ECLI:CZ:NSS:2005:1.AS.26.2004
sp. zn. 1 As 26/2004 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: A. ž. p., o. s.,
zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Praha 4, Za Zelenou liškou
967/B, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1,
Staroměstské nám. 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2003,
č. j. 22078/2003/63/O-1995/03, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele E. P., spol. s r. o.,
zastoupeného JUDr. Milanem Kohoutem, advokátem se sídlem Praha 6, Břevnovská 433/12,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2004, č. j. 5 Ca 1/2004-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel Eurotel Praha, spol. s r. o. nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalobci a žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 5. 1. 2004 se žalobce u Městského soudu v Praze
domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 1. 7. 2003,
č. j. MHMP/305176/03/OUR/MI/HJ, kterým bylo rozhodnuto o změně umístění stavby „O. t.
E. R. P., a. s., H. u. – s. m. C P.“ a povolena výjimka z ustanovení čl. 4 odst. 10 vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. města Prahy, jakož i rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2003,
č. j. 22078/2003/63/O-1995/03, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti prvně
uvedenému rozhodnutí. Jako osobu přicházející v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení
označil společnost E. P., spol. s r. o. (dále též stěžovatel).
Městský soud přípisem ze dne 9. 6. 2004 vyrozuměl v souladu s §34 s. ř. s.
stěžovatele o probíhajícím řízení, poučil ho o právech a vyzval ho, aby ve lhůtě patnácti
dnů od doručení tohoto vyrozumění oznámil, zda bude v tomto řízení uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení, s tím, že takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě.
Předmětné vyrozumění bylo spolu s kopií žaloby stěžovateli doručeno dne 28. 6. 2004,
jak vyplývá z doručenky.
Podáním ze dne 16. 7. 2004, téhož dne zaslaným soudu prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb, stěžovatel oznámil svůj vstup do řízení jakožto vedlejší účastník.
Usnesením ze dne 21. 7. 2004 městský soud rozhodl, že stěžovatel není osobou
zúčastněnou na řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatele podle §34 odst. 2 s. ř. s.
vyrozuměl o probíhajícím řízení a vyzval ho, aby ve lhůtě patnácti dnů oznámil,
zda bude práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. Lhůta uplynula marně dnem
13. 7. 2004. Teprve dne 16. 7. 2004 stěžovatel předal k poštovní přepravě podání,
v němž oznámil, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník a podporuje žalovaného.
Soud dále porovnal úpravu občanského soudního řízení (o. s. ř.) a soudního řízení správního
(s. ř. s.) a dospěl k závěru, že institutu vedlejšího účastníka řízení podle §93 o. s. ř.
nelze pro řízení ve správním soudnictví ani přiměřeně použít ve smyslu §64 s. ř. s.,
neboť s. ř. s. obsahuje vlastní úpravu, tj. institut osob zúčastněných na řízení podle §34 s. ř. s.
Proto zmíněné podání stěžovatele posoudil dle obsahu jako oznámení, že v řízení uplatňuje
práva osoby zúčastněné na řízení. Jelikož toto oznámení bylo učiněno po lhůtě, rozhodl,
že stěžovatel takovou osobou není.
Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost založenou
na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Uvedl, že napadené usnesení
je nesrozumitelné, ve výroku soud rozhodl o tom, že stěžovatel není osobou zúčastněnou
na řízení, v odůvodnění se však zabývá tím, že stěžovatel není vedlejším účastníkem řízení.
Neodůvodnil tak svůj výrok, ale jiné skutečnosti. Stěžovatel vstoupil do řízení z vlastního
podnětu, vedlejším účastníkem se stal v okamžiku, ve kterém soudu došlo jeho sdělení.
O přípustnosti vedlejšího účastenství soud ani ex offo nemohl rozhodnout, neboť se jedná
o návrhové řízení. Nepřípustnost vstupu vedlejšího účastníka do řízení však žádný z účastníků
nenamítl. Soud nezákonnou formou de facto vyloučil vedlejšího účastníka z řízení.
Stěžovatel však je nadále vedlejším účastníkem řízení. Z žádného předpisu nevyplývá
okolnost, že by jím i v řízení, vedeném jinak podle s. ř. s., nemohl být. Institut zúčastněné
osoby byl do s. ř. s. zaveden pro ty případy, kde není zřejmé, kterou stranu tato osoba
podporuje. Institut vedlejšího účastenství je však nadále v jakémkoli soudním řízení navíc
namístě tam, kde je zcela evidentní, kterou stranu vedlejší účastník podporuje.
Stěžovatelův právní úkon byl zcela srozumitelný a jednoznačný, jestliže ho soud posoudil
podle obsahu jako oznámení osoby zúčastněné na řízení, učinil tak nezákonně. Dále poukázal
na skutečnost, že v jiném případě správního soudnictví soud proti vedlejšímu účastenství
nic nenamítá. Navrhl, aby soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Stěžovatel též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalobce ani žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti uvážil
takto:
Především tu je k řešení otázka, zda lze připustit kasační stížnost do rozhodnutí,
jímž bylo v řízení před správním soudem rozhodnuto o tom, že určitá osoba není osobou
zúčastněnou na řízení. Ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. sice činí nepřípustnou kasační
stížnost proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení, o takové rozhodnutí
se však nejedná. Zamítnutím žádosti se tu rozhoduje o významném procesním právu
být - při splnění zákonem stanovených předpokladů - v soudním řízení správním osobou
zúčastněnou na řízení. Nejde tu o pouhé procesní opatření, jímž se bez dopadu na rozhodnutí
o věci samé toliko reguluje postup soudu, a tedy o rozhodnutí, u kterého by odnětí možnosti
brojit proti němu kasační stížností stěžovatele v jeho právech nikterak nezkracovalo.
Nezákonné rozhodnutí soudu o této otázce by nepochybně mělo za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé. Přípustnost kasační stížnosti v dané věci je tudíž v souladu
i se zásadou procesní ekonomie. Na tom nic nemění ani ustanovení §106 odst. 2 věta druhá
s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy vychází z toho, že i tomuto právu je třeba poskytnout
ochranu cestou kasační stížnosti při splnění zákonných podmínek.
Proto přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu věcně, a to v mezích důvodů
vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.
V daném případě jde o posouzení otázky aplikovatelnosti institutu vedlejšího
účastenství (vedlejší intervence) podle §93 o. s. ř. v soudním řízení správním. Není sporu
o tom, že ve věci samotné je rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního
orgánu, vydanému v oblasti veřejné správy, podle §4 odst. 1 s. ř. s. je tak dána pravomoc
soudů ve správním soudnictví. Tento zákon (s. ř. s.) je autonomním procesním předpisem
správního soudnictví, zároveň je však předpisem se značnou mírou obecnosti a sníženou
mírou formálnosti. V řízení tak mohou nastat situace, pro které s. ř. s. vlastní úpravu
neobsahuje; pro takové případy §64 s. ř. s. předpokládá přiměřenou aplikaci části prvé
a třetí o. s. ř. [nestanoví-li tento zákon (scil. s. ř. s.) jinak]. Vztah s. ř. s. a dotčených částí
o. s. ř. nabývá rozmanitých podob, v daném případě je však institut účastenství upraven
v s. ř. s. komplexně, vůči části třetí o. s. ř. je tato úprava lex specialis, předmětná ustanovení
o. s. ř. tak nelze použít.
Komplexnost úpravy účastenství na soudním řízení správním v s. ř. s. vyplývá
ze specifik tohoto řízení - je odrazem různorodosti správních řízení, které jsou logickým
předstupněm soudního řízení správního, a z toho vyplývající mnohosti podob procesních
vztahů.
Účastníky soudního řízení správního jsou podle §33 odst. 1 s. ř. s. navrhovatel
(žalobce) a odpůrce (žalovaný) nebo ti, o nichž to stanoví tento zákon; odpůrcem (žalovaným)
je ten, o němž to stanoví zákon. Tato obecná definice účastníků řízení je pro jednotlivé typy
řízení konkretizována v druhé a třetí hlavě části třetí s. ř. s.
Dalšími subjekty soudního řízení správního, tedy nositeli práv a povinností,
jimiž vstupují do procesních vztahů a vykonávají vliv na průběh řízení ve věcech správního
soudnictví, odlišnými od účastníků řízení, jsou podle §34 s. ř. s. osoby zúčastněné na řízení.
Tento institut byl, jak plyne z jeho pojmového vymezení v odstavci 1 zmíněného ustanovení,
zákonodárcem pojat univerzálně, a to na principu alespoň možného přímého dotčení
na právech a povinnostech, a pokrývá tak všechny eventuality účasti na řízení osob
s relevantním právním zájmem na věci, avšak zásadně bez ohledu na jejich případný postoj.
Tomuto výkladu svědčí i důvodová zpráva k návrhu zákona – soudního řádu správního
(tisk č. 1080/0), v níž je uvedeno: „…Zavádí se institut osob zúčastněných na řízení.
Tím osnova reaguje na citelný nedostatek dosavadní právní úpravy, kdy osoba, které vzniklo
subjektivní veřejnoprávní oprávnění nebo povinnost na základě rozhodnutí, které je žalobou
napadeno, se nestávala ze zákona účastníkem soudního řízení a nebyla tu ani povinnost soudu
či nikoho jiného ji o probíhajícím řízení informovat. …Nelze tu přijmout nabízející institut
vedlejší intervence po vzoru občanského soudního řádu, protože především není možno
takto dotčené osoby spolehlivě rozdělit na ty, které podporují návrh a ty, které mu naopak
- spolu se správním orgánem - odporují. Účast těchto osob (kterých mohou být stovky i tisíce)
je promítána na dalších místech do zákona zavedením také podpůrných mechanismů
(např. zvláštní doručování těmto osobám)...“.
V této souvislosti je nutno odmítnout jako účelovou stěžovatelovu námitku, že institut
osoby zúčastněné na řízení byl zaveden do s. ř. s. pro ta řízení, kde není zřejmé, kterou stranu
účastník podporuje, přičemž institut vedlejšího účastenství je v jakémkoli soudním řízení
namístě tam, kde je evidentní, kterou stranu vedlejší účastník podporuje. Osobě zúčastněné
na řízení samozřejmě, jak naznačeno již výše, nic nebrání postavit se na stranu žalobce
či žalovaného a intervenovat v jeho prospěch, z povahy věci tak však činit nemusí.
Univerzálnější a obecnější pojetí tohoto institutu umožňuje bezpochyby účast na soudním
řízení správním i osobám, které by v občanském soudním řízení za obdobné situace
intervenovaly využitím institutu vedlejšího účastenství. Nutno podotknout, že v §34 odst. 2
s. ř. s. je pamatováno i na přistoupení takových osob až v průběhu řízení. Právní úprava
je tak dostatečně flexibilní (srov. §93 odst. 2 o. s. ř.) a skutečnost, že taková osoba musí
své oznámení o uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení učinit na výzvu soudu ve lhůtě,
která je svou povahou propadná, na tom ničeho nemění.
Předmětná lhůta je totiž koncentračním prvkem ve vztahu k okruhu osob zúčastněných
na konkrétním řízení a jako taková přispívá k větší rychlosti a efektivitě procesu. Její smysl
spočívá ve stabilizaci či ohraničení množiny osob nadaných procesními právy a povinnostmi
v daném řízení co nejdříve po jeho zahájení, tedy než se soud začne zabývat věcí samou.
S marným uplynutím lhůty jsou pak v souladu se zásadou „každý nechť si střeží svá práva“
spojeny procesní důsledky, přičemž příležitost osob přicházejících v úvahu jako osoby
zúčastněné na řízení uplatňovat předmětná procesní práva je zabezpečena povinností soudu
takové osoby vyzvat k oznámení dle §34 odst. 2 s. ř. s.
Z výše uvedeného je zřejmé, že institut osob zúčastněných na řízení umožňuje
uplatnění procesních práv v soudním řízení soudním i osobám s právním zájmem na výsledku
tohoto řízení (srov. §93 odst. 1 o. s. ř.). Přiměřená aplikace institutu vedlejšího účastenství
v soudním řízení správním (§64 s. ř. s., §93 o. s. ř.) by proto byla nadbytečná.
Městský soud tak postupoval správně, jestliže vedlejší intervenci stěžovatele
ze dne 16. 7. 2004 posoudil podle obsahu jako oznámení o uplatnění práv osoby zúčastněné
na řízení. Již před tím totiž stěžovatele přípisem ze dne 9. 6. 2004 vyrozuměl o probíhajícím
řízení, poučil ho o právech osob zúčastněných na řízení a současně ho v souladu s §34 odst. 2
s. ř. s. vyzval, aby v přiměřené patnáctidenní lhůtě oznámil, zda bude v řízení uplatňovat
práva osoby zúčastněné na řízení, přičemž ho poučil o prekluzivní povaze této lhůty.
Stěžovateli byla výzva i s kopií žaloby doručena dne 28. 6. 2004, předmětná lhůta uplynula
marně dnem 13. 7. 2004.
K podání stěžovatele ze dne 16. 7. 2004, podanému téhož dne k poštovní přepravě,
formálně označenému jako „vstup vedlejšího účastníka do řízení“, materiálně
však obsahujícímu (§37 s. ř. s.) oznámení o uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení,
městský soud správně rozhodl o tom, že stěžovatel není osobou zúčastněnou na předmětném
řízení, neboť dotčené oznámení bylo učiněno po uplynutí soudem stanovené lhůty,
čímž nebyly splněny podmínky §34 s. ř. s.
Stěžovatelova námitka, že soud v jiném řízení ve správním soudnictví připustil
vedlejšího účastníka, je pro řízení o této kasační stížnosti irelevantní, na závěru učiněném
kasačním soudem nemůže nic změnit.
Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalobci i žalovanému správnímu orgánu, kterým by jinak jakožto úspěšným účastníkům řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu