ECLI:CZ:NSS:2011:7.AZS.28.2011:74
sp. zn. 7 Azs 28/2011 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyň: a) A. P., b) nezl. A. P., zastoupená
žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní., obě zastoupeny JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se
sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2011, č. j. 28 Az 56/2010 – 33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2011, č. j. 28 Az 56/2010 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 2011, č. j. 28 Az 56/2010 – 33,
zamítl žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 20. 9. 2010,
č. j. OAM-336/Za-14-ZA10-2010, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno
podle ust. §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), protože žádost
žalobkyň (dále jen „stěžovatelky“) o udělení mezinárodní ochrany byla shledána nepřípustná
podle ust. §10a písm. e) zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval,
že v první žádosti stěžovatelka a) uvedla a opakovaně potvrdila pouze ekonomické důvody svého
odchodu z Mongolska a potřebu nějakým způsobem si upravit pobyt v České republice
v důsledku těhotenství a s tím spojené nemožnosti zapojit se do pracovního procesu. I přes jasné
poučení o povinnosti předkládat správnímu orgánu pravdivé informace, což stěžovatelka a)
zjevně pochopila, neboť až do té doby nenamítala problémy s tlumočením, uvedla v průběhu
prvního správního řízení jen existenční potíže a touhu žít v České republice legálně. Tyto
informace poskytovala v průběhu roku 2008, tedy čtyři roky poté, kdy mělo dojít k politicky
motivovanému útoku na její osobu a jejího manžela. Byla-li v následném řízení nově
prezentována fakta známa stěžovatelce a) již v době, kdy probíhalo řízení o první žádosti,
a ministerstvu zůstaly utajeny výlučně pro postoj stěžovatelky a), pak je závěr o nepřípustnosti
Č. j. 7 Azs 28/2011 - 75
žádosti plně v souladu s ust. §10a písm. e) zákona o azylu. Stěžovatelka a) byla ministerstvem
řádně poučena o povinnosti uvádět skutečné okolnosti a důvody svého odchodu z Mongolska.
Informace, které ji údajně vedly k podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jí
s ohledem na časovou souvislost byly v roce 2008 jednoznačně známy. Stěžovatelka a) se sama
svobodně rozhodla, jaké argumenty ministerstvu předloží, a proto je namístě, aby nesla
odpovědnost za tento postoj. Otázkou bezpečného návratu stěžovatelek do Mongolska
se ministerstvo zabývalo v předchozím řízení, přičemž jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud
neshledal v tomto směru pochybení. Doba, která od předchozího posouzení uplynula, je velmi
krátká a krajskému soudu nejsou známy žádné zásadní změny v politicko-bezpečnostní situaci
v Mongolsku, které by se mohly do rozhodnutí ministerstva zásadním způsobem promítnout.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka a) v zákonné lhůtě kasační stížnost jménem
svým a jako zákonná zástupkyně stěžovatelky b), v níž namítala, že pro případ svého návratu
do vlasti se obává především ohrožení zdraví a života svého dítěte, a to z důvodu pronásledování
přívrženci politické strany manžela. Stěžovatelka a) nechce ohrozit na životě své dítě, k čemuž by
při návratu nepochybně došlo. Krajský soud se jejími důvody pro udělení mezinárodní ochrany
nezabýval. Nesprávně uvedl, že stěžovatelkám nehrozí žádné nebezpečí, aniž by tento závěr byl
opřen o dostatečné podklady a že stěžovatelka a) uvedla nepravdivé informace. Skutečnost, že se
jedná o druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany jí nemůže být kladena k tíži. Podle
stěžovatelky a) nelze vydat správní rozhodnutí pouze s odkazem na rozhodnutí dřívější, neboť
tím je jednoznačně řečeno, že se novou žádostí nikdo nezabýval. Stěžovatelka a) je toho názoru,
že je nutné zohlednit i to, že bude-li nucena vrátit se i s dcerou do země původu, není reálné
rodinu uživit. Stěžovatelka a) nemá kontakty, zázemí, práci a bydlení. I když byla o svých
povinnostech poučena, otázkou zůstává, jak dobře poučení porozuměla. Navíc se jedná o vypjaté
okamžiky jejího života, a tedy je logické, že se je snažila potlačit. Stěžovatelka a) náležitě
vysvětlila, proč tyto důvody neuvedla, a kdyby ministerstvo náležitě zjišťovalo všechny
skutečnosti, je velmi pravděpodobné, že by je zmínila již při první žádosti. Pokud uprchlík, který
nezná právní předpisy, zvyky a jazyk České republiky, zcela nepochopí význam poučení, bude
bez prozkoumání žádosti navrácen do země, kde mu hrozí nebezpečí na životě a zdraví. Také si
během prvního pohovoru nevzpomene na veškeré události, které předcházely útěku ze země
původu, který je již sám o sobě vypjatý. Podle stěžovatelky a) se ministerstvo ani krajský soud
nezabývaly možností udělení doplňkové ochrany. Nikdo neprovedl šetření, zda by jí skutečně
mohlo hrozit nebezpečí pro případ návratu do vlasti. S ohledem na výše uvedené stěžovatelky
navrhly, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že po posouzení informací, které
stěžovatelka sdělila, nedospělo k závěru, že by uváděla nové skutečnosti, které nebyly bez jejího
zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím
pravomocně ukončeném řízení. V tomto řízení je nejdůležitějším podkladem výpověď
samotného žadatele. Stěžovatelce byl poskytnut dostatečný prostor na to, aby uvedla své důvody
a žádné objektivní skutečnosti ji nebránily své obavy ministerstvu sdělit. Jednalo se podle jejího
tvrzení o její vnitřní rozhodnutí. Nelze přijmout ani spekulaci zástupce stěžovatelky,
že nerozuměla poučení o svých povinnostech. Je logické, že pokud někdo opustí vlast
a vyhledává pomoc dokonce formou mezinárodní ochrany, uvede všechny důvody, které ho
k odchodu vedly a které mu brání se do vlasti vrátit. K nutnosti zabývat se doplňkovou ochranou
ministerstvo uvedlo, že tuto povinnost má v případě, že by byla žádost o udělení mezinárodní
ochrany posouzena jako nedůvodná. Vzhledem k tomu, že žádost byla shledána nepřípustnou,
nebylo podle zákona o azylu povinností ministerstva se otázkou doplňkové ochrany v tomto
případě zabývat. Ust. §10a zákona o azylu se vztahuje jak na azyl, tak na doplňkovou ochranu,
což jsou obě formy mezinárodní ochrany. Ministerstvo proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Č. j. 7 Azs 28/2011 - 76
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud vybočil z rámce žalobních
bodů a zabýval se otázkami, které podaná žaloba neobsahovala. Podle ust. §75 odst. 2 věta první
s. ř. s. soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Žaloba
stěžovatelek však obsahovala pouze jediný žalobní bod obsahující námitku, že ministerstvo
se nedostatečně zabývalo ohrožením, kterému by stěžovatelka a) mohla být vystavena z „důvodu
zrady, neboť požádala jinou zemi o azyl“, a od toho dovozovala nezákonnost správního
rozhodnutí. Tvrzení o neporozumění poučení v předchozím řízení o udělení mezinárodní
ochrany, o psychické situaci, která by stěžovatelce a) z důvodu „vytěsnění“ špatných vzpomínek
v době podání první žádosti bránila uvést důvody spočívající v potížích s manželovými
spolustraníky či poukaz na špatnou ekonomickou situaci rodiny po návratu do vlasti nelze ani
v nejhrubších rysech v žalobě nalézt. Stejně tak žaloba neobsahovala námitku, že jí hrozí
nebezpečí od přívrženců politické strany manžela. Obecný odkaz na obsah správního spisu a její
podání v průběhu správního řízení nelze v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu považovat za žalobní bod (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č.j. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS a na
www.nssoud.cz).
Podle ust. §104 odst. 4 s. ř . s., není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Vzhledem k tomu, že krajský soud se zabýval v odůvodnění svého rozsudku otázkami
jdoucími nad rámec žalobního bodu, Nejvyšší správní soud shledal přípustnými ty stížní námitky,
které reagují na úvahy krajského soudu uvedené v odůvodnění jeho rozsudku, protože s ohledem
na čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba dát stěžovatelkám možnost, aby v kasační
stížnosti reagovaly na argumentaci krajského soudu. Ust. §104 odst. 4 s. ř. s. tak nelze za dané
situace ve vztahu ke stížním námitkám týkajících se neporozumění poučení stěžovatelkou a)
a zákonnosti rozhodnutí ministerstva o zastavení řízení aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publ. pod č. 1684/2008 Sb. NSS a na
www.nssoud.cz). Další stížní námitka, že se ministerstvo nezabývalo doplňkovou ochranou, je
přípustná, neboť jit lze podřadit pod žalobní bod poukazující na to, že stěžovatelce a) jako
neúspěšné žadatelce o udělení mezinárodní ochrany hrozí v Mongolsku nebezpečí (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, publ. pod č. 685/2005
Sb. NSS a na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti části kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelek. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany může být přijata k věcnému projednání
jen tehdy, přesahuje-li vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
K tomu dochází v případě, že důvodem podání kasační stížnosti je natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti soudů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupný na www.nssoud.cz). Takovým případem může být
také situace, kdy krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit,
Č. j. 7 Azs 28/2011 - 77
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, či hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva a takové pochybení mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
V rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 – 67, publ. pod č. 1219/2007 Sb.
NSS a na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „(p)okud by totiž institut nepřijatelnosti
ve smyslu §104a s. ř. s. byl vykládán tak, že není důvodu považovat za přijatelnou kasační stížnost opřenou
o - per se důvodné - námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle obsahu spisu
lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo, rozhodnutí
ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější, popřelo by to preventivní, usměrňující a sjednocující funkci
institutu kasační stížnosti ve vztahu ke krajským soudům a zprostředkovaně i správním orgánům. V konečném
důsledku by to oslabilo systém ochrany subjektivních veřejných práv zajišťovaný správním soudnictvím, neboť
závěry o hmotněprávní pozici stěžovatele by Nejvyšší správní soud činil způsobem, jenž odporuje požadavkům
na řádné zjištění skutkového stavu a jenž stěžovateli odpírá přístup k soudu a možnost vyjádřit se ke všem
aspektům jeho věci, které považuje za významné; v podstatě by hmotněprávní pozici stěžovatele soud posuzoval
mimoprocesními metodami. Takový výklad ustanovení §104a s. ř. s. by proto nebylo lze považovat za konformní
s čl. 90 věty první Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“
S ohledem na citované právní závěry je kasační stížnost přijatelná, neboť Nejvyšší správní
soud shledal ve smyslu ust. §109 odst. 3 s. ř. s. vadu, která brání věcnému přezkumu části
napadeného rozsudku v mezích stěžovatelkami uplatněného důvodu a ke které je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu přezkoumal ve smyslu ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Podle ust. §25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví,
jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.
Podle ust. §10a písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná, podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl
nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany.
Řízení o žádosti stěžovatelek o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno
pro nepřípustnost. V takovém případě soud zkoumá soud pouze to, zda byly dány podmínky
pro zastavení řízení podle §25 písm. i) zákona o azylu. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze
z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti a zda je tedy mohli uvést, či zda
jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec
nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést (např. žena -
oběť znásilnění - při pohovoru s pracovníkem ministerstva-mužem, pokud jí by trauma takto
utrpěné znemožnilo překonat ostych či obavy a svěřit se se svým prožitkem). Stěžovatelka a)
se nesprávně domnívá, že sama skutečnost, že podala druhou žádost o udělení mezinárodní
ochrany, jí byla kladena k tíži. Naopak, pokud by se objevily nové důvody, o kterých nevěděla
nebo je bez svého zavinění neuvedla, např. zejména co se týká změny poměrů v zemi původu, její
žádost by ministerstvo, za splnění dalších podmínek zákona o azylu, věcně přezkoumalo.
V dané věci není sporu o tom, že potíže s přívrženci politické strany manžela měla
stěžovatelka a) v době, kdy opustila svoji vlast, a byly jí po celou dobu nepochybně známy.
V průběhu jednání u krajského soudu stěžovatelka a) uvedla, že je nesdělila proto, že „jí to z obav
uváděl její manžel“, a nikoli proto, že by nerozuměla písemnému poučení ministerstva
přeloženému do mongolského jazyka o tom, že musí vypsat všechny důvody, které ji přiměly
Č. j. 7 Azs 28/2011 - 78
opustit vlast a pro které žádá o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu dosavadního, a ani
předcházejícího řízení, jak je známo Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti (kasační
stížnost stěžovatelek byla pro nepřijatelnost odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 7. 2010, č. j. 7 Azs 22/2010 – 144) stěžovatelka a) nikdy nezmínila, že by
neporozuměla poučení a rovněž nikdy nepoukázala na potíže s tlumočením. Pokud s manželem
v řízení o udělení mezinárodní ochrany vědomě zvolili strategii zamlčení politických důvodů
jejich odchodu z Mongolska, nejedná se okolnost, která by naplňovala podmínku přípustnosti
žádosti ve smyslu ust. §10a písm. e) zákona o azylu.
Otázku, zda jsou dány podmínky pro zastavení řízení, je však nutno zkoumat z hlediska
všech forem mezinárodní ochrany. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, vyplývá,
že žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany je nutno posuzovat na základě skutečností, které
žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných
forem mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud dále v usnesení ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 5/2011 – 58, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl, že ze zásady non-refoulemet (čl. 33
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.)
vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy podle ust. §14a
zákona o azylu. I za situace, kdy je opakovaná žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, pokud
jde o důvody azylové, neznamená to, že nemají být posuzovány též možné důvody doplňkové
ochrany (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 – 64,
publ. pod č. 1336/2007 Sb. NSS a také závěry zdejšího soudu vyslovené v rozsudku ze dne
8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82 Sb. NSS, publ. pod č. 2175/2011 Sb. NSS, oba dostupné
na www.nssoud.cz). Závažnou újmou podle citovaného ustanovení je správní orgán povinen
se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního
řízení jinak najevo. Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí a v průběhu řízení se žádná
informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její případnou existenci správní orgán sám
vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla
v řízení tvrzena ani nevyšla najevo.
Z citované judikatury tedy vyplývá, že i v případě, kdy azylově relevantní důvody
uváděné žadateli v řízení o udělení mezinárodní ochrany byly nepřípustné, nezbavuje to
ministerstvo povinnosti zabývat se i situací v zemi původu s ohledem na zprávy, které má
k dispozici. Je tomu tak proto, že důvody pro udělení doplňkové ochrany mohou být zcela
nezávislé na žadatelem uváděných důvodech opuštění země původu, a ani se o nich, na rozdíl
od pracovníka ministerstva, které má k dispozici zprávy o zemi původu, nemusí dozvědět. Řízení
pak lze zastavit pouze tehdy, bude-li ministerstvem shledáno, že situace v zemi původu je v době
posuzování podmínek pro zastavení řízení taková, že nic nenasvědčuje tomu, že by hrozilo
žadateli nebezpečí vážné újmy. Ministerstvo proto bylo povinno vyjádřit se i k tomu,
zda od předchozího posuzování žádosti do dne nového rozhodnutí nedošlo ke změně poměrů
v zemi původu, a to s ohledem na případné události relevantní pro poskytnutí doplňkové
ochrany, které mohou podle toho, co v řízení vyšlo najevo, mít vztah k osobě konkrétního
žadatele.
Možnost zastavení řízení podle ust. §25 písm. i) zákona o azylu bylo proto nutno
posoudit i z hlediska doplňkové ochrany. V této souvislosti stěžovatelka a) namítala,
že ministerstvo se touto otázkou vůbec nezabývalo. Ze žaloby pak vyplynulo, že se obává, že jí
jako neúspěšné žadatelce o udělení mezinárodní ochrany hrozí v zemi původu po návratu
nebezpečí. Tato okolnost může být případně jedním z důvodů udělení doplňkové ochrany,
jako tomu bylo v minulosti po určitou dobu např. u řadových neúspěšných žadatelů o azyl
z Běloruské republiky. Rozhodnutí ministerstva však neobsahuje žádné úvahy či závěr, že by
Č. j. 7 Azs 28/2011 - 79
i tato forma mezinárodní ochrany byla posouzena. Tato skutečnost pak neumožňovala krajskému
soudu přezkum žalobní námitky stěžovatelek.
Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS a na www.nssoud.cz vyplývá, že krajský
soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly v žalobě
výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů
(§75 odst. 2 s. ř. s.). V rozsudku ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 – 53, dostupném
na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že přezkoumává-li správní soud zákonnost
napadeného správního rozhodnutí, resp. skutkové a právní úvahy, na jejichž základě bylo
rozhodnutí vydáno, vychází z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Pokud z něj není zřejmé, jaké
skutečnosti byly základem pro úvahy a právní závěr správního orgánu, je takové rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí ministerstva neobsahovalo žádné úvahy
týkající se naplnění nepřípustnosti ve vztahu k jiným formám mezinárodní ochrany, krajský soud
pochybil, pokud se pokusil úvahy ministerstva nahradit obecným poukazem na nezměněnou
bezpečnostně-politickou situaci v Mongolsku. V tomto případě totiž měl s ohledem na výše
citované judikaturní závěry rozhodnutí ministerstva zrušit pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu