ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.98.2016:75
sp. zn. 1 As 98/2016 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: L. K.,
zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/7,
Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2012, č. j. MSMT-38268/2012-30,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016,
č. j. 9 A 167/2012 – 268,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Univerzita Karlova v Praze rozhodnutím ze dne 21. 11. 2011, č. j. 7228/11/III/Ko,
zamítla žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které žalobce získal
na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodu na Ukrajině (dále jen „Zakarpatská univerzita“).
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí univerzity a zastavil
řízení pro překážku litispendence, neboť se dozvěděl, že doposud nebylo pravomocně
ukončeno řízení vedené o předchozí žádosti žalobce v téže věci zahájené u jiného správního
orgánu – Západočeské univerzity v Plzni.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji zamítl rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, č. j. 9 A 167/2012 – 183. Ke kasační stížnosti
stěžovatele Nejvyšší správní soud zrušil uvedený rozsudek rozsudkem ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 1 As 22/2015 – 143, neboť městský soud neprovedl důkazy navržené žalobcem v podání
ze dne 18. 7. 2014 k otázce litispendence, ani takový postup neodůvodnil. Zbývající kasační
námitky týkající se nicotnosti správních rozhodnutí a překvapivosti rozhodnutí žalovaného
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
[4] Následně městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu opět zamítl. Při jednání
rozhodl, že nebude provádět důkaz listinami navrženými žalobcem v podání ze dne 18. 7. 2014,
neboť tyto listiny nedokládají žádné skutečnosti, které by mohly být rozhodné pro posouzení
žaloby a skutkového a právního stavu věci. Správní spis obsahuje dostatečné a relevantní
podklady k odpovědi na spornou otázku, kdy bylo zahájeno řízení o uznání zahraničního studia
žalobce a jak probíhalo.
[5] S ohledem na vázanost právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku kasačního
soudu městský soud posuzoval napadené rozhodnutí již jen v rozsahu otázky překážky věci
zahájené. Pro posouzení uvedené otázky byla podstatná totožnost předmětu řízení a to, co bylo
podanou žádostí požadováno. V posuzované věci má být rozhodnuto o žádosti o uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání, a to na celém území České republiky. Totožnost
předmětu řízení zahájených různými žádostmi žalobce zakládá skutečnost, že má být obecně
uznáno, zda je konkrétní zahraniční vzdělání rovnocenné. Jinými slovy, předmětem řízení je vždy
uznání konkrétního vzdělání žalobce. Názory, které žalobce předestřel ohledně porovnávání
studijních programů, nesouvisejí s otázkou existence překážky věci zahájené, ale mohly by mít
vliv pouze na věcné posouzení jeho žádostí. Uvedené závěry městský soud podpořil odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 – 108,
a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2015, č. j. 29 A 5/2013 – 299.
[6] V posuzované věci je rozhodné, že žalobce podal žádost o uznání svého zahraničního
studia v oboru Právo a právní věda u několika vysokých škol v České republice, a je nesporné,
že řízení o první žádosti žalobce podané dne 29. 11. 2010 u Západočeské univerzity v Plzni
nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí (tj. ke dni 11. 8. 2012) ukončeno. Žalobcem
navržené důkazy se (až na dvě rozhodnutí zmíněná dále) vztahovaly k jeho tvrzení o odlišnostech
v rozsahu a obsahu státních zkoušek a k výkladu pojmu „hrubé rysy společné všem studijním
programům“, tedy ke skutečnostem, které by mohly být posuzovány až věcně v rámci řízení
o nostrifikaci. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2011 a rozhodnutí Západočeské univerzity
ze dne 27. 4. 2011 pak soud neprovedl proto, že byla součástí správního spisu a nebylo by účelné
provádět znova důkazy, které již provedl správní orgán.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu, který výslovně podřadil pod §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s“). Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že uplatnil také námitky
podle písmene a) téhož ustanovení.
[8] Městský soud se podle stěžovatele nevypořádal s ani jednou z námitek vznesených
v podání stěžovatele ze dne 29. 2. 2016 poté, kdy Nejvyšší správní soud zrušil předchozí
rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[9] Ani zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu se s argumenty stěžovatele
nevypořádal, přestože obsahuje část nazvanou „k námitkám vad způsobujících nicotnost prvostupňového
rozhodnutí “. Městský soud nemohl být vázán právním názorem kasačního soudu, protože ten svůj
názor přezkoumatelně nevyjádřil. Podle stěžovatele proto na nyní předloženou kasační stížnost
nedopadá §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Pokud námitky stěžovatele nevypořádal ani následně
městský soud, zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností. Stěžovatel proto podrobně zopakoval
námitky týkající se nicotnosti napadených správních rozhodnutí, které uplatnil v předchozí
kasační stížnosti.
[10] Obdobně v části týkající se překvapivosti rozhodnutí je zrušující rozsudek Nejvyššího
správního soudu nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný, neboť se vyhýbá konfrontaci s námitkami
stěžovatele. Také městský soud ponechal námitky stěžovatele bez jakékoliv reflexe. Stěžovatel
proto zahrnul do nyní předložené kasační stížnosti také svou argumentaci týkající
se překvapivosti rozhodnutí uplatněnou v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem.
[11] Nejvyšší správní soud neřešil v předchozím řízení námitku uvedenou v čl. V. kasační
stížnosti směřující proti nesprávnému posouzení žalobního bodu, který vytkl žalovanému
nevypořádání odvolací námitky nicotnosti. Úvaha Nejvyššího správního soudu, že vypořádání
této námitky by bylo nadbytečné s ohledem na existenci překážky věci zahájené, je nesprávná.
Městský soud nebyl v této otázce vázán právním názorem kasačního soudu, protože ten se danou
námitkou nezabýval, bylo proto povinností městského soudu, aby tuto námitku vypořádal.
[12] Dále stěžovatel připomněl, že o uznání studia získaného na Zakarpatské univerzitě vede
více soudních sporů. Krajské soudy původně vyšly z definice předmětu řízení obsažené
v žalobách. Přestože to následný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 153/2014 – 108
popíral, byl vystavěn na odlišné argumentaci než rozsudky vydané v prvním stupni a vyšel
z odlišného základního předpokladu při vymezení předmětu řízení. Nejvyšší správní soud
„zaútočil “ na dílčí právní závěr krajských soudů i stěžovatele a nově v rozporu s ustálenou
judikaturou napříč všemi právními odvětvími zúžil předmět řízení pouze na žadatelem tvrzený
nárok. Na tento právní názor již stěžovatel nemohl reagovat. Po vydání citovaného rozsudku
se krajské soudy odklonily od své předchozí argumentace a začaly od Nejvyššího správního
soudu opisovat.
[13] Stejně postupoval i městský soud v nyní posuzované věci veden snahou
o co nejjednodušší čárku, což mu umožnilo vyhnout se nesouhlasné argumentaci stěžovatele
a odmítnout provedení navržených důkazů. Tím, že se městský soud odklonil od svého
předchozího názoru na vymezení předmětu řízení, aniž by tento postup vysvětlil, zatížil napadený
rozsudek nepřezkoumatelností. Městský soud se mylně domníval, že v České republice existuje
precedenční systém, rozsudek č. j. 6 As 153/2014 – 108 nebyl vydán v téže věci. Pokud se soud
domnívá, že je vázán něčím, čím vázán není, jedná se o jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soud vázán pouze zákonem
a mezinárodní smlouvou. Není myslitelné, aby se soud odmítl zabývat argumentací zpochybňující
závěry judikatury.
[14] Podle stěžovatele je bezvýznamný názor městského soudu, že totéž vzdělání nelze uznat
jedné osobě víckrát. Tento názor se vztahuje k překážce věci rozhodnuté, nikoliv k překážce věci
zahájené. Tyto překážky nejsou totožné a nemusí se vztahovat na totožné situace. Pokud by bylo
vydáno osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání jedním správním orgánem,
založilo by to překážku věci rozhodnuté vůči jiným dosud neskončeným řízením o uznání tohoto
vzdělání v České republice. Totéž vzdělání by tedy nemohlo být uznáno dvakrát ani podle
výkladu stěžovatele. Pokud by byl správný názor Nejvyššího správního soudu, znamenalo
by to sjednocení podmínek pro překážku věci rozhodnuté a překážku věci zahájené. Podle
správního řádu jsou však tyto překážky vymezeny odlišně. Závěr, který by nutil stěžovatele čekat
na výsledek prvního řízení, než by mohl podat další žádost, by zbytečně prodlužoval dobu,
kdy bude zahraniční vysokoškolské vzdělání uznáno.
[15] Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku č. j. 6 As 153/2014 – 108 k nesprávnému
právnímu závěru, protože nesprávně vyložil pojem „předmět řízení “. Z výše popsaných důvodů
nelze uplatnit teleologický argument, že totéž vzdělání nemůže uznáno dvakrát. Pokud by měl
platit další právní názor vyslovený v citovaném rozsudku, že se porovnávají podstatné rysy
společné všem obdobným studijním programům akreditovaným v České republice, došlo
by v rozporu se zákazem synonymického výkladu k významovému sjednocení pojmů „obdobné
studijní programy“ [§89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách] a „studijní programy neodlišující
se v podstatných rysech“ [§90 odst. 5 téhož zákona]. Důsledkem by bylo sjednocení podmínek
pro založení věcné příslušnosti a pro zamítnutí žádosti, což by vyřadilo z používání §90 odst. 5
zákona o vysokých školách. V případě shledání odlišnosti studijních programů v podstatných
rysech by se zároveň nemohlo jednat o podobné studijní programy, a nebyla by tak vůbec dána
věcná příslušnost k rozhodování. Řízení by proto nemohlo být ani zahájeno, tudíž ani zastaveno.
Podle argumentace Nejvyššího správního soudu by byla dána překážka věci zahájené pouze
tehdy, pokud by zahraniční vysokoškolské vzdělání bylo ekvivalentní. Přestože stěžovatel tuto
argumentaci v řízení opakovaně uvedl, městský soud ji nereflektoval.
[16] Názor o porovnání zahraničního studijního programu s hrubými rysy společnými všem
obdobným studijním programům v České republice je nesprávný již jen z toho důvodu,
že předmětem porovnání jsou „obdobné studijní programy“. Tento pojem se nekryje s pojmem
„programy, které se neliší v podstatných rysech“, který má užší význam. Pod pojem obdobné studijní
programy spadají i ty, které se v podstatných rysech od porovnávaného studijního programu
odlišují, a tedy se odlišují i samy od sebe, proto nemohou žádné hrubé (podstatné) rysy společné
všem obdobným studijním programům uskutečňovaným v České republice existovat. Připuštění
argumentace v předchozím rozsudku městského soudu by znemožnilo použití §90 odst. 5
zákona o vysokých školách.
[17] „Z opatrnosti “ stěžovatel zopakoval také námitky týkající se porovnávání hrubých
(podstatných) rysů společných všem obdobným studijním programům v České republice, které
uplatnil v řízení před městským soudem. Pokud by měly být porovnávány studijní programy
v hrubých rysech, nedávalo by smysl, proč by nostrifikaci prováděly jednotlivé vysoké školy
uskutečňující obdobný studijní program. Vysoká škola nemá informace o ostatních studijních
programech na dalších vysokých školách, tedy ani nemůže dovodit, co by měly být ony hrubé
rysy. Výklad stěžovatele podporuje správní praxe, podle které je předmětem řízení srovnání dvou
studijních programů – zahraničního a konkrétního obdobného studijního programu
uskutečňovaného na vysoké škole, kde je žádost o uznání podána. Tato ustálená praxe nezná
žádný pojem hrubé rysy společné všem obdobným studijním programům akreditovaným v ČR.
Tento závěr vyplývá např. z Nostrifikačního řádu Univerzity Palackého v Olomouci ze dne
25. 1. 2007, nebo rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze ze dne 21. 11. 2011 v nyní posuzované
věci (byť je nicotné). V této souvislosti stěžovatel navrhl k důkazu zmíněný nostrifikační řád,
rozhodnutí Univerzity Palackého v Olomouci ze dne 28. 4. 2011 rozhodnutí Západočeské
univerzity v Plzni ze dne 27. 4. 2011, rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2011 a tři internetové
stránky Univerzity Palackého v Olomouci, Západočeské univerzity v Plzni a Masarykovy
univerzity.
[18] Městský soud opřel své závěry o tvrzení, že akreditace ve smyslu §78 a násl. zákona
o vysokých školách zaručuje vzájemnou slučitelnost obdobných studijních programů
poskytovaných vysokými školami v České republice. Není však zřejmé, na základě čeho městský
soud k takovému závěru dospěl. Akreditace nezaručuje vzájemnou slučitelnost programů,
ale splnění minimálních požadavků, které jsou na ně kladeny.
[19] Dále stěžovatel nesouhlasil s odkazem žalovaného na Úmluvu o uznávání kvalifikací
týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (č. 60/2000 Sb.m.s.). Ustanovení
této úmluvy nejsou samovykonatelná a nemohou založit práva ani povinnosti subjektům
vnitrostátního práva.
[20] Pro případ námitky ze strany žalovaného, že stěžovatel porušil §8 odst. 1 věty druhé
správního řádu, stěžovatel uvedl, že citované ustanovení nestanoví účastníku řízení povinnost
oznamovat překážku věci zahájené. Jediným důsledkem nesplnění požadavku daného ustanovení
může být, že se účastník nemůže dovolávat jeho porušení ze strany správního orgánu.
To stěžovatel nečinil.
III. Vyjádření stran
[21] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí vyjádření v dané věci.
K otázce litispendence poznamenal, že stěžovatel vyložil nostrifikační správní praxi nesprávně.
Tvrzení, že se srovnávají odlišné studijní programy český vysokých škol (a že se tedy nemůže
jednat o věc se stejným skutkovým základem) je nepřípadná, protože veřejná vysoká škola může
obecně uznat platnost zahraničního vysokoškolského vzdělání i pouze na základě znalosti úrovně
zahraniční vysoké školy. Ze skutečnosti, že veřejné vysoké školy mohou srovnávat studijní
programy, nelze dovodit rozdílnost předmětů řízení vedených o žádostech téhož žadatele
podaných u různých vysokých škol. Konkrétní zahraniční vysokoškolské vzdělání je buď v České
republice uznáno, anebo není. Nemůže být ale uznáno několikrát. Podání žádosti o uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání zakládá překážku litispendence až do ukončení řízení
o dané žádosti. Teprve po nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí může žadatel podat další
žádost na jiné vysoké škole. V posuzované věci proto podání žádosti u Západočeské univerzity
založilo překážku věci zahájené. K otázce nostrifikační správní praxe žalovaný odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 153/2014 – 108. Také v otázkách nicotnosti
rozhodnutí, překvapivosti rozhodnutí a aplikace §36 odst. 3 žalovaný odkázal na předchozí
rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech stěžovatele.
[22] V replice stěžovatel poukázal na v mezidobí vydaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 As 286/2015 – 60, který podle stěžovatele představuje třetí
názorový proud správních soudů. V tomto rozsudku se soud odchýlil při vymezení předmětu
řízení od svého dříve vysloveného neudržitelného a účelového názoru a přiklonil se k výkladu
tohoto pojmu, jak je definován právní doktrínou i soudní judikaturou v jiných právních
odvětvích. Soud vymezil, byť nepřesvědčivě a nepřezkoumatelně, předmět řízení jako skutkový
základ, nikoliv jako procesní nárok. Je ovšem zarážející, že nevysvětlil odklon od rozsudku
č. j. 6 As 153/2014 – 108. Pokud by nyní Nejvyšší správní soud chtěl zaujmout některý
z uvedených názorů, musel by nejprve postupovat podle §17 s. ř. s.
[23] V rozsudku č. j. 9 As 286/2015 – 60 ovšem Nejvyšší správní soud učinil stejný „fígl “ jako
v předchozím řízení, kdy změnil svůj právní názor způsobem, který mu umožnil vyhnout
se argumentaci stěžovatele. Při vymezení předmětu řízení soud vybral pouze ten výsek, který
je ve všech řízeních shodný, aby mohl dovodit překážku věci zahájené. Podle stěžovatele předmět
řízení, resp. skutek, tvoří studijní program zahraniční vysoké školy a studijní program tuzemské
veřejné vysoké školy. Bez porovnání těchto studijních programů nelze vydat rozhodnutí ve věci
samé. Studijní program je u každé veřejné vysoké školy odlišný, proto je odlišný také předmět
řízení u každého řízení zahájeného u jiné vysoké školy. Kompletním skutkem proto není pouze
žadatelem získané vzdělání na zahraniční vysoké škole, neboť pouze tato okolnost nepostačuje
pro závěr o (ne)důvodnosti žádosti.
[24] V podání ze dne 13. 3. 2017 stěžovatel zopakoval, že z jedinečnosti každého studijního
programu akreditovaného v ČR vyplývá, že tyto programy nemají společné prvky a neexistují
ani žádné požadavky na obsah studijního programu v jakémkoliv oboru. Napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, neboť z něj nevyplývá, z jakého důvodu je studijní program Západočeské
univerzity obdobný studijnímu programu uskutečňovanému Univerzitou Karlovou. Jednotlivá
řízení mohou skončit jiným a přitom správným výsledkem. Z logiky věci tedy vyplývá,
že se nemůže jednat o totožné věci.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV.a Přípustnost kasační stížnosti
[25] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti,
protože v posuzované věci již dříve rozhodl rozsudkem č. j. 1 As 22/2015 – 143, jímž ke kasační
stížnosti stěžovatele zrušil původní rozsudek městského soudu.
[26] Kasační stížnost není v zásadě přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a)
věta před středníkem s. ř. s.]. Základním smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel opakovaně zabývat věcí, u které již jednou vyslovil svůj právní názor závazný pro nižší
soud a nižší soud se tímto právním názorem řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05).
[27] Samotný §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje z uvedeného pravidla výjimku. Kasační
stížnost je přípustná, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.
[28] Přípustnost kasační stížnosti je tedy omezena ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci
Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným (viz usnesení rozšířeného senátu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Toto omezení odráží
závaznost právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.), a tím,
že vylučuje možnost brojit proti němu kasačními námitkami, vylučuje i možnost Nejvyššího
správního soudu, aby sám svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci
revidoval. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, je vysloveným
právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také on sám, rozhoduje-li za jinak nezměněných
poměrů v téže věci. Změny původně vysloveného právního názoru se senát, který o nové kasační
stížnosti rozhoduje, nemůže domoci ani předložením věci rozšířenému senátu postupem podle
§17 s. ř. s. (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 – 56,
č. 1723/2008 Sb. NSS). Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti
soudního rozhodování.
[29] Kasační stížnost je tedy nepřípustná zejm. v případě, kdy účastník řízení brojí
proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího
správního soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku (viz např. rozsudky ze dne
25. 5. 2011, č. j. 6 As 1/2011 – 139, ze dne 8. 6. 2011, č. j. 6 As 4/2011 – 136, ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 6 Ads 14/2011 – 241, nebo ze dne 29. 8. 2012, č. j. 8 As 2/2012 – 55).
[30] Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na dodržení smyslu
a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Uvedené ustanovení nelze vztáhnout zejména
na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného
přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (viz usnesení rozšířeného senátu
č. j. 1 As 79/2009 – 165).
[31] Opakovaná kasační stížnost je přípustná i v případě, kdy krajský soud doplnil po zrušení
svého původního rozsudku dokazování, i když nově zjištěné skutečnosti hodnotil v souladu
s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum ve zrušujícím rozsudku
(viz rozsudek ze dne 25. 5. 2009, č. j. 8 As 25/2009 – 71, srov. také usnesení rozšířeného senátu
č. j. 9 Afs 59/2007 – 56). Obdobně může být podstatně změněn i právní stav, a to změnou
či zrušením rozhodného právního předpisu, za situace bránící aplikaci původního předpisu;
podobně i deklarací protiústavnosti předpisu Ústavním soudem (viz usnesení rozšířeného senátu
č. j. 9 Afs 59/2007 – 56).
[32] Podle rozšířeného senátu nelze odmítnout jako nepřípustnou ani opakovanou kasační
stížnost, je-li jejím argumentačním základem podstatná změna judikatury, a to na úrovni,
kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat
v novém rozhodnutí – například pokud by o rozhodné právní otázce uvážil jinak Ústavní soud,
Evropský soud pro lidská práva nebo Soudní dvůr EU (viz usnesení rozšířeného senátu
č. j. 9 Afs 59/2007 – 56).
[33] Lze shrnout, že přípustnost opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které
Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením svého přezkumu dosud v téže věci
neřešil.
[34] Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil jednotlivé kasační námitky z hlediska výše
uvedených kritérií přípustnosti a shledal, že jejich podstatnou část vypořádal již ve svém
předchozím rozsudku č. j. 1 As 22/2015 – 143. Soud se podrobně a v úplnosti věnoval námitkám
nicotnosti a překvapivosti rozhodnutí (v návaznosti na tvrzené porušení §36 odst. 3 správního
řádu). Stěžovatel městskému soudu nevytýká, že se závazným právním názorem neřídil, ale pouze
se závěry Nejvyššího správního soudu polemizuje. Takové námitky jsou z výše uvedených
důvodů nepřípustné. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že závěry rozsudku
č. j. 1 As 22/2015 – 143 nebyly pro městský soud závazné, protože podle stěžovatele byl uvedený
rozsudek nepřezkoumatelný. Stěžovatel zaměňuje nespokojenost s neúspěchem v soudním řízení
za nepřezkoumatelnost. Skutečnost, že stěžovatel s argumenty uvedeného rozsudku nesouhlasí,
neznamená, že nejsou dostatečné pro závěr, ke kterému soud dospěl. Na plné odůvodnění
rozsudku č. j. 1 As 22/2015 – 143 soud pro stručnost odkazuje. Pro úplnost soud doplňuje,
že shodně posoudil námitku nicotnosti ve skutkově a právně obdobné věci stěžovatele
v rozsudku ze dne 17. 7. 2013, č. j. 6 Ans 3/2013 – 31. Ústavní stížnost stěžovatele proti
uvedenému rozsudku Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne
30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3118/13.
[35] Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 1 As 22/2015 – 143 zrušil původní rozsudek
městského soudu, protože městský soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem, ani takový
postup neodůvodnil. S ohledem na skutečnost, že se tyto důkazy měly podle tvrzení stěžovatele
vztahovat k otázce existence překážky věci zahájené, se Nejvyšší správní soud touto otázkou
věcně nezabýval. Námitky stěžovatele směřující proti právnímu názoru městského soudu k otázce
litispendence jsou proto přípustné.
[36] Přípustné jsou také námitky, v nichž stěžovatel vytkl napadenému rozsudku
nepřezkoumatelnost, protože nebyly a nemohly být předmětem přezkumu k předchozí kasační
stížnosti.
[37] Kasační stížnost je v uvedeném rozsahu přípustná.
IV.b Důvodnost kasační stížnosti
[38] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a přípustně
uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[39] Kasační stížnost není důvodná.
[40] Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů. Městský soud postupoval v souladu se závazným právním názorem
vysloveným v rozsudku č. j. 1 As 22/2015 – 143. Řádně odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval
za nezbytné provést důkazy navržené stěžovatelem, a následně posoudil otázku překážky věci
zahájené podle obsahu spisů. Stěžovatel namítá nedostatečnost závěrů městského soudu k otázce
litispendence a tvrdí, že se městský soud vyhnul žalobní argumentaci. Ve skutečnosti však
stěžovatel brojí proti důvodům, na kterých je tento rozsudek založen a stejně jako v případě jeho
tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozsudku č. j. 1 As 22/2015 – 143 zaměňuje svůj nesouhlas
s věcným posouzením za nepřezkoumatelnost.
[41] Městský soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, že totožnost předmětu řízení
zahájených žádostmi žalobce u různých vysokých škol zakládá skutečnost, že má být obecně
uznáno, zda je konkrétní zahraniční vzdělání žalobce rovnocenné. Správnost závěru žalovaného
o existenci překážky věci zahájené pak městský soud dovodil ze skutečnosti, že stěžovatel podal
první žádost o uznání svého zahraničního studia v oboru Právo a právní věda dne 29. 11. 2010
u Západočeské univerzity v Plzni. Řízení o této žádosti nebylo ke dni vydání nyní napadeného
rozhodnutí žalovaného ukončeno.
[42] Závěry městského soudu považuje Nejvyšší správní soud nejen za dostatečné,
ale i za souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu ve skutkově a právně
obdobných věcech, v nichž se soud zabýval shodnými žádostmi podanými stěžovatelem
u Univerzity Palackého a Masarykovy univerzity (viz rozsudky č. j. 9 As 286/2015 – 60
a č. j. 6 As 153/2014 – 108, ústavní stížnost stěžovatele proti posledně uvedenému rozsudku
Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 29. 10. 2015, sp. zn.
III. ÚS 1369/15). Tyto rozsudky nejsou vzájemně rozporné, jak tvrdil stěžovatel v replice.
Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. 9 As 286/2015 – 60 neodchýlil od svých dříve
vyslovených závěrů, naopak z rozsudku č. j. 6 As 153/2014 – 108 vycházel a výslovně na něj
odkazoval. Skutečnost, že dané rozsudky vysvětlují stěžovateli jinými slovy shodné řešení sporu,
nezpůsobuje jejich rozpornost a nezakládá povinnost Nejvyššího správního soudu postupovat
v nyní posuzované věci podle §17 s. ř. s.
[43] Nejvyšší správní soud se již v uvedených předchozích řízeních vypořádal s nyní
uplatněnými argumenty stěžovatele k otázce litispendence a neshledal důvod se od svých dříve
vyslovených závěrů odchýlit. Na tomto místě postačí shrnout, že soud považuje pro posouzení
totožnosti předmětu řízení za rozhodné následující okolnosti. Stěžovatel podal u Západočeské
univerzity a u Univerzity Karlovy žádost o uznání totožného zahraničního vysokoškolského
studia. Obě žádosti přitom vycházely ze stejného skutkového základu, totiž skutečnosti,
že prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva stěžovatel získal
na Zakarpatské univerzitě titul magistr práva. Právě toto vzdělání požadoval stěžovatel v obou
případech uznat. Pro posouzení existence překážky litispendence není podstatné, jak konkrétně
probíhá proces uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání a na základě čeho správní orgán
rozhoduje, ale podstatné je, co je předmětem řízení. Za předmět řízení pak nelze považovat
způsob, jakým správní orgány rozhodují. Jak již bylo výše uvedeno, předmětem řízení je v daném
případě vždy uznání konkrétního vzdělání stěžovatele.
[44] Soud proto považuje za nepochybné, že podáním žádosti o uznání předmětného studia
u Západočeské univerzity vznikla překážka věci zahájené do doby, než daná univerzita o žádosti
rozhodla. Stěžovatel nemůže podat žádost o nostrifikaci u několika správních orgánů současně,
ale pokud je jeho žádost jedním z příslušných správních orgánů zamítnuta, nebrání mu překážka
věci rozhodnuté, aby postupně podal žádosti u dalších veřejných vysokých škol. Tato překážka
nastává až kladným rozhodnutím o žádosti. Stěžovatel proto nebyl shledáním překážky věci
zahájené v posuzované věci zkrácen na svých právech. Postup, který zvolil, ovšem zákon
vylučuje. Naopak žalovaný postupoval právem aprobovaným (ba dokonce vyžadovaným)
způsobem, když napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.
[45] Soud již také opakovaně stěžovateli vysvětlil, že pro hodnocení překážky věci zahájené
není rozhodné stěžovatelovo tvrzení o tom, že se při uznávání zahraničního vysokoškolského
vzdělání a kvalifikace vytvořila správní praxe spočívající v porovnání dvou konkrétních studijních
programů, přičemž se podle stěžovatele nevychází pouze z hrubých rysů programů. Vytvoření
správní praxe v tom smyslu, jak ji prezentuje stěžovatel (aniž by Nejvyšší správní soud činil
jakékoliv závěry o tom, zda taková praxe existuje či nikoliv), nesouvisí s otázkou existence
překážky litispendence, ale může mít vliv pouze na meritorní posouzení žádosti, resp. správnosti
zamítnutí žádosti. V daném případě však bylo rozhodnuto procesně, a předestřená otázka tudíž
není předmětem tohoto řízení. Z téhož důvodu nebylo třeba provádět důkazy, které měly podle
stěžovatele prokazovat správní praxi a porovnávání „hrubých rysů společných všem obdobným studijním
programům“ (viz výše odst. [17]).
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[46] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[47] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu