ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.75.2013:69
sp. zn. 1 As 75/2013 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Mgr. L. L.,
zastoupen JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, adresa pro
doručování: AK Brož & Sokol & Novák s. r. o., T. G. Masaryka 11, Přerov, proti žalované:
Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15,
Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 4. 2011, čj. BC945-2/99/3/9/2011-SŘ,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2013,
čj. 29 A 43/2011 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Stěžovatel je obchodním ředitelem a členem představenstva Templářské sklepy
Čejkovice, vinařské družstvo. Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně
(správní orgán I. stupně) uložila stěžovateli rozhodnutím ze dne 1. 2. 2011 podle §19 odst. 1
zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, pořádkovou pokutu ve výši 50.000 Kč za to,
že způsobil, že kontrolovaná osoba Templářské sklepy Čejkovice (dále též jen „Templářské
sklepy“) nesplnila povinnost podle §14 odst. 1 zákona o státní kontrole. Stěžovatel totiž
neposkytl dne 2. 12. 2010 součinnost odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků, kteří
nebyli vpuštěni do skladu hotových výrobků, a nebyla jim předložena vinařská evidence.
[2] Žalovaná shora rubrikovaným rozhodnutím zamítla stěžovatelo vo odvolání a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu I. stupně s tím, že doplnila úvahy o závažnosti spáchaného
skutku.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou ke krajskému soudu, který ji v nařízeném
jednání dne 18. 6. 2013 zamítl. Ve svém rozsudku krajský soud vycházel z toho, že se jednalo
o následnou kontrolu, kterou musely Templářské sklepy Čejkovice jako kontrolovaná osoba
očekávat. Požadovaná součinnost žalobce spočívala pouze v předložení evidenčních knih
a umožnění vstupu do skladových prostor, nikoliv v podání odborných stanovisek nebo
vysvětlení. Uvedl, že kontrolu považuje za řádně zahájenou, pokud byla oznámena žalobci,
který byl jako obchodní ředitel a člen vysokého managementu Templářských sklepů
nejkompetentnější osobou přítomnou na místě kontroly. Na danou situaci soud použil
přiměřeně závěry uvedené v rozhodnutí NSS ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 - 23. Z §15
obchodního zákoníku ve spojení s §14 odst. 1 zákona o státní kontrole dovodil, že žalobce
byl povinen umožnit inspektorům vstup do kontrolovaného objektu a předložit jim požadované
evidenční knihy. Měly-li Templářské sklepy zvoleného zmocněnce, na věci to nic nemění, neboť
udělená plná moc nezbavuje zmocnitele schopnosti jednat svým jménem sám . Poučení
poskytnuté žalobci správním orgánem I. stupně na začátku řízení jeho práva zlepšilo, nikoliv
zhoršilo. Specifická forma řízení o pořádkové pokutě je také důvodem, pro který jsou
nedůvodné žalobcovy námitky ohledně neprovedení důkazů, které byly navíc nezpůsob ilé
přispět k objasnění věci, a nesprávného způsobu provedení listinných důkazů. Dále krajský soud
uvedl, že uloženou sankci považuje po doplnění argumentace žalovanou za dostatečně
odůvodněnou a přiměřenou. Nepřihlédnutím k žalobcem navrhovaným polehčujícím
okolnostem správní orgány nevybočily ze zákonných mezí při individualizaci sankce. Krajský
soud shledal také jako důvodnou přitěžující okolnost, že žalobce nevpustil kontrolory
do skladovacích a výrobních prostor, „ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné skutečnosti“, a jako
nedůvodnou tak odmítl námitku žalobce, že se jedná o dvojí přičítání téže skutečnosti.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu rozsáhlou kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Primárně opakovaně namítá,
že nebyl oprávněnou osobou, vůči které mohl správní orgán I. stupně provést (následnou)
kontrolu ve smyslu §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole a tedy požadovat součinnost.
Většinu vznesených námitek uplatnil již v žalobě. Své námitky rozdělil do několika skupin:
na námitky týkající se nezákonně zahájené kontroly, neoznámení zahájení kontroly předem,
nutnosti fyzické přítomnosti zástupce kontrolov ané osoby při kontrole. Poslední námitky
se týkají sankce, jednak pokud jde o neposkytnutí poučení ze strany správního orgánu I. stupně
ohledně výše pokuty, kterou bylo lze uložit, jednak pokud jde o její přiměřenost
a nepřezkoumatelnost odůvodnění jejího uložení.
[5] Vady napadeného rozsudku krajského soudu pak spatřuje v jeho nepřezkoumatelnosti
(otázka oprávnění stěžovatele jednat jménem či v zastoupení kontrolované osoby v průběhu
kontroly, dále tvrzení, že stěžovatel měl v průběhu kontroly právního zástupce, otázka zneužití
správního uvážení ve vztahu k přiměřenosti sankce, a nezohlednění polehčujících okolností),
a dále v tom, že krajský soud vyložil rozsudek NSS, čj. 2 As 50/2005 – 53, z něhož stěžovatel
vycházel, zejména pokud jde o rozsah §12 odst. 2 zákona o státní kontrole, příliš extenzivním
způsobem a nesprávně. Stěžovatel není pověřen řízením Templářských sklepů Čejkovice, a není
proto zmocněn ke všem úkonům, ke kterým při řízení běžně dochází. Pokud krajský soud
dospěl k závěru, že stěžovatel byl v rámci řešení běžných záležitostí družstva oprávněn
i ke komunikaci s orgány veřejné moci, týkají-li se činnosti družstva, považuje to stěžovatel
za závěr mylný, nesprávný a v rozporu s dosavadní soudní praxí.
[6] Konečně, stěžovatel se neztotožnil ani se závěry krajského soudu ohledně moderace
výše pokuty a považuje je v tomto rozsahu za nepřezkoumatelné.
[7] Dne 1. 8. 2013 stěžovatel doplnil kasační stížnosti o námitky týkající se vad výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a jeho nepřezkoumatelnosti. Výrok rozhodnutí
správního orgánu I. stupně považuje za nezákonný, neboť z něj není jasné, jakého jednání
se vlastně stěžovatel dopustil. Žalovaná a potažmo krajský soud prý tomu nevěnovaly
dostatečnou pozornost.
[8] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalované ke kasační stížnosti
[9] Žalovaná ve vyjádření ze dne 9. 9. 2013 ke kasační stížnosti nesouhlasí s výkladem
stěžovatele, že orgán dozoru by mohl provádět kontrolu pouze v případě, že je v místě kontroly
přítomen statutární orgán či zaměstnanec přímo odpovědný za příslušný kontrolovaný úsek.
Tento výklad by vedl k závěru, že by kontroly v převážné míře nemohly být prováděny vůbec.
Z pohledu žalované je rozhodující skutečnost, že stěžovatel odmítl poskytnout jakoukoli
součinnost při kontrole s odvoláním se na svojí nekompetentnost, aniž by však vyvinul snahu
tento nedostatek odstranit.
[10] Dále se žalovaná vyjádřila konkrétně k jednotlivým kasačním námitkám. K námitce
nezákonného zahájení kontroly, resp. neexistence potřeby „překvapivosti“ následné kontroly,
žalovaná nepopírá, že orgán dozoru může kontrolu předem avizovat, je-li to s ohledem
na předmět kontroly účelné, avšak to ještě nezakládá povinnost všech dozorových orgánů takto
činit. Jistá míra překvapivosti při kontrolách je nutná; v daném případě o to víc, pokud
do skupiny kontrolovaných skutečností spadá také kontrola povinnosti vést vinařskou evidenci
přímo v zařízení, kde se skladují produkty, dle čl. 38 bodu 2 nařízení (ES) č. 436/2009 .
[11] Pokud jde o námitku nezbytnosti přítomnosti kontrolované osoby při kontrole,
poukázala žalovaná na to, že inspektoři požadovali pouze umožnění vstupu do skladu
a předložení vinařské evidence. Naopak, inspektoři nevyžadovali žádné konkrétní informace
týkající se skladování hotových výrobků či vedení evidence. Skutečnost, že stěžovatel nen í
přímo odpovědný za vedení skladu a vinařské evidence, ho ještě nezbavuje povinnosti
poskytnout součinnost. Navíc žalovaná zdůraznila, že stěžovatel nejenže neumožnil přístup
do skladu, ale nevyvinul ani nejmenší snahu o to, aby tento přístup zajistil jinak.
[12] Žalovaná nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že nebyl náležitě poučen o výši sankce
podle §4 odst. 2 s právního řádu. Požaduje-li cit. ustanovení poučení přiměřené a stěžovatel
byl poučen o možném postihu pořádkovou pokutou, zastává žalovaná názor, že požadavek
na přiměřenost poučení o právech a povinnostech byl tím naplněn. V této souvislosti odkazuje
také na osobní poměry stěžovatele (vysokoškolské vzdělání, vedoucí funkce), které dle názoru
žalované předpokládají určité povědomí o tom, v jakých řádech se pořádkové pokuty pohybují,
případně nic stěžovateli nebránilo se na tuto skutečnost přímo doptat inspektorů.
[13] Ostatní námitky stěžovatele považuje žalovaná za pouhé fabulace, anebo odkázala
na vyjádření, která uvedla v průběhu předchozího řízení. S ohledem na tyto skutečnosti
žalovaná navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); vady, kterými byl povinen se zabývat
i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] V projednávané věci zahájili inspektoři správního orgánu I. stupně kontrolu
u Templářských sklepů Čejkovice jako kontrolované osoby (zaměstnavatel stěžovatele) poté,
co ji na základě předchozí kontroly uložili opatření k nápravě . Obsah oznámení o zahájení
následné kontroly, jakož i skutečnost, že stěžovatel k provedení kontroly neposkytl součinnost,
jsou mezi účastníky řízení nesporné. To, co stěžovatel naopak od počátku činí sporným je,
zda oznámení o zahájení kontroly učiněné vůči němu bylo možno považovat za oznámení
kontrolované osobě. K tomu stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu trpí
nepřezkoumatelností. Úkolem zdejšího soudu je tak posoudit, zda krajský soud dospěl
ke správnému závěru, pokud shledal zahájení kontroly za zákonné [kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., IV.B.], resp. zda své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil
[kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., IV.A.]. V další fázi se zdejší soud zaměřil
na námitky, kterými stěžovatel namítá nepřiměřenou výši uložené pokuty a procesní postup,
který jejímu uložení předcházel [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., IV.C.].
[17] Pro úplnost je podstatné též uvést, že několik soudních sporů v současnosti vedou před
zdejším soudem, jakož i Krajským soudem v Brně, samotné Templářské sklepy Čejkovice.
V právě projednávané věci však předmětem řízení nejsou přímo práva a povinnosti tohoto
vinařského družstva jako kontrolované osoby, nýbrž práva a povinnosti stěžovatele, jakožto
člena statutárního orgánu kontrolované osoby, který odmítl poskytnout součinnost správnímu
orgánu při kontrole u kontrolované osoby a byla mu za to uložena pořádková pokuta podle §19
odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění platném do 31. 12. 2010.
IV.A.
Posouzení námitek nepřezkoumatelnosti
[18] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval n ámitkami nepřezkoumatelnosti. Pokud
by byl napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, obecně by to byl důvod,
pro který by musel zdejší soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud
učinil nepřezkoumatelné závěry ohledně otázky oprávnění stěžovatele jednat jménem
či v zastoupení kontrolované osoby v průběhu předmětné kontroly, otázky zneužití správního
uvážení ve vztahu k přiměřenosti uložené sankce, a ohledně polehčujících okolností. Dále
krajský soud vyslovil, že stěžovatel měl v průběhu kontroly právního zástupce, aniž by toto
jakkoliv vyplývalo z učiněných skutkových zjištění. Konečně, stěžovatel považuje
za nepřezkoumatelné též úvahy krajského soudu, pokud jde o otázku zákonnosti výroku
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[19] Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů je vadou
tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatelka
nenamítala, tedy z úřední povinnosti (k tomu srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130,
č. 244/2004 Sb. NSS nebo ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52). Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
jakož i v důsledku jiné vady řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[20] Jde-li o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, kterou uplatňuje stěžovatel,
je odůvodnění rozhodnutí nepřezkoumatelné tehdy, pokud předmětné rozhodnutí neobsahuje
důvody založené na skutkových okolnostech případu, o něž krajský soud opřel své závěry.
Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Za takové vady naopak nelze
považovat dílčí nedostatky odůvodnění, pokud jsou hlavní důvody konkrétních závěrů
z rozhodnutí jasně seznatelné: „S tímto kasačním důvodem je však nutno zacházet obezřetně, neboť
zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními
soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení ( v případě nositelů
veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu
na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.
Proto by ke kasaci rozhodnutí krajského soudu měl Nejvyšš í správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li jeho
nesrozumitelnost jinak než kasací odstranit, tzn., nelze-li nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem,
s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu a účastníků řízení“ (viz rozsudek NSS ze dne
25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013 – 25).
[21] Krajský soud se otázce zákonnosti zahájení kontroly oznámením této skutečnost i
stěžovateli věnoval na s. 16 – 21 svého rozsudku, tj. v rozsahu téměř 5 stran formátu A4.
Pečlivě se přitom zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v žalobě uplatnil. Z převážné části
vycházel z dřívější judikatury zdejšího soudu, zejména rozsudku čj. 2 As 50/2005 - 53,
dle kterého za součást běžného provozního řízení pobočky lze jistě považovat i komunikaci
s orgány veřejné moci, týká-li se její obsah výlučně činnosti pobočky samotné. V rámci citace
v příslušných částech zdůraznil, jakým způsobem se ta která argumentace citovaného rozsudku
NSS vztahuje na případ stěžovatele. Jeho závěry jsou logické a zcela přezkoumatelné, nelze
proto přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti v této otázce.
[22] Pokud jde o přezkoumatelnost závěrů krajského soudu týkajících se sankce, zdejší soud
ani zde neshledal jakékoliv pochybení ze strany krajského soudu. Na s. 26 se krajský soud
jednak věnuje námitce nepoučení o maximální možné pokutě za neposkytnutí součinnosti,
a dále též otázce její přiměřenosti. Z uvedených závěrů jasně vyplývá, z čeho vycházel
(z protokolu o kontrole ze dne 2. 12. 2010) a jakou úvahou se řídil. S tímto závěrem krajského
soudu se navíc zcela ztotožňuje i zdejší soud (k tomu viz blíže bod IV.C., níže).
[23] Námitky nepřezkoumatelnosti ve vztahu k tvrzení o nezohlednění polehčujících
okolností krajský soud vypořádal na s. 29 a částečně na s. 30 napadeného rozsudku, a dále
též v rámci odůvodňování námitky nepřiměřenosti výše udělené pokuty na stranách
bezprostředně předcházejících. Uvedl, že rozhodně nelze považovat za polehčující
tu skutečnost, že kontrola nebyla oznámena předem. K efektivitě kontroly ve zjišťovací fázi
je nutná její překvapivost, aby kontrolovaná osoba nemohla účel kontroly zmařit tím,
že by skutečný stav věcí před jeho zjištěním rychle zaretušovala. Za těchto podmínek proto
nelze ani odkazovat na povinnost stanovenu v §4 odst. 3 správního řádu. Krajský soud
připustil, že okolnost, že stěžovateli dosud nebyla uložena pořádková pokuta , by mohla
být považována za polehčující. Tuto okolnost však správní orgány nezohledňovaly.
V odůvodnění sankce však uvedly, jaká kritéria vzaly do úvahy a jak tyto zvyšují význam deliktu.
Správní orgány k tíži stěžovatele zhodnotily především závažný následek jeho jednání.
Neumožnění vstupu do prostor, kde má být kontrola provedena, patří jistě k nejzávažnějším
způsobům porušení §14 odst. 1 zákona o státní kontrole, který zcela znemožňuje provedení
kontroly. Z tohoto důvodu krajský soud neshledal vybočení z mezí správního uvážení.
[24] Z uvedených závěrů krajského soudu opět jednoznačně vyplývají úvahy, kterými
se při posuzování této otázky řídil. Stěžovatel dostal odpovědi na vznesené ná mitky, které
mu krajský soud poskytl srozumitelným způsobem; fakt, že s nimi stěžovatel nesouhlasí,
nezpůsobuje ještě jejich nepřezkoumatelnost ve smyslu výše citované a dlouhodobě zastávané
judikatury zdejšího soudu.
[25] Stěžovatel namítl, že tvrzení krajského soudu o tom, že měl právního zástupce,
je nepřezkoumatelné. Žádného právního zástupce v té době neměl. Uvedené tvrzení zmínil
krajský soud na s. 26 napadeného rozsudku v rámci rubriky Nepoučení o výši pokuty.
Z protokolu o provedení kontroly jasně vyplývá, že o možnosti uložení pokuty byl poučen
a tuto skutečnost stěžovatel ani nerozporoval. Je sice pravdou, že krajský soud pouze stručně
konstatoval, že stěžovatel měl právního zástupce a že účastníky řízení neomlo uvá neznalost
zákona, tuto stručnost však v daném případě nelze vyložit ja ko nepřezkoumatelnost, která
by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. K tomu je nutno nejdříve podotknout,
že takto učiněná námitka je do jisté míry vytržená z kontextu. Krajský soud zde pouze
konstatoval skutečnost, která má i oporu ve spise, a sice, že se stěžovatel v průběhu kontroly
telefonicky obrátil na právního zástupce Templářských sklepů Čejkovice jako kontrolované
osoby, tj. na osobu, která je profesionálem v oblasti práva, a prokazatelně se s ní radil o dalším
postupu. Nebyl tedy zcela odkázán sám na své laické znalosti či povědomí o právních
pravidlech, které na danou situaci dopadaly, jak se možná stěžovatel snaží naznačit. Samotná
skutečnost, že nešlo o jeho vlastního právního zástupce, proto v tomto kontextu skutečně
význam z pohledu této námitky nemá. Tato námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná.
[26] Napadený rozsudek krajského soudu proto vyhověl nárokům na přezkoumatelnost úvah
citovaných výše v bodech [19] a [20]. Z tohoto pohledu nelze rozsudku krajského soudu ničeho
vytknout. Nejvyšší správní soud nicméně připouští, že vtělení rozsáhlé citace aplikované
judikatury do samotného rozhodnutí krajského soudu není z hlediska přesvědčivosti
napadeného rozsudku vhodného.
[27] Všechny námitky nepřezkoumatelnosti jsou nedůvodné.
IV.B.
Posouzení zákonnosti zahájení kontroly oznámením stěžovateli
[28] Hlavní kasační námitkou stěžovatele je, že nebyl osobou, prostřednictvím které mohla
být zahájena kontrola Templářských sklepů Čejkovice, a to z důvodu, že nebyl oprávněn za toto
vinařské družstvo jednat. Oznámení o zahájení kontroly mu proto nemělo být vůbec
adresováno. Naopak, plánovaná kontrola měla být předem avizována, jak obvykle orgán dozorů
činí v obdobných případech, čímž by byla zajištěna maximální efektivnost kontroly
(tj. přítomnost oprávněné osoby a vinařské evidence).
[29] Z předložených spisů Nejvyšší správní soud zjistil následující pro věc relevantní
skutečnosti. Stěžovatel je obchodním ředitelem a členem představenstva kontrolované osoby
(Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo). Dne 2. 12. 2010 se dostavili zaměstnanci
správního orgánu I. stupně do sídla Templářských sklepů Čejkovice za účelem provedení
kontroly plnění opatření č. P074-70394/10/D02 ze dne 19. 11. 2010 uloženého na základě
předchozích kontrol provedených správním orgánem I. stupně. Z protokolu o výsledku
kontroly č. P076-70394/10 vyplývá, že inspektoři na místě nahlásili kontrolu stěžovateli.
V uvedeném protokolu je dále zaznamenáno, že stěžovatel s odkazem na neoznámení kontroly
s předstihem odmítl vpustit inspektory do výrobních a skladových prostor kontrolované osoby
a předložit vinařskou evidenci bez přítomnosti JUDr. Kratochvíly (zmocněný zástupce).
[30] Z předloženého správního spisu dále vyplývá, že ke kontrole byla jedním z inspektorů
(Ing. P.) přivolána Policie ČR (viz úřední záznam na č. l. 2 správního spisu), za účasti které
inspektoři ústně vyzvali stěžovatele k umožnění vstupu do skladu vín k provedení kontroly
a dalších úkonů s ní spojených. Poté, co se stěžovatel telefonicky spojil s právním zástupcem
kontrolované osoby (není uvedeno jméno osoby), tuto žádost odmítl s tím, že není kompetentní
osobou. Za této situace byl sepsán výše uvedený protokol o průběhu kontroly. Stěžovatel
odmítl možnost si jej nechat přečíst, podepsat a převzít. Následně byl protokol ponechán
v kanceláři Ing. Pastorka a inspektoři opustili sídlo kontrolované osoby.
[31] Poté bylo oznámením ze dne 15. 12. 2010 se stěžovatelem zahájeno správní řízení
pro podezření z porušení povinnosti dle §14 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole.
Dne 1. 2. 2011 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, čj. BC736-4/2010, kterým stěžovateli
uložil pokutu ve výši 50.000 Kč a 1.000 Kč na nákladech řízení. Odvolání stěžovatele zamítla
žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku pro nedůvodnost.
[32] Stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle líčí důvody, proč nebylo možno prostřednictvím
jeho osoby zahájit kontrolu vůči Templářským sklepům a požadovat po něm součinnost
ve smyslu §14 odst. 1 zákona o státní kontrole. Ve své podstatě opakuje shodné námitky, které
uplatnil již v řízení před krajským soudem. Není a ani nikdy nebyl pověřen řízením
kontrolované osoby, ani ke všem úkonům ve smyslu §30 s. ř. a 21 o. s. ř. Vycházel z rozhodnutí
NSS ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 – 53, dle kterého může jít jen o osobu, která
je oprávněna vést pobočku jako celek. Stěžovatel však takové postavení nemá. Dle jeho názoru
mohl být touto osobou pouze generální ředitel Ing. Pastorka nebo výrobní ředitel Ing. M.,
případně zmocněný zástupce JUDr. Kratochvíla. Krajský soud však vyložil tento rozsudek příliš
extenzivním způsobem a neprovedl ani důkazy, které stěžovatel navrhoval a které by prokázaly,
že nebyl oprávněnou osobou. Příslušní inspektoři byli informováni, kdo je vedoucím
kontrolované osoby, byli přítomni i předchozí kontrole. Nelze proto užít §15 zákona
č. 531/1991 Sb., obchodní zákoník. Stěžovatel dodává, že inspektoři se nezdráhali zahájit
kontrolu ani prostřednictvím asistentky stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na dřívější rozsudky krajského soudu (čj. 29 A 127/2010 – 124 a čj. 29 A 128/2010 – 148),
kde bylo konstatováno, že zahájení kontroly prostřednictvím asistentky ředitele bylo předčasné.
Krajský soud tak porušil též zásadu legitimního očekávání. V dané věci se nelze opírat ani o §21
o. s. ř., která vyžaduje doručování do vlastních rukou. Takovou osobou však není stěžovatel.
[33] Stěžovatel připustil jistou nutnost překvapivosti výkonu státní kontroly, ta však
má své meze a lze je využívat jen tam, kde je zcela nezbytná – jinak jde o porušení zásady
přiměřenosti a legality. Přestože zákon výslovně nestanoví povinnost oznámit kontrolu předem,
z výše uvedené zásady lze tento postup dovodit. Obvyklá praxe kontrolních orgánů je,
že k součinnosti vyzývají předem. K zajištění maximální efektivity kontroly bylo zcela v souladu
se zákonem, aby správní orgán I. stupně kontrolu předem avizoval. Obdobná kontrola byla
provedena 29. 11. 2010, kdy bylo orgánu sděleno, že vinařskou evidenci má Ing. M.
k dopracování. Aby nedošlo ke zmaření kontroly nepřítomností M., správní orgán měl avizovat
předem a současně by byla možnost zajistit přítomnost vinařské evidence. Kontrola
z 2. 12. 2010 však předem avizována nebyla. Za této situace nelze stěžovatele nutit
k poskytování součinnosti, na kterou nemohl reagovat. Takovýto postup by bylo lze označit
za šikanózní. Pokud správní orgán kontrolu předem neavizoval, postupoval též v rozporu s §4
odst. 3 s. ř. Dále stěžovatel spekuluje o důvodnosti a legitimitě momentu překvapivosti.
[34] Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, že fyzická přítomnost zástupce
kontrolované osoby při kontrole nebyla nezbytná. Navíc se domnívá, že samotná kontrola
by nic neprokázala, inspektoři by nebyli schopni se ve skladu orientovat a pokud by v důsledku
toho učinili nesprávná zjištění, bylo by to k tíži stěžovatele. Závěry krajského soudu prý kladou
na stěžovatele nemístné požadavky co by měl a neměl vědět, aniž by si krajský soud učinil
jakékoliv skutkové zjištění o tom, jak je organizace těchto záležitostí u Templářských sklepů
Čejkovice zajištěna. Stěžovatel tyto závěry považuje dokonce za nepřípustný zásah soudu
do vnitřních záležitostí kontrolované osoby.
[35] K tomu zdejší soud uvádí následující.
[36] Podle §14 odst. 1 zákona o státní kontrole [k]ontrolované osoby jsou povinny vytvořit základní
podmínky k provedení kontroly, zejména jsou povinny poskytnout součinnost odpovídající oprávněním
kontrolních pracovníků uvedeným v §11 písm . a) až f) a h) tohoto zákona. Fyzické osoby nemají povinnost
podle §11 písm. d) tohoto zákona v případech, kdyby jejím splněním způsobily nebezpečí trestního stíhání sobě
nebo osobám blízkým. Ustanovení §19 odst. 1 cit. zákona stanoví, že [f] yzické osobě, která způsobila,
že kontrolovaná osoba nesplnila povinnost podle §14 tohoto zákona, může kontrolní orgán uložit pořádkovou
pokutu až do výše 50 000 Kč , přičemž tuto může uložit opakovaně a úhrn takto uložených
pořádkových pokut nesmí přesáhnout částku 200.000 Kč (§19 odst. 2).
[37] Obecně je za kontrolovanou osobu nutno považovat fyzické nebo právnické osoby,
které podléhají kontrole. Tímto ustanovením je vyjádřena snaha zaručit kontrolovaným osobám,
aby kontrola neproběhla zcela bez jejich vědomí. Smyslem a účelem kontrol však,
tak jak konstatoval i krajský soud v napadeném rozsudku, je též využití momentu překvapení
kontrolované osoby, která musí operativně reagovat na požadavky inspektorů při provádění
kontroly.
[38] Pokud jde o povinnost poskytnout součinnost odpovídající oprávnění kontrolních
pracovníků dle §11 písm. a) zákona o státní kontrole (tj. oprávnění vstupovat do objektů,
zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor kontrolovaných osob, pokud souvisí
s předmětem kontroly), ze zákona o státní kontrole, „výslovně nevyplývá, že kontrolovaná osoba musí
být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly. Skutečná kontrola má totiž význam a smysl pouze tehdy, pokud
se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolova né osoby ve všech
případech by proto mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci“ (rozsudek
NSS ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 As 43/2004 - 51, č. 719/2005 Sb. NSS). Jinými slovy, pokud bylo
možné zajistit smysl a účel kontroly jinak, nebylo nezbytné, aby při jejím provádění
byl přítomen přímo statutární orgán kontrolované osoby oprávněný za kontrolovanou osobu
jednat. Navíc nelze odhlédnout ani od skutečnosti, kterou poznamenal krajský soud,
že stěžovatel není řadový zaměstnanec kontrolované osoby, ale přímo člen představenstva
družstva, tj. statutárního orgánu kontrolované osoby. Z tohoto pohledu se proto námitka
stěžovatele jeví jako zcela účelová. Skutečnost, že stěžovatel bez dalších členů představenstva
není oprávněn samostatně za družstvo jednat, je bezvýznamná ve vztahu k povinnosti podle
cit. §14 odst. 1 zákona o státní kontrole. Se závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud
naprosto ztotožňuje.
[39] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem rovněž v tom, že nepřítomnost
zmocněnce kontrolované osoby (JUDr. Kratochvíla, advokát) při kontrole nebyla překážkou
provedení kontroly. Navíc, inspektoři stěžovatele poučili o možnosti přizvat zmocněnce
ke kontrole. Ten, ač se zmocněncem telefonicky komunikoval, tuto možnost nevyužil.
[40] Odkazuje-li stěžovatel na předchozí rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne
6. 3. 2012, čj. 29 A 127/2010 – 124 a čj. 29 A 128/2010 – 148, je především nezbytné
stěžovatele upozornit, že tato rozhodnutí byla následně zrušena v řízeních o kasačních
stížnostech (rozsudky NSS ze dne 22. 11. 2012, čj. 3 As 50/2012 – 44, a ze dne 30. 1. 2013,
čj. 3 As 55/2012 – 43), a v těchto věcech byla vydána nová rozhodnutí krajského soudu.
Pochybení stěžovatelky zdejší soud v rozsudku čj. 3 As 55/2012 – 43 neshledal podstatným,
neboť generální ředitel se s obsahem tohoto opatření prokazatelně seznámil. Navíc,
argumentace ohledně asistentky obchodního ředitele (konkrétně asistentky stěžovatele)
se vztahovala k oznámení přijatého opatření po provedení kontroly (tedy k otázce doručování),
nikoliv samotné kontroly. Šlo tedy o úkon správního orgánu, který bylo nutno adresovat právě
a jen osobám oprávněným jednat jménem nebo v zastoupení kontrolované osoby. V nyní
posuzovaném případě však o takový úkon ze strany správního orgánu nejde. Šlo pouze
o požadavek předložení vinařské evidence a umožnění vstupu do skladových a výrobních
prostor, nikoliv pomoc při hledání či poskytnutí odborného vyjádření. Nebyl proto důvod
pochybovat, že stěžovatel měl kompetenci inspektorům tuto součinnost poskytnout.
[41] Opačný výklad by zcela znemožnil provádění kontrol, a to jednoduše tak,
že by se statutární orgán kontrolované osoby vyhýbal kontrolám pouhým tvrzením,
že se na daném místě nenachází. Tím by se zmařil smysl a účel zákona o státní kontrole. To jistě
zákonodárce přijetím uvedeného zákona nezamýšlel.
[42] Stěžovatel dále namítal, že správní orgán měl kontrolu avizovat předem, aby nedošlo
ke zmaření kontroly nepřítomností výrobního ředitele M. Za této situace nelze stěžovatele nutit
k poskytování součinnosti, na kterou nemohl reagovat. Takovýto postup by bylo možno označit
až za šikanózní.
[43] Nejvyšší správní soud s touto úvahou stěžovatele nesouhlasí. Ve věcech Templářských
sklepů Čejkovice jako kontrolované osoby bylo krajským soudem již opakovaně vysloveno,
že povinnost předchozího oznámení kontroly zákon o státní kontrole nestanoví.
Z předložených spisů ve věcech kontrolované osoby vyplývá, že správní orgán při provádění
řádných kontrol u této kontrolované osoby obvykle tuto kontrolovanou osobu vyzývá
k součinnosti samostatnou výzvou předem. Činí-li tak, jde pouze o jistou jeho praxi, která
jde nad rámec zákona a zřejmě sleduje účel hospodárnosti a efektivity kontroly. V žádném
případě však nelze očekávat, že orgány dozoru budou kontrolovanou osobu (v této věci
stěžovatele) vždy na své zamýšlené kroky upozorňovat. O to víc to platí za situace,
kdy šlo o následnou kontrolu, která musela být stěžovateli i kontrolované osobě předvídatelná,
neboť v předchozí fázi řízení byla uložena určitá opatření k nápravě zjištěného stavu
v podnikání kontrolované osoby. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nemohl
být nucen k součinnosti, ani s jeho tvrzením, že ze strany správního orgánu I. stupně
šlo o šikanózní jednání. Naopak, výklad stěžovatele směřuje k absurdnímu závěru, že by orgány
dozoru byly povinny subjekty vždy předem upozornit na zamýšlenou kontrolu, jinak mají tyto
subjekty právo odmítnout součinnost. Lze si jistě představit celou řadu typových situací,
kde by takovýto požadavek popřel jakýkoliv rozumný smysl ko ntroly, která někdy musí
být ze své podstaty překvapivá. Stěžovatelova argumentace tedy nejenže nemá oporu v žádném
ustanovení zákona o státní kontrole, ale je s ním v jasném rozporu.
[44] Ostatní námitky, jako např. tvrzení, že samotná kontrola by nic neprokázala, inspektoři
by nebyli schopni se ve skladu orientovat, jakož i t vrzení, kterými se stěžovatel snaží zpochybnit
důvodnost a legitimitu momentu překvapení, považuje zdejší soud za spekulativní a účelovou
polemiku stěžovatele, která se s ohledem na výše uvedené míjí s předmětem tohoto řízení.
Otázka, zda by něco inspektoři ve skladu byli bývali nalezli, zda by tam byli schopni
se orientovat, by byla posuzována v jiném řízení. Rozhodně není na stěžovateli, aby na základě
takovýchto zcela spekulativních argumentů kontrolu znemožnil.
[45] Námitky stěžovatele ohledně nezákonnosti zahájení kontroly, jejího neoznámení
a nezbytnosti přítomnosti zmocněnce při provádění kontroly jsou proto nedůvodné.
[46] Stěžovatel taktéž namítá nesprávnou aplikaci §301 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, neboť dopadá do vnitřního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Z tohoto ustanovení nelze dovozovat povinnosti vůči správnímu orgánu. Tato námitka
je z pohledu zdejšího soudu zcela nesrozumitelná, neboť krajský soud ustanovením zákoníku
práce na žádném místě napadeného rozsudku neargumentuje. Z tohoto důvodu jí zdejší soud
neposuzoval.
IV.C.
Posouzení námitek týkajících se výše uložené sankce a postupu při jejím uložení
[47] Stěžovatel tvrdí, že nebyl poučen o výši pokuty, která mu mohla být uložena a takový
postup shledává nezákonným. Odmítá závěr krajského soudu, že správní orgán I. stupně
ho nemusel poučit o výši pokuty, neboť měl stěžovatel zástupce a neznalost zákona
ho neomlouvá. Poukazuje na současné znění protokolů o kontrole kontrolního orgánu, kde toto
poučení již zahrnuto je. Zásada, že neznalost zákona neomlouvá, je dle stěžovatele objektivně
nesplnitelná. Je překvapivé, že takový závěr učiní soud vůči právnímu laikov i. Tato zásada
je dle stěžovatele již překonána. Z tohoto důvodu obsahuje správní řád povinnost správních
orgánu poskytovat náležité poučení, takového poučení se stěžovateli nedostalo.
[48] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Jak již bylo zmíněno výše, krajský soud
se otázkou povinnosti poučit stěžovatele o konkrétní výši maximální možné pokuty zabýval
na s. 26 napadeného rozsudku. Krajský soud uvedl, že na zaprotokolování formulace poučení
s odkazem na §19 odst. 1 zákona o státní kontrole, aniž by byla uvedena konkrétní výše
maximální pokuty, neshledal pochybení.
[49] Je pravdou, že by bylo vhodnější, pokud by správní orgán stěžovatele poučil
i o konkrétní maximální možné výši pokuty. Pokud správní orgán I. stupně stěžovatele poučil
o možnosti uložení pokuty za neposkytnutí součinnosti současně s výslovným odkazem
na konkrétní ustanovení zákona o státní kontrole (v tomto případě na §19 odst. 1), nebyl dále
nezbytně povinen stěžovateli sdělovat konkrétní výši maximální možné výše pokuty. V tomto
případě bylo skutečně takové poučení postačující, neboť přímo odkazuje na konkrétní
ustanovení zákona a tento je veřejně stěžovateli dostupný. Ostatně, i kdyby tuto informaci
stěžovatel měl, lze si jen stěží představit, že by teprve z ní odvozoval své rozhodnutí,
zda se dopustí porušení jasně stanovené a nesporné povinnosti poskytnout součinnost,
či nikoliv.
[50] Zdejšímu soudu v této souvislosti není ani zřejmé, co vede stěžovatele k závěru,
že zásada „neznalost zákona neomlouvá“ byla již překonána, příp. že se jí již není potřeba řídit.
Všechny právní předpisy vyhlášené ve Sbírce zákonů jsou součástí právního řádu ČR a jsou
závazné pro všechny stejně, tj. i pro stěžovatele. Tato zásada znamená v podstatě povinnost lidí,
kteří se nacházejí v určité právně relevantní situaci, seznámit se s právními dopady svého
jednání, a to případně dle okolností též ve spolupráci s osobou práva znalou. Stěžovatel
byl ostatně nejen v kontaktu s inspektory, kteří mu poskytli poučení, ale telefonicky
též s právním zástupcem kontrolované osoby (více k tomu bod [25] shora). Jak inspektorů,
tak právního zástupce se mohl na přesnou výši hrozící pokuty jistě dotázat.
[51] Stěžovatel dále zpochybňuje přiměřenost sankce. Došlo prý k zneužití správního
uvážení, zejména nebyly zohledněny okolnosti, za kterých byla uložena. Stěžovatel postrádá
individualizaci pokuty, nebylo přistoupeno k odstupňování pokuty v rámci stanoveného
rozmezí. Nedostatečnost se pokusila napravit žalovaná, ani její rozhodnutí však není
vyčerpávající. Své zdůvodnění postavila pouze na přitěžujících okolnostech. Krajský soud však
shledal minimálně tu polehčující okolnost, že stěžovateli předtím nebyla nikdy pokuta uložena.
Za další polehčující okolnosti, stěžovatel považuje tyto: i) kontrola nebyla avizována předem;
ii) kontrolovaná osoba se bránila proti kontrolním postupům všemi zákonnými prostředky.
[52] K tomu soud podotýká, že kontrola být avizována předem nemusí, a při kontrolní
činnosti bude naopak obvyklé, že avizována předem nebude (více viz bod [43] shora).
Standardní postup kontrolujícího tedy nemůže být pole hčující okolností pro toho,
kdo povinnost podle zákona porušil. Pokud dále stěžovatel jako „polehčující okolnost“ uvádí,
že se kontrolovaná osoba bránila proti kontrolním postupům všemi zákonnými prostředky,
je zdejšímu soudu nesrozumitelné, co se tím míní. Není patrno, proč tato skutečnost působí
ve vztahu k jednání stěžovatele jako polehčující.
[53] Otázkou přiměřenosti sankce se zdejší soud v minulosti již zabýval. Například
v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012 - 36, č. 2671/2012 Sb. NSS ( Asociace užité grafiky
a grafického designu), konstatoval: „Soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko
přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle §78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí
nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgáne m uložená sankce zjevně
nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle §78 odst. 1 s. ř. s. by byl dán pouze
tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil
ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku,
správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“ Soudy
přitom při aplikaci §78 odst. 1 neposuzují spravedlnost pokuty, ale podmínky jejího uložení,
včetně přezkoumatelnosti odůvodnění a meze správního uvážení.
[54] V daném případě se zdejší soud v zásadě ztotožňuje s uvedenými závěry krajského
soudu. Správní orgány byly ve smyslu §62 odst. 3 správního řádu povinny dbát, aby uložená
pokuta nebyla v hrubém nepoměru k závažnosti následku a k významu předmětu řízení.
K majetkovým a osobním poměrům pachatele deliktu při uklá dání pokuty lze přihlédnout
jen tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta
mohla mít likvidační charakter (usnesení rozšířeného senátu N SS ze dne 20. 4. 2010,
čj. 1 As 9/2008 – 133, č. 2029/2010 Sb. NSS). Sám stěžovatel likvidační charakter uložené
pokuty ve správním řízení ani v žalobě netvrdil, v žalobním řízení v replice k vyjádření
žalovaného jen uvedl, že není jasné, jak žalovaný dospěl k tomu, že pokuta likvidační není.
Sám však nikdy netvrdil, že by pokuta vůči němu skutečně likvidační byla, nedoložil ani žádné
údaje o svých osobních a majetkových poměrech, z nichž by soud mohl vycházet. K tomu
lze proto jen odkázat na právní názor rozšířeného senátu v cit. usnesení čj. 1 As 9/2008 – 133:
„Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje
zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto
poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě
pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení
pachatele či jeho podnikání“ (bod 31). Soud opakuje, že stěžovatel nikdy netvrdil, a to ani nyní
v kasační stížnosti, svoje existenční ohrožení pokutou. Ani správní orgán takovéto podezření
z logiky věci neměl, neboť stěžovatel je vysoce postavený manažer vinařského družstva. Bylo
na stěžovateli, aby takovéto teze konkrétními tvrzeními a důkazy vyvrátil, což však neučinil.
[55] Stěžovatel dále namítá, že správní orgán porušil pravidlo dvojího přičítání ve v ztahu
k přitěžující okolnosti – nevpustil inspektory, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné
skutečnosti. Kritériem však dle stěžovatele není objektivní překážka . Ze zákona nevyplývá,
že by byla osoba povinna své případné protiprávní chování zdůvodňovat. Lze si dále představit
mnohem závažnější jednání, pro které lze takovou pokutu uložit. Krajský soud ani správní
orgány se nezabývají úmyslem zákonodárce a smyslem zákonného rozpětí. Nejvyšší hranici
ponechává zákonodárce pro ty nejzávažnější případy, tj. škodě na zdraví nebo úmrtí
spotřebitele, či v případě opakovaného závažného neposkytnutí součinnosti. Nutno přihlédnout
i k tomu, že v případě umožnění přístupu inspektorů do skladu by tito nezjistili prakticky nic.
Řádné zdůvodnění postupu správních orgánů při udělování pokuty absentuje.
[56] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že kritérium objektivní překážky za skutkového
stavu, který byl v projednávaném případě, je zcela relevantním kritériem pro stanovení výše
pokuty. Správní orgány a soud hodnotily skutečnost, že stěžovatel neposkytl součinnost,
ač to byla jeho povinnost. Zdůraznily, že mu přitom nebránily jiné okolnosti, které by byly
natolik závažné, že by mohly vůči stěžovateli působit jako „polehčující“ nebo „omluvitelné“ ,
pokud jde o jeho zákonné povinnosti. Z prokázaného skutkového stavu, který zůstal mezi
účastníky řízení nesporný, je zřejmé, že stěžovatel nevyvinul ani žádnou jinou snahu k tomu,
aby mohla být kontrola plnění opatření provedena. To znamená, že nejenže odmítl poskytnout
součinnost sám, aniž by existovaly důvody, pro které by to po něm nebylo spravedlivé
požadovat, ale nepokusil se ani zajistit osobu jinou, která by dle jeho právního názoru byla
oprávněna vpustit inspektory do prostor, které měly být předmětem kontroly . Nepokusil
se ani jinak vytvořit základní podmínky k provedení kontroly, odpovídající oprávněním
kontrolních pracovníků, jak to požaduje §14 odst. 1 zákona o státní kontrole. Tím jednoznačně
porušil uvedenou povinnost. Jak správně uvedl krajský soud, kontrola navazo vala na kontrolu
předchozí, proto mělo odepření stěžovatele poskytnout součinnost obzvlášť závažný charakter.
Takové jednání stěžovatele navíc může vést k důvodné domněnce, že uložené opatření nebylo
splněno. Jeho naprosto ničím nepodložená spekulace, že inspektoři by v případě provedení
kontroly stejně nic nezjistili, je pro řízení o pořádkové pokutě zcela irelevantní.
[57] Stěžovatel dále zpochybňuje též závěr krajského soudu o moderaci sankce.
Ten je prý v příkrém rozporu s obdobnými rozhodnutími NSS a ÚS (např. rozsudek
čj. 7 As 72/2009 – 72, usnesení rozšířeného senátu čj. 1 As 9/2008, a nálezy sp. zn. Pl ÚS 3/02,
Pl. ÚS 38/02, či Pl. ÚS 12/03). Postih uložený stěžovateli je dle jeho názoru zjevně
nepřiměřený.
[58] K tomu zdejší soud uvádí následující. Podle §78 odst. 2 s. ř. s. [r]ozhoduje-li soud o žalobě
proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou -li důvody pro zrušení
rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, u pustit od něj nebo jej snížit
v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel
správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl- li
takový postup žalobce v žalobě. Všechny uvedené podmínky musí být přitom splněny současně.
[59] Krajský soud jasně a srozumitelně uvedl důvody, pro které dospěl k závěru, že uložená
pokuta nebyla ve zjevně nepřiměřené výši a nebyla pro stěžovatele likvidační. V takovém
případě nebyly dány podmínky pro snížení nebo upuštění od pokuty. Z odůvodnění krajského
soudu je zcela zřejmé, že pečlivě zohledňoval dosavadní judikaturu zdejšího soudu k této otázce
(zejména pak rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 22/2012 - 23). Rovněž má za to,
že byl shromážděn dostatek důkazů, které prokazují, že se s těžovatel dopustil porušení
své povinnosti, za které lze uložit pořádkovou pokutu, že jednán í stěžovatele bylo v rozporu
se zákonem a že okolnosti případu a následek, který tím byl způsobem, má závažnější povahu
oproti situaci, pokud by se jednalo „pouze“ o počáteční kontrolu.
[60] Konečně, stěžovatel uplatnil námitky týkající se vad výroku rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. Ani v této otázce se zdejší soud neztotožnil s argumentací stěžovatele.
Stěžovatel od počátku věděl, co mu je kladeno za vinu, v jakém jeho jednání spatřoval správní
orgán I. stupně porušení povinnosti poskytnout součinnost. Výroky, jejichž
nepřezkoumatelnost stěžovatel napadá, jsou formulovány jasně, přesně odkazují na příslušná
ustanovení zákona, podle kterých je pokuta ukládána, je v ni ch označena osoba stěžovatele
a výslovně jednání, kterým se dopustil porušení povinnosti poskytnout součinnost, tj. „ když
inspektorům SZPI nebyl umožněn vstup do skladu hotových výrobků, ve kterém měly být provedeny kontrolní
úkony – kontrola plnění opatření č. P074-70394/10/C, D a když nebyla předložena vinařská evidence.“
Není proto pravdou, že uvedený výrok je pokud jde o konkrétní vymezení jednání stěžovatele
nepřezkoumatelný a tuto námitku považuje zdejší soud za účelovou.
[61] I tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[62] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[63] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalované
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady přesahující její obvyklou činnost, a proto
jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu