ECLI:CZ:NSS:2015:9.AS.291.2014:39
sp. zn. 9 As 291/2014 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. B., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2014, č. j. 1216/DS/2014, JID: 52860/2014/KUUK/Bal,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.
9. 2014, č. j. 78 A 7/2014 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací přeplatek na soudním poplatku ve výši 5 000 Kč, který mu bude
vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2,
Praha 4.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 12. 12. 2013, č. j. MmM/160594/2013/OSČ-P/VŠ
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném
pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne
19. 5. 2013 ve 13:45 hod. na silnici č. I/15 v obci Chrámce překročil při řízení motorového
vozidla tov. značky Mercedes Benz, reg. zn. X, nejvyšší dovolenou rychlost v obci, tj. 50 km/h,
při odečtu možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h o 25 km /h, za což mu byla podle
§125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Stěžovateli
byla rovněž uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000
Kč.
I. Vymezení věci
[2] Stěžovatel v podané žalobě namítal, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné, neboť
je neurčité, nepřezkoumatelné a nekonkrétní a to z toho důvodu, že skutek, z jehož spáchání byl
uznán vinným, neobsahuje dostatečné určení místa spáchání protiprávního jednání. Krajský soud
v napadeném rozsudku vyšel ze skutečnosti, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí bylo
uvedeno, že k překročení rychlosti došlo na silnici č. I/15 v obci Chrámce. Toto vymezení místa
spáchání přestupku soud vyhodnotil jako zcela dostačující, když silnice č. I/15 prochází obcí
Chrámce toliko v délce 250 m, popř. až 260 m, jak připustil sám stěžovatel. Obec Chrámce
je velmi malou obcí, díky čemuž nemá žádné názvy ulic. K argumentaci, že obec Chrámce
je pouhou částí obce Skršín, uvedl, že z hlediska správního členění je obec Chrámce skutečně
osadou obce Skršín, nicméně toto soud vyhodnotil jako zcela podružný a zejména zavádějící údaj,
když stěžovatel „opomněl“ k této skutečnosti dodat, že obec Chrámce leží zcela osamocena
v území a je vzdálena několik kilometrů od obce Skršín.
[3] V úředním záznamu Policie ČR o přestupku ze dne 19. 5. 2013, č. j. KRPU-117728-
1/PŘ-2013-040806, je výslovně uvedeno, že stěžovatel jel na silnici č. I/15 v obci Chrámce
ze směru Lovosice na Most, čili směrem na Skršín a nikoliv opačně. Je sice pravdou, že ve výroku
prvostupňového rozhodnutí chybí údaj, v jakém směru jízdy stěžovatel jel, když byl měřen
hlídkou Policie ČR, nicméně toto nemá větší relevanci. Podstatné je to, že byl stěžovatel měřen
v úseku silnice č. I/15 protínající obec Chrámce, kdy tento úsek o délce 250 m, popř. až 260 m,
byl vymezen svislými dopravními značkami (IS 12a „Obec“) zřetelně označujícími počátek
a konec obce, a proto v obou směrech a v celé šíři vozovky byla dána maximální zákonem
povolená rychlost pro obec, tj. 50 km/h.
[4] K argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010,
č. j. 4 As 28/2010 – 56, krajský soud uvedl, že skutkový stav obou případů byl odlišný, neboť
Nejvyšší správní soud rozhodoval za situace, kdy hlídka Policie ČR prováděla měření přímo
v ulici velkého města (Frýdku – Místku), v níž byla dána oproti posuzované věci (obec Chrámce
s cca 18 obytnými domy, 5 rekreačními objekty a 2 podnikatelskými objekty – viz internet)
objektivní možnost určit orientační body, kde byl přestupce s vozidlem změřen. Navíc z pořízené
fotografie z měření stěžovatelova vozidla je patrné, že bylo měřeno v zastavěné části obce
Chrámce, přičemž porovnáním této fotografie se snímkem obsaženým na str. 5 v odborném
posudku Mgr. P. Š. ze dne 18. 6. 2014, č. ODP-203/2014/PŠ - TR, je zřejmé, kde přesně došlo
k měření v obci Chrámce na silnici č. I/15 – před zámkem v Chrámcích. Za daného stavu soud
uzavřel, že místo spáchání přestupku bylo v rozhodnutích správních orgánů dostatečně
vymezeno.
[5] Další žalobní námitka směřovala do správnosti měření rychlosti, kdy měl stěžovatel za to,
že policisté postupovali při měření v rozporu s návodem k obsluze měřícího zařízení. Jako
důkaz předložil posudek Mgr. P. Š. ze dne 18. 6. 2014, č. ODP-203/2014/PŠ – TR, z něhož
vyplývá, že policisté měřili v úseku silnice, který byl zakřivený (poloměr oblouku pouhých 248,75
m, když dle návodu musí být poloměr oblouku větší než 1600 m).
[6] K této námitce krajský soud uvedl, že stěžovatel nerozporoval po celou dobu řízení
o přestupku zjištěnou rychlost jízdy a učinil tak až při ústním jednání dne 28. 11. 2013,
kdy k fotografii z měření vznesl vágní a nepodloženou námitku, že nekoresponduje s návodem
k obsluze měřícího zařízení. Tuto námitku však blíže nespecifikoval ani ji nepodložil nějakým
důkazním prostředkem ve stanovené lhůtě do 4. 12. 2013, přestože mu nic nebránilo v tom,
aby již tehdy nechal vyhotovit odborný posudek od Mgr. P. Š. Toto nelogicky neučinil ani
v následném odvolacím řízení, a učinil tak s velkým časovým prodlením od vydání
prvostupňového rozhodnutí až v rámci soudního řízení. Pokud za daného procesního stavu
prvostupňový správní orgán na danou ničím nepodloženou a vágní námitku v odůvodnění svého
rozhodnutí reagoval tak, že měření rychlosti jízdy bylo provedeno policistou odborně způsobilým
k provádění měření silničním radarovým rychloměrem, soud v tomto postupu neshledal žádné
pochybení. Jelikož stěžovatel uvedenou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, tak ani žalovaný
neměl vzhledem k obsahu spisu důvod pochybovat o tom, že by rychlost vozidla žalobce byla
hlídkou Policie ČR měřena vadně. Námitka týkající se korektnosti měření rychlosti jízdy tedy
nebyla před správními orgány uplatněna a stěžovatel ji prvně vznesl až v řízení před soudem.
[7] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 – 61,
konstatoval, že správní orgány mohou vycházet z fotodokumentace opatřené údaji o rychlosti
měření vozidla a shledat spáchání přestupku za rychlou jízdu za situace, kdy konkrétní námitky
ani důkazní návrhy nebyly ze strany obviněného vzneseny. Tento skutkový stav byl dán
i v této věci. Správný a řádný způsob měření stěžovatelova vozidla byl doložen jednak fotografií
z měření, dále dokladem o tom, že nstrm. J. M., policista provádějící měření byl v obsluze
rychloměru – model AD9C, kterým bylo provedeno měření, řádně proškolen a k rychloměru
byl doložen i ověřovací list. Správný a řádný způsob měření dle názoru soudu dále vyplývá
i ze snímku obsaženého na str. 5 v odborném posudku Mgr. P. Š., na němž je zachycen
v podstatě rovný úsek silnice č. I/15 protínající obec Chrámce o minimálním poloměru zakřivení.
Stěžovatelovu argumentaci tak soud vyhodnotil jako účelovou a ničím nepodloženou.
[8] Krajský soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 As 83/2013 – 60, kde bylo konstatováno, že pokud byla rychlost vozidla rychloměrem
(AD9C) zaznamenána, tak metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze měřícího
zařízení, neboť výběr nesprávného měřícího stanoviště by měl za následek vypnutí rychloměru.
Dále v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval ve vztahu k námitkám do způsobu
měření rychlosti policistou, jenž byl držitelem osvědčení k měření rychlosti daným měřicím
přístrojem (AD9C), že pokud by v řízení o přestupku měl správní orgán prokazovat negativní
skutečnost, že k omylu školeného policisty obsluhujícího měřící zařízení nedošlo,
bylo by to mimo jakýkoli rozumný výklad zásady materiální pravdy.
[9] S ohledem na výše uvedené soud neshledal potřebu provádět ve věci dokazování,
a to případným znaleckým zkoumáním za asistence Mgr. P. Š., či odborným posudkem Mgr. P. Š.
ze dne 18. 6. 2014, č. ODP-203/2014/PŠ – TR, nebo výslechem policistů, kteří zaznamenali
přestupek. Soud ve smyslu §52 odst. 1 s. ř. s. k žádnému dokazování nepřikročil, když měl za to,
že byl dostatečně zjištěn skutkový stav pro meritorní rozhodnutí. Další dokazování by bylo
nadbytečné a navíc stěžovatel své důkazní návrhy prvně vznesl až v řízení před soudem, třebaže
mu nic nebránilo v tom, aby tak učinil již ve správním řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Zastává právní názor, že určení místa přestupku číslem silnice a názvem obce nestačí
pro řádné, zákonné a srozumitelné rozhodnutí, zvláště pokud bylo v silách policie a správních
orgánů zjistit místo přestupku přesně. Místo přestupku mohlo být ze strany policie zaznamenáno
pomocí uvedení čísla popisného domu (objektu), případně názvu objektu, před kterým měl být
přestupek spáchán, uvedením souřadnic GPS, číslem kilometru silnice anebo uvedením
vzdálenosti od dominantního objektu. V souvislosti s vymezením skutku odkazuje na literaturu
vztahující se k trestnímu řízení (Komentář k trestnímu řádu od prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D.,
a kol.) a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73. Jelikož nebylo stěžovateli přesně sděleno, kde se měl přestupku dopustit,
nemohl se v přestupkovém řízení účinně hájit. Nemohl tak správním orgánům nabídnout důkazy,
že na místě přestupku nebyl, popř. že dovolenou rychlost nepřekročil. Bylo porušeno jeho právo
na účinnou obhajobu a právo nepomáhat správním orgánům při objasnění podezření z přestupku
tím, že bude manipulován správními orgány do situace, že se měl dopustit přestupku, aniž by mu
bylo sděleno kde, s tím, že správní orgán očekává, že stěžovatel začne tvrdit a předkládat důkazy,
kde všude nemohl být, případně kde nedovolenou rychlost určitě nepřekročil, čímž nakonec
přispěje ke konkretizaci místa přestupku ze strany správních orgánů. Došlo tak k porušení
čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[12] Soud v napadeném rozsudku uvedl, že místo spáchání přestupku vyhodnotil jako zcela
dostačující, když silnice I/15 prochází obcí Chrámce toliko v délce 250, popř. 260, metrů. Soud
však neuvedl, jak dlouhý úsek silnice by ve výroku rozhodnutí považoval za nekonkrétní.
Stěžovatel trvá na tom, že místo přestupku musí být zjištěno přesně a nikoliv na úsek silnice
dlouhý zhruba čtvrt kilometru. Z hlediska procesního práva trestního a přestupkového nemůže
být činěn rozdíl v požadavcích na identifikaci místa přestupku v závislosti na tom, zda byl
přestupek spáchán v obci s 18 obytnými domy, 5 rekreačními objekty a 2 podnikatelskými
objekty anebo v obci Frýdek-Místek na silnici I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská, jak správní orgány
nesprávně identifikovaly místo přestupku ve věci řešené Nejvyšším správním soudem pod
sp. zn. 4 As 28/2010 – 59.
[13] Stěžovatel dále namítá, že až z odůvodnění rozsudku soudu se dozvěděl, že měl spáchat
přestupek před zámkem v Obci Chrámce a to jenom díky tomu, že se soud snažil napravit
nedostatečné uvedení místa přestupku v rozhodnutích správních orgánů tím, že mimo ústní
jednání provedl ve věci dokazování ke konkretizaci místa přestupku zřejmě pomocí internetu,
popř. pomocí ohledání místa přestupku. Záznam o přestupku s fotodokumentací vyhotovený
Policií ČR ani odborný posudek Mgr. P. Š. vůbec neuvádějí, že by k přestupku mělo dojít před
zámkem v Chrámcích. Soud tedy porušil stěžovatelovo právo na vyjádření se ke všem
prováděným důkazům a zároveň porušil §77 odst. 1 s. ř. s., když mimo jednání prováděl
dokazování. Jedná se o vadu, která vždy může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Pokud by se stěžovatel mohl vyjádřit k dokazování v soudním řízení, tak by uvedl, že místo
přestupku zjištěné soudem není silnice I/15 v obci Chrámce, ale obec Skrčín, před objektem číslo
popisné 14, neboť obec Chrámce neexistuje. Chrámce jsou osadou obce Skrčín.
[14] Stěžovatel zastává názor, že přestupek nespáchal. Již v žalobě a před správními orgány
tvrdil, že měření rychlosti motorového vozidla bylo provedeno nesprávně. K tomuto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud provedl důkaz posudkem Mgr. P. Š. Z posudku je zřejmé, že policisté
při měření rychlosti postupovali v rozporu s návodem k obsluze. Stěžovatel má právo uvádět
důkazy k prokázání své neviny jak v průběhu přestupkového řízení, tak v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu. Hodnota odborného posudku nespočívá na tom, kdy byl opatřen.
Stěžovatel důvodně předpokládal, že nebude uznán vinným z přestupku, a proto
se na odborného posuzovatele obrátil s žádostí o posudek až po svém odsouzení z přestupku.
V průběhu přestupkového řízení stěžovatel neměl finanční prostředky na obstarání posudku a ani
nevěděl, že lze takovýto posudek obstarat, toto mu poradil až advokát. Stěžovatele nelze
sankcionovat za spáchání přestupku, který se prokazatelně nestal jen proto, že neuplatnil důkaz
o své nevině v samém počátku řízení, tj. v době, kdy jej neměl k dispozici. Rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 As 118/2013 – 61 na případ stěžovatele nedopadá, neboť stěžovatel
předložil důkaz o vadnosti měření, byť až v řízení o správní žalobě.
[15] Soud se s přesvědčivým odůvodněním posudku, že rychlost byla měřena v příliš
zakřiveném úseku silnice, vypořádal tak, že se mu dle obrázku na str. 5 posudku jeví úsek silnice
„v podstatě jako rovný“, ačkoliv rovný není, neboť by soud nepoužil slovo v podstatě. Soud
porušil právo stěžovatele na vyjádření se k provedeným důkazům, neboť de facto důkaz
odborným posudkem Mgr. P. Š. prováděl. Stěžovatel trvá na tom, že měření rychlosti proběhlo
nesprávně a v této souvislosti podrobně popisuje princip funkce radarového měřiče rychlosti
založený na tzv. Dopplerově jevu. Při přezkoumání měření Mgr. P. Š. bylo klíčové nejprve
stanovit přesnou polohu měřeného vozidla. Při použití služby Google street view je možné
spolehlivě zjistit, že kovaný plot, který je na pozadí fotografie z měření odpovídá právě jednomu
místu v obci Chrámce. Je tedy možné konstatovat, že se vozidlo nacházelo právě před branou
zámku Chrámce. Z pohledu na mapové podklady je zřejmé, že vozovka je v tomto místě stočená
a spíše úzká. Stěžovatel následně popisuje výpočet poloměru oblouku a dochází k závěru, že
tento byl vypočítán správně. Navrhuje jako důkaz provést návod k obsluze měřícího zařízení,
z něhož je zřejmé, že poloměr oblouku musí být větší než 1600 m. Uzavírá, že obsluha měřícího
zařízení nepostupovala v souladu s návodem k obsluze.
[16] K rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 83/2013 uvádí, že není
pravdou, že soud v tomto rozsudku judikoval, že měření rychloměrem AD9C je vždy správně,
neboť jinak by k měření nedošlo. Stěžovatel již ve své replice ze dne 12. 8. 2014 uvedl, že měřič
Ramer AD9 není na takové technické úrovni, že by se při každém vadném měření rychlosti
automaticky vypnul. Podle návodu k obsluze je předpokladem měření řádné nastavení měřícího
zařízení obsluhou. V návodu k obsluze jsou i uvedeny situace, ve kterých dojde ke zkreslení
naměřené rychlosti při chybě měření. K doložení své argumentace stěžovatel předložil soudu jako
důkaz vyjádření výrobce měřícího zařízení, resp. autorizovaného metrologického střediska, ze dne
30. 1. 2014, ve kterém uznává (v jiné právní věci), že došlo k nesprávnosti měření zařízením
Ramer 7 CCD, ač fotografie se jeví jako bezvadná. Měřící zařízení Ramer 7 CCD využívá
k měření rovněž princip Dopplerova jevu jako zařízení Ramer AD9. Soud výše uvedené vyjádření
jako důkaz neprovedl, neodůvodnil však z jakého důvodu. Bylo tak porušeno právo stěžovatele
na řádné soudní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
[17] Stěžovatel odkazuje na článek „Technika na lovu hříšníků rychlosti“ v německém
týdeníku Spiegel a článek „Když radary a lasery špatně měří“ v německém deníku Die Welt,
z nichž vyplývá, že při měření radarem může docházet k chybám. Rovněž odkazuje na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 – 60, a má za to,
že ze strany soudu blíže nezdůvodněné a neprokázané dogmatické tvrzení, že pokud
je rychlost vozidla zaznamenána rychloměrem AD9C, tak měření vždy proběhlo správně,
je nepřezkoumatelné.
[18] K závěru soudu, že obsah spisového materiálu předloženého Policií ČR (oznámení
přestupku ze dne 19. 5. 2013 včetně ověřovacího listu měřícího zařízení č. 164/12 a dalších listin)
dostatečně prokazuje spáchání přestupku, stěžovatel namítá, že soud studoval materiály, de facto
prováděl dokazování, mimo ústní jednání a stěžovateli bylo upřeno právo se tohoto dokazování
účastnit. Z tohoto důvodu se vyjadřuje k ověřovacímu listu rychloměru AD9C v kasační stížnosti.
Podle ověřovacího listu založeného ve spise je výrobcem rychloměru firma RAMET C. H. M. a.s.
Kunovice. Tato firma však dle obchodního rejstříku nikdy neexistovala. Správně by měla být
uvedena firma RAMET C.H.M. a.s. Dále namítá, že stejná soukromá společnost, která rychloměr
vyrobila, provedla i jeho ověření. Jedná se tak o střet zájmů (řádné ověření měřících funkcí
rychloměru může být společnosti RAMET C.H.M. a.s. ke škodě – odhalování a oprava vad
vlastních výrobků, zvýšené náklady na výrobu). K prokázání uvedených tvrzení stěžovatel
navrhuje jako důkaz čtení ověřovacího listu č. 164/12 a svědeckou výpověď J. H. jako vedoucího
autorizovaného metrologického střediska. Dále navrhuje jako důkaz doklad o autorizaci firmy
RAMET C.H.M. a.s. k ověřování měřícího zařízení AD9C, který si má Nejvyšší správní soud
vyžádat od Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.
[19] S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[20] Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Vlastní
přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené
rozhodnutí krajského soudu splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[23] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, proč krajský soud rozhodl
tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[24] Námitka nepřezkoumatelnosti směřuje do závěru krajského soudu, že pokud byla rychlost
vozidla rychloměrem AD9C zaznamenána, měření muselo být v souladu s návodem k obsluze.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 187/2014 má stěžovatel
za to, že je tento závěr neodůvodněn a neprokázán.
[25] V nyní posuzované věci je situace odlišná od situace posuzované ve shora uvedeném
rozsudku šestého senátu, neboť krajský soud se neomezil na pouhé konstatování, že radarové
zařízení v případě chyb měření snímek vůbec nezaznamená, ale svůj závěr podložil závěry
uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60,
který se týkal shodného typu měřícího zařízení (model AD9C) jako v posuzované věci.
Odůvodnění:
krajského soudu tak nelze považovat za nepřezkoumatelné.
[26] Dle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o přestupcích“), platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání,
vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí
je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí,
jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání
je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují.
Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky
litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté,
pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba
vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti
účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného
výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze
porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí
(a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.
[27] V posuzované věci bylo místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí
vymezeno jako na silnici I/15 v obci Chrámce. S námitkou nedostatečného vymezení místa
(jde o silnici v délce 250 až 260 metrů) se soud neztotožňuje. Citované vymezení místa spáchání
přestupku považuje za dostačující, neboť společně s časem (13:45 hodin) a způsobem
spáchání přestupku konkretizuje skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Na rozdíl
od situace posuzované Nejvyšším správním soudem např. v rozsudcích ze dne 23. 10. 2010,
č. j. 4 As 28/2010 – 56, ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, a ze dne 8. 1. 2015,
č. j. 9 As 214/2014 – 48, je nutné brát v úvahu to, že v nyní posuzované věci se jedná o poměrně
krátký úsek silnice I/15 v délce 250 až 260 metrů (jak stěžovatel i žalovaný shodně uvedli
již v řízení před krajským soudem) procházející malou obcí (resp. osadou) Chrámce, ve které
nejsou pojmenovány žádné ulice. Místo spáchání přestupku tedy bylo v nyní posuzované věci
na rozdíl od případů posuzovaných ve výše uvedených rozsudcích vymezeno úzce - krátkým
úsekem silnice. Zároveň nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se jedná o úsek, ve kterém
je nejvyšší dovolená rychlost jízdy 50 km/h.
[28] Je nutno připustit, že zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku
prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např.
uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého
dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo
místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně.
To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto
přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem
komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé
z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku. V každém individuálním
případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí
o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně
konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným. V posuzované věci dospěl soud k závěru,
že tomu tak bylo.
[29] S ohledem na výše uvedené není vadou výroku prvostupňového rozhodnutí ani to,
že v něm nebyl uveden směr jízdy vozidla stěžovatele. Ačkoli uvedení směru jízdy vozidla
obviněného z přestupku podrobněji specifikuje způsob spáchání přestupku, není nezbytnou
náležitostí výroku rozhodnutí o spáchání přestupku. Podstatné je to, aby byl skutek vymezen tak,
aby nemohl být zaměněn s jiným. Dále je nutné poukázat na to, že v úředním záznamu
o přestupku ze dne 19. 5. 2013, č. j. KRPU-117728-1/PŘ-2013-040806, založeném ve správním
spise, je výslovně uvedeno, že stěžovatel při spáchání přestupku jel ze směru Lovosice na Most.
[30] Bez významu je rovněž to, zda jsou Chrámce samostatnou obcí, nebo osadou obce
Skršín. Z výroku prvostupňového rozhodnutí je zcela jasné, že stěžovatel spáchal přestupek
na komunikaci I/15 v úseku procházejícím Chrámcemi (jak již bylo uvedeno výše, mezi stranami
není sporné, že je tento úsek dlouhý 250 až 260 metrů). Zda jsou Chrámce osadou obce Skršín
či samostatnou obcí, na vymezení místa spáchání přestupku nic nemění. Jak správně poukázal
krajský soud, podstatné je to, že se jednalo o 250 až 260 metrů dlouhý úsek vymezený svislými
dopravními značkami označujícími počátek a konec obce. Stěžovateli je ostatně zcela zřejmé
o jaký úsek komunikace I/15 se jedná, rozporuje pouze označení Chrámcí jako obce.
[31] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud neztotožnil s námitkou
stěžovatele, že se nemohl v přestupkovém řízení účinně hájit, jelikož mu nebylo přesně
sděleno místo spáchání přestupku. V příkazu o uložení pokuty ze dne 17. 7. 2013,
č. j. MmM/092673/2013/OSČ-P/ŠP, byl skutek, kterým se stěžovatel dopustil přestupku,
vymezen shodným způsobem jako v prvostupňovém rozhodnutí, tj. nezaměnitelným způsobem
(viz výše). Zástupce stěžovatele Ing. M. J. byl na ústním jednání dne 28. 11. 2013 seznámen
s podklady založenými ve správním spise, mj. s fotografií vozidla stěžovatele pořízenou měřícím
zařízením. Zástupci stěžovatele byla dokonce předána fotokopie této fotografie. Lze tedy uzavřít,
že stěžovatel mohl již v průběhu správního řízení uplatnit námitky a navrhnout důkazy, že např.
na místě spáchání přestupku nebyl či že dovolenou rychlost nepřekročil. Nedošlo k porušení
práva na spravedlivý proces. Uvedenou námitku soud naopak považuje za zjevně účelovou.
[32] Námitce, že krajský soud mimo ústní jednání prováděl dokazování ke konkretizaci místa
přestupku a dospěl k závěru, že k přestupku došlo před zámkem v Chrámcích, je nutno
přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že krajský soud prováděl důkaz obsahem blíže
nespecifikovaných internetových stránek, když na str. 6 uvedl následující: „(obec Chrámce s cca
18 obytnými domy, 5 rekreačními objekty a 2 podnikatelskými objekty - viz internet)“. Dle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009 – 70, [z]jišťuje-li soud
obsah určité internetové stránky za účelem vyjasnění si skutkových otázek, může se tak stát toliko v rámci
dokazování. Vědomost o obsahu určité internetové stránky totiž nemůže být skutečností obecně známou, kterou
podle §121 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. není třeba dokazovat. Protože dokazování provádí soud při jednání
(§77 odst. 1 s. ř. s.), je evidentní, že krajský soud pochybí, pokud provede mimo jednání důkaz obsahem
internetových stránek s cílem upřesnit skutkový stav dané věci.
[33] Dále je z odůvodnění zřejmé, že krajský soud vycházel ze stěžovatelem předloženého
posudku Mgr. P. Š. (a to zejména ze snímku místa měření obsaženém na str. 5 tohoto posudku),
přestože dále uvedl, že důkaz tímto posudkem neprovedl, neboť ho považoval za nadbytečný.
Takovýto postup krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud za rozporný s §77 odst. 1 s. ř.
s., neboť krajský soud fakticky provedl dokazování posudkem Mgr. P. Š. mimo jednání (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 – 98).
[34] Výše uvedené vady řízení před krajským soudem však nemohly bez dalšího mít vliv
na zákonnost napadeného rozsudku. Krajským soudem nezákonně provedené důkazy (obsah
blíže nespecifikovaných internetových stránek a posudek Mgr. P. Š.) jsou totiž pro posouzení věci
zcela nadbytečné.
[35] Pro posouzení dostatečné specifikace místa spáchání přestupku ve výroku
prvostupňového rozhodnutí plně postačuje shodné tvrzení účastníků v řízení před krajským
soudem, že silnice I/15 prochází obcí, resp. osadou, Chrámce v délce 250 až 260 metrů.
Na základě tohoto shodného tvrzení lze učinit závěr, že místo spáchání přestupku bylo ve výroku
prvostupňového rozhodnutí vymezeno úzce - krátkým úsekem silnice. V souvislosti s časem
a způsobem spáchání přestupku byl však skutek ve výroku vymezen nezaměnitelným způsobem
(viz výše). Zjištění soudu z nezákonně provedených důkazů (že je v obci/osadě Chrámce 18
obytných domů, 5 rekreačních objektů a 2 podnikatelské objekty, a že k přestupku došlo před
zámkem v Chrámcích) je pro posouzení místa spáchání přestupku a nezaměnitelnosti vytýkaného
protiprávního jednání nadbytečné.
[36] Stěžovatel dále namítal, že měření rychlosti motorového vozidla bylo provedeno
nesprávně, neboť rychlost byla měřena na zakřiveném úseku silnice. Jako důkaz navrhl odborný
posudek Mgr. P. Š.
[37] Ze správního spisu soud ověřil, že ve věci se po podaném odporu dne 28. 11. 2013
(po předchozí omluvě zástupce stěžovatele) uskutečnilo ústní jednání, o kterém správní orgán
sepsal řádný protokol. Zástupce byl seznámen se všemi podklady založenými ve spise včetně
snímku č. 17436 z rychloměru, ověřovacího listu rychloměru č. 164/12, osvědčení č. 251/09
k ovládání rychloměru pro policistu J. M. V průběhu řízení byly čteny a provedeny důkazy:
oznámení o přestupku Policie ČR, Dopravní inspektorát Most, ze dne 30. 5. 2013, č. j. KRPU-
117728/PŘ-2013-040806, snímek č. 17436 z rychloměru a výpis z evidenční karty řidiče.
[38] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v průběhu správního řízení nerozporoval
zjištěnou rychlost jízdy a způsob provedeného měření rychlosti. Jedinou námitku v tomto smyslu
ve správním řízení uplatnil při ústním jednání dne 28. 11. 2013, kdy k pořízené fotodokumentaci
uvedl, že nekoresponduje s návodem na použití měřícího zařízení. Tuto vágní a žádnou další
argumentací nepodloženou námitku však ve stanovené lhůtě do 4. 12. 2013 nijak blíže
nespecifikoval, ani nepodložil důkazním návrhem.
[39] Správní orgán prvního stupně na uvedenou námitku reagoval v prvostupňovém
rozhodnutí tak, že ze snímku z měřícího zařízení vyplývá spáchání přestupku, přičemž
z osvědčení č. 251/09 vyplývá, že policista J. M., který měření rychlosti provedl, byl odborně
způsobilý k ovládání použitého typu měřícího zařízení. Správní orgán prvního stupně dále uvedl,
že z ověřovacího listu rychloměru vyplývá, že použitý rychloměr dne 7. 8. 2012 byl ověřen
v autorizovaném metrologickém středisku jako stanovené měřidlo a lze jej používat k měření
rychlosti s platností ověření do 6. 8. 2013. Takovému postupu nelze za výše uvedených okolností
ničeho vytknout.
[40] Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel pouze blanketní odvolání, které ani
přes výzvu ve stanovené lhůtě nedoplnil. V odvolání sice požádal o vyhotovení kompletní
dokumentace a stanovení přiměřené lhůty k doplnění odvolání, avšak náležitosti odvolání
ani žádné důkazy k nezákonnému postupu správního orgánu či k případným vadám řízení
ve stanovené lhůtě nedoplnil. Žalovaný proto přezkoumal prvostupňové rozhodnutí v rámci
revizního principu (§89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů) a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
[41] Odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal.
Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat
v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit.
Pro odvolání ve správním (přestupkovém řízení) platí, pokud jde o rozsah přezkumu,
tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán
soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy
v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených
v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti
i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. Je-li podáno toliko blanketní odvolání, bez
uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek, je povinností správního orgánu
přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 – 71,
publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS, popř. rozsudek ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43).
V projednávané věci žalovaný dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že bylo spolehlivě
zjištěno spáchání přestupku stěžovatelem.
[42] Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že správní orgány
řádně zjistily skutkový stav tak, aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán
vinným ze spáchání výše popsaného přestupku.
[43] Námitku nesprávnosti měření z důvodu měření na zakřiveném úseku silnice stejně jako
důkazní návrh posudkem Mgr. P. Š. stěžovatel uplatnil až v řízení před krajským soudem, ačkoliv
tak měl a mohl učinit již v řízení před správními orgány. V této souvislosti soud poznamenává, že
tvrzení stěžovatele, že předpokládal, že nebude uznán vinným z přestupku a proto se na
odborného posuzovatele obrátil s žádostí o posudek až po svém „odsouzení z přestupku“, že
v průběhu přestupkového řízení neměl na posudek finanční prostředky a že nevěděl, že lze
takovýto posudek obstarat (toto mu poradil až advokát), jsou zjevně účelová.
[44] Nejpozději po vydání prvostupňového rozhodnutí, v němž dospěl správní orgán
k závěru, že stěžovatel přestupek spáchal, stěžovateli muselo být jasné, že existují důkazy
prokazující jeho vinu (úřední záznam o přestupku, snímek z měření, ověřovací list rychloměru,
osvědčení o proškolení policisty). Za situace, kdy podal pouze blanketní odvolání, nemohl
důvodně předpokládat, že nebude pravomocně uznán vinným z přestupku. Soud rovněž
poukazuje na to, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen Ing. M. J., který zastupuje
obviněné z přestupků v řadě správních řízení (jak je soudu známo z jeho úřední činnosti a je
rovněž zřejmé ze správního spisu, neboť se Ing. M. J. omluvil z jednání nařízeného na den 26. 9.
2013 z důvodu kolize s jiným jednáním u Městského úřadu Bučovice). Nelze očekávat, že by Ing.
M. J. nevěděl, že je možné obstarat posudek ohledně správnosti měření rychlosti.
[45] Správní orgány řádně hodnotily provedené důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru,
že stěžovatel přestupek, ze kterého byl obviněn, spáchal. Domníval-li se stěžovatel, že správní
orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již
v odvolacím řízení. Vzhledem k řádně provedenému dokazování ve správním řízení a zjevně
účelové pasivitě stěžovatele v jeho celém průběhu nelze jeho námitku směřující do nesprávného
skutkového zjištění (nesprávnosti měření rychlosti) projednat v řízení před správními soudy
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43).
[46] Jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem
nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze
vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. V takovém případě by byla totiž popřena samotná
koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných
správních rozhodnutí.
[47] Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví
je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny,
se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to,
že správní soudnictví tady není pro to, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem
na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posuzovat
důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění, která byla zcela účelově uplatněna
až v řízení před krajským soudem.
[48] V řízení před krajským soudem tak bylo nadbytečné provádět důkaz posudkem Mgr. P. Š.
Ačkoliv krajský soud pochybil, když důkaz uvedeným posudkem fakticky mimo jednání provedl
(viz výše), nemohlo to mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Z uvedených důvodů je
nadbytečné provádět důkaz uvedeným posudkem a návodem k obsluze měřícího zařízení i
v řízení před Nejvyšším správním soudem.
[49] S ohledem na výše uvedené (tj. že námitku nesprávnosti měření nelze ve správním
soudnictví projednat) se v posuzované věci soud nemohl zabývat ani závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60, ohledně měřícího zařízení
Ramer AD9C a argumentací stěžovatele, že tento rychloměr není na takové technické úrovni,
aby se při každém vadném měření automaticky vypnul.
[50] K námitce, že se krajský soud nijak nevyjádřil k návrhu stěžovatele na provedení důkazu
vyjádřením výrobce měřícího zařízení (resp. autorizovaného metrologického střediska) ze dne
30. 1. 2014 týkajícímu se měření zařízením Ramer 7 CCD v jiné věci, Nejvyšší správní soud uvádí,
že krajský soud na str. 8 napadeného rozsudku uvedl, že ve smyslu ust. §52 odst. 1 s. ř. s. k žádnému
dokazování nepřikročil, když soud má za to, že v daném případě byl dostatečně zjištěn skutkový stav
pro meritorní rozhodnutí, takže další dokazování by bylo nadbytečné a žalobce své důkazní návrhy prvně vznesl
až v řízení před soudem, třebaže mu nic nebránilo v tom, aby tak učinil již ve správním řízení před
prvostupňovým správním orgánem či v následném odvolacím řízení, jak soud poznamenal již výše. Nelze tedy
tvrdit, že se krajský soud nevyjádřil k důkazním návrhům stěžovatele. Námitka porušení práva
na spravedlivý proces je nedůvodná.
[51] Stěžovatel dále namítá, že jelikož krajský soud vycházel ze spisového materiálu, fakticky
prováděl dokazování mimo ústní jednání a stěžovatel se nemohl k těmto důkazům
vyjádřit. Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že pokud v řízení o žalobě ve správním
soudnictví vychází soud z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná
se o dokazování ve smyslu §52 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS). Stěžovatel se mohl
k obsahu spisového materiálu (včetně ověřovacího listu měřícího zařízení č. 164/12) vyjádřit již
v řízení před správními orgány (zmíněný ověřovací list rychloměru byl zástupci stěžovatele
předložen k seznámení a dokonce pořízena jeho fotokopie již na ústním jednání před
prvostupňovým správním orgánem dne 28. 11. 2013). S odkazem na §104 odst. 4 s. ř. s. jsou tedy
nepřípustné námitky směřující do ověřovacího listu měřícího zařízení č. 164/12 (že je nesprávně
uvedena firma výrobce rychloměru a že výrobce provedl zároveň ověření rychloměru), neboť
tyto námitky stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Provádět
důkaz čtením ověřovacího listu č. 164/12, svědeckou výpovědí J. H. (vedoucí autorizovaného
metrologického střediska) a dokladem o autorizaci firmy RAMET C.H.M. a.s. k ověřování
měřícího zařízení AD9C je tak nadbytečné.
IV. Závěr
[52] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[53] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
[54] Vzhledem k tomu, že stěžovatel kromě zaslání podání s vylepenými kolkovými známkami
soudní poplatek za kasační stížnost zaplatil i bezhotovostně na účet Nejvyššího správního soudu
[srov. §8 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“)], vznikl mu přeplatek na soudním poplatku. O vrácení
tohoto přeplatku na soudním poplatku proto Nejvyšší správní soud rozhodl ve výroku III.
tohoto rozsudku, a to na základě §10 od st. 1 zákona o soudních poplatcích. Třicetidenní lhůta
k vrácení vychází z §10a odst. 1 daného zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu