ECLI:CZ:NSS:2022:1.AZS.172.2021:22
sp. zn. 1 Azs 172/2021 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: R. H., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie ČR,
Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 3. 2021, č. j. KRPB-49945-18/ČJ-2021-060022-SVZ,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021,
č. j. 22 A 24/2021 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 24. 3. 2021, č. j. KRPB-49941-25/ČJ-2021-060022-SVZ,
(„napadené rozhodnutí“), byl žalobce zajištěn podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění („zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění na dobu 120 dnů
od okamžiku omezení osobní svobody.
II. Rozsudek krajského soudu
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Brně („krajský
soud“) zamítl. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011,
č. j. 1 As 93/2011 - 79; shrnul, že aby bylo možné posoudit přiměřenost doby zajištění ve vztahu
k předpokládané složitosti přípravy výkonu vyhoštění, je správní orgán povinen uvést, jaké
všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést. Poukázal na to, že cizince lze dle zákona
o pobytu cizinců zajistit až na 180 dnů od omezení osobní svobody; doba zajištění v délce
120 dnů proto není a priori nezákonná. Argumentace žalobce údajně srovnatelnými rozhodnutími
o zajištění cizinců, která stanovují řádově kratší délku zajištění, byla učiněna pouze v rovině
obecných tvrzení. Podstatné dle soudu je, že žalovaná v řešené věci stanovenou dobu zajištění
řádně odůvodnila. Bylo nutné splnit náležitosti nezbytné k uskutečnění žalobcova vyhoštění.
Ten nevlastnil cestovní doklad, pročež bylo třeba ověřit jeho totožnost u příslušného
zastupitelského úřadu a zajistit vydání nového cestovního dokladu; dále musel správní orgán
zabezpečit přepravní doklady, obstarat letenku, vyjednat průvoz přes jiný členský stát
a komunikovat s domovským státem žalobce. V případě afrických států se doba nutná
pro vyřízení těchto záležitostí dle žalované pohybuje v druhé polovině zákonného rozpětí doby
pro zajištění cizince. Veškeré úkony navíc byly ztíženy situací ohledně pandemie nemoci
Covid-19. Krajský soud tedy nepřisvědčil tomu, že by z napadeného rozhodnutí nebylo možné
seznat, jakými úvahami se žalovaná při stanovení doby zajištění řídila. Přestože vnímal dobu
zajištění v délce 120 dnů vzhledem k okolnostem věci jako hraniční, vyhodnotil ji ještě jako
přiměřenou. Z ničeho totiž dle něj nevyplývá, že by žalovaná nepostupovala v řízení aktivně
a svědomitě. Důvody porušení §3, §2 odst. 2 a 4, §50 odst. 3 a §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pak nebyly v žalobě nikterak konkretizovány.
[3] Krajský soud dále konstatoval, že sdílí pochybnosti žalobce o souladu §129a odst. 3
zákona o pobytu cizinců s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Poukázal na to, že také Nejvyšší správní soud
již dospěl k závěru, že toto ustanovení zákona o pobytu cizinců je v rozporu s ústavním
pořádkem, resp. s mezinárodními smlouvami, a navrhl Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2
Ústavy České republiky jeho zrušení (řízení je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19, o návrhu zatím
nebylo rozhodnuto). Správní soudy v této situaci nalezly jisté řešení prostřednictvím prolomení
principu vázanosti soudu skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu, vyžaduje-li to právo žalobce na efektivní soudní přezkum rozhodnutí
o zajištění garantovaný čl. 5 odst. 4 Úmluvy; odkázal na rozsudky NSS ze dne 13. 11. 2019,
č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, nebo ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019 - 48. Uvedl, že k takovému
postupu lze přistoupit pouze tehdy, pokud by nepřihlédnutí k nově zjištěným nebo nastalým
skutečnostem vedlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a tedy k porušení práva na osobní svobodu.
V kontextu projednávané věci však tuto problematiku označil za čistě akademickou, neboť
předmětem řízení je (prvotní) rozhodnutí o zajištění; žalobce navíc neuvádí žádné nové
skutečnosti, které by soud mohl při svém přezkumu teoreticky zohlednit, nadto ze správního
spisu vyplývá, že přezkoumávané zajištění žalobce bylo ukončeno již dne 30. 3. 2021
(tedy po 7 dnech od omezení jeho osobní svobody). Otázka efektivního periodického přezkumu
důvodů trvání zajištění tedy v této věci dle soudu vůbec nevyvstala a nebylo třeba ji řešit.
III. Kasační stížnost žalobce
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) kasační stížnost, ve které
jej navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Obsáhle citoval z napadeného
rozsudku a uvedl, že s jeho argumentací nesouhlasí. Namítá, že krajský soud přehlédl potřebu
zamezení i potenciality nezákonného omezení osobní svobody; doba zajištění na 120 dnů přitom
zjevně způsobuje nebezpečí absence možnosti soudního přezkumu zákonnosti trvání takového
zajištění. Argument soudu, že v projednávaném případě k této situaci nedošlo, je dle stěžovatele
nepřípadný, neboť se jedná o prolomení zásady přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí
k datu jeho vydání.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[7] Před zahájením meritorního přezkumu se Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou
přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění účinném od 1. 4. 2021 (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne kasační
stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pokud
tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Nejvyšší správní soud se vymezením pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“
již zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném od 13. 10. 2015 do 31. 3. 2021
(viz usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou
soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl
rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační
stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž
před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém
usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, tato změna nezakládá žádný rozumný důvod
měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti.
[9] Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále
vychází z judikaturně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 52), jež pramení ze závěrů
usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že stěžovatel v kasační stížnosti
sám nepředestřel žádné důvody týkající se její přijatelnosti (ačkoliv byla podávána již za účinnosti
novely §104a odst. 1 s. ř. s. provedené zákonem č. 77/2021 Sb.). Ze setrvalé judikatury
Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 70).
[12] Důvody přijatelnosti kasační stížnosti nejsou z tvrzení stěžovatele ani ve spojení
s obsahem správního spisu a spisu krajského soudu patrné. Krajský soud se v napadeném
rozsudku řádně zabýval zákonností provedeného zajištění. Posuzoval, jestli nebylo možné uložit
zvláštní opatření za účelem vycestování podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců; stejně
tak hodnotil, zda bylo důvodné a patřičně odůvodněné zajistit stěžovatele na dobu 120 dnů.
Pokud jde o otázku souladu §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců s čl. 5 odst. 4 Úmluvy,
resp. možnosti pravidelného efektivního soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění, pak krajský
soud zcela případně konstatoval, že v projednávané věci není tato (jinak skutečně problematická
a Ústavním soudem nyní posuzovaná) skutečnost relevantní. Stěžovatel byl (prvotně) zajištěn dne
24. 3. 2021; toto nyní přezkoumávané zajištění bylo ukončeno již dne 30. 3. 2021, a to s ohledem
na přezajištění cizince podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Nenastala tedy vůbec situace, kdy
by byl stěžovatel v důsledku přezkoumávaného zajištění omezen na osobní svobodě, a přesto
se nemohl (v důsledku §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců) domáhat přezkumu důvodnosti
svého zajištění. Krajský soud nepochybil (natož hrubě), jestliže pouhou potenciální možnost
tohoto deficitu neshledal důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
[13] Lze tedy uzavřít, že krajský soud se v projednávané věci nedopustil žádného zásadního
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele; respektoval
judikaturu, od níž se sám Nejvyšší správní soud nehodlá jakkoli odchýlit. Při přezkoumávání
skutkového stavu se nedopustil chyb, které by svojí povahou stály proti samotným základním
zásadám přezkumného soudního řízení; stejně tak napadený rozsudek nevykazuje žádné
nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí, natož
pak nedostatky závažné (obdobně viz usnesení NSS ze dne 29. 9. 2021, č. j. 2 Azs 142/2021 - 22,
které se týkalo skutkově podobné věci, a stěžovatel byl v této věci zastoupen stejným advokátem).
V. Závěr a náhrada nákladů řízení
[14] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; odmítl ji proto podle §104a
odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou. O věci rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení NSS
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, či ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 Azs 119/2021 - 55).
[16] Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná
měla ve věci plný úspěch, avšak nevznikly jí žádné náklady nad rozsah její úřední činnosti,
a proto ani jemu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
[17] Usnesením krajského soudu ze dne 28. 4. 2021, č. j. 22 A 24/2021 - 13, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal
ustanovenému zástupci odměnu za jeden úkon právní služby, a to podání kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3.100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč [§13 odst. 3 téže vyhlášky]. Advokát není plátcem DPH. Celková odměna tedy činí
částku ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2022
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu