ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.66.2015:33
sp. zn. 1 As 66/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Mgr. Bc. J. M.,
zastoupen Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Moskevská 532/60, Praha 10, proti
žalované: Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, se sídlem Okružní
517/10, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 2. 2013,
č. j. VŠTE003054/2013, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2015, č. j. 10A 37/2013 – 46,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2015,
č. j. 10A 37/2013 – 46, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Žalované se vrací zaplacený soudní poplatek za podání návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 21. 11. 2012 u Vysoké školy technické a ekonomické
v Českých Budějovicích (dále jen „vysoká škola“) žádost o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Vysoká škola rozhodnutím
ze dne 31. 12. 2012, č. j. VŠTE006693, tuto žádost částečně odmítla, a to ve vztahu k bodu 5.
žádosti, v němž žalobce požadoval poskytnutí základních osobních údajů podle §8b odst. 3
zákona o svobodném přístupu k informacím o platech, odměnách a jiných obdobných finančních
plnění z veřejných prostředků v roce 2011 poskytnutých vedoucím představitelům vysoké školy
(rektor, prorektoři, kvestor, kancléř, vedoucí pracovníci rektorátu).
[2] Proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podal žalobce odvolání,
o kterém rozhodl rektor vysoké školy v záhlaví specifikovaným rozhodnutím, jímž rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u krajského soudu,
ve které namítal jednak nezákonnost rozhodnutí správních orgánů a dále nicotnost napadeného
rozhodnutí z důvodu, že bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem.
[3] Krajský soud shledal žalobu důvodnou a vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí
rektora vysoké školy. Uvedl, že podle §16 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím
měl o odvolání rozhodnout nadřízený orgán ve smyslu §178 správního řádu, kterým je s ohledem
na §87 písm. l) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů
(zákon o vysokých školách), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále
jen „ministerstvo“). Není tedy možné za použití §20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu
k informacím stanovit nadřízeným správním orgánem povinného subjektu rektora vysoké školy.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojila žalovaná (stěžovatelka) kasační stížností a navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, anebo napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka zároveň podala návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[5] Důvod pro odmítnutí kasační stížnosti spatřuje stěžovatelka v její předčasnosti
dle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
zapříčiněné tím, že rozsudek krajského soudu doposud nenabyl právní moci. Stěžovatelka totiž
byla v řízení před krajským soudem na základě plné moci ze dne 5. 1. 2015 zastoupena obecným
zmocněncem Mgr. M. B., kterému však rozsudek dosud nebyl doručen. Krajský soud vyzval
stěžovatelku již usnesením ze dne 1. 12. 2014, aby předložila plnou moc, která bude řádně
podepsána, jinak bude soud v řízení pokračovat bez zřetele na zástupce. Stěžovatelka
pak krajskému soudu sdělila, že podání učiněné prostřednictvím datové schránky má stejné
účinky jako písemné podání podepsané a doručené do podatelny orgánu veřejné moci. Procesní
plná moc pro obecného zmocněnce tedy splňovala všechny formální i materiální náležitosti.
Pokud krajský soud nerespektoval zastoupení stěžovatelky, ačkoliv neměl mít pochybnosti
o procesní plné moci co do správnosti datového podání, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu je namístě napadený
rozsudek zrušit.
[6] Stěžejní kasační námitka směřuje proti závěru krajského soudu, že odvolacím orgánem
vůči veřejné vysoké škole v záležitostech zákona o svobodném přístupu k informacím
je ministerstvo. Soud dle stěžovatelky nesprávně interpretoval rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 3 As 13/2007 – 75. Podle §87 písm. k) zákona o vysokých školách
ministerstvo řídí vysoké školy při výkonu státní správy, podle písm. l) tohoto ustanovení plní
úkoly nadřízeného správního orgánu vysokých škol ve správním řízení. Vzhledem
k systematickému zařazení §87 do části deváté zákona o vysokých školách s rubrikou Státní
správa je třeba dovodit působnost ministerstva pouze ve správních řízeních, v nichž vysoké
školy v prvním stupni realizují výkon státní správy a nikoliv výkon samosprávné
působnosti. Žádný zákon neupravuje působnost ministerstva ve správních řízeních týkajících
se §6 odst. 1 písm. g) a k) zákona o vysokých školách; případný postup ministerstva
by tak byl v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Jelikož jde o samosprávnou působnost vysoké školy,
neuplatní se zde subsidiární vymezení pojmu nadřízený správní orgán v §178 správního řádu.
Tento závěr odpovídá také interpretaci zákona o vysokých školách použité v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 – 119.
[7] Rozsudek je dle stěžovatelky nezákonný též proto, že krajský soud dospěl k závěru,
že v dané věci bude nutné aplikovat rozhodnutí jiného probíhajícího řízení, aniž by na tento svůj
dřívější závěr v rozsudku jakkoliv navázal. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že nebyly dány
důvody pro vyhovění žádosti návrhu žalobce, neboť se v jeho případě jedná o svévolné a účelové
uplatňování práva. Žalobce svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí
se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samé vedení sporu.
[8] Kasační stížnost směřuje také proti výroku o náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatelky
nebyly náklady, jejichž náhradu krajský soud žalobci přiznal, důvodně vynaložené.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[11] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože
rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala
bezpředmětnou.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud věnoval otázce, zda byl napadený rozsudek řádně
doručen. Podle §42 odst. 2 s. ř. s. „má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje
se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí
se i jim.“ Pro posouzení správnosti doručení napadeného rozsudku je proto nezbytné posoudit,
zda byla stěžovatelka v řízení před krajským soudem zastoupena zástupcem či nikoliv. V této
souvislosti je podstatné, že stěžovatelka v reakci na výzvu krajského soudu k předložení řádně
podepsané plné moci pro obecného zmocněnce Mgr. M. B. tuto plnou moc dne 2. 12. 2014
odvolala s tím, že pověřuje opět Mrg. M. B., tentokrát ovšem jako svého zaměstnance k jednání
v této věci. Pak tedy bylo namístě doručovat písemnosti přímo stěžovatelce do její datové
schránky a nikoliv na adresu jejího zaměstnance, který danou věc vyřizuje. Až následně
(po uplynutí krajským soudem stanovené lhůty a po odvolání procesní plné moci) stěžovatelka
zaslala soudu kopii procesní plné moci, kterou zmocnila Mgr. M. B. k zastupování vysoké školy
v řízení o žalobě. V důsledku tohoto nepřehledného postupu stěžovatelky tak vznikla matoucí
situace, kdy Mgr. B. byl na jednu stranu pověřen k jednání za stěžovatelku jako její zaměstnanec
a následně byl zmocněn k jednání za stěžovatelku na základě plné moci. Za těchto okolností
lze souhlasit s krajským soudem, který si tuto situaci vyložil tak, že Mgr. B. je pověřen k jednání
ve věci jako její zaměstnanec, a proto doručoval rozsudek přímo do datové schránky vysoké
školy. Nutno dodat, že Mgr. B. sám v řízení nijak nevystupoval; veškeré písemnosti a právní
úkony byly činěny a zasílány přímo stěžovatelkou. Je také naprosto zřejmé, že rozsudek se dostal
do sféry stěžovatelky, která měla možnost se s ním seznámit a také proti němu včas podala
kasační stížnost. Nedošlo tak k žádnému zkrácení jejích procesních práv a rozsudek je proto
třeba považovat za řádně doručený a pravomocný (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2009,
č. j. 1 Afs 148/2008 – 73). Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvod pro odmítnutí kasační
stížnosti pro předčasnost.
[14] Stěžejní kasační námitka směřuje proti závěru krajského soudu, že věcně příslušným
k rozhodování o odvolání žalobce proti rozhodnutí vysoké školy o odmítnutí poskytnutí
informace o platech, odměnách a jiných obdobných finančních plnění z veřejných prostředků,
je ministerstvo. Nejvyšší správní soud považuje tuto námitku za důvodnou, neboť krajský soud
v napadeném rozsudku zcela opomněl zohlednit, že posouzení této otázky odvisí od toho,
zda veřejná vysoká škola rozhoduje v oblasti své samosprávné působnosti, anebo rozhoduje
v rámci přenesené státní správy.
[15] Veřejné vysoké školy jsou ze zákona nadány značnou mírou samosprávy. Oblasti
samosprávy příkladmo vyjmenovává §6 odst. 1 zákona o vysokých školách. Odstavec 3 tohoto
ustanovení zase stanoví, že státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy
jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným. Samosprávný subjekt
ve věcech samosprávy není vůči státním orgánům v podřízené pozici. Naopak, je nadán jistou
mírou autonomie, a to právě za účelem spravování sebe sama, svých vlastních záležitostí,
bez zásahu státních orgánů.
[16] Do kontradikce k samosprávě veřejných vysokých škol je nutno stavět státní správu, jejíž
výkon může stát na veřejnou vysokou školu zákonem přenést. Vykonává-li veřejná vysoká škola
úkoly z oblasti této přenesené působnosti, jedná jako přímá součást státní správy.
Takto přeneseným úkolem je například vydávání osvědčení o uznání zahraničního studia
dle §89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách.
[17] Vnímání tohoto podstatného rozdílu mezi samosprávou a státní správou je nutné
mít na paměti i v otázkách pravomoci a působnosti jednotlivých orgánů veřejné moci rozhodovat
ve správním řízení. Při výkonu státní správy rozhoduje veřejná vysoká škola jako orgán instančně
podřízený státním orgánům, a je tedy namístě, aby rozhodnutí školy mohlo být během správního
řízení revidováno státními orgány stojícími mimo její strukturu. Oproti tomu při rozhodování
ve věcech samosprávy tato instanční podřízenost neplatí a rozhodování musí ve všech stupních
správního řízení zůstat v oblasti veřejné vysoké školy.
[18] Tomuto odpovídá i systematika zákona o vysokých školách. Tento zákon v části
IX nazvané Státní správa obsahuje §87 písm. l), dle kterého ministerstvo plní úkoly nadřízeného
správního orgánu vysokých škol ve správním řízení. Již z názvu této části je zřejmé, že toto
ustanovení se vztahuje pouze na oblast výkonu státní správy, jakožto opaku výkonu samosprávy.
Tomu odpovídá i §87 písm. k) zákona o vysokých školách, dle kterého ministerstvo v souladu
s tímto zákonem řídí vysoké školy pří výkonu státní správy.
[19] Naopak ve věcech samosprávy je právě s ohledem na nutnost zachování samosprávy
veřejné vysoké školy nezbytné, aby celé správní řízení provedla sama vysoká škola bez ingerence
státní moci. Připuštění pravomoci státních orgánů rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí
veřejné vysoké školy ve věcech samosprávy by popíralo jak výše uvedenou systematiku zákona
o vysokých školách, tak i samotný samosprávný charakter veřejných vysokých škol.
[20] K totožným závěrům ohledně nutnosti zachování samosprávného charakteru veřejné
vysoké školy došel tento soud již v rozsudku ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 - 119, publ.
Pod č. 2597/2012 Sb. NSS. V této věci soud posuzoval rozhodnutí rektora vysoké školy
o nejmenování děkana fakulty. Uvedl, že rozhodují-li orgány vysoké školy či její součásti v oblasti
veřejné správy ve věcech týkajících institucionálního rámce činnosti vysoké školy jako
samosprávné veřejnoprávní korporace, není ministerstvo odvolacím správním orgánem.
Důvodem pro tento závěr byla právě autonomie vysokých škol spočívající, mimo jiné,
v ustanovování samosprávných akademických orgánů. Tuto činnost je totiž třeba považovat
za ryze samosprávnou.
[21] Stejně tak v projednávaném případě je nutno za ryze samosprávnou činnost považovat
hospodaření veřejné vysoké školy. Pracovně právní vztahy a hospodaření patří do samosprávné
působnosti veřejné vysoké školy [§6 odst. 1 písm. g) a písm. k) zákona o vysokých školách].
Finanční otázky samosprávných subjektů přitom tvoří samotné jádro práva na samosprávu,
neboť nakládání s financemi umožňuje provádění ostatních samosprávných úkolů vysoké školy.
Otázka nakládání s financemi je tak úzce spjata s realizací akademických svobod a akademických
práv. Tomu odpovídá i způsob stanovení mezd pracovníků veřejné vysoké školy. Výši mezd
stanovuje vnitřní mzdový předpis, který schvaluje samosprávný akademický orgán – akademický
senát [§17 odst. písm. c), §8 odst. 1 a §9 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách]. Zvláštní
úprava se dotýká pouze mzdy rektora veřejné vysoké školy, kterou podle §10 odst. 5 zákona
o vysokých školách stanoví ministr školství.
[22] Podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytují povinné subjekty
informace vztahující se k jejich působnosti. Tím, že zákon v citovaném ustanovení za povinné
subjekty označil orgány, které věcně vyřizují agendu, k níž se požadované informace vztahují,
nepřímo učinil povinnost k poskytování takových informací součástí obsahu dané působnosti
těchto orgánů (viz rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 56/2006 - 5). Z toho je zřejmé,
že rozhoduje-li samosprávný orgán o poskytnutí informace týkající se samosprávné působnosti,
rozhodování rovněž spadá do výkonu samosprávné působnosti. Naopak, týká-li se informace
činnosti orgánu v přenesené působnosti, o poskytnutí informace orgán rozhodne v přenesené
působnosti.
[23] Otázka mezd pracovníků veřejné vysoké školy (mimo mzdy rektora vysoké školy) tedy
patří do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, a proto o žádosti o poskytnutí informace
z této oblasti je příslušný rozhodovat orgán veřejné vysoké školy v samosprávné působnosti.
Pokud jde o poskytnutí informace o mzdě rektora, tato agenda spadá do přenesené působnosti
veřejné vysoké školy a v druhém stupni proto bude v souladu s §87 písm. l) zákona o vysokých
školách rozhodovat ministerstvo. Pro úplnost lze dodat, že o poskytnutí informace o platu
rektora může jako povinný subjekt dle §2 zákona o poskytnutí informací rozhodnout
též ministerstvo, do jehož působnosti spadá stanovení mzdy rektora.
[24] Dále je třeba vyřešit otázku, jaký orgán je příslušný k rozhodnutí o odvolání ve věci
poskytnutí informací o mzdách ostatních vedoucích pracovníků vysoké školy, a to právě ve světle
výše rozvedeného rozdílu mezi samosprávou a státní správou.
[25] Podle §16 zákona o svobodném přístupu k informacím je k rozhodnutí o odvolání
příslušný nadřízený orgán. Postup při určování nadřízeného orgánu stanoví §178 správního řádu.
Pokud podle tohoto ustanovení nelze nařízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení
o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu (§20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu
k informacím).
[26] Ustanovení §178 správního řádu určuje postup při určování nadřízeného orgánu ve dvou
odstavcích, které jsou ve vztahu subsidiarity (k tomuto vztahu viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 12. 2009, č. j. Komp 6/2009-35, publ. pod č. 2021/2010 Sb. NSS). Nejdříve
je tedy třeba se pokusit o určení nadřízeného orgánu dle odstavce 1, v případě nemožnosti tohoto
určení, je třeba postupovat dle odstavce 2.
[27] Odstavec 1 tohoto ustanovení určuje nadřízený správní orgán postupně dle tří kriterií,
a to stanovení zvláštním zákonem, rozhodování o odvolání a vykonávání dozoru. Ani jedno
z těchto kritérií však v posuzovaném případě nelze použít. Zákon o vysokých školách odvolací
orgán pro řízení ve věcech samosprávy nestanoví. Kritérium rozhodování o odvolání
je nepoužitelné z důvodu tautologie, neboť právě orgán příslušný rozhodovat o odvolání v řízení
dle zákona o svobodném přístupu k informacím zvláštní zákony neurčují a je třeba ho dovodit.
[28] Ani dozorové kritérium nelze použít, neboť ministerstvo nevykonává státní dozor
v oblasti samosprávy vysoké školy. Zákon o vysokých školách v Hlavě III vyjmenovává pouze
určitá konkrétní oprávnění ministerstva, kterými může do autonomie vysokých škol zasahovat
(předně registrace vnitřních předpisů a omezení výkonu působnosti orgánů veřejné vysoké školy
při splnění určitých zákonných podmínek). Takováto dílčí oprávnění ministerstva vůči
samosprávnému působení veřejných vysokých škol však nelze vnímat jako ustanovení konstitující
dozor ministerstva nad veřejnými vysokými školami. O správnosti tohoto závěru svědčí i výše
popsaná konstrukce zákona o vysokých školách, která rozlišuje samosprávu a státní správu.
V případě, že by o odvolání i ve věcech samosprávy rozhodovalo ministerstvo, bylo by toto
dělení de facto odstraněno. Ministerstvo tedy není orgán, který vykonává nad veřejnou vysokou
školou ve věcech samosprávy dozor. Nadřízený správní orgán tak dle §178 odst. 1 správního
řádu nelze určit.
[29] Ani podle odstavce 2 nelze nadřízený správní orgán vysoké školy v samosprávné
působnosti určit. Kritéria obsažená v tomto odstavci jsou buďto vázaná na konkrétní subjekty
(obce, kraje, fyzické a právnické osoby pověřené výkonem veřejné správy atp.), nebo se jedná
o kritéria, která k určení nadřízeného správního orgánu nevedla již podle prvního odstavce.
[30] Lze tedy shrnout, že správní řád nadřízený správní orgán pro rozhodnutí veřejné vysoké
školy v samosprávné působnosti nestanoví. Z tohoto důvodu je na místě aplikovat §20 odst. 5
zákona o poskytování informací, dle kterého nelze-li určit nadřízený orgán dle správního řádu,
rozhoduje v odvolacím řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. V čele veřejné
vysoké školy stojí podle §10 odst. 1 zákona o vysokých školách rektor.
[31] Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že odvolacím orgánem ve věcech
poskytování informací vztahujících se k samosprávné působnosti veřejných vysokých škol, a tedy
i otázky mezd zaměstnanců veřejných vysokých škol (mimo mzdy rektora), je rektor.
[32] Krajský soud tedy nesprávně dovodil, že k rozhodnutí je obecně příslušné ministerstvo.
Tento závěr lze podpořit pouze ve vztahu k informaci o mzdě rektora veřejné vysoké školy, jejíž
stanovení do samostatné působnosti veřejné vysoké školy nespadá. Kasační námitka stěžovatelky
namítající nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem je proto v části týkající
se informací o mzdách vedoucích představitelů vysoké školy, mimo rektora, důvodná.
[33] Za bezpředmětné je třeba považovat námitky stěžovatelky, že nebyly dány důvody
pro vyhovění žádosti žalobce o poskytnutí informací a že se jedná o svévolné a účelové
uplatňování práva. Vzhledem k tomu, že krajský soud se samotnou správností odmítnutí žádosti
věcně nezabýval, neboť dospěl k závěru o nicotnosti napadeného rozhodnutí, nemůže tuto
otázku řešit ani Nejvyšší správní soud. Ze stejného důvodu není případná kasační námitka,
že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nepoužil poznatky z rozhodnutí v řízení o kasační
stížnosti ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 As 55/2012, kvůli kterému
své řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušil.
[34] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nesprávnosti výroku
I. napadeného rozsudku, zrušil také související výrok II. týkající se náhrady nákladů řízení. Není
již proto třeba zabývat se kasační námitkou týkající se důvodnosti nákladů vynaložených
advokátem žalobce.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[35] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal stěžovatelčinu námitku
nezákonnosti napadeného rozsudku důvodnou, proto jej ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení vázán výše
vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[37] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, vrací stěžovatelce z účtu soudu zaplacený soudní
poplatek za tento návrh ve výši 1.000 Kč. Soudní poplatek bude stěžovatelce vrácen ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu