ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.114.2020:44
sp. zn. 1 Azs 114/2020 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně a) O. K., a žalobkyně b) A. K.,
zastoupeny Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Masarykovy sady 76/18, Český
Těšín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2019, č. j. OAM-207/ZA-ZA11-VL11-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2020, č. j.
61 Az 42/2019 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně a) a b) n em aj í p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ř i zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyň a) a b) advokátce Mgr. Beatě Kaczynské
se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 6.365 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně a) podala dne 27. 2. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany jménem
svým a své nezletilé dcery, žalobkyně b). Žalovaný napadeným rozhodnutím zastavil řízení
o této žádosti podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“),
z důvodu její nepřípustnosti podle §10a odst. 1 písm. e) ve spojení s §11a odst. 1 téhož
zákona, neboť se jednalo o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Shledal sice,
že žalobkyně a) a b) (dále jen „žalobkyně“) v žádosti tvrdily nové skutečnosti o účasti
žalobkyně a) na protivládních demonstracích v roce 2017, výhružkách jejich rodině ze strany
Pravého sektoru a o smrti jejího švagra, za niž mohl právě Pravý sektor, avšak tyto
skutečnosti označil za irelevantní z hlediska zákona o azylu a zjevně účelově vedené.
Žalobkyním byly známy již v průběhu řízení o první žádosti, a nebyly tudíž jeho předmětem
z důvodu jejich vlastního zavinění. V první žádosti označila žalobkyně a) za důvod jejího
podání pouze obavy z výhružek spojených s možným nástupem manžela k výkonu vojenské
služby, obavy ze samoty v případě manželova vstupu do armády, strach z tamější kriminality
a nedostatečnou lékařskou péči na U.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojily žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud předně
korigoval závěry žalovaného, že všechny skutečnosti uvedené v pořadí druhé žádosti
o udělení mezinárodní ochrany mohla žalobkyně a) uvádět již ve své první žádosti. Informace
týkající se úmrtí jejího švagra nemohla uvést v řízení o první žádosti, neboť k úmrtí došlo
v lednu 2019, zatímco o žádosti rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 12. 2017. Krajský
soud však souhlasil s žalovaným v tom, že se nejedná o skutečnost svědčící o nebezp ečí
hrozby pronásledování z důvodu uvedených v §12 či hrozby vážné újmy podle §14a zákona
o azylu. Informace o účasti žalobkyně a) a jejího manžela na protivládních demonstracích
v roce 2017, ze kterých dovozovala, že jsou nyní s manželem pronásledováni z politických
důvodů, mohla žalobkyně uvádět v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Krajský soud
je navíc přesvědčen, že je žalobkyně uvedly s cílem dosáhnout legalizace pobytu na území ČR
udělením azylu či doplňkové ochrany. Rovněž za účelovou označil námitku týkající se úmrtí
švagra žalobkyně a), která jej spojuje s nelegální činností Pravého sektoru bez jakéhokoliv
odůvodnění souvislosti s její osobou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) napadají rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Zároveň žádají o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §73 téhož zákona.
[4] Dle stěžovatelek se krajský soud dostatečně nevypořádal s otázkou přípustnosti jejich
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tedy s otázkou naplnění podmínek uvedených
v §11a odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný postupoval v rozporu s usnesením rozšířeného senátu
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96 (č. 2642/2012 Sb.). Závěr krajského soudu, kterým
vyjadřuje souhlas s rozhodnutím žalovaného, je nesprávný a zavádějící. Soud zcela pomíjí
možnost, že obavy, kterými stěžovatelky odůvodňují svou druhou žádost, mohly oprávněně
vzniknout teprve v souvislosti s novými informacemi z místa bydliště o tom, že je stoupenci
Pravého sektoru hledají a že došlo k brutálnímu napadení švagra žalobkyně a), v důsledku čehož
následně zemřel. Pokud informace o účasti na demonstracích namířených proti vládě v roce 2017
stěžovatelka a) neuvedla v řízení o první žádosti, bylo tomu tak proto, že je tehdy nepovažovala
za závažné, resp. se tyto staly z pohledu žalobkyně závažnými a podstatnými teprve v souvislosti
s novými, výše uvedenými informacemi z domova. Stěžovatelky proto trvají na tom, že tyto nové
skutečnosti měly být přezkoumány v rámci věcného projednání opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na obsah správního spisu,
napadeného rozhodnutí a svého vyjádření k žalobě. Popírá oprávněnost kasační stížnosti,
napadený rozsudek je dle něj v souladu s právními předpisy. Ztotožňuje se s obsahem
rozsudku krajského soudu. Navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost,
případě její zamítnutí pro nedůvodnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou.
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou
kasační stížnost v souladu s §104a s. ř. s. odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle uvedeného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Stěžovatelky založily zdůvodnění přijatelnosti kasační stížnosti na tvrzení, že krajský
soud se v napadeném rozsudku dopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít
dopad do jejich hmotněprávního postavení. Zásadní pochybení spatřovaly v tom,
jak krajský soud vyhodnotil otázku přípustnosti jejich opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, která v konečném důsledku vedla k absenci meritorního posouzení
žádosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkami namítané pochybení
by skutečně mohlo ovlivnit jejich hmotněprávní postavení, a proto shledal kasační stížnost
jako přijatelnou a zabýval se jí věcně.
[9] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí ne trpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud by totiž rozsudek trpěl vadou
nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat další námitky
stěžovatelek; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[11] Stěžovatelky tvrdí, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný,
neboť se krajský soud dostatečně nevypořádal s námitkou porušení právních předpisů
a judikatury stran přípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[12] Rozsudek krajského soudu však splňuje všechna kritéria přezkoumatelnosti vyplývající
z judikatury Ústavního a Nejvyššího správního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j.
2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Z odůvodnění rozsudku
je zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů
veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatelky se závěry
krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku
pro nepřezkoumatelnost.
[13] Stěžovatelky dále namítají, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku přípustnosti
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu.
[14] Dle §1 odst. 1 písm. f) zákona o azylu je opakovanou žádostí o udělení mezinárodní ochrany
žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná toutéž osobou před nabytím právní moci rozhodnutí ministerstva
ve věci mezinárodní ochrany nebo kdykoli po nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany.
[15] Podle §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo
jako nepřípustnou podle §11a odst. 1. Podle §10a odst. 2 je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu
nebo doplňkové ochrany.
[16] V souladu s §11a odst. 1 zákona o azylu podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b)
svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná
újma podle §14a.
[17] Podle §25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustná.
[18] Z výše uvedeného tedy plyne, že pokud cizinec podá druhou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, věcného projednání se jí dostane pouze za předpokladu, že v žádosti tvrdí
nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly obsahem jeho předchozí žádosti, nemohl je tvrdit
bez vlastního zavinění a zároveň jsou tyto skutečnosti relevantní pro udělení azylu či doplňkové
ochrany.
[19] Nejvyšší správní soud se k institutu opakovaných žádostí vyjádřil již mnohokrát.
Institut opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí
žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti,
které by mohly azylově relevantním způsobem ovlivnit postavení žadatele a které
nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení (srov. rozsudek ze dne 11. 6. 2009, č. j.
9 Azs 5/2009 - 6). Institutem opakované žádosti se zabýval i rozšířený senát ve svém
usnesení ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96 (č. 2642/2012 Sb. NSS), na které
bez zasazení do dalšího kontextu odkazují stěžovatelky. Rozšířený senát konstatoval následující:
„I opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany,
nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou,
jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila
situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel
v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní
z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové,
které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která
by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správnost těchto závěrů správního
orgánu podléhá v plném rozsahu kognici správních soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Z rozsudku ze dne
4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018 - 45, plyne, že „za nové skutečnosti nebo zjištění je pak ve smyslu
procedurální směrnice nutno považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze takové, které
by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele.“
[20] Žalovaný shledal, že tvrzené důvody podání opakované žádosti jsou sice odlišné
od důvodů žádosti první, avšak nejsou relevantní pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.
Všechny skutečnosti navíc byly stěžovatelkám známy již v průběhu řízení o první žádosti. Proto
bylo důsledkem jejich zavinění, že tyto skutečnosti nebyly předmětem předchozího řízení.
Tvrzení o pronásledování z politických důvodů neshledal žalovaný věrohodnými, neboť
ve výpovědi stěžovatelky a) shledal rozpory. Ve svém rozhodnutí se zabýval rovněž aktuální
bezpečnostní situací na U., ve správním spise byly založeny aktuální informace o zemi původu
(zpráva z dubna 2019). Krajský soud se se závěry žalovaného ztotožnil. Uvedl však, že jedna
tvrzená událost se odehrála po vydání rozhodnutí o první žádosti [zabití švagra stěžovatelky a)], ta
však není azylově relevantní.
[21] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem co do hodnocení správnosti výsledku
řízení o žádosti, ztotožňuje se rovněž se žalovaným stran nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky a).
Stěžovatelky skutečně netvrdily nové skutečnosti relevantní pro udělení mezinárodní ochrany,
které by bez svého zavinění nemohly uplatnit již v předchozí žádosti. Soud však musí některé
závěry krajského soudu korigovat.
[22] Stěžovatelky mohly své obavy z pronásledování z politických důvodů tvrdit již v žádosti
předchozí. Nejvyšší správní soud se domnívá, že účast na protivládních demonstracích je natolik
závažnou událostí ve vztahu k vyhodnocení, že osoba má důvodné obavy z pronásledování
z politických důvodů, že v případě její pravdivosti je stěžovatelky musely bezpodmínečně uvést
již v první žádosti, a to ať již by následně došlo ke gradaci situace, jak tvrdí, či nikoliv. Tvrzení
stěžovatelky a) během pohovoru k první podané žádosti jsou navíc v rozporu s jejím tvrzením
následným. V poskytnutí údajů k první žádosti uvedla souhrn důvodů pro podání žádosti (obavy
z výhružek spojených s možným nástupem manžela na vojenskou službu, ze samoty v případě
manželova nástupu do armády, strach z kriminality na U. a z tamní nedostatečné lékařské péče),
mezi kterými se žádné informace související s nesouhlasnými názory s vládou neobjevovaly,
stěžovatelka a) výslovně uvedla „to jsou všechny důvody“. V pohovoru k této žádosti mluvila o
výhružkách, avšak ne souvisejících s účastí na demonstracích. Výslovně uvedla, že ve vlasti
neměla žádné další potíže, že ani ona, ani stěžovatelka b) neměly problémy se státními orgány,
úřady, soudy, policií či armádou a že vše podstatné během pohovoru uvedla.
[23] Nejvyššímu správnímu soudu však není jasné, proč krajský soud celý azylový příběh
stěžovatelek neposuzoval komplexně v jeho dějové souvislosti. Tvrzená účast stěžovatelky a)
na protivládních demonstracích, informace o tom, že je v místě bydliště hledají příslušníci
Pravého sektoru, a skutečnost, že napadení jejího švagra příslušníky tohoto hnutí vedlo až k jeho
usmrcení, spolu totiž vzájemně souvisí, jedna skutečnost je dle stěžovatelky příčinou té druhé,
a tudíž nemohou být posuzovány izolovaně. Krajský soud i žalovaný tedy pochybili, pokud
dovodili, že nově tvrzená skutečnost stran zabití švagra stěžovatelky a) není azylově relevantní,
neboť naopak je součástí azylového příběhu stěžovatelek a má být důvodem posílení jejich obav
z pronásledování z politických důvodů. Jak však Nejvyšší správní soud uvedl v předchozím bodu,
přinejmenším o účasti na politických demonstracích musela mít stěžovatelka a) povědomost
již v řízení o první žádosti a navíc jsou její tvrzení v této části vnitřně rozporná a nevěrohodná.
Pochybení soudu spočívající v absenci hodnocení azylového příběhu v jeho celistvosti
však nezakládá nezákonnost rozsudku.
[24] Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s posouzením právní otázky přípustnosti
opakované žádosti stěžovatelek o mezinárodní ochranu ve smyslu §10a odst. 1 písm. a) a §11a
odst. 1 zákona o azylu krajským soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a s ohledem na to ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[26] Stěžovatelky připojily ke kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto
návrhu soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek působí jen do skončení řízení před soudem
a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném
účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.
[27] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelky neměly ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů nenáleží.
Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, pak soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[28] Krajský soud usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. 61 Az 42/2019 - 23, ustanovil
stěžovatelkám zástupkyni advokátku Mgr. Beatu Kaczynskou. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li
jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10 ve spojení s §120
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatelek odměnu za jeden společný úkon
právní služby při zastupování dvou osob (podání kasační stížnosti včetně jejího doplnění) podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 4.960 Kč (§7 bod 3 ve spojení s §12
odst. 4 advokátního tarifu; 2.480 Kč za jeden úkon právní služby snížený o 20 %) a paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Naopak soud
zástupkyni stěžovatelek nepřiznal odměnu za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť jeho formulace se zcela shodovala s obsahem návrhu, který byl podán již v řízení
před krajským soudem. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů tedy činí celkem
5.260 Kč, která je zvýšena o DPH v sazbě 21 % na částku 6.365 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu