ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.336.2017:55
sp. zn. 1 As 336/2017 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: Prager Fischhandel
s. r. o., se sídlem Jelení 2123/10, Říčany, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem
se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem
Těšnov 65/17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2015,
č. j. 18206/2015-MZE-17221, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, č. j. 30 A 112/2015 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] V projednávaném případě se žalobkyně měla dopustit správního deliktu spočívajícího
v porušení povinnosti neuvádět na trh nepovolený přípravek podle zákona č. 326/2004 Sb.,
o rostlinolékařské péči. Konkrétně uvedla na trh přípravek na ochranu rostlin označený jako
Spider – 550 EC s šarží ECQ58714, což je postřikový širokospektrální insekticid sloužící
k ochraně rostlin.
[2] V souvislosti s řízením o tomto správním deliktu pak chtěl Ústřední kontrolní a zkušební
ústav zemědělský dne 7. 10. 2014 provést kontrolu na adrese Jelení 2123/10, 251 01 Říčany podle
zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), aby ověřil, jak žalobkyně plní povinnosti
související s uváděním nových přípravků k ochraně rostlin a dalších přípravků na trh podle
zákona o rostlinolékařské péči.
[3] Žalobkyně mu však neumožnila kontrolu provést, čímž se dopustila správního deliktu
spočívajícího v neposkytnutí součinnosti, jež je předmětem přezkumu v nyní projednávané věci.
[4] Žalobkyně konkrétně neumožnila kontrolujícímu orgánu výkon jeho oprávnění
stanovených kontrolním řádem a neposkytla ke kontrole potřebnou součinnost
tím, že neumožnila kontrolu dokladů specifikovaných v žalobkyni doručeném oznámení.
[5] Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (dále jen „prvostupňový správní orgán“)
uložil žalobkyni za toto neposkytnutí součinnosti pokutu ve výši 300.000 Kč podle §16 odst. 1
písm. a) kontrolního řádu pro nedodržení §10 odst. 2 kontrolního řádu, a současně jí uložil
povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu.
[6] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala, žalovaný však její odvolání v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím zamítl.
[7] Žalobkyně následně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Brně, který ji zamítl jako nedůvodnou.
[8] Krajský soud totiž dospěl k závěru, že ze strany prvostupňového správního orgánu došlo
k účinnému zahájení správního řízení o udělení pokuty za odepření součinnosti. Ačkoliv
doručoval toto oznámení advokátu žalobkyně na základě plné moci, jež byla předložena v jiném
řízení a jež nebyla prezidiální ve smyslu §33 odst. 2 písm. c) správního řádu, takové doručování
nepředstavovalo vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Advokát žalobkyni oznámení
o zahájení správního řízení prokazatelně sdělil nejpozději dne 5. 2. 2015, kdy se k tomuto
oznámení písemně vyjádřil.
[9] K žalobnímu bodu ohledně nevyřízení námitek žalobkyně samostatným úkonem krajský
soud konstatoval, že námitky proti protokolu o kontrole lze podat pouze proti kontrolním
zjištěním, nikoli proti dalším skutečnostem popisujícím průběh kontroly. Vzhledem k charakteru
námitek a k zákonné možnosti vyřídit námitky až v rámci odůvodnění navazujícího rozhodnutí
o deliktu soud nepřisvědčil žalobkyni ohledně tvrzené nezákonnosti postupu při jejich vyřizování,
a tedy ani námitce nezákonnosti celého správního řízení či rozhodnutí.
[10] Co se týče namítaného odůvodnění výše sankce, správní orgány dle krajského soudu
uvedly skutečnosti, které svědčily jak ve prospěch žalobkyně, tak v její neprospěch. Vyjádřily
se ke všem zákonem stanoveným kritériím pro určení výše pokuty ve vztahu ke správnímu
deliktu. Soud proto dospěl k závěru, že odůvodnění výše pokuty zcela vyhovuje zákonným
požadavkům a judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[11] Podle krajského soudu se namítaná zásada zákazu sebeobviňování bezpochyby mohla
uplatnit. Tuto zásadu však v žádném případě nelze vykládat tak široce, jak činí žalobkyně. Pokud
by totiž subjekty podléhající dozorové pravomoci žalovaného měly ignorovat zákonnou
povinnost související s dozorem s poukazem na zásadu zákazu sebeobviňování, dozorová činnost
těchto správních orgánů by se zcela vyprázdnila.
II. Kasační stížnost
[12] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
[13] Stěžovatelka v úvodu kasační stížnosti upozorňuje na zjevnou zaujatost při postupu
správních orgánů, konkrétně tak mělo být postupováno v případě zjevného omylu
při specifikování data avizované kontroly. Další námitka směřovala proti nesprávnému
a nezákonnému (ne)vyřízení námitek stěžovatelky proti protokolu o kontrole.
[14] Stěžovatelka odmítla poskytnout součinnost v rámci prováděné kontroly, neboť jí hrozil
trestněprávní postih, přičemž orgány činné v trestním řízení by toliko využily informace získané
v rámci správního řízení. Neposkytnutí součinnosti tak odpovídá principu zákazu
sebeobviňování. V takovém případě pak neměla být tato skutečnost přičtena k její tíži, neboť
důvod svého postupu stěžovatelka zcela jasně a prokazatelně uvedla již na počátku. Doklady
získané na základě provedené kontroly by bezpochyby byly předány orgánům činným v trestním
řízení podle §8 odst. 1 trestního řádu. Nadto mohl správní orgán uvedené doklady získat
z vlastní evidence dle §60 zákona o rostlinolékařské péči.
[15] Prvostupňový správní orgán vydal rozhodnutí ve správním řízení, které nebylo správně
zahájeno v souladu s §46 odst. 1 správního řádu. Oznámení o zahájení řízení totiž nebylo řádně
doručeno. Oznámení je nezbytné doručit účastníkovi řízení a nikoli zástupci, nemá-li správní
orgán postaveno najisto, že jej advokát v tom kterém řízení zastupuje. To však nemá na počátku
správního řízení nikdy, pokud účastník řízení není zastoupen pro neurčitý počet řízení dle §33
odst. 2 písm. c) správního řádu, což se v tomto případě nestalo. Přesto správní orgán vyňal
z jiného správního spisu či z kontrolního spisu plnou moc ve prospěch advokáta JUDr. Pavla
Bracha, fyzicky ji založil do správního spisu předmětného správního řízení a tomuto zástupci
doručoval. Tato generální plná moc však měla být správními orgány dále vedena toliko v rámci
kontrolní činnosti a nikoli činnosti správně rozhodovací. Takový postup správního orgánu
je tudíž nepřípustný, přičemž pro úplnost stěžovatelka konstatuje, že pro dané řízení neustanovila
ani opatrovníka pro doručování. K zákonnému doručení oznámení o zahájení správního řízení
nedošlo, neboť toto nebylo ve smyslu §46 odst. 1 správního řádu doručeno přímo k rukám
stěžovatelky, ale pouze advokátu JUDr. Pavlu Brachovi. Prvním oprávněným úkonem zástupce
stěžovatelky pak mohl být úkon dne 5. 2. 2015, tj. vyjádření k oznámení o zahájení řízení.
[16] Stěžovatelka nesdílí názor soudu, že stěžovatelčiny námitky nelze považovat za námitky
do kontrolních řízení, nýbrž za námitky do průběhu prováděné kontroly. To, že odepřela
kontrolu, totiž bylo kontrolním zjištěním, nikoliv výsledkem průběhu kontroly.
[17] Stěžovatelka brojí proti výši uložené pokuty. Ta je dle jejího názoru uložena ve zcela
nepřiměřené výši, bez přihlédnutí k §17 odst. 2 zákona o kontrole. Pro stěžovatelku je pokuta
v takové výši citelná. Stěžovatelka předestřela úvahu o tom, že jí žalovaný uložil pokutu v takové
výši, aby prakticky „nahradil“ či zajistil pokutu, kterou mohla dostat za porušení zákona
o rostlinolékařské péči (tedy za „primární“ delikt spočívající v nedovoleném uvádění přípravku
na trh, ze kterého je stěžovatelka podezřelá a na jehož základě byla zahájena kontrola).
[18] Soud se dle stěžovatelky nevypořádal s argumentací, že v dané věci měla být zohledněna
jako polehčující okolnost významná skutečnost. Stěžovatelka totiž ve svých podáních
upozorňovala, že v rozhodnou dobu nebylo možné na trhu v EU obstarat jiný přípravek,
než ten, který obsahoval xylen. Až v důsledku toho došlo k překročení povoleného
a předepsaného obsahu insekticidu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud na tomto místě předesílá, že důvody
kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení
o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti není
pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku
za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší
správní soud přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto
povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí
krajského soudu (srov. např. bod 140 rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 - 351,
nebo bod 21 rozsudku ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64). Část kasační stížnosti
stěžovatelky cituje žalobní body bez polemiky s argumentací krajského soudu. Tyto uplatněné
kasační námitky proto soud vypořádal toliko v obecné rovině odpovídající kasačnímu tvrzení.
Soud přezkoumal rozsudek rovněž z hlediska vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas s právním hodnocením zákonnosti zahájení
řízení o správním deliktu spočívajícím v neposkytnutí součinnosti. Další skupina kasačních
námitek brojí proti závěru krajského soudu o tom, že odepření součinnosti stěžovatelkou (a tedy
i zmaření kontroly) bylo plně v souladu s ústavním principem zákazu sebeobviňování.
Stěžovatelka rovněž rozporuje výši stanovené sankce.
[22] Správní orgány oznámily zahájení kontroly u stěžovatelky, odůvodněné potřebou
identifikace rozsahu nebezpečného jednání stěžovatelky, resp. potřebou zjištění, k jak velkému
množství dodavatelů se dostala vadná, stěžovatelkou distribuovaná, šarže insekticidu. K této
kontrole však nikdy fakticky nedošlo, neboť to stěžovatelka neumožnila.
[23] Podle §16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu platí, že: „[p]rávnická osoba nebo podnikající
fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle
§10 odst. 2.“ Podle §10 odst. 2 kontrolního řádu: „[k]ontrolovaná osoba je povinna vytvořit podmínky
pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat
k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci
nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá.“
[24] Objektem deliktu, jenž je stěžovatelce v nyní projednávané věci kladen za vinu, je řádný
výkon kontroly. Jsou to přitom právě výše citovaná sankční ustanovení kontrolního řádu, která
chrání „zájem na zajištění dosažení účelu kontroly, k němuž je třeba mimo jiné zejména poskytování součinnosti
kontrolované nebo povinné osoby kontrolujícímu, a dále zájem na zajištění řádného a nerušeného průběhu
kontroly“ (důvodová zpráva ke kontrolnímu řádu, sněmovní tisk č. 575/0, www.psp.cz). Jejich
cílem je přinutit kontrolovaný subjekt ke spolupráci při kontrole, odmítá-li ji dobrovolně.
Jde v zásadě o obdobu pořádkové pokuty s tím rozdílem, že sankce není ukládána za porušení
procesní povinnosti, nýbrž povinnosti hmotněprávní (srov. opět důvodovou zprávu
ke kontrolnímu řádu), tedy povinnosti vytvořit podmínky pro výkon kontroly a poskytovat
při ní potřebnou součinnost.
[25] Stěžovatelka však namítá, že poskytnutí součinnosti by ani nebylo možné s ohledem
na skutečnost, že by tím de facto přispěla k vlastnímu sebeobvinění. Kasační soud se proto musel
zabývat tím, zda se stěžovatelka vůbec mohla deliktu dopustit s ohledem na ústavní zásadu
zákazu sebeobviňování vyplývající z čl. 37 odst. 1 Listiny. I když právo neobviňovat sebe sama
není výslovně zmíněné v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo
mlčet a právo nepřispívat k vlastnímu obvinění jsou obecně uznávanými mezinárodními
standardy, které leží v srdci pojmu spravedlivého řízení podle čl. 6 Úmluvy (viz John Murray proti
Spojenému království, rozsudek velkého senátu, 8. 2. 1996, dále Funke proti Francii, rozsudek ze dne
25. 2. 1993, č. 10588/83, nebo Saunders proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu,
17. 12. 1996, č. 19187/91). Podle Evropského soudu pro lidská práva se pak tato zásada
vyplývající z čl. 6 Úmluvy uplatní rovněž ve správním řízení, což ostatně vyslovil Nejvyšší správní
soud již ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 254/2016 - 39).
[26] Ve výše citovaném rozsudku zabývajícím se shodnou právní otázkou zákazu
sebeobviňování kasační soud konstatoval: „Městský soud (...) citoval z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 159/2014 - 52, (...) že orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn
zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání
protiprávního jednání i vůči němu. Samotná povinnost předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním,
neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předložené listiny či význam, který
jim správní orgán přiznal. (...) Nejvyšší správní soud tak je názoru, že povinnost provozovatele vysílání předložit
Radě na její výzvu záznam odvysílaného pořadu je poskytnutím součinnosti předložením existujícího dokumentu
a není v rozporu se zákazem sebeobvinění. Opačný názor by znamenal eliminaci kontrolní činnosti orgány veřejné
moci“ (zvýraznění doplněno).
[27] Stěžovatelka má zákonnou povinnost předkládat informace, jež byly specifikovány
inspekcí v oznámení o zahájení kontroly. Na uchovávání a případném předložení těchto
informací existuje veřejný zájem a stěžovatelka se této povinnosti nemůže zprostit ani odkazem
na právo neobviňovat sebe sama.
[28] Skutečnost, že je proti stěžovatelce vedeno trestní řízení (které dokonce inicioval trestním
oznámením prvostupňový správní orgán) přitom nic nemění na povinnosti stěžovatelky
informace na vyžádání předložit. Za situace, kdy platné vnitrostátní právo stanoví povinnost
poskytnout státním orgánům určité informace [§60 odst. 1 písm. b) nebo §60 odst. 2 zákona
o rostlinolékařské péči], je možné dotyčnou osobu za nerespektování této povinnosti
sankcionovat i správně, aniž by tím byl porušen čl. 6 Úmluvy. Právo neobviňovat sebe sama totiž
nejde tak daleko, aby v sobě zahrnovalo např. právo odmítnout podat daňové přiznání (Allen proti
Spojenému království, rozhodnutí, 10. 9. 2002, č. 76574/01), a to ani při souběžném (či potenciálně
zahajitelném) řízení trestním.
[29] V nyní projednávané věci je nedůvodná námitka, že si kontrolní orgán (a současně správní
orgán prvního stupně) mohl požadované doklady zajistit sám z vlastní evidence, kam stěžovatelka
pravidelně údaje týkající se distribuce a obsahu insekticidů předkládá. Podstatné je, že z přímo
účinného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2009 ze dne 21. 10. 2009,
o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh, a rovněž ze zákona o rostlinolékařské péči vyplývá
povinnost stěžovatelky tyto informace shromažďovat [např. §13 odst. 1 písm. a) zákona
o rostlinolékařské péči]. Správní orgány pak jsou oprávněny správnost a zejména úplnost
předkládaných informací ověřit dodatečnou kontrolou, jako tomu bylo v nyní projednávané věci.
[30] Závěr o tom, že předložení požadovaných dokumentů nepředstavovalo porušení zásady
zákazu sebeobviňování stěžovatelky, je pro nyní projednávanou věc klíčový. Tato okolnost totiž
byla jedinou věcnou námitkou v rámci omluv z nařízené kontroly, námitek proti protokolu
o kontrolních zjištěních, reakce na oznámení o zahájení správního řízení o deliktu spočívajícím
v odepření součinnosti a byla podstatná rovněž pro následné rozhodnutí o tomto správním
deliktu a odvolání proti němu.
[31] Stěžovatelka nesouhlasí s posouzením krajského soudu z hlediska povahy jejích námitek
do protokolu o kontrolních zjištěních, tj. že by odepření součinnosti pro právo neobviňovat sebe
sama nebylo dle soudu námitkou proti kontrolnímu zjištění, ale toliko výsledkem průběhu
kontroly. Krajský soud postavil závěr o tom, že podstata stěžovatelčiných námitek proti
protokolu (tedy zákaz sebeobviňování) směřuje toliko proti výsledku průběhu kontroly
a že se nejedná o kontrolní zjištění, na časovém aspektu. Kasační soud se s tímto názorem
ztotožňuje. Stěžovatelka totiž předem avizovala úmysl nespolupracovat s odkazem na právo
neobviňovat sebe sama a tento argument tudíž nevyvstal až v rámci provedené kontroly.
[32] Přesto se s těmito argumenty prvostupňový správní orgán fakticky vypořádal na straně
3 a 4 v rozhodnutí o správním trestání, jež je předmětem nyní projednávané věci, což umožňuje
§14 odst. 3 kontrolního řádu. S ohledem na výše vyslovený názor o povaze těchto námitek
je pak nepodstatné, že se správní orgán s námitkami vypořádal v rámci rozhodnutí až po zákonné
lhůtě dle §14 odst. 3 kontrolního řádu.
[33] Druhý okruh námitek směřuje proti zákonnosti zahájení správního řízení o deliktu
s ohledem na to, že bylo oznámení o zahájení řízení doručeno advokátovi, nikoliv přímo
stěžovatelce. Kasační soud z obsahu správního spisu zjistil, že zástupce stěžovatelky v řízení
o kontrole předložil plnou moc. Zdejší soud přisvědčil krajskému soudu, že tuto plnou moc nelze
považovat za tzv. prezidiální dle §33 odst. 2 písm. c) správního řádu, neboť nesplňuje zákonem
stanovené požadavky na její formu.
[34] Oznámení o zahájení správního řízení o deliktu tak bylo skutečně nesprávně doručeno
do datové schránky advokáta (v rozporu s §46 odst. 1 správního řádu). Nelze nicméně
opomenout, že zástupce stěžovatelky na toto oznámení reagoval podáním s názvem „Vyjádření
účastníka řízení k oznámení o zahájení správního řízení ze dne 19. 1. 2015,“ jehož přílohou byla
předložená plná moc udělená advokátovi. Zástupce zde neaproboval svůj úmysl stěžovatelku
již dále nezastupovat. Neformuloval toto podání ani např. jako nutný úkon advokáta učiněný
z procesní opatrnosti tak, jak požadují stavovské předpisy České advokátní komory (tj. povinnost
neignorovat úkony a výzvy státních orgánů, byť okrajově související s předcházejícím
zastoupením). Z podání naopak vyplývá jednoznačný záměr advokáta stěžovatelku dále
zastupovat a zejména vědomost stěžovatelky o zahájení řízení a její záměr být v řízení tímto
advokátem dále zastoupena.
[35] Obsahem vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení byl argument, že v době,
kdy advokát poštu přebíral z datové schránky, ještě nepřevzal zastoupení v této věci. Tomu
lze jistě přisvědčit, nicméně tato vada byla zhojena právě vyjádřením k oznámení, jakož
i následným průběhem správního řízení. Advokát totiž jménem stěžovatelky podal odvolání,
zastupuje ji před správními soudy a z vyjádření účastníků ve spisu je patrné i to, že zastupuje
osoby spjaté se stěžovatelkou v rámci souvisejícího trestního řízení. Za této situace tak nelze
mít v nyní projednávané věci pochyby o zákonném zastoupení stěžovatelky, a příp. nezákonně
zahájené řízení tudíž nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[36] Poslední okruh námitek směřuje proti stanovení výše sankce. Ačkoliv se krajský soud
nevypořádal se všemi argumenty stěžovatelky, nezaložil tím nepřezkoumatelnost svého
rozhodnutí. Podstatou řízení před správními soudy je reagovat na smysl a obsah žalobní
argumentace a vysvětlit účastníkům, proč je jejich právní názor chybný. Není však nutné
odpovědět na každou jednotlivou dílčí žalobní námitku (dle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 4. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Argumentace krajského soudu v napadeném
rozsudku je tak z tohoto pohledu dostatečná a odpovídá požadavkům kladeným na jeho
přezkoumatelnost. Věcná správnost posouzení bude předmětem dalšího přezkumu.
[37] Podle §16 odst. 2 kontrolního řádu se za správní delikt kladený stěžovatelce za vinu
[dle §16 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu] uloží pokuta do 500.000 Kč. Stěžovatelce byla
uložena pokuta ve výši 300.000 Kč. Dolní hranice sazby pokuty přitom není stanovena, a uložení
pokuty spíše v horní části zákonného rozpětí tak zakládá nutnost výši sankce patřičně odůvodnit.
[38] V této souvislosti je třeba přisvědčit stěžovatelce, že se prvostupňový správní orgán
úvahám z hlediska výše sankce příliš obsáhle nevěnoval. Vysvětlil však s ohledem na §17 odst. 2
kontrolního řádu, proč považuje vytýkané jednání stěžovatelky za zvláště závažné, když uvedl,
že přípravky, u nichž nebyly před uvedením na trh posouzeny jejich účinky, představují vážné
nebezpečí dle §43 odst. 6 zákona o rostlinolékařské péči. Na kontrole dokladů specifikovaných
v oznámení o zahájení kontroly tak existoval veřejný zájem, přičemž stěžovatelka předem
deklarovala svůj úmysl nespolupracovat, čímž rezignovala na eliminaci případných rizik.
Ve prospěch účastníka přihlédl prvostupňový správní orgán k tomu, že k datu vydání jeho
rozhodnutí dosud nebyly reálné škodlivé následky zjištěny.
[39] Žalovaný pak k výši sankce doplnil další argumenty stran „odrazujího charakteru“
(preventivní funkce) pokuty. Žalovaný ve svém rozhodnutí považoval jednání stěžovatelky
za velmi závažné s ohledem na to, že stěžovatelka po celou dobu interakce se správními orgány
odmítá spolupracovat a plnit svou zákonem stanovenou povinnost související s předmětem jejího
podnikání (tj. předložit doklady kontrolnímu orgánu), a to s odkazem na zásadu, jejíž neuplatnění
na tento případ bylo stěžovatelce vysvětleno. Rovněž se (nad rámec prvostupňového posouzení)
vypořádal s argumentem likvidačního charakteru pokuty s odkazem na ziskovost stěžovatelky.
Podle ustálené judikatury přitom rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí
odvolacího správního orgánu tvoří jeden celek, a tvrzení stěžovatelky, že se jejími majetkovými
poměry nikdo nezabýval, se tak nezakládá na pravdě.
[40] Argument stěžovatelky, že v rozhodnou dobu nebylo možné na trhu v EU obstarat
pro výrobu insekticidu jiný přípravek, než ten, který obsahoval xylen, nemohl být hodnocen jako
polehčující okolnost z hlediska stanovení výše sankce v nyní projednávané věci, tj. v řízení
o správním deliktu spočívajícím v neposkytnutí součinnosti nepředložením dokladů.
[41] K obecné námitce zaujatosti a šikanózního postupu správních orgánů kasační soud
konstatuje, že z obsahu správního spisu ani ze samotných úkonů směřujících vůči stěžovatelce
nic takového nevyplývá. Ani tato námitka tak není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelčiných námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující
náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu