ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.476.2018:32
sp. zn. 1 As 476/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: J. K., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha, proti žalovanému: Krajský
úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupen Mgr.
Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Řetězová 195/2, Děčín, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4523/DS/2016, JID: 148147/2016/KUUK/Ven, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, č.
j. 78 A 10/2017 – 42,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 78 A 10/2017 – 42,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4523/DS/2016,
JID: 148147/2016/KUUK/Ven, se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je po v i ne n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 16.228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Děčín, odbor správních činností a obecního živnostenského úřadu (dále
jen „správní orgán I. stupně“), vydal dne 13. 7. 2016 rozhodnutí č. j. MDC/67935/2016, sp. zn.
MDC/Rp-1581/52688/2016, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle §125c
odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 18. 9. 2016.
Tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 17. 5. 2016 v 9:15 hodin v obci Česká
Kamenice, v místní části Líska (měřící zařízení bylo umístěno u domu č. p. 146), jako řidič
motorového vozidla tovární značky Volkswagen, r. z. X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost
v obci o 32 km/h. Přestupku se stejnou právní kvalifikací se dopustil v období dvanácti po sobě
jdoucích kalendářních měsíců podruhé (ke spáchání prvního přestupku došlo dne 30. 11. 2015).
Správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu ve výši 2.500 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 2 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí,
a povinnost uhradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítl.
II. Shrnutí rozsudku krajského soudu
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud neshledal
důvodnou a zamítl ji.
[4] Soud nepřisvědčil žalobci, že by ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo
dostatečně specifikováno místo spáchání přestupku. Z výroku lze zjistit dostatečně přesné
vymezení místa spáchání přestupku, který byl lokalizován na území obce s rychlostním omezením
50 km/h, s přesným časem přestupku určeným na minuty, což spolu s konkretizací skutkové
podstaty přestupku identifikuje protiprávní jednání tak, aby bylo možné vyloučit jeho záměnu
s jiným.
[5] Dle soudu je srozumitelný výrok „zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel“. Se stejnou dikcí uvedené sankce operuje i zákon o silničním provozu. Forma zavinění,
druh a výměra uložené sankce byly dostatečně odůvodněny na straně 5 rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a na straně 3 rozhodnutí žalovaného.
[6] Soud uznal jako procesní nedostatek ze strany žalovaného, že neprovedl navržené důkazy
– 5 obrázků místa spáchání přestupku a návod k obsluze rychloměru. Na meritorní posouzení
věci to však nemělo výrazný vliv. Případné provedení obrázků jako důkazu by nemělo
za následek změnu určení místa spáchání přestupku. S odkazem na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 7 As 293/2018 – 19, a ze dne 28. 7. 2018,
č. j. 4 As 159/2018 – 37, uvedl, že námitka nedodržení návodu k obsluze nemůže
věrohodně zpochybnit způsob změření rychlosti vozu. V rozsudku ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 1 As 53/2017 – 42, byl pak opakovaně potvrzen princip, že není-li u laserových rychloměrů
(který byl použit i v nyní posuzovaném případě) dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla není
vůbec změřena.
[7] Pro meritum věci je zcela bez významu, že v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
I. stupně nebyly uvedeny specifikující údaje o přestupku, jehož se měl žalobce dopustit
v posledních 12 měsících. Jaký orgán ve věci rozhodl, kterého dne, číslo jednací daného
rozhodnutí a kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, lze vyčíst z výpisu z evidenční karty řidiče
žalobce ze dne 10. 6. 2016, jenž je součástí správního spisu.
[8] Za důvodnou nepovažoval soud ani námitku týkající se chybějícího výrobního čísla
rychloměru na oznámení o přestupku či jiném dokumentu, z něhož by bylo možné dovodit,
že ověřovací list osvědčující metrologické vlastnosti rychloměru náleží právě k předmětnému
rychloměru. Žalobce v rámci správního řízení mohl využít svého práva dle §11a odst. 1 zákona
č. 505/1990 Sb., o metrologii, a v případě pochybností o metrologických vlastnostech rychloměru
požádat o přezkoušení dotčeného rychloměru. Žalobce tak ovšem neučinil a metrologické
vlastnosti nezpochybnil.
III. Kasační stížnost a její posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost a navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný
s kasačními námitkami nesouhlasil, setrval na svém vyjádření k žalobě a se závěry krajského
soudu se ztotožnil. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti
a je projednatelná.
[11] Pro přehlednost soud strukturoval následující část odůvodnění tak, že ke každé
z uplatněných námitek vzápětí uvedl i její posouzení.
III.a) Místo spáchání přestupku
[12] Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku týkající se místa
přestupku. Soud totiž nevystihl podstatu žalobní námitky, v níž stěžovatel tvrdil, že místo
přestupku nebylo dostatečně vymezeno pro to, aby bylo možné činit závěr o naplnění skutkové
podstaty, jakož i, že neodpovídalo místu dle podkladů pro rozhodnutí. Tvrdit, že k přestupku
došlo v „České Kamenici“ je nedostatečné pro přezkum, zda městská policie měřila v úseku,
kde se smí měřit. Rychloměr nemohl stát u domu č. p. 142 (pozn. NSS: stěžovatel má patrně
na mysli č. p. 146), neboť takový závěr neodpovídá fotografii z měření. Stěžovatel přitom navrhl
5 důkazů k prokázání svého tvrzení, že nemohlo být měřeno tam, kde správní orgán tvrdí, neboť
z fotodokumentace k přestupku je zřejmé, že jde o úplně jiné místo. Důkazní návrhy však byly
ve správním řízení zcela opomenuty, správní orgány je neprovedly a jejich neprovedení
ani nevypořádaly. Správní orgán tak specifikoval místo měření pouze na základě úředního
záznamu policistů, přičemž právě tento údaj stěžovatel jasně zpochybnil. Nevypořádání
důkazních návrhů představuje zásah do ústavních práv stěžovatele, neboť se jednalo o zásadní
důkazy.
[13] Nejvyšší správní soud připomíná, že v případě přestupků spočívajících v překročení
dovolené rychlosti povětšinou slouží jako podstatný důkaz o vině řidičů záznam z měřícího
zařízení obsahující fotografii měřeného vozidla. Pro dokreslení situace správní orgány jako
podpůrný podklad využívají úřední záznamy a oznámení o přestupku vyhotovené zasahujícími
policisty. Obecně lze říci, že uvedená kombinace podkladů často poskytuje dostatečné množství
informací pro to, aby správní orgán dostál požadavkům §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz např. rozsudek NSS
ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70).
[14] Dále je namístě připomenout, že požadavky na konkretizaci místa spáchání přestupku
překročení nejvyšší dovolené specifikoval Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi
tak, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr
přesně. […] V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný
ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně
konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným“ (viz rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 – 39). Z judikatury dále vyplývá, že „[p]ři posuzování konkrétního případu
je podstatné posoudit, zda je přesné určení místa rozhodné pro posouzení toho, zda došlo ke spáchání přestupku“
(viz rozsudek ze dne 16. 5. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52).
[15] V posuzovaném případě ze záznamu o přestupku (záznamu z měřícího zařízení) vyplývá,
že vozidlo stěžovatele bylo změřeno v místě „Č. Kamenice Líska“. Konkrétní umístění
rychloměru u domu č. p. 146 vyplývá toliko z oznámení přestupku, ke kterému je přiložena
mapka, v níž je radar zakreslen u tohoto domu. Stěžovateli tak lze přisvědčit, že z podkladů
rozhodnutí nelze jednoznačně dovodit, že ke změření vozidla, resp. spáchání přestupku došlo
skutečně u domu č. p. 146, neboť oznámení přestupku nelze považovat za nosný důkaz, nýbrž
pouze za podpůrný doklad pro dokreslení situace.
[16] Pokud tedy stěžovatel údaj vyplývající z oznámení přestupku rozsáhle zpochybnil
a ke svému tvrzení navrhl důkazy, bylo na správních orgánech, aby se tímto tvrzením zabývaly
a provedly navržené důkazy, případně vysvětlily, proč by podle nich bylo provedení těchto
důkazů nadbytečné. V této souvislosti lze připomenout judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle které není na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení
důkazů naloží, neboť správní orgán sice není ve smyslu §52 správního řádu povinen všechny
důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění
rozhodnutí uvést, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit,
které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost
návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo
rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli
a o které opře skutkové závěry a které opomene (viz rozsudek NSS ze dne 13. 11. 2009,
č. j. 5 As 29/2009 – 48).
[17] Žalovaný ovšem v napadeném rozhodnutí v reakci na tuto odvolací námitku pouze uvedl:
„V oznámení přestupku od Městské policie Česká Kamenice je uvedeno, že měření bylo provedeno v místní části
Líska a měřící zařízení bylo umístěno u domu č. p. 146. Jedná se o obec, která je vymezena svislými dopravními
značkami (IZ 4a „Obec“ a IZ 4b „Konec obce“) zřetelně označujícími její počátek a konec. V celém úseku platí
nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h.“
[18] Je tak nutno konstatovat, že žalovaný se dopustil procesního pochybení, pokud
se s navrženými důkazy nijak nevypořádal, a nepostavil tak najisto, zda měření proběhlo na místě
určeném policií ve smyslu §79a zákona o silničním provozu. Krajskému soudu lze nicméně
přisvědčit v tom, že toto pochybení nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť
je zřejmé (a stěžovatel to ani nijak nezpochybnil), že k měření rychlosti skutečně došlo na území
obce Česká Kamenice Líska, ve kterém platí nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Byť by tedy
měření nebylo provedeno přímo u domu č. p. 146, i tak by se jednalo o protiprávní jednání
spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti.
III.b) Měření rychlosti
[19] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud aproboval rozhodnutí, jehož skutkový stav nebyl
dostatečně zjištěn, a zároveň trpělo procesní vadou řádného nevypořádání navržených důkazů.
Stěžovatel poukázal na absurditu rozsudku čtvrtého senátu, na který odkázal krajský soud. Nejde
totiž o typizované námitky přestupců, ale o typizované chyby policistů. Skutečnost, že policisté
dělají stále stejné chyby, je přitom známá, a to i v zahraničí (k závěrům o chybovosti měření,
a to i lidary, dospěl i německý ADAC, jakož i odborné servery). V posuzované věci stěžovatel
navíc pouze tvrdí, že nesmí být zaměřen světlomet, a své tvrzení navrhuje prokázat. Takové
tvrzení nelze považovat za účelové, naopak jde o ryze objektivní, technické tvrzení. Skutečnost,
že byla zaměřena plocha světlometu, je prima facie zřejmá z fotografie z rychloměru. Tvrzení,
že takové měření je návodem k obsluze zakázáno, je jasně prokazatelné provedením tohoto
návodu, což však správní orgány odmítly učinit, aniž by vysvětlily proč. K odkazu na rozsudek
prvního senátu, dle kterého má rychloměr funkci, která sama zjistí, že bylo měřeno nesprávně,
je nutno odkázat na stanovisko Českého metrologického institutu, dle kterého rychloměr takovou
funkci nemá, a ani není možné, aby ji měl. Nejvyšší správní soud přitom nezkoumá funkčnost
rychloměru, ale vychází z tvrzení stran a důkazů, proto je možné, že jeho dosavadní názor
neodpovídal realitě, aniž by na tom však soud nesl vinu, neboť jednoduše jeden z účastníků
nezpochybnil důkaz, který předložil druhý z účastníků. Nejvyšší správní soud by nyní měl svůj
názor revidovat, pokud jej vyjádření ČMI jednoznačně vyvrací.
[20] Tato kasační námitka je důvodná.
[21] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel se již v odvolání domáhal provedení důkazu
návodem k obsluze rychloměru pro prokázání toho, že při měření došlo k chybě, pokud
se záměrný kříž nacházel přímo ve světle měřeného vozidla, jak vyplývá z fotografie v záznamu
o přestupku. Žalovaný tuto námitku vypořádal tím, že dle informací na webových stránkách
http://www.antiradary.eu/cz/mereni-rychlosti/ je měřícím místem lesklá část karoserie,
nejčastěji reflektor nebo SPZ. Takové vypořádání námitky dle Nejvyššího správního soudu nelze
považovat za dostatečné, neboť se nejedná o odborný popis vlastností použitého rychloměru.
Relevantním podkladem pro vyvrácení tohoto tvrzení by tak skutečně bylo provedení důkazu
návodem k obsluze, případně odkazem na vyjádření výrobce příslušného měřícího zařízení, které
bylo v průběhu správního řízení opatřeno.
[22] Krajskému soudu lze přisvědčit, že pachatelé přestupků zastoupení stejným zástupcem
jako v nyní posuzované věci často podávají „typizované“ námitky, mezi které patří právě
i nedodržení návodu k obsluze příslušného měřícího zařízení. Obecně tak je nutno souhlasit
s tím, že by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby správní orgány, resp. soudy
prováděly jako důkaz návod k obsluze rychloměru, pokud je zřejmé, že námitka účastníka řízení
je nevěrohodná a zjevně účelová. V posuzované věci to ovšem zcela zřejmé nebylo, neboť
žalovaný v této otázce odkazoval na internetový zdroj, z něhož vyplývá, že měření proběhlo
správně. Krajský soud se s kasační námitkou vypořádal nedostatečně, pokud pouze odkázal
na judikaturu, podle níž není-li u laserových rychloměrů dodržen návod k obsluze, není rychlost
vozidla vůbec změřena (viz rozsudek č. j. 1 As 53/2017 – 42), neboť uvedená rozhodovací praxe
se vztahuje se k jinému typu laserového rychloměru (krajským soudem uváděný rozsudek
se vztahoval k rychloměru typu Ramer 10 C a v něm citovaný rozsudek č. j. 8 As 82/2012 – 27
k rychloměru Micro Digi Cam LTI), a není tak zřejmé, zda by byla použitelná i na laserový
rychloměr použitý v nyní projednávané věci.
[23] Stěžovateli je proto třeba přisvědčit v tom, že žalovaný pochybil, pokud k návrhu
stěžovatele neprovedl důkaz návodem k obsluze rychloměru, případně relevantním způsobem
nevysvětlil, proč by bylo provedení takového důkazu nadbytečné. Stejného pochybení se dopustil
i krajský soud.
[24] Stěžovateli je nutno rovněž přisvědčit, že z provedeného výstupu z měření není zřejmé,
že bylo měřeno rychloměrem, ke kterému byl ve správním spisu doložen ověřovací list. Tato
námitka je důvodná, neboť ze správního spisu skutečně nelze dovodit, že policisté provedli
měření právě tím rychloměrem, ke kterému zde byl přiložen ověřovací list. Odkaz krajského
soudu na možnost stěžovatele požádat dle §11a odst. 1 zákona o metrologii o přezkoušení
dotčeného rychloměru není případná, krajský soud navíc poukázal na rozsudek
č. j. 1 As 362/2017 – 30, který se uvedenou problematikou vůbec nezabýval.
III.c) Odůvodnění uložené sankce
[25] Další část kasační argumentace směřuje proti nedostatečnému odůvodnění uložené
sankce. Krajský soud tuto námitku vypořádal nepřezkoumatelně, pokud pouze odkázal na správní
rozhodnutí, která jsou však dle stěžovatele nedostatečná. Krajský soud měl uvést, proč tuto
námitku považoval za lichou, mylnou či irelevantní, a proč dle něj odůvodnění správních orgánů
obstojí, což však neučinil.
[26] Stěžovatel má pravdu, že krajský soud vskutku vypořádal tuto námitku velmi stručně
a na samé hraně přezkoumatelnosti, pokud pouze uvedl, že považuje odůvodnění uvedené
na str. 5 rozhodnutí správního orgánu I. stupně a na str. 3 napadeného rozhodnutí
za dostatečné. Nejvyšší správní soud se nicméně s tímto posouzením ztotožňuje, neboť
má za to, že odůvodnění uložené sankce správním orgánem I. stupně splňuje požadavky dané
zákonem i judikaturou na odůvodnění ukládané sankce. Správní orgán I. stupně uvedl, že přihlédl
k osobě pachatele, k jeho dosavadní řidičské praxi, přičemž v evidenční kartě řidiče ověřil,
že stěžovatel nebyl v minulosti opakovaně a ve zvýšené míře postihován za přestupky.
V seznamu přestupků má obviněný 2 záznamy z let 2014 a 2015, z čehož je zřejmé, že se jedná
o řidiče, v jehož řidičské praxi nedochází ve zvýšené míře k protiprávnímu jednání, za nějž
by byl příslušnými orgány postihován. Proto mu správní orgán uložil dle §125c odst. 5 písm. f)
zákona o silničním provozu pokutu při samé spodní hranici jeho zákonem vymezeného rozpětí
a podle §125c odst. 6 písm. c) tohoto zákona sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel blíže spodní hranici její zákonem vymezené sazby. Toto odůvodnění potvrdil
také žalovaný, který dodal, že při rozhodování o druhu a výši ukládaných sankcí bylo přihlédnuto
ke skutečnosti, že jednáním stěžovatele nebyla způsobena újma na majetku nebo zdraví, a proto
byly sankce uloženy při spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí sazeb. Takové odůvodnění
je dle Nejvyššího správního soudu zcela dostatečné.
III.d) Recidiva
[27] Dle stěžovatele krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud uvedl, že údaje o dříve
spáchaném přestupku lze vyčíst z evidenční karty řidiče, jež je součástí správního spisu, a není
tak nutné jej přesně specifikovat ve správním rozhodnutí. Je nemyslitelné, aby zásadní okolnost
ovlivňující zákonnost či nezákonnost uloženého druhu sankce byla dohledávána v podkladech
rozhodnutí, aniž by byla seznatelná ze samotného rozhodnutí. Krajský soud dle stěžovatele
rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016,
č. j. 2 As 261/2015 – 41.
[28] Kasační soud považuje tuto námitku za nedůvodnou. Z jím citované judikatury totiž
vyplývá, že pro výrok rozhodnutí je dostačující, pokud přestupce ví, ze kterého rozhodnutí
vyplývá opakovanost jeho jednání. Je proto účelné uvést do výroku (případně odůvodnění)
rozhodnutí časový údaj, kdy se stěžovatel přestupku dopustil. Předcházející rozhodnutí může
být v odůvodnění citováno včetně čísla jednacího, příp. může specifikace rozhodnutí vyplývat
i z provedeného dokazování (viz též rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 As 279/2017 – 44).
[29] V nyní projednávané je tedy specifikace přechodního rozhodnutí dostatečná, neboť
ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno konkrétní datum spáchání
předešlého přestupku. Konkrétní údaje týkající se tohoto rozhodnutí jsou zřejmé z výpisu
z evidenční karty řidiče, který je součástí spisové dokumentace.
III.e) Zákaz činnosti
[30] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil též žalobní námitku týkající
se nesrozumitelnosti a nedostatečnosti formulace sankce ve správním rozhodnutí. Stěžovatel
se domnívá, že z formulace „zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel“, není
zřejmé, zda správní orgán zakázal stěžovateli řídit veškerá motorová vozidla, nebo pouze
motorová vozidla skupiny B.
[31] V této otázce se Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí, že tato
formulace je zcela dostatečná a plně odpovídá textu zákona o silničním provozu. Zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, je zcela obvyklý, dostatečně určitý a bezpochyby
znamená zákaz řídit všechna motorová vozidla na pozemních komunikacích s ohledem
na to, že zákon o silničním provozu určuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních
komunikacích (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 As 424/2017 – 39,
či srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 – 48). Takto formulovaný zákaz činnosti
je obvyklý i v oblasti trestního řízení.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[32] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto rozsudek krajského
soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). Protože již v řízení před krajským soudem byly důvody
pro zrušení rozhodnutí žalovaného (nevypořádání se s navrženým důkazem – návodem k obsluze
radaru), rozhodl soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i rozhodnutí
žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). V takovém případě je tento
správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
[33] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení §120 s. ř. s.
má úspěšný žalobce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení,
který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka považovat
žalobce; naopak žalovaný v řízení úspěch neměl.
[34] Co se týče nákladů řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
3.000 Kč a v odměně advokáta. Odměna advokáta zahrnuje jeden úkon právní služby spočívající
v sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a činí v dané věci 3.100
Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Jelikož je advokát žalobce plátcem DPH, zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani. Odměna advokáta v řízení před krajským soudem tak činí 4.114 Kč.
Náklady řízení před krajským soudem tedy celkově představovaly 7.114 Kč.
[35] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5.000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [sepsání
kasační stížnosti, §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Odměna
advokátka po připočtení částky odpovídající DPH činí 4.114 Kč. Celkově tedy náklady řízení
před Nejvyšším správním soudem představovaly 9.114 Kč.
[36] Žalovaný je proto povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o žalobě i kasační stížnosti
v celkové výši 16.228 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatele Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu