ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.138.2020:33
sp. zn. 1 Azs 138/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: O. B., zastoupen
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2018, č. j. OAM-1030/ZA-ZA06-K02-2017, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 13 Az
34/2018 - 68,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 13 Az 34/2018 - 68, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 7. 12. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany. O mezinárodní
ochranu žádá podruhé, první žádost z roku 2015 žalovaná dva dny před podáním druhé žádosti
zamítla. Důvodem podání žádosti jsou obavy z ohrožení života žalobce i jeho rodiny. Hrozí
mu nebezpečí ze strany skupiny „banditů“ řízených Nikolajem Jurkevičem Kolesnikem,
který se v posledních letech stal vlivnou politickou osobou, a jeho nadřízeného Kolomojského.
Obává se také ukrajinské prokuratury (SBU), která je motivována ke stíhání žalobce pro jeho
bývalé vazby na Kolesnika a jeho „anti-majdanské“ aktivity před změnou tamního režimu (zvané
též „titušky“). Ohrožen je rovněž ze strany neofašistických skupin, neboť žalobce i jeho rodina
mluví rusky, žalobce se účastnil anti-majdanů, byl aktivním členem Strany regionů a úřady
či policie jej zjevně veřejně hledají. V předchozím řízení tyto skutečnosti nezmínil, protože
hrozba neexistovala. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobci mezinárodní ochranu dle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neudělil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), který jeho žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Dle městského soudu se žalovaný
na str. 7 až 15 napadeného rozhodnutí velmi podrobně zabýval tím, zda jsou dány důvody
pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Městský soud se s hodnocením
ztotožnil a plně na něj odkázal.
[3] Co se týče doplňkové ochrany podle §14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, žalovaný
se podrobně věnoval i této otázce. Konstatoval, že žalobce nikdy neměl problémy s ukrajinskými
státními orgány, jeho tvrzení považoval za účelová, nekonzistentní, měl za to, že jde spíše
o domněnky žalobce než o reálné riziko, že mu hrozí vážná újma. Poukázal též na možnost
využití dostupných prostředků vnitrostátní ochrany a na skutečnost, že neúspěšným žadatelům
o mezinárodní ochranu nehrozí po návratu do vlasti jakýkoli postih či diskriminace.
Dle žalovaného nebyly dány důvody k udělení doplňkové ochrany ani podle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu, neboť si žalobce v ČR nevytvořil užší vazby, jeho manželka s dcerou
stejně jako žalobce opakovaně žádaly o udělení mezinárodní ochrany, a žalobcovo případné
vycestování by proto nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Městský soud označil
i tuto část odůvodnění žalovaného za dostatečnou a přezkoumatelnou, ztotožnil se s ním a plně
na něj odkázal.
[4] Dle městského soudu žalovaný zjistil skutkový stav věci dostatečně, žalobci umožnil
uvést všechny podstatné skutečnosti, provedl s ním pohovor, vypořádal se s dokumenty, které
žalobce předložil, a shromáždil dostatek podkladů vztahujících se k aktuální situaci na Ukrajině.
Shromážděné podklady (čtyři zprávy s informacemi o zemi původu) pocházejí z doby blízké
vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce nadto nezmínil žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých
by vyplývalo, že zprávy neodpovídají aktuálnímu stavu, pouze obecně konstatoval,
že se bezpečnostní situace zhoršuje. Není zřejmé, k jakému datu se informace obsažené
ve zprávách Amnesty International, které zmiňuje žalobce, váží; nadto se nevztahují ke konkrétní
situaci žalobce. Pokud jde o články ze dne 28. 11. 2018 a ze dne 20. 3. 2019, které žalobce
předložil soudu, soud souhlasil s názorem žalovaného, že nejsou pro danou věc relevantní.
[5] Městský soud závěrem uvedl, že žalobce v žalobě nevylíčil, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným. Teprve
při ústních jednáních a ve vyjádření k jednání předestřel další argumenty. Soud k námitkám, které
nebyly uplatněny ve lhůtě pro podání žaloby, nepřihlížel. Městský soud však alespoň obecně
a stručně doplnil, že žalovaný řádně a úplně zjistil skutkový stav věci, řízení nebylo jednostranné
či neobjektivní, žalovaný postupoval v souladu se zákonem, odůvodnění napadeného rozhodnutí
je dostatečné a neobsahuje žádný chybný výklad právních předpisů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Stěžovatel nejprve vyjádřil přesvědčení, že kasační stížnost je přijatelná, neboť
pochybení žalovaného i městského soudu jsou tak závažná, že přesahují vlastní zájmy stěžovatele.
[7] Stěžovatel označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť městský soud
v zásadě pouze odkázal na odůvodnění žalovaného, aniž by vyjádřil své vlastní úvahy. Konkrétně
se městský soud nevyjádřil k žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
žalovaného, přestože ji soud musí zkoumat z úřední povinnosti a přestože stěžovatel specifikoval
zcela konkrétně a detailně konkrétní důvody nepřezkoumatelnosti během jednání i následně
na výzvu soudu písemným podáním.
[8] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný i z toho důvodu, že městský soud pouze
odkázal na absurdní hodnocení důkazů předložených stěžovatelem k prokázání jeho tvrzení,
jež provedl žalovaný. Žalovaný si obstaral překlad pouze názvů doložených článků a uzavřel,
že z názvů nelze dovodit jejich spojitost se stěžovatelem. Důkazům nepřiznal žádnou důkazní
hodnotu a pouze je vzal na vědomí. Takové tvrzení je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem
a porušuje §3 a §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Městský soud
neuvedl, proč nejsou podklady dokládané stěžovatelem relevantní, nevypořádal se se skutečností,
že stěžovatel bezpochyby prokázal (předložením předvolání k výslechu SBU jako podezřelý
ze spáchání trestného činu) reálnost jeho obav. Městský soud zjevně (mlčky) potvrdil i absurdní
závěr žalovaného o tom, že stěžovateli neplynou žádné následky (hrozba pronásledování)
v případě návratu do vlasti z toho, že si předvolání nepřevzal; přitom ze samotného
předvolání plyne, že v případě úmyslného vyhýbání se předvolání ponese odpovědnost v souladu
se zákonem a za trestné činy, pro které je stíhán, jsou stanoveny tresty odnětí svobody
až do 15 let.
[9] Dalším důvodem, proč je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, je způsob,
jakým se městský soud vypořádal s hodnocením zpráv s informacemi o zemi původu,
provedeným žalovaným. Žalovaný z podkladů, které obstaral, vyvozuje zcela nesprávné závěry
v neprospěch stěžovatele. Ty naopak svědčí ve prospěch věrohodnosti výpovědi stěžovatele.
Ze zpráv o zemi původu jsou totiž zřejmé nedostatky ve fungování ukrajinských policejních
a justičních složek. Žalovaný ověřil situaci na Ukrajině pouze formálně (čtyřmi, v době
rozhodnutí neaktuálními zdroji, které jsou navíc pouze neautorizovanými kopiemi), nezadal
však požadavek na prověření situace s ohledem na zjištění, zda hrozí či nehrozí azylově relevantní
pronásledování stěžovatele; tím se jeho rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným.
[10] Městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda se stěžovatel může vrátit do země
původu bez jakéhokoli postihu, neboť se pouze ztotožnil s hodnocením žalovaného,
že nebezpečí mu nehrozí, neboť si nevyzvedl předvolání. Přitom stěžovatel byl opakovaně
předvoláván SBU k výslechu v trestní věci jako podezřelý ze spáchání závažného trestného činu
(tedy hrozí mu vysoké trestní sazby), které ignoruje (z důvodu jeho obav ze stíhání
ve zkorumpovaném prostředí Ukrajiny a tamního politického boje), a bezpochyby mu za to hrozí
další trestní stíhání.
[11] Soud se dopustil i jiné vady řízení, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci,
neboť k dalším relevantním podkladům doloženým během soudního řízení stěžovatelem (články
ze dne 28. 11. 2018 a 20. 3. 2019) pouze uvedl, že se ztotožňuje s hodnocením žalovaného,
dle kterého nejsou tyto podklady pro případ relevantní. Městský soud byl povinen provést
zhodnocení těchto důkazů s ohledem na možné porušení zásady non-refoulement a s ohledem
na skutkový stav. Odkaz na názor žalovaného nelze považovat za řádný přezkum.
[12] Doplnění žaloby při jednání neobsahovalo pouze nové žalobní body, jak tvrdí
městský soud. Šlo o doplnění a další rozvíjení již řádně (byť stroze) uplatněných žalobních
bodů. Za takové situace nemohl soud uzavřít, že k těmto námitkám nepřihlédne. Následně
se jimi přesto obecně a stručně zabýval. Z rozsudku není stěžovateli zřejmé, zda soud námitky
přezkoumal (avšak nepřezkoumatelně pro nedostatek důvodů) či zda rozsudek učinil vnitřně
rozporným (námitky nebere v potaz, ale současně je hodnotí).
[13] Pochybením městského soudu je i jeho závěr o neexistenci rizika vážné újmy podle §14a
odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu. Soud nadto převzal i nepravdivé informace o pobytových
oprávněních členů rodiny stěžovatele, obsažené v napadeném rozhodnutí žalovaného
a ve správním spisu (nutné pro hodnocení nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí do rodinného
života stěžovatele).
[14] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby kasační soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu i napadené rozhodnutí žalovaného.
[15] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její důvodnost. Odkázal na obsah
správního spisu a své vyjádření k žalobě. Stěžovatel netvrdí žádné azylově relevantní skutečnosti
a jeho žádost se jeví pouze jako snaha o legalizaci pobytu. Žalovaný proto navrhuje kasační
stížnost zamítnout pro nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, soud
se dále zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[17] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ soud v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, vyložil tak, že kasační stížnost
bude posouzena jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku;
(2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit
judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[18] O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
nebo b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost kasační stížnosti.
[19] Kasační soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu §104a odst. 1
s. ř. s., neboť stěžovatel namítá taková zásadní pochybení městského soudu, která by mohla mít
dopad do jeho hmotněprávního postavení a která nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační
stížnosti prima facie vyloučit.
[20] Soud proto přistoupil k meritornímu posouzení kasační stížnosti, přičemž dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, protože byla-li by tato vada shledána, mohla by představovat překážku posouzení
důvodnosti ostatních kasačních námitek. Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku
v tom, že městský soud opomněl některé žalobní námitky vypořádat zcela, některé
pak nevypořádal dostatečně, neboť pouze plně odkázal na odůvodnění žalovaného.
[22] Stěžovatel učinil v kasační stížnosti sporným, zda pochybení žalovaného tvrzená
stěžovatelem po uplynutí patnáctidenní lhůty k podání žaloby (§32 odst. 1 zákona o azylu),
konkrétně během jednání a ve vyjádření stěžovatele k jednání, jsou novými žalobními body
(jak tvrdí v rozsudku městský soud) či pouze rozvinutím argumentace žalobních bodů
již uplatněných v žalobě (jak tvrdí stěžovatel). Kasační soud proto musel nejprve určit řádně
uplatněné žalobní body, aby mohl zhodnotit, zda je městský soud přezkoumatelně vypořádal.
[23] Ze soudního řádu správního vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí
kromě obecných náležitosti podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat rovněž zvláštní
náležitosti stanovené v §71 odst. 1 s. ř. s. Pod písmenem d) tohoto ustanovení je jako jedna
z nutných náležitostí žaloby uvedena identifikace žalobních bodů. Z nich musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí správního
orgánu za nezákonné nebo nicotné. Význam co nejpřesnější formulace žalobních bodů v žalobě
vyplývá ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno
a dle které se soud při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených
případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí,
které žalobce tvrdí. Soud tak není povinen, ale ani oprávněn, tyto důvody za účastníka řízení
domýšlet či doplňovat (k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2020,
č. j. 4 Azs 206/2020-38).
[24] Otázkou náležitého vymezení žalobních bodů se Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích již opakovaně zabýval. Rozšířený senát např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j.
2 Azs 92/2005-58, vyjádřil, že „[l]íčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou
určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem. […] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů,
úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy
na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“
[25] Na tyto závěry navázal rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j.
4 As 3/2008 -78, v němž uvedl, že je nutné „za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce,
z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje
za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení
žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu
žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody
nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud
při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu
k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.“
[26] K uvedené dvojici rozsudků rozšířeného senátu lze doplnit usnesení ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009-61, ve kterém rozšířený senát dospěl k závěru, že formulace „[d]omnívám se,
že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil mj. §12 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu; domnívám
se, že žalovaný měl posuzovat mou žádost podle §12 zákona o azylu, neboť splňuji podmínky pro udělení azylu,
resp. doplňkové ochrany, neboť jsem v zemi původu pronásledován a moje ekonomické problémy jsou
jen důsledkem. Navíc mám v České republice rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru“,
odpovídá žalobnímu bodu, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění (tzv. zárodek
žalobního bodu, který se nachází na pomezí řádně formulovaného žalobního bodu a tvrzeními,
která za žalobní bod vůbec nelze považovat).
[27] Naopak v rozsudku ze dne 24. 5. 2016, č. j. 4 Azs 47/2016-41, Nejvyšší správní soud
nepovažoval za žalobní bod „pouhý výčet ustanovení správního řádu a zákona o azylu, které měl žalovaný
porušit, a obecné tvrzení, že žalovaný nedostál zásadám správního řízení, zjištěný skutkový stav nesprávně právně
kvalifikoval a neposoudil jej podle §12 zákona o azylu“. Rovněž dle usnesení ze dne 18. 4. 2018,
č. j. 10 Azs 65/2017-83, neobstála citace ustanovení správního řádu a zákona o azylu,
aniž by citovaná ustanovení stěžovatel alespoň v minimální míře spojil s popisem skutkového
děje, eventuálně jinak v minimální míře žalobu individualizoval, ani jako tzv. zárodek žalobního
bodu. Takto formulovanou žalobu by mohl dle soudu podat jakýkoliv žalobce ve věcech
mezinárodní ochrany (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2017, č. j.
2 Azs 346/2016-24, či ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018-34).
[28] V projednávané věci stěžovatel podal žalobu předposlední den patnáctidenní lhůty
k podání žaloby (rozhodnutí mu bylo doručeno dne 25. 6. 2018, žalobu podal dne 9. 7. 2018
a současně požádal o ustanovení zástupce). V žalobě uvedl, že rozhodnutí žalovaného považuje
za nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám předcházejícího správního řízení. Dále namítal,
že správní řízení bylo jednostranné a neobjektivní, a tedy v rozporu s povinností zjistit přesně
a úplně skutkový stav věci. Žalovaný rovněž porušil svou povinnost postupovat řádným
procesním postupem v souladu s právním řádem ČR a se zásadami a principy činnosti správních
orgánů. Žalovaný rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a chybně vyložil zákon. Informace o zemi
původu použité žalovaným jsou neaktuální, byl povinen posoudit aktuální informace.
O mezinárodní ochranu žádal, neboť mu na Ukrajině hrozí nebezpečí a vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu válečného konfliktu a problémům s dodržováním lidských práv.
Bezpečnostní situace se zhoršuje a Minské dohody nedodržuje ani jedna strana, lidé neustále
umírají. Závěrem parafrázoval úryvky ze zprávy Amnesty International o mučení zajatců
na Donbase, dle které je pro osoby s proruskými pohledy nebezpečné žít na Ukrajině.
[29] Při aplikaci výše shrnuté judikatury na obsah stěžovatelovy žaloby lze konstatovat,
že žaloba obsahuje z větší části tvrzení, která neobstojí ani jako tzv. zárodky žalobního bodu.
Kasační soud za žalobní body považuje pouze tu část žaloby, ve které stěžovatel namítal
nesprávné vyhodnocení možnosti udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k bezpečnostní situaci
na Ukrajině (tedy v zásadě nesprávné posouzení důvodů udělení doplňkové ochrany pro existenci
vážné újmy z důvodu válečného konfliktu na Ukrajině) a dále použití neaktuálních informací
o zemi původu, k čemuž doplnil informace ze zprávy Amnesty International. Jedině tato tvrzení
totiž splňují požadavky kladené judikaturou Nejvyššího správního soudu na konkrétnost
žalobních tvrzení a dostatečnou individualizaci situace stěžovatele. Ve zbytku žaloby stěžovatel
totiž vlastními slovy parafrázuje ustanovení správního řádu a zákona o azylu, aniž by byly
seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu
případu stěžovatele. Kasační soud ve své judikatuře konstantně označuje pouhou citaci
zákonných ustanovení za nedostatečnou k vytvoření žalobního bodu či alespoň jeho zárodku.
Kromě namítaného nedostatečného posouzení bezpečnostní situace na Ukrajině a namítané
neaktuálnosti informací o zemi původu stěžovatel neosvětluje, v čem je jeho situace oproti jiným
žadatelům o mezinárodní ochranu odlišná.
[30] Podle §71 odst. 2 s. ř. s. „[ž]alobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání
žaloby“. Naopak i po uplynutí lhůty k podání žaloby lze dále rozvíjet řádně a včas uplatněný
žalobní bod – prohlubovat argumentaci či přinášet argumenty nové, pokud argumentační
rozhojnění nemění nic na podstatě žalobního bodu.
[31] Z výše uvedeného tedy plyne, že stěžovatel měl po uplynutí lhůty k podání žaloby
možnost rozvinout argumentaci, pouze pokud jde o tvrzené nezákonné posouzení možnosti
udělení mezinárodní ochrany z důvodu bezpečnostní situace na Ukrajině a dále pokud jde
o namítanou neaktuálnost informací o zemi původu.
[32] Usnesením městského soudu ze dne 8. 10. 2018, č. j. 13 Az 34/2018-38, byl stěžovateli
ustanoven advokát k zastupování před soudem. Již v zastoupení advokátem stěžovatel uplatnil
další námitky, a to nejprve během soudního jednání konaného dne 30. 1. 2020, ani jeden z řádně
uplatněných žalobních bodů však nerozšířil. Následně dne 12. 2. 2020 zaslal podrobné vyjádření
k jednání, avšak ani v tomto vyjádření dané body dále nerozvinul. Tvrzení prezentovaná během
soudního jednání a ve vyjádření k jednání proto neobsahovala rozvinutí řádně uplatněných
žalobních bodů, ale nové žalobní body, které však stěžovatel uplatnil pozdě.
[33] Ve vztahu k těmto tvrzením byl městský soud pouze povinen konstatovat,
že k nim nepřihlédl, neboť byly uplatněny pozdě. V případě chybějícího zdůvodnění
by totiž městský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, či nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Městský soud se však takového pochybení nedopustil,
zdůvodnění je obsaženo v bodě 22 napadeného rozsudku. Postup městského soudu,
který v následujícím bodě „alespoň obecně a stručně doplnil“, že ze správního spisu namítaná
pochybení žalovaného nevyplývají, nebyl vhodný, neboť jak již kasační soud uvedl,
nejednalo se ani o zárodek žalobního bodu. Napadený rozsudek však nečiní vnitřně rozporným,
neboť je z něj zřejmé, že městský soud opožděně uplatněné žalobní body nevypořádal.
[34] Otázce aktuálnosti zpráv o zemi původu se městský soud věnoval v bodě 19 napadeného
rozsudku. Konstatoval, že zprávy, které žalovaný do spisu založil a ze kterých v rozhodnutí
vycházel, pocházejí z doby blízké před vydáním rozhodnutí (nejstarší z nich z období
asi 6 měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí). Ke zprávám Amnesty International,
parafrázovaným stěžovatelem v žalobě, podotkl, že není zřejmé, k jakému datu se vážou.
Toto vypořádání považuje kasační soud v kontextu formulace žaloby za dostatečné
a přezkoumatelné.
[35] Napadený rozsudek nemůže být nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že městský soud
pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. Jak již kasační soud
mnohokrát konstatoval, není v zásadě chybou, pokud krajský soud, ztotožnil-li se s hodnocením
správního orgánu, na jeho odůvodnění pouze odkáže se souhlasným dovětkem. Účelem
soudního přezkumu totiž není opakovat již jednou vyřčené (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, č. 1350/2007 Sb. NSS).
[36] Nepřezkoumatelnost nezpůsobuje ani to, že městský soud pouze odkázal na hodnocení
důkazů předložených stěžovatelem k prokázání jeho tvrzení a také na jednostranné hodnocení
informací o zemi původu, jež provedl žalovaný. Městský soud si tato tvrzená pochybení
žalovaného nesprávně vyhodnotil jako žalobní bod, přestože namítané porušení povinnosti
„zjistit přesně a úplně skutkový stav věci“ neobstojí ani jako jeho zárodek. Soud tak věc
přezkoumal nad rámec §75 odst. 2 věty první s. ř. s. („Soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí.“) Jak kasační soud uvedl již v bodě 23 tohoto rozsudku,
soud se v souladu s dispoziční zásadou při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně
stanovených případů) omezuje pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního
rozhodnutí, které žalobce tvrdí. Soud není povinen, avšak ani oprávněn, tyto důvody za účastníka
řízení domýšlet či doplňovat. V daném případě však přezkum nad rámec včasně uplatněných
žalobních bodů nevedl ke zrušení rozhodnutí, a nemůže se tedy jednat o vadu řízení mající vliv
na zákonnost rozsudku.
[37] Neobstojí ani stěžovatelova námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
spočívající v tom, že se městský soud nevyjádřil k žalobní námitce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí žalovaného. Rovněž v tomto případě stěžovatel v žalobě zcela obecně
uvedl, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, aniž by ve lhůtě pro podání žaloby blíže
specifikoval, proč se tak domnívá. Městský soud postupoval správně, pokud namítanou
nepřezkoumatelnost nevypořádal. Ke stěžovatelově námitce, že k takové vadě rozhodnutí musí
soud přihlédnout z úřední povinnosti, kasační soud konstatuje, že soud není oprávněn
přihlédnout k vadě řízení, která není žalobcem namítána, pokud nebrání soudu přezkoumat
žalobu v rozsahu všech uplatněných žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84).
[38] Další stěžovatelova námitka míří do nepřezkoumatelnosti hodnocení důkazů, které
během soudního řízení předložil (články ze dne 28. 11. 2018 a 20. 3. 2019). Městský soud byl
dle stěžovatele povinen provést zhodnocení těchto důkazů s ohledem na možné porušení zásady
non-refoulement a s ohledem na skutkový stav.
[39] Z výše uvedené povinnosti soudu přezkoumat správní rozhodnutí pouze v mezích
žalobních bodů, zakotvené v §75 odst. 2 s. ř. s., existují nad rámec tohoto ustanovení výjimky
stanovené přímo v zákoně i výjimky vymezené judikaturou. Jednou z nich je mezinárodně-právní
závazek zákazu porušení principu non-refoulement. Rozšířený senát k tomu v usnesení ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, dovodil: „Soud tedy musí nad rámec žalobních bodů respektovat princip
non-refoulement vyplývající z Ženevské úmluvy a i z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. (…) Pro daný případ to znamená, že by soud nemohl přehlédnout (bez ohledu na obsah žaloby), pokud
by byly dány důvody k ochraně žalobce před hrozící vážnou újmou v zemi původu, které žalovaný nezohlednil
za situace, kdy již nepřichází v úvahu žádné další řízení, v němž by mohla být ochrana poskytnuta. (…) Pokud
tedy soud má k dispozici poznatky o tom, že žadateli o azyl je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu
podle §14a zákona o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement a ochranu
již nelze poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného zruší, aniž by taková skutečnost musela být žalobou
výslovně namítána.“
[40] Podle §14a odst. 1 se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu,
bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl
cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu
svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého
posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení
nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
[41] Stěžovatel společně s vyjádřením k žalobě doložil městskému soudu novinový článek
ze dne 28. 11. 2018 (přeložený z polštiny). Kasační soud tak usuzuje z obsahu vyjádření,
neboť dokument není součástí soudního spisu. Na jednání konaném dne 13. 2. 2020 provedl
městský soud důkaz tímto článkem a také dalším článkem ze dne 20. 3. 2019, který
během jednání stěžovatel předložil v ruštině a rovněž během jednání jej přítomná tlumočnice
přeložila do češtiny. Tyto listiny také nejsou ve spise městského soudu založeny. Kasační soud
se s provedením těchto důkazů a jejich obsahem seznámil ze zvukového záznamu ústních jednání
konaných dne 30. 1. 2020 a 13. 2. 2020.
[42] Nejvyšší správní soud podotýká, že tyto listiny by v soudním spise měly být
založeny, neboť v řízení o kasační stížnosti mohou být předmětem přezkumu. Z poslechu
zvukové nahrávky z ústního jednání nicméně zjistil, že Nikolaj Jurkevič Kolesnikov (kvůli
němuž se stěžovatel obává vrátit na Ukrajinu) je významným místním politikem v místě původu
stěžovatele, což prokazující oba články. První z nich pojednává o ukrajinském novinářském
aktivistovi, který před pronásledováním utekl do Polska, odkud se ho snažily dostat ukrajinské
bezpečnostní složky. Článek také informuje o tom, že Kolesnikov se k tomuto incidentu vyjádřil
v tom smyslu, že „podobné aktivisty je třeba přivézt zpět na Ukrajinu v pytli“.
[43] Články dle stěžovatele dokazují, že osoba, vůči níž tvrdí obavy z pronásledování či hrozbu
vážné újmy, není „obyčejnou“ soukromou osobou, ale je významným místním politikem.
Mají tedy dokládat, že žalovaný měl existenci nebezpečí vážné újmy hodnotit nikoli jako hrozící
ze strany soukromých osob, ale politicky angažované veřejné osobnosti. Činí tak v kontextu
svého tvrzení, že je v jeho zemi původu běžnou praxí zneužívání policejních a ozbrojených
složek, prokuratury a dalších justičních orgánů k politickým účelům a vydírání a také používání
mučení a nelidského zacházení, a že v případě pokusu obrátit se na policii riskuje věznění
a fyzické mučení.
[44] Jinými slovy stěžovatel tvrdí, že právě z důvodu postavení onoho Nikolaje Jurkeviče
Kolesnika existují důvodné obavy, že pokud by byl vrácen na Ukrajinu, hrozilo by mu skutečné
nebezpečí vážné újmy. Článek ze dne 28. 11. 2018 nadto popisuje postup ukrajinských
bezpečnostních složek vůči aktivistům a Kolesnikův postoj k těmto operacím. V kontextu toho
kasační soud označuje hodnocení předložených důkazů městským soudem, který v odůvodnění
napadeného rozsudku pouze uvedl, že důkazy „nejsou relevantní“, za nedostatečné
a nepřezkoumatelné.
[45] Městský soud měl provedené důkazy hodnotit nejen ve vztahu k aktuálnosti použitých
informací o zemi původu a válečnému konfliktu na Ukrajině jako důvodu pro udělení doplňkové
ochrany (tedy ve vztahu k řádně a včasně uplatněným žalobním bodům), ale také a především
ve vztahu k možnému porušení zásady non-refoulement, a to ve světle usnesení rozšířeného senátu
ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84. Místo toho bez vysvětlení konstatoval jejich
nerelevantnost, čímž napadený rozsudek zatížil nepřezkoumatelností, pro kterou je nutné
jej zrušit. Kasační soud se proto nemohl zabývat námitkou nesprávného posouzení právní otázky,
zda se stěžovatel může vrátit do země původu bez jakéhokoliv postihu a zda jsou zde důvodné
obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Takové posouzení by totiž před řádným
a přezkoumatelným hodnocením předložených důkazů ze strany městského sudu bylo předčasné.
[46] Namítané pochybení městského soudu spočívající v převzetí nepravdivé informace
o pobytových oprávněních členů rodiny stěžovatele je pak nepřípustnou kasační námitkou,
a Nejvyšší správní soud se jí proto nezabýval. Stěžovatel totiž v žalobě netvrdil, že by žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel z nepravdivého skutkového stavu ohledně pobytového statusu
jeho rodinných příslušníků, a toto pochybení tak nemůže tvrdit ani v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[47] Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto ve smyslu §110 odst. 1 věty první s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[48] V dalším řízení bude městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud zejména dostatečně
zhodnotí důkazy provedené během jednání konaného dne 13. 2. 2020, a to ve světle možného
porušení zásady non-refoulement (viz bod 38 a bod 44 tohoto rozsudku).
[49] V novém řízení městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu