ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.35.2016:38
sp. zn. 1 As 35/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) Ing. D. V.,
b) Ing. M. P., c) Ing. P. S., všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem
se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem
Mariánské nám. 2/2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2011,
č. j. S-MHMP 432752/2010/OST/Hn/Jn, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Písečná Invest, a. s., se sídlem Bítovská 1227/60, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce
b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 6 A 78/2011 – 83,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 6 A 78/2011 – 83,
se ve výroku II. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
k dalšímu řízení.
II. Žalobci b) se vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši
5.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad městské části Praha 8 vydal dne 24. 3. 2010 usnesení, jímž rozhodl, že žalobce
b) není účastníkem řízení o odstranění stavby – mateřská školka, jesle č. 3 a hospodářská budova,
Písečná 11, Praha 8 (dále jen „stavba“). Obdobně rozhodl i o dalších osobách, které se z titulu
vlastnického práva k sousedním nemovitostem účastenství v řízení domáhaly. Žalovaný správní
orgán spojil následná odvolání do jednoho řízení, jehož výsledkem byla oprava identifikace sídla
žadatele o odstranění stavby, společnosti Písečná Invest, ve zbytku byla rozhodnutí o nepřiznání
statusu účastníků řízení potvrzena.
[2] Žalobci a), b) a c) se u Městského soudu v Praze domáhali zrušení rozhodnutí
žalovaného. Namítali nesprávně zjištěný skutkový stav správními orgány a nepřezkoumatelnost
jejich rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Dále tvrdili, že usnesení o tom, že nejsou účastníky
řízení o odstranění stavby, je nezákonné, neboť jejich vlastnická práva jsou v řízení přímo
dotčena, jelikož jsou vlastníky bytů v nemovitostech nacházejících se na pozemcích sousedících
se stavbou.
[3] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že žalobcům nesvědčí
právo stát se účastníky řízení dle §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť
nemohou být rozhodnutím přímo dotčeni na svých právech nebo povinnostech.
[4] Nejvyšší správní soud tento rozsudek na základě kasační stížnosti žalobce
b) rozhodnutím ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 62/2015 - 32, publ. č. 3285/2015 Sb. NSS., zrušil
a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že městský soud sice správně zvolil kritérium
míry přiměřené poměrům pro posouzení přímého dotčení žalobců, avšak tyto obvyklé poměry
nesprávně posuzoval vzhledem k obdobné demolici. Dle Nejvyššího správního soudu však bylo
nutné překročení míry přiměřené poměrům zkoumat nikoliv vzhledem k obdobné demolici, ale
ve vztahu k dané lokalitě (jde o obytnou zónu s několika bytovými domy v bezprostřední
blízkosti stavby). Městský soud se tak měl jednotlivými možnými imisemi souvisejícími
s odstraňováním stavby zabývat. Pokud by přitom dospěl k závěru, že některá z nich představuje
přímé dotčení žalobce nad míru přiměřenou poměrům dané lokality, měl mu právo účastnit
se řízení přiznat.
II. Nové posouzení věci městským soudem
[5] Městský soud žaloby poté, co mu byla věc vrácena, opět zamítl. Uvedl, že dle §27 odst. 2
správního řádu jsou účastníky správního řízení též další dotčené osoby, pokud mohou být
rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. V případě vlastnictví sousední
nemovitosti se může jednat o dotčení vlastnických práv k ní, jestliže zamýšlený záměr (odstranění
stavby) může mít přímý vliv na držbu, užívání či nakládání s příslušnou nemovitostí. Tento závěr
nelze aplikovat tak, že by kterémukoliv vlastníku přilehlé nemovitosti svědčilo bez dalšího právo
účastnit se řízení o odstranění stavby pouze z důvodu, že jeho právo bude dočasnými průvodními
jevy stavební činnosti pravděpodobně ovlivněno.
[6] Klíčovým pojmem §27 odst. 2 je přímé dotčení. Po provedení jeho výkladu v kontextu
judikatury správních soudů dospěl městský soud k závěru, že v případě odstranění stavby
by šlo o potenciální přímé dotčení vlastnického práva vlastníků sousedních pozemků tehdy,
pokud by výsledek činnosti, tedy absence doposud existující stavby, znamenal pro tyto osoby
změnu v obsahu jejich vlastnického práva. Takové potenciální následky pro vlastní nemovitosti
však žalobci v řízení před správními orgány ani v řízení před soudem nenamítali.
[7] Pokud pak jde o vliv průvodních projevů odstraňování stavby, je rozhodné, zda dotčení
práva žalobců dosahuje dotčení definovaného jako míra nepřiměřená poměrům. Toto kritérium lze
posoudit pouze na základě konkrétní představy o způsobu provedení zamýšlených bouracích
prací. Jedině z těchto konkrétních okolností a z posouzení situace v dotčeném území může
vyplynout závěr, že by v důsledku takto prováděných prací mohlo dojít k zásahu do práv třetích
osob, který by již překračoval míru přiměřenou poměrům.
[8] Z hlediska výše uvedeného tak lze jak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak
žalovaného shledat srozumitelným, přezkoumatelným a logickým, a to i přes stručnost
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pokud totiž žalobci v řízení vymezili
jako důvod, pro který se domnívají, že jsou účastníky řízení, pouze fakt, že jsou vlastníky
nemovitostí v blízkém okolí a že při bourání vždy dochází k obtěžování imisemi, šlo o vymezení
nedostatečné.
[9] Co se týče jednotlivých konkrétních imisí, ani u jedné z nich neshledal městský soud
naplnění kritéria míry přiměřené poměrům. Při posuzování možného hluku vycházel z akustické
studie z října 2008 a dovodil, že hlukové zatížení budov, ve kterých se nachází bytové jednotky
ve vlastnictví žalobců, nepřekročí hygienické limity pro chráněný venkovní prostor staveb
stanovené právním předpisem. Prašný materiál má být poté plachtován nebo kropen, aby jeho
povrch nevysychal, oplachtování má být použito i při odvozu suti, nákladní auta mají být před
výjezdem na veřejnou komunikaci čištěna. Ze všech takto stanovených podmínek lze dovodit,
že ani obtěžování okolí prachovými imisemi nebude v době odstraňování stavby takového
rozsahu, aby bylo možné toto zatížení hodnotit jako skutečnost zakládající účastenství žalobců
v řízení o odstranění stavby.
[10] Odstraňovaná stavba není přímo spojena s obytnými domy, ve kterých žalobci vlastní
bytové jednotky. Za této situace není zřejmé, jakým způsobem by nemovitosti ve vlastnictví
žalobců mohly být ohroženy v důsledku vibrací. Pokud jde o azbest, nakládání s ním je upraveno
příslušnými právními předpisy, podle kterých musí být při jejich likvidaci postupováno. Samotný
výskyt azbestu a nakládání s ním nepředstavuje nebezpečí pro zdraví žalobců ani narušení jejich
vlastnických práv. Staveniště má být oploceno, takže žalobci se nemohou dostat
do bezprostředního kontaktu s uvedeným nebezpečným odpadem.
[11] V souvislosti se shora uvedenými imisemi žalobci ostatně neuvedli žádné konkrétní
skutečnosti, které by mohly představovat zásah do jejich práv v míře nepřiměřené poměrům.
Za splnění tohoto předpokladu, to je zásahu do práv v míře nepřiměřené poměrům, nelze
považovat krátkodobé působení důsledků povoleného odstranění předmětné stavby. Na základě
podkladů založených ve správním spise lze mít naopak za to, že odstraňování stavby bude
probíhat takovým způsobem, který nijak nezasáhne do práv žalobců užívat byty v sousedících
domech, toto právo nebude ani po dobu odstraňování stavby nijak omezeno.
III. Kasační stížnost
[12] Žalobce b) (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku kasační stížností namítaje jeho
nepřezkoumatelnost a nezákonnost, tedy důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[13] Předem uvádí, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 29. 7. 2015. Městskému soudu bylo uloženo, aby
se ve vztahu k žalobním námitkám zabýval jednotlivými imisemi, přičemž „pokud by přitom dospěl
k závěru, že některá z nich představuje přímé dotčení stěžovatele nad míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě,
měl mu právo účastnit se řízení přiznat“. Z napadeného rozsudku však není zřejmé, jak soud zkoumal
a hodnotil obvyklé poměry dané lokality, natož aby je porovnal s tím, nakolik bude tento stav
zhoršen při provádění demoličních prací.
[14] Soud zcela nesprávně postavil rovnítko mezi limity stanovenými právními předpisy
a mírou přiměřenou poměrům. Zda se jedná o činnost akceptovatelnou s ohledem na požadavky
právních předpisů, je však rozhodné při zkoumání, zda je daný záměr přípustný či nikoliv, ne pro
posuzování okruhu účastníků povolujícího řízení. Činnost, která je povolena, musí splňovat
požadavky stanovené právními předpisy, což však neznamená, že by se stavebního či jiného
povolujícího řízení nemohli účastnit dotčení vlastníci (tedy že by se mohli účastnit pouze
v případě, že by činnost nebyla povolena).
[15] Odstranění stavby vyvolá značnou hlukovou zátěž okolních nemovitostí, což se přímo
dotkne vlastnického práva stěžovatele. Ve věci použitá hluková studie není bezvadným
podkladem pro rozhodnutí. Z toho důvodu je vadné a v řízení nepoužitelné i stanovisko
hygienické stanice, které se o ni opírá. Stanovisky správních orgánů zahrnutými ve správním spisu
je dále prokázáno, že okolí bude při odstraňování stavby zatěžováno prachem, čímž je potvrzeno
dotčení práv vlastníků sousedních nemovitostí.
[16] Odstranění stavby s sebou nese mimo jiné náročné bourací práce při likvidaci
železobetonového skeletu, které budou zdrojem vibrací. S uvedenými negativními vlivy se pojí
i doprava těžkými nákladními automobily odvážejícími suť.
[17] Okolí může být obtěžováno nebezpečnými odpady, zejména azbestem, který
se v odstraňované stavbě vyskytuje. Není předložen souhlas orgánu vykonávajícího státní správu
na úseku odpadového hospodářství k nakládání s nebezpečnými odpady.
[18] Vším výše uvedeným, a to každým z vlivů zvlášť, minimálně však v jejich souhrnu, může
dojít a dojde po dobu provádění odstranění stavby ke zhoršení životního prostředí v dané lokalitě
a k narušení kvality prostředí, což povede i k narušení pohody bydlení v bytě stěžovatele.
Pohoda bydlení je přitom rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006,
čj. 2 As 44/2005 - 116, definována jako souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu,
aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena
vhodná atmosféra klidného bydlení. Není přitom rozhodné, zda se bude jednat o obtěžování
trvalé (vycházející ze samotné podstaty stavby) nebo přechodné (po dobu odstraňování stavby).
Z žádného právního předpisu nelze dovodit, že by pro účastenství ve správním řízení bylo
nezbytné, aby vlivy dotýkající se zásahu do vlastnického práva byly trvalé.
[19] V zásadě všechny uvedené složky budou přitom v daném případě odstraňováním
předmětných staveb nad obvyklé poměry daného místa narušeny. Tím se však soud nezabýval.
S ohledem na velikost odstraňované stavby a na skutečnost, že nemovitost stěžovatele se nachází
v jejím sousedství, je nepochybné, že zátěž vyvolaná jejím odstraňováním je zátěží nad míru
přiměřenou poměrům: jinak se jedná o obytné území bez rušivých vlivů z okolních objektů.
V daném případě se navíc nemá posuzovat, zda jsou negativní vlivy stavby obdobné jako u jiné
demolice, ale zda se jedná o vlivy, jež mohou negativně přímo zasáhnout do vlastnického práva
stěžovatele.
[20] Účast ve správních řízeních je jedním z nástrojů ochrany vlastnického, ústavně
zaručeného práva. Jen při účasti stěžovatele (a ostatních dotčených vlastníků) v daném řízení
je možno zajistit, že při provádění demolice budou chráněny i jeho zájmy, což je významné
pro vydání rozhodnutí na základě úplných a správných podkladů (jak konstatuje i Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2009, č. j. 4 As 71/2008 – 123).
[21] Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost jak rozhodnutí žalovaného, tak i městského
soudu. Není jasné, na základě čeho dospěl správní orgán k závěru, že nemovitost stěžovatele
je dostatečně daleko k tomu, aby bylo zamezeno přenosu negativních vlivů způsobených
odstraňováním stavby. Dále není z rozsudku patrné, jak soud hodnotil poměry přiměřené dané
lokalitě a jaký zásah do těchto poměrů budou působit negativní vlivy odstraňování dané stavby,
jak hodnotil negativní vlivy povolované stavby atd.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[22] Dle osoby zúčastněné na řízení se městský soud jednotlivými imisemi (hlukem, prachem,
vibracemi a azbestem) právě z hlediska obvyklých poměrů dané lokality zabýval. Námitku týkající
se obsahu azbestu v odstraňované stavbě navíc považuje osoba zúčastněná za nadbytečnou,
neboť v souladu s pravomocným rozhodnutím o odstranění stavby již došlo k odstranění
azbestu.
[23] Otázka nepřezkoumatelnosti obou rozhodnutí ve správním řízení byla Nejvyšším
správním soudem vyřešena v bodě 5 zrušujícího rozsudku tak, že rozhodnutí jsou
přezkoumatelná.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou.
[25] K přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podle
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nutno v souladu s ustálenou judikaturou interpretovat tak, že brání
Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti
za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším
rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého předchozího rozsudku v dané
věci je vázán. V opakované kasační stížnosti může účastník řízení napadnout jedině nesprávnou
realizaci závazného právního názoru či pokynu a závěry z ní vyplývající, případně zpochybnit
otázky, které nemohly být předmětem první kasační stížnosti [srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované pod č. 2365/2011 Sb.
NSS, bod 28 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005
(N 119/37 Sb. NU 519)].
[26] Kasační stížnost je přípustná, neboť městský soud nepostupoval v souladu se závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[27] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil Nejvyšší správní soud v mezích této námitky
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[28] Kasační stížnost je důvodná.
[29] Dle §27 odst. 2 správního řádu jsou účastníky správního řízení „další dotčené osoby, pokud
mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech“.
[30] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku, pro naplnění této
definice účastenství postačuje pouhá možnost přímého dotčení na právech nebo povinnostech
rozhodnutím, které má být ve správním řízení vydáno. Tato možnost přitom musí být reálně
myslitelná, nikoliv pouze hypotetická. Zároveň musí být splněna podmínka, že práva nebo
povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny přímo, tedy bezprostředně. Je povinností správního
orgánu v jednotlivých případech posoudit, kteří z vlastníků „sousedních“ pozemků a staveb
na nich mohou být konkrétním rozhodnutím dotčeni přímo.
[31] Právním pojmem přímé dotčení se v souvislosti se stavebním řízením zabýval Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 16/2008 – 48, a dovodil, že „neurčitý
právní pojem „přímo dotčen na vlastnickém právu“ ve smyslu §34 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976
je nutno interpretovat vždy s ohledem na okolnosti spočívající v povaze umísťované stavby a jejích možných
dopadech na okolí.“ V návaznosti na toto rozhodnutí poté v rozsudku ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 7 As 54/2011 – 91 dovodil, že je „přímým dotčením nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů
v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných
relevantních práv těmi, kdo tato práva mají.“
[32] Stěžovatel jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti svými námitkami tvrdí dotčení svého
vlastnického práva ve vztahu k procesu odstraňování stavby (hluk spojený s demolicí, odvozem
suti, vibrace, prašnost…), jeho tvrzení nejsou obecná a nekonkrétní, jak uvádí městský soud.
Naopak, možnost dotčení, na kterou stěžovatel poukazuje, je konkrétní a reálně představitelná.
Nejvyšší správní soud poté dospěl v předchozím rozsudku ve věci k tomu, že tyto imise jsou
relevantní jako faktory, které mohou míru přiměřenou poměrům překročit. Z toho důvodu zavázal
městský soud, aby tyto imise posoudil vzhledem k jejich možnému překročení obvyklých poměrů
panujících v dané lokalitě.
[33] Městský soud se však tohoto úkolu zhostil pouze polovičatě. Kromě právních závěrů,
které uvedl i ve svém zrušeném rozsudku, se laicky zabýval jednotlivými imisemi, k nimž může
v důsledku odstraňování stavby dojít. Ty však hodnotil nikoliv ve vztahu k poměrům dané
lokality, ale opět pouze vzhledem ke skutečnosti, že jde o demolici.
[34] Vycházel z podkladů založených ve správním spise – konkrétně z akustické studie z října
2008, z projektové dokumentace, ze souhlasného stanoviska odboru ochrany prostředí
Magistrátu hlavního města Prahy a ze stanovisek Hygienické stanice a Odboru životního
prostředí Úřadu městské části Prahy 8 z prosince 2009. Dovodil, že při dodržení podmínek
a postupů zde stanovených nedojde k dotčení vlastníků okolních nemovitostí nad míru
přiměřenou poměrům, neboť hluk při bourání stavby nepřekročí hygienické limity, prašnost
se bude zmírňovat vlhčením, nákladní automobily odvážející suť budou omývány, aby
neznečišťovaly silnice, stavba bude oplocena, aby se nikdo nedostal do kontaktu s azbestem a tak
podobně.
[35] Právě ty skutečnosti, pro které soud neshledal naplnění přímého dotčení žalobce „nad
míru přiměřenou poměrům“ jsou předmětem řízení o povolení stavby, nemohou být správním
orgánem presumovány na samém počátku řízení a jsou důvodem pro připuštění dotčených osob
jako jeho účastníků. V něm mohou, na základě seznámení se s dokumentací pro odstranění
stavby namítat případnou nedostatečnost přijatých opatření, resp. přijetí dalších konkrétních
opatření. Stavební úřad pak jejich požadavkům vyhoví a v rámci podmínek pro provedení
odstranění stavby taková opatření uloží, nebo bude konstatovat dostatečnost žadatelem
navržených opatření. To vše ale v rámci meritorního projednání žádosti za účasti potenciálně
přímo dotčených třetích osob.
[36] Hodnocení situace městským soudem stále vyvolává dojem, že pokud nebude demolice
hlučnější, prašnější či nebezpečnější než jiné podobné demolice, nemohou být práva vlastníků
sousedních nemovitostí dotčena.
[37] Takový právní názor je však chybný. Otázka, jíž je třeba zodpovědět pro posouzení
možného účastenství v řízení o odstranění stavby, totiž zní: Jaké poměry obvykle panují v obytné
zóně s městskou zelení a několika bytovými domy? Překročí tyto poměry demolice objektu, který
se v této obytné zóně, v bezprostřední blízkosti bytových domů, nachází?
[38] Pokud by byla odpověď na tuto otázku kladná, byl by to důvod přiznat stěžovateli pozici
účastníka řízení.
[39] Městský soud tuto otázku nejen nezodpověděl, ale ani si ji nepoložil. Důležité je přitom
poukázat na fakt, že pro přiznání pozice účastníka řízení postačí pouhá možnost přímého dotčení
jeho práv. Posouzení, které městský soud provedl, tuto skutečnost nereflektuje. Přeskakuje
otázku možnosti a rovnou věcně posuzuje, zda práva dotčena budou, nebo nebudou a dospívá
k závěru, že pokud budou ve věci dodrženy veřejnoprávní požadavky, práva sousedů dotčena
nebudou. Je nutné poznamenat, že pokud by soudy takto presumovaly správnost postupu
správních orgánů, nebyl by pro existenci správního soudnictví důvod. Přijetí takovéto konstrukce
by znamenalo, že účastenství vlastníků sousedních nemovitostí by se omezovalo pouze
na ty situace, kde by bylo z obsahu správního spisu patrno, že některé veřejnoprávní limity
nebudou dodrženy. Tedy na situace, kdy bude prakticky jisté, že jejich práva dotčena budou.
Takový závěr by však koncepci účastenství v řízení, kdy pro jeho přiznání postačuje pouhá
možnost dotčení, odporoval.
[40] K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že podstatou nyní projednávané věci není
povolení či nepovolení odstranění stavby, ale pouze to, zda do rozhodování o tomto povolení
budou mít přístup i vlastníci nemovitostí v bezprostředním okolí. O této dílčí otázce se vede
řízení již více než šest let, což je doba, za kterou by s velkou pravděpodobností mohly být
vypořádány případné námitky a připomínky těchto osob, kdyby byly do řízení „vpuštěny“ z titulu
možného přímého dotčení jejich práv již na samém počátku.
[41] Vzhledem k tomu, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu a neposoudil otázku dotčení práv stěžovatele nad míru přiměřenou poměrům
dané lokality, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jako takové je Nejvyšší správní soud zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.),
přičemž v dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský
soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
[42] Druhým výrokem rozhodl soud o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovateli.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2016,
č. j. 10 Afs 186/2014 - 60 k závěru, že „[ú]častník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační stížnost
proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož
účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno, již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační stížnost
platit, pokud ve věci již jednou tento poplatek zaplatil (§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích).“
[43] Stěžovatel zaplatil soudní poplatek ve výši 5.000 Kč v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku městského soudu ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod
sp. zn. 1 As 62/2015. Z důvodu, že městský soud poté nerespektoval závazný právní názor
Nejvyššího správního soudu, podal stěžovatel v téže věci nyní projednávanou kasační stížnost,
za kterou rovněž zaplatil soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Vzhledem k závěrům rozšířeného
senátu však k jeho platbě povinen nebyl. Má proto právo na jeho vrácení dle ustanovení
§10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu