ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.365.2018:59
sp. zn. 1 As 365/2018 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: A. (E.) P., zastoupené
JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti žalovanému:
Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 20. 11. 2009, č. j. 36700/09-
13300, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
6. 2013, č. j. 6 Ca 373/2009 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Písek (dále též „pozemkový úřad“)
usnesením ze dne 20. 10. 2009, č. j. 130718/PÚ/638/2009/KH, zastavil řízení o návrhu
žalobkyně na vydání nemovitostí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Pozemkový úřad konstatoval,
že o nárocích již bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutím ze dne 25. 9. 1997, nyní podaná
žádost je proto zjevně právně nepřípustná ve smyslu §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
[2] Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad zamítl odvolání žalobkyně v záhlaví
uvedeným rozhodnutím. Přisvědčil pozemkovému úřadu, že návrh žalobkyně byl zjevně právně
nepřípustný z důvodu dřívějšího pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Právní úprava
neumožňuje rozhodnout ve věci jinak, než jak bylo původně rozhodnuto. Dále doplnil, že návrh
byl podán po uplynutí závazné lhůty.
[3] S účinností od 1. 1. 2013 byl zákonem č. 503/2012 Sb. zřízen Státní pozemkový úřad
s celostátní působností, která na něj přešla podle zákona o půdě, zákona č. 139/2002 Sb.,
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Soud proto na straně žalovaného jednal
podle §69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se Státním
pozemkovým úřadem.
II. Řízení před krajským soudem
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[5] Městský soud nepřisvědčil námitce, že právní nepřípustnost návrhu nebyla zjevná
ze samotné žádosti, ale teprve z výsledků dokazování. Pozemkový úřad neprováděl dokazování
skutkového stavu věci, ale pouze zjišťoval, zda jsou splněny podmínky řízení. K námitce,
že původní podání nemohlo být odmítnuto pro zmeškání lhůty, neboť zpoždění způsobily
orgány státní správy, které žalobkyni znemožňovaly přístup k rozhodným skutečnostem
a informacím, soud poznamenal, že není zřejmé, co myslí žalobkyně původním podáním. Byla-li
jím myšlena žádost ze dne 29. 1. 1993, ze spisu nevyplývá, že by byla odmítnuta pro zmeškání
lhůty, naopak Okresní úřad Písek se jí věcně zabýval. Byla-li jím myšlena žádost z roku 2009,
pak je třeba souhlasit se žalovanou, že byla podána zjevně po marném uplynutí lhůty. Nedůvodná
byla také námitka poukazující na zprávu Výboru OSN pro lidská práva (dále jen „Výbor“), neboť
tato zpráva nebyla právně závazná.
[6] Námitkami týkajícími se způsobu přechodu bývalého majetku JUDr. A. S. na současné
vlastníky se soud nezabýval, protože nebyly předmětem řízení před správním orgánem. V závěru
se soud vypořádal též s argumentací předestřenou při ústním jednání, přestože ji žalobkyně
uplatnila až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Nesouhlasil s námitkou, že napadené
rozhodnutí bylo rozhodnutím o nové žádosti. Právní názor žalobkyně by znamenal popření
překážky věci rozhodnuté. Soud nepřisvědčil argumentaci, podle které překážka věci rozhodnuté
nemohla nastat, neboť neplatí ve vztahu k negativním rozhodnutím správních orgánů.
Rozhodnutí vydávaná pozemkovými úřady podle zákona o půdě jsou rozhodnutími specifickými.
I v případě nevyhovění žádosti je ve výroku vyjádřeno, že žadatel není vlastníkem požadovaných
nemovitostí.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s.
[8] Za hlavní důvod stížnosti stěžovatelka pokládala zneužití práva českými státními orgány,
spočívající v dovolávání se propadlých lhůt, jejichž propadnutí však vědomě samy zapříčinily,
s úmyslem učinit stěžovatelku neschopnou věnovat se svým restitučním nárokům.
[9] Nezákonnost rozhodnutí stěžovatelka spatřovala v nesprávném právním posouzení
otázky zastavení řízení pro jeho zjevnou právní nepřípustnost. V jejím případě byly dány
objektivní důvody pro prolomení restitučních lhůt, a proto nebylo možno dospět k závěru,
že jde o žádost zjevně právně nepřípustnou. Naopak při určení zachování restitučních lhůt mělo
být provedeno dokazování, a to zejména zprávou Výboru, a proto nebyl dán důvod k zastavení
řízení podle §66 odst. 1 písmeno b) správního řádu. Argumentaci svědčící o nezmeškání lhůt
k uplatnění restitučních nároků stěžovatelka opřela také o rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha
ze dne 14. 10. 2010 týkající se jí samé, ve kterém byl restituční nárok stěžovatelky odmítnut pouze
z důvodu mylného výkladu působnosti nařízení Říšského protektora a Vůdce z března 1939.
[10] Zároveň stěžovatelka vytkla správním orgánům i městskému soudu nesprávné posouzení
uplatněného nároku z hlediska překážky věci rozhodnuté, protože její podání bylo návrhem
k provedení tzv. nového řízení a vydání nového rozhodnutí podle §101 správního
řádu s tím, že tomuto řízení zásadně nebrání překážka věci rozhodnuté. V této souvislosti
stěžovatelka zdůraznila, že podání z roku 2009 směřuje proti důvodům, na kterých stojí původní
zamítavá rozhodnutí, a navíc vychází ze změněných okolností způsobených postupným
dohledáním informací.
[11] Stěžovatelka obšírně argumentovala také zprávou Výboru, která se vztahuje i na tento
konkrétní případ. Zpráva je pro Českou republiku závazná a umožňuje stěžovatelce oprávněně
uplatnit restituční nárok. Pokud v žádném stupni nebyla zohledněna, došlo k nesprávnému
právnímu posouzení věci.
[12] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka shrnula postup státních orgánů, jemuž
je dlouhodobě vystavena, nastínila pochybení, která spatřuje v jejich postupu, a namítla úmyslné
zatajování stěžejních listinných důkazů a absolutní nedostatek součinnosti, bránění meritornímu
nalézání práva z důvodu přílišného formalismu a bránění výkonu spravedlnosti.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na stanovisku, že žádost stěžovatelky
ze dne 22. 9. 2009 byla zjevně právně nepřípustná. Výsledek řízení je v souladu s usnesením
Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 312/17, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost
stěžovatelky s tím, že již v řadě případů bylo potvrzeno, že k přechodu majetku hlubocké větve S.
na Československý stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že se již zabýval právně a skutkově obdobnými
věcmi mezi týmiž účastníky v rozsudcích ze dne 15. 11. 2013, č. j. 2 As 71/2013 – 65, a ze dne
26. 11. 2013, č. j. 2 As 72/2013 – 65. Ústavní stížnosti proti citovaným rozsudkům Ústavní soud
zamítl pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 296/2014,
a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 297/2014). Stěžovatelka uplatnila v kasačních stížnostech zcela
shodné námitky, jimiž zpochybňovala obdobné odůvodnění rozsudků městského soudu. Nejvyšší
správní soud proto neshledal důvod se od svých závěrů vyjádřených v citovaných rozsudcích
odchýlit.
[17] Ačkoliv stěžovatelka označila všechny kasační důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s.,
z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že rozhodnutí správního soudu napadá zejména podle
písmene a) dotčeného ustanovení, tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Ze shora prezentované narace je přitom zřejmé,
že rozhodnou právní otázkou je posouzení oprávněnosti postupu pozemkového úřadu, který
zastavil řízení o žádosti stěžovatelky pro zjevnou právní nepřípustnost z důvodu překážky řízení
spočívající v již rozhodnuté věci. Žádost tak neposoudil v režimu „nového řízení “ podle §101
správního řádu, ani nevzal v potaz argumentaci stěžovatelky, že to byly právě české státní orgány,
které jí znemožnily dodržení lhůty pro podání restitučního nároku. Nejvyšší správní soud se však
ztotožňuje s výkladem předestřeným v rozhodnutí městského soudu a argumenty stěžovatelky
neshledává relevantními.
[18] Podmínky, které musejí být splněny pro zastavení správního řízení vedeného
před správním orgánem, stanoví §45 odst. 3 správního řádu tak, že „[ž]ádost nesmí být zjevně právně
nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví dle §66. Usnesení se oznamuje
účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni.“
[19] Klíčový je přitom výklad pojmu „zjevná právní nepřípustnost “. Interpretaci tohoto
zákonného obratu se Nejvyšší správní soud věnoval již ve více svých rozhodnutích, přičemž
uvedl, že „za zjevně právně nepřípustnou [§66 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004] je možno
považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To především znamená,
že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování
či zjišťování “ (rozsudek ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007 – 55). Za zjevně právně nepřípustnou
žádost ve smyslu §45 odst. 3 správního řádu, podle něhož odvolací orgán řízení zastaví,
je tak možné považovat jen podání žádající provedení něčeho, co není právně možné nebo
k čemu není žadatel vůbec oprávněn. Doktrinální výklad pak mezi důvod zjevné právní
nepřípustnosti řadí rovněž „žádost, ve které se žadatel bude domáhat přiznání práva v rozporu s §48
odst. 2, tzn. v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté “ (Vedral, J., Správní řád – komentář, 2. vyd.,
Bova Polygon, Praha, 2012, str. 482).
[20] K zastavení řízení dochází tedy mj. tehdy, pokud se v řízení vyskytnou překážky řízení
stanovené v §48 správního řádu. Překážkami řízení se rozumí situace, za jejichž existence nelze
zahájit či vést správní řízení a k těmto překážkám je přihlíženo z úřední povinnosti. Vedle
překážky litispendence (řízení je v dané věci zahájeno u některého jiného správního orgánu)
je jím především překážka rei administratae vycházející ze zásady ne bis in idem. Tuto překážku věci
rozhodnuté upravuje §48 odst. 2, podle kterého „[p]řiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost
lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou.“ Pokud tedy správní orgán zjistí, že v dané věci bylo
již dříve meritorně rozhodnuto, nemůže v takovém případě řízení zahájit nebo v něm dále
pokračovat. Opodstatněnost dodržování zásady ne bis in idem i ve správním řízení vyzdvihl
ve své judikatuře též Ústavní soud: „Jak správní soudy již několikrát ve svých publikovaných rozhodnutích
dovodily, obecná procesní zásada non bis in idem, již lze dovodit z principu materiální právní moci, je jednou
ze základních zásad rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob jak soudy,
tak i správními orgány. Zahrnuje v sobě i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých, změněných
nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. […] [P]okud nový správní řád (zákon
č. 500/2004 Sb.) v §48 odst. 2 stanoví, že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu
téže osobě pouze jednou, jde jen o výslovnou úpravu odpovídající v teorii i soudní praxi zejména v posledních letech
nezpochybňovanému principu“ (usnesení ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 1500/08).
[21] Jak správně poznamenal krajský soud, rozhodnutí podle zákona o půdě je rozhodnutím
specifickým, neboť jeho výrokem není žádost zamítnuta, není-li jí vyhověno, ale je deklarováno,
že žadatel není vlastníkem požadovaných pozemků. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
Výrok rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne 25. 9. 1997 zněl „žadatelka paní A. (E.)
P., narozená dne X., nyní bytem v P. 6, Ř. 438/10, není vlastníkem nemovitostí vyjmenovaných v ‚Seznamu
vybraných nemovitostí dle pozemkového katastru‘, který tvoří nedílnou součást tohoto rozhodnutí.“
[22] Pokud tedy správní orgán po obdržení žádosti stěžovatelky shledal, že o dotčeném
předmětu řízení bylo již pravomocně rozhodnuto, nepochybil, pokud žádost posoudil jako zjevně
právně nepřípustnou. Stěžovatelka nemá pravdu, že správní orgán měl provádět dokazování,
které by zjistilo, zda v případě stěžovatelky byly nebo nebyly zachovány restituční lhůty. Pokud
totiž správní orgán shledal, že žádost stěžovatelky je „zjevně právně nepřípustná “, neboť o téže věci
již bylo pravomocně rozhodnuto, neměl jinou možnost než řízení zastavit a dokazování vůbec
neprovádět. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že §66 správního řádu nestanoví
situace, za nichž je řízení o žádosti správním orgánem zastaveno, fakultativně, nýbrž obligatorně.
Pokud tedy správní orgán zjistí, že je splněna některá z podmínek pro zastavení řízení, musí
(a nikoli může) toto řízení zastavit.
[23] V této fázi řízení pak může správní orgán činit pouze takové kroky, které vedou
ke zjištění, zda v daném případě existují překážky řízení bránící jeho vedení. Neprovádí tedy
dokazování ve věci samé, nýbrž zkoumá právní podmínky pro vedení takovéhoto řízení. Nejvyšší
správní soud ve shora citovaném rozhodnutí uvedl, že zjevná právní nepřípustnost žádosti musí
být zřejmá již na první pohled a k tomuto závěru nelze dospět teprve z výsledků dalšího
dokazování či zjišťování. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že ono další dokazování
či zjišťování se týká meritorního posuzování věci a vyhodnocení přiložených podkladů k žádosti,
nikoli ověřování splnění základních procesních podmínek pro vedení řízení. Zjištění, zda řízení
nebrání právní překážka, nelze považovat za judikaturou zapovězené dokazování či zjišťování.
Naopak, soud považuje za zcela logické a samozřejmé, že je povinností správního orgánu tyto
záležitosti zkoumat. Důvod mj. tkví též v hospodárnosti správního řízení, protože by nebylo
účelné vést řízení, v němž by byly řešeny již rozhodnuté záležitosti. Zároveň je zřejmé, že v rámci
posouzení žádosti z hlediska její zjevné právní nepřípustnosti musí správní orgán činit určité
kroky, které potvrdí správnost takovéhoto rozhodnutí. V opačném případě by se jeho rozhodnutí
blížilo svévoli. Musí však postupovat velmi obezřetně a nepřesáhnout mez dovoleného ověřování
procesních podmínek. Zjištění, zda o nároku žadatelky již nebylo rozhodnuto (respektive
posouzení, zda se jedná o stejnou osobu, shodný důvod a stejné právo či povinnosti), však zajisté
není překročením stanovené hranice.
[24] Správní orgán tedy nepochybil, pokud nejprve ověřil, zda o nároku stěžovatelky již bylo
rozhodnuto. Pokud zjistil, že tomu tak bylo (a tento závěr nezpochybňuje ani stěžovatelka)
a neshledal možnost překročení zásady ne bis in idem a řízení zastavil, učinil tak v souladu
se správním řádem a jeho postup nelze považovat za rozporný ani s judikaturou.
[25] Nejvyšší správní soud nezastírá, že v některých situacích by zastavení řízení z důvodu
rei administratae bylo nepřiměřeným zásahem do práv (či povinností) žadatele, neslučitelným
s principem spravedlnosti. Z toho důvodu správní řád koncipuje možnosti, za nichž, i přes
překážku věci rozhodnuté, může být návrh znovu projednán. Zásada ne bis in idem může
být ve správním řízení prolomena ve dvou případech: při obnově řízení podle §100 správního
řádu a v tzv. novém řízení podle §101 téhož zákona. Stěžovatelka si je těchto možností rovněž
vědoma a ve své kasační stížnosti namítá, že správní orgány i městský soud nesprávně posoudily
uplatněný nárok, protože se žádostí z roku 2009 domáhala provedení tzv. nového řízení a vydání
tzv. nového rozhodnutí ve věci. Ze soudního spisu však vyplývá, že v žalobě podané
k městskému soudu stěžovatelka předmětné rozhodnutí správního orgánu napadla především
z důvodu chybného posouzení zjevné právní nepřípustnosti žádosti, neprovedení dokazování
v plném rozsahu, chybného posouzení propadlé lhůty a připomněla způsob přechodu sporného
majetku na současné vlastníky a historii svých právních nároků. Námitku, že správní orgány
neposoudily její žádost ve smyslu §101 správního řádu, stěžovatelka vznesla až při jednání
před městským soudem dne 25. 6. 2013.
[26] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tzv. nové řízení podle §101 správního řádu
je právním institutem zcela mimořádným, pro jehož aplikaci musí být dány náležité důvody,
aby nedošlo k porušení zásady ne bis in idem a s ní spojeného principu právní jistoty. Především
z povahy věci vyplývá, že tzv. novým rozhodnutím bude moci být opakovaně podané žádosti
vyhověno jen tehdy, pokud se změnily podmínky, za kterých bylo v původním řízení
rozhodováno. Stěžovatelka v kasační stížnosti tyto změněné podmínky nikterak nerozvádí, pouze
odkazuje na dohledání informací týkajících se konfiskace majetku. Při jednání před městským
soudem tyto argumenty sice více rozvedla, avšak nikterak neuvedla, v čem došlo ke změně
podmínek v období mezi prvním zamítavým rozhodnutím a podanou žádostí v roce 2009. Pokud
by totiž eventuálně mělo být zahájeno toto tzv. nové řízení, musely by prokazatelně nastat
změněné podmínky, které vyplynuly v předmětném mezidobí. Pokud však stěžovatelka
argumentuje historickými údaji a materiály, ale nedokládá, proč jimi neargumentovala či nemohla
argumentovat v původním řízení, neobstojí její tvrzení, že zde existují změněné podmínky
pro zahájení tzv. nového řízení, které by zasáhlo do právní nezměnitelnosti již vydaných
a pravomocných rozhodnutí. Rovněž v tomto směru proto Nejvyšší správní soud přisvědčil
závěrům městského soudu.
[27] Stěžovatelka v této souvislosti uváděla za podpůrný argument pro změnu skutkových
podmínek též zprávu Výboru ze dne 29. 11. 2002, která podle ní dokládá, že v jejím případě jsou
zachovány restituční lhůty, a proto mělo být o její žádosti meritorně rozhodnuto. Uplatněnou
argumentací se Nejvyšší správní soud zabýval již ve své dřívější judikatuře (srov. např. rozsudek
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 8 As 116/2011 – 251).
[28] Výbor byl zřízen v souladu s čl. 28 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech (publ. pod č. 120/1976 Sb., dále jen „Pakt“). Podle jeho čl. 40 se státy, které jsou
smluvními stranami Paktu, zavazují, že budou podávat zprávy o opatřeních, přijatých k uvedení
práv uznaných v tomto Paktu v život, a o pokroku, jehož bylo při užívání těchto práv dosaženo.
Podle čl. 1 Opčního protokolu k Paktu uznává stát příslušnost Výboru dostávat a posuzovat
oznámení od jednotlivců podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, že se stali oběťmi porušení
některého z práv stanovených v Paktu státem, který je smluvní stranou Paktu. Výbor je příkladem
tzv. kvazijudiciálního mezinárodního orgánu. Byl sice zřízen k řešení mezinárodních sporů, avšak
od orgánů soudního typu se odlišuje především závazností výstupů své činnosti. Své názory
sděluje ve formě právně nezávazného, jakkoli fakticky respektovaného názoru (viz např.
Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné a jeho poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému,
5. vydání, Brno, 2008, str. 283). Jak konstatuje F. Sudre (Mezinárodní a evropské právo lidských práv,
Brno, 1997, str. 315), při definování obsahu garantovaných práv a svobod nemůže skutečný
obsah pojmu svobody zaručené článkem 19 Paktu vyvstat jinak než teprve jejich zpřesněním,
rozvinutím („zhmotněním“) ve výkladu, který je nutnou součástí mezinárodní kontroly dodržování
tohoto mezinárodního závazku. Smluvním orgánem Paktu zmocněným tuto kontrolu vykonávat
je Výbor. Výbor zde ovšem nepůsobí jako mezinárodní soud, ale má pouze pravomoc provádět
kontrolu plnění mezinárodního závazku mimosoudního typu. V rámci ní sice dochází
k projednání sporné věci za účasti obou stran, tj. stěžovatele a státu, proti němuž je stížnost
směřována. Jeho sdělení (communications) pak sumarizují výsledky tohoto „procesu“ a vynášejí
závěry, zda došlo napadeným jednáním k porušení mezinárodního závazku. S ohledem
na suverénní postavení smluvních stran Paktu však „rozsudky“ Výboru nemají závaznou povahu
a neústí v právně závazná rozhodnutí.
[29] Odkazem na rozsah pravomoci Výboru a povahu jeho zprávy ze dne 29. 11. 2002 proto
nelze nalézt důvod, pro který by neobstálo stanovisko městského soudu poukazující
na nedostatek pravomoci Výboru změnit svým sdělením dosavadní průběh řízení před správními
orgány. Výbor ve zprávě ostatně sice přiznal důvodnost tvrzení stěžovatelky, že jí byl znemožněn
přístup k dokumentům, které jsou nezbytné k rozhodnutí jejího případu (viz bod 11. 4. zprávy).
Současně však konstatoval, že neměl k dispozici žádné vysvětlení „státní strany“, tzn. České
republiky, a proto „musí být dána náležitá váha navrhovatelčiným tvrzením“. Nelze nezmínit, že Výbor
k těmto souvislostem patrně neprováděl žádné bližší dokazování, což ostatně vyplývá i z povahy
jeho činnosti.
[30] V této souvislosti je též vhodné uvést, že stěžovatelka nemá pravdu, pokud v kasační
stížnosti argumentuje, že pozemkový úřad v rozhodnutí chybně posoudil, zda byly nebo nebyly
zachovány restituční lhůty, a na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že je její žádost zjevně
právně nepřípustná. Pozemkový úřad totiž řízení nezastavil z důvodu promeškání restitučních
lhůt, ale z důvodu překážky spočívající v rei administratae (věci rozhodnuté). Marné uplynutí lhůty
pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí ve svém rozhodnutí zmínil až žalovaný,
ale i zde je zjevné, že tento argument nebyl pro rozhodnutí podstatný, nýbrž pouze podpůrný.
Pozemkový úřad ani žalovaný tak nezasáhli do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, protože
argument promeškání restitučních lhůt nebyl pro zastavení řízení klíčový a lze ho chápat pouze
jako jakési obiter dictum správního rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že pokud by skutečně rozhodnutí o zastavení řízení spočívalo pouze v této
okolnosti, musel by soud pečlivě zkoumat, zda k těmto závěrům správní orgán nedospěl
postupem, který v této fázi řízení není možný, především tím, že by prováděl dokazování.
Zároveň by se musel správní orgán i soud pečlivě zabývat tím, zda jsou v případě stěžovatelky
zachovány restituční lhůty. Jelikož ale daná okolnost nebyla hlavním důvodem pro zastavení
řízení, nelze správnímu orgánu vytýkat, pokud stěžovatelku v odůvodnění též upozornil na další
okolnosti, které by mohly bránit úspěšnému vyhovění již tak nepřípustné žádosti. Pokud pak
stěžovatelka svá tvrzení opírá o rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 14. 10. 2010,
kterým bylo prohlášeno, že není vlastnicí v rozhodnutí zmíněných pozemků, čímž
měl ale dotčený pozemkový úřad akceptovat zachování restitučních lhůt, není tento argument
v projednávané věci relevantní, neboť se zjevně týká sice totožné stěžovatelky, ale odlišné věci
a odlišného pozemkového úřadu.
[31] Stěžovatelka rovněž připomněla, že po rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne
21. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1332/10) již odpadly pochybnosti, zda je oprávněnou osobou (ve věci
dědického řízení). Nejvyšší správní soud však tuto okolnost nepovažuje za relevantní v nyní
projednávané věci. Rozhodnutí správních orgánů nevycházela z pochybností, zda se stěžovatelka
účastní dědického řízení či nikoli, nýbrž žádost posoudila optikou zásady ne bis in idem. Pokud
tedy správní orgán zjistil, že o témže nároku téže osoby v téže věci již bylo rozhodnuto, řízení
správně zastavil, aniž by pro jeho rozhodnutí byl určující statut stěžovatelky v dotčeném
dědickém řízení.
[32] V závěru stěžovatelka zmínila obecnější důvody, pro které se domnívala, že jsou její
restituční nároky oprávněné a namítla dlouhodobá pochybení státních orgánů. Nejvyššímu
správnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že tyto okolnosti nemohou vést k důvodnosti
kasační stížnosti, neboť nereagují na důvody, o které městský soud v důsledku uplatněných
žalobních bodů opřel svůj rozsudek, či se týkají soudních řízení odlišných od nyní posuzované
věci.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[33] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu