ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.76.2014:34
sp. zn. 1 As 76/2014 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobce: V. K.,
zastoupen Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, odbor územního plánování a
stavebního řádu, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 2. 2. 2012, sp. zn. OÚPSŘ 381/2011-330-rozh., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2014, č. j. 30 A 16/2012 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Jilemnice vydal dne 30. 4. 2004 rozhodnutí o umístění stavby rodinného
domu, č. j. ÚPSŘ/9/2004/Fi, a dne 21. 6. 2004, rozhodnutí č. j. ÚPSŘ/374/2004/Fi,
o dodatečném povolení stavby rodinného domu na pozemcích pozemkové parcely č. 434/1,
741/1, 742/, v k. ú. Benecko a pozemkové parcely č. 869/8 v k. ú. Horní Štěpanice,
s tím, že stavba rodinného domu o základních půdorysných rozměrech 11,0 x 11,0 m bude
umístěna na pozemku pozemková parcela č. 869/8 v k. ú. Horní Štěpanice tak, že západní strana
domu bude vzdálena cca 6 metrů od společné hranice pozemků ppč. 869/8 a 1554, jižní strana
domu bude vzdálena cca 15 m od severní strany rodinného domu čp. 41, východní strana domu
bude vzdálena cca 21 m od západní stěny rodinného domu čp. 40 pozemku ppč. 869/8
v k. ú. Horní Štěpanice (dále jen rodinný dům).
[2] Žalobce (stěžovatel) je vlastníkem pozemku parc.č. st. 99/2 - zastavěná plocha a nádvoří
a budovy čp. 29 – rodinný dům - postavené na pozemku parc.č. st. 99/2 v k. ú. Horní Štěpanice
(dále jen nemovitosti stěžovatele). Ve stavebním řízení se stěžovatelem nebylo jednáno
jako s účastníkem a žádné ze shora uvedených rozhodnutí městského úřadu mu nebylo doručeno.
[3] Stěžovatel proto požádal dne 4. 11. 2011 o jejich zaslání; dne 23. 11. 2011 podal proti
oběma rozhodnutím odvolání, ve kterém namítl, že s ním ve stavebním řízení nebylo jednáno
jako s účastníkem řízení, ačkoli nemovitosti v jeho vlastnictví svou hranicí sousedí s pozemkem
ppč. 869/8, na němž se nachází cesta vedoucí z veřejné komunikace k pozemkům stěžovatele.
Stěžovatel tuto cestu dlouhodobě užívá.
[4] Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. OÚ PSŘ 381/2011-330-rozh.,
bylo odvolání stěžovatele zamítnuto pro nepřípustnost s tím, že jej podala osoba, která
k tomu není oprávněna. Proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel podal žalobu ke Krajskému
soudu v Hradci Králové, o které bylo zamítavě rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 30
A 16/2012 - 57.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností pro nepřezkoumatelnost
z důvodu jiných vad řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a současně pro nezákonnost,
vyplývající z nesprávného posouzení právní otázky účastenství stěžovatele v řízení o umístění
stavby a v řízení o dodatečném povolení stavby a otázky včasnosti podání odvolání proti těmto
rozhodnutím podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Pokud jde o jiné vady řízení, namítl stěžovatel, že soud je povinen přezkoumat napadené
rozhodnutí správního orgánu pouze v mezích žalobních bodů. Ačkoli otázka včasnosti podaného
odvolání nebyla žalobou vymezena, krajský soud se vyjádřil k důvodům, pro které podané
odvolání nelze považovat za včasné. V důsledku tohoto postupu byl stěžovatel připraven o jednu
instanci, tím soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.
[7] Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud s uvedeným názorem stěžovatele neztotožnil,
poukázal na rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118. Krajský soud dovodil,
že stěžovatel měl o existenci stavby v jeho sousedství, kolem níž dnes a denně léta chodil a jezdil,
povědomost, která mu umožňovala bránit se proti tvrzeným zásahům již dříve. Stěžovatel,
jako opomenutý účastník, nemohl podat odvolání dříve, dokud mu nebyl znám obsah
rozhodnutí. V nezbytném rozsahu, vymezeném uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního
soudu, se stěžovatel seznámil s obsahem napadených rozhodnutí stavebního úřadu až po té,
co mu byly na jeho žádost ze dne 4. 11. 2011 zaslány. Odvolání podal včas.
[8] Nesprávné posouzení právní otázky stěžovatel spatřuje ve vadném rozhodnutí
o účastenství žalobce ve stavebním řízení. Stěžovatel je vlastníkem sousedních nemovitostí
tj. pozemku parc.č. st. 99/2 a rodinného domu čp. 29 v k. ú. Štěpanice. Jako tzv. mezující soused
by dle zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu měl být účastníkem
řízení vždy, neboť z povahy věci (společné hranice) umístěním stavby budou jeho právem
chráněné zájmy dotčeny nejvíce. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005,
sp. zn. III. ÚS 609/04. Dále namítl, že za účastníka řízení měl být pokládán i z hlediska
materiálního, neboť na svém vlastnickém právu mohl být dotčen umístěním stavby blízko jeho
pozemku. Možné dopady, zejména různé imise pocházející ze stavby měly být ve správních
řízeních detailně řešeny za účasti stěžovatele. Reálnost rizik a možnost negativních vlivů
konkrétní stavby, bez ohledu na její typ, musí být prokázána anebo vyvrácena v řízení o umístění,
eventuelně odstranění stavby. Žalovaný je však v rozporu se zákonem posoudit nemohl, pokud
byl stěžovatel vyloučen z účasti na správním řízení.
[9] Práva stěžovatele jsou umístěním a užíváním stavby objektivně dotčena. Rodinný dům
je využíván jako penzion, v zimním období je žalobci zamezován přístup k jeho nemovitostem.
[10] Žalovaný k podané kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel nebyl na svých vlastnických
ani procesních právech zkrácen. Oba správní orgány postupovaly ve stavebním řízení v souladu
se stavebním zákonem i správním řádem. Rozhodnutí krajského soudu má oporu ve zjištěných
skutečnostech a žalovaný se s výrokem i odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuje.
III. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
[11] Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu. Z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného vyplývá, že stěžovatel nemá žádné věcné právo k pozemku, na kterém se nachází
stavba rodinného domu a tato stavba nebyla umístěna „v trase údajné veřejně přístupné účelové
komunikace“. Stěžovatel nedoložil smlouvu nebo jiný doklad o právu užívat pozemkovou parcelu
č. 869/8 pro příjezd ke svým nemovitostem. Stěžovatel poukazoval na notářský zápis ze dne
3. 7. 1981 obsahující prohlášení předchůdců současných vlastníků pozemku pozemková parcela
č. 869/8, kteří stěžovateli udělili souhlas komunikaci užívat jako průjezd, nicméně veřejné zájmy
v oblasti správy pozemních komunikacích hájí silniční správní orgány, v tomto případě Obec
Benecko, která účastníkem územního řízení byla a žádné výhrady nevznesla. Krajský soud
nezpochybnil závěr žalovaného, že stěžovatel nebyl a objektivně ani být nemohl přímo dotčen
na svých vlastnických právech s ohledem na vzdálenost umístěné stavby rodinného domu
od jeho nemovitostí. Nebyly namítány ani dopady do práva na příznivé životní prostředí v místě,
kde stěžovatel žije.
[12] Po provedeném dokazování krajský soud dospěl k závěru, že jediným problémem
je provoz na přístupové cestě k nemovitostem stěžovatele. Poukázal na vyjádření stěžovatele,
který popsal, v čem tento problém spočívá. Rodinný dům užívá rodina P. nikoli za účelem
bydlení, ale nabízí jej k pronájmu jako penzion. Hosté P. přístupovou cestu používají, parkují zde
vozidla, děti zde staví bobovou dráhu, v zimních měsících není odklízen sníh. To vše komplikuje
přístup stěžovatele k jeho nemovitostem. Krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel se písemně
obrátil dne 14. 3. 2005 na Obecní úřad Benecko a dne 8. 7. 2005 na silniční správní orgán obce,
v nichž poukazoval, že stavbou rodinného domu se prostor pro odklízení sněhu na komunikaci
zmenšil a popisoval obtíže spojené s přístupem po veřejné komunikaci.
[13] Na základě zjištěného skutkového stavu krajský soud dospěl k závěru, že stěžovateli
postavení účastníka řízení nepříslušelo. Dále s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne
17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118, uzavřel, že stěžovatel sice předmětná rozhodnutí k dispozici
neměl, ale v důsledku faktické realizace stavby v jeho sousedství se mohl bránit tvrzeným
zásahům do svých práv již před lety a pokud tak neučinil, nelze, než na podané odvolání pohlížet
jako na opožděné.
IV. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační
stížnost není důvodná.
[15] Námitka nezákonnosti rozsudku pro nesprávné posouzení otázky účastenství stěžovatele
ve stavebním řízení neobstojí. Samotná stavba rodinného domu do práv stěžovatele nijak
nezasáhla. Soud poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, ze dne 27. 4. 2007,
č. j. 57 Ca 15/2006 - 38, [Sb. NSS 1299/2007], podle kterého „[j]estliže někdo tvrdí, že s ním má být
v řízení podle §34 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 jednáno jako s účastníkem řízení, musí především
specifikovat své právo potencionálně zasažené rozhodnutím a chráněné právními předpisy a své tvrzení opřít
o konkrétní skutkové důvody. Nepřiznání účastenství takové osobě předpokládá, že se správní orgán bude
zabývat každým dílčím důvodem, o který osoba domáhající se účastenství své tvrzení opírá, a že kvalifikovaným
způsobem vyvrátí opodstatněnost každého jednotlivého důvodu, a tím správnost celého tvrzení.“ V projednávané
věci se správní orgán s nepřiznáním účastenství na řízení vypořádal až na základě stěžovatelem
podaného odvolání, avšak podstata věci, spočívající v povinnosti stěžovatele specifikovat
své právo rozhodnutím zasažené, se nemění.
[16] Omezení, o němž stěžovatel hovoří, se týká užívání komunikace na pozemkové parcele
č. 869/8. Podle §34 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění účinném do 1. 7. 2006 byl účastníkem územního řízení o umístění
stavby a o využití území, navrhovatel a dále osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva
k pozemkům nebo stavbám na nich, včetně sousedních pozemků a staveb na nich, mohou být
rozhodnutím přímo dotčena. Výkladem tehdy platného §34 odst. 1 stavebního zákona
se Nejvyšší správní soud i Ústavní soud ČR zabývaly opakovaně. Podle rozsudku zdejšího soudu
ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 16/2008 - 48,: „[n]eurčitý právní pojem „přímo dotčen na vlastnickém právu“
ve smyslu §34 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 je nutno interpretovat vždy s ohledem na okolnosti
spočívající v povaze umísťované stavby a jejích možných dopadech na okolí.“ Z nálezu Ústavního soudu
ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99 (č. 96/2000 Sb.), a nálezu ze dne 3. 8. 2000,
sp. zn. II. ÚS 59/99 (Sb. ÚS sv. 19, str. 107), vyplývá, že správní orgán musí posoudit
v konkrétním případě dané okolnosti spočívající v povaze stavby a jejích dopadech na okolí
a přistupovat k určení okruhu účastníků řízení individuálně. Ústavní soud dále uvedl, že pouze
extenzivní výklad §34 odst. 1 stavebního zákona lze považovat za souladný s ústavním pořádkem
(viz nález ÚS ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04, Sb. ÚS sv. 37, str. 97, obdobně
též rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 27/2006 - 70).
[17] Citované ustanovení stavebního zákona definuje účastníka stavebního řízení jako osobu,
jejíž vlastnické (nebo jiné) právo k pozemku nebo stavbě může být bezprostředně dotčeno
rozhodnutím o umístění stavby. Z rozsáhlé judikatury, na níž soud shora odkazuje, vyplývá,
že termín „přímo dotčen na vlastnickém právu“ je neurčitým právním pojmem, v každém
konkrétním projednávaném případě musí správní orgán individuálně posoudit povahu stavby
a její možné dopady na okolí. Stěžovatel splňuje podmínku vlastnického práva k pozemkům
a stavbě, k bezprostřednímu ohrožení jeho práva však umístěním, ani dodatečným povolením
stavby dojít nemohlo. Stěžovatel namítl, že mohl být na svém vlastnickém právu ohrožen
„různými imisemi“ a již proto s ním mělo být jednáno jako s účastníkem řízení. Konkrétně
však v podané žalobě nespecifikuje, o jaké imise se mělo jednat a vznesenou námitku soud
musí odmítnout jako zcela nekonkrétní. Zásadní argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení,
že je omezován v přístupu na svůj pozemek. Jak vyplývá ze zjištění krajského soudu, stěžovatel
užívá k příjezdu na svůj pozemek komunikaci, umístěnou na pozemkové parcele č. 869/8. Tento
pozemek není ve vlastnictví stěžovatele. Skutečnost, že po té, co byla stavba rodinného domu
ukončena, využívají hosté majitelů domu cestu na tomto pozemku k parkování a jejich děti si zde
v zimě budují bobovou dráhu, nezakládá právo stěžovatele na účast ve stavebním řízení, neboť
tyto skutečnosti nelze označit za dopady stavby na její okolí. Ani judikatorně vynucovaný
extenzivní výklad §34 odst. 1 zákona nemůže nic změnit na skutečnosti, že pokud majitel
rodinného domu neodklízí na svém pozemku sníh, nechává zde parkovat vozy svých hostů a hrát
si jejich děti, činí tak o své vůli a nejde o vlivy stavby, která na jeho pozemku stojí.
[18] Případná není ani námitka stěžovatele, že pro nesprávný postup krajského soudu bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud nad rámec žalobních bodů dospěl
k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně. Žalovaný správně zamítl odvolání stěžovatele
podle §92 odst. 1 správního řádu, protože bylo podáno osobou, která k tomu není oprávněna,
nikoli pro opožděnost.
[19] K tomuto závěru dospěl rovněž krajský soud v přezkoumávaném rozhodnutí. Úvahy
soudu o opožděnosti podaného odvolání jsou nadbytečné, nezpůsobují však vadu napadeného
rozsudku.
[20] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady řízení mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu