ECLI:CZ:NSS:2013:1.APS.2.2013:24
sp. zn. 1 Aps 2/2013 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: M. R.,
zastoupené JUDr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín,
proti žalovaným: 1) Katastrální úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Pod sídlištěm 9/1800,
Praha 8, 2) Katastrální úřad pro Středočeský Kraj, katastrální pracoviště Nymburk, se
sídlem Palackého třída 54/255, Nymburk, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013,
č. j. 45 A 7/2013 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně se v žalobě podané u krajského soudu domáhala ochrany před nezákonným
zásahem žalovaných, který spatřovala v neprovedení zápisu vlastnických práv původních
vlastníků (žalobkyně a J. R.) k nemovitostem a stavební parcele č. 2330 na listu vlastnictví č. 876
v k. ú. Nymburk formou záznamu do katastru nemovitostí a v neprovedení výmazu vkladu
vlastnického práva aktuálně v katastru nemovitostí evidovaných vlastníků (P. H. a D. H.).
Žalobkyně poukázala na skutečnost, že uvedené nemovitosti jsou předmětem nadále
probíhajícího řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeného pod sp. zn. 8C 1278/2000
u Okresního soudu v Nymburce. Rozsudek uvedeného soudu ze dne 30. 11. 2006, č. j. 8C
1278/2000 – 111, není (a nebyl) v právní moci, neboť Ústavní soud nálezem ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2110/2007 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
http://nalus.usoud.cz), s účinky ex tunc zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze v dané věci. J.
R. se tak nestal jediným vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je převést na P. a D. H.
Navíc žalobkyně má zákonné předkupní právo k těmto nemovitostem, k jehož uplatnění ji J. R.
nikdy nevyzval.
[2] Krajský soud žalobu odmítl pro opožděnost v záhlaví specifikovaným usnesením, které
žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) nyní napadá kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku
[3] Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval zejména otázkou včasnosti
podané žaloby. Konstatoval, že žalobkyně o tom, že požadovaný zápis a výmaz vlastnického
práva nebyl v katastru nemovitostí proveden, věděla nejpozději dnem 10. 8. 2009,
kdy jí byl doručen přípis žalovaného 1) ze dne 29. 7. 2009 vyřizující její stížnost ze dne 7. 7. 2009
směřující k převodu vlastnického práva k nemovitostem z J. R. na jiné osoby,
v níž argumentovala obdobně jako v nyní podané žalobě. Žalobkyně sice existenci tvrzeného
nezákonného zásahu odvozuje až od nevyřízení její stížnosti ze dne 22. 12. 2011, dle soudu
je ale zřejmé, že k tvrzenému zásahu došlo daleko dříve a daleko dříve se o něm žalobkyně
dozvěděla. Lhůta (a to jak lhůta subjektivní, tak i lhůta objektivní) k podání žaloby podle §84
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), proto začala plynout
již dnem doručení přípisu Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 29. 7. 2009,
č. j. Kú-200-2040-688/09-1. Subjektivní lhůta pro podání žaloby tak uplynula nejpozději dnem
10. 10. 2009 a objektivní lhůta dnem 10. 10. 2011. Počátek lhůty nelze podle názoru krajského
soudu odvozovat od okamžiku, kdy nebylo vyhověno v pořadí další stížnosti žalobkyně, neboť
nezákonný zásah nespatřuje v nevyhovění této stížnosti, ale v samotném neprovedení výmazu
vlastnického práva, potažmo nezapsání vlastnického práva. Žaloba, která byla podána
až 30. 3. 2012, je tedy zjevně opožděná.
III. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Stěžovatelka předně namítla, že v roce 2009 nebylo neprovedení záznamu do katastru
nemovitostí ze strany katastrálního úřadu soudy rozhodujícími ve správním soudnictví
považováno za nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Ke změně judikatury došlo teprve
usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 – 98 (všechna zde uváděná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz),
což však nelze stěžovatelce přičítat k tíži. V roce 2009, kdy dle krajského soudu uplynula
subjektivní lhůta pro podání žaloby dle §84 odst. 1 s. ř. s., zde nebyl účinný právní prostředek
nápravy pochybení žalovaných. Stěžovatelka tak nemohla žádnou žalobu v uvedeném roce podat.
K posuzování důsledků změn judikatury, k zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování
a k zákazu překvapivých rozhodnutí odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 334/11 (všechna zmiňovaná rozhodnutí ÚS jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz).
[5] Stěžovatelka se navíc dozvěděla o nezákonném zásahu do svých práv až dne 30. 1. 2012
z přípisu žalovaného ad 2), kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu z 22. 12. 2011. Přípis
žalovaného ad 1) z 29. 7. 2009 totiž nebyl stěžovatelce nikdy doručen. Dne 10. 8. 2009
jí byl doručen pouze přípis č. j. ČÚZK 3579/2009-14, který však neobsahoval odmítnutí
v tu dobu údajně požadovaného zrušení probíhajícího vkladového řízení a obnovu původního
stavu vlastnických práv. Tuto skutečnost může svědecky doložit Ing. P. R., jehož výslech
stěžovatelka v kasační stížnosti za tímto účelem navrhla. Přitom důkazní břemeno v této otázce
leží na žalovaném ad 1), který ho neunesl, neboť své tvrzení o doručení zmíněného přípisu
z 29. 7. 2009 stěžovatelce nijak nedoložil. Krajský soud tak vyšel z nesprávně a neúplně
zjištěného skutkového stavu věci.
[6] Dále stěžovatelka namítla, že krajský soud jí nezaslal vyjádření žalovaného ad 1) k žalobě.
Stěžovatelce tak byla odepřena možnost vyjádřit se k tvrzením žalovaných, čímž došlo k porušení
ústavní zásady rovnosti a práva na spravedlivý proces.
[7] Podle stěžovatelky pak tvrzený nezákonný zásah nadále trvá. Krajský soud, který
se sám „podílel na zcizení majetku“ stěžovatelky svým rozhodnutím, které následně zrušil Ústavní
soud nálezem sp. zn. III. ÚS 2110/2007, tak dle stěžovatelky jen pokračuje v její „šikaně“.
Stěžovatelka proto „namítá podjatost Krajského soudu v Praze“ a požaduje, aby po zrušení
napadeného usnesení byla věc z důvodu závažných vad řízení před krajským soudem postoupena
jinému soudu, při analogické aplikaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006,
sp. zn. 29 Odo 551/2006 (dostupném na www.nsoud.cz).
[8] Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatelka namítla, že se o nezákonném zásahu do svých práv dozvěděla až dne
30. 1. 2012 z přípisu žalovaného ad 2), kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu z 22. 12. 2011.
Uvedeného dne podala u žalovaného ad 2) „návrh“ na zápis vlastnických práv k předmětným
nemovitostem pro sebe a svého bývalého manžela formou záznamu v katastru nemovitostí
z důvodů, které později zopakovala v žalobě a které jsou stručně vymezeny v bodě [1] výše.
Žalovaný ad 2) těmto požadavkům nevyhověl, v čemž stěžovatelka spatřovala nezákonný zásah,
proti němuž brojila žalobou podanou u krajského soudu dne 30. 3. 2012.
[11] Krajský soud dovodil, že k tvrzenému zásahu došlo daleko dříve a daleko dříve
se o něm stěžovatelka dozvěděla. Požadavky stěžovatelky uplatněné v žalobě byly již předmětem
jejího podání ze dne 7. 7. 2009 adresovaného Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu
(dále jen „ČÚZK“), který jej postoupil k vyřízení žalovanému ad 1). Ten přípisem z 29. 7. 2009
nevyhověl uvedené stížnosti stěžovatelky, tj. odmítl „zrušit“ v té době probíhající vkladové řízení
ke sporným nemovitostem a provedením záznamu v katastru nemovitostí „obnovit původní stav
vlastnických práv pro J. R. a M. R. v rámci SJM“.
[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že přípis žalovaného ad 1) z 29. 7. 2009,
č. j. Kú-200-2040-688/09-1, jí nebyl nikdy doručen. Jak však Nejvyšší správní soud ověřil
ve správním spise, uvedený přípis je opatřen dodejkou, z níž je patrné, že zásilka, kterou byl tento
přípis doručován, byla uložena na poště, kde si ji stěžovatelka dne 10. 8. 2009 převzala. Nynější
tvrzení stěžovatelky, že toho dne jí byl doručen pouze přípis ČÚZK, který však neobsahoval
odmítnutí výše zmíněných požadavků stěžovatelky, považuje Nejvyšší správní soudu za zjevně
účelové. Toto tvrzení je předně v rozporu s dodejkou založenou ve správním spise. Dle zdejšího
soudu ani není nutné provádět důkaz výslechem stěžovatelkou navrhovaného svědka Ing. P. R.,
který by měl její tvrzení prokázat. NSS považuje za krajně nepravděpodobné, že by stěžovatelce
přípis žalovaného ad 1) z 29. 7. 2009 nebyl doručen. Kdyby stěžovatelka neobdržela žádnou
bezprostřední odpověď na svůj požadavek na „zrušení“ v té době probíhajícího vkladové řízení
ke sporným nemovitostem a na provedení záznamu v katastru nemovitostí, kterým by došlo k
„obnově původního stavu“, zřejmě by reagovala dříve než po více než dvou letech, kdy podala
novou obdobnou stížnost. Navíc, i kdyby ji uvedený přípis přece jen nebyl doručen a nezačala by
tak plynout subjektivní lhůta dle §84 odst. 1 s. ř. s. (v souladu s níž musí být žaloba podle §82
s. ř. s. podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu), stejně
by již v mezidobí došlo k uplynutí objektivní žalobní lhůty (dle téhož ustanovení lze předmětnou
žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k nezákonnému zásahu došlo).
[13] Námitka stěžovatelky, že výše uvedená skutečnost nebyla předmětem dokazování
a že žalovaní neunesli své důkazní břemeno, je rovněž nedůvodná. Jak uvedl zdejší soud
například v rozsudku ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, při jednání o žalobě
ve správním soudnictví není obsah správního spisu (tj. všechny jeho součásti) považován
bez dalšího za důkaz. V řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením správního
řízení, je správní spis obrazem a výsledkem tohoto správního řízení, dokládá skutkový a právní
stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Obsah správního spisu je samozřejmě
bez pochybností známý správnímu orgánu, tj. žalovanému v řízení o žalobě, avšak i žalobce
se v případě jeho zájmu má právo s obsahem správního spisu v průběhu správního řízení
seznámit. Je možné, že žalobce učiní určitou část správního spisu spornou, o této otázce poté
soud případně vede dokazování.
[14] V nynějším případě sice krajský soud vedl řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu,
avšak uvedené závěry (týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu)
lze bezpochyby přiměřeně aplikovat také zde. Skutečnost, že přípis žalovaného ad 1) z 29. 7. 2009
byl stěžovatelce řádně doručen dne 10. 8. 2009, zřetelně vyplynula ze správního spisu
předloženého žalovaným ad 1) krajskému soudu, a tak krajský soud neměl důvod o této otázce
vést žádné dokazování.
[15] Nejvyšší správní soud tak souhlasí s krajským soudem, že existenci tvrzeného
nezákonného zásahu nelze odvozovat od nevyřízení návrhu stěžovatelky ze dne 22. 12. 2011.
K tvrzenému zásahu došlo daleko dříve, a to odmítnutím žalovaného ad 1) provést zápis
vlastnických práv stěžovatelky a J. R. k předmětným nemovitostem formou záznamu do katastru
nemovitostí, o němž svědčí přípis žalovaného ad 1) z 29. 7. 2009. K podání žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu stěžovatelkou dne 30. 3. 2012 tak došlo až po
uplynutí lhůt stanovených v §84 odst. 1 s. ř. s.
[16] Nic na tom nemění ani stěžovatelkou namítaná skutečnost, že v roce 2009 nebylo
neprovedení záznamu do katastru nemovitostí ze strany katastrálního úřadu soudy rozhodujícími
ve správním soudnictví považováno za zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Stěžovatelce je třeba
přisvědčit, že Nejvyšší správní soud teprve usnesením svého rozšířeného senátu ze dne
16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, změnil svou dřívější judikaturu, z níž plynulo,
že neprovedení záznamu do katastru nemovitostí není zásahem, proti němuž by bylo možné
se bránit žalobou podle §82 a násl. s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2008,
3 Aps 3/2006 - 54). Nejvyšší správní soud je však názoru, že popsaná změna judikatury nemůže
být sama o sobě důvodem k popření zákonem jasně stanovené žalobní lhůty.
[17] Včasnost žaloby je zcela nezbytnou podmínkou řízení, naopak podání opožděné žaloby
je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který musí nutně vést k jejímu odmítnutí
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle §84 odst. 2 s. ř. s. přitom zmeškání lhůty pro podání
žaloby (na ochranu před nezákonným zásahem) nelze prominout. Dále je nutno zdůraznit,
že časové omezení práva podat předmětnou žalobu příslušnou zákonnou lhůtou, obdobně jako
je tomu u jiných procesních prostředků, není samoúčelné, naopak představuje spravedlivou
rovnováhu mezi ochranou práv žalobce na straně jedné a ochranou právní jistoty na straně druhé.
Ostatně ke stejnému závěru již Nejvyšší správní soud dospěl při posuzování dopadů změny
judikatury týkající se otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu na včasnost
žaloby podané po uplynutí zákonné lhůty dle §72 odst. 1 s. ř. s. V rozsudku ze dne 23. 6. 2011,
č. j. 5 Afs 11/2011 – 79, tak uvedl, že „[p]ravomocné rozhodnutí správního orgánu vytváří právní účinky
pro své adresáty i pro orgány veřejné moci, v řadě případů na něj navazují další správní rozhodnutí či jiné právně
významné skutečnosti, bylo by proto neúnosné, kdyby možnost zrušit či změnit takové rozhodnutí,
ať již na základě mimořádných opravných prostředků či dozorčích prostředků ve správním řízení nebo cestou
správní žaloby, nebyla omezena příslušnými lhůtami. Běh této lhůty, který musí být jednoznačně stanoven
zákonem, pak nemůže záviset na takové okolnosti, jakou je stav a případné následné změny judikatury,
a to ani v otázce přípustnosti samotné žaloby.“
[18] Také v případě řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu není
možno z důvodů ochrany právní jistoty připustit projednání žaloby, která by jinak musela
být odmítnuta pro opožděnost. Pokud by zdejší soud přistoupil na argumentaci stěžovatelky, bylo
by ad absurdum možno dovozovat, že v reakci na citované usnesení rozšířeného senátu NSS bylo
možné podávat žaloby i proti neprovedení záznamů v katastru nemovitostí, k nimž došlo
již mnoho let před vydáním tohoto usnesení. Tím by ovšem došlo k nepřípustnému zásahu
do práv třetích osob, které v mezidobí jednaly v dobře víře v údaje zapsané v katastru
nemovitostí. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že za určitých okolností by změna judikatury
mohla mít vliv na určení počátku běhu subjektivní žalobní lhůty, avšak uplatnění této možnosti
není třeba v případě stěžovatelky ani zvažovat, neboť je nepochybné, že podala posuzovanou
žalobu až po uplynutí objektivní žalobní lhůty.
[19] Ke stěžovatelkou citované judikatuře Ústavního soudu lze uvést, že na nynější případ
nedopadá. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 334/11 (a v dalších obdobných nálezech,
tj. v nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, N 158/58 SbNU 345, či v nálezu ze dne
22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, N 253/59 SbNU 581) vyhověl ústavním stížnostem
stěžovatelů, jejichž právo na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich
osobnostních práv označily obecné soudy za promlčené, ačkoliv podali žaloby na náhradu
uvedené újmy v době, kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti
takových práv. Dle Ústavního soudu obecné soudy tím, že při posuzování otázky promlčení
nezohlednily též dobrou víru a právní jistotu stěžovatelů, porušily zásadu předvídatelnosti
soudního rozhodování. Ústavní soud tedy v uvedených věcech poskytl ochranu dobré víře osob,
které podaly žaloby v době, kdy uplatnění nároků, jichž se domáhaly, nebylo dle judikatury
omezeno žádnou promlčecí lhůtou. Navíc Ústavní soud tak nečinil paušálně, ale vždy posuzoval
i konkrétní okolnosti jednotlivých věcí. V nynějším případě naopak v době, kdy došlo
k tvrzenému nezákonnému zásahu, judikatura předmětné jednání správního orgánu za zásah
vůbec nepovažovala.
[20] K námitce stěžovatelky, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím,
že jí nezaslal vyjádření žalovaného ad 1) k žalobě, čímž ji znemožnil reagovat na v něm uplatněná
tvrzení, uvádí Nejvyšší správní soud následující. V obecné rovině je třeba stěžovatelce přisvědčit,
že koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého
účastníci musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky,
ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit
rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Nejvyšší správní soud tak například
ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007 - 90, dospěl k závěru, že nedoručení
vyjádření k žalobě druhému účastníku řízení představuje vadu řízení, která za jistých okolností
může mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
[21] V nynějším případě se však o vadu řízení takového charakteru nejednalo, protože krajský
soud dospěl na základě správního spisu vyžádaného od žalovaného ad 1) k závěru o nesplnění
podmínek řízení iniciovaného stěžovatelkou (tj. že žaloba je zjevně opožděná, s čímž se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje). Za těchto okolností již bylo nadbytečné zasílat stěžovatelce uvedené
vyjádření k žalobě.
[22] Nedůvodná je také poslední kasační námitka, podle níž byli soudci krajského soudu
rozhodující v dané věci podjatí. Dřívější rozhodování soudce v jiné věci týkající se účastníka
řízení nelze samo o sobě považovat za důvod jeho podjatosti, byť se takové rozhodnutí ukázalo
být chybné, respektive bylo zrušeno soudem vyšší instance. Navíc v daném případě stěžovatelka
ani nenamítá, že by usnesení krajského soudu, které bylo později zrušeno nálezem Ústavního
soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/2007, bylo vydáno stejnými soudci, jako nyní
napadené rozhodnutí. Stěžovatelka z jednoho chybného rozhodnutí krajského soudu ihned
dovozuje, že tento soud vůči ní vystupuje „šikanózně“ a že jsou tudíž podjatí všichni jeho soudci.
Uvedenou skutečnost však nelze považovat za důvod podjatosti soudce.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatelky nedůvodnými; jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch, žalovaným správním orgánům, kterým by jinak jakožto úspěšným účastníkům řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jejich běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu