ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.137.2018:50
sp. zn. 1 Azs 137/2018 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: G. L, zastoupen Mgr. Bc.
Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 7. 2017, č. j. OAM-287/ZA-ZA06-HA08-R3-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, č. j. 2 Az 67/2017 - 72,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, č. j. 2 Az 67/2017 - 72,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2017, č. j. OAM-287/ZA-ZA06-HA08-R3-2012,
se z r ušuj e a věc se v ra cí žalovanému k dalšímu řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada
hotových výdajů ve výši 8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobci se náhrada nákladů soudního řízení n ep ři zn áv á .
V. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů soudního řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce požádal dne 1. 10. 2012 o udělení mezinárodní ochrany dle §10 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Nejdříve žalovaný rozhodl ve věci dne
26. 10. 2012 tak, že žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu, neboť žalobce neprokázal, že stát, ze kterého přichází, nelze považovat za bezpečnou
zemi původu.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 4 Az 17/2012 - 71, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalovaného soud odmítl
pro nepřijatelnost usnesením ze dne 14. 3. 2015, č. j. 5 Azs 23/2013 - 19. Následně žalovaný
rozhodl dne 9. 2. 2015 o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli dle §12 až 14 zákona
o azylu. Městský soud žalobu proti druhému rozhodnutí zamítl rozsudkem ze dne 10. 11. 2015,
č. j. 4 Az 7/2015 - 84. Na základě kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud druhý rozsudek
městského soudu i druhé rozhodnutí žalovaného zrušil (rozsudek ze dne 21. 4. 2016,
č. j. 1Azs 36/2016 - 34). Rozsudku městského soudu vytkl nepřezkoumatelnost, žalovanému
pak nedůsledné respektování závazného právního názoru vysloveného v prvním zrušujícím
rozsudku městského soudu a v usnesení Nejvyššího správního soudu. Žalovaný se v novém
rozhodnutí o žádosti nevěnoval tvrzeným špatným podmínkám ve věznicích v zemi původu
a potenciální hrozbě vážné újmy. Přitom hrozba mučení a nelidského a ponižujícího zacházení
byla jednou z žalobcových námitek. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, s čímž souvisí i nepřezkoumatelnost rozsudku
městského soudu. Dalším důvodem, pro který považoval soud rozhodnutí žalovaného
za nepřezkoumatelné, byla skutečnost, že se nedostatečně vypořádal s tím, proč nepřihlédl
k předloženým dokumentům prokazujícím tvrzenou situaci v zemi původu (zejména zpráva
Českého helsinského výboru).
[3] Žalovaný následně vydal v záhlaví popsané rozhodnutí, kterým žalobcovu žádost opět
zamítl a žádnou z forem mezinárodní ochrany neudělil. Třetí žalobu městský soud zamítl
rozsudkem ze dne ze dne 9. 3. 2018, č. j. 2 Az 36/2016 - 34.
[4] Soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobce není ve své vlasti pronásledován
pro uplatňování politických práv a svobod a že mu nehrozí pronásledování ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu. Dle soudu nebyly dány důvody ani pro udělení humanitárního azylu.
Co se týče doplňkové ochrany, městský soud konstatoval, že se žalovaný řídil právním názorem
vysloveným v rozsudku kasačního soudu, neboť zhodnotil poměry v mongolské justici
i vězeňství a dostatečným a přezkoumatelným způsobem se zabýval možným vznikem vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu a porušením čl. 3 Úmluvy. Z rozhodnutí
je zřejmé, z jakých podkladů žalovaný vycházel a jaká z nich učinil skutková zjištění. Rozhodnutí
vydal na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Městský soud ve shodě s žalovaným
konstatoval, že oblast vězeňství se v Mongolsku jeví z hlediska respektování lidských práv jako
problematická. Ačkoli případ porušování lidských práv, k nimž v některých případech vězněných
osob v Mongolsku dochází, nelze bagatelizovat, nejedná se o obecnou praxi schvalovanou
či tolerovanou mongolskou oficiální veřejnou mocí.
[5] Z podkladů nevyplývá, že by žalobci mělo v případě jeho uvěznění automaticky hrozit
nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Za rozhodující městský soud považoval,
že v daném případě nebyly zjištěny žádné věrohodné informace, z nichž by vyplývalo,
že by žalobci takové jednání reálně hrozilo. Ze shromážděných podkladů navíc vyplývá, že situace
v mongolských věznicích se postupně zlepšuje. Stát se snaží postihovat nezákonné chování
policistů a vězeňských dozorců, rozvíjí se činnost sociálních pracovníků ve věznicích. Vládním
agenturám není bráněno v monitorování stavu věznic. Není pochyb o tom, že poměry vězeňství
v Mongolsku jsou na nižší úrovni než v České republice. Soud dodal, že nelze přehlédnout
ani fakt, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až po pěti letech pobytu v České
republice, a to v souvislosti s hrozbou možného vydání k trestnímu stíhání do Mongolska.
Na provedeném hodnocení nemohla nic změnit ani žalobcem předložená aktuální zpráva
Amnesty International o stavu ve věznicích v Mongolsku, ani odkaz na závěry zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA ze dne 3. 3. 2017, neboť tyto dokumenty představují obecné
hodnocení poměrů v Mongolsku a nevyjadřují se ke konkrétnímu případu žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
V ní zrekapituloval předcházející řízení včetně vysloveného závazného právního názoru.
Má za to, že ani v dalším řízení žalovaný žádnou z uložených povinností nesplnil. Třetí
rozhodnutí je postaveno na totožných argumentech, které již soudy odmítly. Žalovaný nebezpečí
vážné újmy nevyloučil, naopak citoval řadu znepokojivých argumentů o situaci v mongolských
věznicích a justici. Bez odůvodnění však uvedl, že se jedná o excesy a nebylo prokázáno,
že k nim dojde právě u stěžovatele. Žalovaný tak obrátil důkazní břemeno v rozporu
s vysloveným závazným právním názorem. Nově pak žalovaný přidal argument, že případné
mučení je vyloučeno tím, že Mongolsko poskytlo v extradičním řízení diplomatické záruky, které
přijímá obecně i judikatura ESLP. Avšak bližší rozbor efektivity institutu diplomatických záruk
v návaznosti na judikaturu ESLP, která je přijímá pouze v některých případech, v rozhodnutí
chybí. Tento argument žalovaného je v logickém rozporu s tím, že jinak setrval na svém
stanovisku, že řízení o mezinárodní ochraně a řízení extradiční jsou dvě odlišná řízení
a správnímu orgánu nepřísluší posouzení oprávněnosti trestního stíhání stěžovatele.
[7] Městský soud pouze přejal argumentaci žalovaného a ztotožnil se s ní. Nereagoval na část
žalobních námitek. Nezabýval se samostatně přezkumem nebezpečí vážné újmy v rozsahu
uplatněných bodů. Při ústním jednání stěžovatelova zástupkyně soudu předkládala i aktuálnější
informace o zemi původu, které potvrzují nijak se nelepšící stav v oblasti justice a vězeňství.
Tento navrhovaný důkaz soud v odůvodnění řádně nezhodnotil a neuvedl, jak s ním naložil.
K situacím o zemi původu soud uvedl, že jsou obecné a nesouvisí s případem stěžovatele. Tento
závěr by ovšem mohl odůvodnit většinu, ne-li všechny důkazy v řízení o mezinárodní ochraně.
Naopak zprávu Českého helsinského výboru, která se týkala přímo stěžovatele, nehodnotil vůbec.
Soud dovozoval z předložených zpráv selektivně uspokojivou situaci v mongolském vězeňství.
[8] Dle stěžovatele zjištěný skutkový stav jasně prokazuje, že jeho obavy z mučení
a nelidského zacházení jsou důvodné a naopak některé úvahy správního orgánu a přejaté soudem
nelze než označit za rozporné s informacemi o zemi původu. Městský soud i žalovaný nesprávně
definují riziko vážné újmy, jak je koncipováno v §14a zákona o azylu v návaznosti na čl. 3
Úmluvy. Skutečné nebezpečí vážné újmy není postaveno na požadavku prokázání naprosté
jistoty, že v případě stěžovatele k takovému jednání dojde. Ale vždy na určité míře
pravděpodobnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že mu v zemi původu hrozí riziko mučení
či nelidského zacházení neslučitelné s článkem 3 Úmluvy, které bylo prokázáno informacemi
o zemi původu v míře, která odpovídá testu pravděpodobnosti formulovanému judikaturou.
[9] Stěžovatel je názoru, že stížnost by měla být přijata k meritornímu posouzení, neboť
v uvedené věci nebyla naplněna základní funkce správního soudnictví, a to ochrana subjektivních
práv jednotlivce, která byla porušena správním rozhodnutím. Soud stěžovateli nezdůvodnil, proč
v žalobě uplatněné námitky nejsou důvodné. Dle stěžovatele došlo k zásadnímu pochybení, které
mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci
[11] Kasační stížnost splňuje všechny formální podmínky a je projednatelná. Vzhledem
k tomu, že jde o věc mezinárodní ochrany, zabýval se soud dále tím, zda kasační stížnost
ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, a zda je tedy přijatelná. Dospěl přitom k závěru,
že kritérium přijatelnosti je v dané věci naplněno. Rozsudek městského soudu obsahuje intenzivní
pochybení, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
by bylo odlišné (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[12] V rámci meritorního posouzení pak soud přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku
v mezích námitek uplatněných v kasační stížnosti.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů. Stěžovateli lze přisvědčit, že ve vztahu k důvodům pro udělení azylu
dle §12 písm. a) a písm. b) a dle §14 zákona o azylu městský soud toliko obsáhle převzal závěry
z rozhodnutí žalovaného a konstatoval, že se s jeho závěry ztotožňuje (srov. bod 22, bod 24,
bod 27 rozsudku). Podstatné v souzené věci ovšem je, že stěžovatel učinil předmětem přezkumu
před správními soudy (v žalobě i v kasační stížnosti) pouze otázku udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. Existencí důvodů pro udělení azylu se tak městský soud zabýval
nad rámec žaloby; pro posouzení zákonnosti napadeného rozsudku tedy není podstatné,
zda je jeho odůvodnění ve vztahu k této otázce přezkoumatelné či nikoli. Co se týče úvah soudu
vztahujících se k uplatněným žalobním námitkám, městský soud je v odůvodnění rozsudku
vyjádřil přezkoumatelným způsobem (srov. body 37 až 44 rozsudku). Z odůvodnění lze seznat,
z jakých důvodů nepovažoval městský soud stěžovatelovu argumentaci za důvodnou, a to včetně
jeho důkazních návrhů, které učinil při ústním jednání (bod 44 rozsudku). To ovšem neznamená,
že jsou tyto závěry také věcně správné (k tomu viz níže).
[15] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho
případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého
posledního trvalého bydliště.
[16] Podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona
považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu.
[17] Soud předesílá, že rozhodnutí žalovaného, které je nyní předmětem přezkumu před
správními soudy, je již třetím v pořadí, a věc je potřetí řešena i na úrovni kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud ve stěžovatelově věci žalovaného zavázal svým právním názorem
jak v prvním usnesení č. j. 5 Azs 23/2013 – 19 (ve spojení s prvním rozsudkem městského soudu
č. j. 4 Az 17/2012 – 71), kterým odmítl kasační stížnost žalovaného, tak v rozsudku
č. j. 1 Azs 36/2016 – 34. Zde udělil žalovanému jasné pokyny, jak v řízení dále pokračovat,
o které důkazy ještě doplnit provedené dokazování, na jaké skutkové okolnosti se zaměřit. Soud
odkázal na konkrétní judikaturu, ze které by měl žalovaný ve stěžovatelově věci vycházet. Tyto
judikatorní závěry jsou postaveny na jasných právních závěrech, které soud uložil žalovanému
respektovat.
[18] Stěžovatel v průběhu správního i soudního řízení konzistentně namítá, že mu v zemi
původu s ohledem na probíhající (dle jeho soudu nezákonně vedené) trestní stíhání hrozí mučení
a nelidské a ponižující zacházení. Tuto hrozbu spojuje s neuspokojivým stavem soudnictví
a vězeňství v Mongolsku.
[19] Soud s ohledem na tato tvrzení žalovanému uložil, aby se ve vztahu k možnosti přiznání
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 zákona o azylu podrobněji zabýval stavem vězeňství a justice
v Mongolsku a hodnotil případný vznik vážné újmy ve smyslu tohoto ustanovení. Současně soud
zcela jednoznačně konstatoval, že z předložených dokumentů vyplývá, že v zemi původu dochází
k mučení a donucování podezřelých k přiznání. V této souvislosti pak žalovaného upozornil,
že dle judikatury (zejména rozsudek ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012 - 68) takové příkoří
dosahuje intenzity pronásledování (§2 odst. 8 zákona o azylu) i vážné újmy dle §14a odst. 2
písm. b) téhož zákona a při splnění ostatních zákonných podmínek zakládá nárok na udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 zákona o azylu. Soud proto žalovanému uložil, aby situaci
ve věznicích v Mongolsku dostatečně posoudil a vyloučil, že by u stěžovatele v případě jeho
návratu došlo k porušení čl. 3 Úmluvy.
[20] Soud konstatuje, že oproti předcházejícímu řízení doznalo odůvodnění rozhodnutí
žalovaného určitých změn a zpřesnění (zejména co se týče posouzení stavu vězeňství
v Mongolsku), nicméně stále je postaveno na stejných nesprávných právních závěrech, které
od žalovaného přebral též městský soud.
[21] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí po zhodnocení důkazů obsažených
ve správním spise dospěl k závěru, že vězeňství a justice v Mongolsku trpí závažnými nedostatky.
Policie uplatňuje nepřiměřenou sílu a mučení, zejména za účelem získání přiznání. Vyskytují
se nátlak a výhrůžky zahájením vyšetřování rodinných příslušníků v případě neposkytnutí
přiznání. V rámci snah o vynucení přiznání či zastrašení jsou zadržení převáženi na různá místa
nebo do vazebních věznic daleko od domova. Nefungují mechanismy, které by pohnaly osoby
odpovědné za toto jednání k odpovědnosti. Správní orgány se nezabývají stížnostmi na psychické
mučení. Soudní stíhání takových trestných činů je spíše výjimečné. Získávání důkazů o mučení
je spojeno s překážkami. V mnoha věznicích a vazebních zařízeních byly instalovány kamery,
nicméně tato zařízení byla často v době hlášených případů zneužívání „poškozena“. Podle
informací nevládních organizací zůstávají podmínky ve věznicích a vazebních věznicích špatné,
někdy i velmi špatné (přeplněnost, osoby zadržené za násilnou i nenásilnou činnost byl umístěny
společně, nedostatečná zdravotní péče, nedostatek lůžkovin, oblečení, stravy, kvalita vody,
osvětlení, větrání, hygienická zařízení). Problémy byly horší ve starších zařízeních a na venkově.
V Mongolsku neexistuje institut ombudsmana. Vládní orgány vytvořily pokyny pro zlepšení
podmínek ve věznicích a umožňovaly vstup pro nezávislé nevládní pozorovatele, ten však
byl omezen na zařízení s nízkým až středním stupněm ostrahy. Zákon jasně definuje podmínky,
za kterých lze zadržet podezřelou osobu, důvody pro propuštění jednoznačně stanoveny nejsou;
to často vede k dlouhodobé vazbě. Vyšetřovací orgány příležitostně zadržují podezřelé
bez obvinění. Ačkoli je nezávislost soudní moci zakotvena ústavně, nevládní organizace zmiňují
přetrvávající korupci a externí vlivy. Řádnost soudních řízení bývá narušována procesními
pochybeními a nesrovnalostmi. Mnoho obžalovaných nemá odpovídající právní zastoupení.
Zprávy zmiňují zastrašování svědků správními orgány, omezený přístup veřejnosti k jednání
soudu a nedostatečnou transparentnost rozhodování.
[22] Žalovaný dále konstatoval, že trestní stíhání stěžovatele nelze samo o sobě hodnotit jako
skutečně hrozící vážnou újmu a že není v jeho pravomoci posuzovat otázku, zda stěžovatel
spáchal v zemi svého původu trestný čin. Uzavřel pak, že z předložených zdrojů nevyplývá,
že by stěžovateli mělo automaticky v případě jeho uvěznění hrozit mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání. Klíčové je podle žalovaného (i městského soudu),
že nezjistil žádné věrohodné informace, z nichž by vyplývalo, že mu takové jednání skutečně
reálně hrozí.
[23] Tato úvaha žalovaného i městského soudu týkající se prokazování hrozby nebezpečí
vážné újmy dle §14a odst. 1 zákona o azylu není správná.
[24] V řízení bylo prokázáno (a žádná ze stran to nezpochybňuje), že proti stěžovateli je v jeho
zemi původu vedeno trestní řízení. Tato skutečnost je ostatně podpořena i probíhajícím
extradičním řízením. Konstatoval-li žalovaný na základě provedeného dokazování,
že v Mongolsku existují zcela zásadní nedostatky v oblasti vězeňství a justice, nelze pak rozhodně
akceptovat závěr, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že nelidské zacházení hrozí právě
stěžovateli. Žalovaný vychází z toho, že nedostatky vězeňského a justičního systému jsou
ve stěžovatelově zemi původu přítomny obecně, nevztahují se pouze k určité skupině trestně
stíhaných či vězněných osob (nedopadají např. pouze na politicky motivovaná trestní stíhání,
na zdravotně postižené vězně, či na vězně určitého pohlaví, vyznání, sexuální orientace apod.).
Z provedeného dokazování je naopak zjevné, že zjištěné nedostatky jsou spjaty se systémem jako
celkem a dopadají bez rozdílu na všechny vězně či trestně stíhané osoby. Stěžovatel je v takovém
případě osobou, u které je přítomno reálné nebezpečí újmy, které z těchto nedostatků vyplývá.
[25] Pokud se totiž jedná o standard důkazního břemene, soud vychází při zkoumání
odůvodněnosti strachu z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu (tj. pro hodnocení
podmínek pro udělení azylu) z takzvaného testu „přiměřené pravděpodobnosti“. Pro zkoumání
důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmu (tj. pro hodnocení podmínek pro udělení
doplňkové ochrany) pak z testu „reálného nebezpečí“. Rozborem těchto pojmů se soud zabýval
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82. „Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího
důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu
žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší
než pravděpodobnost, že nenastane (…), nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu
žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným
jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným. (…) Reálným nebezpečím nutno rozumět, že ve významném
procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody
se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. (…) Test ‚reálného
nebezpečí ‘ je vůči stěžovateli přísnější než test ‚přiměřené pravděpodobnosti ‘. Ani test ‚ reálného nebezpečí‘
ale nedosahuje intenzity trestního standardu ‚nade vší pochybnost‘.“
[26] Specifikem azylového řízení je rovněž zásada, že v případě pochybností se postupuje
ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Tento závěr potvrdil soud v rozsudku ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, podle něhož „[j]sou-li dány skutečnosti, na základě nichž
lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem
na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní
orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí
správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.“
[27] Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu nemusí nade vší pochybnost prokázat,
že právě on bude v zemi původu podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Stěžovatel
by tak musel zcela absurdně prokázat, že s ním bude nakládáno ve vězení či ve vazbě hůře
než s ostatními vězni či podezřelými. Dospěl-li ale žalovaný k závěru, že nelidské či ponižující
zacházení s podezřelými či odsouzenými osobami je běžným jevem, tedy že ve významném
procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, je nutno uzavřít,
že hrozba reálného nebezpečí je ve stěžovatelově situaci přítomna.
[28] Závěr žalovaného a městského soudu, že stěžovatel neprokázal hrozbu skutečného
nebezpečí vážné újmy, neboť z ničeho neplyne, že v jeho konkrétním případě k vážné újmě
dojde, je tedy nesprávný.
[29] Městský soud se tento svůj nesprávný závěr snažil podpořit selektivním výběrem
informací obsažených v dokumentech, které jsou součástí spisu a ze kterých dle městského soudu
plyne, že situace v oblasti vězeňství v Mongolsku se zlepšuje. Tento závěr je jednak v rozporu
se skutkovým stavem zjištěným žalovaným v průběhu správního řízení (a aprobovaným
též městským soudem), nadto nemá ani oporu v předložených materiálech týkajících
se stěžovatelovy země původu. Z nich naopak vyplývá, že beztrestnost při mučení a jiném
špatném zacházení se zadrženými pokračuje i v současnosti. Ochránci lidských práv nadále hlásí
fyzické útoky prováděné orgány činnými v trestním řízení. Nadále neexistuje nezávislý
a specializovaný vyšetřovací mechanismus, který by takové jednání trestal. Nový trestní
řád neobnovil dříve rozpuštěnou nezávislou vyšetřovací jednotku.
[30] Městský soud odmítl provedení aktuálních stěžovatelem předložených zpráv ze země
původu s odůvodněním, že jsou příliš obecné a nedopadají na konkrétní situaci stěžovatele.
Takový závěr považuje soud za zcela absurdní a vymykající se významu zpráv o zemích původu,
které bývají podkladem pro rozhodování v azylovém řízení. V něm totiž konkrétní situaci
stěžovatele dokládá zpravidla pouze jeho vlastní výpověď či písemné prohlášení. Ty pak bývají
konfrontovány s veřejně dostupnými informaci o zemi původu, které ze své povahy vždy budou
představovat obecný popis situace. Lze si představit, že informace o zemi původu bude popisovat
konkrétní situaci cizince v případě, že půjde např. o veřejně známou osobu, politicky či jinak
veřejně činnou. Taková situace ale bude výjimkou; naopak zpravidla půjde o dokumenty
obsahující obecné informaci o situaci v zemi, které mohou v konfrontaci s výpovědí žadatele buď
jeho tvrzení podpořit, či vyvrátit. Informace o zemi původu proto nelze z povahy věci a priori
odmítnout jako důkaz z toho důvodu, že jsou dle názoru soudu příliš obecné. I v tomto ohledu
je rozsudek městského soudu postaven na nesprávném právním názoru, a kasační stížnost tedy
důvodná.
IV. Náklady řízení
[31] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, a podle §110 odst. 1 s. ř. s. proto zrušil
napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu
s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným
a v žalobě důvodně namítaným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného.
Soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl
tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný
postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku. Bude tedy vycházet z toho,
že ve stěžovatelově věci byla prokázána hrozba skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 1 zákona o azylu.
[32] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., použitého na základě §120 s. ř. s.,
má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Ze spisu městského soudu ani Nejvyššího správního soudu však
nevyplývá, že by stěžovateli v soudním řízení jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud
tak stěžovateli žádnou náhradu nákladů soudního řízení nepřiznal.
[33] Žalovaný neměl ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení mu tudíž nenáleží.
[34] Zástupcem stěžovatele byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2018,
č. j. 1 Azs 137/2018 – 35, ustanoven advokát Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M., jehož odměnu
a hotové výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci stěžovatele přiznal
soud odměnu za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání kasační
stížnosti) v částce 3.100 Kč za jeden úkon a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů
za jeden úkon v souladu v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 6.800 Kč. Na náhradě na dani z přidané hodnoty,
jíž je zástupce stěžovatele plátcem, mu přísluší částka 1.428 Kč. Částka v celkové výši 8.228 Kč
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu