ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.75.2011:62
sp. zn. 1 Afs 75/2011 – 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. I. H., proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2010, čj. 6732/10-1100-604124, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9.
2011, čj. 31 Af 138/2010 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věcí
[1] Finanční úřad v Náchodě (dále jen „správce daně“) zahájil dne 11. 6. 2009 u žalobce
daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006. Po provedeném
dokazování dospěl správce daně k závěru, že žalobce neprokázal souvislost výdaje uskutečněného
ve prospěch slovenské společnosti HAGEL, s. r. o. (dále jen „HAGEL“) z titulu provize
za zprostředkování obchodu se zdanitelnými příjmy. Tato skutečnost byla jedním z důvodů,
proč správce daně doměřil žalobci dodatečných platebním výměrem ze dne 11. 6. 2010,
čj. 74282/10/243911604014, daň z příjmů za zdaňovací období roku 2006 a penále. Odvolání
žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného,
které je blíže označeno v záhlaví.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u krajského soudu, který žalobě vyhověl a zrušil
rozhodnutí žalovaného. Předmětem sporu v řízení o žalobě se stal právě jen výdaj spočívající
v úhradě zprostředkovatelské provize společnosti HAGEL. Krajský soud nejprve vyložil §31
odst. 9 a §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a jejich vzájemný
vztah. Uvedl, že předložením faktury vystavené společností HAGEL, dokladu o zaplacení
fakturované částky, listiny vystavené společností HAGEL potvrzující obsah ústní dohody
o zprostředkování (včetně uvedení výše sjednané provize), stejně jako příslušných dokladů
o nákupu a následném prodeji tiskařského stroje, jehož se zprostředkování mělo týkat, unesl
žalobce své prvotní důkazní břemeno. Za této situace bylo na správci daně, aby vyjádřil
své pochybnosti o předložených účetních dokladech a unesl důkazní břemeno ve vztahu
k těmto pochybnostem. To se však nestalo. Krajský soud uzavřel, že žalovaný prozatím neunesl
své důkazní břemeno vyplývající z §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že při výkladu otázky rozložení důkazního břemene
nevzal do úvahy §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, který jednoznačně upřesňuje okruh
důkazních prostředků, jež se mají stát podkladem pro rozhodnou úvahu správce daně o skutkové
stránce věci. Stěžovatel se domnívá, že výzvu dle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
formuloval jasně, přesně a výstižně, neboť nemohl předjímat směr, vazbu a cíl dokazování
uplatněný do budoucna daňovým subjektem. Krajský soud mu proto nedůvodně vytýká, že výzvu
formuloval jen obecně.
[5] Dle stěžovatele je základem pro dokazování v daňovém řízení dobře napsaná smlouva.
Ústně uzavřené smlouvy rozhodně důkazní situaci nevylepšují. Ani samotná smlouva
není obvykle pro dokazování dostačující, její důležitost je však zřejmá. Poté stěžovatel v kasační
stížnosti shrnuje průběh dokazování ke spornému obchodnímu případu. Ze zprávy o daňové
kontrole reprodukuje výtky správce daně k předloženým dokladům. Správce daně zpochybnil
dopis společnosti HAGEL, kterým potvrdila uzavření ústní smlouvy se žalobcem a výši sjednané
provize. Nedůvěryhodnost tohoto dopisu plyne dle správce daně z toho, že je psán česky,
není datován a je podepsán panem Ing. Mihalčem coby „jednatelem“. Faktura vystavená
touto společností je naproti tomu psána slovensky a pan Ing. Mihalčo je uváděn jako „konatel“.
Z doložené sestavy obchodních případů mezi žalobcem a společností HAGEL za období
1. 1. 2002 – 31. 12. 2005 plyne, že společnost HAGEL v tomto období odebírala pouze náhradní
díly v hodnotě 46 758 Kč. Žádný jiný případ zprostředkování z ní nebyl zjištěn. Předložené
důkazní prostředky tak dle správce daně neprokazují příčinnou souvislost mezi vyplacením
provize společnosti HAGEL a zajištěním příjmu z prodeje tiskařského stroje společnosti
SACON s. r. o.
[6] Žalobce v rámci daňové kontroly navrhl, aby správce daně prostřednictvím
mezinárodního dožádání u orgánů slovenské daňové správy ověřil uskutečnění transakce.
Pro takový postup však nebyly dle stěžovatele splněny podmínky, neboť dle zákona
č. 253/2000 Sb. lze přistoupit k mezinárodnímu dožádání jen v případě, že jsou vyčerpány vlastní
obvyklé zdroje údajů, které mohou být v daném případě využity. Tato podmínka však splněna
nebyla, neboť důkazní břemeno tížilo žalobce.
[7] Stěžovatel poukazuje na rozsudky NSS čj. 8 Afs 84/2008 – 90 a 8 Afs 80/2008 – 85,
dle nichž samotný daňový doklad (faktura) neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění plnění
uvedeného na faktuře a od vystavitele faktury. Pokud svá tvrzení neprokáže sám daňový subjekt,
nelze s poukazem na §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků tvrdit, že existenci
těchto skutečností je povinen prokázat správce daně (viz rozsudek NSS čj. 5 Afs 40/2005 – 72).
V návaznosti na cit. judikaturu vyjadřuje stěžovatel svůj nesouhlas se závěrem krajského soudu,
že na něj přešlo důkazní břemeno. Sporný obchodní případ totiž od prvopočátku nebyl řádně
ze strany žalobce v rámci dokazování zajištěn.
[8] Na závěr stěžovatel navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena
k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[9] Ve vyjádření ze dne 21. 11. 2011 žalobce uvedl, že se zcela ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu. Žalobce uvádí, že správce daně hodnotil předložené důkazní prostředky
svévolně, potvrzení společnosti HAGEL o přijetí provize na základě smlouvy o zprostředkování
nezpochybnil a nevyvrátil. Správce daně nikdy žalobce nevyzval k tomu, jaké důkazy
je třeba doložit k jeho tvrzení o uzavření ústní zprostředkovatelské smlouvy, případně jakou
skutečností vyvrací věrohodnost či průkaznost jeho tvrzení. Správce daně nevyvinul žádnou
vlastní iniciativu k zjištění skutkového stavu věci a nedbal své povinnosti dle §31 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků zjistit co nejúplněji rozhodné skutečnosti. Navrhuje, aby byla kasační
stížnost zamítnuta.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Jediná v kasační stížnosti uplatněná námitka brojí proti výkladu právní otázky rozložení
důkazního břemene v daňovém řízení [§31 odst. 9 a §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní
a poplatků] a jeho aplikaci na daný případ [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[12] Výkladem vzájemného vztahu §31 odst. 9 a §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní
a poplatků, tj. otázkou rozložení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně,
se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Tuto judikaturu lze shrnout
následujícím způsobem.
[13] Dle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků je daňový subjekt povinen prokazovat
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně vyzván. Jak judikoval Ústavní soud, daňový subjekt má povinnost prokázat k výzvě správce
daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí (nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95,
130/1996 Sb.). Z obsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že daňový subjekt
prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy (např. rozsudek
ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 – 119, rozsudek ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 – 86;
všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz). Správce daně
však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti
účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání
důvodnosti svých pochyb [§31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků]. „Správce daně
nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány
v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné
pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. […] Správce daně
je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví
jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné.“ [rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 – 119, též rozsudek
čj. 9 Afs 30/2008 – 86, oba cit. shora, shodně nález sp. zn. II. ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002
(N 134/28 SbNU 143)]. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu
k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení
a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu
k předmětnému účetnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval.
Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky
než vlastním účetnictvím a evidencemi (např. rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 – 119 a rozsudek
čj. 9 Afs 30/2008 - 86, oba cit. shora, shodně též rozsudek ze dne 31. 5. 2007,
čj. 9 Afs 30/2007 - 73).
[14] Stejný právní názor je obsažen i v rozsudcích NSS ze dne 12. 4. 2006,
čj. 5 Afs 40/2005 - 72, ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs 80/2008 – 85, a ze dne 14. 7. 2009,
čj. 8 Afs 84/2008 – 90, na něž poukazuje stěžovatel v kasační stížnosti. Daňové subjekty
v těchto případech předložily správci daně formálně bezvadné daňové doklady (v případě
projednávaném pod sp. zn. 8 Afs 80/2008 neobsahovaly předložené doklady dostatečné
informace o množství, druhu a ceně dodávaného dřeva), jejichž věrohodnost se však podařilo
správci daně zpochybnit [unesl důkazní břemeno dle §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě
daní a poplatků]. Důkazní břemeno proto přešlo zpět na daňové subjekty, které již dále nebyly
schopny dalšími důkazní prostředky prokázat faktické uskutečnění výdaje. V tomto kontextu
je nezbytné vykládat právní názor, že samotná existence formálně bezvadného daňového dokladu
neprokazuje faktické uskutečnění výdaje. Jinými slovy řečeno, pokud správce daně unese
své důkazní břemeno, a tedy zpochybní předložený formálně bezvadný daňový doklad,
musí daňový subjekt prokázat své tvrzení o provedení výdaje jinými důkazními prostředky.
V této situaci skutečně není na správci daně, aby prokazoval tvrzení daňového subjektu,
neboť důkazní břemeno přešlo zpět na daňový subjekt.
[15] Ustanovení §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, jímž stěžovatel v kasační
stížnosti argumentuje a které měl dle stěžovatele krajský soud přehlédnout, se nikterak nedotýká
rozložení důkazního břemene. Ustanovení vymezuje okruh přípustných důkazních prostředků,
jimiž může být důkazní povinnost plněna, a to jak ze strany daňového subjektu, tak ze strany
správce daně.
[16] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce předložil v den zahájení daňové kontroly správci
daně fakturu č. 260006 vystavenou dne 1. 2. 2006, kterou společnost HAGEL fakturovala žalobci
částku 10 000 EUR za zprostředkování prodeje používaného tiskařského ofsetového stroje Adast
Dominant 755 CD v. č. 10605. Dále předložil příjmový pokladní doklad č. d/6026 vystavený dne
1. 2. 2006 společností HAGEL na částku 10 000 EUR, jako účel uvedeno FA 260006.
[17] Žalobce předložil správci daně též účetní doklady vztahující se ke koupi tiskařského stroje
ADAST DOMINANT 755, výrobní číslo 10.605 od společnosti PRATR a. s. se sídlem
v Trutnově (dále jen „PRATR“). Jedná se o doklad označený Požadavek na zálohu č. 182006,
který byl vystaven dne 8. 2. 2006 a jímž byla žalobci fakturována na základě smlouvy o uzavření
budoucí smlouvy kupní záloha ve výši plné kupní ceny (tj. 3 808 000 Kč). Předložen
byl i příjmový pokladní doklad č. 6710011 vystavený dne 8. 2. 2006 společnosti PRATR na částku
258 000 Kč. Zbylá část zálohy ve výši 3 550 000 Kč byla převedena bezhotovostně
dne 14. 2. 2006, k čemuž žalobce předložil výpis z účtu vedeného u ČSOB. Dne 14. 2. 2006
vystavila PRATR daňový doklad označený jako „přijatá platba číslo 2660001“, jímž žalobci
potvrdila přijetí zálohy v souhrnné výši 3 808 000 Kč. Dne 13. 3. 2006 vystavila PRATR fakturu
č. 2620062 na základě kupní smlouvy ze dne 13. 3. 2006, jejímž předmětem byl prodej
výše uvedeného tiskařského stroje. Fakturovaná částka představující kupní cenu plně odpovídala
výši uhrazených záloh, proto nebyl fakturován žádný doplatek.
[18] Následně správce daně vyzval žalobce, aby doložil a prokázal oprávněnost uplatněného
daňového výdaje za zprostředkování prodeje použitého tiskařského stroje (výzva ze dne
28. 7. 2009). Žalobce k tomu ve svém přípisu ze dne 14. 8. 2009 sdělil, že stroj AD 755,
v. č. 10605 prodal slovenské společnosti SACON s. r. o. dne 13. 3. 2006. Provize
za tento zprostředkovaný prodej byla společností HAGEL fakturována na základě ústní smlouvy
o zprostředkování. Při ústním jednání dne 9. 11. 2009 předložil žalobce potvrzení společnosti
HAGEL opatřené razítkem této společnosti a podpisem jejího jednatele Ing. Mihalča. Obsahem
tohoto dokumentu je potvrzení ústní dohody mezi společností HAGEL a žalobcem o výši
a vyplacení provize při prodeji stroje AD 755 společnosti SACON v roce 2006. Součástí spisu
je odpověď dožádaného správce daně, Finančního úřadu v Trutnově, ze dne 11. 1. 2010.
Dožádaný správce daně sdělil, že u společnosti PRATR bylo provedeno šetření k zjištění
podmínek prodeje tiskařského stroje. Bylo zjištěno, že stroj byl pořízen formou finančního
pronájmu a po ukončení leasingu byl odprodán na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy
kupní ze dne 8. 2. 2006 a kupní smlouvy ze dne 13. 3. 2006. Převoz stroje zajišťoval kupující
(tj. žalobce).
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační námitky vycházel z těchto skutečností.
Žalobce daňovým dokladem, smlouvou o smlouvě budoucí a kupní smlouvou prokázal
nabytí vlastnického práva k tiskařskému stroji Adast Dominant 755 CD, výrobní číslo 10605.
Tato skutečnost, která byla potvrzena i šetřením dožádaného správce daně u dodavatele stroje
společnosti PRATR, se nestala předmětem sporu. Nespornou skutečností rovněž je, že žalobce
následně prodal tento tiskařský stroj slovenskému odběrateli společnosti SACON. Spornou
otázkou tak bylo pouze to, zda společnost HAGEL vykonávala pro žalobce
zprostředkovatelskou činnost spočívající ve vyhledání kupce na uvedený tiskařský stroj.
[20] Uskutečnění výdaje k úhradě provize společnosti HAGEL za provedené zprostředkování
doložil žalobce fakturou a pokladním příjmovým dokladem, oba doklady byly vystaveny
společností HAGEL a jsou formálně bezvadné. Tím žalobce splnil svoji prvotní důkazní
povinnost dle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, neboť své tvrzení o daňové účinnosti
výdaje učiněného ve prospěch společnosti HAGEL doložil účetními doklady.
Z textu předložených faktur byla patrná návaznost tohoto výdaje na další dva účetní případy,
a to pořízení stroje od společnosti PRATR a prodej téhož stroje společnosti SACON.
V tomto okamžiku přešlo důkazní břemeno na správce daně, který měl vyhodnotit předložené
účetní doklady a mohl zpochybnit jejich věrohodnost, správnost, průkaznost (shodně rozsudek
NSS ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 Afs 39/2010 – 124 ve věci ŘEZPOF spol. s. r. o.). Nebylo
proto na místě, aby správce daně výzvou ze dne 28. 7. 2009 vyzýval žalobce k doložení
a prokázání oprávněnosti uplatněného daňového výdaje, neboť žalobce své důkazní břemeno
unesl a to přešlo na správce daně.
[21] Správce daně skutečně pojal subjektivní pochybnosti o tom, že výdaj uskutečněný
ve prospěch společnosti HAGEL je v příčinné souvislosti se zdanitelnými příjmy, tj. že činnost
HAGEL vedla k vytvoření příležitosti pro žalobce uzavřít kupní smlouvu na prodej tiskařského
stroje společnosti SACON, tedy k dosažení zdanitelného příjmu. Ve vztahu k těmto subjektivním
pochybnostem tížilo správce daně daňové břemeno, tj. bylo na něm, aby prokázal důvodnost
svých pochyb. Pokud by unesl své důkazní břemeno dle §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě
daní a poplatků, přešlo by v souladu s §31 odst. 9 téhož zákona zpět na žalobce.
[22] Správce daně se pokoušel unést své důkazní břemeno tím, že zpochybňoval existenci
platné zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi žalobcem a HAGEL s odůvodněním,
že žalobce nepředložil písemnou smlouvu. K tomu je třeba uvést, že smlouva o zprostředkování
nevyžaduje ke své platnosti písemnou formu (§642 obch. zák. a contrario ve spojení s §272
odst. 1 obch. zák.). Žalobce podpořil své tvrzení předložením prohlášení společnosti HAGEL
o existenci ústní dohody o zprostředkování, na jejímž základě vznikl této společnosti nárok
na provizi při prodeji stroje AD 755 společnosti SACON. Správce daně při daňové kontrole
zpochybnil věrohodnost tohoto prohlášení z důvodu, že je psáno v českém jazyce
(mj. pan Ing. Mihalčo je v něm označen jako „jednatel“), kdežto faktura společnosti HAGEL
byla vystavena ve slovenském jazyce (pan Ing. Mihalčo byl označen jako „konatel“).
[23] Skutečnost, že prohlášení jednatele společnosti HAGEL je psáno v českém jazyce,
nikterak nezpochybňuje jeho věrohodnost. Pokud snad správce daně míří na to, že text
prohlášení sepsal žalobce, nejedná se v situaci, kdy prohlášení bylo skutečně podepsáno
jednatelem společnosti HAGEL a opatřeno razítkem této společnosti, o žádnou nepravost.
Není vůbec určující, kdo, kdy a v jakém jazyce text sepsal, nýbrž pouze to, kdo toto prohlášení
učinil, tj. podepsal. Naprosto bez významu je, že pan Ing. Mihalčo je v tomto prohlášení označen
českým ekvivalentem slovenského označení jeho funkce.
[24] Správce daně se dále snažil zpochybnit předložené účetní doklady tím, že poukázal
na obchodní historii žalobce se společností HAGEL z období let 2002 – 2005. K tomu soud
uvádí, že i když se v těchto letech omezovaly obchodní styky mezi uvedenými subjekty
pouze na dodávky náhradních dílů s nízkým objemem tržeb, neznamená to, že tvrzení
o jednorázovém provedení zprostředkování prodeje tiskařského stroje působí nevěrohodně.
Ani pro žalobce nepředstavovala tato, co do hodnoty významná, transakce zcela běžný obchod,
jakých by do měsíce realizoval několik. Vždyť pořizovací cena stroje dosahovala téměř 4 mil. Kč,
tj. více jak poloviny výdajů vynaložených žalobcem ve zdaňovacím období roku 2006.
Z výpisu ze slovenského obchodního rejstříku založeného ve správním spise nadto plyne,
že předmětem podnikání společnosti HAGEL je právě zprostředkování obchodu a služeb.
[25] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správce daně relevantním způsobem
nezpochybnil věrohodnost, správnost či průkaznost předložených účetních dokladů. Správce
daně snesl pouze několik iracionálních „argumentů“, které v žádném případě nemohly přesvědčit
soud o opodstatněnosti pochybností o věrohodnosti, správnosti či průkaznosti účetních dokladů.
Na základě těchto „argumentů“ správce daně rozhodně nelze učinit závěr, že unesl své důkazní
břemeno.
[26] Krajský soud tedy zcela správně uzavřel, že správce daně neunesl své důkazní břemeno
dle §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, a důvodně tak zrušil rozhodnutí
stěžovatele a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[27] Je na stěžovateli, aby v pokračujícím řízení o odvolání proti dodatečnému platebnímu
výměru identifikoval relevantní skutečnosti, které dle něho zpochybňují věrohodnost, správnost
či průkaznost účetních dokladů vztahujících se ke spornému výdaji žalobce, popř. aby tak učinil
dalším dokazováním zaměřeným na obsah smlouvy o zprostředkování a způsob jejího plnění.
Nabízí se mu k tomu celá řada důkazních prostředků, v krajním případě i výslech zástupců
společnosti HAGEL či společnosti SACON cestou dožádání slovenské daňové správy v rámci
mezinárodní pomoci při správě daní dle zákona č. 253/2000 Sb. Teprve v případě, že správce
daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k pochybnostem o věrohodnosti, správnosti
či průkaznosti účetních dokladů, přejde v souladu s §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
důkazní břemeno zpět na žalobce.
V.
Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto j i zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalobci
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady. Proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal
náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu