ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.177.2012:33
sp. zn. 1 As 177/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců: a) Ing. M. F., b)
J. F., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí 18,
594 01 Velké Meziříčí, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57,
587 33 Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2010, čj. KUJI 20879/2010, sp. zn.
OUP 41/2010 Fu-2, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 31. 10. 2012, č. j. 30 A 45/2010 – 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V roce 1988 požádali manželé A. a K. M. – vlastníci rodinného domu na ulici P. H. č. p.
X na pozemku parc. č. 174 v obci a katastrálním území Velká Bíteš dále též stavebníci –
o povolení přístavby jedné místnosti (pracovny) v 2. NP rodinnému domu. Tehdejší Městský
národní výbor Velká Bíteš (nyní Městský úřad Velká Bíteš, dále jen „stavební úřad“) vydal dne
18. 7. 1988 pod č. j. výst. 488/88 stavební povolení, jímž žádosti manželů M. vyhověl a stanovil
podmínky přístavby.
[2] Při místním šetření v rámci kolaudačního řízení dne 5. 1. 1999 bylo stavebním úřadem
zjištěno, že byly provedeny stavební úpravy v rozporu s vydaným stavebním povolením, které
vyžadují dodatečné stavební povolení. Konkrétně byla v 1. NP pod povolenou přístavbou
místnosti (pracovny) postavena místo plánovaných dvou pilířů přístavba kuchyně, dále byla
realizována přístavba chodby kryté balkonem k jižní stěně rodinného domu, došlo ke stavebním
úpravám a změně užívání stávající dílny v 1. NP na koupelnu a WC, k posunutí jižní stěny
pracovny ve 2. NP o 30 cm směrem do místnosti a k výstavbě schodiště z přístavby kuchyně
v 1. NP do pracovny ve 2. NP. Z tohoto důvodu stavební úřad kolaudační řízení přerušil.
[3] Manželé M. podali dne 10. 1. 1999 žádost o dodatečné povolení stavby podle §88 odst. 1
písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve
vztahu k nepovoleným stavebním úpravám a stavební úřad zahájil řízení podle §88 stavebního
zákona. Následovalo vleklé řízení, v jehož průběhu došlo opakovaně ke zrušení rozhodnutí
stavebního úřadu žalovaným a též k převodu vlastnictví předmětného rodinného domu
z manželů M. na manžele Ing. P. a Mgr. A. B. Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2009, č. j. MÚVB
829/1443/04, 5605/VÝST/U486/2009, stavební úřad novým vlastníkům výše uvedené stavební
úpravy dodatečně povolil. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobci a) a b) coby vlastníci
sousedního pozemku parc. č. 172/1 a staveb na něm postavených. Žalovaný rozhodnutím ze dne
19. 3. 2010, č. j. KUJI 20879/2010, sp. zn. OUP 41/2010 Fu-2, odvolání žalobců zamítl a
napadené rozhodnutí potvrdil.
[4] Žalobci dále brojili proti rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Brně.
Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 30 A 45/2010 - 61, rozhodnutí žalovaného
zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění se s většinou námitek
žalobců neztotožnil. Přisvědčil však výtce žalobců, že balkón rodinného domu přesahující
na pozemek žalobců nebyl stavebním povolením ze dne 18. 7. 1988, č. j. výst. 488/88, povolen
- přístavba jedné místnosti byla povolena toliko na pozemku parc. č. 174 a nebyl povolen její
přesah na pozemek parc. č. 172/1. Soud dále ve shodě s žalobci konstatoval, že v posuzovaném
případě se nejednalo o změnu stavby před dokončením podle §68 stavebního zákona, nýbrž
o dodatečné povolení již dokončené stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
[5] Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 1 As 30/2012 – 41, předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Na základě předloženého správního spisu totiž dospěl k závěru,
že inkriminovaný balkón původním stavebním povolením povolen byl, a krajský soud tedy v této
části dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Kasační soud též krajskému soudu vytkl, že z jeho
argumentace o nesprávném označení předmětu řízení není zřejmé, jak soud tyto závěry promítl
do výroku svého rozhodnutí a jak by měl žalovaný v této věci dále postupovat.
[6] Krajský soud v Brně tedy pokračoval v řízení a rozsudkem ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 30 A 45/2010 – 94, žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost žalobců
[7] Proti novému rozsudku krajského soudu podali včasnou kasační stížnost oba žalobci.
Nejprve tvrdili, že mají pochybnosti o tom, zda byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen
kompletní správní spis, neboť obsah posledních rozhodnutí soudů tomu nenasvědčuje. Žalobci
se domnívají, že oba správní orgány předkládají soudu pouze listiny, které jim vyhovují, a proto
si nelze o této věci učinit ucelený a jednoznačný názor.
[8] Podle žalobců musí tzv. původní stav stavby odpovídat stavu před vydáním stavebního
povolení v roce 1988: vše, co se realizovalo po tomto datu, musí jako celek odpovídat platným
právním předpisům, na což žalobci po celé řízení upozorňovali. K tomu vyjmenovali svá podání
a rozhodnutí žalovaného, v nichž měl žalovaný zaujímat jiné postoje od dnešních. Dále odkázali
na text ze dne 1. 4. 2004, v němž je upozorňováno na vady řízení s absencí dokumentace požárně
bezpečnostního řešení celé stavby a splnění podmínek podle §17 odst. 5 a §20 vyhlášky
Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích
na výstavbu. Toto dodnes nebylo doloženo, neboť to stav přístavby zcela nesplňuje. Ohledně
problematiky požárně nebezpečného prostoru žalobci dále odkázali na text z 28. 2. 2005 s tím,
že ani výjimka z citovaných ustanovení vyhlášky nemůže být v daném případě povolena.
Projednávaná stavba též porušuje zákony chránící vlastnictví sousedů před neoprávněnými
zásahy. Žalobci odkázali na celou řadu svých podání a konstatovali, že celé věci věnovali značnou
pozornost a úsilí, avšak přesto správní orgány ignorují jejich práva chráněná zákonem. Podle
žalobců je třeba v této kauze zkoumat posloupnost skutečností a jednotlivých úkonů, které
vytvoří přesný obrázek o přístupu žalobců.
[9] Za zásadní dva problémy v této kauze žalobci považují nepovolená okna v západní fasádě
domu č. p. X a dále balkón přesahující na pozemek ve vlastnictví žalobců. Jedná se jednak
o nepovolená okna v přízemí (WC a koupelna), jednak o už podruhé zvětšované (původně
načerno provedené) okno v I. patře (ložnice) západní fasády vedoucí nezákonně do stavební
parcely žalobců (na náměstí) a znemožňující její opětovnou zástavbu. Nezákonný stav oken
byl mnohokrát popsán ve znaleckém posudku Ing. Černého ze dne 10. 4. 2007 a v podáních
ze dne 20. 4. 2007 a 23. 4. 2007. k tomu navíc nyní žalobci dokládají fotografie postupného
zvětšování provedeného okna v I. patře a nepovolených oken v přízemí. Sousední pozemek
žalobců je ještě nezastavěnou za druhé světové války vybombardovanou prolukou. Provedené
tři okenní otvory nepřípustně omezují vlastnictví žalobců, kteří by chtěli tento pozemek zastavět.
Tvrzení krajského soudu, že námitka žalobců týkající se oken byla pravomocně vyřešena civilním
soudem, a proto nebylo nutné, aby žalobci s jejich umístěním souhlasili, se nezakládá na pravdě.
Rozsudek civilního soudu je třeba vyložit v jiných souvislostech, které toto řízení vyvolaly. Dále
je třeba vzít v úvahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2006, kterým byl změně
původní rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 9 C 211/97 – 154, kterým soud
zřídil ve prospěch vlastníků domu č. p. X věcné břemeno.
[10] K balkónu žalobci podotýkají, že souhlasí se závěrem o neoprávněné stavbě, nicméně
to řekl soud až nyní, ač se s touto otázkou správní orgány jednoznačně nevypořádaly. Pokud
se jednalo o občanskoprávní námitku, měly správní orgány řízení přerušit a vyzvat žalobce,
aby podali žalobu u soudu. Z doposud vedeného řízení není patrné, zda si tuto občanskoprávní
námitku řešil sám správní orgán; spíše tento stav záměrně ignoroval a přehlížel, aby jej nemusel
řešit.
[11] Žalobci též tvrdili, že krajský soud též „dostatečně nevyhodnotil skutkový děj, z nějž jednoznačně
vyplývá, že tento stav je nezákonný“. Tím nebyla žalobcům opakovaně poskytnuta náležitá právní
ochrana. Nelze provést dodatečné povolení stavby, která vznikla v rozporu se stavebními zákony
a předpisy. Rozhodnutí krajského soudu, které by fakticky legalizovalo stávající protiprávní stav,
je velmi nešťastné, neboť zavdává příčiny do budoucna k vyvolávání dalších soudních sporů
a řízení s nedohledným koncem. Správní řízení již trvá 14 let a žalovaný na věc rezignoval,
aby s ní neměl více práce. Žalovaný neprovedl dostatečné prošetření a dokazování a nevěnoval
této věci prvotní dostatečnou pozornost. Rovněž soud nesprávně posoudil otázku rozsahu
dokazování, které bylo nutné ke zjištění stavu věci.
[12] Závěrem žalobci navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl, že kasační stížnost je nepřípustná podle
§104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobci
netvrdí, že by se krajský soud neřídil dříve vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu ohledně balkónu a správnosti označení předmětného řízení. Pokud jde o ostatní
námitky, s těmi se krajský soud vypořádal již ve svém předchozím rozsudku – pokud s jejich
hodnocením nebyli žalobci spokojení, měli je učinit předmětem kasační stížnosti v minulém
řízení (podat proti minulému rozsudku krajského soudu v tomto směru kasační stížnost).
[14] Bez ohledu na tuto argumentaci se žalovaný blíže vyjádřil i k jednotlivým kasačním
důvodům. K nepředložení kompletního správního spisu žalovaný uvedl, že jej žalobci nijak
neprokázali, nepodepřeli žádnými konkrétními skutečnostmi (které doklady vlastně postrádají)
a není zřejmé, proč tuto námitku neuplatnili již v řízení před krajským soudem. K tvrzení
o nutnosti posuzovat celou stavbu a k výčtu rozhodnutí žalovaný konstatoval, že prostřednictvím
dodatečného stavebního povolení nelze přezkoumávat správnost či zákonnost postupu
a rozhodování v předcházejícím stavebním řízení (včetně stavebního povolení, kvality projektové
dokumentace, požárně bezpečnostního řešení apod.), nahrazovat jeho nedostatky, pochybení
stavebního úřadu či navrátit skutkový stav, který tu byl před vydáním stavebního povolení.
[15] Pokud jde o problematiku oken, pak s těmi se dle názoru žalovaného krajský soud
dostatečně vypořádal a okno v I. patře navíc není předmětem správního řízení. Námitka žalobců
je dále spíše rekapitulací této záležitosti, není zřejmé, v čem vlastně žalobci spatřují nezákonnost
posouzení této věci krajským soudem. Odkazované rozsudky Krajského soudu v Brně
a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou nemají s problematikou oken žádnou souvislost.
Ohledně balkónu žalobci změnili svůj postoj a dospěli k závěru, že jde o stavbu neoprávněnou,
nikoliv nepovolenou. Tato část přístavby proto nebyla předmětem řízení o dodatečném povolení
stavby, a nebylo tudíž nutné řízení přerušovat podle §137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon) z důvodů uplatnění občanskoprávních námitek.
Ostatně žalobci ani v průběhu správního řízení žádnou takovou námitku neuplatnili. Tuto
záležitost musí žalobci řešit postupem podle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
[16] Žalovaný z těchto důvodů pro případ, že bude kasační stížnost meritorně projednána,
navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobami oprávněnými. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní
soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Jelikož žalovaný namítal, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou, zabýval se Nejvyšší
správní soud nejprve touto námitkou (IV./A). Poté upřel pozornost na samotné důvody kasační
stížnosti (IV./B).
[19] Kasační stížnost je z části nepřípustná, ve zbytku pak nedůvodná.
IV./A Nepřípustnost kasační stížnosti
[20] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž
soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu toto ustanovení zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva
závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil
[usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 – 106, nález Ústavního soudu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519)]. Smyslem této úpravy je tedy
zabránit opakovanému posouzení otázky Nejvyšším správním soudem, pokud
se již k ní meritorně vyjádřil v předchozím kasačním řízení.
[21] V projednávané věci se zdejší soud ve svém minulém rozsudku ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 1 As 30/2012 – 41, zabýval otázkou přesahu balkónu na pozemek žalobců (resp. otázkou,
zda byl balkón povolen) a označením vedeného správního řízení. Jelikož problematika označení
správního řízení není předmětem námitek v kasační stížnosti, nemá smysl se jí v souvislosti
s nepřípustností kasační stížnosti dále zabývat. Otázkou povolení balkónu se však zdejší soud
zabýval meritorně – vyložil relevantní hmotné právo a aplikoval jej na skutkový stav případu.
Krajský soud v Brně se pak názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem plně řídil
(viz s. 10 napadeného rozsudku) a žalobci ostatně v kasační stížnosti ani netvrdí, že by tomu bylo
jinak. Za tohoto stavu věci je tudíž kasační námitka týkající se balkónu nepřípustná podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. Zdejší soud jen pro doplnění uvádí, že závěry správních soudů ohledně
balkónu nejsou pro žalobce ničím novým, jak se snaží tvrdit, neboť stejně tuto záležitost vyložil
i žalovaný na s. 9 svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud též plně souhlasí s argumentací
žalovaného, že byl-li balkón povolen již stavebním povolením z roku 1988 (č. j. výst. 488/88),
nebyl vůbec předmětem řízení o dodatečném povolení stavby. Tím pádem nebylo ani možné
v řízení o dodatečném povolení stavby řešit jakékoliv občanskoprávní námitky týkající
se balkónu.
[22] Nejvyšší správní soud naopak nesouhlasí s argumentací žalovaného, že žalobci mohli
brojit proti hodnocení zbývajících žalobních námitek krajským soudem v rozsudku ze dne
29. 11. 2011, č. j. 30 A 45/2010 - 61 kasační stížností a jestliže to neučinili, je nyní podaná kasační
stížnost nepřípustná. Tímto rozsudkem krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Kasační stížnost proti takovému rozsudku mohl podat pouze žalovaný a nikoliv
sami žalobci. Žalobcům totiž bylo předmětným rozsudkem vyhověno. Ačkoliv krajský soud
některé jejich námitky neuznal důvodnými, nemohli jejich hodnocení žalobci napadnout kasační
stížností, neboť by nebrojili proti výroku tohoto rozsudku, nýbrž pouze proti jeho odůvodnění.
Kasační stížnost směřující jen proti důvodům rozhodnutí soudu (a nežádající jiný výrok) je ovšem
podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná a Nejvyšší správní soud by takovou kasační stížnost odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. Pokud by nyní podanou kasační stížnost
žalobců soud odmítl jako nepřípustnou, upřel by jim tím přístup k soudu zaručený v článku 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto třeba uzavřít, že zbývající námitky obsažené
v nyní podané kasační stížnosti jsou přípustné a Nejvyšší správní soud se jimi bude dále
meritorně zabývat.
IV./B Zbývající důvody kasační stížnosti
[23] K obecné námitce, že Nejvyššímu správnímu soudu nebyl předložen kompletní správní
spis, zdejší soud konstatuje, že takové obavy žalobců nesdílí. Dokumenty obsažené ve správním
spisu odpovídají jednotlivým tvrzením stran v soudním řízení, jednotlivé části správního spisu
jsou postupně číslovány a odpovídají zpracovaným spisovým přehledům. Z předložené spisové
dokumentace nevyplývá, že by žalovaný či stavební úřad nějaké dokumenty zatajovali. Pokud
žalobci konkrétně netvrdí, jaké dokumenty nebyly soudu předloženy a jaký to mělo mít vliv
na posouzení věci, nezbývá, než tuto námitku považovat za nedůvodnou.
[24] K otázce posuzování stavby jako celku soud uvádí, že v dané věci bylo vydáno stavební
povolení v roce 1988 pod č. j. výst. 488/88, kterým byla povolena přístavba pracovny s balkónem
v druhém patře rodinného domu. Toto stavební povolení je již téměř 25 let v právní moci,
na jeho základě vzniklo stavebníkům veřejné subjektivní právo na výstavbu předmětné místnosti
a jakékoliv zásahy do tohoto práva zákonná úprava již v současné době nepřipouští. Nutně
by se totiž dostávaly do rozporu s principem právní jistoty, který vyvěrá z materiálního pojetí
právního státu, jímž Česká republika je (článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
[25] V daném případě není sporu o tom, že stavebníci porušili svou povinnost vyplývající
z §66 a §68 odst. 1 stavebního zákona a při realizaci povolené přístavby se odchýlili od ověřené
projektové dokumentace, aniž by předtím požádali stavební úřad o vydání povolení změny
přístavby před jejím dokončením. Výsledkem tohoto porušení zákona je stavba (přístavba)
postavená v rozporu se stavebním povolením odůvodňující zahájení řízení podle §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona o odstranění stavby. „Předmět tohoto řízení musí být definován dostatečně
určitě, aby v případném rozhodnutí o odstranění stavby mohlo být zcela konkrétně specifikováno, co má vlastník
stavby odstranit, a aby takové rozhodnutí tedy bylo vykonatelné. Nepostačí, pokud by ve výroku tohoto rozhodnutí
bylo např. uvedeno, že má stavebník odstranit všechny změny, jimiž se odchýlil od ověřené projektové dokumentace.
U staveb postavených v rozporu se stavebním povolením v zásadě přicházejí v úvahu dvě možnosti. Buďto
je možno identifikovat určité konkrétní prvky či části stavby, které byly postaveny v rozporu se stavebním
povolením, a je možno je odstranit při zachování zbytku stavby, a pak je stavební úřad povinen nařídit odstranění
pouze těchto prvků či částí stavby, nebo se rozpor se stavebním povolením týká stavby jako celku, a v takovém
případě tedy nezbývá, než nařídit odstranění celé stavby s tím, že na právo stavebníka realizovat stavbu podle
původního stavebního povolení nemá tato skutečnost žádný vliv. Co je předmětem řízení o odstranění stavby,
by mělo být zároveň předmětem rozhodnutí o jejím dodatečném povolení, podá-li stavebník takovou žádost
a shledá-li stavební úřad naplnění veškerých zákonných podmínek k takovému rozhodnutí.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 – 111). Dále podle setrvalé
judikatury zdejšího soudu umožňuje stavební zákon povolit či dodatečně povolit pouze část stavby, aniž
by takové rozhodnutí bylo jakkoli vázáno na právní režim zbytku stavby; předpokladem pro vydání rozhodnutí
o dodatečném povolení části stavby je proto pouze splnění kritérií stanovených v §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, č. j. 3 As 45/2004 – 121,
publikovaný pod č. 621/2005 Sb. NSS).
[26] V projednávané věci stavebníci požádali o dodatečné povolení stavby, přičemž stavební
úřad se v rozhodnutí o dodatečném povolení stavby přiklonil k první zmiňované variantě,
tj. identifikoval části stavby, které dodatečně povoluje (součástí dodatečného povolení
je samozřejmě i příslušná projektová dokumentace). Vzhledem k rozsahu odchylky od ověřené
projektové dokumentace v původním stavebním řízení si lze jistě představit i řešení druhé,
tj. dodatečné povolení celé přístavby. Nicméně postup stavebního úřadu a žalovaného nelze
jen z tohoto důvodu považovat za nezákonný. Provedená identifikace dodatečně povolovaných
částí stavby je dle mínění Nejvyššího správního soudu dostatečně určitá a i v případě, že by řízení
o dodatečném povolení stavby skončilo pro stavebníky nepříznivě, je zároveň realizovatelné
odstranění těchto částí, aniž by bylo zásadně dotčeno provedení přístavby podle původního
stavebního povolení z roku 1988.
[27] Za tohoto stavu věci postupoval stavební úřad i žalovaný v souladu se zákonem, pokud
se nezabýval námitkami žalobců proti částem přístavby povoleným již v roce 1988 a zkoumání
zákonných podmínek dodatečného povolení stavby ve smyslu §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona zaměřil pouze na ty části přístavby, které ve výroku rozhodnutí vymezil, a to včetně
otázky požárně bezpečnostního prostoru (slovy žalobců vycházel z „původního“ stavu
založeného stavebním povolením z roku 1988). Tak je třeba vykládat i žalobci odkazovaná
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2004 a 28. 2. 2005, která se týkala jen dodatečně povolované
části přístavby. Na základě požadavků žalovaného uvedených v těchto rozhodnutích byla
v průběhu dalšího řízení opatřena řada dokumentů, na jejichž základě pak stavební úřad dospěl
k závěru, že dodatečně povolovaná část přístavby splňuje podmínky požární bezpečnosti. Právě
to žalovaný ve svých rozhodnutích požadoval, a nelze proto tvrdit, že se odchýlil od svých dříve
zastávaných názorů. Těmto dokumentům a závěrům v nich uvedeným se podrobně věnuje
krajský soud na s. 9 svého rozsudku. Jelikož žalobci v kasační stížnosti neuvádí žádné konkrétní
výtky vůči nim, zdejší soud odkazuje na rozsudek krajského soudu i rozhodnutí obou správních
orgánů. Nejvyšší správní soud nicméně dodává, že jak původně povolená část, tak i dodatečně
povolená část přístavby budou muset projít kolaudačním řízením, v němž stavební úřad zkoumá
též, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především
z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických
zařízení (§81 odst. 1 stavebního zákona), tedy i otázku požární bezpečnosti stavby.
[28] K otázce oken v západní stěně domu č. p. 304 soud nejprve uvádí, že okno v I. patře není
a nemohlo být vůbec předmětem řízení o dodatečném povolení stavby a dokonce nebylo
ani předmětem řízení o původním stavebním povolení z roku 1988. K tomuto zjištění postačuje
soudu ověřená projektová dokumentace ke stavebnímu povolení z roku 1988, v níž je toto okno
jednoznačně zakresleno jako stávající součást stavby. Zda toto okno bylo někdy v minulosti (před
rokem 1988) řádně povoleno, je pro probíhající řízení zcela irelevantní. Z tohoto důvodu
Nejvyšší správní soud neprováděl důkazy fotografiemi, které měly podle žalobců dokládat
zvětšování tohoto okna v současné době.
[29] Pokud jde o dvě menší okna v západní stěně (koupelna a WC), žalobci v kasační stížnosti
neuvádí konkrétní námitky kromě konstatování, že se jedná o okna nepovolená. K tomu soud
může pouze odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení
stavby na s. 11, kde bylo žalobcům částečně vyhověno v jejich námitkách a stavební úřad na řídil
v podmínce 2 předmětného rozhodnutí úpravu oken a dodatečně je povolil. S otázkou
omezování vlastnického práva žalobců těmito okny se přiléhavě vyrovnaly správní orgány
i krajský soud, když odkázaly na pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou
ze dne 26. 10. 2000, č. j. 7 C 42/99 – 79. Okresní soud v něm na návrh žalobců tuto otázku řešil
a dospěl k závěru, že k narušování soukromí žalobců nedochází, a žalobu zamítl. Tvrdí-li žalobci,
že je třeba tento rozsudek vyložit v jiných souvislostech, neuvádí v jakých, a proto na něj i zdejší
soud plně odkazuje. Další žalobci zmiňované rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne
26. 10. 2006, a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 9 C 211/97 – 154, se otázky oken
vůbec netýkaly: Z tohoto důvodu soud nevyžadoval žalobci navrhovaný spis Okresního soudu
ve Žďáře nad Sázavou, neboť zjevně nemohl do problematiky oken vnést cokoliv nového.
[30] Zbývající námitky v kasační stížnosti položili žalobci v dosti obecné rovině. K tvrzení
o nemožnosti provést dodatečné stavební povolení předmětné přístavby soud uvádí, že řízení
o dodatečném povolení stavby je integrální součástí stavebního zákona. Jakkoliv tedy stavebníci
porušili své zákonem stanovené povinnosti, sám zákon předvídá postup, kdy lze i takovou stavbu
dodatečně povolit. Správní orgány a posléze i soudy v projednávaném případě dospěly k závěru,
že zákonné podmínky pro tento postup splněny byly. V takové situaci nelze hovořit o legalizaci
protiprávního stavu krajským soudem. Uvádí-li žalobci, že krajský soud dostatečně nevyhodnotil
skutkový děj či nesprávně posoudil otázku rozsahu dokazování, není kasačnímu soudu zřejmé,
v čem konkrétně takto krajský soud pochybil. Proto této obecné námitce nemůže přiznat
důvodnost.
[31] Tvrdí-li žalobci, že žalovaný neprovedl dostatečné prošetření a dokazování a nevěnoval
této věci prvotní dostatečnou pozornost, Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní řízení
trvalo 11 let. Za tuto dobu shromáždily oba správní orgány rozsáhlý důkazní materiál, který
pečlivě hodnotily, takže o nedostatečném prošetření věci lze hovořit jen stěží. Ostatně žalobci
v průběhu řízení dosáhli některých dílčích úspěchů. Uvádí-li žalobci, že kauze věnovali značnou
pozornost a úsilí, soud jim v tom neoponuje. To konečně dokládají desítky podání, které ve věci
uplatnili. Soud nicméně neshledává potřebu zkoumat posloupnost jednotlivých úkonů žalobců,
jak sami požadují, neboť mu není zřejmý přínos takového postupu pro rozhodnutí této věci.
V neposlední řadě samo množství podání či vynaložené úsilí nejsou automatickou zárukou
úspěchu v řízení, a proto tento fakt nemůže mít za následek vyhovění kasační stížnosti.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Žalobci tedy se svými námitkami neuspěli; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobci neměli ve věci úspěch, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu