ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.44.2005
sp. zn. 2 As 44/2005 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) J. S., b)
M. S., zastoupeni JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou se sídlem Klusáčkova 12, Týnec
nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská
11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. 5. 2005, č. j. 11 Ca 173/2004 - 78, ve znění opravného usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 13. 9. 2005, č. j. 11 Ca 173/2004 - 108
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k rukám zástupkyně žalobců,
JUDr. Blanky Dalibové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 3500 Kč.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný správní orgán (dále jen „stěžovatel“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 3. 5. 2004, č. j. ÚSŘ 1459/04/Ho, a věc byla vrácena stěžovateli
k dalšímu řízení. Citovaným správním rozhodnutím stěžovatele bylo změněno rozhodnutí
Obecního úřadu Neveklov - stavebního úřadu ze dne 25. 2. 2004, č. j. 663/2003, kterým bylo
rozhodnuto o dodatečném povolení „změny stavby přístřešku pro skladování na pozemku
parcelní číslo 345, včetně přípojky el. energie na pozemcích parcelní číslo 2983/2, 2697/1
a silnoproudého rozvodu na pozemku parcelní číslo 2680/1 a ve stavbě přístřešku
na pozemku stavební parcelní číslo 345, vše v katastrálním území M. u N.,
která je zcela dokončena“; stavební úřad proto pro tuto stavbu vydal souhlas s užíváním
k provozu rámové pily stavebníku J. M.i, bytem P. p. 1809, B. Současně byly v rozhodnutí
stanoveny podmínky pro užívání stavby, mezi nimiž nutno z hlediska posouzení kasační
stížnosti zmínit zejména to, že bylo stanoveno, že hlučná zařízení mohou být provoz ována
pouze v denní době, tj. od 6 do 22 hodin, a že manipulace se dřevem, která bude prováděna
vysokozdvižným vozíkem do stávajícího objektu skladu na stp. 346, bude minimálně 75 m od
hranice pozemku, za kterou je obytná zástavba. Stěžovatelem provedená změna rozhodnutí
Obecního úřadu Neveklov - stavebního úřadu se netýkala věcné podstaty rozhodnutí, neboť
stěžovatel se v tomto ohledu se závěry správního orgánu první instance ztotožnil, nýbrž
označení stavby, jejíž užívání je dodatečně povolováno. Městský soud v Praze odůvodnil svůj
rozsudek, kterým správní rozhodnutí stěžovatele zrušil, tím, že jednak nebyly ve správním
řízení, jak ukládá vyhláška č. 137/1988 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu
(dále jen „vyhláška č. 137/1998 Sb.“), řádně p rověřeny různé aspekty účinků hluku, který by
měla dodatečně povolovaná stavba pily produkovat, zejména jeho vliv na pohodu bydlení;
dalším důvodem zrušení bylo, že ve správním řízení nebyly řádně ověřeny vlivy stavby na
dopravní zátěž v jejím okolí.
Stěžovatel svoji kasační stížnost opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“);
namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky Městským soudem
v Praze a nepřezkoumatelnost jeho rozsudku z důvodu nesrozumitelnosti.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti v první řadě vznesl výtku, že Městský soud v Praze
rozhodl nad rámec žaloby žalobců, pokud v odůvodnění uvedl, že žalobci namítali rozpor
napadeného správního rozhodnutí s vyhláškou č. 137/1998 Sb. a že jejich žaloba je důvodná,
jelikož stěžovatel se dostatečně nezabýval pohodou bydlení žalobců podle ustanovení
§8 odst. 1 této vyhlášky.
Dále se stěžovatel vyjádřil k otázce vlastního posuzování pohody bydlení žalobců
z hlediska zátěže hlukem. Konstatoval, že soud měl za to, že i když ve správním řízení
naměřené hodnoty hluku vydávaného dodatečně povolovanou stavbou nepřekračují hranice
stanovené příslušnou technickou normou (která navíc není o becně závazná), vzhledem
k tomu, že se blíží hraničním hodnotám v těchto normách a vzhledem k tomu, že hluk žalobce
zatěžuje nejen po dobu obvyklé pracovní směny, nýbrž po většinu dne, nutno se zabývat
otázkou pohody bydlení žalobců i z toho pohledu, zda i takováto (tedy z hlediska technické
normy podlimitní) zátěž hlukem nepředstavuje zátěž nepřiměřenou. Stěžovatel k tomu namítl,
že nezná jinou objektivní metodu stanovení přípustné hladiny hluku než jeho měření
podle limitních hodnot uvedených v technických normách, třebaže se u nich jedná o hodnoty
doporučené a nezávazné. Uvedl dále, že stavební úřad není orgánem veřejného zdraví
ve smyslu §78 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, takže o otázkách souvisejících se zatížením hlukem rozhodl v souladu
s §126 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) na základě kladného
stanoviska dotčeného orgánu státní správy. Dále stěžovatel poznamenal, že stavební zákon
a související předpisy neumožňují správnímu orgánu stanovit dobu provozu jakékoli
technologie, nýbrž pouze stanovovat podmínky, které mají původ ve stavbě a upravují účinky
stavby jako takové (nelze jimi ale upravovat provozní dobu určitého zařízení z důvodu
hlučnosti). Dále stěžovatel k otázce hlučnosti pily poznamenal, že z rozsudku Městského
soudu v Praze není zřejmé, že by byla objektivně zjišťována provozní doba pily, a dále uvedl,
že není korektní, pokud se v rozsudku uvádí, že žalobci fakticky bydlí v M., když jejich trvalé
bydliště je v Praze a svoji nemovitost v M. využívají jako rekreační objekt, u něhož nelze
posuzovat pohodu bydlení jako u rodinného domu.
K otázce dopravní zátěže vyvolané stavbou a k jejímu posuzování pak stěžovatel
uvedl následující námitky: Pokud žalobci namítali, že odborné vyjádření k provozu vozidel
zpracované ing. J. J. nevychází z pravdivých údajů (podle žalobců vychází z jiné než skutečné
šířky komunikace, jež by měla být dopravou související s pilou zatěžována), setrval stěžovatel
v tomto ohledu na svém stanovisku, že tento posudek sloužil příslušným orgánům k vydání
jejich stanovisek, přičemž stavebnímu úřadu nepřísluší podle platné legislativy tato stanoviska
zpochybňovat.
Jak v otázce posuzování hlučnosti, tak v otázce posuzování dopravní zátěže
se podle stěžovatele jedná o nesouhlas žalobců s podklady a stanovisky dotčených orgánů
státní správy, neboť se jedná o sporné otázky ve věcech zájmů chráněných zvláštními
předpisy, které stavební úřad ani odvolací správní orgán nemohou změnit nebo zpochybňovat.
Správní orgán také podle stěžovatele nemůže jinému správnímu orgánu přikázat, aby v dané
věci proběhlo jednání za přítomnosti účastníků řízení a znalců, jak bylo uvedeno
v §33 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „spr. ř.“). Tento svůj právní názor stěžovatel opřel o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 9. 2003, č. j. 7 A 123/2002 - 28, zveřejněný pod č. 265/2004 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel konečně vytknul rozsudku Městského soudu v Praze neadresnost
a nejednoznačnost: V odůvodnění jsou některé pozemky označeny pouze parcelním číslem,
aniž by bylo uvedeno, v jakém katastrálním území se nacházejí, anebo jsou označeny
jinak ne zcela jednoznačně; některé místní názvy jsou neexistující či zkomoleny („N.1 “místo
správného „N.", „M.1“ nebo „M.2“ místo správného „M.“).
Žalobci navrhli zamítnutí kasační stížnosti.
Ke kasační námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze
spočívající v jeho nesrozumitelnosti žalobci uvedli, že neadresnosti a nejednoznačnosti
a zkomolení některých místních jmen v rozsudku nemohou mít za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé.
Dále stěžovatelé uvedli, že trvají na svém názoru, že rozhodnutí stěžovatele je zkrátilo
na jejich právech a je v rozporu s vyhláškou č. 137/1998 Sb., protože sporná stavba
je v rozporu se schváleným územním plánem, má negativní účinky na životn í prostředí
a umístění stavby stěžovatelům nezajišťuje pohodu bydlení. K námitce stěžovatele,
že stavební úřad a stěžovatel neměli možnost odchýlit se od kladných stanovisek dotčených
orgánů státní správy v otázkách zatížení okolí stavby hlukem a dopravou, které stavba
vyvolává, žalobci uvedli, že i v územním a stavebním řízení platí zásada materiální pravdy
(zejm. §32 spr. ř.). K skutkovým zjištěním správní orgán dospívá hodnocením důkazů.
A právě při hodnocení důkazů stěžovatel a předtím stavební úřad podle žalobců pochybili,
jelikož se nevypořádali s rozpory mezi jednotlivými listinnými důkazy a námitkami
žalobců. Jako příklad žalobci uvedli problematiku dopravní obslužnosti, kdy se dotčené
orgány státní správy opíraly o odborné posouzení vypracované znalcem ing. J.,
i když se jeho odbornost na posuzovanou problematiku nevztahovala. Správní orgány
se nevypořádaly s námitkami, že silnice neodpovídá parametry požadavkům těžších
rozměrných vozidel, zejména neumožňuje bezpečné vyhnutí dvou rozměrnějších vozidel,
dochází k poškozování nezpevněných krajnic, zejména při vyhýbání protijedoucích vozidel,
i k poškozování zelené plochy před domem žalobců. V rozhodnutí stěžovatele se neuvádí,
proč bylo upuštěno od požadavku Okresního úřadu v Benešově - referátu dopravy,
že povolení pily musí obsahovat také projekt dopravního řešení, např. výhybny. Podle žalobců
odborné vyjádření ing. J. předložené J. M. je v rozporu se skutečností; nezabývá se ani vlivem
hluku z dopravy na obytnou zónu.
Doporučujícího charakteru technických norem jsou si žalobci podle svého vyjádření
vědomi, v rámci zjišťování skutečného stavu věci však bylo podle jejich názoru
třeba vycházet nejen z naměřených hodnot, ale i z dalších okolností (počet strojů v provozu,
doba provozu atd.). Správní orgán má podle žalobců právo i sám provést všechna šetření
nutná k objasnění rozhodujících okolností a vyřešení rozporů, které jsou rozhodné
pro rozhodnutí ve věci; není přitom vázán jen návrhy účastníků řízení.
K poznámce stěžovatele, že u rodinného domu v M. čp. 25 nelze pohodu bydlení
posuzovat jako u rodinného bydlení, neboť žalobci jej užívají jako rekreační objekt a trvalé
bydliště mají v Praze, žalobci poukázali jednak na evidenční charakter údaje o trvalém
pobytu, jednak na to, že oba žalobci nebo alespoň jeden z nich převážnou část roku pobývají
v M.. Pečují o nezletilé dítě, které ze zdravotních důvodů žije na venkově a navštěvuje školu
v N.. Soud nebyl podle žalobců povinen prokazovat, jakým způsobem žalobci svůj dům v M.
užívají, neboť to měl učinit správní orgán; stavební úřad však podle žalobců zná situaci
v místě z vlastní zkušenosti a vycházel z toho, že dům je užíván k bydlení, a tuto skutečnost
nezpochybňoval. Pokud pak stavební úřad vymezil dobu možného provozu hlučných zařízení
denně od 6 od 22 hodin bez dalších omezení, došlo k tomu podle žalobců zřejmě po zjištění,
že hluk z povolované stavby se šíří většinu dne.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v námitce, že Městský soud v Praze
nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel měl sám zkoumat otázku zajištění pohody bydlení
žalobců ve smyslu §8 odst. 1 věty první in fine vyhlášky č. 137/1998 Sb., třebaže k otázkám
s tím souvisejícím (zatížení okolí povolované stavby hlukem a dopravou) měl k dispozici
stanoviska dotčených orgánů státní správy, kterými byl vázán.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívá za prvé v námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze pro nesrozumitelnost spočívající
v nepřesném a nejednoznačném označení pozemků, souvisejících s povolovanou stavbou
a ve zkomolení některých místních jmen, za druhé pak v námitce, že Městský soud v Praze
přezkoumal rozhodnutí stěžovatele nepřípustně nad rámec žalobních bodů, zabýval-li
se otázkou pohody bydlení žalobců; obojím mělo být řízení před soudem stiženo vadami
řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud vázán podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V první řadě se Nejvyšší správní soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku Městského soudu v Praze pro nesrozumitelnost. Byla-li by důvodná,
již tato skutečnost by nutně musela vést ke zrušení rozsudku. Nejvyšší správní soud
však napadený rozsudek v žádném případě nepřezkoumatelným neshledal. Lze připustit,
že by bylo přesnější u pozemků Městským soudem Praze v rozsudku zmiňovaných uvést
i katastrální území a obec, ve které se nacházejí, ovšem absence tohoto údaje v odůvodnění
rozsudku je rozhodně nečiní nepřezkoumatelným: Z celkového obsahu rozsudku a z toho,
jaká věc je v něm posuzována (zákonnost rozhodnutí, kterým se umožní dodatečné užívání
stavby pily v M., nacházející se na určitém pozemku či pozemcích a sousedící s jinými
stavbami a pozemky), je zřejmé a jasné, že se jedná o nemovitosti v katastrálním území a obci
M.. Rovněž poukaz na zkomolení některých místních jmen je z hlediska posouzení otázky
přezkoumatelnosti rozsudku zcela nepřípadný - v těchto případech se jedná o obyčejné chyby
v psaní, vzniklé nejspíše v důsledku „příliš inteligentní“ kontroly pravopisu v textovém
editoru Microsoft Word (automatická kontrola pravopisu v tomto editoru totiž opravuje slovo
„M.“ na „M.1“ a slovo „N.“ na „N.1“). Takové chyby nejsou rozhodně důvodem
nepřezkoumatelnosti rozsudku, nýbrž mají být opraveny postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s.
Stran námitky, že Městský soud v Praze žalobu žalobců přezkoumal nezákonně
nad rámec žalobních bodů, zabýval-li se otázkou pohody bydlení žalobců, nutno poznamenat
následující: Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě
konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení
doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné
(srov. k tomu obdobné závěry, vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, zveřejněném pod číslem 488/2005 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu; z klasické starší judikatury viz např. usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5). Žalobce je tedy povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo
rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti. Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého
druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných
konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Právní náhled
na věc se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona a na práva
či povinnosti v nich stanovené, nýbrž musí aplikovatelné právní normy subsumovat
na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní o tyto skutkové děje či okolnosti
se opírající právní výtky (tvrzení o porušení práva).
Je pravda, že ve své žalobě se žalobci o otázce zkoumání pohody bydlení
jako legálního pojmu a právním předpisem (§8 odst. 1 věta první in fine vyhlášky
č. 137/1998 Sb.) stanoveného kritéria pro stanovení přípustného vzájemného odstupu staveb
výslovně nezmiňovali (z citované vyhlášky výslovně zmiňovali pouze §4 a §13 odst. 1,
nicméně právě §4 této vyhlášky, konkrétně jeho odst. 1, stanoví, že umístění stavby musí
odpovídat požadavkům na zachování pohody bydlení ). Jejich žaloba ovšem po obsahové
stránce nenechává pochyb o tom, proti jaké zcela konkrétní a jednoznačně ohraničené věcné
vadě napadeného správního rozhodnutí brojí a proč ji mají za nezákonnou - proti tomu,
že správní orgány, třebaže jim to právní předpis (vyhláška č. 137/1998 Sb.) ukládá, řádně
nezkoumaly to, zda stavba tak, jak má být dodatečně povolena, svými účinky na okolí
zásadně snižuje kvalitu života a bydlení v jejich nemovitosti, která se nachází v bezprostřední
blízkosti stavby, třebaže obecně snad povolovaná stavba může v některých ohledech
vyhovovat technickým normám (zejména normám hlukovým). Dokonce pojmu „klid
a pohoda bydlení“ přímo užívají v žalobě na str. 7 dole. Jestliže takto zcela konkrétně žalobci
vyjádřili svůj náhled na skutkové i právní aspekty toho, že správní orgán dopustil povolení
stavby, jež zasahuje do sféry jejich subjektivních veřejných práv, nelze považovat
za nezákonnost, pokud Městský soud v Praze žalobu žalobců z tohoto pohledu přezkoumával
a jimi vylíčený a v řízení prokázaný skutkový stav subsumoval pod právní normu,
jež na tento skutkový stav dopadá (již zmíněný §8 odst. 1 věta první in fine vyhlášky
č. 137/1998 Sb.). Okolnost, že žalobci ji ve svém právním náhledu na věc subsumovali
pod právní normu jinou (konkrétně pod §4 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb.),
není rozhodná, neboť k tomu, aby se krajský soud ve správním soudnictví žalobou stěžovatele
z hlediska určitého žalobního bodu zabýval, není povinností žalobce správně subsumovat
právní normy na jím tvrzený skutkový stav, nýbrž toliko vznést ve své žalobě konkrétní
právní výtky (které nutně nemusí být správné).
Z výše uvedeného je patrné, že žádná z obou stížních námitek stěžovatele, jež spadají
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., není důvodná.
Ke stížní námitce, že Městský soud v Praze nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel
měl sám zkoumat otázku zajištění pohody bydlení žalobců ve smyslu §8 odst. 1 věty první
in fine vyhlášky č. 137/1998 Sb., třebaže k otázkám s tím souvisejícím (zatížení okolí
povolované stavby hlukem a dopravou) měl k dispozici stanoviska dotčených orgánů státní
správy, kterými byl vázán, uvádí Nejvyšší správní soud následující:
Je pravda, že jak vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2003,
č. j. 7 A 123/2002 - 28, zveřejněném pod č. 265/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, vyjde-li správní úřad při svém rozhodnutí ze stanoviska jiného vykonavatele
veřejné správy příslušného k takovému stanovisku, je správní úřad tímto stanoviskem vázán
a nemůže toho, kdo stanovisko vydal, nutit, aby je změnil. Na druhé straně nelze odhlédnout
ani od toho, že posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem
je uplatnění hledisek ochrany zájmů, které tito vykonavatelé reprezentují, nejsou praxí
ani teorií považovány za rozhodnutí. Teorie je řadí mezi tzv. jiné správní úkony,
které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy.
Takové stanovisko, posudek či vyjádření jsou jen jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu
státní správy, a jakkoli mohou ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, nemohou být s ohledem
na tuto svoji povahu předmětem samostatného přezkumu soudem, leda by tak bylo právem
stanoveno. Výhrady a námitky týkající se nepřesně či neúplně zjištěného stavu věci mohou
účastníci nepochybně uplatnit v rámci správního řízení, pro které se tyto posudky, stanoviska
či vyjádření vyžadují, v rámci odvolacího řízení či v rámci soudního přezkumu správních
rozhodnutí (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99,
zveřejněné pod č. 40 ve svazku č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ustanovení
§75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. na to výslovně pamatuje, říká-li, že byl-li závazným podkladem
přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce
také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje -li tento zákon žalobci napadnout
takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.
Podle §88 odst. 1 písm. a) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby
nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení
nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba
je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry
územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky
na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění
stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané
stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavebn í povolení.
Jak zcela správně uvedl ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze, důkazní břemeno
k prokázání splnění všech výše uvedených podmínek nese stavebník.
Vyhláška č. 137/1998 Sb. stanoví ve svém §4 odst. 1, že při umísťování staveb
a jejich začleňování do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů
chránících veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací
dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb musí odpovídat
urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody
bydlení. Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru
obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí, a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu
na přilehlých pozemních komunikacích.
Podle §8 odst. 1 věty první citované vyhlášky pak vzájemné odstupy staveb musí
splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické,
veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek, požární ochrany,
bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování pohody
bydlení.
Podle §13 odst. 1 cit. vyhlášky negativní účinky staveb a jejich zařízení na životní
prostředí, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování
vod a pozemních komunikací a zastínění budov, nesmí překročit limity uvedené v příslušných
předpisech.
Výše uvedená ustanovení nelze vykládat tak, že vždy, když jsou splněny požadavky
stanovené v §13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., jsou automaticky také splněny p ožadavky
podle §8 odst. 1 cit. vyhlášky, zejména požadavek na zachování pohody bydlení,
a požadavky vyplývající z §4 odst. 1 cit. vyhlášky. Pokud žalobci ve správním řízení
poukazovali na konkrétní skutečnosti, které zpochybňovaly splnění požadavku na pohodu
bydlení, i když stanoviska dotčených orgánů státní správy konstatovala dodržení
předepsaných limitů zatížení hlukem (viz konkrétně ve vztahu k zatížení hlukem stanoviska
Krajské hygienické stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze ze dne 8. 10. 2003,
zn. 4363-241/2003-LŘ, a ze dne 28. 1. 2004, zn. 414 - 241/04/BN/LŘ, jakož i její vyjádření
ze dne 17. 3. 2004, zn. 1338-241/2004/BN/Sá,LŘ, k odvolání žalobců), měl se stěžovatel
důkladně zabývat jejich tvrzeními právě i z hlediska zajištění pohody bydlení. Skutečnost,
že jak vyplývá z měření hluku provedených ing. O. K., CSc. a RNDr. L. Ř., limitní hodnoty
předepsané v §12 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky
hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů (zejm. odst. 1 a 2 cit. ustanovení), nebyly
překročeny, totiž ještě nutně nemusí znamenat, že takto zjištěná hladina hluku vydávaného
povolovanou stavbou také splňuje požadavek na pohodu bydlení.
„Pohodou bydlení“ lze podle jedné z možných definic, která se snaží tento pojem
kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně, příjemně
a šťastně (viz Marek Hanák, Pohoda bydlení, Právní rádce - internetová verze, 28. 4. 2005,
http://pravniradce.ihned.cz/). Z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“
rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné
pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení;
pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního
prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních
prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu,
osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení
jednotlivých činitelů a jeho důsledky , tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů,
které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných sou vislostech (z obdobně pojaté
definice vychází ve své praxi Ministerstvo pro místní rozvoj, viz Marek Hanák, cit. dílo).
Nejvyšší správní soud se ve svém výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“ přiklání k druhé
z výše nastíněných definic, tedy definici objektivistické, která lépe odpovídá ústavním
principům zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny
základních práv a svobod), nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování,
zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat
ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba,
jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních
hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní
nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně
požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.
V konkrétním případě žalobců tedy zhodnocení, zda vliv hluku produkovaného
povolovanou stavbou nepřípustně snižuje pohodu bydlení, není proto pouze otázkou obsahu
závazného stanoviska dotčeného orgánu, nýbrž je věcí autonomního posouzení
stavebním úřadem či stěžovatelem po zhodnocení všech relevantních okolností,
kterými jsou zejména objektivní výsledky hlukových měření, časový rozsah provozu pily
(stavební úřad - a ostatně i žalovaný - tuto skutečnost zohlednili vymezením doby,
po kterou smí být pila v provozu; otázkou zůstává, zda takové vymezení je dostatečné
vzhledem k tomu, že pilu by podle rozhodnutí bylo možno provozovat i ve večerních
hodinách a o víkendech), způsob užívání okolních staveb (pokud by se například jednalo
o stavby užívané zejména k víkendové rekreaci, mohlo by pohodu bydlení výrazně zvýšit
omezení provozu pily pouze na pracovní dny; pokud jsou okolní stavby užívány
zejména k trvalému bydlení, lze zpravidla připustit, že v pracovní dny, kdy se obecně pracuje
více než o víkendech, může požadavkům na pohodu bydlení odpovídat vyšší hladina hlukové
zátěže než o víkendech či svátcích) a další doprovodné hlukové nebo jiné negativní zatížení
(například hluk či spaliny z vyvolané dopravy posilující negativní účinky hluku z provozu
pily, prach a piliny produkované při řezání dřeva, pokud se rozptylují po okolí, atd.).
Je ovšem nutno zdůraznit, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a že určité
zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé
požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je-li přiměřené poměrům . Ostatně i normy
soukromoprávní operují v právu imisí s pojmem zatížení „nad míru přiměřenou poměrům“
(§5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Městský soud v Praze proto rozhodnutí stěžovatele zcela správně vytkl, ž e se otázkou
pohody bydlení nezabývalo, když se při zvažování vlivu hluku produkovaného povolovanou
pilou omezilo pouze na konstatování, že limitní hodnoty hluku nebyly překročeny. Správně
rovněž poukázal na to, že z hlediska posuzování pohody bydlení je či může být relevantní,
pokud limitní hodnoty jsou sice dodrženy, ovšem naměřené hodnoty hluku se pohybují
u horních hranic přípustného rozmezí. Zcela důvodně soud též upozornil, že významnou roli
při posuzování pohody bydlení z hlediska zatížení hlukem hraje časové rozložení produkce
hluku v průběhu denní doby a v jednotlivých dnech týdne. Nejvyšší správní soud
se toliko neztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze o tom, že kritéria,
podle kterých byla ing. O. K., CSc. a RNDr. L. Ř. provedena měření hluku, jsou právně
nezávazná - ing. K. výslovně uvádí, že měření provedl a vyhodnotil podle nařízení vlády
č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění
pozdějších předpisů, které je obecně závazným právním předpisem k provedení zákona
č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů ;
rovněž RNDr. Ř. porovnává, jakkoli to výslovně v dokladu o úředním měření hluku neuvádí,
naměřené hodnoty hluku s limitními hodnotami podle §12 odst. 2 citovaného nařízení vlády.
Pokud jde o další okruh problémů, a sice o dopravní zatížení vyvolané povolovanou
stavbou, je opět nutno ve shodě s názorem Městského soudu v Praze konstatovat,
že stěžovatel se ve svém rozhodnutí nevypořádal se zcela konkrétními skutkovými
námitkami žalobců stran povahy příjezdové komunikace ke stavbě. Jestliže žalobci uvádějí,
že komunikace je výrazně užší a i v dalších parametrech (charakter krajnice) odlišná
od toho, z jakých vlastností komunikace vycházelo odborné vyjádření ing. J.,
pak tuto skutečnost nebylo možno pominout a stěžovatel měl zjistit, jaký je skutečný stav
věci v tomto ohledu. Pokud by zjistil, že šířka komunikace neodpovídá údajům v odborném
vyjádření, měl na to upozornit dotčený orgán státní správy a dotázat se jej, zda i ve světle
nových skutečností setrvává na původním stanovisku, anebo zda svůj názor s ohledem
na tato nova mění. Tím by stěžovatel nijak nezasáhl do pravomocí dotčeného orgánu státní
správy a nedopustil se excesu ze svých pravomocí, naopak by nejlepším možným způsobem
dostál požadavku přesného a úplného zjištění skutečného stavu věci, neboť v ústavním
a právním státě, jímž Česká republika je, si nelze představit, že dotčený orgán státní správy
by takové sdělení ignoroval a nezabýval se jím v souladu se zákonem a z hlediska úkolů,
které jsou mu zákonem svěřeny.
Žádná ze stížních námitek nebyla důvodná, proto Nejvyšší správní soud nedůvodnou
kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobci naopak měli v řízení před Nejvyšším správním
soudem plný úspěch, a proto mají právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil i,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobcům takové náklady vznikly v podobě
nákladů na právní zastoupení advokátem a činily celkem 3500 Kč. Byly tvořeny u každého
z obou společně zastupovaných žalobců odměnou za dva úkony právní služby ve výši 800 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d), §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], a 2x paušálem 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky), celkem
tedy 2x 1600 Kč + 2x 150 Kč. Daň z přidané hodnoty nebyla žalobcům jako náklad řízení
přiznána, neboť právní zástupkyně žalobců nedoložila, že je plátcem této daně [§14a odst. 1
vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žalobci mají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
shora uvedené.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu
s