ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.79.2012:42
sp. zn. 1 Afs 79/2012 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. Š., zastoupený
JUDr. Petrem Knoblochem, advokátem se sídlem Boettingerova 26, Plzeň, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 1. 6. 2011, čj. 4400/11-1100-400729, č. j. 4401/11-1100-400729, a čj.
4402/11-1100-400729, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 14. 8. 2012, čj. 30 Af 15/2011 - 58,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2012, čj. 30 Af 15/2011 - 58,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 16. 11. 2010 vydal Finanční úřad v Rokycanech (dále jen „správní orgán I. stupně“)
dodatečné platební výměry čj. 68215/10/150910401586, čj. 68224/10/150910401586,
čj. 68229/10/150910401586, kterými doměřil žalobci silniční daň za zdaňovací období roků
2007, 2008 a 2009 ve výši 7.800 Kč za každý rok a současně mu předepsal penále ve výši
1.560 Kč za každý rok. Žalobce podal proti uvedeným rozhodnutím správního orgánu I. stupně
odvolání, ve kterých namítal, že motorovým vozidlem Škoda 706 RZ: RO 29-23 (dále jen
„předmětné vozidlo“), jehož se týkalo dodatečné zdanění, již od roku 1992 nedisponuje, neboť
jej prodal. Uvedl, že správnímu orgánu I. stupně předložil fakturu č. O/Š/92 ze dne 24. 4. 1992
vystavenou v souvislosti s prodejem předmětného vozidla a plnou moc, kterou zmocnil
nabyvatele k převodu vozidla na jeho osobu.
[2] Žalovaný v záhlaví specifikovanými rozhodnutími odvolání žalobce zamítl a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Proti rozhodnutím žalovaného brojil žalobce žalobou
u krajského soudu, jíž soud svým shora uvedeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalovaného
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud potvrdil žalobní námitku, že dodatečné platební výměry byly vydány
bezdůvodně. Soud zdůraznil, že podle §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční
(dále jen „zákon o dani silniční“) je poplatníkem daně silniční osoba, která splňuje dvě podmínky:
za prvé je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a za druhé
je zapsána v technickém průkazu. Obě podmínky musí být splněny současně. V daném případě
byla sporná první podmínka, neboť zde bylo napětí mezi fakticitou a registrací u provozovatele.
Soud dospěl k závěru, že v případě rozporu je rozhodující stav faktický; poplatníkem proto není
osoba, která je zapsána jako provozovatel vozidla v registru, nýbrž osoba, která skutečně je
provozovatelem tohoto vozidla.
[4] Vzhledem k tomu, že pojem „provozovatel vozidla“ není v zákoně o dani silniční vymezen,
použil soud definici tohoto pojmu stanovenou v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu) (dále jen
„zákon o silničním provozu“). Podle §2 písm. b) tohoto zákona je provozovatelem vozidla
vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněná vlastníkem k provozování
vozidla vlastním jménem. Soud uvedl, že tato definice se použije i pro účely zákona o dani
silniční.
[5] Podle názoru soudu nebyl jeho závěr, že žalobce není poplatníkem daně silniční,
v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
čj. 7 Afs 64/2008-52, č. 1894/2009 Sb. NSS. Krajský soud měl za to, že tento rozsudek naopak
podporuje jeho výklad §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční.
[6] Vzhledem k výše uvedenému byl krajský soud přesvědčen, že formulace poplatníka daně
silniční užitá žalovaným, je v očividném rozporu s dikcí příslušného ustanovení zákona o dani
silniční. Krajský soud zdůraznil, že prodej vozidla má vliv na osobu poplatníka daně silniční, a to
i tehdy, pokud se nepromítl ve změně osoby provozovatele v registru vozidel. Proto soud dospěl
k závěru, že žalobce není poplatníkem daně silniční z předmětného vozidla.
II. Shrnutí námitek kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost, a to z důvodu jeho nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
[8] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že povinnost k dani silniční
z předmětného vozidla svědčila skutečnému provozovateli vozidla a nikoliv žalobci, který byl
zapsaný v technickém průkazu a v registru silničních vozidel České republiky. Ve své kasační
stížnosti oponoval krajskému soudu tím, že silniční daň je vybudována na formálním stavu zápisů
v registru silničních vozidel. To vyplývá jak z dikce zákona o dani silniční [konkrétně z §2
odst. 1, který pomocí formálního kritéria vymezuje předmět daně, a z §4 odst. 1 písm. a), jež na
základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně], tak z judikatury Nejvyššího
správního soudu, zejména z rozsudků ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005-39,
č. 1358/2007 Sb. NSS a ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 54/2012-40.
[9] V souvislosti s krajským soudem zmiňovanou definicí pojmu provozovatel silničního
vozidla ve smyslu §2 písm. b) zákona o silničním provozu stěžovatel uvedl, že tento zákon řeší
pouze provoz na pozemních komunikacích, řidičské oprávnění a řidičský průkaz, neřeší však
registr silničních vozidel. Registrem silničních vozidel a zápisy do tohoto registru se naopak
zabývá zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na
pozemních komunikacích“). Podle §2 odst. 16 tohoto zákona se provozovatelem silničního
vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky rozumí fyzická osoba
s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická
osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je
současně vlastníkem silničního vozidla a nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna
k provozování silničního vozidla. Stěžovatel měl za to, že ani ze zákona o podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích nevyplývá, že žalobce není provozovatelem předmětného
vozidla. Provozovatelem vozidla totiž podle tohoto zákona není ten, kdo vozidlo reálně
provozuje, ale ten, kdo je zapsán podle §4 odst. 4 tohoto zákona v registru silničních vozidel jako
vlastník, resp. provozovatel předmětného vozidla. Na základě uvedených skutečností se
stěžovatel domníval, že žalobce splnil definici pojmu provozovatele předmětného vozidla ve
smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční.
[10] Stěžovatel dále upozornil, že podle §11 a 12 zákona o podmínkách provozu vozidel na
pozemních komunikacích je vlastník vozidla povinen podat žádost o zápis změn údajů
zapisovaných do registru silničních vozidel do 10 pracovních dnů od vzniku skutečnosti, která
zakládá změnu zapisovaných údajů. Tuto svoji povinnost však žalobce po prodeji vozidla
nesplnil.
[11] Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry učiněnými krajským
soudem. Za nepřiměřené považoval tvrzení žalovaného, že postup při vyměřování daně silniční
lze přirovnat k postupu při vyměřování daně z nemovitosti. Tím žalovaný podle názoru žalobce
zcela opominul §133 odst. 2 občanského zákoníku, ve kterém je zakotveno, že vlastnictví
k nemovitosti se nabývá vkladem do katastru nemovitostí.
[12] Žalobce dále upozornil, že již od roku 1992 nebyl vlastníkem předmětného vozidla, což
doložil i kopií příslušné kupní smlouvy. V této souvislosti uvedl, že podle v té době účinné
úpravy řízené vyhláškou č. 145/1956 Ú.l. měl povinnost přihlásit vozidlo do evidence na
dopravním inspektorátu držitel vozidla, tedy v daném případě nový vlastník. Tato skutečnost
zřejmě žalovanému unikla, pokud svoji argumentaci opřel převážně o právní předpisy platné od
roku 1999, resp. 2001.
[13] Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu bodů
kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval platnou legislativou relevantní pro otázku
určení poplatníka daně silniční. Podle §2 odst. 1 zákona o dani silniční jsou předmětem daně
silniční „motorová vozidla a jejich přípojná vozidla (dále jen „vozidla") registrovaná a provozovaná v České
republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti (dále jen „podnikání") nebo
jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně
z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda
jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 tun určená
výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice“. Poplatníkem daně silniční ve smyslu §4
odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční je fyzická nebo právnická osoba, která „je provozovatelem
vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu“. Z tohoto
ustanovení vyplývají, jak uvedl sám krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, dvě
podmínky, jež musí být kumulativně splněny, aby byla osoba považována za poplatníka daně
silniční. Za prvé se musí jednat o provozovatele vozidla registrovaného v České republice
v registru vozidel a za druhé musí být tato osoba zapsána v technickém průkazu. Krajský soud
považoval v projednávaném případě za spornou první z uvedených podmínek, a to z důvodu
napětí mezi fakticitou a registrací u provozovatele. S jeho závěrem, že fakticita bude mít v tomto
případě přednost před zápisem v registru silničních vozidel, Nejvyšší správní soud nesouhlasí,
a to z níže uvedených důvodů.
[16] Nejvyšší správní soud shledává jako důvodnou kasační námitku stěžovatele, že silniční
daň je vybudována na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel. Tento závěr vyplývá
přímo z výše zmíněných zákonných ustanovení i z ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 101/2005 - 39
a čj. 1 Afs 54/2012 - 40).
[17] V rozsudku čj. 1 Afs 54/2012 – 40 Nejvyšší správní soud uvedl: „Je-li určitá daň
konstruována tak, že zohledňuje toliko formální stav zápisu v evidenci, nikoliv skutečné majetkové vztahy
do evidence nepromítnuté, nelze hovořit o přepjatém formalismu. Je pak na převodci majetku, aby si střežil svá
práva, včasným a řádným plněním svých povinností docílil provedení příslušných zápisů v evidencích a teprve tímto
krokem dosáhl zániku svých daňových povinností.“ Soud dále konstatoval, že „[s] ohledem na §4 odst. 1
písm. a) zákona o dani silniční je významné pouze to, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém
průkazu. Technický průkaz je veřejnou listinou, která osvědčuje mimo jiné zápis vlastníka a provozovatele
vozidla v registru silničních vozidel. Kupní smlouva, která se nepromítla do registru silničních vozidel a technického
pru °kazu, tak nemu °že ovlivnit posouzení otázky, kdo je v souzené ve ˇci poplatníkem silnic ˇní dane ˇ.“ Nejvyšší
správní soud zde potvrdil závěr krajského soudu, který výkladem §4 odst. 1 písm. a) zákona
o dani silniční a zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích dovodil, že „i kdyby
skutečně došlo k převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu, nedochází tím automaticky ke zme ˇne ˇ osoby
poplatníka silnic ˇní dane ˇ, dokud není pr ˇevod vlastnického práva promítnut též do registru silnic ˇních vozidel a tím
i do technického pru °kazu pr ˇíslušného vozidla.“
[18] Závěr krajského soudu o tom, že poplatníkem daně silniční je faktický provozovatel
vozidla, není v souladu ani s rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 64/2008 – 52, na
který soud odklazoval. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud řešil zejména otázku zániku
daňové povinnosti v případě, že vozidlo přestalo být užíváno k podnikání, resp. bylo mimo
provoz. Vyplývá z něj, že skutečností rozhodnou pro zánik povinnosti k dani silniční je mimo
jiné i „neexistence“ uvedeného vozidla, které je registrováno a provozováno v České republice.
K tomu je dostatečné, aby toto vozidlo bylo vyřazeno, bez ohledu na to, zda dočasně nebo trvale,
rozhodnutím příslušného orgánu z registru silničních vozidel (§13 zákona o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích). Rozhodnou skutečností však není okolnost, že
poplatník daně sám fakticky neprovozuje dotčené vozidlo v průběhu zdaňovacího období, např.
pro technickou závadu, resp. dočasnou nezpůsobilost k provozu. Z uvedeného rozsudku tedy
nijak nevyplývá, jak se domnívá krajský soud, že by v případě rozporu byl poplatníkem daně
silniční provozovatel vozidla ve smyslu jeho vlastníka, namísto osoby, která je jako provozovatel
zapsána v registru vozidel. Tomu nenasvědčuje ani závěr soudu o tom, co se rozumí pod
termínem „vozidlo registrované v České republice“ [tj. „takové vozidlo, které má vydanou příslušnou státní
poznávací značku, není vyřazeno z registru a opravňuje jeho provozovatele (vlastníka) k provozu tohoto vozidla
na pozemních komunikacích v České republice“], který nijak nenaznačuje, že by poplatníkem daně
silniční byl někdo jiný, než osoba splňující formální kritéria podle §4 odst. 1 písm. a) zákona
o dani silniční.
[19] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že na skutečnosti, kdo je poplatníkem daně silniční ve
smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční nic nemění ani definice „provozovatele vozidla“ ve
smyslu zákona o silničním povozu, který tento pojem vymezuje pro účely tohoto zákona, nikoliv
v souvislosti s placením daně silniční. Podle soudu je také nadbytečné připomínat definici
provozovatele vozidla podle zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, na
kterou upozorňuje stěžovatel, neboť skutečnost, kdo je poplatníkem daně silniční lze
jednoznačně vyvodit i pouhým výkladem §4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční.
[20] Rozhodnou pro stanovení osoby poplatníka daně silniční není ani skutečnost, kdo byl
v době po prodeji předmětného vozidla povinen podat žádost o změnu údajů zapisovaných do
registru silničních vozidel. V této souvislosti dává soud za pravdu žalobci, že v roce 1992 platila
v této věci úprava podle vyhlášky ministerstva vnitra č. 145/1956 Ú.l., o provozu na silnicích.
Nicméně podle tohoto předpisu (§87) platilo, že držitel vozidla byl povinen do 5 dnů oznámit
dopravnímu inspektorátu, u kterého bylo vozidlo evidováno, převod vozidla na jiného držitele.
Povinnost oznámit převod vozidla tedy svědčila žalobci.
[21] Soud považuje za opodstatněný příměr postupu vyměření daně silniční k postupu
vyměření daně z nemovitosti. V obou případech se totiž jedná o majetkové daně, u kterých je
obvyklý formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 54/2012 – 40).
[22] Na základě uvedených závěrů Nejvyšší správní soud uzavírá, že poplatníkem silniční daně
z předmětného vozidla měl být žalobce, neboť splňoval formální kritéria stanovená v §4 odst. 1
písm. a) zákona o dani silniční, tedy byl osobou zapsanou v registru vozidel jako provozovatel
a stejně tak byl uveden v technickém průkazu. Rozhodným zde nemůže být ani argument
žalobce, že již od roku 1992 s předmětným vozidlem nedisponuje z důvodu, že jej prodal
a nabyvateli udělil plnou moc k provedení příslušné změny zápisu v registru silničních vozidel.
Pokud by byl totiž žalobce dostatečně bdělý a střežil si svá práva, dohlédl by již v roce 1992 na to,
aby byla provedena změna vlastníka v registru silničních vozidel. Již v tomto roce totiž platilo, že
poplatníkem daně silniční je osoba fyzická nebo právnická zapsaná v technickém průkazu vozidla
vydaném v České republice jako držitel vozidla [viz §4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční ve
znění do 31. 12. 2001].
[23] Nejvyšší správní tedy shrnuje, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se osoby poplatníka daně silniční ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Za správný
považuje Nejvyšší správní soud závěr správního orgánu I. stupně a žalovaného, že poplatníkem
daně silniční z předmětného vozidla byl žalobce, neboť u něj byly naplněny formální předpoklady
vyplývající z uvedeného ustanovení zákona o dani silniční.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele týkající se nezákonnosti napadeného
rozsudku krajského soudu důvodnými, proto rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu v řízení, v němž je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu