ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.113.2016:29
sp. zn. 1 Azs 113/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: M. G.,
zastoupena Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 5. 2014, č. j. OAM-216/LE-BE02-ZA14-R2-2009, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016,
č. j. 2 Az 19/2014 - 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 2 Az 19/2014 - 41
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2014, č. j. OAM-216/LE-BE02-ZA14-R2
-2009 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta
se sídlem Helénská 4, Praha 2 se u r č u je částkou 10.200 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně požádala v roce 2009 v České republice o udělení mezinárodní ochrany.
Ve správním řízení uvedla, že v roce 1992 opustila svou vlast v důsledku abchazsko-gruzínského
konfliktu (poté, co byl zastřelen její bratr a zemřela její matka). Následně žila jako uprchlík
v Rusku, kde se potkala se svým současným manželem. Odtud odešli v roce 2007 na Ukrajinu
a v roce 2009 dále do Maďarska. Téhož roku přicestovali do České republiky, odkud chtěli
pokračovat do Německa. Po zadržení manžela policií požádala o mezinárodní ochranu.
Do Abcházie se již nikdy nevrátila proto, že zde stále operují ozbrojené skupiny a žalobkyně
by s ohledem na svůj původ byla z jejich strany ohrožena na životě (pochází ze smíšeného
manželství, matka byla gruzínské, otec abchazské národnosti). Podle žalobkyně je v současnosti
v Abcházii mnoho „mladých nacionalistů“, kteří vyznávají pouze „čistou národnost“. Tytéž důvody
brání v návratu také jejímu manželovi. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 1. 2010,
č. j. OAM-216/LE-BE02-ZA04-2009, žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky (dále jen „zákon o azylu“) neudělil.
[2] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský
soud“) nejprve rozsudkem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 61 Az 3/2010 – 70. Nejvyšší správní soud však
rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, č. j. 1 Azs 1/2012 – 20, uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal přitom krajský soud k tomu, aby se podrobněji
vypořádal s námitkami žalobkyně, podle nichž se do Gruzie nyní nemůže vrátit vzhledem
k nejisté politické situaci v zemi a k častým ozbrojeným konfliktům, a dále s žalobkyní tvrzenou
hrozbou vážné újmy, které má čelit (primárně) její manžel. Krajský soud žalobu opětovně zamítl
rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 61 Az 3/2010 – 138, proti kterému žalobkyně opětovně
brojila kasační stížností, na jejímž základě Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2013,
č. j. 1 Azs 16/2013 – 20, zrušil jak posledně popsaný rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí uvedl, že ze zpráv o zemi původu obsažených
ve spise vyplývá, že národnostní konflikty, které v letech 1992 a 1993 vyústily
v abchazsko-gruzínský ozbrojený konflikt, před nímž žalobkyně uprchla, jsou stále živé
a vyostřené. Lze velmi pochybovat o možnostech gruzínských státních orgánů ochránit žalobkyni
před eventuálním pronásledováním nebo hrozbou vážné újmy v případě návratu do Abcházie,
která je de facto mimo jejich kontrolu. Dle Nejvyššího správního soudu nemohly obstát ani závěry
krajského soudu, podle nichž v zemi původu žalobkyně sice existuje řada problémů v dodržování
lidských práv a svobod, ty se však týkají obecně veškerého obyvatelstva, a dále že existuje reálná
možnost obrátit se o pomoc na gruzínské státní orgány v případě pronásledování ze strany
soukromých osob (zde navíc krajský soud dle Nejvyššího správního soudu smísil zákonné
důvody pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu a pro udělení doplňkového ochrany dle
§14a téhož zákona).
[4] Také žalovaný se dle kasačního soudu v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně
vypořádal s otázkou, zda by žalobkyni nehrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ze strany
soukromých osob, a to s ohledem na její původ. Nejvyšší správní soud proto ve svém
předcházejícím rozsudku zrušil jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Shrnutí dalšího řízení před žalovaným a odůvodnění napadeného rozsudku
městského soudu
[5] Žalovaný dne 3. 3. 2014 uskutečnil s žalobkyní doplňující pohovor k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. V jeho rámci žalobkyně uvedla, že v případě návratu hrozí její rodině
nebezpečí od lidí, kteří se účastnili občanské války. Žalobkyně sama se bojů neúčastnila, jde
o problémy, které s těmito lidmi má její manžel. Jde o nevyřízené účty, které trvají po generace.
Její návrat do Gruzie nadto není právně možný, neboť nemá gruzínský pas.
[6] Žalovaný následně v záhlaví popsaným rozhodnutím žalobkyni podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalobkyně brojila proti rozhodnutí
žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem
ze dne 27. 4. 2016, č. j. 2 Az 19/2014 – 41 zamítl.
[7] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že z doplňujícího pohovoru
i pohovoru konaného dne 25. 8. 2009 vyplynulo, že žalobkyně sama neměla před svým útěkem
do Ruska v Abcházii žádné problémy s místními úřady, do bojů se nikdy nezapojila a ani žádné
jiné problémy neuváděla. Co se týče pronásledování za uplatňování politických práv a svobod,
žalobkyně odkazuje na svého manžela, kterému hrozí nebezpečí pramenící z případné krevní
msty a politického pronásledování. Ve výpovědích manžela však byly zjištěny zásadní rozpory,
přičemž žalobkyně jeho příběh blíže nepotvrdila, pouze uvedla, že jej zajali, jeho rodinu vydírali,
ale on jim utekl, a proto se mu chtějí pomstít. Příběh popsaný manželem žalobkyně nepůsobí
věrohodně, neboť se nedrží jedné linie. Vzhledem k nevěrohodnosti výpovědí manžela a k tomu,
že žalobkyně sama neuvedla, že by byla pronásledována za uplatňování politických práv, došel
soud k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu.
[8] Městský soud dále uvedl, že nebylo nijak prokázáno, že by žalobkyně mohla pociťovat
odůvodněnou obavu z pronásledování ani z důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu.
V průběhu konfliktu mezi abchazskými separatisty a gruzínskou armádou bylo nuceno
z Abcházie uprchnout více než 200 000 lidí, zejména gruzínské národnosti. Špatná bezpečnostní
situace a strádání tak dopadlo na všechny vrstvy obyvatelstva bez rozdílu, žalobkyně v tomto
ohledu nebyla výjimkou. Dle soudu nelze zaručit bezpečnost gruzínských občanů na území
Abcházie, i přestože se hlásí, jako žalobkyně, k abchazské národnosti. Ze Zprávy Ministerstva
zahraničí Spojených států amerických ze dne 27. 2. 2014 založené ve spise (dále jen „Zpráva MZ
USA“) vyplývá možnost vnitřního přesídlení. Tato zpráva výslovně uvádí, že Gruzie se snaží
vnitřně přesídleným osobám vytvořit podmínky pro socioekonomickou integraci a poskytuje jim
měsíční dávky pomoci.
[9] Co se týče humanitárního azylu, městský soud neshledal žádné pochybení v postupu
žalovaného. Onemocnění žalobkyně (nezhoubný nádor děložní svaloviny) není nijak neobvyklé,
lze proto mít důvodně za to, že je léčeno ve většině zemí světa obdobně, včetně Gruzie.
Dle informace MZV ČR ze dne 24. 4. 2014 hradí léčbu Abcházců, jako státních příslušníků
Gruzie, na území Gruzínské republiky v plné výši stát. Zdravotní potíže nemohou vést ani
k vážné újmě ve smyslu §14a zákona o azylu v případě vycestování žalobkyně do Gruzie.
Co se týče žalobkyní tvrzené špatné situace v Abcházii a hrozby diskriminace a nelidského
zacházení v Gruzii, a to zejména ve vztahu k jejímu manželovi, městský soud opětovně odkázal
na nevěrohodnost manžela žalobkyně a jím tvrzených skutečností týkajících se jeho spolupráce
s bývalým gruzínským ministrem Giorgadzem a jeho pronásledování z důvodu krevní msty. Ani
žalobkyni samotné pak nehrozí v případě návratu újma ve smyslu §14a písm. b) a c) zákona
o azylu.
[10] Městský soud upozornil na skutečnost, že žalobkyně byla dne 25. 4. 2014 seznámena
s podklady pro vydání rozhodnutí. Odkazuje-li v žalobě na webové stránky Human Rights Watch
(dále jen „HRW“) ke dni 15. 7. 2011, jejichž obsah má prokázat, že abchazští uprchlíci, kteří
se vrací do Gruzie, mají čelit potížím, městský soud se jimi nemůže s ohledem na §75 odst. 1
s. ř. s. zabývat, a to ani z důvodu případného porušení zásady non-refoulement – to totiž v případě
žalobkyně nehrozí, protože lze mít důvodně za to, že situace, kdy uprchlík nemá pas, je v celku
běžná a není natolik rozhodující pro zacházení s ním, byť se lze domnívat, že nemožnost
prokázat se pasem je jistě určitou komplikací.
[11] Dle městského soudu nic nebrání vnitřnímu přesídlení žalobkyně na území pod faktickým
vlivem gruzínské vlády. V případě žalobkyně nelze zcela vyloučit nebezpečí plynoucí
od soukromých osob na území Abcházie, ochrany poskytované státem původu lze čerpat
výhradně na území, které je pod jeho kontrolou. Právě proto je logická úvaha žalovaného, který
správně zaměřil pozornost na možnost vnitřního přesídlení v rámci Gruzie a podrobně zkoumal
podmínky pro možnosti návratu žalobkyně a její rodiny do Gruzie. Z informací podaných
žalobkyní přitom nijak nevyplývá, že by se alespoň pokusila využít ochrany poskytované státem
jejího původu, ani že by jí vnitrostátní orgány nebyly schopné či ochotné ochranu poskytnout.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost. Jako zcela zásadní se stěžovatelce jeví otázka výkladu věrohodnosti příběhu jejího
manžela (důvody politické a krevní msta). Žalovaný zneužil a účelově vyložil výpovědi
stěžovatelčina manžela. Stěžovatelka se se svým manželem seznámila až v Ruské federaci, několik
let poté, co oba (nezávisle na sobě a v různou dobu) uprchli před válkou z Abcházie – nemohla
tak objektivně žalovanému ani městskému soudu sdělit žádné další okolnosti týkající se odchodu
manžela.
[13] Ve vztahu k §14a zákona o azylu stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se některými
jejími argumenty nezabýval vůbec a některé hodnotil chybně. Žalovaný ani soud si neopatřili
žádné relevantní informace o válečném konfliktu, který byl důvodem útěku stěžovatelky z vlasti.
Za zcela absurdní považuje stěžovatelka hodnocení aktuální situace v Abcházii a Gruzii,
a to s přihlédnutím k národnosti stěžovatelky a minulým aktivitám svého manžela. Účelovým
vytrháváním částí zdrojových informací se snaží navodit dojem, že Abcházie a Gruzie jsou
bezpečnými místy pro návrat stěžovatelky a její rodiny. Stěžovatelka dokládala zhoršení
bezpečnostní situace v Abcházii městskému soudu zprávou Ministerstva zahraničích věcí ze dne
30. 5. 2014 (dále jen „Zpráva MZ ze dne 30. 5. 2014“), kterou však městský soud odmítl vzít
v potaz s odůvodněním, že v ní obsažené varování bylo vydáno až dva týdny po vydání
napadeného rozhodnutí žalovaného. Zhoršená bezpečnostní situace je jistě skutečností, která
může mít z hlediska naplnění podmínek doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu relevanci,
přičemž stěžovatelka ji nemohla uplatnit již v předchozím řízení. Judikatura Nejvyššího správního
soudu i nové znění procedurální směrnice měly vést k samostatnému posouzení této otázky
v řízení před městským soudem.
[14] Dle stěžovatelky se soud zcela nepřípustně vypořádal s námitkou stěžovatelky, kterou
dokládala zprávou HRW ze dne 15. 7. 2011, ohledně diskriminace a problémů navrátilců
ze zahraničí bez cestovního pasu (což je případ stěžovatelky). Soud tento podstatný důkaz odmítl
provést (ačkoli se jím stěžovatelka snažila napravit pochybení správního orgánu, který byl
povinen si ke všem tvrzením stěžovatelky obstarat pokud možno objektivní informace);
neodpustil si však hodnocení, které se neopírá o jediný důkaz a je v rozporu se skutečností,
a to že „lze mít důvodně za to, že situace, kdy uprchlík nemá pas je vcelku běžná a není natolik rozhodující pro
zacházení s ním, jak se snaží uvést žalobkyně, byť se lze domnívat, že nemožnost prokázat se pasem je jistě
komplikací“. Tento postup je dle názoru stěžovatelky zásadním pochybením, které nelze zhojit
jinak než zrušením napadeného rozsudku.
[15] Žalovaný má kasační námitky za nedůvodné. Odmítá tvrzení o účelovém zneužití
výpovědi manžela stěžovatelky a nedostatečném zohlednění dobového kontextu. Ve vztahu
k §14a zákona o azylu poukazuje žalovaný na konstatovanou možnost vnitřního přesídlení, jímž
lze řešit problémy předjímané stěžovatelkou v případě návratu do Gruzie. Žalovaný navrhuje
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval ve smyslu §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[17] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Podle tohoto
usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do právního postavení stěžovatelky. Zároveň je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí městského soudu by bylo odlišné. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že městský soud se při posouzení dané věci dopustil některých pochybení, která mohla mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelky; podanou kasační stížnost lze ve smyslu §104a s. ř. s.
kvalifikovat jako přijatelnou
[18] Nejvyšší správní soud tedy mohl přistoupit k meritorním přezkumu napadeného
rozsudku. Kasační stížnost přitom shledal důvodnou.
[19] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na skutečnost, že rozsudkem ze dne 13. 7. 2016,
č. j. 1 Azs 111/2016 - 32, vyhověl kasačním stížnostem stěžovatelčina manžela a jejich syna
a zrušil jak rozhodnutí městského soudu, tak rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti
stěžovatelčina manžela a syna o udělení mezinárodní ochrany. Kasační soud v tomto rozsudku
dospěl k závěru, že žalovaný i městský soud se na základě toho, že označili výpověď
stěžovatelčina manžela ve vztahu k jeho zapojení do válečných bojů na straně bývalého ministra
vnitra Giorgadzeho za nedůvěryhodnou, zprostili povinnosti posuzovat toto tvrzení jako azylově
relevantní. Zmíněné tvrzení však dle soudu zapadá do celkového kontextu azylového příběhu
stěžovatelčina manžela. Nadto rozhodnutí žalovaného (obdobné jako rozsudek městského
soudu) bylo v tomto směru vnitřně rozporné, neboť na jedné straně označovalo nové tvrzení
o zapojení do válečných bojů za nedůvěryhodné, na straně druhé je mělo za prokázané, přičemž
se jedná o rozpornost, která se vztahuje k zásadní otázce celého řízení o žádosti, tedy
k věrohodnosti výpovědí. Nejvyšší správní soud žalovaného zavázal, aby v řízení o žádosti
stěžovatelčina manžela a jejich syna posoudil, jaká je situace bývalých bojovníků na straně Gruzie
(a jejich rodinných příslušníků), a to v případě jejich návratu do Abcházie, tedy do části Gruzie,
která není pod plnou kontrolou gruzínských státních orgánů, či do Gruzie, kde, dle tvrzení
stěžovatelčina manžela, také hrozí bývalým bojovníkům nebezpečí z důvodu spojení s bývalým
ministrem vnitra Giorgadzem. Uvedená věc tak s nyní posuzovaným případem úzce souvisí.
[20] První kasační námitka se dotýká posouzení věrohodnosti výpovědí manžela stěžovatelky.
Jak již vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku popsaném v bodě
[19], že závěry žalovaného i městského soudu ohledně nevěrohodnosti výpovědi stěžovatelčina
manžela nebyly důvodné. Stěžovatelčin manžel předestřel tvrzení, která dle Nejvyššího správního
soudu odpovídají standardům přiměřené pravděpodobnosti vymezeným v jeho judikatuře. Jak
uvedl ve svém rozhodnutí též žalovaný, azylový příběh byl vykreslen na pozadí skutečné
historické události, byly uvedeny konkrétní dějinné momenty, včetně jmen spolubojovníků,
novinářů působících na bojišti, tehdejších představitelů bojujících stran. Stěžovatelčin manžel
doložil též obrazový materiál z doby předcházející jeho odchodu ze země, který podporuje jeho
tvrzení. Je tedy přiměřeně pravděpodobné, že se skutečnosti udály tak, jak uvedl. Žalovaný proto
nesměl tato tvrzení prohlásit za nevěrohodná a vyloučit je z dalšího posuzování; naopak musí tato
tvrzení vzít v potaz při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit jim patřičnou váhu
(srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Nejvyšší správní soud
se shoduje se stěžovatelkou v tom, že nemohla vzhledem ke skutečnosti, že se se svým manželem
seznámila až po odchodu z vlasti, podrobně popisovat důvody odchodu svého manžela, jak
by snad mohlo vyplývat z úvah městského soudu. K otázce vzájemného vztahu výpovědí obou
manželů je pak možno dodat (a potvrzuje to jak žalovaný, tak městský soud), že si v ničem
neodporují a vzájemně spolu vytváří konzistentní azylový příběh jejich rodiny. V dalším odkazuje
Nejvyšší správní soud na část IIIa) rozsudku ve věci stěžovatelčina manžela a syna.
[21] Tato kasační námitka je tedy důvodná a bude na žalovaném, aby otázku možného
pronásledování (§12 zákona o azylu) či vážné újmy (§14a zákona o azylu) v Abcházii
a Gruzii posuzoval z hlediska jejího postavení rodinného člena bývalého bojovníka
v abchazsko-gruzínském konfliktu.
[22] Stěžovatelka dále namítá, že si žalovaný neopatřil dostatek relevantních informací
o válečném konfliktu, který v Gruzii probíhal na počátku 90. let minulého století. Stěžovatelka
zdůrazňuje, že v průběhu abchazsko-gruzínské války docházelo na území Abcházie k mučení,
nelidskému zacházení a týrání zajatců i civilistů. To jsou sice skutečnosti podstatné pro
pochopení historického pozadí azylového příběhu stěžovatelky, nicméně nejsou relevantní pro
posuzování rizika pronásledování či vážné újmy v souvislosti s její žádostí o mezinárodní ochranu
podanou v roce 2009, resp. v dalším řízení vedeném v roce 2014. Ve vztahu k dokazování
prováděnému v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany je důležité, že se jedná
o rozhodování prospektivní, posuzuje se tedy riziko pronásledování dle §12 písm. b) zákona
o azylu či vážné újmy dle §14a téhož zákona v budoucnu (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2014,
č. j. 2 Azs 139/2014 – 38). Z uplatněné kasační námitky nadto nevyplývá, k čemu by měly tyto
chybějící podklady sloužit, resp. jakou část azylového příběhu stěžovatelky objasnit, neboť sám
žalovaný hodnotil její výpověď jako „vykreslenou na pozadí skutečné historické události“
a o povaze abchazsko-gruzínské konfliktu mezi stranami v průběhu řízení nebylo sporu. Tato
námitka tedy není důvodná.
[23] Naopak jako důvodnou, obdobně jako v případě stěžovatelčina manžela a syna, shledal
soud námitku nesprávného posouzení aktuální situace v Abcházii a Gruzii. Nejvyšší správní soud
k této kasační námitce v prvé řadě uvádí, že z rozhodnutí žalovaného nevyplývá, že by jakýmkoli
způsobem posuzoval aktuální situaci ve stěžovatelčině původní oblasti, tedy v Abcházii. Ve svém
rozhodnutí se zabýval zejména postavením etnických menšin v Gruzii (na území
ovládaném gruzínskými státními orgány) a neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu
(srov. s. 5 a 8 rozhodnutí žalovaného). Jak vyplývá již z vypořádání první kasační námitky, toto
posouzení je nedostačující v prvé řadě z toho důvodu, že nebylo zohledněno azylově relevantní
tvrzení stěžovatelčina manžela o jeho účasti na válečných bojích na gruzínské straně. Žalovaný
tak na situaci po případném návratu stěžovatelky do vlasti nenahlížel z tohoto hlediska.
[24] Dále je nutno uvést, že z rozhodnutí žalovaného není jasně seznatelné, proč nehodnotil
aktuální situaci právě v Abcházii, tedy oblasti původu stěžovatelky. Lze se domnívat, že žalovaný
ve svém rozhodnutí popisoval situaci v Gruzii (mimo Abcházii) s ohledem na možnost tzv.
vnitřního přesídlení. K tomu pouze stručně uvedl, že „žadatelka jako občanka Gruzie, má možnost
se v případě jakéhokoli nezákonného jednání vůči své osobě obrátit na kompetentní státní orgány. Vzhledem
ke zřejmému pozitivnímu vývoji postoje k etnickým menšinám v Gruzii, vezmeme-li v potaz žadatelčin smíšený
původ, správní orgán neshledal v jejím případě žádné objektivní důvody, kdy by jí gruzínské státní orgány měly
požadovanou pomoc odmítnout.“
[25] Jak vyplývá z požadavků vznesených v judikatuře Nejvyššího správního soudu týkající
se vnitřního přesídlení žadatelů o mezinárodní ochranu, je shora popsané vypořádání této otázky
ze strany žalovaného nedostatečné. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93 (publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS) je při posuzování
možnosti vnitřní ochrany nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní),
přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její
dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např.
pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností
vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění
základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele,
a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení. Z rozsudku ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 – 74, pak vyplývá, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné
posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části
země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli
nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální
standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich
posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry
žadatele.
[26] Ze shora uvedeného je patrné, že žalovaný posuzoval toliko dostupnost ochrany ze strany
státních orgánů v případě přesídlení, nikoli však další podmínky, které, jak vyplývá ze zmíněné
judikatury, musí být naplněny kumulativně. Bude tedy na něm, aby v dalším řízení, pokud bude
možnost vnitřního přesídlení zvažovat, zhodnotil všechny judikaturou požadované podmínky.
[27] Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že ze Zprávy MZ USA, která je součástí
správního spisu (Oddíl 2 Respektování občanských svobod, bod d. Svoboda pohybu, vnitřně
vysídlené osoby, ochrana uprchlíků a osoby bez státní příslušnosti), vyplývá, že fakticky vládnoucí
orgány a ruské síly v okupovaných regionech Abcházie a Jižní Osetie omezovaly pohyb místních
obyvatel přes administrativní hranice za účelem lékařské péče, důchodových služeb,
náboženských obřadů a vzdělávání. Tato omezení se zpřísnila v důsledku ruských opatření, jimiž
se obě linie administrativních hranic měnily ve státní hranice, což stále více postihovalo svobodu
pohybu, vytvářelo fyzické bariéry oddělující od sebe přátele a rodiny apod. V abchazském regionu
Gali, kde žila většina etnických Gruzínů, stále panovalo napětí, a to kvůli omezením svobody
pohybu i zprávám o únosech, svévolném zatýkání a úmrtích ve vazbě. V květnu (2013)
pozastavily abchazské fakticky vládnoucí orgány vydávání cestovních pasů obyvatelům okresu
Gali a zdůvodňovali to potřebou vyšetřit případy neoprávněného vydávání cestovních pasů
obyvatelům, kteří mají gruzínské státní občanství. Bez takového „cestovního pasu“ bylo pro
obyvatele Gali obtížné přejít přes linii administrativní hranice na nesporné gruzínské území.
S vědomím toho, že stěžovatelčin manžel pochází právě z Gali se jeví jako značně problematická
ihned první z podmínek pro vnitřní přesídlení stanovená judikaturou kasačního soudu, tedy
faktická i právní reálnost přesídlení.
[28] I tuto kasační námitku shledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[29] Stěžovatelka dále namítala, že městský soud postupoval nesprávně, odmítl-li aktuální
situaci v Abcházii hodnotit i pomocí Zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky
ze dne 30. 5. 2014, neboť tato zpráva byla vydána až dva týdny po vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného.
[30] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgán posuzuje možné důvody pro
udělení mezinárodní ochrany vždy podle skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí. Správní
soudy jsou pak i ve věcech mezinárodní ochrany vázány §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož soud
vychází při přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z tohoto základního principu správního soudnictví
ovšem dovodila judikatura ve věcech mezinárodní ochrany úzce vymezené výjimky pro
ty případy, kdy je pro dodržení mezinárodního závazku non-refoulement nezbytně třeba, aby správní
soudy zohlednily rovněž případné změny skutkového stavu, ke kterým došlo v době
od rozhodnutí správního orgánu do doby rozhodování soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131). Krajský soud je povinen
se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska
mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy,
pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti
posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost
dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho
navrácení do země původu. Tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem ke
konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatelce lze přisvědčit, že městský
soud neměl odmítnout zabývat se shora popsanou Zprávou MZV ze dne 30. 5. 2014 z toho
důvodu, že byla vydána až po rozhodnutí žalovaného, nýbrž se měl minimálně zabývat otázkou,
zda tato zpráva neobsahuje informace o takové změně skutkového stavu, která by byla podstatná
pro dodržení mezinárodního závazku non-refoulement. I tato kasační námitka je proto důvodná.
[31] Stěžovatelka dále namítala, že městský soud vůbec při svém rozhodování nezohlednil
Zprávu HRW ze dne 15. 7. 2011, na kterou stěžovatelka poukázala až v řízení před městským
soudem a kterou se snažila dokázat diskriminaci osob vracejících se do Abcházie bez cestovního
pasu. S ohledem na shora popsanou judikaturu lze dospět k závěru, že městský soud
se stěžovatelkou odkazovanou Zprávou HRW zabýval a dospěl k závěru, že z informací
v ní uvedených nelze seznat důvody, pro které by v případě stěžovatelky mohlo dojít k porušení
zásady non-refoulement. Námitka stěžovatelky, že městský soud tuto zprávu při svém rozhodování
nezohlednil, tak není důvodná. Druhou otázkou je ovšem správnost závěrů, kterými dospěl
k úvaze, že informace v uvedené zprávě nemohou vést k důvodným obavám z porušení zásady
non-refoulement v případě stěžovatelky. Tato zpráva obsahuje obdobné informace jako Zpráva
MZ USA, jejíž Oddíl 2 (částečně citovaný v bodě [27] tohoto rozsudku) předestírá závěry, které
mohou být z hlediska navrátilců bez cestovního pasu do určitých oblastí Abcházie, podstatné.
Žalovaný ve vztahu k tvrzení stěžovatelky o tom, že nevlastní cestovní pas, ve svém rozhodnutí
nic neuvedl a bude na něm proto v dalším řízení, aby, i s ohledem na shora uvedenou Zprávu
MZ USA (případně další informační zdroje), toto tvrzení zohlednil.
V. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
rozsudku městského soudu. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu,
že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí
k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud
již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí
přiměřeně.
[33] V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jsou dány důvody k postupu
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a vyhověl tak petitu stěžovatelky v kasační stížnosti.
Rozhodnutí žalovaného totiž nemůže obstát z obdobných důvodů jako rozsudek městského
soudu. Také žalovaný odůvodnění svého rozhodnutí postavil na závěru o nedůvěryhodnosti
výpovědi manžela stěžovatelky, a tím pádem se nezabýval otázkou hrozby pronásledování
či vážné újmy, která by mohla stěžovatelce hrozit v případě návratu do vlasti z důvodu zapojení
jejího manžela do válečných bojů na straně bývalého ministra vnitra Giorgadzeho. Zcela
nedostatečně pak vypořádal otázku možnosti případného vnitřního přesídlení stěžovatelky.
S ohledem na informace obsažené ve spise se pak měl zabývat též stěžovatelčiným tvrzením
ohledně problémů navrátilců bez cestovního pasu.
[34] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle
§60 odst. 1 s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu ovšem
nevyplývá, že by stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před městským soudem
jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
[35] Stěžovatelce byl v řízení před městským soudem jako zástupce ustanoven Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M., advokát se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, který ji zastupoval i v řízení
o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna za tři úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání k soudu – doplnění žaloby, podání
kasační stížnosti) v částce 9.300 Kč (3 x 3.100 Kč), a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada
hotových výdajů v částce 900 Kč (3 x 300 Kč). Advokát stěžovatelky nedoložil, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, nebyl tu proto důvod pro zvýšení odměny o částku odpovídající dani,
kterou je povinen odvést podle zvláštního zákona z odměny za zastupování a náhrad. Celková
výše odměny ustanoveného zástupce proto činí 10.200 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Nejvyšší správní
soud si je vědom skutečnosti, že o odměně ustanoveného zástupce za řízení před městským
soudem již bylo rozhodnuto nyní zrušeným rozsudkem a příslušná odměna s největší
pravděpodobností již vyplacena. Bude věcí městského soudu, aby s uvedenou skutečností
(vyplacení odměny advokátu na základě zrušeného rozsudku) sám naložil a požadoval navrácení
vyplacené odměny.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu