ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.64.2012:33
sp. zn. 1 Afs 64/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Povodí Labe, státní
podnik, se sídlem Víta Nejedlého 951, Hradec Králové, zastoupen JUDr. Jaroslavem Stachem,
advokátem se sídlem Jana Masaryka 632, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 7. 2011, čj. 3092/11-1700-606207, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2012, čj. 31 Af 96/2011 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne
30. 11. 2010, čj. 266665/10/228980607899, vyměřil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně
podle §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně
některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) (dále jen „zákon o rozpočtových
pravidlech“) ve výši 10.974.378 Kč. K vyměření došlo na základě kontroly použití peněžních
prostředků poskytnutých žalobci v letech 2005 a 2006 na projekt „Vodní dílo Poděbrady,
rekonstrukce zdí plavební komory ř.km 177/158“ (dále též „Projekt“). Porušení rozpočtové
kázně se vztahovalo k dotaci poskytnuté na Projekt z rozpočtu Státního fondu dopravní
infrastruktury (dále jen SFDI“) na základě smluv č. 97/2005 a č. 97/2006 uzavřených mezi
žalobcem a SFDI. Uvedená dotace je předmětem zkoumání v tomto řízení. Odvolání žalobce
proti citovanému platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl
a platební výměr potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u krajského soudu;
ten rozsudkem označeným v záhlaví podanou žalobu zamítl. Krajský soud nepřisvědčil námitce,
že žalovaný nezákonně vycházel z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
(dále jen „ÚOHS“) v jiné věci. Jako nedůvodné označil krajský soud i námitku dodržení
transparentnosti výběrového řízení, námitku nepřípustné retroaktivity Rozhodnutí MŽP
o poskytnutí dotace či námitku nezákonného hodnocení důkazu předloženého žalobcem
v odvolacím řízení. Neztotožnil se s žalobcem ani ohledně údajného nepřípustného uvážení
správce daně o otázce porušení zákona o veřejných zakázkách.
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností, ve které namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení následujících právních
otázek krajským soudem. Stěžovatel zcela zásadně nesouhlasil se závěrem krajského soudu,
že okamžikem přijetí dotace přistoupil na všechny dotační podmínky bez ohledu
na to, kdy tak učinil, zda před vypsáním výběrového řízení či až následně, případně až po realizaci
dotované stavby.
[4] V souvislosti s losováním v průběhu výběrového řízení stěžovatel uvedl, že realizoval
výběrové řízení s vynaložením odborné péče a v souladu s platnou právní úpravou roku 2005.
Přitom zdůraznil, že v této době nebyla publikována žádná zásadní judikatura upravující postup
při losování, což sám krajský soud v napadeném rozsudku přiznal. I přesto však krajský soud
stěžovateli vytýkal, že neprovedl výběrové řízení tak, aby odpovídalo právnímu vědomí roku
2012. Výběrové řízení, zejména pak losování, bylo veřejné, o jeho termínu byli uvědomeni
uchazeči o veřejnou zakázku a někteří z nich se losování i zúčastnili. To prokazuje i vyjádření
Ing. Havelky, statutárního zástupce společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a. s. Uvedený důkaz
však podle názoru stěžovatele žalovaný ani krajský soud nehodnotili v souladu se zákonem
a v souvislosti s ostatními důkazy.
[5] Stěžovatel na základě výše uvedeného dovodil, že ani správní orgány ani krajský soud
nerozlišily mezi vlastním aktem losování a transparentností tohoto aktu. Všem uchazečům bylo
sděleno, že jejich počet bude omezen losem v určitém místě a termínu; uchazeči tak měli
možnost losování sledovat a zajistit jeho transparentnost.
[6] V této souvislosti stěžovatel doplnil, že z žádného právního předpisu nevyplývá,
že by musela být pořizována prezenční listina auditoria, které jako veřejnost losování sleduje.
Z tohoto důvodu tedy není obsah protokolu o průběhu losování v rozporu s vyjádřením
Ing. Havelky; potvrzuje, že všichni účastníci měli možnost se losování zúčastnit. Rozpor by mohl
být shledán pouze tehdy, pokud by Ing. Havelka tvrdil, že losování proběhlo jinak,
než je uvedeno v protokolu, proto je hodnocení provedeného důkazu dle názoru stěžovatele
v rozporu se zákonem.
[7] Dále stěžovatel považuje za nezákonné, že se správce daně opíral při posuzování
dodržení zákona o veřejných zakázkách o rozhodnutí ÚOHS vydané v jiné věci a krajský soud
to jako nezákonnost neshledal; dokonce sám při svých úvahách z něj (a navazujícího rozsudku
Krajského soudu v Brně, sp. zn. 62 Ca 42/2009) vycházel, a to i přesto, že se jednalo o jiné řízení,
které pro tuto věc nemohlo mít žádný význam. Stěžovatel je přesvědčen, že z tohoto rozhodnutí
vycházely všechny zúčastněné orgány.
[8] Stěžovatel dále zdůraznil, že za porušení zákona o rozpočtových pravidlech, respektive
zákona o veřejných zakázkách, je nutné považovat takové porušení, které bude znamenat
porušení rozpočtové kázně, tedy toho, zda byl zasažen samotný účel poskytnutí peněžních
prostředků a jeho naplnění. Ne každé porušení příslušné povinnosti představuje zároveň
neoprávněné použití prostředků spojené s nutností vrácení peněžních prostředků zpět
do veřejného rozpočtu. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 7. 2008, čj. 9 Afs 202/2007-68. Krajský soud se však přes výslovnou námitku
stěžovatele touto věcí dostatečně nezabýval a přistupoval tak k dané problematice formalisticky,
čímž je zvýrazněna nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[9] Na základě svých tvrzení stěžovatel shrnul, že napadený rozsudek krajského soudu
je zcela v rozporu s účelem dotační politiky, a to mimo jiné z důvodu, že dotační podmínky byly
nastaveny prakticky až po realizaci díla, kdy je již nebylo možno změnit, a kdy nebyla
ani vznesena jakákoliv námitka na průběh zadávacího řízení.
[10] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých tvrzeních uvedených
v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k podané žalobě. Zopakoval, že podle §3 písm. e)
zákona o rozpočtových pravidlech porušení rozpočtové kázně představuje mj. porušení
podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty. Přistoupí-li příjemce dotace
na podmínky stanovené rozhodnutím o poskytnutí dotace, které ukládají povinnost dodržet
zákon o veřejných zakázkách, je nutné striktní splnění těchto podmínek vyžadovat. Pokud by
stěžovatel v rámci žádosti deklaroval, že na uvedenou podmínku nemůže přistoupit z důvodu
chybného zadání veřejné zakázky, veřejné prostředky by neobdržel; uvedené platí tím spíše,
že stěžovatel je státní podnik hospodařící s prostředky ze státního rozpočtu. K otázce hodnocení
důkazů žalovaný uvedl, že hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu se zásadou volného
hodnocení důkazů a že výsledné hodnocení je smysluplně odůvodněno v kontrolní zprávě
a v rozhodnutí o odvolání.
[12] Dále žalovaný odkázal na závěry krajského soudu ohledně transparentnosti výběrového
řízení a na rozhodnutí ÚOHS a následný rozsudek Krajského soudu v Brně. Dodal, že z těchto
rozhodnutí vyplývá, jak na problematiku transparentnosti nahlíží orgán dohledu a Krajský soud
v Brně. V předmětné věci byla argumentace obsažená v těchto rozhodnutích použita,
neboť se jednalo o velmi podobnou skutkovou podstatu. Proč by měl být takový postup
nezákonný, není podle žalovaného zřejmé.
[13] K námitce stěžovatele, že porušením zákona o veřejných zakázkách nebyl porušen účel
poskytnutí dotace, žalovaný uvedl, že již samotný výdej veřejných zdrojů dodavatelům,
kteří nebyli vybráni v transparentním výběrovém řízení, vzbuzuje pochyby o účelném vynaložení
peněžních prostředků. Účelnost vynaložených peněžních prostředků totiž kromě realizace
fakturovaných prací ovlivňuje i skutečnost, zda částka vynaložená z veřejných zdrojů nemohla být
podstatně nižší v případě, že by byl dodavatel zakázky vybrán transparentně. Žalovaný
tak z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve Nejvyšší správní soud hodnotil námitku transparentnosti výběrového řízení
[IV.A.; důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], poté se zabýval námitkou nepřípustné
retroaktivity rozhodnutí o poskytnutí dotace [IV.B.; důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a námitkou nesprávného hodnocení důkazů žalovaným i krajským soudem [IV.C.; důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Následně se věnoval námitce nezákonné aplikace rozhodnutí
ÚOHS v projednávaném případě [IV.D.; důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Závěrem
se vyjádřil k tvrzenému rozporu postupu žalovaného s dotační politikou státu [IV.E.; důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[17] Na úvod Nejvyšší správní soud předesílá, že se obdobnou problematikou ve věci téhož
stěžovatele zabýval již ve svých rozsudcích ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 15/2012-38, ze dne
19. 9. 2012, čj. 1 Afs 59/2012-33 nebo ze dne 27. 9. 2012, čj. 1 Afs 61/2012-33; ze závěrů tam
vyslovených vycházel i v nyní projednávaném případě.
IV.A.
Námitka transparentnosti výběrového řízení
[18] Stěžovatel v podané kasační stížnosti zpochybnil především závěry krajského soudu
o porušení zásady transparentnosti v průběhu výběrového řízení. Krajský soud v této souvislosti
konstatoval, že zákon sice výslovně nestanoví jako podmínku transparentnosti veřejné zakázky
přítomnost notáře nebo veřejnosti při „losovačce“, protože takto konkrétně ani právní norma
formulována být nemůže. Zásada transparentnosti má ovšem podle krajského soudu zajistit,
aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným, kontrolovatelným, čitelným a přehledným
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o regulérnosti postupu zadavatele. Právě zadavatel měl
proto v projednávaném případě povinnost zabezpečit, aby průběh losování nevyvolával žádné
pochybnosti a aby byl jasně kontrolovatelný, což mohl stěžovatel zajistit právě např. přítomností
notáře nebo účastí veřejnosti. Krajský soud poukázal na judikaturu správních soudů, z níž plyne,
že je-li losování prováděno pouze za účasti pracovníků zadavatele, a jediným výstupem z tohoto
losování je zápis sepsaný těmito pracovníky, nelze takové losování považovat za dostatečně
transparentní. Proto uzavřel, že žalovaný se s otázkou transparentnosti „losovačky“ řádně
vypořádal; na základě řádně odůvodněného dokazování dospěl k závěru, že nebyly prokázány
skutečnosti zajišťující naplnění požadavků rozhodnutí o poskytnutí dotačních prostředků
v případě zadávacího řízení.
[19] Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Stěžovatel vyhlásil podlimitní
veřejnou zakázku podle §25 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách na stavební práce Projektu.
Oznámení zadávacího řízení bylo dne 1. 4. 2005 uveřejněno na centrální adrese pod evidenčním
číslem 50006702. V podmínkách zadávacího řízení zadavatel omezil účast v užším řízení na 5
zájemců a stanovil, že kritériem výběru bude los. V termínu pro podání nabídek bylo doručeno
stěžovateli 12 žádostí o účast v užším řízení; všichni tito uchazeči splnili kvalifikační předpoklady.
Proto tříčlenná komise pro vyhodnocení kvalifikace zájemců (jmenovaná dne 9. 5. 2005) složená
výlučně ze zaměstnanců stěžovatele provedla dne 16. 5. 2005 výběr ze zájemců podle §40 odst. 1
zákona o veřejných zakázkách losem (srov. písemný záznam o posouzení a vyhodnocení žádostí
o účast v užším řízení zájemců o veřejnou zakázku na stavební práce VD Poděbrady,
rekonstrukce zdí plavební komory, ze dne 16. 5. 2005 založený na č. l. 14 správního spisu).
Odmítnutým uchazečům bylo zasláno rozhodnutí o odmítnutí, ostatním byla zaslána výzva
k podání nabídky v užším řízení. Následně vybrala komise pro otevírání obálek na jednání dne
13. 7. 2005 z pěti učiněných nabídek dle kritéria nejnižší nabídkové ceny nabídku společnosti
Metrostav a. s.; s touto společností poté stěžovatel (jako objednatel díla) uzavřel dne 3. 8. 2005
smlouvu o dílo na „VD Poděbrady, rekonstrukce zdí platební komory ř. km 177.158.“
[20] Na základě žádosti stěžovatele o poskytnutí dotace rozhodlo Ministerstvo životního
prostředí dne 14. 12. 2005, čj. 12/2005-430-OPI/6, o poskytnutí dotace pro financování
předmětného Projektu. Podle bodu 3.3 Rozhodnutí MŽP byl příjemce „oprávněn si Dotaci ponechat
pouze v případě, kdy splní veškeré podmínky tohoto Rozhodnutí a příslušných právních předpisů. V opačném
případě mu může být uložena povinnost navrátit část nebo celou částku Dotace postupem podle platných
předpisů.“ Následně byly mezi stěžovatelem (jakožto budoucím zadavatelem) a SFDI uzavřeny dvě
smlouvy; smlouva č. 97/2005 ze dne 3. 3. 2005 (Smlouva 2005) a smlouva č. 97/2006 ze dne
5. 4. 2006 (Smlouva 2006). V čl. 7 odst. 9 (Smlouva 2005), resp. odst. 8 (Smlouva 2006)
je příjemci dotace (stěžovateli) shodně stanovena povinnost postupovat při zadávaní veřejné
zakázky dle zákona o veřejných zakázkách.
[21] V roce 2010 provedl správce daně daňovou kontrolu týkající se mj. dotace poskytnuté
na předmětný Projekt. V jejím průběhu ověřoval skutečnosti rozhodné pro stanovení povinnosti
odvodu za porušení rozpočtové kázně. Bylo zjištěno, že finanční prostředky SFDI byly
poskytnuty ex post, tj. na základě již zrealizovaných a uhrazených nákladů v celkové výši
10.974.378 Kč.
[22] Správce daně ve zprávě o daňové kontrole konstatoval: „Vzhledem k tomu, že průběhu
losování byli přítomni pouze zástupci zadavatele, čímž nebyla zajištěna nestrannost průběhu losování a tím
vyloučena možnost ovlivnění výběru uchazečů pro podání nabídky, nelze dle správce daně považovat tuto část
výběrového řízení za transparentní ve smyslu §25 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb. Transparentnost losování
mohla být daňovým subjektem zajištěna nezávislou osobou, např. přítomností notáře, který by průběh losování
zaznamenal či přítomností zájemců o veřejnou zakázku. Výběr losováním pětice uchazečů, kteří byli vyzváni
k podání nabídky, byl proveden pouze za přítomnosti pracovníků Povodí Labe, státního podniku, (…) a tento
výběr losem byl určující pro další průběh výběrového řízení (…)“ (s. 22 a 23 zprávy o výsledku daňové
kontroly č. 2474 ze dne 24. 11. 2010). Správce daně shledal porušení rozpočtové kázně dle §44
odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech v celkové výši skutečně poskytnuté dotace,
avšak vzhledem k tomu, že prostředky poskytnuté na předfinancování měly být vyměřeny na
základě Rozhodnutí, stanovil odvod za porušení rozpočtové kázně po jejich odečtení na částku
10.974.378 Kč (tj. ve výši součtu částí dotace vyplacené jako národní podíl). Správce daně proto
dne 30. 11. 2010 stěžovateli doměřil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 10.974.378 Kč.
[23] Předmětem sporu v projednávané věci je především otázka, zda v průběhu výběrového
řízení porušil stěžovatel zásadu transparentnosti zakotvenou v §25 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, resp. interpretace §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech.
[24] Porušením rozpočtové kázně je podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech „neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu,
státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem.“ Za neoprávněné použití
uvedených peněžních prostředků se dle §3 písm. e) téhož zákona (ve znění účinném
do 29. 12. 2011) považuje „jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním
předpisem, rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých
byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jím rozumí i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní
prostředky použity.“ Porušením povinnosti stanovené právním předpisem ve smyslu citovaného
ustanovení je přitom bezpochyby rovněž porušení povinnosti stanovené zákonem o veřejných
zakázkách, nikoliv pouze porušení povinnosti, kterou přímo stanoví zákon o rozpočtových
pravidlech.
[25] Stěžovateli bylo vytýkáno porušení §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, který
stanoví, že zadavatel je v zadávacím řízení povinen „dodržovat zásady stejného zacházení se všemi
zájemci a uchazeči s výjimkami uvedenými v §87, zákazu diskriminace a transparentnosti.“ Podrobným
výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2010,
čj. 1 Afs 45/2010 – 159, č. 2189/2011 Sb. NSS (případ tzv. „karlovarské losovačky“).
V uvedeném rozsudku zdejší soud zdůraznil, že zásada transparentnosti patří k hlavním
principům zákona o veřejných zakázkách (to platí i pro nový, v současné době účinný zákon
o veřejných zakázkách, tedy zákon č. 137/2006 Sb.) a odkázal na judikaturu Soudního dvora
k početným směrnicím Evropské unie v oblasti práva veřejných zakázek, k jejichž transpozici
do českého práva došlo prostřednictvím těchto zákonů. Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku dále konstatoval, že význam zásady transparentnosti v prvé řadě směřuje k cíli
samotného práva veřejných zakázek, kterým je zajištění hospodárnosti, efektivnosti a účelnosti
nakládání s veřejnými prostředky. Zákon tohoto cíle dosahuje především vytvářením podmínek
pro to, aby smlouvy, jejichž plnění je hrazeno z veřejných prostředků, byly zadavateli uzavírány
při zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli. Právě k zajištění
konkurence mezi dodavateli slouží rovněž zásada transparentnosti. Požadavek transparentnosti
přitom není splněn tehdy, pokud jsou v zadavatelově postupu shledány takové prvky, jež by
zadávací řízení činily nekontrolovatelným, hůře kontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným
nebo jež by vzbuzovaly pochybnosti o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele.
Podmínkou dodržení zásady transparentnosti je tedy průběh zadávacího řízení takovým
způsobem, který se navenek jeví jako férový a řádný (blíže viz body 40 až 44 uvedeného
rozsudku a v nich citovanou judikaturu).
[26] Krajský soud dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že stěžovatel porušil zásadu
transparentnosti a odkázal na svou dřívější judikaturu, podle níž v případě, že je losování
prováděno pouze za účasti pracovníků zadavatele a jediným výstupem z tohoto losování je zápis
sepsaný těmito pracovníky, nelze takové losování považovat za dostatečně transparentní.
Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje. Předmětné zadávací řízení proběhlo
způsobem, který se navenek nejeví jako férový a řádný, a stěžovatel se tak dopustil porušení
zásady transparentnosti stanovené v §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Proběhlo-li
losování uchazečů do užšího řízení pouze za přítomnosti zaměstnanců stěžovatele, tedy bez
účasti jakékoliv třetí osoby, která by mohla regulérnost a objektivnost výběru dosvědčit, lze
důvodně pochybovat o transparentnosti provedeného výběru, a tím pádem i celého zadávacího
řízení na předmětnou veřejnou zakázku.
[27] Stěžovatelovy námitky, že si nemohl být v roce 2005 vědom, že při zadávání předmětné
zakázky postupuje v rozporu se zákonem, musí Nejvyšší správní soud odmítnout. K námitce,
že jde o závěr plynoucí teprve z nedávné judikatury a že tedy uvedený výklad nelze aplikovat
zpětně, Nejvyšší správní soud opětovně odkazuje na rozsudek čj. 1 Afs 45/2010 – 159,
v němž se vypořádával s obdobnou kasační námitkou. V citovaném rozsudku poukázal
na skutečnost, že právní normy, aby mohly plnit svou regulatorní funkci, musí být často
formulovány jen velmi obecným způsobem. Tak je tomu i v případě ustanovení
§25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, které z povahy věci nemůže kazuisticky vyjmenovat
všechny případy, na které dopadá porušení zásady transparentnosti. Pojem „zásada
transparentnosti“ spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů; jejich definování obecně
v právních předpisech pro jejich povahu samu nemusí být vhodné, dokonce ani možné. To platí
tím spíše o právních zásadách, jejichž obecnost a abstraktnost je již samotným klasifikačním
znakem právních zásad jako specifického druhu právních pravidel. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah
a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci
neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou,
jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam
užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce
vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit. Proto se zjištění, zda v daném případě byla
porušena zásada transparentnosti, musí odvíjet od hodnocení všech okolností konkrétního
případu, z nichž správní orgán učiní závěr, zda je daný pojem naplněn či nikoli. Zákonodárce
užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil,
zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu či nikoli (body 50 až 51 rozsudku ve
věci „karlovarské losovačky“).
[28] Jestliže v nynějším případě správní orgány vyložily pojem „zásada transparentnosti“ výše
popsaným způsobem a krajský soud jejich výklad následně aproboval, nejedná se o retroaktivní
uložení nějaké „nové“ povinnosti, ale o zcela standardní výklad práv a povinností,
které stěžovateli ze zákona plynuly od momentu jeho účinnosti.
[29] Nejvyšší správní soud dále odmítl i tvrzení stěžovatele, že z žádného právního předpisu
nijak nevyplývá, že by musela být pořizována prezenční listina auditoria, které jako veřejnost
losování sleduje. V této otázce se soud ztotožňuje s vysvětlením krajského soudu, podle něhož
právní norma ani nemůže být takto konkrétní a pamatovat na všechny možné situace, přičemž
podrobnosti povinnosti dodržení zásady transparentnosti vyplývají pokaždé z okolností
konkrétního případu. Pokud tedy zákon o veřejných zakázkách vyžadoval dodržení
transparentního průběhu zadávacího řízení, stěžovatel si podle zdejšího soudu musel být vědom
toho, že účastní-li se výběru uchazečů do užšího řízení (losování) pouze zaměstnanci stěžovatele,
nebude se vnějšímu pozorovateli jevit takové losování dostatečně průhledné a objektivní,
vyhovující zásadám obsaženým v §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách (srov. i bod [26]
shora). V tomto ohledu jsou tedy liché odkazy stěžovatele na nedostatečně konkrétní úpravu
obsaženou v právních předpisech.
IV.B
Námitka nepřípustné retroaktivity rozhodnutí o poskytnutí dotace
[30] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu i žalovaného, že okamžikem přijetí
dotace přistoupil na všechny dotační podmínky, i když o poskytnutí dotace bylo rozhodnuto
až po vypsání výběrového řízení. K tomu krajský soud uvedl, že podle zákona o rozpočtových
pravidlech se za porušení rozpočtové kázně považuje i porušení podmínek, za kterých byly
příslušné peněžní prostředky poskytnuty; nemůže být proto rozhodné, kdy se příjemce dotace
porušení těchto podmínek dopustí. Krajský soud odmítl argument, že stěžovatel nemohl splnit
podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť započal s realizací Projektu již před vydáním
Rozhodnutí MŽP; stěžovatel na podmínky stanovené Rozhodnutím MŽP přistoupil, neboť
právě toto rozhodnutí bylo titulem pro čerpání dotace. Krajský soud dodal, že stěžovatel měl
možnost požádat o změnu dotačních podmínek, avšak ze správního spisu nevyplynulo, že by tak
učinil. Nelze tedy hovořit o retroaktivitě, neboť v době rozhodnutí o poskytnutí finančních
prostředků či uzavření smlouvy byly nastoleny podmínky, k jejichž splnění se stěžovatel zavázal
a tato povinnost pak spočívala výhradně na něm.
[31] Údajnou retroaktivitu rozhodnutí o poskytnutí dotace spatřuje stěžovatel v tom,
že mu byl stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodu pochybení při zadávání
veřejné zakázky, k němuž však došlo ještě před vydáním rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí o poskytnutí dotace.
[32] Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu, smlouvu o dílo, jejímž předmětem
je Projekt uvedený v bodě [1], uzavřel stěžovatel se zhotovitelem (Metrostav a.s.), tedy
s uchazečem vybraným k realizaci předmětné zakázky, již dne 3. 8. 2005. Rozhodnutí
Ministerstva životního prostředí o poskytnutí dotace na Projekt bylo vydáno až dne 14. 12. 2005
(blíže srov. body [19] až [21]shora).
[33] Výklad stěžovatele, že v důsledku právě uvedeného na něj byly zpětně uvaleny povinnosti,
kterým již nebyl schopen dostát, považuje zdejší soud za zavádějící. Stěžovateli totiž plynula
povinnost postupovat při zadávání předmětné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách
přímo z §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Příslušné části rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí o poskytnutí dotace, které stanovily, že stěžovatel jako příjemce dotace je povinen
postupovat při zadávání veřejných zakázek podle zákona o veřejných zakázkách (zejm. bod
13.1 Rozhodnutí MŽP), pouze deklarovaly již existující povinnost. Navíc je třeba připomenout,
že stěžovatel měl možnost požádat o změnu dotačních podmínek uvedených v rozhodnutí
Ministerstva životního prostředí, které mohou být provedeny na základě tzv. změnových
rozhodnutí (podle čl. 22.1 Rozhodnutí MŽP je možné na základě písemné odůvodněné žádosti
příjemce měnit podmínky poskytnutí finančních prostředků) a následně též dodatky
ke smlouvám, což také stěžovatel učinil, pokud jde o dodatky týkající se změn maximální výše
poskytovaných prostředků (u Smlouvy 2005 tři dodatky, u smlouvy 2006 dva dodatky).
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti dále argumentoval, že dotace byla poskytnuta bez jakékoli
námitky na průběh zadávacího řízení. Uvedenou argumentaci by bylo možné právně kvalifikovat
(byť tak stěžovatel výslovně nečiní) jako námitku, podle níž zpětným odnětím takto přidělených
dotací dochází k zásahu do zásady legitimního očekávání.
[35] K výkladu zásady legitimního očekávání v daném kontextu Nejvyšší správní soud
odkazuje zejména na judikaturu Soudního dvora týkající se zpětného vymáhání finančních
prostředků čerpaných z rozpočtu EU. Zdejší soud si je přitom vědom toho, že jak legislativa EU,
tak i judikatura Soudního dvora řeší pouze případy týkající se nakládání s finančními prostředky
pocházejícími ze strukturálních fondů a z jiných dostupných finančních nástrojů EU. Dotace
pocházející čistě ze státního rozpočtu členského státu EU se řídí zákony daného státu
(až na výjimky týkající se nediskriminace, rovného zacházení a nenarušení hospodářské soutěže
v rámci jednotného trhu EU). I přesto je možné níže uvedené zásady posuzování čerpání
a nakládání s dotacemi z rozpočtu EU vztáhnout i na finanční prostředky čerpané pouze
ze státního rozpočtu. Bylo by nelogické a v rozporu se zásadou jednoty právního řádu, kdyby
přidělování a kontrola nakládání s finančními prostředky z rozpočtu EU a z domácího rozpočtu
členského státu nepodléhalo obdobným standardům.
[36] Klíčovými evropskými předpisy upravujícími zpětné vymáhání finančních prostředků
čerpaných z rozpočtu EU byla nejprve nařízení Rady (EHS) č. 2052/88 a nařízení Rady (EHS)
č. 4253/88. K jejich zrušení došlo s platností od 1. 1. 2000 nařízením Rady (ES) č. 1260/1999,
které obě předchozí nařízení nahradilo, přičemž plně zachovává a recipuje principy, na kterých
byla uvedená nařízení postavena.
[37] Z judikatury Soudního dvora k uvedeným předpisům plyne, že za dodržení všech
podmínek dotací jsou odpovědni výlučně příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel
finančních prostředků opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje
ani neomezuje odpovědnost příjemce dotace. Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl
příjemce dotace zbaven veškeré odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny
poskytovatelem. Předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání je v takovém případě
poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní
očekávání u toho, komu jsou určena, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu
s použitelnými právními předpisy [rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia
Basilicata (C-414/08, Sb. rozh., s. I-02559); viz zejména body 102 a 107 rozsudku]. Zásady
legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení
platné právní úpravy [rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2008, Vereniging Nationaal
Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další (spojené věci C-383/06 až C-385/06, Sb. rozh.,
s. I-01561); bod 56]. Soudní dvůr proto neshledal, že by došlo k zásahu do zásady legitimního
očekávání ani v případě, v němž příslušný vnitrostátní orgán nemohl v okamžiku, kdy rozhodl
o poskytnutí pomoci, nevědět, že příjemce nedodržel pravidla pro zadávání veřejných zakázek,
neboť vybral poskytovatele pověřeného uskutečněním operace financované z této pomoci ještě
před tím, než mu byla pomoc poskytnuta [rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, Chambre
de commerce et d'industrie de l'Indre (C-465/10)].
[38] Samotná skutečnost, že v nynějším případě bylo Ministerstvo životního prostředí
(jako poskytovatel dotace) při rozhodování o poskytnutí dotace obeznámeno s tím, jakým
způsobem zadal stěžovatel zakázku na realizaci Projektu, neznamená, že by se stěžovatel mohl
v řízení o porušení rozpočtové kázně úspěšně dovolávat zásady legitimního očekávání.
Stěžovateli se nedostalo žádných konkrétních ujištění ze strany poskytovatele dotace ohledně
souladu jeho postupu při zadávání předmětné veřejné zakázky se zákonem. Z výše popsaného
není pochyb o tom, že se stěžovatel svým postupem dopustil zjevného porušení zákona
o veřejných zakázkách (srov. část IV.A tohoto rozsudku). Ani tato námitka tak není důvodná.
IV.C
Námitka nesprávného hodnocení důkazů
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti upozornil i na nezákonné hodnocení důkazů žalovaným
a krajským soudem. Konkrétně poukázal na vyjádření Ing. Martina Havelky, statutárního
zástupce společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a. s., které bylo podle jeho názoru v řízení
zhodnoceno nezákonným způsobem. Ke shodně formulované žalobní námitce krajský soud
poznamenal, že žalovaný vycházel v řízení především z písemných záznamů svědčících
pro jednoznačný závěr, že výběrovému řízení byli účastni jen zaměstnanci stěžovatele. Žádné jiné
písemné důkazy ve formě záznamů či protokolů stěžovatel v řízení nepředložil. Prohlášení
společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a. s. o tom, že podle jejího názoru zadavatel veřejných
zakázek postupoval v souladu se zákonem a že uchazeči byli o losování informováni
a v některých případech se ho i zúčastnili, je podle krajského soudu příliš obecné a nelze
jej považovat za důkaz vyvracející písemnou dokumentaci předloženou stěžovatelem.
[40] Ze správního spisu vyplývá, že Ing. Martin Havelka, náměstek generálního ředitele
společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a. s. na žádost zástupce stěžovatele zaslal dne
27. 1. 2011 na adresu advokátní kanceláře zástupce stěžovatele vyjádření k průběhu výběrových
řízení v roce 2005 realizovaných stěžovatelem (č. l. 12 správního spisu). V něm konstatoval:
„Zadavatel, dle našeho názoru, při zadání veřejné zakázky postupoval v souladu se zákonem o veřejných
zakázkách a zúžení uchazečů losováním probíhalo transparentně. O termínu losování jsme byli předem
informování a u některých losování byla naše společnost zastoupena. Námitky k průběhu výběrového řízení jsme
neměli, avšak konkrétnější informace nemůžeme poskytnout, protože podklady k neúspěšným obchodním
případům nearchivujeme.“
[41] K tomuto novému důkazu předloženému stěžovatelem až v průběhu odvolacího řízení
žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že příjemce dotace je podle §71 zákona o veřejných
zakázkách povinen uchovávat dokumentaci o zadání veřejné zakázky po dobu 5 let od uzavření
smlouvy. Stěžovatel tedy měl povinnost prokázat, že zadávací řízení (zejm. losování zájemců
o účast v užším řízení) proběhlo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Tyto skutečnosti
stěžovatel podle žalovaného v řízení neprokázal (srov. strany 17 – 18 napadeného rozhodnutí
žalovaného).
[42] S hodnocením vyjádření Ing. Havelky žalovaným i krajským soudem se Nejvyšší správní
soud ztotožnil. Předně je nutno zdůraznit, že podle zprávy o výsledku daňové kontroly daňový
subjekt předložil ke kontrole všechny relevantní doklady (srov. strana 38 zprávy o daňové
kontrole ze dne 24. 11. 2010). Z nich jednoznačně vyplynulo, že výběru zájemců do užšího řízení
se zúčastnili jen tři zaměstnanci stěžovatele (srov. písemný záznam o posouzení a vyhodnocení
žádostí o účast v užším řízení ze dne 16. 5. 2005, č. l. 14 správního spisu). Na základě důkazu
předloženého stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení se správce daně dostavil na jednání
do provozovny stěžovatele dne 10. 2. 2011 a požadoval předložit knihy návštěv za období roku
2005 a 2006, konkrétně i za duben 2005, kdy se konalo otevírání obálek na akci VD Poděbrady,
a doložit knihu odeslané pošty za dané období k ověření zaslání pozvánek na otevírání obálek.
Stěžovatel v průběhu jednání uvedl, že knihy návštěv za požadované období byly patrně
skartovány. Z předložené knihy odeslané pošty nevyplynuly souvislé záznamy o odeslané poště
všem uchazečům výběrového řízení; dokumenty v ní byly označeny všeobecně, např.
„oznámení“, „žádost“ (srov. protokol o jednání ze dne 10. 2. 2011, čj. 53923/11/228981607305,
č. l. 13 správního spisu).
[43] Nejvyšší správní soud konstatuje, že předložené písemné prohlášení Ing. Havelky bylo
veskrze obecné a nevztahovalo se konkrétně k průběhu zadávacího řízení na předmětný Projekt;
z těchto důvodů v projednávané věci nemůže zvrátit skutečnosti zřetelně vyplývající z ostatních
důkazů předložených v průběhu řízení vztahujících se k danému Projektu a konkrétně
k „losovačce“ dne 16. 5. 2005, z nichž jednoznačně vyplývá, že se jednání o výběru zájemců
do užšího řízení dne 16. 5. 2005 účastnili pouze zaměstnanci stěžovatele. Z průběhu odvolacího
řízení navíc jasně vyplynulo, že případné další důkazy, jimiž by bylo možné účast třetích osob
na jednání dne 16. 5. 2005 prokázat, stěžovatel buďto skartoval, nebo se jednalo o dokumenty
obecné a neprůkazné (např. kniha odeslané pošty); žádné další důkazy stěžovatel v průběhu
daňového řízení ani v řízení před krajským soudem nenavrhl (např. výpověď svědků,
kteří se předmětného jednání účastnili apod.). Jak správně poznamenal žalovaný v napadeném
rozhodnutí, důkazní břemeno k prokázání transparentnosti výběrového řízení přitom leželo
na daňovém subjektu a právě on byl povinen dodržení §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách
prokázat a řádně uchovat dokumenty související s předmětnou veřejnou zakázkou po dobu 5 let
(§71 zákona o veřejných zakázkách).
[44] Z důkazů předložených v řízení jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyplynulo,
že výběru uchazečů o předmětnou zakázku do užšího řízení se zúčastnili pouze tři zaměstnanci
stěžovatele (srov. zejména zpráva o daňové kontrole a písemný záznam o posouzení
a vyhodnocení žádostí o účast v užším řízení, č. l. 9 a č. l. 14 správního spisu). Zmíněné skutkové
závěry z výše uvedených důvodů nemohlo zvrátit ryze obecné písemné vyjádření Ing. Havelky
vyžádané zástupcem stěžovatele deklarující pouze subjektivní názor společnosti Chládek
a Tintěra, Pardubice a. s., že zadávací řízení vypisované stěžovatelem probíhala v souladu
se zákonem. Jistě může dojít k situaci, kdy se na losování nedostaví žádný ze zájemců,
ač je takováto možnost s ohledem na rozsah a charakter veřejné zakázky spíše teoretická.
V daném případě však důvodem k pochybnostem o transparentnosti provedeného losování byla
zejména skutečnost, že hodnotící komise sestávala pouze ze zaměstnanců zadavatele
(stěžovatele), nikoliv i např. z nezávislých osob. V takovém případě bylo zcela na místě
po stěžovateli požadovat zajištění dalších opatření (např. přítomností notáře, pořízením zápisu
o účasti jiných osob při losování, apod.), které by takovéto pochybnosti byly s to vyloučit
a v konečném důsledku v maximální možné míře zajistit postup dle základních zásad zadávacího
řízení tak, jak to vyžaduje §25 zákona o veřejných zakázkách. Tak se však v daném případě
nestalo. Pokud tak stěžovatel z nedbalosti, přílišného spoléhání na hladký průběh zadávacího
řízení, či z jiných důvodů, neučinil, nedostál svým povinnostem podle zákona o veřejných
zakázkách. Neobstojí ani obecné prohlášení pouze jednoho z celkově dvanácti zájemců o tom,
že losování proběhlo transparentně.
[45] Podle Nejvyššího správního soudu tak byl důkaz hodnocen v souvislosti s ostatními
důkazy a v souladu se zákonem. Námitka nezákonného hodnocení důkazů v projednávaném
případě tedy není důvodná.
IV.D
Námitka nezákonné aplikace rozhodnutí ÚOHS
[46] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud, stejně jako správní orgány, vycházel
při posuzování porušení zákona o veřejných zakázkách z výše specifikovaného rozhodnutí
ÚOHS, které se sice týkalo stěžovatele, avšak bylo vydáno v jiné věci. Krajský soud v tomto
ohledu konstatoval, že se správce daně v souladu se zákonem o rozpočtových pravidlech zabýval
porušením podmínek, na které příjemce dotace při jejím čerpání přistoupil, jež v sobě zahrnovaly
také dodržování zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud potvrdil, že v kompetenci správce
daně bylo i zkoumání dodržení podmínek stanovených zákonem o veřejných zakázkách.
Nezákonnost krajský soud neshledal ani ve skutečnosti, že žalovaný v řešeném případě podpůrně
vycházel i z rozhodnutí ÚOHS ze dne 18. 2. 2009 vydaného v jiné věci téhož stěžovatele,
v němž byly popsány základní zásady zadávacího řízení. Úvaha žalovaného o transparentnosti
losování vycházející z citovaného rozhodnutí ÚOHS nebyla nezákonná, neboť vycházela z §25
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.
[47] Podle Nejvyššího správního soudu nelze shledat chybným postup, kdy se správní orgány
a krajský soud inspirují rozhodovací praxí ÚOHS a Krajského soudu v Brně v otázce požadavků
na zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Správce daně a žalovaný na zmíněné
rozhodnutí ÚOHS pouze odkázali na podporu svých argumentů ohledně porušení zásady
transparentnosti, nicméně vycházeli rovněž z výsledků vlastního šetření. V předmětném řízení si
správní orgány otázku transparentnosti zadání předmětné veřejné zakázky posuzovaly samy, a to
na základě údajů sdělených samotným stěžovatelem nebo na podkladě listinných důkazů v řízení
předložených (srov. písemný záznam o posouzení a vyhodnocení žádostí o účast v užším řízení
zájemců o veřejnou zakázku na stavební práce VD Poděbrady, rekonstrukce zdí plavební komory
ze dne 16. 5. 2005).
[48] Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgány v předcházejícím řízení náležitě zjistily
skutkový stav a jejich závěr, že zadávací řízení neproběhlo transparentně, tj. v souladu s §25
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, má oporu v předloženém správním spise. Skutečnost,
že v rámci své argumentace odkázal žalovaný i na citované rozhodnutí ÚOHS ze dne 18. 2. 2009
a podpůrně využil interpretaci §25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zastávanou Úřadem
pro ochranu hospodářské soutěže v jiné věci téhož stěžovatele, není sama o sobě nezákonná.
Právě naopak. Nejvyšší správní soud již výše v tomto rozsudku konstatoval,
že pokud se losování, při němž došlo k omezení počtu uchazečů o veřejnou zakázku, účastnili
pouze zaměstnanci stěžovatele, lze důvodně pochybovat o transparentnosti takového zadávacího
řízení. Námitka tedy není důvodná.
IV.E
Námitka rozporu postupu žalovaného s dotační politikou státu
[49] Závěrem stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že postup žalovaného v projednávaném
případě byl v rozporu s dotační politikou státu. V tomto ohledu krajský soud zdůraznil,
že k porušení rozpočtové kázně ve smyslu §44 zákona o rozpočtových pravidlech dochází
nesplněním byť i jen jedné z podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta. Použití prostředků
poskytnutých z veřejných zdrojů musí být pod přísnou kontrolou státu, neboť s nimi nakládá
osoba, která zpravidla není v pozici orgánu veřejné moci. Z důvodu hospodárného využití těchto
prostředků je tedy na místě důsledná kontrola jejich využití. Skutečnost, že stěžovatel nepoužil
finanční prostředky v rozporu s jejich účelovým určením a že dotované dílo bylo řádně a včas
realizováno, nemělo samo o sobě (a v daném případě ani nemohlo mít) vliv na posuzování toho,
zda byly dodrženy další závazné podmínky stanovené poskytovatelem při poskytnutí dotace.
[50] Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že při hodnocení neurčitého pojmu „neoprávněné
použití nebo zadržení peněžních prostředků“ [§44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech] je nutné, krom jiného, vycházet i z účelu poskytnutých veřejných prostředků a jeho
naplnění. Jinými slovy, nikoliv každé porušení příslušné povinnosti je zároveň neoprávněným
použitím prostředků, které by jako takové muselo nutně vést k navrácení prostředků
do veřejného rozpočtu (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2008, čj. 9 Afs 202/2007 – 68).
Stěžovateli ovšem nelze přisvědčit v tvrzení, že se krajský soud jeho námitkou zabýval ryze
formalisticky. Podle zdejšího soudu se krajský soud touto námitkou zabýval důkladně částečně
na straně 8 a na straně 11 svého rozsudku a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům
na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí vyplývajícím z judikatury zdejšího soudu
(srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel brojí spíše proti způsobu vypořádání jeho námitky,
než proti nedostatečnému či formálnímu odůvodnění této otázky krajským soudem.
[51] Nejvyšší správní soud dodává, že v nynějším případě byl postup správce daně plně
na místě. Stěžovatel nebyl nucen vracet poskytnutou dotaci z důvodu nějakého drobného
„formálního“ pochybení, ale proto, že netransparentním způsobem zadal veřejnou zakázku
v hodnotě miliónů korun. Lze tak důvodně usuzovat na to, že popsané závažné pochybení
při výběru konečného dodavatele Projektu mohlo ovlivnit výslednou cenu Projektu
a tím i hospodárnost a efektivitu využití prostředků ze státního rozpočtu. Nejvyšší správní soud
považuje banalizaci takového pochybení stěžovatelem za nepřípadnou; námitka postupu
žalovaného v rozporu s dotační politikou státu proto není důvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[53] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu