ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.329.2017:28
sp. zn. 1 Azs 329/2017 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: P. T. C., zastoupené Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 2. 2017, č. j. OAM-961/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 1 Az 22/2017 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 2. 2017 žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b, zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů.
[2] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu u Městského soudu v Praze, který
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu z obsahu správního spisu, jakož i z rozhodnutí
žalovaného, je jednoznačně patrné, že si obstaral veškeré stěžovatelkou namítané podklady
a námitkami žalobkyně se vyčerpávajícím způsobem zabýval. Udělení mezinárodní ochrany
je pouze specifickým důvodem legalizace pobytu na území České republiky, z přesně vymezených
důvodů, přičemž žalobkyně ve své žádosti ani při pohovoru neuvedla skutečnosti, pro které
by jí mohl žalovaný udělit azyl podle §12 písm. a) či b) zákona o azylu. Nebylo prokázáno,
že by žalobkyně opustila Vietnam z důvodu, že by byla pronásledována pro uplatňování
politických práv a svobod a ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů.
Neuvedla ani žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela
ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a)
zákona o azylu, za kterou by mohla být azylově relevantním způsobem pronásledována. Podle
soudu nelze uzavřít, že by žalobkyni po jejím návratu hrozilo nebezpečí pronásledování z důvodu
její národnosti. V rámci posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu s ohledem
na nepříznivý zdravotní stav žalobkyně soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
žalovaného ve věci humanitárního azylu je logické, nediskriminační a není v rozporu se zákazem
libovůle. Rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních důvodů dle §14 azylového zákona je věcí
správního uvážení, přičemž žalovaný řádně zjistil a následně přezkoumatelným způsobem
posoudil především zdravotní stav žalobkyně a rovněž úroveň zdravotnictví v zemi jejího
původu. Žalovaný se rovněž dostatečným způsobem zabýval porušením mezinárodních závazků
v souvislosti s tvrzeným zásahem do soukromého a rodinného života.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Namítala, že žalovaný posoudil její žádost o udělení mezinárodní ochrany zcela
nedostatečně z hlediska posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany.
Zjištěný skutkový stav v rámci řízení byl vykládán naprosto nesprávně v rozporu se skutečností
a dochází ke zcela nesprávným závěrům.
[5] Žalovaný pochybil, jestliže jí neudělil humanitární azyl. Žalobkyně nesouhlasila zejména
s hodnocením jejích zdravotních obtíží (problémy se srdcem, zvýšený krevní tlak, nedostatečné
prokrvení mozku a užívá i antidepresiva), žalovaným. V zemi původu nemá bez manžela
možnost dosáhnout nejenom náležité zdravotní léče, ale rovněž základních potřeb. V zemi jejího
původu žije pouze její matka a tchán, navíc v pokročilém věku. Lékařská péče ve Vietnamu
nedosahuje kvalit péče dostupné v ČR.
[6] Žalovaný se nezabýval ani skutečností, zda její vyhoštění nebude v rozporu
s mezinárodními závazky. Stěžovatelka zde žije s manželem a dětmi a deklarovala svůj záměr
sepjetí soukromého a rodinného života s územím ČR. V případě vycestování si stěžovatelka
nebude schopna opatřit finanční prostředky k léčbě, což žalovaný zcela ignoroval. Nadto soud
pominul námitku nepřesností a neurčitosti výroku rozhodnutí žalovaného.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na dosavadní argumentaci
a ztotožnil se s právními závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] V otázce posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu s ohledem na nepříznivý
zdravotní stav stěžovatelky Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, z něhož plyne, že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné
nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné
moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ V rozsudku ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, pak zdejší soud konstatoval, že „[u]stanovení §14 zákona o azylu,
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je ‘případ
zvláštního zřetele hodný’ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy ‘lze udělit humanitární azyl’
přestavuje správní uvážení.“ Nejvyšší správní soud tedy pouze posuzuje, zda je rozhodnutí
Ministerstva vnitra ve věci humanitárního azylu logické, nediskriminační a není v rozporu
se zákazem libovůle (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). V projednávané
věci Nejvyšší správní soud ze žalobou napadeného rozhodnutí ověřil, že se žalovaný otázkou
naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu dostatečně zabýval s ohledem na zdravotní
stav stěžovatelky a rovněž celkový stav zdravotnictví v zemi jejího původu. Na základě
racionálních a srozumitelných úvah však dospěl k závěru, že u stěžovatelky nejsou naplněny
důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby jí byl humanitární azyl udělen. Tyto závěry
pak přezkoumatelným způsobem potvrdil i městský soud. Zdravotní stav stěžovatelky
je nepochybně nepříznivý, nedosahuje však takové intenzity, aby byl důvodem pro udělení
humanitárního azylu ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu.
[11] Možností udělení doplňkové ochrany z důvodu ochrany soukromého a rodinného života
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71,
ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, č. 2836/2013 Sb. NSS, ze dne 21. 4. 2010, č. j.
9 Azs 3/2010 - 62, ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57. Ve vztahu k možnému porušení
mezinárodních závazků České republiky a naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany
se však bez přistoupení dalších okolností bude jednat o velmi výjimečný institut. Žalovaný
i městský soud se touto otázkou zabývali dostatečně, současně zohlednili komplexním způsobem
zdravotní stav stěžovatelky a rovněž ekonomickou a bezpečnostní situaci na území Vietnamu.
Ani Nejvyšší správní soud neshledal výjimečné důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu
výše uvedené judikatury.
[12] Institut doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu už vůbec neslouží
k legalizaci pobytu za situace, kdy již cizinec nemůže dosáhnout legalizace pobytu některým
z institutů zákona o azylu, jak se stěžovatelka mylně domnívá.
[13] Rozhodnutí žalovaného vychází z relevantních podkladů a neobsahuje ani jiné vady,
k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stejně tak rozsudek městského soudu
odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75;
rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Všechny stěžovatelkou namítané otázky již byly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, a to bezrozporně. Soud neshledal důvod pro judikaturní odklon ani žádné zásadní
pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a není tedy důvod
pro její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu