ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.52.2012:66
sp. zn. 1 Afs 52/2012 – 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. P. Ch.,
zastoupen Mgr. Janem Holáskem, advokátem se sídlem Týn 3, Praha 1, proti žalovaným: 1)
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, 2) Finanční
úřad pro Prahu 5, se sídlem Peroutkova 61, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ad
1) ze dne 9. 7. 2008, čj. 3700/08-1100-106157, a ze dne 21. 8. 2008, čj. 12976/08-1100-106157, a
proti rozhodnutím žalovaného ad 2) o daňové povinnosti a základu daně z příjmů fyzických
osob, o zahájení i skončení daňových řízení daně z příjmů fyzických osob a o vyčerpání zůstatku
odpočitatelné položky za zdaňovací období 1998-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, čj. 7 Ca 292/2008 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Holáskovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5.760 Kč, která je splatná do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věcí
[1] Žalobce podal dne 27. 10. 2008 žalobu proti rozhodnutí žalovaného ad 1) ze dne
21. 8. 2008, čj. 12976/08-1100-106157, jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru
na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003. Dne 21. 11. 2008 rozšířil žalobce
žalobu i na rozhodnutí žalovaného ad 1) ze dne 9. 7. 2008, čj. 3700/08-1100-106157, jímž byl
změněn platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004,
a na blíže neoznačená rozhodnutí žalovaného ad 2) o daňové povinnosti a základu daně z příjmů
fyzických osob, o zahájení i skončení daňových řízení daně z příjmů fyzických osob a o vyčerpání
zůstatku odpočitatelné položky, to vše pro zdaňovací období 1998 – 2008.
[2] Městský soud vyšel ze zjištění, že na majetek žalobce byl usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 27. 4. 2007, čj. 99 K 20/2000 – 768, prohlášen konkurs. V době podání žaloby
neměl žalobce dispoziční oprávnění k majetku, které přešlo na správce konkursní podstaty.
Žalobce ztratil oprávnění podat žalobu proti daňovým rozhodnutím, a proto soud žalobu odmítl
dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť byla podána osobou zjevně neoprávněnou.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu včasnou kasační
stížnost. Stěžovatel uvádí, že od zrušení konkursu dne 17. 12. 2004 nebyl na jeho majetek nikdy
žádný konkurs prohlášen. Z kasační stížnosti lze dále dovodit právní argumentaci, dle níž může
v případě nečinnosti správce konkursní podstaty podat žalobu úpadce. Úpadce je omezen
v úkonech, které by zmenšovaly majetkovou podstatu. V úkonech, které o majetkovou podstatu
pečují a zabraňují jejímu zmenšování, však omezen není. Podávat opravné prostředky
je oprávněn ten, komu byla rozhodnutí doručována.
[4] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud měl dle §37 odst. 5 s. ř. s.
poučit žalobce o tom, že žalobu je oprávněn podat správce konkursní podstaty a nikoliv úpadce,
a umožnit tak stěžovateli, aby odstranil nedostatek podmínek řízení. Postup městského soudu lze
hodnotit jako přepjatý formalismus. Soud se měl dále zabývat tím, zda žalobou napadené
rozhodnutí bylo doručeno správci konkursní podstaty, ze spisu přitom tato skutečnost
jednoznačně nevyplývá. Na danou situaci lze analogicky vztáhnout i rozhodovací praxi soudů
ve věcech mylného označení žalovaného, resp. pasivní legitimace (viz rozhodnutí NSS ze dne
12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 – 56).
[5] Žalovaný ad 1) ve svém vyjádření ze dne 3. 9. 2012 poukazuje na to, že doklady
o doručení rozhodnutí ze dne 21. 8. 2008 stěžovateli i správci konkursní podstaty jsou založeny
ve spise. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 8. 9. 2008 a správci konkursní podstaty dne
25. 8. 2008.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že v době po 17. 12. 2004, kdy byl zrušen dříve prohlášený
konkurs, nebyl na jeho majetek konkurs prohlášen. Z výpisu z obchodního rejstříku plyne, že na
majetek stěžovatele byl prohlášen konkurs s účinky ke dni 27. 4. 2007 usnesením Městského
soudu v Praze z téhož dne, čj. 99 K 20/2000 – 757. Správcem konkursní podstaty byl jmenován
JUDr. Josef Cupka, advokát. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3084/2009, které je přístupné na www.nsoud.cz, plyne, že Vrchní soud v Praze
potvrdil výše uvedené rozhodnutí o prohlášení konkursu usnesením ze dne 14. 12. 2007,
čj. 1 Ko 347/2007 – 1089. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl. Tato zjištění
jsou osvědčena též listinami založenými v rejstříku evidence úpadců přístupné na www.justice.cz.
Tvrzení stěžovatele, že na jeho majetek nebyl po 17. 12. 2004 prohlášen konkurs, je tedy
vyvráceno. Sám stěžovatel na podporu svého tvrzení nenavrhl provést žádný důkaz.
[8] Účinkem prohlášení konkursu na majetek úpadce je, že oprávnění nakládat s majetkem
podstaty přechází na správce [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání]. Řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci [§14
odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání, k tomu srov. i písm. c) téhož ustanovení týkající
se běžících řízení o nárocích]. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že daňová povinnost
úpadce a otázky s ní související je nárokem, který se týká majetku patřícího do podstaty
(viz rozsudek ze dne 3. 4. 2007, čj. 8 Afs 88/2005 – 53, nebo usnesení ze dne 13. 4. 2010,
čj. 8 Afs 54/2009 – 84; všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
Aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně poté, co nastaly účinky
prohlášení konkursu, je výlučně správce konkursní podstaty (viz rozsudek NSS ze dne
5. 10. 2006, čj. 7 Afs 127/2004 – 72).
[9] K přechodu oprávnění nakládat s majetkem podstaty, a tedy i aktivní věcné legitimace
v řízeních o nárocích náležejících do podstaty, dochází přímo ze zákona. I kdyby snad následně
správce konkursní podstaty řádně nevykonával svoji funkci a neplnil své povinnosti, nedochází
k přechodu aktivní legitimace zpět na úpadce. Úpadce se v takovém případě může domáhat
zproštění správce konkursní podstaty jeho funkce (§8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání),
či se domáhat vůči správci náhrady škody. Úpadci nenáleží po dobu trvání účinků prohlášení
konkursu postavení jakéhosi subsidiárního žalobce, který by v případě nečinnosti správce
konkursní podstaty byl oprávněn vyvolat místo něj řízení o nárocích náležejících do majetkové
podstaty. Účinky prohlášení konkursu zanikají až okamžikem zrušení konkursu (§45 odst. 1),
resp. po nabytí právní moci rozhodnutí o nuceném vyrovnání (§41 odst. 1).
[10] Pokud přesto podá žalobu proti rozhodnutí správce daně úpadce, jde o případ, kdy je
žaloba podána osobou bez aktivní věcné legitimace (viz rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2010,
čj. 8 Afs 3/2010 – 120 nebo usnesení NSS ze dne 13. 4. 2010, čj. 8 Afs 54/2009 - 84, srov. též
usnesení NS ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, č. 17/1998 Sb. rozh. civ.). Jelikož
se jedná o zcela zjevný nedostatek aktivní věcné legitimace, lze pro něj žalobu odmítnout
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004-59,
resp. cit. usnesení čj. 8 Afs 54/2009-84).
[11] Námitce, že městský soud měl postupovat dle §37 odst. 5 s. ř. s. a vyzvat stěžovatele
k odstranění nedostatku žaloby spočívající v uvedení nesprávného žalobce, soud nemohl
přisvědčit. Ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. slouží k odstranění a opravě vad návrhu na zahájení
řízení, které brání jeho věcnému projednání. Tento postup se tedy použije, jestliže žaloba
neobsahuje náležitosti stanovené zákonem. V daném případě však žaloba netrpěla žádnými
nedostatky, pokud jde o označení osoby žalobce. Je z ní zcela jednoznačně patrné, kdo žalobu
podává, tedy že ji podává osobně úpadce.
[12] Stěžovatel dále argumentuje tím, že prý měl být o nedostatku aktivní věcné legitimace
poučen. Z §36 odst. 1 s. ř. s. plyne, že soud je povinen poskytnout účastníkům poučení o jejich
procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.
Soudy naproti tomu nejsou povinny poučovat o právech hmotných. Poučení o nedostatku aktivní
věcné legitimace je pak třeba zcela nepochybně považovat právě za poučení o hmotném právu,
k němuž se však soudy z důvodu zachování rovnosti účastníků řízení nemohou uchýlit (srov. též
usnesení NS ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4364/2007, přístupné na www.nsoud.cz). Městský
soud tedy nepochybil, jestliže stěžovatele neupozornil na nedostatek jeho aktivní věcné
legitimace. Ostatně takovéto upozornění by na výsledku věci nemohlo ani nic změnit.
[13] Stěžovatel dále připodobňuje situaci, kdy žalobu nesprávně podal úpadce namísto správce
konkursní podstaty, k situaci, kdy v žalobě je nesprávně označen žalovaný správní orgán.
Domáhá se proto analogické aplikace právního názoru obsaženého v usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 – 56, č. 534/2005 Sb. NSS. K tomu soud uvádí,
že se jedná o dvě naprosto odlišné situace. Postavení žalobce náleží v soudním řízení správním
komukoliv, kdo tvrdí, že byl napadeným správním rozhodnutím dotčen na svých právech
(srov. §65 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Aktivní žalobní legitimaci tedy zakládá pouhé tvrzení žalobce.
Naproti tomu §69 s. ř. s. stanoví, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni. Zákon tak v případě žalovaného výslovně určuje, komu toto postavení v řízení o žalobě
proti správnímu orgánu náleží. Zatímco tedy osobu pasivně legitimovanou určuje přímo zákon,
aktivní žalobní legitimaci zakládá tvrzení o dotčení na právech konkretizované přímo v žalobě.
Právní závěr přijatý rozšířeným senátem týkající se vadného označení žalovaného správního
orgánu v žalobě nelze proto aplikovat na případy, kdy žalobu podá osoba, která postrádá aktivní
věcnou legitimaci. Žaloba byla odmítnuta pro zcela zjevný nedostatek aktivní věcné legitimace.
[14] Pro posouzení otázky naplnění aktivní věcné legitimace stěžovatelem nepovažuje soud
vůbec za důležité, zda žalobou napadená rozhodnutí žalovaných byla doručena též správci
konkursní podstaty. Případné vady při doručování daňových rozhodnutí by mohly mít eventuálně
za následek, že rozhodnutí nebyla řádně doručena, tudíž nenabyla právní moci a nepočala běžet
lhůta pro podání žaloby ke správnímu soudu. Relevance řádného doručení rozhodnutí
žalovaných by tedy mohla vyvstat teprve tehdy, když by žalobu podal správce konkursní podstaty
a soud by ověřoval, zda je žaloba podána včas. V nyní posuzovaném případě ovšem nejde
o včasnost žaloby, nýbrž o to, zda byla podána osobou oprávněnou. Pro dokreslení nedůvodnosti
této části argumentace stěžovatele soud přesto uvádí, že ve správním spise jsou založeny
doručenky, z nichž se podává, že rozhodnutí žalovaného ad 1) ze dne 9. 7. 2008,
čj. 3700/08-1100-106157, bylo doručeno JUDr. Cupkovi, správci konkursní podstaty, dne
15. 7. 2008 a rozhodnutí ze dne 21. 8. 2008, čj. 12976/08-1100-106157, mu bylo doručeno dne
25. 8. 2008.
IV.
Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému ad 1) nevznikly v řízení o kasační stížnosti náklady převyšující běžnou
administrativní činnost. Žalovanému ad 2) pak nevznikly v tomto řízení náklady žádné. Proto jim
soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
[17] Stěžovateli byl usnesením NSS ze dne 18. 7. 2012, čj. 1 Afs 52/2012 – 41, ustanoven
zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát Mgr. Jan Holásek; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený
zástupce provedl v řízení dva úkony právní služby, a to převzetí právního zastoupení (tento úkon
v sobě zahrnuje i první poradu s klientem) a doplnění kasační stížnosti na výzvu soudu [§11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Soud mu tedy přiznal odměnu za zastupování
podle §7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve výši 4.200 Kč a náhradu hotových
výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 4.800 Kč. Protože
je advokátní kancelář (společnost s ručením omezeným), jejímž společníkem je Mgr. Holásek,
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani,
kterou je povinna tato společnost odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně
vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty
činí 960 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu