ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.1.2010:53
sp. zn. 7 Afs 1/2010 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: DRILLTEC
INTERNATIONAL LIMITED, organizační složka, se sídlem Jezdiště 598, Ostrava –
Hrabová, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 252/15, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2009,
č. j. 5 Ca 225/2008 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalované Ministerstvo financí domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze 22. 7. 2009, č. j. 5 Ca 225/2008 - 23, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
22. 7. 2009, č. j. 5 Ca 225/2008 - 23, zrušil k žalobě DRILLTEC INTERNATIONAL
LIMITED, organizační složky, rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí ze dne 21. 4. 2008,
č. j. 49/15549/2008-491, o zamítnutí žádosti žalobkyně o prominutí daně z přidané hodnoty,
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud při svém rozhodování došel především
k závěru, že rozhodnutí o prominutí daně podle ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“) je přezkoumatelné ve správním soudnictví, byť na jeho vydání není právní nárok
a je založeno na absolutní volní úvaze rozhodujícího orgánu. Takovéto rozhodnutí
lze přezkoumat z hlediska dodržení procesního postupu při jeho vydání a z hlediska případného
zneužití správního uvážení rozhodujícím orgánem. Žalobou napadené rozhodnutí žalovaného
je z uvedených hledisek nepřezkoumatelné, neboť neobsahovalo dostatečné odůvodnění. Je tomu
tak proto, že právě z odůvodnění správního rozhodnutí může soud zjistit, z jakých skutečností
správní orgán vycházel, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, a k jakým závěrům dospěl – tedy
důvody a úvahy správního orgánu, jež vedla k vydání jeho rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí
pak nabývá zásadního významu za situace, kdy je výrok rozhodnutí výlučně závislý na úvaze
rozhodujícího orgánu. Jen na základě odůvodnění rozhodnutí je totiž soud sto zjistit,
zda rozhodující úvaha byla učiněna (vytvořena) na podkladech shromážděných ve správním spise,
zda neodporuje zásadám logiky a zda žalovaný při svém rozhodování nepřekročil meze správního
uvážení. Existence řádného odůvodnění rozhodnutí tak obecně zamezuje libovůli správního
orgánu při jeho rozhodování, vytváří předpoklady k tomu, aby v obdobných případech bylo
rozhodováno obdobně (předvídatelnost správních rozhodnutí). Konečně existence odůvodnění
umožňuje žalovanému správnímu orgánu vyvrátit případné neoprávněně vznášené námitky.
Protože však žalobou napadené rozhodnutí žalovaného obsahuje odůvodnění, které toliko cituje
zákonné ustanovení, tj. že žalovaný neshledal nesrovnalosti vyplývající z daňových zákonů,
nemůže soud objektivně přezkoumat, zda námitky uplatněné žalobkyní jsou oprávněné či nikoliv.
Tento nedostatek pak nemohou zhojit ani tvrzení žalovaného v jeho vyjádření ke správní žalobě.
Nejsou totiž součástí napadeného rozhodnutí, ale pouze reakcí na žalobkyní vznesené žalobní
námitky. Městský soud proto došel k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pročež je zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podalo Ministerstvo financí jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřelo o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel s poukazem na judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu (jmenovitě rozsudku ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 – 54, a nálezu ze dne
22. 7. 2009, sp. zn. III ÚS 2556/07) především zdůraznil, že kasační stížností nenapadá právní
závěr městského soudu o tom, že je rozhodnutí podle §55a zákona o správě daní a poplatků
přezkoumatelné ve správním soudnictví, ale závěr, že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatečné odůvodnění. Je tomu tak proto, že samotná dikce ustanovení §55a odst. 4
citovaného zákona výslovně stanoví, že: „Rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat
odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí“. Tato dikce pak byla zachována
i po novelizaci ustanovení §32 odst. 3 téhož zákona s účinností od 1. 1. 2010 Městský soud
tak výslovně negoval dikci zákona, pokud vyslovil, že rozhodnutí o prominutí daně, aby bylo
přezkoumatelné ve správním soudnictví, musí být odůvodněno. Nepřípadně tak směšuje nutnost
dostatku důvodů rozhodnutí a nutnost „obsahovat odůvodnění“, a to přes to, že tomu tak být ve
skutečnosti nemusí. Prezentovaný právní názor městského soudu je v tomto směru
nepochopitelný. Pro přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí zcela postačí, jsou-li důvody,
které vedly k zamítnutí žádosti o prominutí daně seznatelné z obsahu správního spisu, tak jak je
tomu v této věci. Městský soud svůj názor nadto ani ve svém rozsudku přesvědčivě neodůvodnil.
Lze tak oprávněně pochybovat o dostatcích důvodů samotného rozsudku městského soudu.
Stranou nelze ponechat ani nejednotnost soudního rozhodování městského soudu ve věcech
správních rozhodnutí vydávaných podle ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků.
Je tomu tak proto, že v jiném zrušujícím rozsudku (sp. zn. 11 Ca 219/2006-18) mu uložil tento
správní soud, aby své rozhodnutí o prominutí penále buď řádně odůvodnil tak, aby z něj bylo
zřejmé, které důvody jej k rozhodnutí vedly, nebo v případě, že dospěje k závěru, že rozhodnutí
o žádosti nebude obsahovat odůvodnění, postupoval tak, aby bylo ze správního spisu zřejmé,
na základě jakých úvah k rozhodnutí dospěl (aby bylo možno přezkoumat, zda při rozhodování
nevybočil z mezí správního uvážení). Tento závazný pokyn svědčí tomu, že se soud zabýval
přezkoumatelností rozhodnutí i na podkladě správního spisu. Ostatně, Ústavní soud v nálezu
ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01, vyslovil, že: „byl-li dodatečný platební výměr, který
nemusí obsahovat odůvodnění jako nezbytnou součást rozhodnutí (§46 odst. 7, §32 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků), vydán na základě před tím provedené daňové kontroly,
pak závěry správce daně týkající se kontrolního nálezu, výsledku a způsobu zjištění, jakož
i reakce na vyjádření a případné návrhy daňového subjektu, musí být přezkoumatelným
způsobem seznatelné ze zprávy o daňové kontrole“. Obdobné závěry vykazuje i dřívější
judikatura Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek sp. zn. 6 Ads 87/2006, navazující
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, č. j. 6 A 825/95 - 7.
Žalobkyně - DRILLTEC INTERNATIONAL LIMITED, organizační složka
se k podané kasační stížnosti nevyjádřila, ač s ní byla řádně obeznámena.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Uvedená ustálená judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního
soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92,
uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla svůj odraz
i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Nejvyšší správní
soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který byl uveřejněn
pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li krajský (městský)
soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.)“.
V souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku správního soudu nelze pominout ani rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl uveřejněn
pod č. 134/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž kasační soud vyslovil,
že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. V rozsudku ze dne 14. 11. 2007,
č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz) pak vyslovil Nejvyšší správní soud právní
názor, že „Je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“.
Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti namítal jednak nesprávné právní posouzení věci
a implicitně i nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud
nejprve vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti. Je tomu tak proto, že pokud by tato námitka
byla důvodná, mohla mít vliv i na posouzení věci samé.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, který dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku od okolnosti, že odůvodnění rozsudku městského soudu není dostatečně a přesvědčivě
odůvodněno, a že si protiřečí s jiným rozhodnutím téhož soudu (jiného senátu – 11 Ca).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil pro věc rozhodné
skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností. Uvedené
pak musí nelézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen skrze odůvodnění
lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak jej uvážil. Co do rozsahu
přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon
jinak (srov. ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze okolnost, že podané odůvodnění
v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení.
Pokud by totiž soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo
žalobní námitky a zásadní argumentaci o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení
pro nepřezkoumatelnost.
V dané věci tomu tak není.
Z napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé, že tento soud postavil
své rozhodnutí na zjištění, že výrok zrušovaného správního rozhodnutí stěžovatele („Žádost
se zamítá“) byl odůvodněn toliko konstatováním, že nejsou naplněny podmínky pro prominutí
daně, neboť stěžovatel neshledal nesrovnalosti vyplývající z uplatňování daňových zákonů,
tj. použitím části dikce zákona o správě daní a poplatků (§55a odst. 1); jiné důvody (skutečnosti)
zde uvedeny nebyly. Z napadeného rozsudku městského soudu je dále zřejmé, jak skutkové
okolnosti uvážil, jaké závěry z nich učinil a tyto posléze rovněž dostatečně odůvodnil (str. 5).
Rozsudek městského soudu proto dostojí požadavkům kladeným na rozhodnutí správního
soudu.
Přestože při odůvodňování rozhodné otázky (přezkoumatelnosti správního rozhodnutí)
městský soud neučinil žádný poukaz na dřívější judikaturu, nelze v žádném případě z této
okolnosti dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Judikatorní odkazy nejsou
obligatorní náležitostí rozsudku. Jejich uvedení v rozsudku má toliko informativní charakter
a působí jako orientační pomůcka pro účastníky řízení k nastínění směru, jímž se v příslušné
projednávané věci ubírá výklad dotčených právních norem, popřípadě slouží k podpoře
přesvědčivosti vyslovených právních závěrů. Ve svém důsledku je i nástrojem procesní ekonomie,
neboť může účastníkům ozřejmit možný výsledek řízení o opravných prostředcích vůči
napadenému rozhodnutí (může šetřit práva (majetková) účastníků řízení). Není v této věci
případné, pokud stěžovatel poukazuje na jiné rozhodnutí téhož soudu, avšak jiného senátu,
tj. senátu rozhodujícího v jiném složení, nebo i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které
bylo vydáno v jiné, skutkově i právně odlišné věci. Nejvyšší správní soud došel při posuzování
předestřené výtky k závěru, že vyslovený právní názor městského soudu je nejen zcela dostatečně
odůvodněn, ale je i přesvědčivý. Městský soud zde totiž pregnantně formuloval své úvahy,
jež jej vedly k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud proto posoudil výtku o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku jako neopodstatněnou.
Pokud jde o poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 121/01, nutno konstatovat, že závěry v něm obsažené, na něž stěžovatel
poukazuje, na předmětnou věc nedopadají. Měl by to však být především stěžovatel, komu
by měl být znám zásadní rozdíl mezi platebním výměrem, proti němuž se lze odvolat (srov. i §32
odst. 9, §48 zákona o správě daní a poplatků) a rozhodnutím o prominutí daně, které je svou
podstatou rozhodnutím konečným, vůči němuž nejsou opravné prostředky přípustné (§55a
odst. 4 téhož zákona). Pokud již je na místě, co do svého rozsahu, srovnávat rozhodnutí
o prominutí daně s jiným rozhodnutím o dani, bude to nikoliv platební výměr, ale rozhodnutí
ve věci konečné – rozhodnutí o odvolání.
Předestřené závěry stran rozsahu odůvodnění soudního rozhodnutí lze obecně vztáhnout
i na rozhodnutí vydávaná v rámci správního-daňového řízení. I otázkou přezkoumatelnosti
správních rozhodnutí, resp. obsahu jejich odůvodnění se již dříve zabýval i Nejvyšší správní soud.
Stalo se tak naposledy v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, které je publikováno pod č. 1566/2008 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud judikoval, že „Rozsah
provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího
orgánu“. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je totiž třeba vykládat v jejím
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí v důsledku nemožnosti
zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Pakliže správní orgán vydá
rozhodnutí, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, přičemž z jeho odůvodnění nelze
ničeho zjistit (obsah a důvody jeho vydání), je zcela opodstatněný názor krajského soudu,
že je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a je třeba jej pro tuto vadu zrušit.
Pro posouzení otázky přezkoumatelnosti předmětného správního aktu není také
rozhodné, jak mylně dovozuje stěžovatel, že rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí
obsahovat odůvodnění, pokud zákonodárce uvádí v dikci právního předpisu, že „r ozhodnutí
o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu
se nepřipouštějí“ (§55a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků). Interpretace podaná
stěžovatelem, opírající se toliko o doslovný jazykový výklad §55a zákona o správě daní
a poplatků, nemůže obstát. Je totiž třeba v této otázce právě naopak vyjít z předestřených
judikatorních závěrů, ze smyslu dotčeného ustanovení (§55a zákona o správě daní a poplatků)
a výkladu systematického. Jedná se totiž o rozhodnutí vůči kterému nejsou přípustné opravné
prostředky – tj. o rozhodnutí konečné.
Za stavu, kdy byl již jak správními soudy, tak i Ústavním soudem (srov. např. nález
ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07) překonán právní názor, že je rozhodnutí podle
ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků vyloučeno ze soudního přezkoumávání,
pak soud takové rozhodnutí přezkoumá. Činí tak ovšem skrze jeho odůvodnění a nikoliv podle
obsahu správního spisu, neboť jen toto rozhodnutí je v soudním řízení přezkoumáváno
a jen vůči takovému rozhodnutí lze směrovat výtky žalobce. Není-li však z tohoto rozhodnutí
zřejmé, jak věc rozhodující orgán uvážil, o jaké skutečnosti opřel svůj právní závěr, proč považuje
důvody žádosti za liché, mylné nebo vyvrácené, je daňovému subjektu de facto znemožněno,
aby mohl vůči tomuto rozhodnutí uplatnit relevantní žalobní body. Pokud by za tohoto stavu
správní soud žalobou napadené rozhodnutí přezkoumal, nahrazoval by činnost správního orgánu
a sám by zatížil své meritorní rozhodnutí nepřezkoumatelností. Při výkladu ustanovení
§55a zákona o správě daní a poplatků proto nelze dojít k jinému právnímu závěru než takovému,
že odůvodnění u rozhodnutí vydávaných podle tohoto ustanovení není třeba toliko tam, kde je
žádosti zcela vyhověno. Pokud by tomu tak nebylo (jako v této věci), je třeba „negativní“
rozhodnutí odůvodnit. Této povinnosti se nelze jakkoliv zprostit. Pokud by pak šlo o případ,
kdy by byly důvody žádosti o prominutí daně „těžko uchopitelné“, popřípadě se jednalo
o věc, kdy stěžovatel posoudil úkon žalobkyně - označený jako žádost o přezkoumání podle
§55b zákona o správě daní a poplatků – podle jejího obsahu - jako žádost o prominutí daně,
nic nebránilo tomu, aby vyzval žalobkyni k doplnění a upřesnění žádosti (srov. §21 odst. 6 a násl.
zákona o správě daní a poplatků). Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud
nepochybil, pokud napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil pro nepřezkoumatelnost z nedostatku
důvodů podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému účastníku řízení
(žalobkyni) žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu