ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.91.2010:45
sp. zn. 1 Afs 91/2010 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr.
Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem Rudolfovská 34, 370 01 České Budějovice, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, 371 87 České Budějovice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2010, č. j. 1591/10-1500, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2010, č. j. 10 Af 51/2010 - 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 10 Af 51/2010 - 21, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2009, č. j. 160764/09/077930/305806, Finanční úřad v Českých
Budějovicích uložil žalobci pokutu ve výši 60 000 Kč za porušení ustanovení §3 a 4 zákona
č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Porušení citovaného ustanovení se žalobce dopustil tím,
že dne 24. 5. 2006 předal panu J. O. v hotovosti částku ve výši 1 600 000 Kč jako úhradu závazku
vzniklého ze smlouvy o půjčce. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný dne 19. 3. 2010, č. j. 1591/10-
1500, tak, že odvolání zamítl a potvrdil shora uvedené rozhodnutí finančního úřadu.
Proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou
u Krajského soudu v Českých Budějovicích; ten rozsudkem ze dne 22. 7. 2010, č. j. 10 Af 51/2010 - 21,
žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že mezi žalobcem a J. O. došlo k uzavření smlouvy o půjče, která je
závazkovým právním vztahem. Žalobce poskytnutím peněžní půjčky plnil svůj závazek; počínal si proto
jako poskytovatel platby hradící svůj závazek ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb
v hotovosti. Krajský soud tak uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem,
skutková zjištění mají oporu ve výsledcích dokazování a o uložené sankci bylo rozhodnuto procesně
správným způsobem.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností
namítaje, že je dán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel nesouhlasí zejména s výkladem ustanovení
§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“),
v návaznosti na případné porušení zákona o omezení plateb v hotovosti.
Podle stěžovatele je smlouva o půjčce reálným kontraktem a vzniká v okamžiku, kdy je předmět
půjčky odevzdán dlužníkovi. Závěr krajského soudu, že na základě ujednání mezi věřitelem a dlužníkem
plní věřitel svůj závazek ze smlouvy o půjčce následným přenecháním dohodnutých věcí dlužníkovi,
je zcela chybný. Je totiž zřejmé, že do reálného odevzdání půjčených věcí žádná smlouva o půjčce mezi
věřitelem a dlužníkem nevznikla. Totéž potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu, v níž
se pohled na vznik smlouvy o půjčce v průběhu doby nijak neměnil. Za popsané situace se tedy
omezení uvedená v zákoně o omezení plateb v hotovosti na stěžovatele nevztahují, neboť ten
se uvedeného správního deliktu dopustit nemohl.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že se stěžovatel
správního deliktu dopustil, pokuta mu proto byla uložena oprávněně. Nutno podotknout,
že poskytnutí, resp. přenechání hotovosti ve výši 1 600 000 Kč neučinil stěžovatel bez právního
důvodu. Činil tak na základě smlouvy o půjčce uzavřené s panem O. Na tom nemůže nic změnit ani
skutečnost, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena písemně. Vznik půjčky předpokládá jednak dohodu
stran a jednak skutečné odevzdání předmětu půjčky. Stěžovateli tak vznikl závazek poskytnout
dlužníkovi finanční prostředky v dohodnuté částce, jenž mohl být splněn okamžitě, tedy faktickým
předáním hotovosti. Z těchto důvodů byl stěžovatel považován za poskytovatele platby ve smyslu §2
odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti.
Dále žalovaný podotkl, že stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na konstantní judikaturu
Nejvyššího soudu, nicméně neuvedl konkrétní rozhodnutí, která by jím zastávaný názor podpořila.
Podle žalovaného lze naopak z judikatury dovodit, že postup správních orgánů v předcházejícím
správním řízení byl správný, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn.
29 Odo 350/2003, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2010, č. j. 5 Afs 44/2010 -
54. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Finanční úřad v Českých Budějovicích dne
5. 11. 2008 z čestného prohlášení stěžovatele zjistil, že 24. 5. 2006 půjčil J. O. 1 600 000 Kč. Stěžovatel
byl v průběhu daňového řízení vedeného s J. O. předvolán dne 9. 12. 2008 ke svědecké výpovědi
ohledně peněžních prostředků poskytnutých panu O. Vypověděl, že půjčil J. O. 1 600 000 Kč
v hotovosti oproti směnce. Dlužník mu peníze vracel po částech, asi na čtyřikrát. Dodal, že mezi
normálními lidmi se takové věci dělají, že si pomůžou. Dne 20. 4. 2009, č. j. 125687/077930/305806,
zahájil Finanční úřad v Českých Budějovicích se stěžovatelem řízení o uložení pokuty za porušení
povinnosti podle zákona o omezení plateb v hotovosti.
Účel zákona o omezení plateb v hotovosti je vymezen v ustanovení §1, podle něhož citovaný
zákon určuje, kdy jsou fyzické i právnické osoby povinny provést platbu bezhotovostně prostřednictvím banky nebo
pobočky zahraniční banky, nebo spořitelního a úvěrního družstva, nebo provozovatele poštovních služeb formou
poštovního poukazu na účet banky, a upravuje kontrolu dodržování této povinnosti.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o omezení plateb v hotovosti je poskytovatel platby, jejíž výše
překračuje částku 15 000 EUR, povinen provést platbu bezhotovostně; to neplatí, jde-li o platbu, která musí být podle
zvláštního právního předpisu provedena v hotovosti. Poskytovatelem platby podle zákona o omezení plateb
v hotovosti je podle §2 odst. 1 písm. b) ten, kdo platbou uhrazuje závazek.
Stěžejní námitkou obsaženou v kasační stížnosti je názor stěžovatele, že nebyl poskytovatelem
platby ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona, neboť poskytnutím peněžních prostředků nehradil žádný
závazek.
V posuzovaném případě bylo se stěžovatelem vedeno řízení o jiném správním deliktu
za porušení povinnosti podle §4 zákona o omezení plateb v hotovosti, tj. povinnosti provést platbu
převyšující 15 000 EUR bezhotovostně. Jiné správní delikty jsou svou povahou nejblíže přestupkům.
V obou případech se jedná o součást tzv. správního trestání, tedy o postih správním orgánem za určité
nedovolené jednání (konání či opomenutí). Oba druhy deliktů jsou projednávány ve správním řízení,
pouze s tím rozdílem, že přestupky soustředěné v přestupkovém zákoně, ač míra jejich společenské
nebezpečnosti i škála a citelnost ukládaných opatření či sankcí je obvykle nižší než u jiných správních
deliktů, mají vlastní a (z hlediska spravedlivého procesu) přísnější procesní režim než jiné správní
delikty, byť zásady trestání a řízení o tom jsou obdobné (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval výkladem pojmu „závazek“ obsaženého v §2 odst. 1
písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Citovaný zákon nedává jasné vodítko, jakým způsobem
pojem „závazek“ interpretovat. Ani v důvodové zprávě k tomuto zákonu nelze takovou informaci
dohledat; ta k citovanému ustanovení uvádí, že „[u]stanovení §2 odst. 1 písm. b) definuje poskytovatele platby
aniž je stanoven účel převodu peněžních prostředků.“ (sněmovní tisk 264/0, dostupný na digitálním repozitáři
www.psp.cz). Výklad uvedený v důvodové zprávě, že se zákon vztahuje na všechny platby v hotovosti,
nehledě na jejich účel, podle Nejvyššího správního soudu není udržitelný, neboť neodpovídá
aktuálnímu znění zákona [§2 odst. 1 písm. b)]; jednalo by se o výklad contra legem. Pokud tedy
zákonodárce vztáhl veřejnoprávní regulaci plateb v hotovosti toliko na platby, jimiž jsou hrazeny
závazky, nemůže Nejvyšší správní soud interpretací zákona rozsah této regulace rozšiřovat, byť by tak
činil v souladu s úmyslem zákonodárce (v podrobnostech viz níže).
Nejvyšší správní soud při výkladu pojmu „závazek“ vycházel jak z obecného významu závazku
používaného v běžné mluvě [tj. „povinnost, nutnost něco (vy)konat, nějak jednat, vyplývající ze slibu, smlouvy ap.“
nebo „dobrovolný slib splnit urč. úkoly mimo normální pracovní povinnost“ (srov. Filipec, J. a kol. Slovník
spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2001. s. 556)], tak z pojetí zastávaného
v právním jazyce [„pod pojmem Z., přesněji závazkový vztah, chápeme takový typ občanskoprávního vztahu,
na základě něhož je jeden z účastníků takového vztahu (dlužník) povinen druhému účastníku (věřiteli) poskytnout
určitou, zpravidla majetkovou hodnotu, tj. plnění, a druhý účastník – věřitel – je oprávněn takové plnění od dlužníka
požadovat.“ (srov. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. Praha. C. H. Beck, 2009)]. Z těchto důvodů
zdejší soud konstatoval, že pojem „závazek“ obsažený v §2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb
v hotovosti je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci).
Poté zdejší soud hodnotil, zda v posuzovaném případě stěžovatel svojí platbou hradil závazek,
resp. zda bylo jeho jednání podřaditelné pod ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu,
zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
K otázce vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o půjčce lze poukázat
například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, dostupný
na www.nsoud.cz, podle něhož „smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, tedy že ke smlouvě
o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným
odevzdáním předmětu půjčky dlužníku.“ Rovněž podle odborné literatury je smlouva o půjčce „reálný
kontrakt, který zavazuje obě smluvní strany, aniž by se však jednalo o smlouvu synallagmatickou. Ačkoliv zákon
ponechává na vůli stran způsob sjednání půjčky, je třeba si vždy uvědomit, že součástí perfekce půjčky je i (současné)
předání/odevzdání (tradice) jejího objektu. (…) Snaha dovolávat se věřitelova plnění z titulu půjčky tak musí být
neúspěšná pro absenci existence smlouvy, když její vznik je vázán na předání.“ (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský
zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha: Linde, 2008. s. 1956; jinak srov. Švestka, J.,
Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009,
s. 1853).
Kontrakty reálné pak lze definovat jako smlouvy, jež ke svému vzniku vyžadují předání věci
(re contrahitur obligatio), tj. vyžadují, aby jedna ze smluvních stran skutečně splnila to, co bylo s druhou
ujednáno, a to s úmyslem zavázat si druhou stranu k protiplnění a druhá strana s tímto vědomím plnění
přijala. Zápůjčka (mutuum; v pojetí současného občanského zákoníku smlouva o půjčce) byla již
v římském právu smlouvou jednostrannou, podle níž věřitel převedl do vlastnictví dlužníka určité
množství věcí zastupitelných s cílem poskytnout mu úvěr. Tím si dlužníka zavázal, aby mu po určité
době totéž množství věcí téhož druhu vrátil (srov. Kincl. J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo.
Praha: C. H. Beck, 1995. s. 245).
Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě vycházel z výše uvedených názorů judikatury
Nejvyššího soudu a odborné literatury, podle nichž je smlouva o půjčce reálným kontraktem; k jejímu
vzniku tak dojde teprve předáním předmětu půjčky dlužníkovi. Jelikož smlouva o půjčce je závazkovým
právním vztahem jednostranným, povinností věřitele není přenechat předmět půjčky dlužníkovi.
Ze smlouvy o půjčce vzniká povinnost pouze dlužníkovi, a to povinnost po uplynutí sjednané doby,
resp. na požádání, předmět půjčky věřiteli vrátit (shodně srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J.
Občanské právo hmotné. Svazek II. Praha: Aspi, 2005. 4. vydání. s. 227: „Odevzdání předmětu půjčky
věřitelem dlužníkovi je předpokladem uzavření smlouvy o půjčce, takže splývá s uzavřením smlouvy a není předmětem
závazku věřitele.“).
V posuzovaném případě není sporu o tom, že smlouva o půjčce mezi stěžovatelem a panem O.
vznikla dne 24. 5. 2006 předáním hotovosti v částce 1 600 000 Kč panu O. Sám stěžovatel dne 9. 12.
2008 tuto skutečnost potvrdil. Stěžovateli je ovšem nutné přisvědčit v tom, že přenecháním uvedených
peněžních prostředků panu O. žádný závazek nehradil; nebyl proto poskytovatelem platby ve smyslu §
2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti. Poskytnutím uvedené částky panu O. vznikla
smlouva o půjčce, z níž byl dlužník zavázán předmět půjčky po uplynutí sjednané doby stěžovateli
vrátit. Na tuto povinnost pana O. by se ustanovení zákona o omezení plateb v hotovosti nepochybně
vztahovala. Stejně tak by se vztahovala i na stěžovatele jako na příjemce platby podle §6 odst. 2 zákona,
pokud jde o přijetí vrácených peněz. Touto skutečností se však Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť
nebyla předmětem zkoumání řešeného případu. Krajský soud proto nesprávně uzavřel, že stěžovatel
přenecháním hotovosti panu O. hradil svůj závazek vyplývající ze smlouvy o půjčce. Poskytnutí
peněžních prostředků dlužníkovi totiž nebylo závazkovou povinností stěžovatele.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti kladně hodnotil právní závěry krajského soudu,
k čemuž odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 5 Afs 44/2010, v němž se zdejší
soud měl rovněž zabývat smlouvou o půjčce v řízení o uložení pokuty podle zákona o omezení plateb
v hotovosti. K tomu ovšem zdejší soud podotýká, že v žalovaným zmiňované věci se sice jednalo
o uložení pokuty příjemci půjčky podle ustanovení §6 odst. 2 zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2008,
nicméně zdejší soud se zákonností, resp. oprávněností uložit v takovém případě pokutu nezabýval.
V dané věci bylo rozhodnutí finančního ředitelství krajským soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost
z důvodu, že se finanční orgány opomněly vyjádřit k otázce prekluze. Ke kasační stížnosti žalovaného
se pak zdejší soud zabýval námitkou nesprávného posouzení prekluze, otázkou srozumitelnosti
citovaného rozhodnutí o uložení sankce, náležitostmi řízení o uložení pokuty podle zákona o správě
daní a poplatků, námitkou nezákonného postupu krajského soudu, jenž ve věci rozhodl bez jednání
a bezdůvodně vyloučil žaloby k samostatnému projednání, a konečně námitkou proti přiznané náhradě
nákladů řízení. Zdejší soud mimo jiné uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpělo nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost. Neztotožnil se tak s hodnocením provedeným
krajským soudem, proto jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Otázkou oprávněnosti
uložení pokuty ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou o půjčce se zdejší soud
ve zmiňovaném rozsudku vůbec nezabýval, proto závěry v tomto rozsudku vyslovené nejsou relevantní
pro nyní posuzovaný případ. Žalovaný dále odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn.
29 Odo 350/2003, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že v souzené věci nešlo o závazkový vztah
ze smlouvy o půjčce; rovněž závěry tohoto rozsudku nejsou aplikovatelné na posuzovaný případ
stěžovatele.
Jako obiter dictum zdejší soud uvádí, že z důvodové zprávy k zákonu o omezení plateb
v hotovosti je zřejmý účel přijímaného zákona, jímž bylo „omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat
peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů
z trestné činnosti.“ (srov. sněmovní tisk č. 264/0, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz).
Z informací obsažených v důvodové zprávě je zřejmé, že se na oblast regulace plateb v hotovosti
nevztahují mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, ani sekundární právní akty Evropské
unie. V této souvislosti je důležité zmínit Finanční akční výbor proti praní peněz (Financial Action Task
Force on Money Laundering, www.fatf-gafi.org), jenž je mezinárodní organizací založenou v roce 1989,
mající celosvětový vliv při hodnocení zemí a teritorií v oblasti boje proti praní špinavých peněz
a financování terorismu. Uvedený výbor v roce 1990 vypracoval sérii 40 Doporučení proti praní
špinavých peněz (dále též „Doporučení“), které byly v roce 2003 revidovány. Z důvodové zprávy
k zákonu o omezení plateb v hotovosti pak vyplývá, že český zákonodárce při přípravě zákona z těchto
Doporučení vycházel. Lze v této souvislosti poukázat například na čl. 5 Doporučení, podle něhož
by finanční instituce měly prověřovat všechny své klienty, řádně je identifikovat a ověřovat všechna identifikační data vždy,
když je prováděn obchod, jehož hodnota převyšuje stanovený limit. Obdobně podle čl. 17 by státy „měly zajistit
efektivní, úměrné a odrazující trestní, občanskoprávní i správní sankce, uvalitelné na fyzické i právnické osoby definované
v Doporučeních, jež neplní požadavky boje proti praní peněz a financování terorismu.“ Státy by rovněž měly zvážit
„implementaci vhodných opatření za účelem odhalení nebo monitorování převozu hotovosti a finančních instrumentů
na doručitele přes hranice (…), vhodnost a prospěšnost systému oznamování všech finančních transakcí v domácí
i zahraniční měně nad určitou stanovenou mez bankami a jinými finančními institucemi (…).“ (čl. 19 Doporučení).
Konečně kupříkladu z čl. 24 vyplývá, že „státy zajistí, aby i ostatní kategorie vybraných nefinančních podniků
a profesí podléhaly efektivnímu monitoringu a dodržovaly zásady boje proti praní peněz a financování terorismu.“
(citovaná Doporučení jsou v češtině dostupná na internetových stránkách Ministerstva financí
http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/40dopFATF.pdf).
Rovněž podle odborné literatury zákon o omezení plateb v hotovosti „stanovuje obecnou povinnost
provádět bezhotovostní platby mezi tuzemskými osobami navzájem anebo platby prováděné tuzemskými osobami
ve prospěch zahraničních osob, jestliže výše platby přesahuje částku patnáct tisíc eur.“ (srov. Grulich, T.
Nad zákonem o omezení plateb v hotovosti. Právní rádce 1/2005, s. 55.), neboť je nepochybně
prospěšný „v boji proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ale také, kromě dalšího, v boji proti daňovým únikům“
(srov. Kovařík, Z. Zákon o omezení plateb v hotovosti ve vztahu ke směnce a šeku. Právní rozhledy
7/2005, s. 234).
Je-li účelem zákona o omezení plateb v hotovosti omezit daňové úniky a působit proti legalizaci
výnosů z trestné činnosti, je s podivem, že zákonodárce nepodrobil režimu zákona o omezení plateb
v hotovosti všechny peněžní transakce, jež jsou činěny v hotovosti v částce převyšující určitý zákonem
stanovený limit. Peněžní transakce, na něž se zákon č. 254/2004 Sb. vztahuje, však byly v §2 zákona
limitovány toliko na platby, jimiž je uhrazován závazek. Nejvyšší správní soud vycházel ve svých
úvahách ze stanoviska doktríny, podle níž výklad práva „je objektivní interpretací v tom smyslu, že rozhodující
je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní představě jejich autorů.“ (srov. Weinberger, O.
Norma a instituce (Úvod do teorie práva). Přeložil Pavel Hungr. Brno: Masarykova univerzita, 1995.
s. 163). Není rovněž „rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst.“
(srov. Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 171). Zdejší soud zohlednil rovněž
judikaturu Ústavního soudu, podle níž existují-li v právu veřejném dva možné způsoby interpretace
právního předpisu, je nutné respektovat zásadu in dubio mitius, tj. v pochybnostech postupovat mírněji.
Proto „za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze při řešení případu pominout, že na poli veřejného práva
mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje (na rozdíl od občanů, kteří mohou činit vše, co není
zákonem zakázáno - čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy). Z této maximy pak plyne, že (…) jsou orgány veřejné moci povinny
podle čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Jinak řečeno, v případě pochybností jsou
povinny postupovat mírněji (in dubio mitius).“ [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003
(N 145/31 SbNU 291), dostupný na http://nalus.usoud.cz/]. Z tohoto důvodu nebylo možné dovodit
extenzivní výklad pojmu závazek v ekonomickém slova smyslu, případně interpretovat ustanovení §2
odst. 1 písm. b) zákona teleologicky s odkazem na zamýšlený cíl zákonodárce.
Pokud se tedy zákonodárce rozhodl v právním předpisu regulovat pouze určitý okruh plateb
v hotovosti (při nichž poskytovatel platby hradí závazek), nemohou orgány aplikující právo ustanovení
citovaného zákona vykládat šířeji a podrobit režimu sankcí ukládaných tímto zákonem jakékoliv
nadlimitní platby v hotovosti. Taková interpretace ultra vires by byla v rozporu s ústavním právem
jedinců garantovaným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc
uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když aproboval závěr
žalovaného, že stěžovatel poskytnutím peněžních prostředků ve výši 1 600 000 Kč J. O. hradil svůj
závazek vyplývající ze smlouvy o půjčce. Uzavřením smlouvy o půjčce vznikla povinnost dlužníkovi
vrátit předmět půjčky po uplynutí sjednané doby nebo na požádání. Samotné přenechání předmětu
půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o
půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Je tak zřejmé, že stěžovatel poskytnutím peněžních
prostředků panu O. žádný závazek ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona o omezení plateb v hotovosti
nehradil; řízení o uložení pokuty s ním bylo vedeno v rozporu se zákonem.
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu