ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.180.2012:43
sp. zn. 1 As 180/2012 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. Č., zastoupeného
JUDr. Jaromírem Malým, advokátem, se sídlem Chebská 355/49, Karlovy Vary, proti
žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2010, č. j. 2609/LS/10-2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2012, č. j. 17 A 78/2010 –
68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Město Krásno, Komise k projednávání přestupků (dále též „správní orgán I. stupně“,
nebo „Komise“) rozhodnutím ze dne 8. 4. 2010 uznala žalobce vinným ze spáchání přestupků
proti pořádku v územní samosprávě podle §46 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
a přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Uvedených
přestupků se měl žalobce dopustit tím, že
• dne 29. 12. 2009 v 15:15 hod. v obci Krásno porušil obecně závaznou vyhlášku č. 2/2007
ze dne 4. 10. 2007, kterou se stanovují pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství
města Krásno, a to tím, že se jeho pes pohyboval samostatně, bez vodítka a obojku
na veřejném prostranství v zastavěném území obce a jako neovladatelný usmrtil psa pana
V.;
• dne 3. 1. 2010 ve 14:30 hod. v obci Krásno porušil obecně závaznou vyhlášku č. 2/2007
města Krásno, neboť u domu manželů N. se jeho pes pohyboval samostatně, bez vodítka
a obojku na veřejném prostranství v zastavěném územní obce a jako neovladatelný
usmrtil psa pana Š.;
• dne 5. 1. 2010 v 9:00 hod. neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci,
a to příslušníka Policie ČR, obvodního oddělení Horní Slavkov, který jej vyzval k vydání
věci (psa), což bezdůvodně odmítl.
Za uvedené přestupky byla žalobci ve společném řízení uložena pokuta ve výši 25.000 Kč
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Odvolání žalobce proti rozhodnutí Komise zamítl žalovaný v záhlaví vymezeným
rozhodnutím. Žalobce následně proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou krajský soud
zamítl v záhlaví specifikovaným rozsudkem. Tento rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) nyní
napadá kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[3] Krajský soud se předně zabýval otázkou, zda je skutek ve výroku přezkoumávaného
správního rozhodnutí popsán dostatečným způsobem. Konstatoval, že předmětná vyhláška
města Krásno zakládá povinnost na veřejném prostranství v zastavěném území obce psa vést
na vodítku a s obojkem, eventuálně musí být pes plně ovladatelný. K námitkám žalobce, který
neúplnost vymezení skutku spatřoval ve skutečnosti, že správní orgán I. stupně ve výroku
rozhodnutí přesně neurčil místo pohybu psa v případě prvních dvou skutků, soud uvedl, že místo
pohybu psa žalobce v okamžiku útoku na psa pana V. a na psa pana Š. bylo dostatečně
identifikováno. Tato skutečnost vyplývá z místa popisu skutků slyšenými svědky a je doložena
přílohou č. 1 vyhlášky města Krásno č. 2/2007, která vymezuje veřejná prostranství města.
Krajský soud vymezení skutků z 29. 12. 2009 z 3. 1. 2010 hodnotil jako dostatečně konkrétní na
to, aby nemohly být zaměněny se skutkem jiným a aby žalobci bylo zřejmé, jaké skutky jsou mu
kladeny za vinu. Žalobcem tvrzený stručný popis tohoto skutku soud nevnímal jako procesní
vadu, která by měla vliv na zákonnost samotného rozhodnutí, neboť skutkové okolnosti jsou
dostatečně zřetelně definovány v podkladech pro rozhodnutí, se kterými byl žalobce řádně
seznámen.
[4] K námitce neúplnosti skutkových zjištění krajský soud uvedl, že správní orgány
shromáždily veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí o projednávaných přestupcích.
Dokazování bylo ve vedeném řízení správně směrováno ke zjištění, zda se pes žalobce pohyboval
na veřejném prostranství v zastavěném území města Krásno na vodítku a opatřený obojkem nebo
zda byl plně ovladatelným. K prokázání skutečnosti, že tyto povinnosti majitele psa nebyly
splněny, nebylo zapotřebí vyslechnout další svědky, kteří by na vlastní oči viděli napadení
psa pana V. a psa pana Š. psem žalobce. Místo útoku, jeho průběh a následky byly v obou
případech provedenými důkazy dostatečně objasněné. Správní orgány zároveň shromážděné
podklady vyhodnotily způsobem, ze kterého je nesporné, že důkazy v řízení provedené se
vzájemně doplňovaly, tvořily ucelený důkazní řetězec, ze kterého nebylo pochyb o tom, že
žalobce jako majitel svého psa porušil pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství ve smyslu
obecně závazné vyhlášky města Krásno č. 2/2007. Výsledek dokazování a vyhodnocení
provedených důkazů nevytvořilo pochybnosti o průběhu celého skutkového děje, v průběhu
řízení nebyly k dispozici důkazy, které by si vzájemně odporovaly a které by zakládaly
pochybnosti, při kterých by se uplatnila zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného.
[5] Nedůvodnou soud dále shledal žalobní námitku, podle níž ve věci rozhodl správní orgán,
který nemohl být nestranným, zejména po medializaci celého případu. K této výtce soud
konstatoval, že z obsahu správního spisu vyplývá, že nebylo důvodu pochybovat o tom,
že správní orgán postupoval nestranně. Žalobce měl v průběhu vedeného řízení možnost namítat
podjatost úřední osoby ve smyslu §14 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tuto možnost
však nevyužil.
[6] Konečně také soud nevyhověl námitce, podle níž se žalobce nemohl dopustit přestupku
tím, že neuposlechl výzvu k vydání svého psa příslušníku Policie ČR, neboť vydáním psa zcela
neznámé osobě, zjevně nepřipravené k řádnému chovu psa, by porušil §4 odst. 1 písm. j) zákona
č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5 As 34/2007 – 66, a ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 1 As 63/2011 – 90 (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz),
a na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97 (všechna zde uváděná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel předně namítl, že výrok rozhodnutí žalovaného jednak obsahoval chybné údaje
(že se jedná o odvolání proti rozhodnutí Komise k projednání přestupků města Kraslice, namísto
města Krásno), jednak byl „zmatečně“ odůvodněn (uváděl nesprávné datum podání odvolání
a nesprávnou adresu stěžovatele), ale zejména nedostatečně vymezil skutky prvních dvou
přestupků. Ve výroku rozhodnutí žalovaného není uvedeno, v jakém místě obce
se měl stěžovatelův pes samostatně pohybovat. Z tohoto důvodu nelze zjistit, zda se skutečně
jednalo o prostor vyznačený v příloze č. 1 obecně závazné vyhlášky města Krásna č. 2/2007.
Obecné vymezení místa tvrzeného pohybu psa pouze slovy příslušné vyhlášky, respektive údaj
„u domu manželů N.“, nemohou být považovány za dostatečné. Krajský soud shledal příslušnou
žalobní námitku nedůvodnou s tím, že z odůvodnění odvolacího orgánu a z výpovědí svědků je
zřejmé, kde a co se stalo. Tím však krajský soud posoudil danou právní otázku v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 –
65).
[8] Vedle toho stěžovatel namítl, že skutkový stav nebyl při projednávání předmětných
přestupků zjištěn dostatečně. Vyslechnuti byli pouze poškození a svědek N., který však nebyl
osobně přítomen ani jednomu z incidentů. Zcela opominuta byla možnost vyslechnutí očitého
svědka, T. G. Správní orgán tak znemožnil zjištění, zda se v projednávaných věcech skutečně
jednalo o psa stěžovatele nebo zda se jednalo o psa jiného a dále ve kterém místě obce se
spatřený pes pohyboval.
[9] Konečně také žalobce namítl nesprávné posouzení jeho jednání vůči příslušníku Policie
ČR, kterému na jeho výzvu odmítl vydat živého tvora (psa), neboť je přesvědčen, že na něj nelze
pohlížet jako na jakoukoliv jinou (neživou) věc, která by podléhala běžnému režimu vydání věci
dle §75 zákona o přestupcích, či dle §34 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn
ze svědeckých výpovědí přímých účastníků činů (majitelů zabitých psů). Žalovaný má za to,
že byl prokázán pohyb psa stěžovatele po veřejném prostranství obce Krásno a že nebylo nutné
do výroku rozhodnutí vypisovat čísla jednotlivých parcel, po kterých pes běhal, už s ohledem
na to, že obec Krásná je malá co do svého území a popis pohybu psa založený na výpovědích
svědků zcela postačuje k tomu, aby bylo zřejmé, že se pohyboval na veřejném prostranství
v zastavěném území obce.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] První okruh kasačních námitek poukazuje na údajné nedostatky výroku rozhodnutí
žalovaného a na nepřesnosti v jeho odůvodnění. Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního
spisu, žalovaný skutečně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že se odvolání proti rozhodnutí
„Komise k projednávání přestupků Města Kraslice“ zamítá. Ve zbytku identifikoval napadené
rozhodnutí správního orgánu I. stupně správně (tj. datem vydání rozhodnutí a číslem jednacím).
Správné bylo rovněž označení prvostupňového správního orgánu uvedené v záhlaví rozhodnutí
žalovaného (tj. Komise k projednávání přestupků Města Krásno) a v jeho odůvodnění.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu tak reálné pochyby o tom, jaké rozhodnutí žalovaný
v odvolacím řízení posuzoval, vůbec nemohly vzniknout, ostatně z obsahu žaloby je zřejmé,
že je neměl ani stěžovatel. Nejvyšší správní soud proto považuje předmětné pochybení
žalovaného za zřejmou nesprávnost ve smyslu §70 správního řádu, která nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ani jinou vadu řízení
podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nejde tedy o vadu, k níž by měl krajský soud rozhodnutí
žalovaného zrušit (k obdobnému závěru viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 6. 2012, č. j. 3 Ads 14/2012 – 72).
[13] Totéž platí pro nesrovnalosti ohledně data podání odvolání stěžovatelem (které
je nesprávně uvedeno v záhlaví, ale správně ve výroku rozhodnutí žalovaného). Také v tomto
případě se (ze stejných důvodů) nejedná o pochybení, pro něž by rozhodnutí žalovaného bylo
nutno označit za nepřezkoumatelné, případně zatížené jinou vadou řízení. Adresa stěžovatele byla
v záhlaví rozhodnutí žalovaného uvedena správně, namítané nesprávné označení stěžovatelovy
adresy se týká údaje uvedeného na poslední straně rozhodnutí, který však není součástí
rozhodnutí, ale interním pokynem správního orgánu ve věci doručování daného rozhodnutí.
Nutno dodat, že rozhodnutí bylo stěžovateli a následně i jeho zástupci řádně doručeno.
[14] Další výhrady stěžovatele směřují vůči vymezení skutku ve výroku rozhodnutí
žalovaného. Konkrétně namítá, že ve výroku rozhodnutí žalovaného není dostatečně jasně
uvedeno, v jakém místě obce se měl jeho pes samostatně pohybovat a napadnout
psy poškozených osob.
[15] Jak je patrné ze správního spisu, žalovaný ve výroku svého rozhodnutí vymezil přestupky
proti pořádku v územní samosprávě, kterých se měl stěžovatel dopustit, následující skutkovou
větou:
„[D]ne 29. 12. 2009 v 15:15 hod. v obci Krásno pes obviněného se pohyboval samostatně na veřejném
prostranství v zastavěném území obce a bez vodítka a jako neovladatelný usmrtil psa pana V. a následně dne 3.
1. 2010 ve 14:30 hod. u domu manželů N. se rovněž pes obviněného pohyboval samostatně na veřejném
prostranství v zastavěném území obce a bez vodítka a jako neovladatelný usmrtil psa pana Š.“.
[16] Správní orgán I. stupně předmětné přestupky ve svém rozhodnutí vymezil obdobně.
[17] Podle §77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným
z přestupku, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení
viny, druh a výměru sankce.
[18] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává rozsudku ze dne 16. 3. 2010,
č. j. 1 As 92/2009 – 65, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že v zájmu právní jistoty
obviněného musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě,
aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě
právní jistoty. Je tak klíčovou normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké
formální požadavky. Zároveň je třeba trvat na tom, aby jeho výrok zahrnoval vedle popisu skutku
i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní
skutkovou podstatu přestupku.
[19] V jiné věci shodně konstatoval rozšířený senát NSS (sice ve vztahu k jiným správním
deliktům, avšak tyto závěry jistě platí také v přestupkových věcech), že v „rozhodnutí trestního
charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní
jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času
a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným (…) jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období
možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení,
zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě“ (usnesení ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73, č. 1546/2008 Sb. NSS - věc AQUA SERVIS, a. s.).
[20] Stěžovateli tak je v obecné rovině třeba přisvědčit v tom, že judikatura Nejvyššího
správního soudu klade poměrně přísné požadavky na preciznost formulace tzv. skutkových
vět ve výrocích rozhodnutí správních orgánů ve věcech správního trestání. Nejvyšší správní soud
však má za to, že v nynějším případě správní orgány těmto požadavkům dostály.
[21] Jak totiž plyne z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu NSS ve věci AQUA
SERVIS, a. s., hlavními důvody, pro něž judikatura vyžaduje, aby skutek byl ve výroku správního
rozhodnutí ve věci správního trestání vymezen pokud možno co nejpřesněji, je vyloučení
nebezpečí záměny skutku, a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení
zásady ne bis in idem), a současně umožnění posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu
za daný skutek. V nynější věci však byly oba sporné skutky vymezeny způsobem, že k ničemu
takovému nemohlo dojít. V obou případech byly skutky vymezeny přesným časem jejich
spáchání, tím, že se stěžovatelův pes pohyboval samostatně na veřejném prostranství
v zastavěném území obce, bez vodítka a byl neovladatelný, a konečně také tím, že při nich došlo
k usmrcení psa pana V., respektive psa pana Š. Lze si jen stěží představit, že by takto vymezené
skutky mohly být zaměněny s jinými (že by například ve stejný čas došlo k usmrcení jiného psa
pana V. nebo pana Š.).
[22] Správní orgány neporušily ani požadavek na uvedení všech okolnosti, které jsou rozhodné
pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu správního deliktu. Podle §46
odst. 2 zákona o přestupcích je přestupkem proti pořádku ve věcech územní samosprávy
porušení povinností stanovených v obecně závazných vyhláškách obcí a krajů vydaných na úseku
jejich samostatné působnosti. V daném případě měl stěžovatel porušit povinnost stanovenou čl. 3
odst. 2 obecně závazné vyhlášky města Krásno č. 2/2007, podle nějž „[n]a veřejném prostranství
v zastavěném území obce musí být pes veden na vodítku opatřeným obojkem nebo musí být plně ovladatelným.
Tato prostranství jsou vyznačena v příloze č. 1“. Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu,
v příloze č. 1 citované vyhlášky je jako veřejné prostranství souvisle vyznačeno v podstatě celé
zastavěné území obce. Za této situace nebylo nutné ve skutkových větách posuzovaných výroků
blíže specifikovat místo, na němž došlo k předmětným incidentům (např. uvedením názvů ulic,
č. p. domů na těchto ulicích atd.). Jinak by tomu bylo tehdy, kdyby byly za veřejné prostranství
označeny pouze některé části obce a ve věci by byl například spor o to, zda se pes obviněného
z přestupku pohyboval právě v těchto částech. Tak tomu ale v nynější věci nebylo a stěžovatelova
námitka nedostatečným vymezením místa spáchání přestupků je tak zjevně účelová.
[23] Nutno dodat, že krajský soud sice při vypořádání příslušné žalobní námitky argumentoval
mimo jiné tím, že všechny skutkové okolnosti spáchání předmětných přestupků byly dostatečně
specifikovány v podkladech pro rozhodnutí, se kterými byl žalobce řádně seznámen, a následně
v jeho odůvodnění. Takovou argumentaci je třeba odmítnout, neboť rozšířený senát NSS ve věci
AQUA SERVIS, a. s. dovodil, že případné nedostatky v popisu skutku ve výroku rozhodnutí
o přestupku nelze tolerovat poukazem na skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí je skutek
vymezen dostatečně. Rozsudek krajského soudu však navzdory právě uvedenému obstojí, neboť
krajský soud zároveň uvedl, že vymezení skutků v posuzovaných výrocích rozhodnutí správních
orgánů lze hodnotit jako dostatečně konkrétní na to, aby nemohly být zaměněny se skutkem
jiným a aby žalobci bylo zřejmé, jaké skutky jsou mu kladeny za vinu.
[24] Stěžovatel dále namítl, že při projednávání přestupků proti pořádku v územní samosprávě
nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav.
[25] Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní orgány při svém
rozhodování o předmětných přestupcích vycházely z protokolů o ústních jednáních konaných
dne 17. 2. 2010 (za přítomnosti stěžovatele, který se k obvinění vyjádřil, současně byl k věci
vyslechnut svědek V. V.) a dne 22. 2. 2010 (kdy byli, rovněž za přítomnosti stěžovatele,
vyslechnuti svědci M. Š. a P. N.). Součástí správního spisu jsou dále lékařské zprávy MVDr. C. o
zraněních psů pana V. a Š. a jejich následném utracení a zápis z jednání Komise ze dne 19. 12.
2007 a rozhodnutí Komise ze dne 3. 12. 2008, č. j. P-13/PK-2008. V prvém případě se jednalo o
volné pobíhání psa stěžovatele v obci na veřejném prostranství bez jakékoliv kontroly a tato věc
byla vyřešena pouhým projednáním v Komisi s příslibem žalobce, že tato situace se nebude
opakovat. V druhém případě byla stěžovateli za totéž jednání uložena pokuta 1.000 Kč.
[26] Stěžovatel při ústním jednání konaném 17. 2. 2010 popřel, že by jeho pes napadl psy pana
V. a Š., neboť je stále uvázán, nebo se nachází na verandě domu. Pan V. při popisu toho, jak
došlo k napadení jeho psa na veřejném prostranství poblíž jeho domu, uvedl, že incident
bezprostředně neviděl (přímým svědkem byl jeho soused T. G.). Dále uvedl, že se s ním
stěžovatel následně finančně vyrovnal (tj. uhradil mu škodu způsobenou usmrcením jeho psa).
Pan Š. ve své výpovědi popsal napadení svého psa stěžovatelovým psem, k němuž mělo dojít
před domem pana N. (s tím, že jej přímo viděl a že psa stěžovatele dobře zná). Pan N., u kterého
byl pan Š. zrovna na návštěvě, samotný incident neviděl, krátce po něm však vyběhl z domu a
viděl v okolí pobíhat stěžovatelova psa. Poté se vydal k domu stěžovatele a ptal se jej, proč si
svého psa nezabezpečí. Na místě byl zrovna přítomný i pan V. a stěžovatel měl uvést, že škodu
způsobenou panu V. i panu Š. uhradí. Při ústních jednáních neměl stěžovatel k vyslýchaným
svědkům žádné dotazy a ani k výzvě správního orgánu I. stupně nenavrhl provedení žádných
dalších důkazů. V odvolání poukázal na údajné nesrovnalosti ve zjištěném skutkovém stavu
(zejména pak na to, že nebyl vyslechnut pan G.). K tomu, že uhradil škodu p. V. a Š., uvedl, že
s nimi jako dlouholetý majitel psa soucítil, a proti jim nabídl vstřícnou ruku. Jeho „dobrá vůle
řešit napjatou situaci“ by mu však neměla být přičítána k tíži a neměla by být brána jako přiznání
viny. Žalovaný nepovažoval za nutné jakkoliv doplnit dokazování a jeho odvolání zamítl.
[27] Z provedeného shrnutí důkazní situace je tedy patrné, že správní orgány při svém
rozhodování částečně vycházely z nepřímých důkazů (v případě jednoho skutku dokonce výlučně
z nepřímých důkazů). Takový postup ale v zásadě není vyloučený, pouze je nutné, aby v případě,
že je odpovědnost za přestupkové jednání dovozována z nepřímých důkazů, tyto důkazy tvořily
ucelený, logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost,
věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 4. 2004,
č. j. 2 As 3/2004 – 70, a ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006 – 48). Nejvyšší správní soud
je přitom názoru, že v nynějším případě tomu tak bylo. Stěžovatelova psa, který je zřetelně
rozpoznatelný (jedná se o estrelského pasteveckého psa), viděl při jednom z popsaných incidentů
pan Š., další z vyslechnutých svědků (p. N.) jej viděl na témže místě bezprostředně poté. O jeho
přítomnosti na místě dalšího incidentu svědčí nepřímá svědectví. Stěžovatel sice popírá, že by
jeho pes bez dozoru běhal po obci, avšak zároveň oběma poškozeným uhradil škodu vzniklou
usmrcením jejich psů. Z výpovědí dále zřetelně plyne, že k posuzovaným incidentům došlo na
veřejných prostranstvích v zastavěné části obce. V minulosti byl stěžovatel navíc postihován za
totéž jednání.
[28] Podle Nejvyššího správního soudu tak správní orgány zjistily skutkový stav dostatečným
způsobem a prokázaly, že se stěžovatel dopustil jednání, z něhož byl obviněn. Stěžovatelova
tvrzení lze naopak hodnotit jako krajně nevěrohodná. V zásadě jediný další důkaz, jehož
provedení se nabízelo, byl výslech pana G. Ten by jistě napomohl k ještě přesnějšímu zjištění
skutkového stavu, avšak jeho neprovedení samo o sobě nepředstavuje takové pochybení
správních orgánů, že by jeho důsledkem měl být závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí
žalovaného.
[29] K námitce ohledně přestupku, kterého se měl stěžovatel dopustit odmítnutím podrobit
se výzvě příslušníka Policie ČR k vydání psa, uvádí Nejvyšší správní soud následující.
[30] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Policie ČR dne 4. 1. 2010 vyzvala
stěžovatele k vydání jeho psa podle §34 odst. 1 písm. a) zákona o Policii České republiky. Podle
úředního záznamu sepsaného policií (a podepsaného stěžovatelem) stěžovatel následujícího dne
psa odmítl vydat s odůvodněním, že se jedná „téměř o rodinného příslušníka“ a že má k němu silný
citový vztah. V tomto jednání stěžovatele následně správní orgány shledaly porušení §47 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích, podle nějž se přestupku dopustí ten, kdo „neuposlechne výzvy úřední
osoby při výkonu její pravomoci“.
[31] V daném případě není sporu o skutkovém stavu, stěžovatel připouští, že psa k výzvě
příslušníka Policie ČR odmítl vydat. Pro posouzení jeho odpovědnosti za přestupek podle
§47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích jsou tak určující závěry opakovaně vyslovované
judikaturou zdejšího soudu ohledně povinnosti podrobit se výzvám úředních osob při výkonu
jejich pravomoci. V rozsudku č. j. 5 As 34/2007 – 66 Nejvyšší správní soudu (s odkazem
na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 263/97) uvedl, že všichni „občané jsou nepochybně povinni
se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto
jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného
činitele bránit jiným, avšak zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod,
ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů
a teprve na základě tohoto jejich pokynů neuposlechli“. V rozsudku č. j. 1 As 63/2011 – 90 NSS
konstatoval, že uvedený právní názor i nadále platí a zmiňovaná soudní rozhodnutí jsou i nyní
„zásadně použitelná“. Zároveň se vypořádal se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu
ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08.
[32] K posuzované věci tak Nejvyšší správní soud uvádí, že výzva policisty k vydání psa zjevně
byla „výzvou úřední osoby při výkonu její pravomoci“ a že povinností stěžovatele bylo se této
výzvě podrobit. Argumentace, podle níž se jednalo o psa, k němuž má silný citový vztah,
a že by tak na něj mělo být pohlíženo jinak než na „běžnou“ věc ve smyslu §34 odst. 1 písm. a)
zákona o Policii České republiky, na tomto závěru sama o sobě nemůže nic změnit.
[33] Ve zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1849/08 sice Ústavní soud zdůraznil povinnost
orgánů veřejné moci pohybovat se v hranicích svých pravomocí nejen z hlediska formálního,
ale také materiálního, přičemž výkon těchto pravomocí musí být i po materiální stránce v souladu
se základními principy vyjádřenými v ustanoveních ústavního pořádku (v daném případě
pak dovodil, že správní orgány obou stupňů „vykonávaly svá formální oprávnění, materiálně nazíráno,
ultra vires“). Nynější případ se však podstatně skutkově liší od případu, který posuzoval Ústavní
soud, zde žádné skutečnosti, pro něž by postup policie bylo možno nahlížet jako jednání ultra
vires, dány nebyly. Předně, pes je sice živým tvorem, ale i tak je považován za věc v právním
smyslu, ať již dle §118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, anebo
dle veřejnoprávních předpisů. Pak není důvodu, aby nemohl být předmětem výzvy k vydání věci
dle §34 odst. 1 písm. a) zákona o Policii České republiky (tedy z důvodu, že lze mít za to,
že v řízení o přestupku může být uloženo propadnutí této věci anebo že může být zabrána).
Navíc policisté k této výzvě přikročili ve stejný den, kdy podávali oznámení přestupků, kterých
se měl stěžovatel dopustit tím, že opakovaně nechal svého psa volně a bez kontroly běhat
po veřejném městském prostranství, přičemž tento pes smrtelně zranil dva jiné psy.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky uplatněné stěžovatelem
nedůvodnými; jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu