ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.444.2018:18
sp. zn. 1 As 444/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mgr. F. Š.,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2018, č. j. VS-12288-11/ČJ-2018-801840, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2018,
sp. zn. 15 A 168/2018 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení
rozhodnutí ředitele Věznice Bělušice ze dne 14. 8. 2018, kterým rozhodl o odložení žádosti
žalobce o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, z důvodu nezaplacení úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání
požadovaných informací.
[2] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením postoupil věc Městskému soudu v Praze.
Dospěl k závěru, že správním orgánem, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, podle
jehož sídla se určuje místně příslušný soud ve smyslu §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo
je na území městského obvodu Praha 4. Místně příslušným soudem k posouzení žaloby je tudíž
Městský soud v Praze.
[3] Žalobce napadl usnesení krajského soudu kasační stížností (dále též „stěžovatel“),
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. Uvedl, že jím označená žalovaná Věznice Bělušice je správní jednotkou, o níž se domnívá,
že podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále
jen „zákon o Vězeňské službě“), činí za Vězeňskou službu České republiky právní úkony, mezi
něž patří správní trestání v řízení o trestných činech vězněných osob, a má rovněž postavení
správního orgánu jako povinného subjektu. Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i žádost
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[4] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného
senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání kasační
stížnosti proti usnesení o postoupení místně příslušnému soudu podle §7 odst. 6 s. ř. s. spojeno
s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením advokátem. Napadené usnesení
nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, Nejvyšší správní soud tudíž zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.
[5] Pokud jde o návrh stěžovatele na ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud odkazuje na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých
se stejně jako v projednávané věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob
týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. např.
rozsudky ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 - 13; ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16;
ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10; ze dne 8. 1. 2019 č. j. 4 As 362/2018 -13; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 - 9; ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 As 348/2018 - 10; ze dne
10. 1. 2019, č. j. 7 As 513/2018 - 12; ze dne 18. 12. 2018, č. j. 8 As 364/2018 - 14; ze dne
13. 12. 2018, č. j. 9 As 400/2018 - 19; ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 As 273/2018 - 20). V těchto
řízeních Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil závěr, že ustanovení zástupce není k ochraně
práv stěžovatele, která navíc má sám právní vzdělání, nezbytné.
[6] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jak již Nejvyšší správní soud předeslal, otázkou místní příslušnosti soudů k projednání
žalob týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
směřovaných na Vězeňskou službu České republiky, resp. jednotlivé věznice, se soud již zabýval,
a to mj. v řadě řízení iniciovaných právě stěžovatelem (srov. rozhodnutí uvedená v bodu [6]
tohoto rozsudku). Názor soudu je tudíž stěžovateli znám, a proto Nejvyšší správní soud pouze
stručně cituje odůvodnění rozsudku ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 - 20: „Podle §2 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto
zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky
a jejich orgány a veřejné instituce. […] Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži
České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních
věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony
za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra
nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. […] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem
věznice Břeclav bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem)
a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán, který v daném případě
rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí
v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze.“
[9] V projednávané věci rozhodnutí o odložení stěžovatelovy žádosti pro nezaplacení úhrady
za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací vydal ředitel Věznice Bělušice. S ohledem na výše
citované závěry lze dovodit, že v právě posuzovaném případě se stěžovatel domáhal poskytnutí
informací po Vězeňské službě České republiky jakožto povinném subjektu ve smyslu §2 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud tudíž správně uzavřel, že místně
příslušným soudem k projednání předmětné žaloby je Městský soud v Praze, neboť povinným
subjektem, a tedy žalovanou, je Vězeňská služba České republiky se sídlem v Praze.
III. Závěr a náklady řízení
[10] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá, s. ř. s.).
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu