ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.118.2013:61
sp. zn. 4 As 118/2013 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové
a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a JUDr. Jiřího Pally ve věci žalobce: Ing. J. O., zast. JUDr.
Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem, Sovova 709/5, Litoměřice, proti žalovanému: Krajský
úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 16. 7. 2013, č. j. 53 A 3/2013 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 2. 2013, č. j. KrÚ 11513/2013/ODSHI/12 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
Litomyšl ze dne 25. 9. 2012, č. j. MěÚ Litomyšl 36100/2012 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
jímž byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu na pozemních komunikacích, dle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a c) a §12 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění platném v době spáchání přestupku (dále jen
„zákon o přestupcích“), jakož i dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění platném v době spáchání
přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“). Stíhaného jednání se měl žalobce dopustit tím,
že dne 3. 8. 2012 ve 13 : 37 hodin na silnici č. I/35 za obcí Litomyšl ve směru na obec Svitavy, jako
řidič osobního vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o více jak 30 km/hod,
neboť mu byla naměřena rychlost 128 km/hod, tedy při zvážení možné odchylky měřícího zařízení,
po odečtení 3% tolerance, mu byla jako skutečná nejnižší naměřena rychlost 124 km/hod, přičemž
se stejného přestupku dopustil již 25. 5. 2012, čímž porušil ust. §18 odst. 3 zákona o silničním
provozu. Za to byla žalobci uložena podle §125c odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona o silničním
provozu a §11 odst. 1 písm. b), c) a §12 odst. 1 zákona o přestupcích pokuta ve výši 4.000 Kč
a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 2 měsíců. Žalovaný neshledal v prvostupňovém
rozhodnutí, jakož i v řízení, které mu předcházelo, vady, které žalobce namítal ve svém odvolání.
Žalovaný konkrétně konstatoval, že projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce a jeho právního
zástupce proběhlo za splnění podmínek ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích, při
seznámení s podklady rozhodnutí byla poskytnuta lhůta odpovídající ustanovení §36 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád" ).
Žalovaný odmítl námitky žalobce, neboť nebylo provedeno dokazování mimo jednání a nebyl ani
nezákonně užit úřední záznam. Výslechu policistů a svědků nebylo třeba a materiální stránka
přestupku byla naplněna.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce blanketní žalobou ze dne 5. 11. 2012, doplněnou
dne 17. 4. 2013. Žalobce zejména namítal, že omluva z jednání byla řádná, projednání přestupku
přitom proběhlo v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné
podmínky. Namítal rovněž vady dokazování (nesprávný postup při dokazování, neprovedení
některých důkazů, jakož i, že dokazování neproběhlo v řádné formě). Nesprávně byla posouzena
materiální stránka přestupku. Žalovaný se nezabýval některými odvolacími námitkami žalobce
a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[3] Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 7. 2013,
č. j. 53 A 3/2013 – 81, žalobu jako nedůvodnou zamítl (dále „napadený rozsudek“). V odůvodnění
především odkázal na podrobná odůvodnění rozhodnutí žalovaného, ale i správního orgánu
I. stupně a dále uvedl, že žalovaný se vypořádal se všemi odvolacími důvody, je zcela zřejmé, jak
žalobcovy námitky hodnotil a o která zjištění opřel své závěry. Předvolání k jednání nařízenému na
25. 9. 2012 bylo doručeno do vlastních rukou žalobce dne 17. 9. 2012, omluva byla doručena dne
26. 9. 2012. Žalobcem tvrzený e-mail ze dne 21. 9. 2012 nebyl ve spise obsažen a samotné jeho
předložení dne 4. 2. 2013 nedokládá, že byl skutečně odeslán na adresu správního orgánu prvního
stupně, jak je v něm uvedeno. I kdyby správní orgán I. stupně e-mail obdržel, pak podání doručené
dne 26. 9. 2012 není doplněním ve smyslu ust. §37 odst. 4 správního řádu , neboť jde o jiné podání.
I kdyby byla omluva včasná, nešlo by o omluvu z důležitého důvodu, neboť mj. plná moc byla
jednateli zástupce žalobce udělena v době, kdy již byl na tvrzené dovolené, a bylo zřejmé, že se
nebude moci jednání účastnit. Žalobce mohl oslovit někoho jiného. Zmocněnec, rozhodl-li se
zastoupení převzít, byl povinen učinit maximum pro řádné zastoupení žalobce někým jiným. Pokud
tak neučinil, je zde důvodné podezření, že omluva z jednání právě z důvodu dovolené je pokusem
o prodloužení řízení. Je především na přestupci, aby si zjistil, zda omluva byla přijata (i proto jsou na
předvolacím formuláři patřičné kontaktní údaje). Nebyla zde ani ustálená praxe správního orgánu
prvního stupně, či cokoli dalšího, oč by žalobce mohl opřít očekávání, že taková omluva bude
přijata.
[4] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že výslech policistů provádějících
měření nebyl nutný a správní orgány neměly povinnost ho provést, neboť z ostatních důkazních
prostředků, zejména z fotodokumentace bylo jednání žalobce prokázáno bez důvodných
pochybností. I když žalovaný výslovně necitoval žalobcem namítanou judikaturu Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu, podstatné je, že obsahově podrobně reagoval (na námitku
nepoužitelnosti úředních záznamů). V prvostupňovém rozhodnutí je uvedena věta, podle níž
správní orgán využil i důkaz provedený mimo ústní jednání, avšak tato věta neodpovídá protokolu
o tomto jednání, kde je uvedeno, že dokazování bylo provedeno při jednání a uvedená věta je
zjevnou chybou. Protokol o jednání je zpracován náležitě, s odkazy na čísla listu a popisem té které
listiny či důkazního prostředku. V dané věci nebyly žalobcem uvedeny žádné konkrétní skutečnosti,
které by zpochybnily správnost měření rychlosti provedeného proškolenými policisty. Naplnění
materiální stránky stíhaného jednání bylo podle krajského soudu řádně odůvodněno. Soud
připomněl, že skutkové podstaty přestupků jsou v zákoně formulovány tak, že jednáním, které
naplňuje formální znaky, jsou naplněny i znaky materiální; pouze ve výjimečných případech, kdy
konkrétní stupeň nebezpečnosti neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím jednáním,
naplňujícím formální znaky přestupku, tomu tak není. O takový případ se však nejednalo, neboť
žalobce překročil rychlost o 34 km/h, na frekventované silnici I. třídy v pátek odpoledne, čím
ohrozil sebe i okolí. Žalobce v odvolání výslovně potvrdil, že rychlost překročil na silnici I. třídy,
a tvrzení o překročení rychlosti v polích je podle soudu účelové a je vyvráceno provedenými
důkazy. Ze všech těchto důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti výše označenému rozsudku krajského soudu
kasační stížnost, z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) b) a d) zákona č. 150/2012 Sb.,
soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s."). Podle stěžovatele soud
ani žalovaný správní orgán, včetně správního orgánu prvého stupně nepostupovaly v souladu se
zákonem, a neprovedly důkazy postupem předjímaným zákonem, a z takto opominutých
a falsifikovaných důkazů vyvodily závěr o vině žalobce. Soud ani správní orgány nepostupovaly
v souladu se zákonem. Naopak v rozporu se zákonem, zamezily právu na spravedlivý proces,
zamezením výběru obhájce a jeho přístupu na jednání a neprokázaly naplnění skutkové podstaty
přestupku v oblasti materiálního korektivu.
[6] Soud i správní orgány podle stěžovatele zaměňovaly pojmy „důkazní prostředek“, „důkaz“
a „pramen důkazu“, resp. mezi nimi nerozlišovaly. Žalovaný, stejně jako správní orgán prvého
stupně dospěl zcela nekriticky k tomu, že přestupek je průkazně zadokumentován, aniž bylo
provedeno dokazování, byť v nepřítomnosti obviněného ohledáním (dle stěžovatele vypadlo
slovo „prostřednictvím“) důkazních prostředků. Žalovaný a i správní orgán prvého stupně tedy
nevychází z provedených důkazů, jelikož žádné důkazy neprovedl. Správní orgán I. stupně ani
listiny nečetl, nezaznamenal jejich obsah do protokolu. Žádný z těchto listinných a jiných důkazů
nebyl tedy proveden. Ani jeden z písemných dokumentů nebyl proveden jako důkaz a video či
jakékoliv fotografie nebyly ohledány v souladu se zákonem, protože správní orgán I. stupně se ani
nenamáhal takovýto důkaz provést. Byl tak porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), resp. §2 odst. 2 správního řádu. Způsob provedení důkazů a jeho výsledek je
zcela nepřezkoumatelný. Ani fotodokumentace, kterou soud odkazem na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu označil za privilegovaný důkazní prostředek, nebyla provedena jako důkaz.
Důkazy nebyly provedeny a stěžovatel se nemá jak vyjadřovat k provedeným důkazům.
[7] Stěžovatel připomněl, že úřední záznam je jednostranným úkonem orgánu veřejné moci
a dokazování nemůže spočívat jen na úředních záznamech, je-li možné vyslechnout svědka
(stěžovatel zde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 1 As 96/2008 – 115, na rozsudek ze dne 21. 6. 2007, č. j. 1 As 16/2007 - 106, jakož
i a rozsudek ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 – 67,( citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz); odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004,
sp. zn. II. ÚS 788/02, (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
z http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel se dovolával obsahu ustanovení §158, §314d odst. 2
a §158 odst. 3 a 6 zák ona ř. 141/1961 Sb., trestní řád ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„trestní řád“), podle něhož je k důkaznímu užití úředního záznamu nutný souhlas obviněného,
avšak stěžovatel takový souhlas nedal. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele vymezil prioritu
prvotního důkazu - výslechu policisty jako svědka, před úředním záznamem Stěžovatel zde odkázal
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, o významu úředního
záznamu o vysvětlení podaném podle ust. §61 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“), podle něhož se relevance případné svědecké
výpovědi vyhodnocuje právě na základě úředního záznamu. Správní orgán přesto nepředvolal
policisty ke svědecké výpovědi (stěžovatel zde mj. odkázal na čl. 6 odst. 1 písm. d) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“). „Důkazy“, které nebyly
provedeny v souladu se zákonem, nelze fakticky za důkazy považovat a rozhodnutí opřené
o nezákonné důkazy je podle stěžovatele nezákonné.
[8] Pouhé sepsání důkazních pramenů, které nebyly provedeny jako důkazy, zakládá
nepřezkoumatelnost „správní úvahy“ a v řízení před soudem jde o nezákonné rozhodnutí. Stěžovatel
připojil jako pramen důkazu známý černobílý obrázek, který lze vyložit jako důkaz zobrazení buď
dvou k sobě obrácených tváří anebo důkaz zobrazení poháru; nebyl-li důkaz proveden, nemůže
stěžovatel v postavení obviněného vědět, co je důkazem, neboť je potřeba provést dokazování,
v němž je třeba náležitě popsat předmět a výsledek ohledání (stěžovatel odkázal na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1995, sp. zn. 6 A 4/94). Stěžovatel připomněl vztah
presumpce neviny a věrohodnosti důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS
864/11). V dané věci byla podána písemná výpověď policisty, který však nebyl vyslechnut jako
svědek, čímž byl porušen čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Písemným oznámením jakéhokoliv
oznamovatele by byla v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy presumována vi na.
[9] Správní orgán tím, že neprovedl ohledání fotografie, které by následně popsal (takto),
porušil právo stěžovatele vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. Důkazní
prostředek byl falsifikován, protože nebylo provedeno ohledání pramene důkazu předjímaným
způsobem (§54 správního řádu). U fotodokumentace nebyl ohledán samotný originální pramen
důkazu – digitální záznam, ačkoli sám výrobce „předjímá“ jediný originální pramen důkazu
„digitální fotografii na pevném disku radarového měřiče a opatřenou digitálním razítkem“. O výstupu
z tiskárny nikde nehovoří. Správní orgán měl z úřední povinnosti (§50 odst. 3 správního řádu)
zkoumat, zda nedošlo k falsifikaci důkazu, která je možná i vadou přístroje, kdy k fotografii
mohou být v automatickém či manuálním režimu přiřazeny jiné údaje o rychlosti. Stěžovatel
popírá, že by jel nepřiměřenou rychlostí. Správní orgány jednaly ultra vires, provedly deformaci
důkazu samotného, kdy z uvedených prokazatelných skutečností ohledáním dovodily extenzivní
závěry o události samotné. Soud deformaci potvrdil a řízení je zatíženo nezhojitelnou vadou.
[10] U „úředního měření“ je podle stěžovatele potřeba prokázat správnost postupu měření
uvedeného v návodu k obsluze. Závěry žalovaného ve vztahu k úhlu měření, se kterými se
ztotožnil i soud, nemají oporu ve spisech, jsou s nimi v rozporu a porušují ustanovení zákona
o řízení. Vozidla totiž vždy nějaký úhel svírají. Nebyl ani prokázán styl jízdy služebního vozidla,
k němuž se stěžovatel nemohl vyjádřit. Styl jízdy ovlivňuje měření a prokázat jej lze pouze
videozáznamem. Soud se nezabýval námitkou, že nesmyslné koordináty GPS napovídají
manipulaci se záznamem či špatnému měření, anebo poruše, jelikož bylo zaznamenáno místo,
které je nejméně 16 m od silnice, a místo měření tak nelze dále určit. Z jednání žalovaného je
patrná snaha o neprovedení jakéhokoliv „namítaného důkazu“, což podle stěžovatele napovídá,
že na důkazním prostředku je něco v nepořádku. Nebylo-li provedeno zkoumání dokazováním,
nemá stěžovatel jak namítat, konkrétní důsledky vznesených námitek na správnost měření.
Návod k obsluze je navíc součástí pramene důkazu, avšak tento návod absentuje a jde
o opomenutý důkaz, bez něhož nelze prokázat správnost měření. Nebylo prokázáno, že úřední
měření proběhlo v souladu se zákonem (stěžovatel odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne
14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45). K fotografii stěžovatel uvedl, že ohledáním
audiovizuálního záznamu je jeho promítnutí (bod 21 usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu
ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 82).
[11] Rozhodnutí vydaná v této věci zaměňují fotografii jako pramen důkazu a fotografii jako
součást ohledání samotného. Do protokolu je třeba vše zaznamenat písemně, proces dokazování
(§51 až 56 správního řádu) nelze obcházet. Stěžovatel odmítl argument žalovaného a soudu, že
se mohl vyjádřit u policie, tedy kdesi na silnici na kapotě vozidla, bez předjímaného poučení
o právu na právní pomoc (§2 odst. 2 správního řádu a čl. 37 odst. 2 Listiny). Projednávání
trestního obvinění proběhlo v rozporu s Listinou a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Vyjádření při
výkonu policejní činnosti je irelevantní, neboť neprobíhá formalizované správní řízení.
[12] Požadavek rychlosti řízení nelze nadřadit zásadě materiální pravdy (rozsudek NSS ze dne
27. 6. 2005, 5 As 22/2004 - 52). Soud podle stěžovatele nesprávně a účelově vyložil rozbor formy
dokazování a nevzal v úvahu, že forma provedení listinného důkazu vždy závisí na konkrétní
situaci. Ve správním řízení, kdy se dokazování provádí při ústním jednání, musí správní orgán
provést dokazování ze zákonného pramene důkazu, předjímaným důkazním prostředkem;
dokazování musí být provedeno dle ust. §51 až 56 správního řádu. Protokol o ústním jednání
neobsahuje popis přímého pozorování a nebyl náležitě popsán předmět a výsledek ohledání (body
22 a 23 usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82,
a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1995, sp. zn. 6 A 4/94). Úkon musí být vyložen
výstižně, aby se obviněný měl možnost se vyjádřit. Správní orgány i soud postupovaly v rozporu
s právem na spravedlivý proces.
[13] Ve vztahu k materiální stránce přestupku byla pominuta relevantní judikatura a byly
dovozeny nezákonné závěry. Krajským soudem citovaný rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2012,
č. j. 5 As 106/2011 - 77, nebyl publikován a soud jej užil bez ohledu na kontext, neboť v tehdy
projednávané věci bylo jednání prokázáno fotografiemi, ale v nyní projednávané věci vychází soud
i správní orgány z neprokázaných domněnek. Materiální stránku je třeba prokázat s ohledem na
místo a čas (rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45,
rozsudek 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012 – 50, či citovaný rozsudek ze dne 6. 1. 2012,
č. j. 5 As 106/2011 - 77). Protože došlo k falsifikaci důkazu nedodržením metody měření, nemohlo
dojít k naplnění skutkové podstaty přestupku, i kdyby stěžovatel nedovolenou rychlostí jel.
[14] Omluva z ústního jednání byla posouzena bez ohledu na námitky stěžovatele. Soud
nekriticky přijímá vyjádření žalovaného o obsahu telefonního hovoru, které je účelové, s cílem
zmařit jakoukoli omluvu. Správní orgán měl údajně nespecifikované informace volajícího
vyspecifikovat; je s podivem, proč urychleně rozhodl, aniž by počkal na případnou možnou
omluvu. Tento postup porušuje právo na spravedlivý proces, zásadu zákonnosti správního řízení,
zásadu zákazu zneužití správního uvážení, zásadu uplatňování pravomoci v souladu s jejím účelem,
zásadu ochrany dobré víry, zásadu individuálního posouzení každé věci, zásadu legitimního
očekávání, zásadu materiální pravdy, zásadu užitečnosti a vstřícnosti veřejné správy, zásadu veřejné
správy jako služby veřejnosti a zásadu nestrannosti veřejné správy (§2 odst. 1, odst. 2, odst. 3 odst.
4, §3, §4 odst. 1 a §7 odst. 1 správního řádu). Soud totiž bere za prokázané tvrzení správního
orgánu, že nedostal od žalobce e-mail, telefonický hovor byl nesrozumitelný, rozhodnutí bylo
sepsáno hned po jednání, bez objektivní možnosti jakkoliv se omluvit, např. z důvodu autonehody
a nadto se správní orgán odmítl zabývat doručeným potvrzením. Výtisk e-mailu byl a priori
prohlášen za falsifikát, aniž by žalovaný uvedl důvody. K porušení legitimního očekávání došlo tím,
že soud se odmítl zabývat argumentací stěžovatele rozhodnutími jiného správního orgánu ve věci
téhož účastníka. Soud podle principu v pochybnostech ve prospěch (nález ÚS ze dne 27. 3. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 690/01 ) nemohl rozhodnout zcela protichůdně.
[15] Stěžovatel namítl, že odklad jednání požadoval ze zřejmých důvodů a prokázal jej letenkou,
kdy úvahy správního orgánu i soudu, že jde o obstrukční jednání neprokazující, že se skutečně
nacházel mimo republiku, je mimo jakékoli rozumné uvažování s ohledem na to, že ve správním
řízení šlo o sankci 4.000 Kč a za letenku bylo zaplaceno 25.000 Kč. Úvahy soudu o kolapsu
správního a soudního systému nemohou z hlediska spravedlivého procesu obstát. Šlo by
o bezpráví, hospodárnost řízení by byla postavena nad základní lidská práva.
[16] Stěžovatel zdůraznil, že učinil vše, co mohl, aby omluva byla předána, byl zaslán e-mail,
nechal zatelefonovat a omluvit se z jednání. Dotyčný úředník hledal spis a e-mail a potvrdil do
telefonu, „že se tak stalo“. Následně byla doručena písemná omluva zmocněnce. Existují zde dvě
protichůdná tvrzení a soud bezdůvodně potvrdil, že jednání správního orgánu bylo v souladu se
zákonem a nechal bez povšimnutí, že správní orgán využívá skutečnosti, že e -mail i obsah
rozhovoru je v dané věci neprokazatelný; pak bylo na správním orgánu, aby obsah rozhovoru
prokázal. Tvrzení o nesrozumitelnosti je minimálně velmi zvláštní a zejména jde o rozhodnutí na
základě nezákonného řízení. Pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele (nález ÚS ze
dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11). Mohla být i vyslechnuta osoba, která rozhovor na straně
žalovaného vedla. Není důvod odmítnout pravost běžně užívaného vytištění e-mailové
komunikace, pokud není falsifikace prokázána. E-mail byl nadto stěžovatelem potvrzen v zákonné
lhůtě. Tvrzení o nepřijetí e-mailu je nevěrohodné. Soud však potvrdil tento ultra vires postup na
základě domněnek, které se snaží navodit nevěrohodnost stěžovatele a jeho zástupce. Postup dle
ust. §37 odst. 4 správního řádu by nebylo možné použít pouhým nepřebíráním e -mailu s tím, že
nebyla doručena. Soud zatížil své rozhodnutí vadami, na něž pamatuje §103 odst. 1, písm. b) s. ř .s.
a zejména též vadou nepřezkoumatelnosti, pokud napadené ( nepřezkoumatelné) rozhodnutí
žalovaného nezrušil.
[17] Závěr o pozdní omluvě je v rozporu s judikaturou (rozsudky zdejšího soudu ze dnů:
12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66, 13. 9. 2007, č. j. 7 As 34/2007 - 56, 17. 8. 2011,
č. j. 9 As 43/2011 – 67), neboť omluva nemusí nutně vždy události předcházet. Důležitost důvodu
omluvy je třeba zkoumat objektivně, a nikoli ryze formalisticky a svévolně, neboť stěžovatel
objednal zájezd před doručením předvolání (stěžovatel odkázal opakem na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2 2001, sp. zn. 22 Cdo 2591/99, publikováno jako C 265, Sv. 3 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
z: www.nsoud.cz). Podpůrné argumenty soudu (předmět podnikání právnické osoby vybrané
k zastupování a absence právního vzdělání jednatele této společnosti) jsou nepřezkoumatelné. Je
zarážející, že byl zástupce takto lustrován, nadto ani pracovníci správního orgánu nemají právní
vzdělání. Účelem takového úkonu je pouze dehonestace účastníka řízení a je tak obcházen smysl
a účel požadavků práva na spravedlivý proces. Soud však zaměnil předmět podnikání dle
obchodního rejstříku s živnostenskými oprávněními, kdy společnost se silničním provozem zabývá
a nabízí pojištění proti pokutám. Tato vada postupu soudu (dehonestace bez opory ve spisech) je
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (vztahovala se k projednání
věci bez přítomnosti stěžovatele). Měření je záležitostí technickou, teprve důsledkem takto
provedeného dokazování jsou závěry právní, které nejméně na prvním stupni správního řízení
provedla osoba bez právního vzdělání.
[18] Podle stěžovatele je vyloučeno, aby rozhodnutí bylo písemně vyhotoveno hned po jednání
tak, aby nemohlo být reagováno na následně doručené podání stěžovatele (§71 odst. 2 písm. a)
správního řádu), protože obvykle jsou podání doručována až jeden či dva dny po rozhodnutí .
Stěžovatel znovu namítl asymetrii mezi hodnocením úkonů žalovaného a stěžovatele, kdy úkony
byly vyloženy výhradně v neprospěch stěžovatele. Tím je naplněna nepřezkoumatelnost pro
nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Soud účelově vyložil závěry žalobce, kdy odmítl jím
užité argumenty judikaturou Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
a poté užil judikaturu, kterou vybral sám, kterou v některých případech (viz privilegovaný důkaz),
vyložil zcela opačně, než měl. Ze všech těchto důvodů navrhl stěžovatel zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
II. Posouzení kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že
kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Poté zdejší soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle
§109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti
výslovně uvedl důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[20] Dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze „[z] důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.“
[21] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze „[z] důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen záko n v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za ta kovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
[22] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) lze kasační stížnost podat pouze „[z] důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[23] Kasační stížnost není důvodná.
II. a) K námitkám nesprávného právního posouzení
[24] Soud se nejprve zabýval těmi námitkami, které obsahově namítaly nesprávné právní
posouzení. Nesprávného právního posouzení se měl soud (a předtím i správní orgány) dopustit při
posuzování stěžovatelovy omluvy z jednání, resp. při posouzení možnosti konat jednání
v nepřítomnosti stěžovatele.
[25] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel převzal dne 17. 9. 2012 do
vlastních rukou oznámení o zahájení řízení o přestupku, a současně předvolání k ústnímu jednání
na den 25. 9. 2012. Předvolání obsahuje poučení o možnosti navrhovat důkazy a vyjadřovat se
k nim, o právu nahlížet do spisu, vyjadřovat se ke skutečnostem, které jsou předvolanému kladeny
za vinu, o právu na zastoupení advokátem či jiným zmocněncem, jakož i o možnosti projednat věc
v jeho nepřítomnosti (§74 zákona o přestupcích). Oznámení obsahuje popis stíhaného jednání
(včetně údaje o výši překročené rychlosti uvedení místa, polohy, dne a času) a jeho právní
kvalifikaci, odpovídající popisu stíhaného jednání a jeho kvalifikaci v následném prvostupňovém
rozhodnutí (viz výše bod [1]). Popis jednání odpovídá i údajům o místě a času přestupku, jakož
i výši překročené rychlosti, uvedeným v záznamu o podezření z přestupku, který byl po ztotožnění
stěžovatele policisty sepsán na místě samém. Předvolání je opatřeno údajem o úplné poštovní
adrese správního orgánu prvního stupně, ale je uveden i e-mail oprávněné úřední osoby, která věc
projednává, jakož i číslo faxu a telefonu.
[26] Podle protokolu o ústním jednání dne 25. 9. 2012 správní orgán prvního stupně přestupek
projednal téhož dne v nepřítomnosti stěžovatele, který obdržel předvolání v dostatečném předstihu
před konáním ústního jednání, k němuž se však nedostavil. V protokolu je výslovně uvedeno, že
správnímu orgánu nejsou známy důvody nedostavení se stěžovatele a do zahájení ústního jednání
nebyla doručena žádná omluva. Protokol dále obsahuje označení listinných důkazů a jejich stručný
popis (s uvedením označení, místa kde se ve spise nacházejí), z nichž správní orgán vycházel při
svém závěru, že stěžovatel se dopustil stíhaného jednání a že naplnil skutkovou podstatu
předmětného přestupku. Jde o oznámení o přestupku, úřední záznam o podezření z přestupku,
záznam o přestupku s uvedením fotografií vozidla (jímž byl spáchán přestupek) a údajů o místě,
čase a rychlosti vozidla, o ověřovací list radarového rychloměru a o výpis z evidenční karty řidiče.
Správní orgán napřed uvodil tento výčet a popis označením „listinné důkazy“. Poté uvádí, že svůj
závěr učinil na základě „důkazních prostředků“). Za protokolem se ve spise nachází rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, vydané téhož dne, jímž byl stěžovatel uznán vinným spácháním
předmětného přestupku (viz výše bod [1] ).
[27] Ve správním spise se dále nachází podání nazvané „Sdělení k výzvě, omluva z jednání, potvrzení
podání“, které bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno dne 26. 9. 2012. V tomto podání Jiří
Kocourek, označený jako jednatel společnosti FLEET Control s. r. o. sděluje, že byl v předmětné
věci zmocněn stěžovatelem, aby se účastnil ústního jednání dne 25. 9. 2012. Dále je uvedeno, že se
takto v pětidenní lhůtě potvrzuje omluva, která byla provedena dne 21. 9. 2012. Jednatel dále
sděluje, že je do 20. 10. 2012 na dlouhodobě naplánované dovolené v Panamě a po příletu se
jednání zúčastní; proto žádá stanovení nového termínu jednání. K podání je přiložena kopie plné
moci pro zmíněnou společnost, která je datována dne, 18. 9. 2012, a je na ní uvedeno, že se týká
podezření z přestupku, které je identifikováno odpovídajícím místem a časem stíhaného jednání
a číslem jednacím MěÚ Litomyšl. Přiložena je i kopie rezervace letenky z Prahy do Panama City
a zpět ze dne 25. 3. 2012 s odletem z Prahy dne 12. 9. 2012 v 10:15 a příletem do Prahy dne
20. 10. 2012. Přiloženo je i potvrzení o zaplacení letenky v ceně 25.628 Kč. Jde o kopie e-mailů
s doručovací adresou kocourek@nechcipokutu.cz. Jméno cestujícího uvedeno není. Originál
citované plné moci ze dne 18. 9. 2012, byl správnímu orgánu doručen společně s odvoláním proti
prvostupňovému rozhodnutí, podaným k poštovní přepravě dne 28. 11. 2012
[28] Výzvou doručenou dne 27. 1. 2013 byl zmocněnec stěžovatele vyzván žalovaným, aby ve
lhůtě do pěti dnů doručil důkaz o svém tvrzení, že omluvu ze dne 21. 9. 2012 doručil spr ávnímu
orgánu prvního stupně. Správní orgán I. stupně dne 28. 11. 2012 sdělil (viz předkládací zpráva), že
omluva ze dne 21. 9. 2012 nebyla správnímu orgánu prvního stupně vůbec sdělena ani doručena
s tím, že „[k] telefonickému rozhovoru ze dne 26. 9. 2012 je nutné uvést, že ze strany volajícího šlo o celou řadu
blíže nespecifikovaných informací, ze kterých nebylo možno učinit jednoznačný závěr, čeho se sdělované informace
vůbec týkají“. V odvolání proto rozhodnutí správního orgánu I. stupně stěžovatel uvedl, že telefonát
uskutečnil zástupce zmocněnce dne 26. 9. 2012, neboť zmocněnec se nacházel na opačném konci
světa. Oprávněná úřední osoba měla omluvu akceptovat s tím, že je třeba ji zaslat písemně.
V žalobě pak stěžovatel upřesnil, že hovor se uskutečnil dne 26. 9. 2012 od 10:08:56 hodin (viz
i podrobný výpis hovorů na str. 45 p. v. spisu krajského soudu), a že oprávněná úřední osoba měla
sdělit, že e-mail dorazil, ale je třeba do pěti dní zaslat jeho potvrzení.
[29] Dne 4. 2. 2013 bylo žalovanému doručeno podání zmocněnce stěžovatele, v němž uvádí, že
omluvu ze dne 21. 9. 2012 „učinil“ e-mailem z adresy jiri@fleetcontrol.cz. Dále je uvedeno, že bratr
zmocněnce (v době zmocněncova pobytu v Panamě) k žádosti zmocněnce telefonicky prověřil
v čase nařízeného jednání, zda omluva dorazila. Oprávněná úřední osoba však měla sdělit, že e-mail
nemá, „[a]však s ohledem na nevědomost účastníků telefonátu přesného data odeslání vznikl mezi těmito účastníky
logický úsudek, že e-mail dosud nemusel být postoupen oprávněné úřední osobě z podatelny.“ Dále se uvádí, že
oprávněná úřední osoba sdělila, že takové podání je třeba ještě v pětidenní lhůtě potvrdit.
K podání je připojen výtisk e-mailu, který měl být dne 21. 9. 2012 odeslán z e-mailu
jiri@fleetcontrol.cz na e-mailovou adresu podatelny správního orgánu I. stupně. Přílohou e-mailu
měla být podepsaná plná moc. V textu se uvádí, že zmocněnec se omlouvá z ústního jednání
nařízeného na den 25. 9. 2012, neboť nyní tráví čas na zahraniční dovolené, naplánované
a uhrazené s časovým předstihem, s tím, že se o jednání dozvěděl až nyní. Zmocněnec dále
uvádí, že se vrací dne „21.10“, a žádá, aby byl o případném posunutí jednání informován na
uvedený e-mail, neboť se často nemůže přihlásit k datové schránce.
[30] Podle §74 odst. 1 zákona o přestupcích, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
žalovaného „[o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného
z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit
nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“ V projednávané věci nebylo činěno sporným,
že stěžovatel byl řádně k jednání předvolán, a že byl poučen o následcích pro případ, že by se
k jednání nedostavil. Zpochybněn ani nebyl důvod omluvy. Stěžovatel však má za to, že jeho
omluva splňovala požadavky zákona a projednání v jeho nepřítomnosti nebylo možné.
[31] Správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí po jednání, jemuž stěžovatel nebyl
přítomen, avšak za situace, kdy neznal důvod nepřítomnosti stěžovatele (viz protokol citovaný výše
v bodě [26]). Zástupce stěžovatele uvedl, že o své omluvě informoval správní orgán telefonicky až
dne 26. 9. 2012 (viz mj. stěžovatelem předložený výpis hovorů; stěžovatel nedoložil, že telefonát
proběhl v den a v čase ústního jednání, jak tvrdil v odpovědi ze dne 4. 2. 2013, jímž reagoval na
výzvu žalovaného, aby omluvu doložil). Obsahem telefonátu byla dle stěžovatele informace o tom,
že zástupce stěžovatele měl běžným e-mailem odeslaným dne 21. 9. 2012 na adresu podatelny
správního orgánu I. omluvit nepřítomnost zástupce. Správní orgán I. stupně toto podání neeviduje
a stěžovatel nedoložil odevzdání této omluvy k doručení. Stěžovatel podává rozporná tvrzení
o tom, zda pověřená úřední osoba potvrdila či nepotvrdila doručení omluvy ze dne 21. 9. 2012 (viz
výše bod [29]), kdy v žalobě uvedl, že přijetí bylo potvrzeno, ale v odpovědi na výzvu žalovaného
sdělil, že pověřená úřední osoba sdělila, že omluvu nemá.
[32] Žalovaný za této situace nepochybil, dospěl-li k závěru, že správní orgán prvního stupně
postupoval správně, když dne 25. 9. 2012 konal ústní jednání v nepřítomnosti zmocněnce
stěžovatele, neboť se nedostavil bez omluvy. Podle ust. §37 odst. 4 správního řádu je podání
„[m]ožno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým
podpisem. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem u vedeným ve větě první, je
možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové
sítě bez použití uznávaného elektronického podpisu.“ Stěžovatel však přes výzvu neprokázal, že se dne
21. 9. 2012 omluvil e-mailem. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že žalovaný protizákonně využívá
skutečnosti, že e-mail a telefon není prokazatelný. Bylo na stěžovateli (chtěl-li dosáhnout toho, aby
přestupek byl projednán v jiném termínu, za jeho přítomnosti, resp. přítomnosti zástupce), aby
poslal náležitou omluvu, jejíž odeslání bude schopen doložit.
[33] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že krajský soud za této situace právem dovodil, že ani
v případě včasné omluvy by nebylo možné dospět k závěru, že omluva je čin ěna z důležitého
důvodu. Žalobce totiž udělil plnou moc zmocněnci dne 18. 9. 2012, tedy v době, kdy již jeho
jednatel byl na dovolené a tudíž bylo zřejmé, že se jednání nebude moci zúčastnit. Žalobce přitom
měl možnost oslovit někoho jiného. Pokud se zmocněnec rozhodl zastoupení převzít, byl povinen
učinit maximum pro řádné zastoupení žalobce a v případě nepřítomnosti jednatele v ČR měl zajistit
k zastupování jinou fyzickou osobu – např. zaměstnance společnosti. Pokud tak neučinil, nabízí se
zcela důvodné podezření, že zmocnění právnické osoby s jednatelem na zahraniční dovolené
a omluva z jednání právě z důvodu této dovolené jsou pokusem o protažení jednání. Pokud
žalovaný výslovně nereagoval na předloženou listinu dokládající úhradu letenky, nejedná se o v adu
způsobující nezákonnost rozhodnutí, závěry žalovaného by totiž byly shodné. Provedení úhrady
ještě neznamená, že později letenka nebyla zrušena, případně pře-rezervována, či že namísto
jednatele zmocněnce letěla jiná osoba. Tvrzený telefonát je pak zcela bezpředmětný, neboť byl
učiněn až po jednání, nejedná se o zákonem předpokládanou formu omluvy. I v případě, že by
omluva byla telefonátem činěna a za omluvu považována, nebyla by tato omluva důvodná. Proti
těmto závěrům krajského soudu nemá zdejší soud z hlediska rámce vymezeného pro své
rozhodování výhrady.
[34] Tyto závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu. Nešlo totiž o situaci,
kdy by byla učiněna následná náležitá omluva s určitým odůvodněným časovým odstupem po
události, která bránila obviněnému z přestupku v účasti u ústního jednání, jak tomu bylo ve věci
rozhodované rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66, na nějž poukázal stěžovatel (viz
výše bod [17]). Zástupce stěžovatele se v nyní projednávané věci opožděně omlouval z důvodu,
který znal předem, přičemž nešlo o důležitý důvod bránící účasti, neboť se mohl buď jednání
zúčastnit sám, anebo zvolit jiného zástupce, který zrovna nebude čerpat dovolenou na zotavenou.
Argumentaci stěžovatele nepodporují ani odkazy (bod [17]) stěžovatele na další rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 7 As 34/2007 - 56 zdejší soud konstatoval, že advokát omluvu
nepodal v souladu se zásadami řádného výkonu advokacie a že ani nešlo o omluvu náležitou
(advokát poslal omluvu v den jednání jen tak, že ji podal k poštovní přepravě, aniž by užil jiných
dostupných prostředků komunikace a sám se k jednání rovněž nedostavil). V rozsudku ze dne
17. 8. 2011, č. j. 9 As 43/2011 – 67 zase šlo o situaci, kdy byl žalobce i přes pracovní
neschopnost schopen učinit omluvu ještě před nařízeným jednáním, a nebyl proto důvod
považovat za bezodkladnou omluvu až omluvu následnou. Rozsudek Nejvyššího soudu 23. 2 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2591/99 se pak týkal výkladu §101 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád ve znění platném do 31. 12. 2000, dále „o. s. ř.“, kdy bylo konstatováno, že zájezd objednaný po
doručení předvolání není z hlediska občanského soudního řízení důležitým důvodem bránícím
účasti, z čehož však mj. automaticky neplyne, že zájezd pořízený zástupcem před doručením
předvolání automaticky je takovým důležitým důvodem, protože, mj. je zde možnost volby
zástupce, který takovou překážku nemá; Navíc pojmy „náležitá omluva“ (§74 odst. 1 správního řádu)
a „žádost [žádající] z důležitých důvodů o odročení“ (§101 odst. 2 o. s. ř.) nelze ztotožňovat. K dalším
námitkám zdejší soud konstatuje, že stěžovatel se mýlí, uvádí-li, že jeho zástupce byl dehonestován
a zarážejícím způsobem lustrován. Krajský soud totiž takto jen posuzoval zákonný znak „náležitá
omluva“ (§74 odst. 2 zákona o přestupcích). Závěry krajského soudu (viz bod [33]) jsou přiléhavé.
[35] Stěžovatel se rovněž mýlí, má-li za to, že omluva byla posouzena v rozporu se zásadami
správního řízení (odkazy na §2 odst. 1, odst. 2, odst. 3 odst. 4, §3, §4 odst. 1 a §7 odst. 1
správního řádu). Nešlo totiž o to, že by byl jím předložený výtisk označen za falsi fikát, nýbrž o to,
že stěžovatel nebyl ani na výzvu schopen prokázat jeho odeslání. Stěžovatelova argumentace
rozhodnutím jiného správního orgánu (Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 22. 2. 2013) není
dokladem ustálené praxe při posuzování toho, zda je omluva náležitá, již jen proto, že tento znak je
vždy posuzován z hlediska okolností konkrétního případu a též proto, že zavedená praxe musí mít
znak stejného, dlouhodobě opakovaného rozhodovacího postupu. Stěžovatelem předložené
rozhodnutí bylo navíc vydáno až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl správní orgán I. stupně.
Stěžovateli nemohlo na základě později vydaného rozhodnutí vzniknout legitimní očekávání, že
jeho postupy jsou náležité. Ve věci rozhodované nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3.2003,
sp. zn. IV. ÚS 690/01 ministerstvo nezahájilo z moci úřední řízení předvídané zákonem a tím
porušilo legitimní očekávání založené na zákonu. Nyní ovšem takové očekávání ohledně výkladu
§37 odst. 4 správního řádu a §74 odst. 2 zákona o přestupcích nemohlo stěžovateli vzniknout, a to
se shora uvedených důvodů.
[36] Zdejší soud proto uzavírá, že krajský soud se při posuzování dodržení podmínek ustanovení
§74 odst. 1 zákona o přestupcích nedopustil nesprávného právního posouzení a projednání věci bez
přítomnosti stěžovatele nelze hodnotit jako odnětí práva na řádné projednání věci.
[37] Stěžovatel rovněž namítal nesprávné posouzení materiálního stránky stíhaného jednání
(bod [13]), tedy existenci právní vady ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ust. §2
odst. 2 zákona o přestupcích je přestupkem„[z]aviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti
a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně “. Pojem přestupku v sobě spojuje jak
naplnění formálních znaků, tak znaků materiálních. Jak však plyne z rozsudku zdejšího soudu ze dne
14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, obecně platí, že při naplnění formálních znaků jednání, jež je
zákonem označeno za přestupek, jsou v běžně se vyskytujících případech naplněny i znaky
materiální, neboť již naplněním daných formálních znaků je ohrožen či porušen zájem společnosti.
Aby tomu tak nebylo, musely by v daném případě existovat významné okolnosti či zvláštnosti
případu, které takový závěr vylučovaly. Podle názoru zdejšího soudu tomu tak ve stěžovatelově
případě nebylo. Překročení nejvyšší povolené rychlosti o více než 37 % při běžném denním provozu
je natolik významné, že samo o sobě porušuje společenský zájem na dodržování pravidel silničního
provozu a na bezpečnosti tohoto provozu. Takto závažné porušování pravidel silničního provozu
nelze tolerovat. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel podle správních orgánů překročil rychlost
o 34 km/hod, čímž ohrozil sebe i okolí (správní orgán I. stupně ), a učinil tak na pozemní
komunikaci spojující Hradec Králové s Brnem a Olomoucí v pátek v 13 : 37 hodin, tedy na značně
frekventované komunikaci v pátek odpoledne, tedy v čase, který je obecně spojovaný se zvýšeným
provozem na pozemních komunikacích. Krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil a zdejší soud
konstatuje, že jde o závěr, který je v souladu s §2 odst. 1 zákona o přestupcích.
[38] Stěžovatel namítal, že závěr krajského soudu ve vztahu k materiální stránce odporuje
judikatuře zdejšího soudu (viz bod [13]), avšak v projednávané věci byla konkrétní nebezpečnost
stíhaného jednání posouzena s ohledem na místo a čas, kdy k němu došlo, přičemž tyto skutečnosti
jsou patrné z fotodokumentace, takže byly naplněny intence stěžovatelem namítané judikatury,
tak jak ji stěžovatel sám shrnul. Pro úplnost zdejší soud konstatuje, že i rozsudek ze dne 6. 1. 2012,
č. j. 5 As 106/2011 - 77, je tak jako všechna ostatní rozhodnutí správních soudů dostupný
z internetové adresy www.nssoud.cz. Ani tato námitka není důvodná.
[39] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani při posuzování materiální stránky stíhaného jednání
se krajský soud nedopustil nesprávného právního posouzení.
II. b) K namítanému nezákonnému postupu při zjišťování skutkového podstaty
[40] Stěžovatel dále namítal vadný postup při zjišťování skutkové podstaty, neboť podle jeho
názoru nebylo provedeno dokazování (viz výše bod [6]) a neměl se tak ani k čemu vyjadřovat.
„[O]bviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům
o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. (§73
odst. 2 zákona o přestupcích). Podle ust. §51 odst. 1 správního řádu platí, že „[k] provedení důkazů
lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znale cký posudek“ [O] ústním
jednání (§49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud
jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke
styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol.) Protokol obsahuje zejména místo, čas a označení úkonů, které jsou
předmětem zápisu, údaje umožňující identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných úkonů,
označení správního orgánu a jméno, příjmení a funkci nebo služební číslo oprávněné úřední osoby, která úkony
provedla (§18 odst. 1 a 2 správního řádu).
[41] Správní orgán sepsal o provedeném ústním jednání řádný protokol (viz výše jeho podrobný
popis v bodě [26]). Provedené důkazy jsou řádně označeny a je přiblížen jejich obsah. Dokazování
bylo tedy provedeno řádně. Krajský soud k této otázce mj. konstatoval, že ze správního spisu je
zcela zřejmé, že dokazování bylo provedeno při jednání dne 25. 9. 2012. Jednotlivé důkazní
prostředky jsou v protokole o jednání konkretizovány, včetně toho, jaká zjištění z nich vyplývají. Ze
spisu zcela zřetelně vyplývá, že k žádnému dokazování mimo ústní jednání nedošlo. Správní orgán
I. stupně zcela v souladu se zákonem v protokolu o jednání odůvodnil, proč jednání koná
v nepřítomnosti žalobce jako obviněného z přestupku, dále pak specifikoval jednotlivé důkazní
prostředky, jimiž provedl dokazování, a to označením a číslem listu, přičemž současně uvedl, jaká
skutková zjištění z nich vyplývají. Nejvyšší správní soud konstatuje, že k tomuto závěru ohledně
formálních hledisek dokazování nemá výhrady. Závěry stěžovatele, že k dokazování nedošlo, jsou
ze shora uvedených důvodů mylné. Protokol sepsaný v dané věci správním orgánem I. stupně
vyhovuje požadavkům stěžovatelem namítané judikatury (body 22 a 23 usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 25. 2. 1995, sp. zn. 6 A 4/94). Rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2005, 5 As 22/2004 – 52, se
výslovně týká správního řádu č. 71/1967 Sb., který v ust. §32 odst. 1 správnímu orgánu ukládal
povinnost „[z]jistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí“,
podle nyní platné úpravy musí správní orgán postupovat tak „[a] by byl zjištěn stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti“ (§3 správního řádu). Je jistě nepochybné, že povinnost zjistit skutkový stav,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, nemůže ustoupit před zájmem na rychlosti řízení (viz
námitka stěžovatele pod bodem [12]), avšak v projednávané věci tato situace nenastala a ustanovení
správního řádu o postupu při dokazování byla respektována.
[42] Stěžovatel namítal nezákonné užití úředních záznamů jako důkazů a vadu řízení spatřoval
i v tom, že nebyli vyslechnuti policisté, kteří záznamy o svém úkonu sepsali. Stěžovatelova
argumentace však zcela odhlíží od toho, že úřední záznamy nebyly jediným listinným důkazem,
o který správní orgán opřel svůj závěr, že stíhané jednání bylo prokázáno. Byly zde především
listiny obsahující fotografie předmětného vozidla, s vyznačením údajů o aktuální rychlosti, čase
a poloze vozidla, kdy na fotografiích je patrný i aktuální provoz na s ilnici. Stěžovatel věděl
nejpozději dne 17. 9. 2012, kdy převzal oznámení o zahájení přestupkového řízení (viz bod [25]),
jaké jednání je mu konkrétně kladeno za vinu a jak si má počínat při uplatnění svých práv. Pokud
shromážděné důkazy (včetně ověřovacího listu měřiče rychlosti, záznamu o přestupku, který byl
vyplněn na místě samém po ztotožnění stěžovatele) ve svém souhrnu prokazovaly stíhané jednání
bez důvodných pochybností (§3 správního řádu) a nebyly mezi nimi ani rozpory či nesrovnalosti,
neměl správní orgán I. stupně důvod z vlastní iniciativy provádět další dokazování. S požadavky
stěžovatelem namítané judikatury (viz výše bod [7]) nebyl tento postup v rozporu
(rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, rozsudek ze dne 21. 6. 2007,
č. j. 1 As 16/2007 - 106, jakož i rozsudek ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67). Stěžovatel ani
nebyl dotčen na svém právu garantovaném čl. 6 odst., 1 písm. d) Úmluvy, neboť měl
zachovánu možnost navrhovat důkazy, včetně výslechu policistů, avšak tuto možnost nevyužil,
přestože byl v předvolání o svém právu řádně poučen. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004,
sp. zn. II. ÚS 788/02, se pak týká situace, kdy nebyl obviněný řádně předvolán k ústnímu jednání
a na danou otázku proto nedopadá. Stejně tak jsou liché argumenty stěžovatele ve vztahu
k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení podle trestního řádu či zákona o policii, neboť
obsahem úředních záznamů užitých k prokázání stíhaného jednání nebylo zachycení „výpovědi“ či
„vysvětlení“, které by stěžovatel v této věci podal. Nadto úprava v trestním řádu na danou věc
nedopadá, neboť šlo o řízení vedené podle zákona o přestupcích a správního řádu ( §51 z ákona
o přestupcích). V rozsudku NSS ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73 (viz zejména jeho bod
31) pak byla mj. potvrzena aplikovatelnost ust. §137 odst. 4 správního řádu na přestupkové řízení.
Záznam o podaném vysvětlení nelze v přestupkovém řízení použít jako důkazní prostředek, což se
však nestalo.
[43] Další vadu řízení spatřoval stěžovatel v tom, že v případě fotografie nebyl ohledán
originální pramen důkazu (viz výše bod [9]) – digitální fotografie na pevném disku, opatřená
časovým razítkem. K takovému postupu nebyl důvod, neboť ze shromážděných důkazních
prostředků neplynulo nic, co by zpochybňovalo správnost a korektnost informací zachycených na
listinném důkazu – fotografii s údaji o čase, rychlosti a místě výskytu předmětného vozidla (vozidlo
bylo fotografováno při jízdě na silnici). Nebyl důvod zkoumat, zda nedošlo k falsifikaci důkazu.
Námitka neuvedení skutečné polohy vozidla uplatněná ve správní žalobě (dle stěžovatele nově),
byla popsána jako rozdíl „mezi skutečně postavenou silnicí“ (dle katastrální mapy, a map google.com
a mapy.cz) a naměřeným bodem, nesvědčila o falsifikaci důkazu. Správný a řádný způsob měření
byl Policií ČR doložen jednak zmíněnými fotografiemi, dokladem o tom, že policisté provádějící
měření byli v obsluze rychloměru, kterým bylo provedeno měření, řádně proškoleni a k rychloměru
byl doložen i ověřovací list. Krajský soud konstatoval, že pořízená fotodokumentace je stěžejním
důkazem. Podle zdejšího soudu je však zřejmé, že o privilegovaném postavení fotodokumentace
pořízené Policii ČR lze hovořit jen a pouze v kontextu sporu o to, zda lze měření rychlosti vozidel
na pozemních komunikacích přenést bez zákonného zmocnění na jiný subjekt než je policie či
obecní policie (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7As 39/2007 – 66, viz též bod 32 rozsudku ze
dne 22. srpna 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37). V jiném smyslu fotodokumentace pozici
privilegovaného důkazu nemá. Stěžovatel odmítl argument, že se mohl k důkazům vyjádřit, neboť
taková možnost byla jen na místě samém, bez poučení o právu na právní pomoc (viz bod [11]; §2
odst. 2 správního řádu, čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy ). Tento argument však
pomíjí, že stěžovatel byl v listině, kterou převzal dne 17. 9. 2012, seznámen s tím, jaké konkrétní
jednání je mu kladeno za vinu, jakož i o právu na právní pomoc, stejně jako o právu nahlížet do
spisu atd. (viz výše bod [25]). Stěžovatelem namítaná ustanovení správního řádu, Listiny a Úmluvy
tak porušena nebyla a práva zde garantovaná byla respektována.
[44] Pochybnosti o korektnosti měření stěžovatel opřel o závěry žalovaného ve vztahu
k tzv. úhlu měření. Stěžovatel totiž v odvolání namítal, že nebyl dodržen návod k obsluze, pročež je
třeba vyslechnout policisty, neboť je-li úhel měření vyšší než 8°, je měření nepřesné. Tuto námitku
vznesl stěžovatel ve vztahu k prokázání materiální stránky. Žalovaný se s touto námitkou vypořádal
(pochopitelně) právě z hlediska potřebnosti doplnit dokazování o výslech policistů (styl jízdy,
poloha vozidel). Uvedl přitom, že z fotodokumentace plyne, že fotografie stěžovatelem řízeného
vozidla byla pořízena z jedoucího služebního vozidla Policie ČR a obě vozidla jedou za sebou,
a „[ž]ádný úhel spolu vozidla nesvírají“. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že vozidla spolu vždy nějaký
úhel svírají [situace popsaná žalovaným svědčí o úhlu 180°], avšak z kontextu tohoto sdělení je
zřejmé, že žalovaný se vyjadřoval k tomu, že provedené důkazy nesvědčí o důvodné pochybnosti,
že by naměřená rychlost byla ovlivněna nevhodnou vzájemnou polohou měřícího
a měřeného vozidla, takže namítanou pochybnost není třeba odstraňovat doplněním
dokazování o výslech policistů. Ani ze stěžovatelem připomínaného rozsudku zdejšího soudu ze
dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, neplyne, že zákonnost průběhu měření bylo třeba
doplňovat dalším důkazem (např. návodem k obsluze). Správní orgány vyšly z fotodokumentace,
opatřené údaji o rychlosti vozidla, která byla předložena ve formě listinného důkazu (nešlo
o audiovizuální záznam, jako tomu bylo ve stěžovatelem namítaném usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 82). Ohledání tak nebylo za daných okolností
nutno provádět (srov. §54 ve srovnání s §53 správního řádu). Lze shrnout, že správní orgán
I. stupně nepochybil, vyšel-li z citovaných důkazních prostředků, a dospěl k závěru, že stěžovatel
přestupek mu kladený za vinu spáchal, a ze spisu vyplýval toliko obecný nesouhlas stěžovatele se
spácháním přestupku (viz oznámení přestupku ze dne 11. 8. 2012), když konkrétní námitky, ani
důkazní návrhy nebyly vzneseny. Nejvyšší správní soud proto shodně s krajským soudem uzavírá,
že zkoumání „originálního pramene důkazu“, ani další doplnění dokazování nebylo třeba.
[45] Stěžovatel rovněž namítal, že je vyloučeno, aby rozhodnutí bylo vyhotoveno hned po
jednání (viz výše bod [18]). Na tuto obecně vedenou námitku Nejvyšší správní soud v obecné
rovině odpovídá tak, že postup, kdy je rozhodnutí vyhotoveno hned po jednání, je plně v mezích
zákona, přičemž poté, co je rozhodnutí vydáno, je není možno měnit. Obdrží-li správní orgán, poté
co rozhodl, nějaká další podání účastníků, nemůže na ně reagovat tak, že by zasáhl do již vydaného
rozhodnutí, (což však nevylučuje postup podle ust. §87 správního rádu, podle něhož správní
orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je může zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví
odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků). Ve vyhotoveném
rozhodnutí v den ústního jednání nelze spatřovat nezákonnost.
[46] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení předcházejícím vydání napadených
rozhodnutí neshledal stěžovatelem namítané vady dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
II. c) K namítané nepřezkoumatelnosti
[47] Stěžovatel namítal též nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí, kterou spatřoval
v asymetrii mezi hodnocením úkonů žalovaného a stěžovatele (viz výše bod [18]), čímž měla být
naplněna nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní
soud však takové vady neshledal (viz výše zejména body [34], [42] až [44]). Nepřezkoumatelnost
(viz námitku stěžovatele pod bodem [6]), nevznikla ani při procesu dokazování, (jak bylo vyloženo
výše v argumentaci uvedené zejména pod body [41] a [43] ). Plně přezkoumatelná je i úvaha
o povaze stěžovatelem tvrzené omluvy (argumentace zdejšího soudu uvedená výše v bodě [32]).
Správní orgány a soud nejednaly ultra vires, pokud dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal
odeslání e-mailu ze dne 21. 9. 2012. Zdejší soud však znovu připomíná, že i kdyby omluva byla
náležitá, její obsah nesvědčil o naplnění znaku „důležitého důvodu“ bránícího v účasti.
Zdejší soud rovněž opakuje, že uvedeným postupem nebyl porušen princip v pochybnostech ve prospěch
(a presumpce neviny), neboť takové pochybnosti zde objektivně nebyly. Právní názory plynoucí
z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 byly vydanými rozhodnutími
respektovány. Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal stěžovatelem namítanou
nepřezkoumatelnost dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[48] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích k závěru, že
nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
za použití ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší
správní soud ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[49] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1a 7
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný, proto
nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalovanému náklady řízení podle obsahu soudního spisu
nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu