ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.3.2008:195
sp. zn. 1 As 3/2008 - 195
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. H.,
zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 32, 110 00 Praha
1, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68
Praha 6, proti rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 26. 5. 2006, č. j. O-161340 a č. j. O-
160703, za účasti H. K. W., zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem
Hálkova 2, 120 00 Praha 2, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského
soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007, č. j. 10 Ca 226/2006 - 154 a č. j. 10 Ca 225/2006 - 155,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 As 3/2008
a 1 As 4/2008 se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny
pod sp. zn. 1 As 3/2008.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2006, č. j. O-161340, zamítl předseda žalovaného rozklad
žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2005, jímž byl zamítnut návrh žalobce
na prohlášení kombinované ochranné známky č. 241027 ve znění „MARSTALL“ za neplatnou.
Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2006, č. j. O-160703, zamítl předseda žalovaného rozklad žalobce
a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2005, jímž byl zamítnut návrh žalobce
na prohlášení slovní ochranné známky č. 241964 ve znění „MARSTALL“ za neplatnou.
Předmětné ochranné známky byly zapsány dne 21. 2. 2002 a dne 22. 3. 2002 na základě přihlášky
osoby zúčastněné na řízení.
Proti rozhodnutím žalovaného brojil žalobce žalobami k Městskému soudu v Praze;
městský soud svými rozsudky ze dne 30. 8. 2007 žaloby zamítl.
Ve včas podaných kasačních stížnostech žalobce uvedl, že osoba zúčastněná na řízení
při zápisu ochranných známek nejednala v dobré víře, neboť v době podání přihlášek věděla
o existenci národních ochranných známek, jakož i o tom, ve kterých zemích je označení
MARSTALL známkoprávně chráněno. Osoba zúčastněná na řízení totiž dne 19. 10. 2002
(před podáním přihlášek) uzavřela smlouvu s panem A. S., přičemž v této smlouvě se o panu S.
hovoří jako o vlastníku německé slovní obrazové známky č. 39747266. Osoba zúčastněná na
řízení zneužila těchto informací a několik dnů po uzavření uvedené smlouvy si přihlásila
předmětnou známku v České republice. Toto potvrzuje pan S. svém místopřísežném prohlášení
ze dne 19. 9. 2005. Jednání osoby zúčastněné na řízení je nutno chápat jako jednání ve zlé víře i
podle praxe Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu, podle kterého jde o zlou víru v případech,
kdy přihlašovatel byl již dříve v kontaktu s osobou, která oprávněně užívala příslušnou
ochrannou známku, a bez jejího souhlasu pak příslušné označení přihlásil ke známkoprávní
ochraně, a to zejména za situace, kdy přihlašovatel měl s příslušným starším uživatelem ochranné
známky smluvní nebo dokonce předsmluvní vztahy. O tom, že osoba zúčastněná na řízení
věděla, že příslušné ochranné známky nejsou chráněny pro Českou republiku, svědčí i skutečnost,
že osoba zúčastněná na řízení (případně právnické osoby kontrolované touto osobou)
byla ve smluvních vztazích s původními vlastníky označení „MARSTALL“ již v průběhu celých
devadesátých let. Osoba zúčastněná na řízení tak měla př ístup k informacím týkajícím
se známkové ochrany označení „MARSTALL“, čehož zneužila, když si přihlásila uvedené
označení jako národní ochranné známky v České republice.
Dále žalobce uvedl, že osoba zúčastněná na řízení uzavřela již dne 9. 6. 1995
se společností MARSTALL zastoupenou panem S. smlouvy, na jejichž základě byla osoba
zúčastněná na řízení, resp. jí ovládaná společnost, oprávněna jednat ve prospěch hospodářských
zájmů pana S. při odbytu výrobků s označením „MARSTALL“. Tato smlouva jakož i faktická
spolupráce mezi osobou zúčastněnou na řízení a panem S. trvala i ke dni podání přihlášek
předmětných ochranných známek. Osoba zúčastněná na řízení se tak dostala do postavení, které
je nutno vykládat ve smyslu čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví
(vyhláška ministra zahraničních věcí č. 64/1975 Sb.) jako postavení zástupc e společnosti
MARSTALL. Tím, že osoba zúčastněná na řízení toto své postavení zneužila, když si přihlásila
předmětné ochranné známky na vlastní jméno bez souhlasu vlastníka, dostala se do postavení
tzv. nevěrného agenta ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. f) zákona č. 441/2003 Sb., o
ochranných známkách.
Z uvedených důvodů byl dle žalobce dán důvod k prohlášení ochranných známek
za neplatné ve smyslu §32 odst. 3 a §7 odst. 1 písm. f) a k) zákona o ochranných známkách.
Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozsudky Městského
soudu v Praze a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že obecně sama skutečnost,
že přihlašovatel v době podání přihlášky ochranné známky ví o existenci ochranné známky
téhož znění zaregistrované pro jinou osobu na území jiného státu, nemůže vést bez dalšího
k závěru, že jde o přihlášku ochranné známky podanou ve zlé víře. Ačkoli ze smlouvy
ze dne 19. 10. 2000 je patrné, že osoba zúčastněná na řízení věděla o existenci straší německé
známky ve znění „MARSTALL“ č. 39747266, z bodu 2 této smlouvy vyplývá, že dosavadní
vlastník této ochranné známky a právní předc hůdce žalobce (pan S.) vyslovil souhlas s jejím
převodem na osobu zúčastněnou na řízení. Souhlas byl dále vysloven i s převodem dalších
existujících známek obsahujících prvek „MARSTALL“ zapsaných na území Evropské unie.
Dále se v bodě 4 této smlouvy pan S. výslovně časově i regionálně neomezeně vzdává práva
nechat zapsat označení „MARSTALL“ nebo s ním podobná označení jako známku. Žalovaný
proto trvá na závěru, že nebylo prokázáno, že by přihlášky ochranných známek byly podány ve
zlé víře. K otázce nevěrného agenta ve smyslu čl. 6 septies Pařížské úmluvy žalovaný uvedl, že ve
správním řízení byly předloženy pouze dokumenty svědčící o skutečnosti, že osoba zúčastněná na
řízení byla oprávněna na základě poskytnuté licence na území Rakouska obchodovat s krmivem
pro koně vyrobeným dle receptury společnosti MARSTALL -Pferdefutter, resp. MARSTALL-
Pferdefutter R. Engeler. Žádný další důkaz o tom, že by osoba zúčastněná na řízení v době
podání přihlášek ochranných známek měla ve vztahu k žalobci postavení zástupce,
zprostředkovatele, obstaravatele či osoby pověřené chránit jeho zájmy dle čl. 6 septies Pařížské
úmluvy, předložen nebyl. Dodatek k licenční smlouvě ze dne 9. 6. 1995, jehož se žalobce
dovolává, zavazuje stejnou měrou jak osobu zúčastněnou n a řízení, tak i žalobce.
Ani po obsahové stránce se nejedná o smlouvu o hospodářském zastoupení, ale o závazek
obou subjektů, aby na vymezeném území Rakouska dodávaly, resp. zajistili dodávání krmiva
pouze konečným spotřebitelům. Žalovaný dále odkázal k výkladu pojmu jednatel či zástupce
podle čl. 6 septies Pařížské úmluvy na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 5 A 57/2001 - 43. V daném případě však jde o zcela odlišnou situaci – osoba zúčastněná
na řízení disponovala informacemi o starší ochranné známce zcela legitimně na základě smlouvy
ze dne 19. 10. 2000 (čl. 2 a 4). Žalobce proto neprokázal, že by osoba zúčastněná na řízení
byla jeho zástupcem a nebyl tudíž aktivně legitimován k podání návrhu na prohlášení napadených
ochranných známek za neplatné podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. f) zákona
o ochranných známkách. Žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření namítla, že z uzavření smlouvy
ze dne 19. 10. 2000 nelze dovozovat, že osoba zúčastněná na řízení nejednala v dobré
víře. Naopak tato smlouva s ohledem na znění 4. odstavce opravňuje osobu zúčastněnou
na řízení podat přihlášky ochranné známky „MARSTALL“ také v jiných zemích,
kde ještě nebylo chráněno, aniž by byl poškozen pan S. Podle osoby zúčastněné na řízení nelze
předmětné známky prohlásit za neplatné ani podle §32 ve spojení s §7 odst. 1 písm. f) zákona o
ochranných známkách: žalobcem zmiňovaný dodatek ze dne 9. 6. 1995 nijak nedokládá, že by
mezi osobou zúčastněnou na řízení a žalobcem existoval vztah založený na zastoupení
či zprostředkovatelských nebo obstaravatelských aktivitách. Žalobce neprokázal, že by osoba
zúčastněná na řízení tedy podala přihlášky ochranných z námek v rozporu s dobrými
mravy hospodářské soutěže a svým jednáním naplnila skutkovou podstatu nevěrného agenta.
Osoba zúčastněná na řízení proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud předložené kasační stížnosti
zamítl.
Nejvyšší správní soud postupem podle ustanovení §39 odst. 1 s. ř. s. spojil věci
sp. zn. 1 As 3/2008 a 1 As 4/2008 ke společnému projednán í, jelikož v obou případech
jde o totožné účastníky a věci spolu skutkově souvisejí. Rozdílným je pouze druh ochranné
známky (slovní a kombinovaná), přičemž tato odlišnost nemá na posouzení věci žádný vliv.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Žalobce se domnívá, že napadené ochranné známky by měly být prohlášeny za neplatné
ze dvou důvodů: jednak proto, že osoba zúčastněná na řízení nejednala při jejich přihlašování
v dobré víře [§7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách], a jednak proto, že osoba
zúčastněná na řízení jednala při přihlašování předmětných známek v postavení zástupce,
zprostředkovatele nebo obstaravatele vlastníka ochranné známky ve smyslu čl. 6 septies Pařížské
úmluvy a podle §7 odst. 1 písm. f) zákona o ochranných známkách. Nejvyšší správní soud
na okraj poznamenává, že podle §52 odst. 1 zákona o ochranných známkách, je-li podán návrh
na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem,
posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době zápisu
ochranné známky do rejstříku. V daném případě tedy měly být ochranné známky zapsané dne
21. 2. 2002 a 22. 3. 2002 posuzovány podle zákona č. 137/1995 Sb., o oc hranných známkách,
a nikoliv podle zákona č. 441/2003 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 4. 2004, jak to učinil
žalovaný. Tato námitka však v rámci soudního řízení nebyla vzn esena a zdejší soud
se jí proto nemohl zabývat a vyvodit z ní příslušné důsledky. V úpravě známkového
práva provedené zákonem č. 137/1995 Sb. nebyly obsaženy některé důvody známkové
nezpůsobilosti, mezi jinými i podání přihlášky ochranné znám ky přihlašovatelem,
který nebyl v dobré víře, a také přihláška podaná tzv. nevěrným agentem. N icméně zápisnou
nezpůsobilost z titulu zlé víry přihlašovatele bylo možno dovozovat z §1 a §2 odst. 1 písm. f)
a g) (k tomu blíže viz Hajn, P.: K nedostatku dobré víry při zápisu ochranné známky.
Právo a podnikání č. 3, 2002, str. 23 – 25); zápisná nezpůsobilost v případě nevěrného agenta
pak byla aplikovatelná přímo na základě čl. 6 septies Pařížsk é úmluvy. Navíc znění zákona
č. 137/1995 Sb. nasvědčovalo snaze harmonizovat české známkové právo s První směrnicí
Rady ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných
známkách, č. 89/104/EHS, byť tento zákon nepřejal veškeré fakultativní důvody pro zápisnou
nezpůsobilost (činí tak až nyní účinný zákon č. 441/2003 Sb.), mezi jinými i podání přihlášky
ochranné známky přihlašovatelem, který nebyl v dobré víře. Jak pak uvedl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, publikované pod č. 741/2006 Sb.
NSS, „i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky
do Evropské unie, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu,
přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropský ch společenství a majícího
svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou.
Odchýlit se od takovéhoto výkladu je však zpravidla nezbytné v případech, kdy pro to existují zřejmé racionální
důvody dané kupříkladu tím, že v ustanovení českého právního předpisu byl a úmyslně zvolena odlišná textace
nebo že ten, kdo právní předpis vydal, v něm jiným nepochybným způsobem projevil vůli odlišnou od vůle projevené
v normě práva Evropských společenství“. Nejvyšší správní soud se domnívá, že v projednávaném
případě lze dovodit opomenutí zákonodárce při transformaci uvedené směrnice
Rady č. 89/104/EHS a v souladu s doktrínou nepřímého účinku směrnice (srov. rozsudek
Soudního dvora Evropských společenství ze dne 13. 11. 1990 ve věci C-106/89 Marleasing
SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA, Recueil I-04135) dospět k závěru, že zápisná
nezpůsobilost z titulu zlé víry přihlašovatele ochranné známky byla aplikovatelná i za účinnosti
zákona č. 137/1995 Sb. Obdobně zápisná nezpůsobilost ochranné známky podané nevěrným
agentem vyplývala v té době přímo z čl. 6 septies Pařížské úmluvy. I při vědomí aplikace
nesprávného právního předpisu žalovaným tak lze uzavřít, že materiálně mohl aplikovat
podmínky zápisné nezpůsobilosti uvedené v §7 odst. 1 písm. f) a k) zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách, a proto i kasační soud může tyto instituty vyložit na základě platné
a účinné právní úpravy, tj. na základě zákona č. 441/2003 Sb.
Ustanovení §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, jehož se dovolává
žalobce, stanoví, že přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek
proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu průmyslového vlastnictví
tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře. Nedostate k
dobré víry při podání přihlášky ochranné známky je tedy jak absolutním důvodem zápisné
nezpůsobilosti podle §4 písm. m) zákona o ochranných známkách, kdy žalovaný sám zjišťuje
zlou víru na straně přihlašovatele (zlá víra však musí být „zjevná“), tak dův odem relativním
na základě námitek dotčené osoby podle §7 odst. 1 písm. k). Tato ustanovení jsou provedením
čl. 3 odst. 2 písm. d) První směrnice Rady č. 89/104/ EHS. Důvodová zpráva k zákonu
o ochranných známkách k institutu dobré víry uvádí, že tento se uplatní při zamezení zápisu
tzv. „spekulativní“ známky, kterou si její přihlašovatel dává za psat nikoli za účelem užívání
v obchodním styku, ale pouze pro dosažení zisku ze známkové transakce, popřípadě hodlá-li
zneužít již získané rozlišovací způsobilosti jiné známky i pro své označení.
Pojem dobré víry je významově obtížně uchopitelný, ambivalentní; dobrou
víru lze vnímat v mravním významu či jako psychologickou kategorii. V mravním významu
je dobrá víra chápána jako protiklad autonomie vůle spjatý s římskoprávní aequitas,
tedy jako jakási obecně uznávaná hranice jinak právem neomezeného jednání subjektů práva.
Tento model převažuje v evropských právních řádech jakož i v právu Evropských společenství.
Dobrá víra jako psychologická kategorie vyjadřuje nezaviněnou nevědomost o zpravidla vadných
souvislostech postupu účastníka právního vztahu; v tomto smyslu vnímá dobrou víru např. český
občanský zákoník (blíže srov. Hurdík, J.: Dobrá víra . Právník č. 5, 2007 str. 565 – 573).
Psychologický pohled na dobrou víru zaujímají i české civilní soudy, zmínit lze např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98 (týkající se ochrany majetku
nabytého od nepravého dědice), publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 56/1999, str. 211,
podle nějž je dobrá víra „vnitřní přesvědčení nabyvatele, že nejedná protiprá vně. Jde tedy o psychický
stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování
mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek,
tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře“ .
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v případech zmiňovaných zákonem
o ochranných známkách je nutno vycházet z psychologického konceptu dobré víry,
tj. z nevědomosti přihlašovatele o určitých okolnostech. Tento závěr lze dovodit
i z toho, že zákon o ochranných známkách ochranu dobré víry v mravním smyslu obsahuje
v jiných ustanoveních zápisné nezpůsobilosti [srov. §4 písm. f)], takže vnímat dobrou
víru zmiňovanou v §4 písm. m) a v §7 odst. 1 písm. k) jinak než jako psychologickou kategorii
by znamenalo zbytečnou duplikaci již existujících důvodů pro odmítnutí zápisu ochranné
známky, resp. pro její prohlášení za neplatnou. Zdejší soud rovněž souhlasí se závěry civilních
soudů, podle nichž dobrá víra jako vnitřní psychický stav (přesvědčení) není předmětem
dokazování a usuzuje se na ni pouze z vnějších okolností.
Koncept dobré víry je obvykle spojován s otázkou zavinění (úmyslu, nedbalosti),
byť přesně vzato lze o zavinění hovořit pouze ve vztahu ke zlé víře: zavinění totiž obecně
v právu není spojeno s nabytím nebo pozbytím práv, nýbrž se vznikem zpravidla sankční
povinnosti, což bývá důsledkem právě víry zlé nikoliv dobré. V této souvislosti doktrína
rozeznává tři koncepce dobré (zlé) víry (blíže k tomuto problému viz Tégl, P.: Další úvahy
o dobré víře v subjektivním smyslu. Ad notam, č. 6/2007, str. 185 – 186). Podle prvního krajně
subjektivistického přístupu je ve zlé víře pouze ten, kdo jistou skutečnost subjektivně věděl
(neposuzuje se však, zda tato osoba měla či mohla o této skutečnosti vědět). V souladu s druhou
koncepcí je ve zlé víře i ten, kdo o rozhodné skutečnosti sice nevěd ěl, ale věděl
by o ní, kdyby se nedopustil hrubé nedbalosti (díky své hrubé nedbalosti o příslušné skutečnosti
vědět měl). Třetí koncepce pak vychází z předpokladu, že v dobré víře nemůže být ten, kdo věděl
o určité skutečnosti, stejně jako ten, kdo by věděl, kdyby se nedopus til jakékoliv (tedy nikoliv
jen hrubé) nedbalosti. V oblasti ochranných známek bude takovou skutečností především
existence nějaké další (starší) ochranné známky namítatele (resp. práva plynoucího
z takové známky) – pokud by přihlašovatel o takové známce věděl, a přesto tuto známku
přihlásil, je dán první předpoklad zlé víry přihlašovatele. Nejvyšší správní soud se pak přiklání
k závěru, že v případě zákona o ochranných známkách je třeba aplikovat třetí koncepci
dobré (zlé) víry: ke zjištění nedostatku dobré víry postačí, když přihlašovatel vědě l
nebo při vynaložení obvyklé míry opatrnosti a s ohledem na všechny okolnosti případu
měl vědět o existenci ochranné známky namítatele. Tento objektivní přístup
v hodnocení dobré víry přihlašovatelů zastává i Světová organizace duševního vlastnictví
(viz čl. 4 společného doporučení ohledně ochrany známek a dalších práv duševního vlastnictví
v označeních na internetu, přístupný on-line na http://www.wipo.int/export/sites/www/about-
ip/en/development_iplaw/pdf/pub845.pdf), jakož i zahraniční judikatura [rozhodnutí Tribunale
di Milano (milánského soudu) ze dne 23. 12. 1999 ve věci Jansenn v. Randstad Holding
n.v. a Randstad Italia S.p.A (nepublikováno), rozhodnutí předsedy Rechtbank van Koophandel
te Gent (obchodního soudu v Gentu) ze dne 2. 10. 1989 ve věci Euro-logo (nepublikováno)
a další; blíže viz Právní úprava zlé víry v Evropské unii a v kandidátských zemích, zpráva
podvýboru pro analýzu evropské legislativy, International Trademark Association, ze dne
8. 4. 2002, přístupná on-line: http://oami.europa.eu/en/enlargement/private/pdf/INTA.pdf].
Rovněž důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách uvádí, že pro účely posouzení dobré
víry bude zvažována jakákoli relevantní okolnost ke stanovení, zda došlo k podání přihlášky
v dobré víře; zejména se vezme v úvahu, zda osoba, která podala přihlášku, věděla
o právu jiné osoby na stejné nebo podobné označení nebo nemohla být logicky neznalá takového
práva v době podání přihlášky a zda by použití takového označení bylo v rozporu
s dobrými mravy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst označení,
které je předmětem jiného práva. Opačný přístup by ostatně znamenal citelné snížení ochrany
vlastníků obchodních známek – potenciálních namítatelů, neboť dokazování pouhé
subjektivní vědomosti přihlašovatele by v některých případech nemuselo být proveditelné,
resp. bylo by značně komplikované, ne-li nemožné.
Samotná vědomost přihlašovatele o existenci ochranné známky (práva k označení)
však není dostatečným důvodem pro prohlášení ochranné známky za neplatnou pro nedostatek
dobré víry: sám zákon o ochranných známkách uvádí v §7 odst. 1 písm. k) že ochrannou
známku může z důvodu nedostatku dobré víry přihlašovatele napadnout
pouze ten, kdo byl takovou přihláškou dotčen na svých právech. Musí zde tedy existovat u rčitá
újma na straně namítatele – a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele
způsobená právě přihlášením příslušné známky. Typicky se bude jednat o zamezení namítateli
ve vstupu na trh určité země, těžení z (parazitování na) pověsti na mítatele apod.
Ačkoliv vědomost o existenci ochranné známky namítatele a existence újmy na straně
namítatele jsou rozhodujícími kritérii pro posouzení dobré víry přihlašovatele, nelze je považovat
za kritéria jediná: žalovaný tak musí při posuzování dobré víry přihlašovatele
vážit veškeré relevantní okolnosti případu, zejména posoudit veškeré dokumenty,
které jsou mu k posouzení dobré víry předloženy. V souladu s tím (i když to zákon o ochranných
známkách výslovně nestanoví) je nepochybně právem přihlašovatele doložit, že přihlášku
podal v dobré víře, resp. předložit důkazy, které jeho jednání ospravedlňují (například souhlas
namítatele s tím, aby přihlašovatel ochrannou známku přihlásil na svou osobu) a vyvrátit
tak důkazy namítatele o přihlášce ochranné známky ve zlé víře. Jiný závěr by byl v rozporu
s principem rovnosti účastníků řízení.
Ohledně důkazního břemene při posuzování dobré víry v oblasti známkoprávní ochrany
je pak podstatné, zda má být dobrá víra u přihlašovatele presumována či nikoliv. Presu mpci
dobré víry lze vyvodit například z občanského zákoníku, který je založen na presumpci poctivosti
jednajícího účastníka občanskoprávního vztahu; v případech, na něž dopadá zákon o ochranných
známkách, však tento závěr automaticky aplikovat nelze. Je to mu tak především proto, že §4
písm. m) tohoto zákona zakotvuje povinnost žalovaného nezapsat ochrannou známku,
jejíž přihláška zjevně nebyla podána v dobré víře (absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti).
Žalovaný tak není oprávněn předpokládat dobrou víru přihlašovatelů ochranných známek
a jejich dobrou víru je povinen zkoumat, byť je v tom omezen kategorií zjevnosti:
není-li zlá víra přihlašovatele patrná „na první pohled“, žalovaný známku zapíše (neexistuje
zde tedy povinnost žalovaného provádět rozsáhlé šetření ohledně dobré víry přihlašovatele).
Tomu odpovídá i povinnost přihlašovatele svou dobrou víru případně prokázat. Po zápisu
ochranné známky do rejstříku však přihlašovateli ochranné známky přísluší práva zmíněná
v §8 zákona o ochranných známkách a tento přihlašovatel je rovněž oprávněn předpokládat,
že tato jeho práva budou ze strany státu chráněna. Po zápisu ochranné známky je tudíž nutno
vycházet z presumpce dobré víry na straně přihlašovatele, neboť opačný přístup by byl v rozporu
s principem právní jistoty. Pokud tedy jiná osoba (namítatel) vyvolá řízení o neplatnosti ochranné
známky podle §32 zákona o ochranných známkách pro nedostatek dobré víry přihlašovatele
[§7 odst. 1 písm. k) zákona], musí, chce -li být úspěšná, nedostatek dobré víry přihlašovatele
prokázat, čemuž svědčí i znění §34 odst. 1 zákona o ochranných známkách. Ke stejnému závěru
dospívá i Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, podle nějž by důkazní břemeno ohledně
zlé víry mělo ležet na namítateli, který zápis ochranné známky n apadá.
Úřad nicméně zdůrazňuje, že při posuzování zlé víry přihlašovatele je třeba zvažovat
jakékoliv relevantní skutečnosti (srov. Případová studie zlé víry, č. j. HOM/02/08, on-line:
http://oami.europa.eu/en/enlargement/pdf/badfaithCS3101.pdf).
Při zjišťování, zda byla naplněna hypotéza §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných
známkách a zda tedy je dán důvod pro prohlášení příslušné ochranné známky za neplatnou,
je tedy nutné obecně posoudit několik podmínek. Za prvé zda přihlašovatel věděl nebo vzhlede m
k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky (práva k označení) namítatele,
dále zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele a konečně
zda neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. V souladu s presumpcí
dobré víry na straně přihlašovatele a s §34 odst. 1 zákona o ochranných známkách leží důkazní
břemeno ohledně prvních dvou skutečností na namítateli; jsou -li však skutečnosti prokazující
zlou víru přihlašovatele namítatelem doloženy, musí případ né důkazy prokazující naopak dobrou
víru přihlašovatele předložit právě přihlašovatel. V neposlední řadě platí, že správní orgán
musí vždy přihlédnout i ke všem ostatním relevantním okolnost em případu, které by mohly
zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit. Konečně, jak vyplývá z dikce §7 odst. 1 písm. k) zákona
o ochranných známkách, případnou zlou víru přihlašovatele je třeba posuzovat vždy k okamžiku
podání přihlášky ochranné známky: případné další okolnosti, které se staly po podání
této přihlášky, nemohou mít na závěr o dobré či zlé víře přihlašovatele vliv.
V projednávaném případě je ze shromážděného spisového materiálu zřejmé, že osoba
zúčastněná na řízení (přihlašovatel) již od počátku devadesá tých let minulého století
znala ochrannou známku „MARSTALL“, jejímž vlastníkem byl A. S. Tato skutečnost byla
potvrzena i v licenční smlouvě ze dne 19. 10. 2000 a osoba zúčastněná na řízení ani žalovaný ji
nepopírají. Tento závěr však sám o sobě (jak bylo popsáno výše) nemůže stačit pro konstatování
zlé víry osoby zúčastněné na řízení při podání přihlášky ochranné známky. Nelze souhlasit
s žalobcem, že Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu shledává zlou víru v situacích, kdy
přihlašovatel byl v předchozím (smluvním) vztahu s osobou, jíž náležela práva k ochranné
známce. Z výše uvedené argumentace totiž jasně vyplývá, že Úřad považuje předchozí kontakty
mezi přihlašovatelem a namítatelem pouze za jednu z podmínek, resp. indicií, které mohou
znamenat zlou víru přihlašovatele, nikoliv za podmínku jedinou či určující.
Žalobce dále dovozuje zlou víru osoby zúčastněné na řízení ze skutečnosti, že přihlášku
ochranné známky v České republice podala již několik dnů po uzavření převodní smlouvy ze dne
19. 10. 2000 a dále poukazuje na místopřísežné prohlášení pana A. S. Tyto okolnosti případu
nicméně samy o sobě ani ve spojení se znalostí známky „MARSTALL“ zlé víře osoby zúčastněné
na řízení nesvědčí. Přihlášení ochranné známky v České republice několik dnů po uzavření
příslušné smlouvy naopak potvrzuje dobrou víru osoby zúčastněné na řízení, neboť tato tak
učinila právě až na základě této smlouvy, ačkoliv označení „MARSTALL“ znala již dlouhou dobu
předtím. Pokud by chtěla přihlásit ochrannou známku ve zlé víře, nebyl z její strany důvod čekat
na smluvní ujednání. Při hodnocení místopřísežného prohlášení A. S. se pak Nejvyšší správní
soud ztotožňuje se závěry městského soudu. Uvedené prohlášení ze dne 19. 9. 2005 ztrácí na
věrohodnosti, je-li hodnoceno společně s ujednáním podepsaným krátce před tím (7. 6. 2005)
mezi A. S. a osobou zúčastněnou na řízení, v němž byly upřesněny ustanovení převodní smlouvy
ze dne 19. 10. 2000. Toto prohlášení je navíc v rozporu se zásadou pacta sunt servanda,
neboť zcela odporuje převodní smlouvě ze dne 19. 10. 2000 a licenční smlouvě
ze dne 26. 3. 2003, které A. S. podepsal. Pokud žalobce poukazuje na to, že se pan S. nevyzná
v právní úpravě a nebyl v okamžiku podpisu příslušných smluv právně zastoupen, lze jen
v souladu se zásadami vigilantibus iura scripta sunt a ignorantia iuris neminem excusat konstatovat, že ho
to nikterak neomlouvá a nemůže změnit důkazní situaci. Rovněž tvrzení, že předmětná smluvní
ujednání byla podepsána v tísni, nemůže být bráno v potaz, jelikož jej žalobce nijak nedoložil a
ani neprokázal, že by v tomto směru byla vedena případná soudní řízení za účelem zneplatnění
uvedených smluv.
Jiné skutečnosti svědčící o zlé víře na straně osoby zúčastněné na řízení v okamžiku
podání přihlášky předmětné ochranné známky žalobce v kasační stížnosti neuvedl.
Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, že žalobce
neunesl své důkazní břemeno a zlou víru osoby zúčastněné na řízení v rámci správního řízení
neprokázal. Na okraj pak poznamenává, že žalobce ani nijak nedoložil, jaká újma mu jednáním
osoby zúčastněné vznikla. Osoba zúčastněná na řízení naop ak dostatečně ospravedlnila
své jednání, když prokázala jednotlivými ujednáními (ze dne 19. 10. 2000, 26. 3. 2003, 7. 6. 2005),
že v okamžiku podání přihlášky jednala v dobré víře ve skutečnost, že svým jednáním
nemůže nikoho poškodit.
Druhou námitku žalobce posoudil Nejvyšší správní soud takto. Podle §7 odst. 1 písm. f)
zákona o ochranných známkách se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě
námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku p odaných u žalovaného vlastníkem ochranné
známky zapsané v jiné unijní zemi Pařížské úmluvy nebo ve státě, který je členem
Světové obchodní organizace, pokud přihlášku podal zástupce, zprostředkovatel, obstaravatel
nebo jiná osoba pověřená hájit hospodářské zájmy vlastníka ochranné známky
podle článku 6 septies Pařížské úmluvy na své vlastní jméno a be z souhlasu vlastníka,
ledaže by tento obstaravatel své jednání řádně odůvodnil. Výklad článku 6 septies Pařížské unijní
úmluvy provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku zmiňovaném žalovaným ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 5 A 57/2001 - 43, publikovaném pod č. 926/2006 Sb. NSS, v němž uvedl, že „při výkladu
čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví nelze vycházet pouze z vnitrostátního výkladu
pojmů „zástupce“ či „jednatel“, nýbrž je zapotřebí vycházet z výkladu používaného v celém mezinárodním
společenství, v rámci něhož tato úmluva platí, přestože takový výklad uvedených pojmů je širší než ve vnitrostátním
právním řádu. O zastoupení ve smyslu citovaného ustanovení se proto bude jednat i tehdy, jestliže mezi vlastníkem
ochranné známky a obstaravatelem existoval či existuje hospodářský vztah, na základě něhož obstaravatel získal
informaci o ochranné známce, kterou následně využil ve svůj prospěch. Podstatný není formální typ smlouvy,
tedy to, zda mezi obchodními subjekty existoval vztah zastoupení tak, jak jej zná český právní řád“ .
Nejvyšší správní soud se tedy přiklonil k širšímu výkladu tzv. nevěrného agenta;
při aplikaci tohoto výkladu na vztah mezi A. S. a osobou zúčastněnou na řízení přitom lze dospět
k závěru, že zde vztah hospodářské spolupráce existoval již od devadesátých let. Osoba
zúčastněná na řízení získala od A . S. již v roce 1991 licenci k obchodování s krmivem pro koně
(srov. preambuli licenčního ujednání ze dne 19. 10. 2000, jakož i žalobcem zmiňovaný dodatek ze
dne 9. 6. 1995) a, jak bylo uvedeno výše, v průběhu spolupráce se dozvěděla o existenci
předmětných ochranných známek „MARSTALL“. Ochrany podle §7 odst. 1 písm. f) zákona o
ochranných známkách se nicméně může domáhat pouze vlastník příslušné ochranné známky; to
nevylučuje, aby se této ochrany domáhal případný právní nástupce vlastníka, pokud své právní
nástupnictví dostatečně prokáže. Otázku vlastnictví ochranné známky stejně jako další podmínky
zmiňované v citovaném ustanovení je pak nutné posuzovat k okamžiku podání přihlášky
údajným nevěrným agentem.
Předmětné ochranné známky přihlásila osoba zúčastněná na řízení k ochraně v České
republice dne 3. 11. 2000 a dne 21. 11. 2000. Podle žalobce byl v této době vlastníkem
mezinárodní ochranné známky č. 633876A „MARSTALL“ právě A. S., a proto došlo uvedenými
přihláškami k porušení jeho práv k této mezinárodní ochranné známce. Ze správního spisu však
vyplývá (z výpisu této mezinárodní známky), že tato známka byla na pana S. registrována až dne
5. 9. 2002, tedy až dva roky po podání přihlášek k ochranným známkám osobou zúčastněnou na
řízení. V průběhu správního řízení pak nebylo prokázáno, že by A. S. byl v okamžiku podání
přihlášek osobou zúčastněnou na řízení majitelem této mezinárodní ochran né známky či
jakýchkoliv jiných známek. Naopak převodní smlouvou ze dne 19. 10. 2000 převedl A. S.
na osobu zúčastněnou na řízení ochranné známky zapsané v zemích Evropské
unie, jejichž majitelem v tomto okamžiku byl. Z uvedeného vyplývá, že A. S. nebyl vlastníkem
mezinárodní ochranné známky č. 633876A „MARSTALL“ v okamžiku podání přihlášek
ochranných známek osobou zúčastněnou na řízení a nebyl tudíž ani aktivně legitimován k podání
námitky ve smyslu §7 odst. 1 písm. f) zákona o ochra nných známkách, resp. dle čl. 6 septies
Pařížské úmluvy. V souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet pak ani
žalobce jako právní nástupce A. S. nemohl tuto aktivní legitimaci nabýt. Ani tato námitka žalobce
proto není důvodná.
Jelikož v řízení o kasačních stížnostech nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti
jako nedůvodné. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1
s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
v řízení o kasačních stížnostech žádné náklady nevznikly. Os obě zúčastněné na řízení
pak ve smyslu §60 odst. 5 Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť jí soudem
nebyla neuložena žádná povinnost a nebyly dány ani důvody zvláštního zřetele hodné
pro přiznání dalších nákladů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu