ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.131.2017:30
sp. zn. 1 As 131/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: KARAVTO s. r. o.,
se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 1349/2, zastoupené JUDr. Bogdanem
Hajdukem, advokátem se sídlem Hrabinská 498/19, 737 01 Český Těšín, proti žalované: Česká
obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 15, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2015 č. j. ČOI 14806/15/O100/3100/14/15/HI/Št, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2017,
č. j. 22 Ad 12/2015 – 135,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 2. 1. 2015 Česká obchodní inspekce, inspektorát Moravskoslezského
a Olomouckého kraje, uložila žalobkyni pokutu ve výši 2.200.000 Kč pro porušení ustanovení
§3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných
hmot a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění (dále jen zákon
o pohonných hmotách), a naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §9 odst. 1
písm. b) zákona o pohonných hmotách.
[2] Uvedeného deliktu se žalobkyně dopustila tím, že jako kontrolovaná osoba ve dnech
20. 5. 2014, 26. 5. 2014 a 2. 6. 2014 v provozovně - čerpací stanici LPG, Ostrava, Novinářská
2202/2 prodala motorové palivo, které nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle
§3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, konkrétně v kritériu hodnoty síry. Tohoto
správního deliktu se podle zjištění ze dnů 26. 5. a 2. 6. 2014 žalobkyně dopustila také
v provozovně-čerpací stanice LPG Permon-Rudná, Ostrava a dále v provozovně čerpací stanice
LPG, Železárenská 443/10, Ostrava ve dnech 26. 5. a 2. 6. 2014.
[3] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalované bylo rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu změněno tak, že žalovaná upravila čísla odebraných vzorků i protokolů
ve výroku, avšak ve zbytku odvolání zamítla a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu
potvrdila.
[4] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě. Ten námitkám
žalobkyně nepřisvědčil a shledal žalobu nedůvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Proti rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] V kasační stížnosti stěžovatelka nejprve rozsáhle rekapitulovala všechny své žalobní body.
[7] Zdůraznila, že vzorky motorového paliva LPG pro pohon (odebrané vzorky) byly
odebrány do mobilních vzorkovnic v rozporu se zněním §5 odst. 5 zákona o pohonných
hmotách, podle kterého je na čerpací stanici zakázáno plnění mobilních tlakových nádob
zkapalněnými ropnými plyny, s výjimkou čerpání zkapalněných ropných plynů do pevně
zabudovaných palivových nádrží motorových vozidel. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení
zdůrazňuje bezpečnostní aspekty této právní úpravy. Podle stěžovatelky zákaz platí pro všechny
subjekty bez výjimky. Tím, že pracovníci společnosti SGS Czech Republic s. r. o. (dále
jen společnost SGS), která pro správní orgán odběr vzorků a jeho rozbor prováděla, odebírali
vzorky za porušení zmíněného zákonného ustanovení, vystavili stěžovatelku i motoristy v místě
čerpací stanice neúměrným bezpečnostním rizikům. Ve svém doplnění k žalobě ze dne 9. 7. 2015
stěžovatelka uvedla, že provedeným odběrem byl získán důkaz v rozporu s §51 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014 - 33, který svědčí o chybovosti společnosti SGS
při odběru vzorků.
[8] Stěžovatelka namítala, že vzorek byl odebrán v rozporu s vyhláškou č. 133/2010 Sb.,
o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování a monitorování složení a jakosti
pohonných hmot a o jejich evidenci (vyhláška o jakosti a evidenci pohonných hmot). Podle
§4 odst. 2 této vyhlášky musí odběr vzorků odpovídat příslušné české technické normě, kterou
je ČSN EN 4257 Zkapalněné ropné plyny-vzorkování. Norma stanoví, že vzorkování LPG
se uskutečňuje z nádrží, nikoli z výdejních stojanů, z nichž odběry v tomto případě probíhaly.
Žalobkyně v této souvislosti poukázala na článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví.
[9] Podle stěžovatelky byl kontrolními pracovníky porušen také §4 odst. 3 písm. f) vyhlášky
o jakosti a evidenci pohonných hmot, podle kterého protokol o odběru vzorků musí obsahovat
mimo jiné náležitosti také číslo pečeti, což však předmětné protokoly neobsahují. Nelze vyloučit
neoprávněnou manipulaci s odebranými vzorky.
[10] U odebraných vzorků došlo k odběru pouze jednoho vzorku, zatímco u kapalných
vzorků jsou odebírány vzorky dva. Stěžovatelka tak neměla možnost nechat provést arbitrážní
rozbor u nezávislého akreditovaného subjektu. K tomuto žalobnímu bodu stěžovatelka ve svém
doplnění k žalobě uvedla, že nemožnost odebrání kontravzorku považuje za porušení jejích
ústavně zaručených práv na obhajobu a spravedlivý proces. Při neexistenci kontravzorku, který
by mohla užít ke své obhajobě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatelka odkázala na nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 a dále na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 8 As 24/2014 - 65.
[11] Pracovníci společnosti SGS, odebírající vzorky jako externí osoby, by měli disponovat
pověřením pro přizvanou osobu podle §6 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní
řád). V protokolech o kontrole ani v úředních záznamech však není pověření zmiňováno. Podle
stěžovatelky osoby provádějící faktickou kontrolu pověření neměly.
[12] Tvrzení žalované o vlivu nadlimitního množství síry v LPG na vyšší znečištění životního
prostředí považuje stěžovatelka za spekulativní a nepodložené, jelikož žalovaná v daném případě
neměřila emise. Rovněž tvrzení žalované o vlivu LPG s nadlimitním obsahem síry na možné
poškození palivového systému vozidel považuje za ničím nedoložené. Stěžovatelka argumentuje
vyjádřením autoservisů k této problematice a tvrdí, že potencionální škoda neodpovídá výši
pokuty uložené správním orgánem. Nikdo neprokázal, že ve vozidlech na plyn došlo k poškození
(ať už materiálnímu nebo finančnímu) způsobenému stěžovatelkou.
[13] Stěžovatelka dále v doplnění žaloby ze dne 9. 7. 2015 uvedla, že žalovaná na straně 10
svého rozhodnutí odkazuje na obdobný případ uložení pokuty ve výši 1.700.000 Kč, avšak
již nedodává, že v této věci probíhá řízení u Krajského soudu v Brně. Sankce byla uložena mimo
rozumnou hranici správního uvážení, bez potřebné míry seznámení se s konkrétními poznatky
nezbytnými k posouzení věci. Uložená sankce je neadekvátní vzhledem k rozsahu podnikání
stěžovatelky a může pro ni mít likvidační důsledky.
[14] Nad rámec výše uvedené rekapitulace žalobních bodů stěžovatelka toliko uvedla,
že jednoznačně koncipovaný zákaz uvedený v §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách platí
pro všechny bez výjimky. Pokud pracovníci ČOI (nebo společnosti SGS) odebírali vzorky
a současně porušovali §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách, jednoznačně došlo k porušení
právem chráněného zájmu na bezpečnosti. Pokud pracovníci měli k odběru vzorků oprávnění
vyplývající z jiného ustanovení [§8 písm. b) zákona o kontrole], nic to nemění na zákazu
vyplývajícím z §5 odst. 5 zákona o pohonných hmotách. Tyto důkazy byly získány v rozporu
s §51 správního řádu, přičemž jiný závěr by stavěl výkon státní moci (a mechanizmy používané
státní správou při výkonu kontrolní činnosti u soukromých subjektů) nad zájmy veřejnosti na její
bezpečnosti. Kontrolní orgány mají bezpočet jiných zákonných možností, jak kvalitu a původ
ropných výrobků kontrolovat. Odběr vzorků do mobilních nádrží během přepravy není nikterak
zakázán ani omezen. Není vyloučena ani možnost odebrat vzorek přímo z nádrže aut (za použití
postupu dle užitného vzoru č. 28388 na technické řešení problematiky, zapsaného u Úřadu
průmyslového vlastnictví, ze dne 29. 6. 2015 pod názvem „zapojení pro odběr vzorků
zkapalněných ropných plynů“).
[15] Žalovaná ve svém vyjádření setrvala na své dosavadní argumentaci a ztotožnila
se s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud na tomto místě předesílá, že důvody
kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení
o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti není
pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku
za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší
správní soud přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto
povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí
krajského soudu (srov. např. bod 140 rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351,
nebo bod 21 rozsudku ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64). Část kasační stížnosti
stěžovatelky - viz shrnutí námitek v odstavcích [7] až [13] – pouze cituje žalobní body
bez polemiky s argumentací krajského soudu. Tyto kasační námitky proto soud vypořádal toliko
v obecné rovině.
[17] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[18] Krajský soud neshledal důvodnou námitku porušení zákazu v §5 odst. 5 zákona
o pohonných hmotách [ve znění účinném do 5. 6. 2017, dnes v témže znění (účinném
od 1. 1. 2018) v odstavci 3 téhož ustanovení]. Podle krajského soudu se toto ustanovení váže
toliko na „prodej a výdej pohonných hmot“, přičemž tyto činnosti nezahrnují provedení kontroly podle
§7 zákona o pohonných hmotách v nyní projednávané věci.
[19] Nejvyšší správní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Ze systematiky zákona
o pohonných hmotách je patrné, že se uvedené ustanovení vztahuje výhradně na provozování
čerpací stanice v souvislosti s prodejem (a výdejem) pohonných hmot. Ke shodnému závěru
dospěl kasační soud i v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 - 55 (viz bod 20 a násl.).
Podstatné přitom je, že jakkoliv mohly být (i jiným) postupem společnosti SGS porušeny
bezpečnostní předpisy, toto eventuální porušení by nemělo žádný vztah k nyní projednávané věci.
Pakliže by správní orgány (v tomto případě společnost SGS) skutečně porušily veřejnoprávní
předpisy, za takové porušení by sice nepochybně odpovídaly, avšak závěr o jejich pochybení
by na odpovědnost za správní delikt stěžovatelky v nyní projednávané věci neměl vliv.
Ani v takovém případě by se nejednalo o nezákonně získaný důkaz, který by nemohl
být ve správním řízení použit. Důkazy získané žalovanou v rozporu s bezpečnostními předpisy
ještě nepřestavují důkazy získané v rozporu s §51 správního řádu.
[20] Takovými důkazy by však naopak mohly být vzorky odebrané způsobem, který by vedl
ke znehodnocení získaného vzorku, zkreslení výpovědní hodnoty vzorku či jeho kontaminaci.
Právě v této souvislosti stěžovatelka namítala, že odběr vzorků ze stojanu, nikoliv z nádrže,
odporuje vyhlášce o jakosti a evidenci pohonných hmot. Způsob odebírání vzorků LPG
z výdejních stojanů totiž podle stěžovatelky neodpovídal technické normě ČSN EN ISO 4257,
ale jen standardizovanému postupu „SOP 98 – Odběr vzorků plynných a zkapalněných paliv“
společnosti SGS, což stěžovatelka považuje za nedostačující.
[21] Ačkoli vyhláška k provedení zákona o pohonných hmotách neupravuje přesný postup
pro monitorování složení a jakosti pohonných hmot, v §4 odst. 2 stanoví, že postup odběru
a posouzení výsledků musí odpovídat příslušné technické normě (ČSN EN ISO 4257).
K námitce, že tato technická norma byla SGS porušena, žalovaná již ve správním řízení (a poté
i na straně 5 a 6 správního rozhodnutí) rozsáhle vysvětlila, že s polečnost SGS provádí tento
typ odběru v souladu s akreditovaným standardizovaným postupem SOP č. 98.
[22] Rovněž krajský soud se stěžovatelce znovu pokusil ozřejmit, že společnost SGS
má pro odběry vzorků LPG akreditovaný postup, který technickou normu přizpůsobuje odběru
z výdejních stojanů tak, aby ke zmíněnému zkreslení výpovědní hodnoty odebraného vzorku
ani nemohlo dojít. Ve svém rozsudku odkázal na jiné řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě
(rozsudek ze dne 23. 11. 2016 č. j. 22 Ad 106/2014 - 78), v němž soud vyzval žalovanou
k předložení příslušné technické normy a také SOP č. 98. U ústního jednání pak provedl důkaz
těmito listinami a následně vyhodnotil, že z textu technické normy je seznatelné, že je vhodná
pro vzorkování z velkoobjemových nádrží, na druhé straně však výslovně nezakazuje vzorkování
například z výdejních stojanů čerpací stanice. Krajský soud dospěl k závěru, že samotná norma
vymezuje obecné požadavky na získání reprezentativních vzorků a rovněž bezpečností opatření,
přístroje, které se k odběru používají, postup k přípravě a postup vlastního odběru. Zmíněný
SOP č. 98 z této technické normy vychází a slouží výhradně k odběru vzorků „plynných
a zkapalněných paliv“. V tehdy projednávané věci soud vyhodnotil, že posuzované dokumenty jsou
ve vzájemném souladu, přičemž SOP č. 98 pouze vystihuje odlišnosti dané specifickým
charakterem těchto konkrétních paliv.
[23] V nyní projednávané věci dospěl krajský soud k závěru, že vzhledem k výše zmíněným
specifickým potřebám nemohl odběr probíhat přímo podle normy ČSN EN 4257, a proto
proběhl podle standardizovaného postupu, který respektoval fyzikální vlastnosti odebíraného
paliva, bezpečnost i postupy upravené technickou normou. O tom ostatně svědčí akreditace
tohoto postupu Českým institutem pro akreditaci, která představuje garanci přizpůsobení normy
konkrétním podmínkám. Podle krajského soudu je nepochybné, že standardizovaný postup
z technické normy vycházel a přizpůsobil ji konkrétním specifickým podmínkám.
[24] Kasační soud se s těmito závěry ztotožňuje. Ostatně stěžovatelka se domáhala získání
informace o obsahu postupu SOP č. 98 (včetně akreditace) již ve správním řízení. Tyto
skutečnosti jí tedy byly dobře známy, přesto stěžovatelka v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedla
žádné konkrétní argumenty nad rámec odvolacích bodů ve správním řízení. Neuvedla ani žádnou
argumentaci, kterou by se závěry krajského soudu v konkrétnostech jakkoliv polemizovala.
Ani v řízení před správními orgány, ani v řízení soudním totiž vůbec netvrdí, jakým konkrétním
způsobem mohl postup podle „SOP 98 – Odběr vzorků plynných a zkapalněných paliv“ ovlivnit
výsledek chemické analýzy v její neprospěch. Nenamítá, že by postup podle standardizovaného
postupu dodržen nebyl, ani to, že by pravidla zakotvená ve standardizovaném postupu
nezaručovala provedení objektivního chemického rozboru. Tato námitka je tudíž nedůvodná.
[25] Chybovost postupu společnosti SGS měla podle názoru stěžovatelky vyplývat z rozsudku
kasačního soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014 - 33. Krajský soud rozsudek označil
za nepřípadný k nyní projednávané věci, přičemž Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením
ztotožňuje. Kasační soud v tehdy projednávaném případě nekonstatoval nic, co by svědčilo
názoru stěžovatelky o tom, že společnost SGS postupovala chybně (podstatou bylo posouzení,
zda v dané věci byly dány liberační důvody, přičemž kasační stížnost byla zamítnuta).
[26] Podle stěžovatelky byl kontrolními pracovníky porušen také §4 odst. 3 písm. f) vyhlášky
o jakosti a evidenci pohonných hmot. Podle tohoto ustanovení protokol o odběru vzorků musí
obsahovat mimo jiné náležitosti také číslo pečeti. Protokoly v nyní projednávané věci však čísla
neobsahují. Tomuto tvrzení krajský soud na základě obsahu protokolů přisvědčil, avšak současně
konstatoval, že vzorky byly náležitě identifikovány: číslem vzorku, specifikací vzorku, datem
odběru a dalšími identifikačními údaji. Díky těmto jedinečným identifikátorům nemohla
mít absence čísla pečeti vliv na správnost laboratorních výsledků, ani na zákonnost
přezkoumávaného rozhodnutí. Stěžovatelka neuvedla ani v žalobě, ani v kasační stížnosti, žádná
konkrétní tvrzení, která by tento závěr zpochybňovala. Kasační soud se se závěry krajského
soudu ztotožňuje, a rovněž tato námitka je proto nedůvodná.
[27] Ačkoliv stěžovatelka namítá, že došlo k odběru pouze jednoho vzorku, tudíž neměla
možnost nechat si provést vlastní rozbor u nezávislého akreditovaného subjektu, stěžovatelce
nic nebránilo provést odběr vzorků i jejich rozbor z vlastní iniciativy a na vlastní náklady. Krajský
soud k tomuto konstatoval, že žádné ustanovení zákonných či podzákonných předpisů neukládá
žalované povinnost odebrat více kontrolních vzorků. Tento závěr byl potvrzen kasačním soudem
i ve výše citovaném rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3 As 191/2016 - 55 (bod 29 a 30). V tomto
rozhodnutí dospěl kasační soud rovněž k závěru, že nemožnost odebrání kontravzorku
nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv na obhajobu a spravedlivý proces. K námitce,
že u kapalných pohonných hmot bývají běžně odebírány vzorky dva, žalovaná v napadeném
rozhodnutí uvedla, že odběr vzorků do speciálních tlakových vzorkovnic v nyní projednávané
věci je natolik náročný, že se zpravidla odebírá vzorek jeden (oproti odběru kapalných vzorků,
který je mnohem jednodušší a zpravidla jsou odebírány vzorky dva). Nadto byl závěr
laboratorních zkoušek podle Nejvyššího správního soudu zcela jednoznačný. Bylo zjištěno
překročení hraničního limitu síry v takové míře, že výsledky nejsou zpochybnitelné.
[28] Podle stěžovatelky by pracovníci firmy SGS, odebírající vzorky jako externí osoby, měli
disponovat pověřením pro přizvanou osobu podle §6 odst. 2 kontrolního řádu. V protokolech
o kontrole ani v úředních záznamech však není pověření zmiňováno. Sama žalovaná v průběhu
řízení nezpochybnila, že pracovníci společnosti SGS u sebe skutečně pověření neměli. Nelze však
opomenout, že přizvaná osoba prováděla odběry vzorků právě za přítomnosti zaměstnanců
správního orgánu, a současně stěžovatelka nezpochybnila, že kontrolní orgán má se společností
SGS smluvní vztah (smlouva o kontrolní činnosti ze dne 3. 5. 2013). V této souvislosti lze rovněž
odkázat na rozsudek kasačního soudu ze dne 27. 4. 2017, č. j. 1 As 181/2016 - 33. Rovněž
v tehdy projednávané věci se stěžovatelka dovolávala toliko nesprávného procesního postupu
zaměstnanců kontrolního orgánu, avšak nezpochybňovala výsledky laboratorních zjištění
a v průběhu soudního ani správního řízení nepřinesla spolehlivé argumenty zpochybňující závěry
žalované. Rovněž v nyní projednávané věci proto kasační soud dospěl k závěru, že okolnost
absence pověření v průběhu kontroly nezakládá nezákonnost rozhodnutí žalované.
[29] Stěžovatelka zpochybňovala závěry žalované, týkající se negativních vlivů LPG ve kvalitě,
kterou kontrolní orgány u stěžovatelky zjistily. Jak správně konstatoval krajský soud, žalovaná
v odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko v obecné rovinně vymezuje negativní vlivy, k nimž
v důsledku porušení povinností stěžovatelky mohlo dojít. Správní delikt, z něhož byla
stěžovatelka shledána vinnou, je správním deliktem ohrožovacího charakteru, takže k naplnění
jeho skutkové podstaty postačuje ohrožení právem chráněného zájmu (bez ohledu na skutečnost,
zda došlo k faktickému následku).
[30] Námitka, že uložená sankce je neadekvátní vzhledem k rozsahu podnikání stěžovatelky
a může mít pro stěžovatelku likvidační důsledky, byla formulována toliko v obecné rovině.
Stěžovatelka tato tvrzení nijak blíže nespecifikovala. Krajský soud proto na tuto námitku reagoval
rovněž obecným tvrzením o srozumitelnosti a přezkoumatelnosti výše uložené pokuty správními
orgány obou stupňů (strana 4 a 5 prvostupňového rozhodnutí, strana 9 a 10 rozhodnutí
žalované), přičemž kasační soud se s tímto posouzením ztotožňuje.
[31] Stěžovatelka v průběhu správního řízení nezmínila svou ekonomickou situaci,
ani ji neprokazovala a vypořádání krajským soudem je proto zcela odpovídající míře konkretizace
žalobního bodu.
[32] V této souvislosti stěžovatelka v doplnění k žalobě poukázala na obdobný případ uložení
pokuty ve výši 1.700.000 Kč, který žalovaná zmínila ve svém rozhodnutí. Krajský soud na tuto
námitku v napadeném rozsudku odpověděl tak, že v odkazovaném případě nebyla předmětem
přezkumu otázka likvidační výše sankce. Ani podle kasačního soudu není argumentace tímto
rozsudkem relevantní pro závěry o povaze pokuty v nyní projednávané věci.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelčiných námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující
náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu