ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.167.2005:78
sp. zn. 1 Azs 167/2005 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) V. K.
a b) V. K., zastoupených JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, 400 01 Ústí
nad Labem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutím ze dne 15. 12. 2002,
č. j. OAM-2249/VL-07-C10-2002 a č. j. OAM-2245/VL-07-C10-2002, o kasačních
stížnostech žalobců proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 15 Az 312/2003-53 a č. j. 15 Az 313/2003-56,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Azs 167/2005
a 1 Azs 168/2005 se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou
vedeny pod sp. zn. 1 Azs 167/2005.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Dvěma rozhodnutími ze dne 15. 12. 2002 neudělil žalovaný žalobcům (kteří jsou
manželi) azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň
vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobci napadli tato rozhodnutí žalobami; ty však Krajský soud v Ústí nad Labem
zamítl dvěma rozsudky ze dne 17. 3. 2005. V řízení před správním orgánem neshledal žádné
vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení věci: žalobci totiž opustili vlast proto,
že je vydírali a fyzicky ohrožovali příslušníci mafie, jimž musela žalobkyně a) coby
podnikatelka platit „za ochranu“. Do azylového řízení v České republice pak žalobci vstoupili
ve snaze legalizovat svůj zdejší pobyt, aby si zde mohli vydělat peníze na další plánovanou
cestu do Austrálie. Krajský soud stejně jako žalovaný uzavřel, že jednání kriminálních živlů
nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Zamítavé rozsudky krajského soudu napadli žalobci kasačními stížnostmi. Namítli
jednak vady řízení před žalovaným správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) soudního řádu
správního] spočívající v tom, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci. To pramení z toho,
že žalobci neovládají český jazyk, a tak neporozuměli azylovému řízení. Mohlo se tak stát,
že jejich prvotní výpovědi učiněné před žalovaným byly postaveny pouze na ekonomických
důvodech; o dalších důvodech majících svůj původ v pronásledování se žalobci zmínili
až později. Žalobci jsou si vědomi toho, že podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží kasační soud
ke skutečnostem, které nebyly uplatněny před vydáním napadeného rozhodnutí; přesto však
připomínají, že vlivem politické situace v jejich bydlišti jim šlo o život, přišli o veškerý
majetek a nemají se kam vrátit. S tím souvisí i otázka nesprávného právního posouzení věci
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]: bez ohledu na dobu, po kterou oba žalobci pobývají na území
ČR, a na jejich věk, se totiž soud ani žalovaný vůbec nezabývali důvody hodnými zvláštního
zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu. Žalobci uznávají, že právo na udělení azylu je právem
na ochranu před pronásledováním v zemi původu a že žadatel je povinen tvrdit,
že je pronásledován pro své politické názory. Žalobci však odvozují své subjektivní právo
právě z pronásledování a diskriminace v zemi původu, kde je ohrožen jejich život, a nabízí se
proto posoudit jejich věc také z pohledu humanitárních důvodů. Konečně žalobci vytkli vady
řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] spočívající jednak v tom, že soud se
nezabýval všemi jejich námitkami, ačkoliv již při prvním výslechu upozorňovali na svou
subjektivní obavu z pronásledování, jednak v tom, že soud rozhodl bez nařízení jednání,
i když mu k tomu žalobci nedali souhlas, resp. si na to nevzpomínají.
Závěrem žalobci zdůraznili, že se zde v mezidobí již zcela stabilizovali a Českou
republiku považují za svůj druhý domov. Obávají se, že při návratu do země původu budou
vystaveni tlaku tamního prostředí, a proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené
rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem
požádali o to, aby jejich kasačním stížnostem byl přiznán odkladný účinek; tyto žádosti se
však – s ohledem na zamítnutí kasačních stížností – staly bezpředmětnými.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasačních stížností; zdůraznil zejména,
že u žalobců nebyla zjištěna existence žádného z důvodů pro udělení azylu ani překážky
vycestování. Uvedl též, že žalobci absolvovali pohovor za účasti tlumočníka ruského jazyka,
a jejich námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci tak neobstojí.
Podáním ze dne 9. 12. 2005 pak žalobci upozornili soud na to, že žalobce b) je těžce
onkologicky nemocen a je po operaci, k čemuž doložili lékařské zprávy. Ponechali na úvaze
kasačního soudu, jak s touto novou skutečností naloží, a připomněli, že se nemají kam vrátit,
protože jejich domov již neexistuje.
Nejvyšší správní soud nejprve spojil obě věci ke společnému projednání,
jak o to ostatně žalobci žádali; poté přezkoumal napadené rozsudky a shledal, že kasační
stížnosti jsou částečně nepřípustné a ve zbytku nejsou důvodné. K některým tvrzením
v nich obsaženým krom toho Nejvyšší správní soud nepřihlížel.
Tvrzení o tom, že žalobci neporozuměli azylovému řízení, protože neznají český jazyk,
a proto o své situaci vypovídali neúplně, se poprvé objevuje až v kasační stížnosti: v řízení
před krajským soudem se žalobci o ničem takovém nezmínili, ačkoli jejich žaloba byla
neobyčejně obsáhlá. K těmto tvrzením, resp. v nich uváděným skutečnostem, proto Nejvyšší
správní soud nepřihlížel (§109 odst. 4 s. ř. s.). Ostatně je tato námitka i nejasná,
protože „ekonomickými důvody“, na nichž byla podle kasačních stížností založena prvotní
výpověď žalobců, nikdy neargumentovali ani oni sami, ani žalovaný.
Argumentací ve prospěch udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu – založenou na věku žalobců, na jejich dlouhodobém pobytu v ČR a na tom,
že se zde již usadili a našli zde druhý domov – se Nejvyšší správní soud rovněž nemohl
zabývat: žalobci totiž v předchozím řízení nikdy nezpochybňovali výrok podle §14 zákona
o azylu, nýbrž snášeli argumenty svědčící podle nich o jejich pronásledování, resp. o obavách
z něj, ve smyslu §12 zákona o azylu. Tvrzené pochybení žalovaného spočívající v tom,
že neudělil žalobcům azyl z humanitárních důvodů, je tak důvodem novým – tj. důvodem,
který nebyl uplatněn v řízení před krajským soudem, ač uplatněn být mohl. Takový důvod
činí kasační stížnost v této části nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.). Novými skutečnostmi
ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. je i onkologické onemocnění žalobce b). I při vědomí tíživé
situace žalobce b) je zapotřebí si uvědomit smysl ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.: úkolem
kasačního soudu není totiž nově posuzovat osobní poměry žalobců, nýbrž přezkoumávat
zákonnost rozhodnutí krajského soudu a přitom vycházet ze skutkového i právního stavu
ke dni, k němuž rozhodoval správní orgán. Do takového přezkoumávání pochopitelně
nemohou vstupovat skutečnosti, o nichž dříve rozhodující orgány vůbec nevěděly,
a nemohly se jimi tedy zabývat.
Z kasačních důvodů založených na nesprávném právním posouzení věci je tedy
přípustná jen ta námitka, v níž se žalobci domáhají udělení azylu podle §12 z důvodu
pronásledování a diskriminace v zemi původu: zdůrazňují přitom, že v důsledku tamější
politické situace byli ohroženi na životě, přišli o majetek a nemají se kam vrátit.
Tyto okolnosti ale nemohou žalobcům založit právo na udělení azylu. Jak žalobci vypověděli
již ve správním řízení, trpěli v zemi původu tím, že je vydírali a fyzicky napadali příslušníci
mafie, kteří po nich vyžadovali stále více peněz „za ochranu“, a dokonce je přiměli prodat
vlastní byt. Žalobci se tedy nepochybně stali oběťmi trestného jednání; každé trestné jednání
však není pronásledováním ve smyslu zákona o azylu a nemůže ani vyvolat obavy,
s nimiž zákon o azylu spojuje právo na udělení azylu. Toto právo vzniká jen tomu,
kdo je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona
o azylu], nebo kdo pociťuje odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů [§12 písm. b) zákona o azylu]. Tvrzení o tom, že žalobci byli v zemi původu
vystaveni výhrůžkám a násilí ze strany příslušníků mafie, může snad svědčit o stavu obecné
kriminality v Ruské federaci; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel
důkazy o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl,
nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Takové důvody u žalobců zjištěny nebyly: zjevně jediným motivem pachatelů bylo totiž
obohatit se na úkor žalobců; rasa, náboženství, národnost, příslušnost k sociální skupině
či politické názory žalobců při jejich protiprávním jednání nehrály žádnou roli. Institut azylu
přitom není univerzálním nástrojem ochrany před bezprávím a násilím, nýbrž jej lze užít jen
v přesně a úzce vymezených případech nejzávažnějšího porušování politických a sociálních
práv; situace žalobců tato kritéria nesplňuje.
Pokud pak žalobci vytýkají soudu, že se nezabýval jejich námitkou založenou
na subjektivní obavě z pronásledování, mýlí se. Je sice pravda, že soud přímo nezkoumal
subjektivní pocity žalobců; to mu však ani nebylo zapotřebí, neboť se s námitkou žalobců
správně vypořádal tak, že jednání, jehož se žalobci obávají, není pronásledováním ve smyslu
zákona o azylu. Další úvahy o postoji žalobců k takovému jednání by proto byly nadbytečné.
Žalobci si dále – jak uvádějí – nevzpomínají, že by dali souhlas s rozhodováním
bez nařízení jednání; krajský soud přesto rozhodl a žalobce k jednání nepředvolal.
To, že si žalobci nevzpomínají, jim vyvrátit nelze; pro právní závěr soudu však nejsou určující
subjektivní pocity žalobců, nýbrž skutečnosti objektivně zachycené ve spisech krajského
soudu. V nich jsou pak na čísle listu 51 [u žalobkyně a)] a 54 [u žalobce b)] založeny přípisy,
jimiž žalobci prostřednictvím svého zástupce soudu sdělují, že berou zpět mj. svou žádost
o nařízení jednání a navrhují, aby soud ve věci rozhodl bez jednání. Nejedná se tedy – jako
tomu bývá obvykle – o nevyvratitelnou domněnku souhlasu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.
(ta nastává tehdy, pokud účastníci do dvou týdnů od doručení výzvy podle tohoto ustanovení
výslovně nevyjádří nesouhlas s rozhodováním bez nařízení jednání), nýbrž o výslovně daný
souhlas. Nejsou tak žádné pochyby o tom, že krajský soud postupoval správně, pokud rozhodl
bez nařízení jednání.
Konečně poslední námitkou, která vyjadřuje obavy z návratu do vlasti a z tlaku
tamějšího prostředí a zdůrazňuje, že Česká republika se žalobcům stala druhým domovem,
žalobci zřejmě zpochybňují výrok o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu; ani tato námitka však není důvodná. Překážku vycestování zakládají jen skutečnosti
uvedené v citovaném ustanovení; žalobci přitom sami nenamítají, že by po návratu byl
ohrožen jejich život nebo svoboda z důvodu některé jejich sociální charakteristiky
nebo pro jejich politické přesvědčení, že by jim hrozilo mučení, nelidské či ponižující
zacházení nebo trest ze strany státní moci, nebo že by jejich život byl ohrožen v důsledku
válečného konfliktu; jiné okolnosti uvedené v §91 odst. 1 u žalobců ani pojmově nepřicházejí
v úvahu. Je pochopitelné, že žalobci se do své vlasti nechtějí vracet; pokud je však jejich
úmyslem zůstat v České republice, nemohou se za tímto účelem dovolávat institutů zákona
o azylu, jehož podmínky nesplňují, nýbrž je na místě, aby své poměry upravili podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Žalobci se svými námitkami tedy neuspěli. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl jako nedůvodné (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměli úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu