ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.227.2017:33
sp. zn. 1 Azs 227/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: A. M. A., zastoupen
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2016, č. j. OAM-1079/ZA-ZA04-K03-2015, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 32 Az 14/2016 - 58,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2017, č. j. 32 Az 14/2016 - 58,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 15. 3. 2016, č. j.
OAM-1079/ZA-ZA04-K03-2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti nepřiznává .
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátu se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2016, č. j. OAM-1079/ZA-ZA04-K03-2015, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové,
který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Soud vycházel z obsahu spisového materiálu,
z něhož vyplynulo, že žalobce je osobou bez státní příslušnosti, vyznává sunnitský směr islámu.
Od svého narození až do roku 2015 žil v Libanonu, odkud vycestoval ze strachu z hnutí
Hizballáh. Zmiňovaná organizace se o něj začala zajímat poté, co byl při návštěvě své matky
v Sýrii na několik dní zadržen a mučen tamějším režimem.
[3] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným v tom směru, že azylový příběh žalobce nesvědčí
pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Uvedl, že před svým návratem ze Sýrie neměl
žalobce s Hizballáhem žádné potíže. Ačkoliv je stoupencem sunnitského směru islámu, bydlel
a studoval v bejrútské čtvrti, v níž dle jeho tvrzení žijí převážně šíité a je ovládána šíitským
hnutím Hizballáh. Jeho problémy začaly až po návratu ze Sýrie, kde měl být zadržen a mučen
syrským režimem (později uváděl, že se jednalo o členy Hizballáhu). Nicméně ani následné obtíže
žalobce nepovažoval soud za natolik závažné, aby odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany.
Tvrzení o obavách z pronásledování členy Hizballáhu považoval soud za značně nadsazená.
Z výpovědi žalobce vyplynulo, že jej členové Hizballáhu v Libanonu kontaktovali až s jistým
časovým odstupem od návratu ze Sýrie, přičemž mu sdělili, že si s ním chtějí jen promluvit.
Krajský soud zdůraznil, že žalobce byl negativnímu jednání vystaven pouze na území Sýrie.
Ve státu svého trvalého pobytu, tj. Libanonu, se s žádným násilím, vyhrožováním ani obdobným
jednáním nesetkal. Nic navíc nenasvědčuje tomu, že by hnutí Hizballáh o žalobce jevilo nějaký
zvláštní zájem.
[4] Krajský soud dále ve shodě s žalovaným vyhodnotil, že pro udělení azylu nesvědčí
ani dlouhodobě nepříznivá situace palestinského obyvatelstva žijícího v Libanonu. Nadto žalobce
sám uvedl, že jeho rodina se řadí ke střední třídě, nežila v uprchlickém táboře,
jak je u palestinských uprchlíků běžné, a žalobci bylo umožněno studovat vysokou školu a hrát
fotbal.
[5] K tvrzení žalobce, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je založeno toliko
na domněnkách žalovaného, krajský soud uvedl, že totéž platí pro obavy žalobce, které jsou
prezentovány pouze na úrovni domněnek. Žalobce po celou dobu správního řízení nepodal
spolehlivé vysvětlení toho, proč se o něj členové Hizballáhu zajímali. Tvrzení, že se mohlo jednat
o pronásledování na základě přisuzovaného politického přesvědčení doplněného důvodem
náboženským, potažmo národnostním, žalobce poprvé uvedl až v žalobě.
[6] Soud rovněž zdůraznil, že žalobce po celou dobu správního řízení uváděl, že se chtěl
dostat do Evropy, přál si mít lepší budoucnost, pracovat ve svém oboru a hrát fotbal. Touha
po lepším životě je přitom lidsky pochopitelná, nicméně není důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany.
[7] Pochybení krajský soud neshledal ani v tom, že žalovaný neopatřil překlad žalobcem
předložených materiálů, neboť je vyhodnotil jako podklady osvědčující toliko totožnost a status
žalobce, nikoliv jako podklady prokazující jeho pronásledování. Tento postup považoval soud
za souladný jak se zákonem, tak s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[8] Za správné, zákonné a náležitě podložené soud považoval i závěry žalovaného ohledně
nenaplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Žalovaný dle jeho názoru opatřil k situaci
v Libanonu důvěryhodné, vyvážené a aktuální informace a ani z výpovědi žalobce nevyplývá,
že by byl na území Libanonu vystaven negativnímu jednání ze strany státních či nestátních
subjektů.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž předně namítl jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Vyjádřil přesvědčení,
že krajský soud vůbec nereagoval na některé jeho žalobní námitky. V žalobě proti napadenému
rozhodnutí stěžovatel uváděl, že žalovaný nepodložil své úvahy informacemi o zemi původu,
respektive tyto informace se vůbec nepromítly do konkrétního hodnocení situace stěžovatele.
Krajský soud na tuto námitku reagoval zcela nedostatečným způsobem, neboť toliko konstatoval,
že žalovaným shromážděné zprávy o zemi původu považuje za přiměřeně aktuální, objektivní
a transparentní. Krajský soud tedy nejenže se s argumentací stěžovatele nevypořádal, ale svůj
rozsudek nadto zatížil totožnou vadou jako žalovaný, neboť se žádná z jeho úvah neopírá
o spisový materiál. Za nepřezkoumatelné považuje stěžovatel i závěry krajského soudu,
že stěžovatel zjevně neměl problémy se státními orgány, ačkoliv Hizballáh je uskupením
zastoupeným ve vládě, s vlastními ozbrojenými složkami a efektivně kontroluje některé části
území. Obdobné vady vykazuje i hodnocení žalobní námitky ohledně nutnosti hodnotit rizika
hrozící stěžovateli prospektivně, jakož i námitky ohledně tvrzené a prokázané diskriminace
palestinských uprchlíků na území Libanonu. Na povinnost porovnání tvrzení stěžovatele
s informacemi o zemi původu nelze rezignovat jen s poukazem na marginální rozpory
ve výpovědích stěžovatele, nebo že stěžovatel neznal či specificky nepojmenoval důvody,
pro něž byl pronásledován.
[10] Dále stěžovatel namítl, že rozhodnutí žalovaného vykazuje zásadní nedostatky, přičemž
pokud jej krajský soud aproboval, je třeba i jeho rozsudek považovat za nezákonný. Stěžovatel
opětovně zdůraznil, že jeho příběh nebyl žalovaným vůbec zasazen do kontextu obstaraných
informačních zdrojů. Ze zprávy OAMP Postavení Palestinců registrovaných UNRWA v Libanonu
lze vyčíst, že palestinští uprchlíci čelí v Libanonu diskriminaci, chudobě, sociálnímu vyloučení,
stávají se obětními beránky a jsou stigmatizovaní libanonským obyvatelstvem. Obdobné závěry
vyplývají ze zprávy organizace BADIL z listopadu 2015. Ve zprávě ČTK mapující politické strany
v Libanonu se podává, že Hizballáh má zastoupení ve vládě a jedná se o militantní islámské hnutí
ovládající část Libanonu, které se v roce 2013 zapojilo do války v Sýrii na straně provládních sil.
Zpráva International Crisis Group ze dne 20. 7. 2015 potvrzuje, že se Hizballáh oficiálně
angažuje v konfliktu v Sýrii. Hovoří také o zvýšené kontrole Hizballáhem jím ovládaných čtvrtí
v Bejrútu. Zpráva hovoří o pronásledování sunnitů a jejich následné radikalizaci. V neposlední
řadě poukazuje též na neschopnost libanonské armády chránit sunnitské občany před útoky
syrského režimu.
[11] Ze zpráv o situaci v Libanonu tedy dle mínění stěžovatele jednoznačně vyplývá,
že jakožto sunnita a palestinský uprchlík s rodinnými vazbami na Sýrii bude vystaven
pronásledování či hrozbě závažné újmy poté, co se již dostal v důsledku svého zatčení v Sýrii
do hledáčku Hizballáhu. Opačné závěry žalovaného a krajského soudu jsou ničím nepodložené.
[12] Stěžovatel dále trvá na tom, že pokud žalovaný nezajistil překlad jím předložených
dokumentů, jedná se o vadu řízení. Tyto podklady potvrzují podstatnou část příběhu stěžovatele
a tudíž je nelze jako celek odmítnout.
[13] V neposlední řadě stěžovatel namítl, že právní posouzení podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany se míjí s obsahem právních předpisů a judikatury správních soudů.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 139/2014 – 38, řízení
ve věcech mezinárodní ochrany se vyznačuje prospektivním rozhodováním, spočívajícím
v tom, že se posuzuje riziko pronásledování či vážné újmy v budoucnu. Pokud tedy žalovaný
i krajský soud dovodili, že stěžovatel podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňuje
proto, že se mu v minulosti na území Libanonu nic zásadního nestalo (a k mučení došlo na území
Sýrie zřejmě někým úplně jiným než Hizballáhem), jsou tyto závěry zcela v rozporu se zákonem
a zjištěným stavem věci.
[14] Stěžovatel je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu, jelikož existují odůvodněné obavy, že bude pronásledován z důvodu
náboženského vyznání či příslušnosti k určité sociální skupině. Je palestinským uprchlíkem
a sunnitou, což jsou skupiny, které jsou v Libanonu pronásledovány či minimálně
diskriminovány. Matka stěžovatele je Syřanka a poslední návštěva v Sýrii vedla k jeho
nezákonnému zadržení a mučení Hizballáhem nebo jeho spojenci. Všechny tyto okolnosti
nasvědčují tomu, že jeho obava z pronásledování je odůvodněná. Pokud by však nebyla shledána
spojitost mezi azylově relevantními důvody a hrozícím pronásledování, pak je stěžovatel
přesvědčen, že mu minimálně hrozí riziko vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
[15] Na závěr se stěžovatel vyjádřil rovněž k důvodům přijatelnosti kasační stížnosti,
již spatřuje v tom, že krajský soud se dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít za následek
dopad do jeho hmotněprávního postavení. Konkrétně krajský soud nerespektoval ustálenou
soudní judikaturu a dopustil se hrubého pochybení při výkladu práva.
III. Vyjádření žalovaného
[16] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že trvá na správnosti svého rozhodnutí,
neboť se řádně zabýval všemi důvody sdělenými stěžovatelem v průběhu správního řízení.
Žalovaný je dále přesvědčen, že ani jeho rozhodnutí, ani rozsudek krajského soudu netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti. Krajský soud se k žalobním námitkám vyjádřil dostatečně a nelze
mu vytýkat, že se v některých bodech pouze ztotožnil s argumentací žalovaného. Takový postup
je zcela v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36. Za důvodnou nepovažuje žalovaný ani námitku, že azylový
příběh stěžovatele nebyl zasazen do kontextu obstaraných zpráv, či námitku nezákonnosti
napadeného rozsudku pro chybné posouzení naplnění podmínek pro udělení mezinárodní
ochrany. V podrobnostech žalovaný odkázal na obsah svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
[17] Závěrem žalovaný dodal, že kasační stížnost dle jeho mínění nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, proto ji nelze hodnotit jako přijatelnou.
[18] Na vyjádření žalovaného dále reagoval stěžovatel replikou, v níž však neuvedl žádné nové
skutečnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost,
která je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační
stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je ovšem také její přijatelnost. Kasační stížnost
je podle §104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž dovodil, že o přijatelnou kasační
stížnost se může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[20] Stěžovatel za důvod zakládající přijatelnost jeho kasační stížnosti označil mimo jiné
pochybení krajského soudu (nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, chybné právní
posouzení věci), které zasáhlo do jeho hmotněprávního postavení. Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí, že o takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud
ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet
i v budoucnu, nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především
procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti (obdobně již výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39).
[21] V posuzované věci nicméně dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že výtky stěžovatele,
ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku jsou opodstatněné, neboť krajský soud nejenže
se dopustil zcela mylného výkladu hmotného práva, ale postupoval navíc i v rozporu s ustálenou
judikaturou správních soudů ve věcech mezinárodní ochrany. Kasační stížnost stěžovatele
je proto přijatelná.
[22] V rámci meritorního přezkumu pak Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkumu
napadeného rozsudku v mezích v kasační stížnosti uplatněných bodů; přitom však přihlížel
i k tomu, zda netrpí předmětný rozsudek vadami, k nimž by byl nucen přihlédnout z úřední
povinnosti.
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Ze stěžovatelem vznesených námitek se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval tvrzenou
vadou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Konkrétně stěžovatel uvedl,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu soud odkazuje
na již ustálenou judikaturu, z níž se podává, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů je dána zejména tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75) nebo pokud zcela opomenul vypořádat
některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[25] Jakkoliv je přezkoumávaný rozsudek v mnohém zkratkovitý a nereaguje zcela adekvátně
na veškeré žalobní námitky, nepovažuje jej Nejvyšší správní soud za nepřezkoumatelný.
Již v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, vyslovil
Nejvyšší správní soud závěr, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí.“ V posuzované věci
je z napadeného rozsudku zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, z jakého důvodu považoval
námitky stěžovatele za liché, a proč se ztotožnil s právním posouzením věci, jak jej provedl
žalovaný. Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud připouští, že v některých otázkách by bylo na místě,
aby krajský soud vypořádal žalobní námitky podrobněji, lze uzavřít, že tato skutečnost nezakládá
nepřezkoumatelnost předmětného rozsudku. První z námitek uplatněných v kasační stížnosti
je proto nedůvodná.
[26] Takto tomu však není u zbylých námitek stěžovatele. Po přezkoumání rozsudku
krajského soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí žalovaného totiž Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že obě dotčená rozhodnutí trpí totožnou vadou spočívající v chybném právním
posouzení azylového příběhu stěžovatele.
[27] V průběhu správního řízení vyplynuly pro posuzovanou věc následující rozhodné
skutečnosti. Stěžovatel je osobou bez státní příslušnosti, řadí se ke skupině palestinských
uprchlíků usazených v Libanonu a vyznává sunnitský směr islámu. Jeho matka je Syřanka.
Z těchto důvodů je v Libanonu diskriminován a nemůže zde vést zcela plnohodnotný život.
K důvodům pro udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že se zásadními problémy se začal
potýkat v únoru 2015, kdy byl při návštěvě Sýrie na dobu několika dnů zajat a mučen syrským
režimem. Po návratu do Libanonu se o něj začalo zajímat hnutí Hizballáh, které se zapojuje
do války v Sýrii, a to na straně tamějších vládních sil. Členové Hizballáhu jej vyhledali na vysoké
škole, kde studoval, stěžovateli se nicméně podařilo vymluvit, že má zkoušku, a ze školy utekl.
Poté se skrýval u třetích osob. Členové Hizballáhu jej opakovaně hledali doma, dotazovali
se na něj otce a mimo jiné odvedli stěžovatelova staršího bratra, o němž nemá od té doby rodina
žádné zprávy. Stěžovatel i jeho mladší bratr z Libanonu ze strachu vycestovali a stěžovatel
následně požádal na území ČR o udělení mezinárodní ochrany.
[28] Žalovaný vyjádřil v napadeném rozhodnutí názor, že stěžovatelem uváděné důvody
nemohou svědčit pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany. Pokud se jedná o posuzování
podmínek pro udělení azylu, především neshledal, že by byl stěžovatel vystaven pronásledování
ze strany státních orgánů či osob, které by bylo možné spojovat s libanonským státním aparátem.
Stěžovatel byl násilnému jednání vystaven toliko v Sýrii; ve státě svého trvalého pobytu
se pak již s ničím obdobným nesetkal. Žalovaný nespatřoval úzkou souvislost mezi incidentem
v Sýrii a následným zájmem členů Hizballáhu o osobu stěžovatele. Přitom zdůraznil, že osoby,
které stěžovatele vyhledaly, si s ním chtěly jen promluvit a pravděpodobně o něm tedy pouze
chtěly získat další informace. V této souvislosti žalovaný poukázal i na dílčí rozpornosti
ve výpovědích stěžovatele. Spojitost žalovaný nespatřoval ani mezi snahou Hizballáhu nalézt
stěžovatele a údajným únosem jeho staršího bratra. Obdobným způsobem (zejména s poukazem
na absenci jakéhokoliv negativního jednání vůči stěžovateli na území Libanonu) žalovaný
vyhodnotil i podmínky pro udělení doplňkové ochrany. V neposlední řadě se žalovaný zabýval
i dlouhodobě nepříznivou situací palestinských uprchlíků v Libanonu, kterou však rovněž
neshledal azylově relevantní.
[29] Tyto kategorické závěry žalovaného jsou však v rozporu s právní úpravou mezinárodní
ochrany a s již ustálenou judikaturou správních soudů a zcela pomíjí specifika, kterými se řízení
o udělení mezinárodní ochrany vyznačuje.
[30] Pro řízení o udělení mezinárodní ochrany je charakteristické, že je v něm správní orgán
nezřídka nucen rozhodovat za situace důkazní nouze, neboť zpravidla ani není v možnostech
žadatele doložit, že mu v zemi původu hrozí skutečné nebezpečí pronásledování či vážné újmy
jiným způsobem, než svojí hodnověrnou výpovědí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 – 64,
či ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63). Nelze přitom přehlédnout, že nesprávné
rozhodnutí ve věci a případné navrácení žadatele do země původu pro něj může mít nedozírné
následky. Z tohoto důvodu se řízení o mezinárodní ochraně vyznačuje i specifickým pohledem
na standard důkazního břemene.
[31] Je nesporné, že břemeno tvrzení stíhá v řízení o mezinárodní ochraně samotného
žadatele, jehož úspěch ve věci je podmíněn mimo jiné tím, zda tvrdí okolnosti nasvědčující
možnému zásahu do jeho lidských práv. Pokud jde ovšem o břemeno důkazní, to je již výrazněji
rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán. Prokazovat jednotlivá fakta
je povinen primárně žadatel, nicméně správní orgán je povinen zajistit k žádosti o mezinárodní
ochranu veškeré dostupné důkazy a nese odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu.
Nastane-li přitom situace, za níž nelze tvrzení žadatele na základě získaných podkladů potvrdit
(ale ani vyvrátit), neznamená to, že by snad tato skutečnost žadatele z možnosti udělení
mezinárodní ochrany automaticky diskvalifikovala.
[32] Této problematice již byla v minulosti věnována v rozhodovací činnosti správních soudů
nemalá pozornost a existuje k ní proto bohatá a ustálená judikatura. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 - 89, publikovaném
pod č. 1095/2007 Sb. NSS, akcentoval, že „[u]vede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení
skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů uvedených
v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování skutkového stavu
takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu ze země původu.“
V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, pak dále rozvedl, že „není povinností
žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou
výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“ (obdobně též rozsudek ze dne
27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63). Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou
dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie a jeho výpovědi lze i přes drobné
nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu,
je třeba z jeho výpovědi vycházet (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008,
č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008).
[33] Specifikem azylového řízení je rovněž zásada, že v případě pochybností se postupuje
ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, podle něhož „[j]sou-li dány skutečnosti,
na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo,
nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování
atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být,
pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.“
[34] Pokud se jedná o standard důkazního břemene, Nejvyšší správní soud akceptoval
pro zkoumání odůvodněnosti strachu z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu
(tj. pro hodnocení podmínek pro udělení azylu) tzv. test „přiměřené pravděpodobnosti“.
Pro zkoumání důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmu (tj. pro hodnocení podmínek
pro udělení doplňkové ochrany) pak tzv. test „reálného nebezpečí“. Rozborem těchto pojmů
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82.
„Přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu (…) je dána tehdy, bývá-li tento
důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost,
že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane (…), nýbrž to,
že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten,
komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.
(…) Reálným nebezpečím nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde
k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může
s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. (…) Test ‚reálného nebezpečí ‘ je vůči stěžovateli přísnější
než test ‚přiměřené pravděpodobnosti ‘. Ani test ‚ reálného nebezpečí‘ ale nedosahuje intenzity trestního standardu
‚nade vší pochybnost‘.“
[35] V neposlední řadě je nutno zdůraznit, že v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008, Nejvyšší správní soud dovodil, že test přiměřené pravděpodobnosti
se uplatní nikoliv pouze v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti pronásledování,
ale i na posouzení věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl. Správní orgán
rozhodující v řízení o udělení mezinárodní ochrany tedy ze svého posuzování nemůže
stěžovatelem tvrzené skutečnosti vyloučit kupříkladu pouze proto, že existuje alternativní
vysvětlení, které je stejně pravděpodobné jako to, jež předkládá stěžovatel.
[36] Poměřováno shora citovanými judikatorními závěry nemůže rozhodnutí žalovaného
obstát. Stěžovatel ve správním řízení popsal své zadržení a mučení v Sýrii a rovněž nesnáze
v Libanonu, které spočívaly v tom, že jej kontaktovali členové Hizballáhu, před nimiž se byl
nucen skrývat. Reálnost své obavy ilustroval mimo jiné na tom, že ačkoliv se členům Hizballáhu
nepodařilo nalézt přímo stěžovatele, unesli jeho staršího bratra. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
nebyl schopen tyto události prokázat jiným způsobem než svojí výpovědí, bylo povinností
žalovaného opatřit k věci náležité podklady a stěžovatelem sdělené skutečnosti vyhodnotit
v kontextu všech shromážděných informací. V případě přetrvávající důkazní nouze pak bylo
na místě posoudit zejména věrohodnost výpovědi stěžovatele a pravděpodobnost
jím předkládaného výkladu událostí, a to se zřetelem na zásadu, že v pochybnostech je třeba
postupovat ve prospěch stěžovatele.
[37] Žalovaný nicméně k celé věci přistoupil značně zjednodušujícím způsobem a v zásadě
se odmítl azylovým příběhem stěžovatele tak, jak jím byl prezentován, podrobněji zabývat.
Žalovaný sice připustil stěžovatelem uváděný sled událostí, neshledal však,
že by mezi jednotlivými událostmi existovala patřičná souvislost. Veškerá argumentace
žalovaného je tak postavená na zpochybňování věrohodnosti výpovědi stěžovatele a bagatelizaci
jím uváděných obav, a to pouze na základě ničím nepodložených domněnek. Takový postup
považuje Nejvyšší správní soud za zcela nepřípustný. Jak výstižně shrnul Krajský soud v Praze
v rozsudku ze dne 20. 3. 2008, č. j. 47 Az 6/2007 – 93, „[s]právní orgán je povinen vycházet
při rozhodování ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§3 správního řádu z roku 2004). Je porušením
této zásady, pokud správní orgán opírá rozhodnutí o vlastní hypotézy, v důsledku kterých znevěrohodňuje výpověď
žadatele.“
[38] Z tohoto důvodu je třeba zcela odmítnout úvahy žalovaného ohledně neexistence
spojitosti mezi zadržením a mučením stěžovatele v Sýrii a následným jednáním členů Hizballáhu
na území Libanonu. Stěžovatel souvislost mezi těmito událostmi spatřoval a do značné míry
ji též odůvodnil, neboť poukazoval na skutečnost, že hnutí Hizballáh se angažuje ve válce v Sýrii
na straně provládních sil, jimiž byl zadržen. Tato tvrzení ostatně nachází oporu i v podkladech
shromážděných žalovaným k situaci v zemi původu a rozhodně tedy nebylo možné hypotézu
stěžovatele bez dalšího zavrhnout, jak to učinil žalovaný.
[39] Ničím nepodložené je rovněž tvrzení žalovaného, že pokud by členové Hizballáhu
považovali osobu stěžovatele za důležitou či pro hnutí nebezpečnou, jistě by se na něj zaměřili
dříve než několik měsíců (ve skutečnosti cca 2 měsíce – pozn. soudu) po návratu do Libanonu.
Již poněkud absurdně vyznívají závěry žalovaného, že obavy stěžovatele z členů Hizballáhu byly
přehnané, neboť si s ním dotčené osoby chtěly dle jejich vlastních slov pouze promluvit.
Žalovaný zcela pomíjí dřívější zkušenost stěžovatele ze Sýrie, kde mělo obdobné jednání vyústit
v jeho zadržení (ne-li přímo únos) a následné mučení. Pokud si přitom stěžovatel jednání členů
Hizballáhu spojoval s tímto nedávným zážitkem, byly jeho obavy a útěk před osobami,
které jej hledaly, zcela pochopitelnou reakcí. Stěží lze přitom pouze ze skutečnosti, že dotčené
osoby stěžovateli sdělily, že si s ním chtějí „jen promluvit“, dovozovat absenci jakýchkoliv
násilných úmyslů z jejich strany. Oprávněnosti stěžovatelových obav nadto nasvědčuje zmizení
jeho staršího bratra, jehož měli odvést právě členové Hizballáhu. Pravdivost tohoto tvrzení
přitom žalovaný nikterak nezpochybnil. Jeho úvahy ohledně údajné nelogičnosti takového
jednání členů Hizballáhu („pokud by Hizballáh skutečně unesl staršího bratra žadatele, zcela logicky
by poté požadoval vydání či výměnu žadatele za jeho bratra, či se o takové možnosti minimálně zmínil“) jsou
opět čirou spekulací, která nepředstavuje náležitou protiváhu verzi předkládané stěžovatelem
a nikterak ji nevyvrací.
[40] Zcela liché jsou i závěry žalovaného (podpořené následně též krajským soudem),
že se stěžovatel v Libanonu (tj. v zemi svého trvalého bydliště) dosud nesetkal s žádným násilným
jednáním, a proto nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Jak opakovaně
zdůrazňoval ve svých podáních i stěžovatel, řízení o mezinárodní ochraně je specifické
prospektivním rozhodováním, což znamená, že se posuzuje riziko hrozící žadateli v budoucnu.
Pouhá skutečnost, že tedy stěžovatel dosud nebyl násilí v Libanonu podroben, neznamená,
že mu takové nebezpečí nehrozí. Krom toho stěžovatel tvrdil, že již v minulosti mučení
podroben byl, a byť se tak stalo v Sýrii, nelze přehlédnout, že stěžovatel tuto událost spojoval
s následným postupem členů Hizballáhu vůči jeho osobě v Libanonu. Tuto spojitost
přitom žalovaný, jak již bylo uvedeno výše, spolehlivě nevyvrátil. Na tomto místě považuje soud
za nezbytné poukázat na čl. 4 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU
ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu
pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté
ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), podle něhož „[s]kutečnost, že žadatel již byl pronásledován
nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy,
je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné
újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude
opakovat.“ Pokud by tedy bylo náležitým způsobem (tj. za užití důkazního standardu specifického
pro řízení o mezinárodní ochraně) prokázáno, že stěžovatel již v minulosti byl mučení podroben
a současně že existuje spojitost mezi tímto incidentem a později projeveným zájmem Hizballáhu
o osobu stěžovatele, jevilo by se zcela absurdní odepřít mu ochranu pouze proto, že se odmítl
dobrovolně vydat Hizballáhu a opětovně se tak ocitnout v obdobné situaci jako v Sýrii.
[41] Lze tedy shrnout, že žalovaný hodnotil azylový příběh stěžovatele zcela povrchním
způsobem, neboť bez jakékoliv opory ve spisovém materiálu výpovědi stěžovatele
znevěrohodňoval na základě vlastních ničím nepodložených hypotéz. Povinností žalovaného bylo
opatřit v řízení dostatek podkladů a zasadit tvrzení stěžovatele do kontextu získaných informací
o zemi původu. Takto se však nestalo, a ačkoliv spisová dokumentace obsahuje zprávy,
které do jisté míry situaci v Libanonu mapují (a to včetně specifického postavení palestinského
obyvatelstva v Libanonu a informací o aktivitách hnutí Hizballáh), nenachází takto získané
informace zásadní odraz v rozhodnutí žalovaného. Je zcela pochopitelné, že ve shromážděných
podkladech nelze nalézt žádné informace týkající se konkrétně osoby stěžovatele. Na jejich
základě bylo však minimálně možné usuzovat, nakolik je azylový příběh stěžovatele
pravděpodobný, tj. zda se zcela vymyká tamějšímu prostředí, či do něj naopak zapadá. Pokud
by přitom ani tyto informace nepostačovaly k potvrzení verze předkládané stěžovatelem,
neznamená to bez dalšího, že by z ní nebylo možno vycházet.
[42] Jak již bylo uvedeno, v řízení o mezinárodní ochraně se uplatní pravidlo
„v pochybnostech ve prospěch žadatele“. Určité vodítko, jakým způsobem přistupovat
k neprokázaným, ale současně nevyvráceným tvrzením žadatele o mezinárodní ochranu poskytuje
čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice: „Uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je povinností žadatele,
aby žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými
nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těchto podmínek: a) žadatel vynaložil
skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil; b) žadatel předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal
uspokojivé vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí; c) prohlášení žadatele byla shledána souvislými
a hodnověrnými a nejsou v rozporu s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žadatele; d) žadatel
požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možné době, ledaže může prokázat dobrý důvod, proč tak neučinil,
a dále e) byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.“ Nejvyšší správní soud se již zabýval výkladem
obsahově obdobného ustanovení předchozí verze kvalifikační směrnice, přičemž akcentoval,
že „[p]okud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vyvrátit listinnými či jinými
důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, správní orgán je povinen
z takového tvrzení vycházet“ (viz rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70). Tyto závěry
nepochybně neztratily nic na své aktuálnosti a uplatní se v plném rozsahu i v posuzované věci,
na níž již dopadá nová kvalifikační směrnice.
[43] V daném případě má soud za to, že stěžovatel výše uvedené podmínky splnil. Svoji žádost
náležitě odůvodnil a předložil veškeré podklady, které měl k dispozici. S podáním žádosti neotálel
a vše nasvědčuje tomu, že na její podání pomýšlel již v době, kdy opouštěl Libanon. Ve správním
řízení pak rovněž nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly celkovou
hodnověrnost stěžovatele. Pokud se jedná o rozpory v jeho výpovědích, na něž svorně
poukazovali žalovaný i krajský soud, nepovažuje je Nejvyšší správní soud za natolik zásadního
rázu, aby oslabovaly věrohodnost jeho azylového příběhu. Jedná se spíše o marginální
nesrovnalosti, které mohly být způsobeny nejrůznějšími faktory. Jestliže stěžovatel kupříkladu
nejprve uváděl, že byl v Sýrii zadržen tamějším režimem a následně při doplňujícím pohovoru
dne 9. 2. 2016 sdělil, že se jednalo o členy Hizballáhu, nejedná se nezbytně o zásadní rozpor.
Z výpovědí stěžovatele ostatně vyplynulo, že jelikož hnutí Hizballáh spolupracuje se syrským
režimem, nespatřuje mezi tím stěžovatel zásadní rozdíl. Ostatně je třeba mít na zřeteli,
že totožnost únosců, respektive jejich přináležitost k určité skupině si stěžovatel spíše domýšlel
z jejich jednání, neboť tito mu žádné obdobné informace pochopitelně neposkytli.
Za spíše podružné soud považuje i dílčí rozpory ohledně návštěv členů Hizballáhu v domácnosti
stěžovatele. Rozhodující je, že těžiště výpovědi stěžovatele zůstalo po celou dobu správního
řízení neměnné a jeho azylový příběh je zcela vnitřně konzistentní. Za těchto okolností nebylo
možné bez dalšího dovodit, že stěžovateli v Libanonu nehrozí nebezpečí pronásledování či vážné
újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
[44] Nejvyšší správní soud je dále nucen konstatovat, že vady vykazuje i právní hodnocení
naplnění dalších podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se v napadeném
rozhodnutí mimo jiné žádným způsobem nezabýval tím, zda l ze hnutí Hizballáh považovat
za původce pronásledování. Z ustálené judikatury správních soudů přitom vyplývá, že původcem
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu či vážné újmy ve smyslu §14a téhož zákona
nemusí být pouze stát, ale může se jednat také o jiné subjekty, mimo jiné i zcela soukromé osoby.
V takovém případě je nezbytné zkoumat, nakolik jsou státní orgány, potažmo jiní poskytovatelé
ochrany schopni zajistit účinnou ochranu proti takovému jednání (srv. kupříkladu rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008-101, a ze dne 21. 4. 2009,
č. j. 2 Azs 13/2009-60), což ostatně přímo vyplývá i z čl. 6-7 kvalifikační směrnice.
Těmito otázkami se však žalovaný ani krajský soud vůbec nezabývali.
[45] V neposlední řadě žalovaný vycházel ve svém rozhodnutí z předpokladu, že neexistuje
žádný azylově relevantní důvod stěžovatelem tvrzeného pronásledování. Tuto myšlenku přijal
a dále rozvinul i krajský soud, který mimo jiné uvedl, že stěžovatel nebyl ve správním řízení
schopen pojmenovat důvod, pro nějž jej měli členové Hizballáhu pronásledovat. Možný motiv
pronásledování (náboženský, národnostní, na základě přisuzovaného politického přesvědčení)
pak stěžovatel poprvé označil až v žalobě. K tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že břemeno
tvrzení sice pochopitelně tíží žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Současně je nicméně
povinností správního orgánu zjistit náležitým způsobem skutkový stav. Pokud tedy v průběhu
správního řízení vyjdou najevo některé okolnosti nasvědčující existenci azylově relevantního
motivu pronásledování, je správní orgán povinen vzít jej v potaz.
[46] V posuzované věci nelze pominout, že stěžovatel náleží ke značně zranitelné skupině
obyvatel. Je osobou palestinského původu, bez státní příslušnosti, vyznáním sunnita. Ze zpráv
o situaci v Libanonu založených ve správním spise přitom vyplývá, že palestinští uprchlíci
(respektive jejich potomci) nejsou vnímáni jako plnohodnotní členové libanonské společnosti,
často jsou vystavování ústrkům a diskriminaci ze strany státních orgánů i zbylé části obyvatelstva.
Jakkoliv se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s žalovaným v tom směru, že tyto skutečnosti samy
o sobě pro udělení mezinárodní ochrany nesvědčí (to tím spíše, že stěžovatel vedl v minulosti
na poměry palestinských uprchlíků spíše nadstandardně kvalitní život, tj. nežil v uprchlickém
táboře, studoval vysokou školu apod.), nelze přehlédnout, že jeho situace se radikálně změnila.
Pokud by se prokázalo, že na něj skutečně upřelo svou pozornost šíitské hnutí Hizballáh
(který je mnohými státy označováno za teroristickou organizaci), mohla by jeho národnost
či náboženské vyznání představovat významný faktor V neposlední řadě stěžovatel naznačoval,
že důvodem jeho zadržení v Sýrii byla domněnka, že se zapojil do bojů na straně protivládních sil.
I tato skutečnost, tj. zastávání opačných politických názorů než hnutí Hizballáh by tak mohla být
důvodem pro pronásledování stěžovatele. Přitom je zcela nerozhodné, zda stěžovatel takové
politické názory reálně zastává či nikoliv, neboť jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67, pro účely udělení azylu je podstatné, zda je politické
přesvědčení či jiný azylově relevantní důvod žadateli připisován ze strany původců
pronásledování.
[47] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že nikterak nepředjímá výsledek
řízení o udělení mezinárodní ochrany, není nicméně přípustné, aby se žalovaný zcela odmítl
důvody pronásledování zabývat pouze proto, že stěžovatel není schopen motivy členů Hizballáhu
zcela pojmenovat, respektive že nerozumí tomu, proč na něj zaměřili svou pozornost. Nicméně
i kdyby se ukázalo, že jednání dotčených osob není vedeno žádným z azylově relevantních
důvodů, zbývá posoudit, zda nemohou stěžovatelem uváděné skutečnosti svědčit pro udělení
nižší z forem mezinárodní ochrany, tj. doplňkové ochrany. Rozhodnutí žalovaného i v té části,
která se věnuje právě posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany, trpí závažnými
deficity, a platí pro ni v zásadě vše výše uvedené.
[48] Lze tedy uzavřít, že kasační námitky, jimiž stěžovatel vytýkal žalovanému a krajskému
soudu chybné právní posouzení věci a nerespektování dřívější judikatury správních soudů,
vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako důvodné. Stěžovateli pak lze přisvědčit i v tom ohledu,
že žalovaný nevyložil azylový příběh stěžovatele v kontextu zpráv o situaci v zemi původu,
čímž zatížil svůj postup vadou nezákonnosti.
[49] K poslední námitce stěžovatele, týkající se nepořízení překladů jím doložených podkladů
řízení, uvádí soud následující. Jak v této souvislosti správně dovodil již krajský soud, není
nezbytné trvat na tom, aby žalovaný za všech okolností pořizoval překlady cizojazyčných
dokumentů. Takový postup by byl ostatně v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Pokud tedy
žalovaný považoval provedení překladu za nadbytečné, neboť skutečnosti, které měly prokazovat
(totožnost a původ stěžovatele apod.), považoval za nesporné, nelze na jeho postupu shledat nic
protiprávního.
V. Závěr a náklady řízení
[50] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
dány důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl vzhledem
ke zjištěným vadám správního rozhodnutí jinou možnost, než rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[51] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu
ovšem nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským
soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
[52] Zástupcem stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
14. 4. 2016, č. j. 32 Az 14/2016 - 17, ustanoven Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M.,
advokát se sídlem advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7. Zastupování dále trvá i v řízení
o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce
hradí stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží advokátovi za jeden
úkon právní služby v řízení o kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč. K této částce
je podle §13 odst. 3 citované vyhlášky dále třeba připočíst náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč. Zástupci stěžovatele náleží odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení
o kasační stížnosti (podání, resp. doplnění kasační stížnosti). Soud nepřiznal stěžovateli odměnu
za repliku ze dne 23. 8. 2017, neboť neobsahovala žádnou novou argumentaci.
Protože je zástupce stěžovatele plátcem DPH, byla odměna za zastupování dále navýšena
o částku odpovídající této dani. Celkově proto zástupci stěžovatele náleží odměna za zastupování
ve výši 4.114 Kč. O odměně za zastupování v řízení o žalobě rozhodl krajský soud samostatným
usnesením ze dne 2. 6. 2017, č. j. 32 Az 14/2016 – 72, které zůstává i nadále v platnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu