla schopna racionálně vysvětlit, proč nakoupila
reklamu za cenu násobně převyšující referenční cenu. K navrženým důkazním prostředkům
(výslechům svědků) neuvedla, jak konkrétně by mohly přispět ke zpochybnění skutkových
zjištění. V kasační stížnosti pouze obecně konstatovala, že „mohly být zjištěny skutečnosti, které správce
daně nepředvídal“. Navržené důkazní prostředky však reálně nemohly zpochybnit zjištěné
skutečnosti o referenční ceně či o uskutečnění obchodu, resp. existenci právního vztahu mezi
stěžovatelkou a DG Advices a DG Advantage (to zpochybněno nebylo). Otázku kontaktnosti
DG Advices a DG Advantage, s ohledem na poskytnuté písemné vyjádření jejich jednatele, soud
nepovažuje pro věc za podstatnou.
[41] Krajský soud proto nezatížil své rozhodnutí vadou, která by měla vliv na jeho zákonnost,
pokud se s názorem žalovaného o nadbytečnosti provedení výslechu svědků ztotožnil.
[42] Správci daně, ani soud, nemusí vyhotovovat samostatné procesní rozhodnutí
(jak o něm hovoří stěžovatelka v žalobě), odmítají-li provést navržené důkazní prostředky. Tato
povinnost ze zákona neplyne. Odmítnutí provedení svědeckých výslechů správce daně řádně
odůvodnil již ve zprávě o daňové kontrole a stěžovatelka tak měla dostatek možností navrhnout
nové důkazní prostředky či uvést, proč jsou odmítnuté navržené důkazní prostředky
pro věc relevantní, resp. proč neměly být odmítnuty. Stěžovatelka však ustála na obecných
nesprávných tvrzeních o nemožnosti odmítat navržené důkazní prostředky. I na tomto místě
se tak Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem rozsudku krajského soudu.
[43] V poslední kasační námitce stěžovatelka poukazuje na nezohlednění nákladových položek
správcem daně, ač je podala před podpisem (jeho odepřením) zprávy o daňové kontrole.
Stěžovatelka byla dne 2. 6. 2016 seznámena s výsledkem kontrolního zjištění. K výsledku
kontrolního zjištění se vyjádřila v písemnosti doručené správci daně dne 20. 6. 2016. Dne
7. 7. 2016 bylo stěžovatelce doručeno vyrozumění o konání jednání ve věci projednání a převzetí
zprávy o daňové kontrole. Dne 11. 7. 2016 došla správci daně písemnost nazvaná: Uplatnění
nákladových položek v rámci probíhající kontroly. Spolu s touto písemností, ve které stěžovatelka
hovoří o zahrnutí faktur vystavených společností SPEKTRUM SF do svého účetnictví
ve zdaňovacím období roku 2010, správci daně zaslala množství dokumentů datovaných
a vystavených v roce 2010.
[44] Ze spisového materiálu vyplývá, že lhůta pro vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění
byla stanovena do 20. 6. 2016. Stěžovatelka se ve stanovené lhůtě vyjádřila. Správce daně navíc
předložené podklady ve zprávě o daňové kontrole vyhodnotil. Na str. 38 daňové kontroly uvedl,
že „[z] předložených dokladů správci daně navíc není zřejmá oprávněnost zahrnutí uvedených položek do daňově
uznatelných nákladů.“ Proti tomuto závěru však stěžovatelka v kasační stížnosti nebrojí (toliko
brojila proti označení svého jednání jako účelového a proti závěru o koncentraci řízení). Soud
nadto shledává opodstatněným závěr krajského soudu o tom, že cílem předložení podání
o uplatnění nákladových položek (důkazního prostředku) bylo zjevně toliko oddálení projednání
zprávy o daňové kontrole, o čemž svědčí další okolnosti projednávané věci. Všechny písemnosti
doložené stěžovatelkou byly vystaveny roku 2010 (a byly předkládány až po stanovení termínu
k projednání zprávy o daňové kontrole o 6 let později). Stěžovatelka po telefonickém hovoru
se správcem daně dne 29. 6. 2016 odmítla z důvodu nevyřízení stížnosti stanovit termín
projednání zprávy o daňové kontrole (věděla, že správce daně výsledek kontrolního zjištění
ani po vyjádření nezměnil). Správce daně stanovil 3 termíny projednání zprávy o daňové kontrole.
Stěžovatelka se však bez řádné omluvy nedostavila ani v jednom z nich. Její zástupce se toliko
písemně omluvil z projednání zprávy až po uplynutí těchto termínů. Důvodem bylo čerpání
řádné dovolené, o kterém se však nezmínil (v telefonickém hovoru) či v některé z průběžně
podávaných písemností (stížnost dle §261 daňového řádu a podnět na nečinnost dle §38 téhož
zákona), a ani jej nedoložil. Správce daně tak dle §88 odst. 5 daňového řádu zaslal stěžovatelce
zprávu o daňového kontrole do datové schránky jejího zástupce, neboť se vyhýbala projednání
zprávy o daňové kontrole. Doručením došlo k jejímu projednání. Kasační soud proto, stejně
jako před ním krajský soud, na toto jednání nahlížel toliko jako na účelové (obstrukční).
IV. Závěr a náklady řízení
[45] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že stěžovatelčiny námitky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl jako nedůvodnou.
[46] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití ustanovení §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému pak náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto
mu je Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu