ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.50.2013:48
sp. zn. 1 As 50/2013 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: L. N., zastoupený
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51
Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2013, č. j. CPR-14315-3/ČJ-2012-930310-V242,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013,
č. j. 1 A 20/2013 - 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013, č. j. 1 A 20/2013 - 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 25. 10. 2012,
č. j. KRPA-41065/ČJ-2012-000022, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 2 roky. Současně mu byla podle §118
odst. 3 zákona stanovena doba k vycestování z území do 30 dnů od nabytí právní moci
rozhodnutí. Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí žalovaná v záhlaví uvedeným
rozhodnutím zamítla.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze; ten rozsudkem
ze dne 28. 5. 2013, č. j. 1 A 20/2013 - 37, zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalované
a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva a Nejvyššího správního soudu a konstatoval, že žalovaná nesprávně posoudila otázku
závažnosti ohrožení zájmu společnosti jednáním žalobce, v důsledku čehož učinila chybný závěr
o přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života
žalobce. Podle městského soudu žalovaná dále pochybila, pokud při hodnocení dopadu
do rodinného života odkazovala na závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Dále soud žalované
vytkl nedostatečné odůvodnění doby zákazu vstupu na území členských států Evropské unie
a nepodložený závěr o tom, že rodina žalobce může žít v jiné zemi, kde budou mít všichni její
členové povolení k pobytu. Z uvedených důvodů městský soud žalobou napadené rozhodnutí
pro nezákonnost zrušil.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu včas podanou kasační
stížností namítajíc, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné
posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
pro nedostatek důvodů.
[4] Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu, že správní orgány chybně posoudily
otázku závažnosti narušení veřejného pořádku žalobcem. Je přesvědčena, že se touto otázkou
správní orgány podrobně zabývaly a odůvodnily, proč bylo uložení správního vyhoštění v případě
žalobce přiměřené. Městský soud v napadeném rozsudku nesprávně vyšel z §119a odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců, který se vztahuje pouze na občany Evropské unie a jejich
rodinné příslušníky; takové postavení však žalobce nemá – je státním příslušníkem třetí země –
a nepřísluší mu proto tak vysoký standard ochrany před správním vyhoštěním jako občanům EU
a jejich rodinným příslušníkům. Ochrana poskytnutá žalobci soudem tak jde nad rámec zákonné
úpravy i unijního práva.
[5] Městský soud v napadeném rozsudku vycházel ze závěrů vyslovených Nejvyšším správním
soudem v rozsudcích sp. zn. 3 As 75/2012 a sp. zn. 3 As 4/2010, v nichž byla řešena přiměřenost
zásahu do rodinného života cizince a závažnost porušení veřejného pořádku ve smyslu §119
odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, o něž však v projednávané věci nešlo. Žalovaná
v napadeném rozhodnutí komplexně zhodnotila dlouhodobý přístup žalobce k právnímu řádu
České republiky a uzavřela, že v daném případě převážil veřejný zájem na vyhoštění žalobce
nad zájmem na zachování jeho rodinného a soukromého života. Evropský soud pro lidská práva
i Ústavní soud zastávají názor, že čl. 8 Úmluvy garantuje právo na respektování rodinného života,
nezahrnuje ovšem právo zvolit si jeho geografický rozměr. Městský soud v napadeném rozsudku
zmíněný názor popřel a pouze obecně konstatoval, že není pravdou, že by rodina mohla žít v jiné
zemi, kde budou mít její členové povolení k pobytu.
[6] Správní úvaha o přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce
je v rozhodnutí stěžovatelky přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Pokud správní úvaha
nevybočuje ze zákonných mezí, nemůže ji soud zvrátit, byť by s ní subjektivně nesouhlasil.
Stěžovatelka je přesvědčena, že správní orgány v žádném případě nepřekročily zákonné meze
správního uvážení a ani městský soud v napadeném rozsudku takový závěr nevyslovil.
[7] Stěžovatelka dále zpochybnila závěry městského soudu ohledně nedostatečného odůvodnění
délky zákazu vstupu. Městský soud zřejmě přehlédl, že správní orgány obou stupňů se touto
otázkou podrobně zabývaly a uložení dvouleté doby zákazu vstupu odůvodnily.
[8] Další výtky uplatnila stěžovatelka proti stručnému názoru městského soudu, že v rozhodnutí
o vyhoštění nelze odkazovat na závazné stanovisko k vycestování vydané Ministerstvem vnitra
ohledně zásahu do rodinného života žalobce. Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí žádný
takový názor nevyslovila; pouze upozornila, že závazné stanovisko ministerstva nelze přehlížet,
neboť v něm bylo popsáno předchozí jednání žalobce na území České republiky a rozebráno
možné porušení mezinárodních smluv. Stanovisko ministerstva vychází z §179 zákona o pobytu
cizinců, který ukládá posoudit, zda vycestování cizince je v souladu s mezinárodními závazky.
Vyslovilo-li ministerstvo názor, že v daném případě k porušení čl. 8 Úmluvy nedojde, nevidí
stěžovatelka důvod, proč by svůj závěr o přiměřeném zásahu do práva žalobce na rodinný život
nemohla opřít i o stanovisko ministerstva.
[9] Městský soud podle stěžovatelky dále nesprávně pochopil argumentaci správních orgánů
ve vztahu k předchozímu jednání žalobce na území České republiky. Pokud bylo argumentováno
opakovanými žádostmi žalobce o povolení pobytu, zmiňovaly správní orgány zejména snahu
žalobce o získání pobytu v důsledku účelového tvrzení o soužití s občanem České republiky.
Co se týče žádosti o mezinárodní ochranu, relevantní byla pro posouzení ohrožení veřejného
zájmu, že žalobce v řízení vědomě a účelově vystupoval pod jinou identitou.
[10] Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Důvod
pro přiznání odkladného účinku spočívá v tom, že stěžovatelka by byla nucena rozhodnout
v řízení podle subjektivního názoru městského soudu, který nebyl přezkoumatelným
ani zákonným způsobem odůvodněn. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 As 58/2013, v němž soud v obdobné věci kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
[11] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalobce ve svém vyjádření k odkladnému účinku konstatoval, že nejsou splněny podmínky
pro jeho přiznání. Stěžovatelka netvrdí, že by jí nepřiznáním odkladného účinku vznikala
nenahraditelná újma, omezila se pouze na konstatování svého nesouhlasu s názorem městského
soudu.
[13] Dále žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poznamenal, že rozsudek Městského soudu
v Praze považuje za odůvodněný, srozumitelný a vydaný v souladu se zákonem. Soud v souladu
s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců správně přihlédl ke specifickým okolnostem jeho
případu (má v České republice již tři děti s uděleným trvalým pobytem, některé z nich navštěvují
české školy a jsou již plně integrovány do české společnosti) a správně uzavřel, že opakované
porušení pravidel pro pobyt cizinců žalobcem nedosahovalo takové intenzity, aby jej bylo možné
považovat za závažné ohrožení zájmů společnosti. Rozhodnutí stěžovatelky tak nemohlo
pro nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce obstát. Proto žalobce navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejprve Nejvyšší správní soud hodnotil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu pro nedostatek důvodů [ad III. A); důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dále
se zabýval námitkou nesprávného posouzení otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním
vyhoštění do rodinného života žalobce [ad III. B); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
a otázky dostatečného odůvodnění délky zákazu vstupu na území členských států Evropské unie
[ad III. C); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Závěrem se Nejvyšší správní soud věnoval
námitce nesprávného posouzení nemožnosti odkazu na závazné stanovisko Ministerstva vnitra
[ad III. D); důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
III. A) Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů
[17] Stěžovatelka v kasační stížnosti v obecné rovině namítala, že závěry městského soudu jsou
v některých částech nepřezkoumatelné. Konkrétně uváděla, že městský soud zcela obecně odmítl
názor stěžovatelky, že žalobce může se svou rodinou žít bez problémů v jiné zemi, aniž svou
úvahu blíže vysvětlil. Městský soud rovněž blíže neodůvodnil, proč považuje vymezení délky
zákazu vstupu správními orgány za nedostatečné a nezohlednil, že se správní orgány
odůvodněním své úvahy v tomto směru podrobně zabývaly.
[18] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy „[n]ení-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy
„jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací,
ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná
na www.nssoud.cz). Nedostatkem důvodů přitom „nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny“ (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů bude dána rovněž tehdy, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[19] K závěru městského soudu, že bez dalšího nelze konstatovat, že žalobce může se svou
rodinou žít v jiné zemi, kde budou mít všichni členové rodiny povolení k pobytu, Nejvyšší
správní soud uvádí následující. Citovaný závěr městský soud učinil v reakci na žalobní námitku
nesprávného posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce, kterou
se podrobně zabýval na stranách 4 až 6 napadeného rozsudku. Vyložil judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva i Nejvyššího správního soudu vztahující se k dané problematice a uzavřel,
že s ohledem na konkrétní okolnosti případu by vyhoštění žalobce znamenalo nepřiměřený
dopad do jeho soukromého a rodinného života. Z hlediska přezkoumatelnosti závěrů ohledně
posouzení této žalobní námitky nelze městskému soudu ničeho vytknout (správností posouzení
této právní otázky se Nejvyšší správní soud zabýval v bodech [22] a násl. níže). Na vyslovený
závěr pak městský soud navázal tvrzením, že podle jeho názoru nelze bez dalšího uzavřít,
že by žalobce se svou rodinou mohl žít v jiné zemi. Tento názor městského soudu, poněkud
vytržený z kontextu, pouze dokresluje hodnocení žalobní námitky týkající se nesprávného
posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného života žalobce,
nicméně nevztahuje se ke konkrétní argumentaci obsažené v žalobě a je tak do jisté míry
pro posouzení žalobních námitek nadbytečný. Je pravdou, že citované tvrzení městského soudu,
je zkratkovité. Navíc žalovaná ani v napadeném rozhodnutí netvrdila, že žalobce může se svou
rodinou žít v jiné zemi; touto úvahou se podrobně zabýval správní orgán prvního stupně
na straně 4 rozhodnutí ze dne 25. 10. 2012. Městský soud tedy nevysvětlil svoji pohnutku, proč
zmíněnou větu do odůvodnění svého rozsudku včlenil a není tak patrné, kam touto argumentací
mířil. Jak již však bylo zmíněno, zmíněný názor městského soudu nebyl reakcí na žádnou
konkrétní žalobní argumentaci, proto nedostatečné odůvodnění tohoto názoru lze považovat
v souladu s výše citovanou judikaturou pouze za dílčí nedostatek odůvodnění, který však nemá
vliv na přezkoumatelnost rozsudku městského soudu (srov. shora citovaný rozsudek
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[20] Druhou výtkou stěžovatelky byla údajná nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
v části týkající se závěru o nedostatečném odůvodnění délky zákazu vstupu na území členských
států Evropské unie. V tomto ohledu městský soud na straně 6 konstatoval, že „délka zákazu
vstupu na území států ČR [správně EU] patří do diskreční pravomoci správních orgánů a úkolem soudu
je posoudit jen to, zda nepřekročily meze správního uvážení. Odůvodnění v tomto směru je nedostatečné, neboť
v rozhodnutí zcela chybí, z jakého důvodu správní orgán přistoupil k uložení správního vyhoštění po uvedenou
dobu.“ Podle Nejvyššího správního soudu městský soud v napadeném rozsudku řádně vysvětlil,
proč v daném případě považoval rozhodnutí žalované za nedostatečné – měl za to, že úvaha
o stanovení dvouleté doby zákazu pobytu v rozhodnutí žalované zcela chybí. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka v kasační stížnosti snáší argumentaci, v níž polemizuje s vysloveným názorem
městského soudu, je zřejmé, že brojí spíše proti nesprávnému posouzení této otázky městským
soudem [viz část III. C) tohoto rozsudku], nikoliv proti nepřezkoumatelnosti závěrů městského
soudu. Městský soud svůj názor o nedostatečném odůvodnění délky doby zákazu vstupu
žalovanou odůvodnil stručně, nicméně snesl jasné důvody, pro které takový závěr učinil. Vyhověl
tak požadavkům na přezkoumatelnost odůvodnění soudního rozhodnutí.
[21] Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu tak s ohledem na výše uvedené
není důvodná.
III. B) Námitka nesprávného posouzení dopadů do osobního a rodinného života žalobce
[22] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále polemizovala se závěrem městského soudu, že správní
orgány nesprávně posoudily dopady žalobou napadeného rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žalobce. Městský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že zasáhnout
do rodinného života v důsledku vyhoštění lze tehdy, pokud dojde k porušení veřejného pořádku.
Veřejný pořádek je pak nutno chápat jako dostatečně závažné ohrožení základního zájmu
společnosti, typicky v podobě nejzávažnější trestné činnosti. Jen v takových případech
by odloučení od nejbližší rodiny bylo přiměřeným opatřením. Obcházení zákona o pobytu
cizinců ani uzavření nelegálního sňatku s cílem získat trvalý pobyt podle městského soudu
nepředstavovalo aktuální a dostatečně závažné ohrožení zájmů společnosti, proto uzavřel,
že správní orgány chybně vyhodnotily otázku přiměřenosti dopadů správního vyhoštění
do rodinného života žalobce.
[23] Žalobci bylo v předmětné věci uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona o pobytu cizinců. Z citovaného ustanovení vyplývá, že policie vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li
cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[24] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán podle §174a
zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho
věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby
navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[25] Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2012 podrobně hodnotil
soukromé a rodinné vazby žalobce na území České republiky (strana 4 – 5 rozhodnutí).
Konstatoval, že „existence Vašeho vztahu a výchova Vašich dcer rozhodně není vázána na pobyt v ČR.
Skutečnost, že se Vaše dcery narodily na území ČR, ještě neznamená, že si v jejich věku tj. 5 let a 6 let
vybudovaly takové vazby k ČR, že by nebyly schopny žít a integrovat se do společnosti mimo území ČR.“
Správní orgán prvního stupně dále zdůraznil, že již v době sňatku v roce 2005 a při plánování
založení rodiny si žalobce musel být vědom toho, že v České republice pobývá již od roku 2002
neoprávněně, což svědčí o nezodpovědném jednání. Žalobce vstoupil na území České republiky
neoprávněně, vědomě požádal o azyl pod cizí identitou a následně se snažil legalizovat pobyt
na území navázáním fiktivního vztahu s občankou České republiky. Dále zmínil, že žalobce
ani jeho manželka neovládají český jazyk; rodina hovoří čínsky. Žalobce by se tak s rodinou mohl
vrátit do země původu, resp. do jiné země, kde budou mít všichni členové rodiny povolený
pobyt, neboť jejich integrace do české společnosti je nízká. Správní orgán prvního stupně
tak uzavřel, že „[o]pakované vědomé porušování pravidel pobytového režimu cizince na území ČR (…)
představuje skutečné, aktuální a dostatečné ohrožení zájmů společnosti, a to především zájmu veřejného, neboť není
ve veřejném zájmu, aby na tomto území pobývali cizinci, kteří se dopouští porušování platných právních norem
státu.“ S uvedenými závěry se ztotožnila i stěžovatelka v napadeném rozhodnutí. Zmínila
relevantní skutkový stav a uvedla, že žalobce a jeho manželka nesouhlasí s nuceným vyhoštěním
„především z důvodu citových a z důvodu zajištění péče v době nepřítomnosti matky. Tato skutečnost vzhledem
k závažnosti opakovaného protiprávního jednání účastníka řízení nemůže být důvodem nepřiměřenosti, pro kterou
by nemohlo být vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Pokud žalobce dva roky pobýval na území
České republiky vědomě bez víza a současně se před tím opakovaně dopouštěl protiprávního
jednání s cílem získat na území pobyt, nemůže očekávat, že uložením případného správního
vyhoštění nebude zasaženo do jeho soukromých a rodinných vazeb, které si buduje na území
v době vědomě neoprávněného pobytu. Za takové situace podle stěžovatelky rodinné vazby
nemohou být a priori důvodem neuložení správního vyhoštění podle §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců.
[26] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, uvedl,
že v případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, je nutné vycházet především
z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah,
v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním
státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát,
(4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např.
nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne
31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne
28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba
posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných
zájmů cizince a státu.
[27] Stěžovatelka v kasační stížnosti mj. uváděla, že městský soud nebyl oprávněn nahradit její
správní uvážení o posouzení otázky přiměřenosti dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
pokud její uvážení nevybočilo ze zákonných mantinelů (§78 odst. 1 s. ř. s.). S touto argumentací
se však Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[28] Již ve shora citovaném rozsudku č. j. 8 As 118/2012 - 45 Nejvyšší správní soud zdůraznil,
že výklad pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ a podřazení zjištěného
skutkového stavu tomuto pojmu je otázkou výkladu práva a jeho aplikace na zjištěný skutkový
stav za využití výše citovaných kritérií stanovených judikaturou ESLP, nikoliv předmětem
volného správního uvážení. Přestože právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy není absolutní a existuje
zde prostor pro vyvažování zájmů jednotlivce a zájmů státu, nejedná se o správní uvážení,
jak jej chápe česká judikatura (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005
č. j. 6 A 25/2002 – 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, publikovaný pod č. 375/2004 Sb. NSS,
ze dne 26. 10. 2007, č. j. 4 As 10/2007 – 109, ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 As 56/2007 – 151, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 229/2000, ze dne 17. 9. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1744/08, nebo ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 226/09). Autonomie správních
orgánů při rozhodování o vyhoštění je omezena základními právy dotčených cizinců
a s tím souvisejícími mezinárodními závazky České republiky [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 26/07 ze dne 9. 12. 2008 (N 218/51 SbNU 709; 47/2009 Sb.), body 40 a 41,
dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikace pojmu „nepřiměřený zásah do rodinného nebo
soukromého života“ by proto měly být v souladu s §65 a násl. s. ř. s. plně a meritorně
přezkoumatelné. Požadavek na řádný soudní přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění
ve vztahu k čl. 8 Úmluvy vyjádřil také ESLP např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2011, Alim proti
Rusku, stížnost č. 39417/07.
[29] Městský soud tak nepochybně byl oprávněn interpretovat „přiměřenost zásahu do rodinného
a soukromého života“ odlišným způsobem, než jaký zvolily správní orgány. Úvaha žalované v tomto
smyslu totiž nebyla předmětem volné správní úvahy, ale otázkou interpretace práva a jeho
aplikace na zjištěný skutkový stav. Níže proto Nejvyšší správní soud zkoumal, zda městský soud
při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života žalobce postupoval správně, v intencích výše uvedeného výkladu (srov.
zejména body [26] a [27]).
[30] Městský soud svůj závěr o nepřiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce založil
na názorech vyslovených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaném pod č. 2420/2011 Sb. NSS, a rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 3 As 75/2012 - 28. Ve zmiňovaném usnesení
se rozšířený senát zabýval interpretací pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“, která se upínala
především k §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ale i k jiným ustanovením předmětného
zákona. Pro nyní projednávanou věc jsou však závěry vyslovené v citovaném usnesení
rozšířeného senátu neaplikovatelné, neboť žalobci nebylo uloženo rozhodnutí o správním
vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle zmiňovaného ustanovení
lze rozhodnutí o správním vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, který na území
pobývá přechodně, vydat pouze v případě, že občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník závažným
způsobem narušuje veřejný pořádek; to neplatí, jde-li o občana Evropské unie, který pobývá na území nepřetržitě
po dobu nejméně 10 let (podtržení doplněno). Žalobce není občanem Evropské unie ani jeho
rodinným příslušníkem a správní orgány proto ani nemohly rozhodnout o správním vyhoštění
žalobce za podmínek vyjmenovaných v §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pro posouzení
přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce (§119a odst. 2 zákona) bylo nutno v řešeném
případě vycházet z podmínek stanovených v §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona (viz bod [23]
výše), na základě nichž bylo rozhodnuto o správním vyhoštění. V daném případě tak nebylo
na místě hodnotit, zda jednání žalobce závažným způsobem narušilo veřejný pořádek, ale toliko
poměřit zásah do rodinného života žalobce se zájmem veřejnosti na zajištění bezpečnosti
a ochraně veřejného pořádku. Závažné narušení veřejného pořádku jednáním cizince by bylo
na místě hodnotit a poměřovat se zásahem do jeho rodinného života v případě, že by cizinci bylo
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 2 písm. b) zákona, jak naprosto správně
poznamenala stěžovatelka. Správní orgány v řešeném případě podle §119 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců nepostupovaly, proto nebylo možné bez dalšího aplikovat na případ žalobce
striktní závěry judikatury o nutnosti závažného narušení veřejného pořádku v důsledku
předchozího chování cizince.
[31] Stejnou mýlku městský soud učinil, vycházel-li bez dalšího ze závěrů vyslovených v rozsudku
č. j. 3 As 75/2012 - 28. Prvně je nutno uvést, že ve zmiňovaném rozsudku shledal Nejvyšší
správní soud vadu správního řízení spočívající v nedostatečně provedeném dokazování, proto
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V projednávané věci úplnost
zjištěného skutkového stavu zpochybněna nebyla a skutkové závěry vyslovené správními orgány
mají plnou oporu v předloženém spisovém materiálu. Již proto z citovaného rozsudku nelze
vyvodit závěry ohledně způsobu interpretace §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť
touto otázkou se soud ve zmiňovaném rozsudku nezabýval. Za další, odpovědné posouzení
otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do rodinného života cizince
je otázkou interpretace §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a rovněž otázkou skutkovou, která
závisí na konkrétních okolnostech řešeného případu; nelze tak bez dalšího přejímat závěry
vyslovené v jiné věci posuzované Nejvyšším správním soudem, v níž by byl zásah do rodinného
života cizince způsobený rozhodnutím o vyhoštění shledán nepřiměřeným (srov. i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 - 48). Konečně za třetí, i ve věci
řešené v rozsudku č. j. 3 As 75/2012 - 28 byl cizinec rodinným příslušníkem občana EU
a vztahovaly se tak na něj důvody pro správní vyhoštění obsažené v §119 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců, nikoliv v prvém odstavci ustanovení §119, jak tomu bylo v nyní
projednávaném případě; odkazy městského soudu na závěry vyplývající z citovaného rozsudku
tak byly nepřiléhavé a nepřesné.
[32] K samotnému hodnocení přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce Nejvyšší správní
soud uvádí, že s právní orgány v řízení nezpochybnily hloubku citů a rodinného vztahu žalobce
a jeho rodiny. Jako určující však vyhodnotily skutečnost, že žalobce vstoupil na území České
republiky neoprávněně a poté požádal o mezinárodní ochranu pod cizí identitou; následně
v České republice navázal vztah s manželkou. Nemohl se tak rozumně spoléhat na to,
že na území České republiky, kde si založil a budoval několikačlennou rodinu, bude moci pobývat
trvale, uváděl-li tuzemské správní orgány vědomě v omyl a nerespektoval-li české právní předpisy.
Skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich imigrační
status je takový, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva zcela zásadní (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 1999,
Jerry Olajide Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, rozsudek ze dne 22. 5. 1999,
Andrey Sheabashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Pokud se o výše popsaný případ jedná,
je vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně (např. rozsudky ze dne
24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi
a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo rozsudek Rodrigues da Silva a Hoogkamer,
citovaný v bodě [26] shora). Tyto výjimečné okolnosti v projednávané věci podle Nejvyššího
správního soudu nebyly naplněny (k témuž závěru dospěl Nejvyšší správní soud i ve skutkově
obdobné věci projednávané pod sp. zn. 1 As 17/2013). V této souvislosti lze doplnit,
že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje
(srov. shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/07).
[33] Důležitou okolností pro závěr správních orgánů o přiměřenosti uloženého správního
vyhoštění byla rovněž skutečnost, že žalobce i jeho rodinní příslušníci pobývající na území České
republiky jsou čínské národnosti a mají vazby na Čínu (žijí tam rodiče žalobcovy manželky
a žalobce i se svou manželkou v roce 2007 vycestovali do Číny seznámit se s rodiči manželky).
Manželka žalobce sice již několik let pracuje v tuzemsku v čínské restauraci a nejstarší dcera
v roce 2012 zahájila povinnou školní docházku v České republice, nicméně pokud by se rodina
rozhodla v důsledku správního vyhoštění žalobce upřednostnit rodinný život, mohl by žalobce
s manželkou i jejich dětmi přesídlit do země původu, neboť manželka žalobce zde má rodinné
vazby a celá rodina hovoří čínsky.
[34] V projednávaném případě předchozí chování žalobce na území České republiky (dvouletý
pobyt na území bez platného víza) představuje narušení veřejného pořádku, které podle §119
odst. 1 zákona o pobytu cizinců odůvodňuje vyhoštění žalobce. Je nepochybné, že žalobce
po svém nelegálním vstupu na území v roce 2002 již při uzavření sňatku v roce 2005 a zakládání
rodinného života s L. X. mohl předvídat, že jeho setrvání na území ČR, kde žádal o mezinárodní
ochranu pod cizí identitou nebo kde se snažil získat pobyt účelovým soužitím s občanem České
republiky, může vést k nucenému správnímu vyhoštění; s těmito okolnostmi byla nepochybně
seznámena i manželka žalobce. Nyní se tak žalobce nemůže s úspěchem dovolávat
nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho rodinného a soukromého
života, neboť s možností nuceného odchodu z území mohl při navazování rodinného vztahu na
území České republiky za výše popsaných nestandardních okolností počítat. I s ohledem na shora
citovanou judikaturu ESLP (srov. zejména bod [32] shora) tak nelze dospět k závěru, že by
vyhoštění žalobce bylo v projednávaném případě nesouladné s čl. 8 Úmluvy, a tedy nepřiměřené
(§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců).
[35] Na základě uvedených závěrů shledal Nejvyšší správní soud posouzení otázky přiměřenosti
zásahu do rodinného a soukromého života žalobce městským soudem za nesprávné. Námitka
je proto důvodná.
III. C) Námitka dostatečného odůvodnění délky zákazu vstupu
[36] Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňovala závěr městského soudu, že v napadeném
rozhodnutí neodůvodnila délku uloženého zákazu vstupu na území členských států Evropské
unie. Městský soud v napadeném rozsudku shledal odůvodnění délky zákazu vstupu
nedostatečným. Podle něj v rozhodnutí stěžovatelky zcela chybí, z jakého důvodu přistoupila
k uložení správního vyhoštění po uvedenou dobu.
[37] Podle prvého odstavce ustanovení §118 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí
ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou
nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup
na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince.
V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.
[38] Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2012 k délce doby zákazu vstupu
na straně 5 uvedl, že délka této doby (2 roky) byla stanovena „vzhledem k délce Vašeho neoprávněného
pobytu na území ČR od 24.03.2010, kdy jste již neměl platné vízum k pobytu, do 29.03.2012,
kdy jste byl zajištěn. Rovněž bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že jste vědomě uváděl státní orgány v omyl
a to při podání žádosti o azyl jste uvedl jinou identitu a dále jste se snažil získat povolení k pobytu na občana
ČR, aniž byste žil s touto osobou ve společné domácnosti. Správní orgán se domnívá, že tato doba je adekvátní
s ohledem na závažnost jednání, kterého jste se vědomým neoprávněným pobytem na území České republiky
dopustil.“ V podaném odvolání z 31. 10. 2012 ani v jeho doplnění z 12. 11. 2012 žalobce uloženou
délku zákazu vstupu nezpochybňoval, ani neuváděl, že je v prvostupňovém rozhodnutí stanovena
nepřezkoumatelným způsobem. Žalovaná pak v rozhodnutí o odvolání k délce zákazu vstupu
konstatovala: „Dle názoru odvolacího orgánu je stanovená doba 2 let přiměřená, a to s ohledem na posouzení
závažnosti – vědomí účastníka řízení o neoprávněném pobytu na území České republiky a délky tohoto
protiprávního jednání, když současně nelze opominout ani ilegální vstup účastníka řízení na území České
republiky, jeho účelové vystupování pod jinou identitou v rámci podané žádosti o azyl, včetně účelového jednání
v rámci (…) podaných žádostí s cílem získat na území České republiky legální pobyt (…), což se s přihlédnutím
ke všem zjištěným okolnostem projevilo stanovením výše uvedené doby.“ V podané žalobě nepřiměřenost
délky zákazu vstupu žalobce žádným způsobem nerozporoval. Přesto městský soud dospěl
k závěru o nedostatečnosti úvahy žalované o uložené délce zákazu pobytu. Z tvrzeného
pochybení však městský soud nevyvodil žádné důsledky, neboť v závěru svého rozsudku
konstatoval, že ruší rozhodnutí žalované pro nezákonnost nikoliv i pro vady správního řízení
(jak by bylo nasnadě, vyslovil-li městský soud v napadeném rozsudku závěr o nedostatečnosti
odůvodnění rozhodnutí žalované). Nelze tak jednoznačně konstatovat, k jakému procesnímu
vyústění výtka městského soudu o nedostatečnosti odůvodnění doby zákazu vstupu směřovala.
[39] Nejvyšší správní soud nicméně připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce
přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, podle níž z odůvodnění rozhodnutí o odvolání musí
být patrný především dosavadní průběh a výsledek správního řízení v míře potřebné pro zasazení
rozhodnutí o věci do patřičného skutkového a právního kontextu. Dále musí být zřejmé,
jak naložil odvolací správní orgán s námitkami účastníka řízení obsaženými v odvolání, proč
považuje argumentaci za lichou, mylnou nebo vyvrácenou, podle které právní normy rozhodl,
případně zda shledal jiné vady řízení, k nimž byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (např.
rozsudek ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, nebo usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované
pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
[40] Výše zmíněné požadavky správní orgány ve svých rozhodnutích bez výhrad splnily.
Vysvětlily, z jakých důvodů byla doba zákazu vstupu stanovena v délce dvou let. Není pravdou,
jak uvedl městský soud, že úvaha žalované o stanovení doby zákazu vstupu v rozhodnutí
o odvolání zcela chybí; podrobná úvaha v tomto směru je obsažena na straně 4 rozhodnutí
žalované (viz bod [38] shora). Závěr městského soudu o absenci této úvahy v rozhodnutí
žalované je proto nesprávný.
[41] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud doplňuje, že městský soud
při konstatování nedostatečnosti odůvodnění doby zákazu vstupu žalovanou vybočil s mantinelů
soudního přezkumu rozhodnutí nastavených samotným žalobcem v podané žalobě, zabýval-li
se nad rámec žalobních bodů přezkoumatelností úvahy správních orgánů o stanovení doby
zákazu pobytu. Ustal pak tak říkajíc v půli cesty, neboť dovodil, že je odůvodnění rozhodnutí
žalované v tomto ohledu nedostatečné, ale nevyvodil z této procesní vady v napadeném rozsudku
žádné důsledky, neboť zrušil rozhodnutí žalované pouze pro nezákonnost dle §78 odst. 1 s. ř. s.,
nikoliv pro vady řízení dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kam by vytýkaná nedostatečnost
odůvodnění správního rozhodnutí spadala. Ke konstataci nepřezkoumatelnosti však, jak již bylo
zmíněno výše, chybělo městskému soudu oprávnění, neboť z úřední povinnosti by bylo možné
k nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí přihlížet jen tehdy, pokud tyto vady
brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84,
publikované pod č. 2288/2011 Sb. NSS). V projednávaném případě však žalobce zákonnost
stanovení dvouleté doby zákazu vstupu ani nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí žalované
v tomto směru nenamítal. Úvaha městského soudu proto byla v napadeném rozsudku nadbytečná
a nadto nesprávná, jak Nejvyšší správní soud vyložil výše.
[42] Námitka je proto důvodná.
III. D) Námitka nesprávného posouzení nemožnosti odkazu na závazné stanovisko Ministerstva vnitra
[43] Poslední námitkou obsaženou v kasační stížnosti je názor stěžovatelky, že městský soud
nesprávně vytkl správním orgánům, že ve svých rozhodnutích odkazovaly na závazné stanovisko
Ministerstva vnitra ohledně dopadů správního vyhoštění do rodinného života žalobce.
[44] Městský soud se k závaznému stanovisku Ministerstva vnitra vyjádřil na straně 6 napadeného
rozsudku v souvislosti s vypořádáním námitky nesprávného posouzení přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života žalobce. Uvedl, že posouzení dopadů do soukromého
a rodinného života žalobce bylo na správním orgánu, který o vyhoštění rozhoduje. Podle
něj tak nebylo možné odkazovat na stanovisko Ministerstva vnitra, které slouží k zabránění
nucenému vycestování cizince do země, která je pro něj určitým způsobem nebezpečná.
Ministerstvo vnitra podle městského soudu nebylo oprávněno posuzovat dopady rozhodnutí
o správním vyhoštění do rodinného života žalobce ani hodnotit porušení závazků mezinárodního
práva ohledně ochrany práv dítěte.
[45] Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění
podle §119 a 120 povinna vyžádat si závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§179);
to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu a cizinec
výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.
[46] Z §179 odst. 1 zákona vyplývá, že vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud
by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo
svého posledního trvalého bydliště. Podle druhého odstavce předmětného ustanovení se za vážnou újmu
se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
[47] Podle výše citované právní úpravy byly správní orgány v průběhu rozhodování o správním
vyhoštění povinny vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra o možnosti vycestování
žalobce z území. Ministerstvo při úvahách o hrozícím skutečném nebezpečí vážné újmy v případě
navrácení žalobce do země původu zvažovalo mj. soulad s mezinárodními závazky České
republiky, tj. i s čl. 8 Úmluvy nebo s Úmluvou o právech dítěte.
[48] Závazné stanovisko k vycestování cizince je podkladem pro vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění. Toto stanovisko samo o sobě nikterak autoritativně nezakládá, nemění ani neruší
práva či povinnosti cizince a není ani rozhodnutím konečným; do práv cizince zasahuje
až následné samotné rozhodnutí o správním vyhoštění. Řízení o správním vyhoštění cizince není
zaměřeno jen na otázky, které jsou předmětem závazného stanoviska dle §179 zákona o pobytu
cizinců, tedy zda v daném případě nastaly důvody znemožňující vycestování cizince do země jeho
původu. Předmět řízení o správním vyhoštění je širší. Jeho podstatou je především posouzení
toho, zda byly v daném případě naplněny důvody pro vyhoštění cizince stanovené v §119 a §120
zákona o pobytu cizinců, tedy že cizinec např. porušil zákonem stanovené povinnosti, jeho
přítomnost na území České republiky představuje hrozbu pro bezpečnost státu nebo může
závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Právě jednotlivé situace vymezené v předmětných
ustanoveních zákona o pobytu cizinců jsou zásadní pro rozhodnutí o správním vyhoštění.
Posouzení Ministerstva vnitra, zda je vycestování možné, je pak pouze předpokladem
pro realizaci rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 9. 2011, č. j. 8 As 43/2010 - 81).
[49] V projednávané věci Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku ze dne 16. 10. 2012
zkoumalo především případné porušení mezinárodních závazků v důsledku vycestování žalobce
podle §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Dospělo k závěru, že vycestování žalobce
je možné, neboť dle okolností projednávaného případu nemůže být vycestováním žalobce
porušen čl. 8 Úmluvy ani jiné mezinárodní závazky České republiky. Předmětné stanovisko
se stalo závazným podkladem pro následné rozhodnutí policie o správním vyhoštění, proto
na něj správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích odkazovaly. Jak správně poznamenal
městský soud, úkolem policie pak následně bylo samostatně posoudit přiměřenost dopadů
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Tyto požadavky nicméně správní orgán prvního stupně
i žalovaná ve svých rozhodnutích naplnily, neboť své závěry o přiměřenosti zásahu do rodinného
života žalobce ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily (viz bod [25] výše), přičemž pouze
podpůrně ve svých rozhodnutích odkázaly na závazné stanovisko k možnosti vycestování.
Městský soud tedy neprávem žalované vytýkal, že při odůvodnění přiměřenosti zásahu
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce pouze odkazovala
na závazné stanovisko ministerstva. Její úvaha o přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním
vyhoštění obsažená na stranách 4 – 5 rozhodnutí je jasná, ucelená a dostatečná.
[50] Námitka nesprávného posouzení této otázky městským soudem je proto důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[51] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud samostatně
nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti samotné rozhodl bezodkladně po předložení věci
a po vykonání nezbytných procesních úkonů v řízení.
[52] S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude městský soud vázán
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení městský soud rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu