ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.68.2005
sp. zn. 1 Afs 68/2005 – 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce S.,
spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Matiční 730/3,
Ostrava, proti žalovanému Celnímu ředitelství Ostrava, se sídlem nám. Sv. Čecha 8,
Ostrava, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 1. 2004, č. j. 6329-1/03-1401-21
až č. j. 6329-16/03-1401-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2005, č. j. 22 Ca 63/2004-23,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2005, č. j. 22 Ca 63/2004-23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora uvedenému usnesení
krajského soudu, jímž soud odmítl žaloby proti rozhodnutím žalovaného. Ten žalobou
napadenými rozhodnutími zamítl odvolání proti rozhodnutím Celního úřadu Český Těšín
(celním deklaracím), kterým úřad rozhodl o propuštění zboží označené jako „bílý cukr“
do režimu volného oběhu, přičemž dovozy zboží zahrnul do celní kvóty na základě nařízení
vlády č. 162/2002 Sb., kterým se stanoví ochranné opatření na dovoz některých výrobků
do České republiky.
Krajský soud usnesením žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. a v odůvodnění uvedl zejména, že napadenými
rozhodnutími žalovaného nedošlo k jakémukoliv založení, změně, zrušení či závaznému
určení práv nebo povinností žalobce. Poznámky na jednotných celních deklaracích,
že se dovoz zboží zahrnuje do celní kvóty, neměly vliv na určení práv či povinností žalobce
v daných celních řízeních. V těchto řízeních bylo rozhodováno o celním dluhu žalobce,
přičemž tato rozhodnutí nebyla žádným způsobem ovlivněna konstatováním o zahrnutí
dovozů do celní kvóty. Zahrnutí do celní kvóty by bylo z hlediska práv a povinností dovozce
významné až v tom okamžiku, kdy by v dalším celním řízení celní úřad rozhodl o výši cla,
kterou by stanovil na základě toho, že podle jeho názoru již došlo k vyčerpání celní kvóty.
Až toto následné rozhodnutí o výši cla by tedy bylo rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., proti němuž by byla přípustná žaloba ve správním soudnictví.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že usnesení krajského soudu napadá z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Rozhodnutím správního orgánu došlo
k založení jeho povinnosti, neboť při dalším dovozu, bude-li předtím nezákonně vyčerpána
kvóta, bude nucen platit clo, které by v opačném případě platit nucen nebyl. Dle názoru soudu
proti takovému postupu celních orgánů není obrana, ač zasahuje do práv stěžovatele.
Stěžovatel dále rozváděl nezákonnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „a současně
vady řízení“, spočívající v nesprávné aplikaci §6 nařízení vlády č. 534/2002 Sb.
První senát Nejvyššího správního soudu, ve skutkově i právně zcela shodné věci
usnesením ze dne 21. prosince 2005, č. j. 1 Afs 61/2005-52, rozhodl o postoupení věci
rozšířenému senátu. Při předběžné poradě totiž dospěl k právnímu názoru, který byl odlišný
od právního názoru judikovaného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
20. 10. 2004, č. j. 6 As 4/2003–45. Důvod, pro který věc předložil rozšířenému senátu
spočíval v posouzení právní otázky, zda žalobou napadené rozhodnutí žalovaného
je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a tedy zda je či není rozhodnutím vyloučeným
ze soudního přezkoumání.
Šestý senát ve věci sp. zn. 6 As 4/2003 dospěl k závěru, že „daným rozhodnutím
nedošlo k jakémukoli založení, změně, rušení nebo závaznému určení práv či povinností.
Poznámka uvedená na jednotné celní deklaraci, že se dovoz zboží zahrnuje do celní kvóty
neměla žádný vliv na určení práv či povinností žalobce v daném celním řízení. Až následné
rozhodnutí o výši cla by bylo rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., proti kterému by byla
přípustná žaloba ve správním soudnictví.
Opačný názor zdůvodnil předkládající senát především tak, že žalobce v žalobě tvrdil,
že byl úkonem správního orgánu (zde rozhodnutím o propuštění zboží do volného oběhu)
zkrácen na svých právech. Procesní legitimace žalobce se přitom nezakládá zkrácením
na právech, nýbrž tvrzením o tom, že ke zkrácení došlo. Závěr o tom, zda žalobce skutečně
byl či nebyl na svých právech zkrácen, je už závěrem o legitimaci věcné a je tedy určující
pro úspěšnost či neúspěšnost žaloby. Nelze jím ovšem podmiňovat věcné projednání žaloby,
respektive její přípustnost či nepřípustnost. To, zda nebyly splněny podmínky řízení
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., lze najisto vyslovit jen tehdy, pokud napadený úkon není
rozhodnutím, [tehdy by platila kompetenční výluka podle §70 písm. a) s. ř. s.], nebo tehdy,
kdyby žalobce netvrdil, že byl na právech krácen (což nebyl tento případ).
Rozšířený senát tento právní názor rozhodnutím ze dne 25. dubna 2006,
č. j. 1 Afs 61/2005 potvrdil.
Stěžovatel v kasační stížnosti sám právně kvalifikoval její důvody podle §103 odst. 1
písm. a), d) a e) s. ř. s. Toto podřazení však není zcela správné, neboť směřuje-li kasační
stížnost proti usnesení soudu o odmítnutí žaloby, připadá v úvahu toliko důvod podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Tento závěr vyplývá
z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu: srov. např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004-98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS s touto právní větou: „Je-li
kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu
z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada
řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. v sobě tedy zahrnuje
jak nezákonnost samotného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, tak i procesní pochybení soudu,
která tomuto rozhodnutí předcházela. Nesprávná kvalifikace stížnostních důvodů
stěžovatelem však není ani v nejmenším na překážku jejímu věcnému projednání. Stačí,
aby stěžovatel důvody tvrdil; jejich podřazení pod zákonné ustanovení provede v souladu
se zásadou iura novit curia soud. Z tohoto pohledu stěžovatel svým povinnostem dostál,
resp. přesněji procesní břemeno tvrzení unesl.
Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení o odmítnutí žaloby, nemůže ani Nejvyšší
správní soud zkoumat napadené rozhodnutí z jiného důvodu než podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Proto stěžovatelovy poukazy na §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
spočívající v nezákonnosti a ve vadách řízení, vyvolaných dle tvrzení stěžovatele v dané věci
nesprávnou aplikací §6 celního sazebníku, nemají místa.
Rozhodující tedy je, zda krajský soud odmítl důvodně žalobu či nikoliv, tedy zda je
naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Právo na přístup k soudu je jednou ze základních komponent práva na spravedlivý
proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem.
Na ústavní úrovni má pro správní soudnictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“
Citovaný článek je sice oproti současným standardům soudní ochrany formulován úžeji
(z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce; krom toho se správní
soudnictví dnes již neomezuje toliko na přezkum rozhodnutí, ale poskytuje rovněž ochranu
před nečinností i před nezákonnými zásahy); právo na přístup soudu ve věcech správního
soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních soudů je podle
tohoto článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního
orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není).
Vzhledem k tomu, že právo na přístup k soudu má povahu ústavně garantovaného
práva, je nutno přivzít zřetel též k čl. 4 odst. 4 Listiny, podle níž při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková
omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Z tohoto
ustanovení zároveň vyplývá, že v případě pochybností, zda někomu náleží právo na přístup
k soudu či nikoliv, je nutno vždy zvolit výklad příznivější výkonu tohoto práva.
Tato východiska je třeba mít na zřeteli při výkladu §65 odst. 1 s. ř. s.,
jehož prostřednictvím se na úrovni obyčejného zákona právo na přístup k soudu realizuje.
Citované ustanovení nelze vykládat doslovným jazykovým výkladem, nýbrž podle jeho
smyslu a účelu tak, že žalobní legitimace musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena
právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se
ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry.
Legitimace je tedy založena tím, že žalobce tvrdí, že takový úkon správního orgánu měl
negativní dopady do jeho právní sféry.
Uvedené předpoklady byly v dané věci splněny: žaloba směřovala jednak proti
rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 6. 1. 2004, kterým bylo zamítnuto odvolání
proti rozhodnutí o propuštění zboží deklarovaného jako bílý cukr do režimu volného oběhu;
jednak žalobce v žalobě tvrdil, že tímto rozhodnutím byl zkrácen na svých právech
(neoprávněné přidělení kvóty, nesprávné vyloučení aplikace §6 nařízení vlády
č. 534/2002 Sb., rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny). Je tedy zřejmé, že zde byl jak shora
specifikovaný úkon správního orgánu, tak i tvrzení žalobce o tom, že tento úkon má negativní
dopady do jeho právní sféry. Žalobce proto k žalobě legitimován byl.
Žaloba jednoznačně směřuje proti rozhodnutí celního ředitelství o odvoláních,
která se jako jednou z odvolacích námitek zabývala mj. též výtkou nesprávné aplikace kvót.
Takové rozhodnutí žalovaného se právní sféry žalobce bezpochyby dotýká, právě je také
žalobce napadá žalobou a tvrdí, že jím byl zkrácen na svých právech.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud žalobu
odmítl nesprávně. Proto jeho usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž se bude
krajský soud – vázán právním názorem, že žalobce je k žalobě legitimován – žalobou věcně
zabývat.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí o věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu