ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.248.2014:27
sp. zn. 1 Azs 248/2014 – 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: R. M. S.,
zastoupený opatrovníkem JUDr. Janem Boltnarem, advokátem se sídlem Růžová 972/1, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. OAM-100/LE-BE02-P11-2014, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2014, č. j. 45 Az 39/2014 –
36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému opatrovníku žalobce JUDr. Janu Boltnarovi se u r č u je odměna
za výkon funkce opatrovníka ve výši 800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce dne 23. 5. 2014 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
V záhlaví vymezeným rozhodnutím žalovaný rozhodl, že žádost je nepřípustná dle §10a písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení dle §25 písm. i) téhož zákona zastavil. Zároveň rozhodl,
že státem příslušným k posouzení podané žádosti je Švýcarská konfederace, a to podle čl. 3
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Krajský soud v Praze následně výše specifikovaným rozsudkem vyhověl žalobě žalobce
- výrokem I. zrušil uvedené správní rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, výrokem
II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud odkázal
na svůj rozsudek ze dne 22. 5. 2014, č. j. 45 Az 14/2014 – 31 (publikovaný pod č. 3102/2014 Sb.
NSS). V tomto rozsudku uvedl, že rozhodne-li správní orgán o tom, že státem příslušným
k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 nařízení Dublin III příslušný jiný členský stát, musí toto
své rozhodnutí odůvodnit i z hlediska toto, zda přemístění žadatele do takto určeného členského
státu není vyloučeno z důvodu existence systematických nedostatků azylového řízení
a v podmínkách přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. V posuzované
věci žalovaný určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je Švýcarská konfederace,
avšak situaci v daném státě neposoudil z pohledu uvedených skutečností. Jestliže tato úvaha
v žalobou napadeném rozhodnutí chybí, trpí dle krajského soudu rozhodnutí žalovaného vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Důvody, proč Švýcarská konfederace uvedené
podmínky splňuje, přitom nelze doplňovat až ve vyjádření k žalobě, respektive k takovým
důvodům soud nemohl přihlédnout.
[3] Rozsudek krajského soudu v rozsahu výroku I. nyní napadá žalovaný (dále
též „stěžovatel“) kasační stížností.
II. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[4] Podle stěžovatele je všeobecně známou skutečností, že Švýcarská konfederace
je vyspělým demokratickým státem, s fungujícím právním systémem a vysokou úrovní
dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a podmínek jejich přijetí. Neexistuje
žádný rozsudek Soudního dvora Evropské unie, Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) či analýza příslušných institucí EU, které by zpochybňovaly kvalitu azylového řízení
a podmínky přijetí žadatelů o udělení mezinárodní ochrany na území Švýcarské konfederace
(tak jak je tomu bylo například v případě Řecka). V případě Švýcarské konfederace se v žádném
případě nedá hovořit o systematických nedostatcích, pokud jde o azylové řízení a o podmínky
přijetí žadatelů, které by s sebou nesly riziko nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu
čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie.
[5] Totéž jednoznačně konstatoval i krajský soud v usnesení, kterým zamítl návrh žalobce
na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí stěžovatele. Soud v tomto usnesení
výslovně uvedl, že právní následky rozhodnutí stěžovatele nemohou přivodit žalobci újmu
ve smyslu §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Soud
odmítl tvrzení žalobce o dlouhé době detence žadatelů ve Švýcarsku a vyloučil, že by se mohlo
jednat o hrozbu újmy, zvláště ,,v případě země s tak vyspělým právním řádem, jakou je Švýcarsko“. Soud
taktéž odmítl, že by přemístění žalobce znamenalo upření jeho práv v soudním řízení v ČR.
S ohledem na tuto skutečnost byl žalobce v souladu s nařízením Dublin III přemístěn
do Švýcarské konfederace, jako do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Následně ale soud, za totožného právního a skutkového stavu, jaký
tu byl v době rozhodování o odkladném účinku podané žaloby, rozhodl o zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu by vedl k opětovnému přemístění žalobce
do České republiky, což postrádá jakýkoliv smysl.
[6] Krajský soud neodůvodnil, jaké závažné nedostatky zpochybňující kvalitu azylového
řízení a podmínky přijetí ve Švýcarské konfederaci shledal, dále z čeho dovodil, že se jedná
o systematické nedostatky odporující čl. 3 Úmluvy, ani k jakým změnám došlo dle jeho názoru
na území Švýcarské konfederace od vydání rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku podané
žaloby. Pokud soud zrušil správní rozhodnutí toliko z důvodu chybějící jedné formální věty
ve správním rozhodnutí o tom, že azylové řízení na území Švýcarské konfederace je vysoce
kvalitní a stejně tak podmínky přijetí žadatelů, jedná se dle přesvědčení stěžovatele o nepřípustný
přepjatý formalismus. Postup soudu navíc odporuje obsahu správního spisu, neboť žalobce
v průběhu správního řízení ve věci mezinárodní ochrany popisoval svou „azylovou turistiku“
po různých státech EU a uvedl i svůj pobyt ve Švýcarsku, ani slovem se ale nezmínil o závažných
a systematických nedostatcích azylové procedury v této zemi či o jakémkoliv problému, který
by na území Švýcarska v minulosti měl. S ohledem na zjištěný stav věci, o němž nebyly
pochybnosti, všeobecně známé skutečnosti o azylovém řízení ve Švýcarsku, neexistenci
zpochybňujících informací o švýcarské azylové proceduře, neunesení povinnosti tvrzení ze strany
žadatele a vzhledem k procesnímu charakteru rozhodnutí stěžovatele a nutnosti postupu
dle přímo závazného nařízení, vydal stěžovatel správní rozhodnutí, k jehož zrušení soudem nebyl
dán žádný zákonný důvod a soud takový důvod ani neuvádí. Rozsudek krajského soudu
tak nenaplňuje povinnost řádného odůvodnění soudního rozhodnutí.
[7] Stěžovatel dále pokládá napadený rozsudek krajského soudu za odporující nálezu
Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2331/14. Ústavní soud konstatoval povinnost
správních soudů zabývat se tím, zda nejsou závažné důvody se domnívat, že ve státě, do něhož
je žadatel na základě nařízení Dublin III přemísťován, dochází k systematickým nedostatkům,
pokud jde o azylová řízení a o podmínky žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského
a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Tuto povinnost
mají soudy nejenom v rámci přezkumu rozhodnutí správního orgánu, ale promítá se také
do rozhodování o přiznání odkladného účinku podané žaloby, aby nedocházelo k situacím,
kdy je žadatel přemístěn do státu příslušného k rozhodování jeho žádosti, neboť soud nepřiznal
odkladný účinek jeho podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ale následně soud
rozhodnutí žalovaného zruší.
[8] Stěžovatel se konečně také domnívá, že tato kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy (ve smyslu §104a s. ř. s.), neboť se v daném případě jedná o zásadní
pochybení soudu, který nerozhodl v souladu se zákonem a přímo závazným nařízením EU.
[9] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou, zda není namístě řízení o kasační
stížnosti zastavit dle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojitosti s §33 písm. b) zákona o azylu. Jak totiž
plyne ze spisu krajského soudu, žalobce byl dne 28. 8. 2014 předán do Švýcarské konfederace,
kde pobýval (dle údajů, které soudu sdělil stěžovatel) na v záhlaví uvedené adrese. Na tuto adresu
mu krajský soud doručoval svůj rozsudek, poštovní zásilka však byla soudu vrácena zpět jako
nedoručená (přičemž na obálce bylo francouzsky ručně napsáno „osoba zmizela“). Krajský soud
následně žalobci z důvodu, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ustanovil
dle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
opatrovníkem advokáta JUDr. Jana Boltnara a rozsudek žalobci doručil prostřednictvím
uvedeného opatrovníka.
[11] Podle §47 písm. c) s. ř. s. soud usnesením řízení zastaví, stanoví-li tak zvláštní zákon.
Zvláštním zákonem je v tomto případě zákon o azylu, jehož ustanovení §33 spatřuje důvody
pro zastavení řízení v subjektivních či objektivních okolnostech existujících na straně žalobce
- žadatele. Jinak řečeno, zákon o azylu vymezuje situace, kdy z důvodů stojících výlučně na straně
žadatele o mezinárodní ochranu již nemá význam v soudním řízení dále pokračovat. V nynějším
případě by eventuálně připadala v úvahu aplikace §33 písm. b) zákona o azylu, podle nějž soud
řízení zastaví, jestliže „nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce)“.
[12] Jak však Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 Azs 11/2010 – 58 (č. 2509/2012 Sb. NSS), při řízení konaném před tímto soudem je třeba
pro účely aplikace §33 zákona o azylu rozlišovat mezi řízením o kasační stížnosti, které inicioval
žalobce, a řízením vyvolaným žalovaným. V případě, kdy kasační stížnost podal žalobce, jehož
pobyt se stal následně neznámým, Nejvyšší správní soud nemá důvodu v řízení pokračovat,
a proto řízení o kasační stížnosti zastaví. Nebylo by však žádoucí zastavit řízení o kasační
stížnosti žalovaného. Pokud by došlo k pochybení ze strany krajského soudu, který např.
nerespektoval ustálenou soudní judikaturu nebo závažným způsobem pochybil při výkladu
hmotného a procesního práva, krajský soud by žalovaného zavázal nesprávným právním
názorem, což by ve svém důsledku mohlo mít nežádoucí dopad na postup při vyřizování
(i nedůvodné) žádosti žadatele o mezinárodní ochranu a rovněž i na postup v obdobných
případech. Za situace, kdy by Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti žalovaného,
věc by se opětovně dostala do fáze správního řízení (neboť zde neexistuje meritorní správní
rozhodnutí), ve kterém by stěžovatel – správní orgán musel respektovat závazný právní názor
krajského soudu, se kterým nesouhlasí a který řádným způsobem zpochybnil prostřednictvím
opravného prostředku, a sice kasační stížnosti. Za této procesní situace by bylo žalovanému
fakticky odepřeno právo na soudní přezkum a opravný prostředek, což by mohlo ve svých
důsledcích znamenat odepření spravedlnosti – denegatio iustitiae, a tedy i možné porušení ústavně
zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
[13] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, v souladu
s §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná, tj. zda svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[14] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS). Zde Nejvyšší
správní soud shromáždil typový výčet případů, v nichž se může jednat o přijatelnou kasační
stížnost. Jako jeden možný případ uvedl situaci, kdy se kasační stížnost dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Právě
taková situace nastala v nynější věci. Stěžovatel totiž zpochybňuje výklad čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III, k němuž dospěl krajský soud, přičemž tato právní otázka dosud nebyla judikaturou
Nejvyššího správního soudu řešena.
[15] Nejvyšším správní soud tedy mohl přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku
krajského soudu. Kasační stížnost přitom shledal nedůvodnou.
[16] Předmětem sporu v nynějším řízení je posouzení otázky, zda správní orgán, který
v souladu s nařízením Dublin III rozhoduje o určení členského státu příslušného k posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států, je povinen zabývat se v odůvodnění svého rozhodnutí
vždy také tím, jestli přemístění žadatele do příslušného členského státu nebrání důvody
specifikované v čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení.
[17] Nařízení Dublin III je jedním z předpisů, které tvoří právní základ tzv. Dublinského
systému, tedy mechanismu, kterým je v rámci členských států Evropské unie (s výjimkou Dánska)
a dále Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska určován stát příslušný k projednání žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti, ať už je tato žádost podána na území kteréhokoliv z uvedených států (včetně jejich
hranic nebo tranzitních prostorů).
[18] Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III posuzuje žádost jediný členský stát, který
je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III nařízení. Pokud však není možné „přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v
posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát“
(čl. 3 odst. 2 nařízení).
[19] Původně přitom předpisy tvořící Dublinský systém [tj. zejména nařízení Rady (ES)
č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém
z členských států (tzv. nařízení Dublin II)] uvedené pravidlo neobsahovaly. Společný evropský
azylový systém byl totiž koncipován s předpokladem, že všechny státy, které se na něm podílejí,
dodržují základní práva, včetně práv, jejichž základem je Úmluva o právním postavení uprchlíků
(tzv. Ženevská úmluva) a Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
jen „Úmluva“), a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat [viz např.
rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. 12. 2011, ve spojených věcech N. S. proti
Secretary of State for the Home Department, C–411/10, a M. E. a další proti Refugee Applications
Commissioner a Minister for Justice, Equality and Law Reform, C–493/10, bod 79, Sb. rozh., I-13905].
Právě s ohledem na uvedenou zásadu vzájemné důvěry dovozoval také Nejvyšší správní soud,
že žadatel o udělení azylu (mezinárodní ochrany) nemůže v řízení o žalobě proti rozhodnutí
stěžovatele o přemístění vydaném podle nařízení Dublin II s úspěchem namítat, že by v důsledku
realizace takového rozhodnutí byl porušen čl. 3 Úmluvy (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2006, č. j. 1 Azs 37/2006 – 64).
[20] ESLP však rozsudkem velkého senátu ze dne 21. 1. 2011, M. S. S. proti Belgii a Řecku,
stížnost č. 30696/09, shledal porušení čl. 3 Úmluvy ze strany Belgického království, které
přemístilo žadatele o azyl do Řecka, v daném případě příslušného členského státu ve smyslu
nařízení Dublin II, čímž jej vystavilo rizikům vyplývajícím z nedostatků azylového řízení v Řecku.
Podle ESLP belgické orgány věděly nebo měly vědět, že žadatel nemá žádnou záruku toho,
že jeho žádost o azyl bude řeckými orgány řádně posouzena, navíc jej vystavily podmínkám
zadržování a životním podmínkám představujícím ponižující zacházení.
[21] V návaznosti na to také Soudní dvůr (výše zmiňovaným rozsudkem ve věcech C–411/10
a C–493/10) dovodil, že nelze vyloučit, že azylový systém v praxi v určitém členském státě naráží
na závažné funkční problémy, takže existuje riziko, že žadatelé o azyl budou v případě přemístění
do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy.
Konstatoval proto, že v případech, kdy je třeba se vážně obávat, že dochází k systematickým
nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů o azyl v příslušném členském státě,
která s sebou nesou nelidské či ponižující zacházení, ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
EU, s žadateli o azyl přemístěnými na území tohoto členského státu, je takové přemístění
neslučitelné s uvedeným ustanovením. Toliko pro úplnost lze dodat, že uvedené věci se rovněž
týkaly žadatelů o azyl, kteří měli být na základě nařízení Dublin II přemístění do Řecka.
[22] Uvedené závěry, k nimž dospěla judikatura ESLP a Soudního dvora, se následně promítly
do čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[23] Za současné právní úpravy již tedy nemůže být sporu o tom, že v rámci Dublinského
systému nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení
vykazuje závažné nedostatky a v nichž podmínky přijetí žadatelů nevyhovují požadavkům
plynoucím z čl. 3 Úmluvy, respektive čl. 4 Listiny základních práv EU. Tato skutečnost není mezi
účastníky řízení nikterak sporná, stěžovatel nesouhlasí toliko se závěrem krajského soudu, podle
nějž musí být úvaha týkající se možnosti přemístění žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III obsažená v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu na to, do jaké země
má být žadatel přemístěn.
[24] Krajský soud v Praze ve své judikatuře, v níž opakovaně dospívá k výše uvedenému
závěru (viz zejména jeho rozsudek č. j. 45 Az 14/2014 – 31, č. 3102/2014 Sb. NSS) zdůrazňuje,
že nařízení Dublin III v rámci právních záruk zajišťuje žadateli o mezinárodní ochranu právo
na podání opravného prostředku. Odkazuje přitom na bod 19 preambule nařízení, v němž
se k tomu konstatuje, že by měly být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný
prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění žadatele do příslušného členského státu,
aby byla zaručena účinná ochrana jeho práv v souladu zejména s čl. 47 Listiny základních práv
EU, přičemž pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek
proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení,
tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován.
Dále odkazuje na čl. 27 odst. 1 nařízení, v němž se stanoví, že žadatel nebo jiná osoba uvedená
v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu
co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho
přezkumu.
[25] Podle krajského soudu z nařízení Dublin III zároveň plyne, že takový soudní přezkum
je třeba zaměřit i na situaci v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován. K tomuto závěru
soud dospěl i přes „jistou jazykovou nepřesnost“ české verze nařízení, tak jak byla uvedena shora.
V české jazykové verzi totiž chybí výslovné určení předmětu přezkumu, tj. toho,
co má být v členském státě přezkoumáváno. Tento předmět však lze bez obtíží dovodit
z anglické jazykové verze téhož bodu preambule nařízení, který v relevantní pasáži zní: „an effective
remedy against such decisions should cover both the examination of the application of this Regulation
and of the legal and factual situation in the Member State to which the applicant is transferred“. Podle názoru
krajského soudu je tedy zřejmé, že přezkum musí zahrnovat i posouzení situace v členském státě,
do kterého je žadatel přemísťován (po právní i skutkové stránce). Tento požadavek přitom
zjevně míří na posouzení toho, zda je na místě postup podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[26] Nejvyšší správní soud se s uvedenou argumentací krajského soudu plně ztotožňuje. Podle
čl. 27 nařízení Dublin III má žadatel nebo jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d)
nařízení „právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě
odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.“ Soud přezkoumávající rozhodnutí
o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do jiného členského státu pak musí mít možnost
posoudit také situaci v tomto členském státě z hlediska (ne)existence překážek, o nichž hovoří
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tento závěr lze dovodit z bodu 19 preambule uvedeného
nařízení. Jeho český překlad sice v tomto bodě vyznívá nejednoznačně, avšak při čtení (výše
citované) anglické verze, stejně jako dalších jazykových verzí (srov. např. verzi francouzskou,
podle níž „un recours effectif contre de telles décisions devrait porter a la fois sur l’examen de l’application
du présent reglement et sur l’examen de la situation en fait et en droit dans l’État membre vers lequel le demandeur
est transfere.“), je zřejmé, jaký cíl evropský „zákonodárce“ sledoval. Uvedenému závěru svědčí také
výše nastíněná genealogie čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[27] Jestliže přitom mají české soudy poskytovat v řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým
stěžovatel určuje stát příslušný k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu, účinnou
ochranu žadateli, musí se stěžovatel již v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zabývat
otázkou, zda je přemístění žadatele do členského státu, který byl takto určen jako příslušný,
v souladu s pravidlem obsaženým v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Pokud by tak stěžovatel
nečinil, staly by se soudy rozhodující v těchto řízeních de facto soudy nalézacími, což by bylo
v rozporu s tím, jak je české správní soudnictví konstruováno.
[28] Stěžovateli se takový požadavek může jevit přehnaně formalistický v případech,
kdy rozhoduje o tom, že zemí příslušnou k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochraně
je dle nařízení Dublin III „vyspělý demokratický stát, s fungujícím právním systémem a vysokou úrovní
dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a podmínek jejich přijetí“ (jak označuje Švýcarskou
konfederaci). V jiných případech však může být situace v zemi, která je dle nařízení Dublin III
primárně příslušná, méně jasná. Hlavním „hříšníkem“ společného evropského azylového systému
je v současné době Řecko, nelze ovšem vyloučit, že také v jiných členských státech zapojených
do Dublinského systému nastane situace, která by činila přemístění žadatelů do těchto států
nemožným s ohledem na čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III (ať již obecně, nebo v individuálních
případech, k tomu viz rozhodnutí ESLP ze dne 4. 11. 2014, stížnost č. 29217/12, ve věci Tarakhel
proti Švýcarsku, v níž ESLP posuzoval přípustnost přemístění skupiny žadatelů do Itálie). Pokud
by stěžovatel v případech, v nichž by dospěl k závěru, že nenastaly překážky dle čl. 3 odst. 2
nařízení, svou úvahu v tomto směru nijak nepromítal do svých rozhodnutí, značně
by tím ztěžoval soudní přezkum takových rozhodnutí.
[29] Uvedený závěr je ostatně plně slučitelný s dřívější judikaturou Nejvyššího správního
soudu týkající se posuzování podmínek k udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
Rozšířený senát v usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107 (č. 2289/2011 Sb. NSS),
dovodil, že „žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které
žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany,
které se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona o azylu může správní orgán
jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí
odůvodnit.“ Jinak řečeno, i v případě, že stěžovatel zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany
jako zjevně nedůvodnou dle §16 zákona o azylu, musí být z odůvodnění takového zamítavého
rozhodnutí patrné, že se zabýval rovněž otázkou, zda žadatel nesplňuje podmínky pro udělení
doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud dále v usnesení ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 5/2011 - 58, uvedl, že ze zásady non-refoulement vyplývá primární povinnost státu
nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy podle §14a zákona o azylu. I za situace,
kdy je opakovaná žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud jde o důvody azylové,
neznamená to, že nemají být posuzovány též možné důvody doplňkové ochrany (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 – 64, publ. pod
č. 1336/2007 Sb. NSS, a také závěry zdejšího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 6 Azs 15/2010 - 82, publ. pod č. 2175/2011 Sb. NSS). Závažnou újmou podle citovaného
ustanovení je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána
nebo vyjde-li v průběhu správního řízení jinak najevo. Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí
a v průběhu řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její případnou
existenci správní orgán sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést,
že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena ani nevyšla najevo (srov. také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74).
[30] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že úvahu, která krajský soud
vedla ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatele, měl promítnout již do rozhodnutí
o přiznání odkladného účinku žalobě (jak požaduje také Ústavní soud v nálezu
sp. zn. III. ÚS 2331/14). Toto pochybení krajského soudu však nemá žádný vliv na posouzení
zákonnosti jeho rozhodnutí ve věci samé. Svůj závěr v kasační stížností napadeném rozsudku
krajský soud zároveň jasně zdůvodnil (jeho rozhodnutí tak netrpí nepřezkoumatelností), přičemž
Nejvyšší správní soud se s právním názorem, z nějž vycházel, plně ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch, žalobci v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
[33] Žalobci byl ustanoven opatrovník JUDr. Jan Boltnar, advokát. Podle §35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. hradí ustanovenému zástupci hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému opatrovníkovi náhradu nákladů řízení za jeden
úkon právní služby, a sice za převzetí a přípravu zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu. Soudní praxe při výkladu tohoto ustanovení vychází z toho, že k přiznání
odměny za tento úkon právní služby dojde pouze tehdy, jestliže se uskuteční první porada mezi
zástupcem a zastoupeným. Tento výklad však vychází ze „standardní“ situace, kdy na straně
klienta se nevyskytuje objektivně nic, co by bránilo první poradě mezi zástupcem a zastoupeným.
Je-li však advokát ustanoven opatrovníkem účastníka řízení proto, že se účastníkovi nepodařilo
doručit na známou adresu v cizině, pak pochopitelně nelze žádnou poradu uskutečnit; Nejvyšší
správní soud proto za nastalé situace aplikoval §11 odst. 3 advokátního tarifu. Výše
mimosmluvní odměny je v případě, v němž advokát vykonává funkci opatrovníka účastníka,
kterému se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, stanovena na 500 Kč za jeden úkon
právní služby (§9 odst. 5 ve spojení s §7 bod 1 advokátního tarifu). Advokát nedoložil,
že by byl plátcem daně z přidané hodnoty, proto nedošlo ke zvýšení jeho odměny a náhrad podle
zvláštních právních předpisů. Nejvyšší správní soud dále opatrovníkovi přiznal 300 Kč
jako náhradu hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy částku 800 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu tohoto soudu ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu