ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.155.2014:36
sp. zn. 1 As 155/2014 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: R. T., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2014, č. j. KrÚ 360/2014/ODSH/12, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze
dne 21. 8. 2014, č. j. 61A 4/2014 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Pardubice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
28. 8. 2013, č. j. OSA/P-981-13-D/21. Správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §125 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o provozu
na pozemních komunikacích“). Měl se ho dopustit tím, že dne 18. 5. 2013 v době okolo
11:10 při řízení motorového vozidla překročil v ulici Nádražní v Pardubicích povolenou rychlost
80 km/h o 24 km/h, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2.500 Kč a paušální náhrada nákladů
řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích. Měl za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý
proces, protože správní orgán prvního stupně nepřijal omluvu žalobcova zmocněnce
(dále jen „zmocněnec“) z ústního jednání. Den před ústním jednáním zmocněnec onemocněl,
což dokládal rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti. Podle správního orgánu prvního
stupně však nešlo o dostatečnou omluvu, a to s odkazem na předchozí výslovné poučení:
„Je-li předkládána lékařská zpráva, je nutné, aby z ní vyplývala konkrétní diagnóza, prostý doklad o pracovní
neschopnosti nepostačuje (z důvodu lékařského tajemství nemá správní orgán možnost ověřit diagnózu u lékaře,
např. zlomený malíček může vést k pracovní neschopnosti, ale není důvodem, pro který by se obviněný nemohl
v době povolených vycházek dostavit k ústnímu jednání).“ Předložené rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti bylo podle správního orgánu právě takovým „prostým“ dokladem pracovní
neschopnosti. Ústní jednání se tak konalo v nepřítomnosti žalobce, který se nijak neomluvil,
a jeho zmocněnce. Den poté správní orgán prvního stupně vydal výše specifikované rozhodnutí.
Při postoupení spisového materiálu žalovanému k odvolacímu řízení správní orgán prvního
stupně doplnil, že zmocněnec po vydání rozhodnutí stále ještě v době pracovní neschopnosti
přebíral poštu na jiné adrese, než která je uvedená v předloženém rozhodnutí jeho praktické
lékařky.
[3] Žalobce dále namítal, že nebyly řádně provedeny důkazy. Nebyly zjišťovány okolnosti
ve prospěch obviněného a došlo k porušení kontradiktornosti řízení o trestním obvinění
ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992; dále jen „Úmluva“). Správní orgán prvního stupně měl také vyslechnout příslušné
policisty jako svědky. Žalobce nadto nebyl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí
v rozporu s §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). K dalšímu
pochybení podle žalobce došlo tím, že ho správní orgán prvního stupně nevyzval k doplnění
odvolacích námitek podle §37 odst. 3 správního řádu. Žalobce byl vyzván jen k doplnění, čeho
se domáhá a co navrhuje, nikoliv výslovně k doplnění odvolacích důvodů. Poslední skupina
námitek žalobce se týkala nedostatečné specifikace místa spáchání přestupku
a nepřezkoumatelného měření dosažené rychlosti. Žalobce předložil krajskému soudu odborný
posudek, z nějž vyplývá nemožnost jednoznačně dovodit, že právě žalobce spáchal předmětný
skutek. Měření bylo podle něj provedeno v rozporu se zákonem. Určení místa spáchání
přestupku uvedením ulice Nádražní nebylo vzhledem k její délce (cca 3,6 km) dostatečné.
[4] Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu v trestních věcech, podle které
rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti nemůže být dostatečným podkladem pro závěr,
že obviněnému brání v účasti u ústního jednání zdravotní důvody. Bylo by nepřijatelné,
aby obviněný z přestupku měl vyšší ochranu než obviněný z trestného činu. Krajský soud uvedl,
že ve věci byl stěžejním (tzv. privilegovaným) důkazem záznam o přestupku, díky kterému
byl skutkový stav nepochybný, a proto nebylo třeba provádět další dokazování. Vzhledem
k neomluvené neúčasti žalobce a jeho zmocněnce u ústního jednání také nebylo třeba vyzývat
žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Obviněný musí být v případě
neomluvené neúčasti srozuměn s tím, že správní orgán rozhodne věc na ústním jednání
v jeho nepřítomnosti. Námitku žalobce o nedostatečné výzvě k doplnění odvolání pak krajský
soud vyhodnotil jako ryze účelovou. Krajský soud neprovedl důkaz odborným posudkem
předloženým žalobcem, protože měl skutkový stav za nepochybný, a pro provedení tohoto
důkazu nebyl žádný důvod. Místo přestupku bylo specifikováno způsobem, který díky pořízené
fotodokumentaci a identifikaci vozidla spolu s údaji na oznámení přestupku vylučoval záměnu
s jiným skutkem. Krajský soud proto žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel namítá, že se krajský soud věcně nevyjádřil k nezákonnosti vedení ústního
jednání v nepřítomnosti jeho zmocněnce, pouze uvedl, že se zmocněnec opakovaně
omlouvá z ústních jednání. Jeho omluva z jednání ale byla ve věci první omluvou. Je možné,
že se zmocněnec omluvil i z jiného jednání u správního orgánu prvního stupně v době,
kdy byl nemocný, nejde však o žádnou obstrukci. Judikatura Nejvyššího soudu, kterou krajský
soud použil, je zcela nepřiléhavá. Pro úřední osobu nepředstavuje žádný problém odročit ústní
jednání, nebyly na něm navíc prováděny žádné neodkladné úkony, jen listinné důkazy.
Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je individuálním správním rozhodnutím, kterému
se musí každý pod hrozbou veřejnoprávních sankcí podrobit. Rozhodnutí neobsahovalo možnost
vycházek, stěžovatel se proto musel podrobit léčbě doma. Správní orgán prvního stupně
tedy nutil zmocněnce, aby porušoval správní rozhodnutí, které vylučovalo jeho účast na ústním
jednání. Pokud se jedná o první omluvu, která je řádně a včas doložena, není důvod
ji neakceptovat a konat ústní jednání bez obviněného. Správní orgán prvního stupně není vzdělán
v oboru medicíny a lékařství, nemůže proto posuzovat povahu onemocnění a její vliv
na důvodnost omluvy. Stěžovateli bylo také upřeno právo vyjádřit se k podkladům pro vydání
rozhodnutí podle §36 správního řádu. Stěžovatel zdůrazňuje, že ústní jednání je podstatnou částí
nalézacího řízení, jehož hlavní náplní je provádění dokazování, při kterém se účastník
ke každému důkazu vyjádří, předloží svůj názor, co z takového důkazu vyplývá, co nikoliv,
a navrhne případné doplnění dokazování o další důkazy.
[7] Stěžovatel dále namítá, že ho správní orgán prvního stupně ve výzvě k odstranění
vad odvolání nepoučil o následcích jejich neodstranění. Poučovací povinnost vychází z §4 odst. 2
správního řádu a absence poučení vede k tomu, že je celá výzva právně neúčinná (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 – 67). Stěžovatel tak nemohl
uplatnit své námitky během řízení, ale byl nucen je uplatnit až v žalobě.
[8] Krajský soud zcela neadekvátně posoudil námitku stěžovatele, že místo spáchání
přestupku nebylo vymezeno s dostatečnou určitostí. Správní orgány neprokázaly, že by rychlost
byla změřena v obci, protože ulice Nádražní v Pardubicích je téměř 4 km dlouhá a zasahuje
rovněž mimo obec. Pokud by bylo vozidlo stěžovatele změřeno ještě před dopravní značkou
označující začátek obce, právní kvalifikace skutku by byla zcela odlišná ve prospěch stěžovatele
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73). Odsuzující rozhodnutí o přestupku musí vyhovovat kritériím rozsudku
v trestní věci. Správní orgány však žádným způsobem neurčily přesné místo spáchání údajného
přestupku a užily právní kvalifikaci v neprospěch stěžovatele, který byl uznán vinným
za přestupek spáchaný v obci, ačkoliv nebylo prokázáno, že byl změřen v obci a nikoliv mimo
obec.
[9] Krajský soud dále odmítl provést důkaz odborným posudkem, přestože stěžovatel namítl
zcela konkrétní skutečnosti, kterými zpochybnil měření. Stěžovatel neměl jinou možnost,
než tuto námitku předestřít v žalobě. Krajský soud neprovedl důkaz, který mohl vyvrátit důkazy
již provedené, a to odůvodnil tím, že má skutkový stav za nepochybný. To je podle stěžovatele
absurdní. Jediný způsob, jak mohl vyvrátit důkazy provedené správními orgány, bylo předložit
jiné důkazy. Pokud by provedl daný důkaz, zjistil by, že je třeba zkoumat postup obsluhy
měřícího zařízení, protože z fotografie není zřejmé, které ze dvou vozidel na ní bylo měřeno.
S odkazem na odborný posudek nelze s jistotou tvrdit, že bylo změřeno vozidlo stěžovatele.
Rychlost jízdy měřeného vozidla byla prokázána jen díky výstupu z měřícího zařízení. Stěžovateli
stačilo ho zpochybnit díky předmětnému posudku. Krajský soud se jím ovšem odmítl zabývat.
Nezdůvodnil přitom, proč posudek nemohl zvrátit zjištěný skutkový stav. Provedení určitého
důkazu nemůže záležet na libovůli soudu.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a setrval na svém právním názoru
z předcházejících fází řízení. Zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Kasační stížnost je přípustná.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
a z důvodů v ní uvedených. Přitom přihlédl i ke skutečnostem, které je povinen zkoumat z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.)
[13] Nejvyšší správní soud pro přehlednost strukturoval odůvodnění následujícím způsobem:
nejdříve se zabýval konáním ústního jednání v nepřítomnosti zmocněnce a upřením možnosti
vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí (IV.A), výzvou k doplnění odvolání proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (IV.B), poté určitostí vymezení místa spáchání
přestupku (IV.C), a konečně povinností krajského soudu provést předložený odborný posudek
(IV.D).
IV.A Ústní jednání v nepřítomnosti zmocněnce a upření možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání
ROZHODNUTÍ
[14] Tyto kasační námitky nejsou důvodné.
[15] Nejvyšší správní soud připomíná, že v oblasti správního trestání je nutné aplikovat zásady
trestního práva. Přestupek spadá do pojmu „trestních obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), a proto osobě
obviněné z přestupku náležejí procesní práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného
činu. Obviněný z přestupku má proto ústavně zaručené právo být přítomen ústnímu jednání
o přestupku (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy).
Na přítomnost obviněného u jednání první instance ve věci klade velký důraz i Evropský soud
pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006 ve věci Hermi proti Itálii,
stížnost č. 18114/02, §61; či rozsudek ze dne 2. 3. 1987 ve věci Monnell a Morris
proti Spojenému království, stížnosti č. 9562/81 a 9818/82, §58 aj.). Ústní jednání podle §74 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), lze proto bezesporu
označit za nejdůležitější fázi přestupkového řízení a za obdobu hlavního líčení v trestním řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2013, č. j. 7 As 77/2012 – 44).
[16] Podle §74 zákona o přestupcích platí, že „V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc
projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité
omluvy nebo důležitého důvodu.“. Podle §33 správního řádu si účastník může zvolit zmocněnce,
který podle §34 správního řádu vystupuje jménem zastoupeného. Stěžovatel si v posuzované
věci zvolil zmocněnce, který se den před konáním ústního jednání omluvil, a svou absenci
dokládal rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti. Podstatou této kasační námitky
tedy je, zda byly splněny podmínky pro konání ústního jednání v nepřítomnosti zmocněnce.
[17] V rozsudku ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 – 99, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Důležitost důvodu omluvy obviněné z přestupku a jejího zástupce (…) z neúčasti u ústního jednání (…) je třeba
posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (doba od zahájení
správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek), (…), zda ze spisu či jiných skutečností
nevyplývá jakákoliv obstrukční snaha či potřeba obviněné z přestupku nebo jejího zástupce působit průtahy
v řízení nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku apod.“ Stěžovatel argumentuje,
že podle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti neměl vycházky a nemohl
se proto zúčastnit ústního jednání. Jeho argumentace ale není důvěryhodná. Jak vyplývá
ze spisového materiálu, v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je uvedena adresa,
na které se zmocněnec během dočasné pracovní neschopnosti nezdržoval, protože
si prokazatelně na jiném místě přebíral poštu. Pokud je tato druhá adresa místem jeho reálného
pobytu, měl ji lékař v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti uvést. Stěžovatel namítá,
že nemohl toto rozhodnutí porušovat, sám ho ovšem nedodržoval. Z těchto skutečností
tak vyplývá snaha stěžovatele a jeho zmocněnce nedůvodně vytvářet procesní překážky
v přestupkovém řízení. Tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[18] Stěžovatel také namítá, že mu byla upřena možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se však zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že nejde
o porušení §36 odst. 3 správního řádu, pokud se obviněný náležitě neomluví z ústního jednání,
a správní orgán rozhodne v jeho nepřítomnosti (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 10. 2013, č. j. 6 As 29/2013 – 87; ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 As 1/2010 - 76, nebo ze dne
22. 7. 2010 č. j. 5 As 17/2010 - 11). Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval poprvé
v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 - 71, v němž uvedl: „Žalobce byl k předmětnému
ústnímu jednání řádně předvolán, avšak k ústnímu jednání se nedostavil, neuvedl žádný důvod,
pro který se dostavit nemohl a nenavrhl žádný další termín pro konání ústního jednání. Pouhé konstatování,
že se z časových důvodů nemůže ústního jednání účastnit, není překážkou, pro kterou by správní orgán nemohl
v řízení pokračovat a pro splnění podmínek §74 přestupkového zákona i v nepřítomnosti obviněného
věc projednat. Přičemž „projednání věci“ je třeba rozumět nejen její projednání (např. za účasti případných svědků
apod.), ale též rozhodnutí o ní. Sám žalobce se tak svojí neúčastí na ústním jednání zbavil svého práva na veřejné
projednání věci ještě před vydáním rozhodnutí, kde mohl navrhovat důkazy, podávat další návrhy a vyjadřovat
se ke všem okolnostem, které se mu kladly za vinu.“ Tento právní názor lze obdobně použít i v této
věci. K porušení §36 odst. 3 správního řádu nedošlo, protože se stěžovatel díky neomluvené
neúčasti zmocněnce u ústního jednání možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí
sám zbavil. I tato kasační námitka je proto nedůvodná.
IV.B Výzva k doplnění odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
[19] Kasační námitka není důvodná.
[20] Stěžovatel namítá, že ho správní orgán prvního stupně nevyzval v souladu se zákonem,
aby doplnil odvolání. Ve výzvě k odstranění vad odvolání nepoučil stěžovatele o následcích jejich
neodstranění. Z toho důvodu je celá výzva právně neúčinná.
[21] Podle §37 odst. 3 správního řádu platí: „Nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými
vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne
mu k tomu přiměřenou lhůtu.“ Podle §4 odst. 2 správního má správní orgán povinnost poskytnout
dotčené osobě „přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním
poměrům dotčené osoby potřebné“.
[22] Stěžovatel byl v řízení o přestupku zastoupen. Zástupcem nebyl advokát, ale obecný
zmocněnec. Tím však byla osoba vystupující v této roli a v typově podobných případech velmi
často. Proto měla chápat, jakou povinnost jí správní orgán prvního stupně ukládá, a jaké budou
důsledky jejího nesplnění. Pokud se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která
vystupuje jako obecný zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže
s úspěchem namítat, že z výzvy, aby doplnil, čeho se podaným blanketním odvoláním domáhá,
a co navrhuje, nepochopil, že má doplnit odvolací důvody, a jaké dopady bude mít nesplnění
této výzvy. Správní orgán prvního stupně svým postupem naplnil požadavek přiměřenosti
poučení o právech a povinnostech dotčené osoby podle §4 odst. 2 správního řádu.
[23] Stěžovatel odkazuje na podporu své argumentace na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 – 67, podle kterého je „konkrétním vyjádřením obecné
zásady poučovací povinnost správního orgánu poučit účastníka řízení o následcích neodstranění nedostatků podání
ve lhůtě (přiměřeně) stanovené pro jejich odstranění (viz §45 odst. 2 správního řádu). Pokud tedy správní orgán
ani nevyzval stěžovatele k odstranění vad odvolání, ve které by jinak byl povinen stěžovatele poučit o následcích
nerespektování této výzvy, jednal rovněž v rozporu se zákonnými pravidly správního procesu, jejichž těžištěm
je zásada poučovací.“ Tento rozsudek ovšem na posuzovanou věc nedopadá, protože správní orgán
prvního stupně stěžovatele k odstranění vad vyzval. Nelze z něj dovozovat právní neúčinnost
výzvy k odstranění vad odvolání, obzvláště s ohledem k výše uvedeným zkušenostem
stěžovatelova zmocněnce. Tato kasační námitka je proto také nedůvodná
IV.C Určitost vymezení místa spáchání přestupku
[24] Kasační námitka není důvodná.
[25] Stěžovatel namítá, že správní orgány neurčily přesné místo spáchání přestupku a užily
právní kvalifikaci v neprospěch stěžovatele, který byl uznán vinným za přestupek spáchaný
v obci, ačkoliv nebylo prokázáno, že byl změřen v obci a nikoliv mimo obec. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v „rozhodnutí trestního charakteru (…) je nezbytné postavit
najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným (…), jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku,
vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek
a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním
případě“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS - věc AQUA SERVIS, a. s.). Nejvyšší správní soud
má za to, že v nynějším případě správní orgány těmto požadavkům dostály.
[26] V oznámení o přestupku je jako místo přestupku výslovně uvedeno: „Pardubice, Nádražní,
sil. I/36, u OD Globus, směr HK“. Místo měření u obchodního domu Globus je také zmíněno
v záznamu o přestupku, jehož součástí je i fotodokumentace z tohoto místa. Podle výrokové části
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se stěžovatel dopustil daného přestupku: „tím, že dne
18. 5. 2013 okolo 11:10 hodin při řízení motorového vozidla (…) jel na ulici Nádražní v Pardubicích rychlostí
104 km/h (po odečtení tolerance), čímž překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost 80 km/h (…)
o 24 km/h, (…)“. Místo, čas a způsob spáchání přestupku ze všech těchto údajů vyplývají
s dostatečnou určitostí. Jasně z nich plyne, že stěžovatel řídil své auto nepovolenou rychlostí
v úseku Nádražní ulice v Pardubicích, kde mohl jet maximálně rychlostí 80 km/h. Z rozhodnutí
je proto více než jasné, že se stěžovatel daného přestupku dopustil v obci. Navíc stěžovatelova
argumentace neobstojí i z toho důvodu, že silniční komunikace mimo obec nejsou označovány
názvem ulice. Již z určení Nádražní ulice v Pardubicích jako místa přestupku je proto zjevné,
kde k měření rychlosti došlo.
IV.D Neprovedení odborného posudku
[27] Tato kasační námitka není důvodná.
[28] Stěžovatel namítá, že krajský soud nezákonně odmítl provést důkaz odborným
posudkem, který stěžovatel předložil. Tento svůj krok navíc dostatečně nezdůvodnil. K otázce
důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud
v rozhodnutí nezabýval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (tzv. opomenutých
důkazů), Nejvyšší správní soud odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu,
podle níž „[z]ákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající
z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno proto rozuměti tak, že (…) v řízení před soudem
(obecným) musí být dána jeho účastníkovi možnost (…) označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu
nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém
rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval
a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ
svých skutkových zjištění je nepřevzal (…); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami,
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými
v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, (…). Tak zvané
opomenuté důkazy (…) proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (…),
ale současně též jeho protiústavnost (…).“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94; obdobně se k otázce opomenutých důkazů vyjádřil Ústavní soud
např. v nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07; nebo ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3320/09 aj.).
[29] Výše uvedené právní závěry převzal do své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní
soud (např. v rozsudku ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108, ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 6 Azs 26/2009 - 100, ze dne 2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009 - 123; či v rozsudku ze dne
15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010 – 72 aj.). Z citované judikatury vyplývá, že soud není povinen
provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení; je ovšem vždy povinen náležitě
odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl. Na splnění výše uvedených podmínek
je nutné trvat, neboť jsou zárukou práva na spravedlivý proces (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010 – 72).
[30] Krajský soud uvedl, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl. Díky důkazu
záznamem o přestupku byl podle něj skutkový stav nepochybný, a proto nebylo třeba provádět
další dokazování. Odůvodnění krajského soudu je poněkud úsporné, přesto se podle Nejvyššího
správního soudu navržený důkaz odborným posudkem nestal důkazem opomenutým. V této věci
neexistují skutkové pochybnosti o průběhu měření rychlosti vozidla stěžovatele, např. v podobě
možného pochybení obsluhy měřícího zařízení. Záměrný kříž se zcela nepochybně nacházel
na vozidle stěžovatele. Celý systém měření je přitom založen na požadavku zajištění
toho, aby naměřená hodnota nemohla být zkreslena žádnými vnějšími vlivy. V případě, že došlo
ke změření rychlosti, nebylo měření ovlivněno žádnými dalšími vnějšími vlivy a hodnota
odpovídá skutečnosti. Pokud by došlo k chybě při měření rychlosti (např. by byla zaměřena
dvě různou rychlostí se pohybující vozidla), nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření,
ale ke změření rychlosti by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se objevila zpráva o chybě
měření (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 3 As 82/2014 – 27).
Chybová zpráva se na displeji měřícího zařízení ovšem neobjevila. Buď byl proto vzhledem
k umístění záměrného kříže změřen pouze stěžovatel, anebo, což není příliš pravděpodobné,
obě auta jedoucí stejnou rychlostí 104 km/h (po odečtu tolerance). Z obou variant každopádně
vyplývá skutkový závěr, že stěžovatel překročil v daném místě povolenou rychlosti o 24 km/h.
Tato kasační námitka je proto taktéž nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[32] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu