ECLI:CZ:NSS:2013:5.AZS.7.2012:28
sp. zn. 5 Azs 7/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: T. T. P., zastoupená Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012,
č. j. 29 Az 15/2011 - 59,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2012, č. j. 29 Az 15/2011 - 59,
se ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 4. 2011, č. j. OAM-19/ZA-ZA06-ZA14-2011,
se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
7479 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla
Čižinského, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 17. 1. 2011 žádost o mezinárodní ochranu podle §10 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen
„zákon o azylu“). Jako důvod podání žádosti uvedla, že v České republice žije její manžel a syn,
s nimiž by chtěla společně žít, starat se zde o syna a sloučit rodinu. V podání ze dne 5. 1. 2011
zástupce žalobkyně upřesnil, že žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany především
z důvodu podle §14 a §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy o udělení humanitárního azylu
a doplňkové ochrany, neboť jejím vycestováním by došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, tedy práva na respektování soukromého a rodinného života.
V tomto podání zástupce žalobkyně zároveň podle §14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „správní řád“) vznesl námitku podjatosti ředitele odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra, PhDr. Tomáše Haišmana.
O námitce podjatosti rozhodl služebně nadřízený první náměstek ministra vnitra pro
vnitřní bezpečnost (představený) usnesením ze dne 25. 1. 2011, č. j. OAM-19/ZA-ZA06-2011,
tak, že PhDr. Tomáš Haišman není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Žalobkyně
podala proti tomuto usnesení rozklad.
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2011, č. j. OAM-19/ZA-ZA06-ZA14-2011, žalovaný žalobkyni
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neudělil. Žalovaný
dospěl k závěru, že žalobkyní uváděná tvrzení ani skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení
najevo, neodůvodňují udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Pokud jde o doplňkovou
ochranu podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, zabýval se žalovaný zejména otázkou, zda
by vycestování žalobkyně bylo v rozporu s právem na ochranu soukromého a rodinného života
podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti konstatoval,
že žalobkyně žije se svým současným manželem od uzavření sňatku v listopadu 2009. Manžel
a syn narozený dne X mají v České republice povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaný dospěl
k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci trvalých rodinných vazeb na území České
republiky. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva žalovaný uvedl, že by se
muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, aby i s ohledem na integraci jednotlivých
členů rodiny a naopak nemožnost integrace v zemi původu, bylo možno zcela vyloučit reálnou
možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby.
Manželství žalobkyně ovšem nelze považovat za dlouholeté, neboť navázala vztah s manželem
v roce 2009 a až poté spolu žili ve společné domácnosti. Žalobkyně tedy podle žalovaného
neuvedla žádné okolnosti, které by jí mohly bránit v soužití s manželem a synem. Za takovou
okolnost nelze považovat nedostatek oprávnění pobývat na území České republiky, neboť
bezpodmínečnou podmínkou k realizaci rodinného života její zdejší pobyt není. Manžel i syn
žalobkyně jsou vietnamskými státními příslušníky, nic jim tedy nebrání ve společném návratu do
vlasti.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci
Králové, jenž ji však rozsudkem ze dne 2. 4. 2012, č. j. 29 Az 15/2011 - 59, zamítl. Pokud jde
o námitku týkající se možné podjatosti PhDr. Haišmana, konstatoval krajský soud, že o rozkladu
proti usnesení představeného ze dne 25. 1. 2011 bylo pravomocně rozhodnuto v průběhu řízení
před krajským soudem. Vzhledem k tomu, že rozklad byl zamítnut, uvedl krajský soud,
že neshledal žádný důvod, aby se touto námitkou v soudním řízení zabýval. Dále se krajský soud
ztotožnil se závěry žalovaného, pokud jde o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska
doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Navíc uvedl, že v průběhu řízení
o žalobě bylo vedeno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu,
a to ve stadiu odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. V této souvislosti
poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2010, č. j. 56 Az 41/2009 - 32, podle
něhož i zákon o pobytu cizinců dává žadatelům možnost zohlednění případného nepřiměřeného
zásahu do rodinného nebo soukromého života a v takovém případě si žalobkyně nemůže ke své
ochraně vybrat zákon o azylu, který je specifickou normou sloužící jako štít lidem, kteří byli
ve své vlasti pronásledováni či byli ohroženi vážnou újmou, nikoliv univerzálním nástrojem
k legalizaci pobytu.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V prvé řadě vytýká krajskému soudu, že nepřezkoumal, zda o uplatněné námitce
podjatosti bylo rozhodnuto v souladu se správním řádem. Pokud by totiž v řízení rozhodovala
podjatá úřední osoba, jednalo by se o vadu řízení před správním orgánem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí správních orgánů o námitce
podjatosti je podle §70 písm. c) s. ř. s. vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu, tudíž
musí soudní přezkum proběhnout v rámci přezkumu meritorního rozhodnutí.
Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, pokud
jde o závěr, že vycestování nebude v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle
stěžovatelky nelze paušálně říci, že rodinné vazby nikdy nemohou být důvodem pro udělení
doplňkové ochrany. Krajský soud se nezabýval otázkou, zda již samotné vycestování
nepředstavuje zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky a členů její rodiny. Soud
neodůvodnil řádně ani závěr, že stěžovatelka může k legalizaci pobytu využít ustanovení zákona
o pobytu cizinců, neboť neuvedl, která ustanovení má na mysli, a zdali je v praxi reálné a možné
tyto instituty využít.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v průběhu správního řízení nebyly
zjištěny žádné důvody, které by vedly k vyloučení PhDr. Haišmana z projednávání a rozhodování
věci. Krajský soud se touto otázkou podle žalovaného řádně zabýval a dostatečně posoudil
i případné důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Doba trvání manželství a společného soužití rodiny stěžovatelky nesvědčí o takovém stupni
integrace, jakého je třeba, aby vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl pro její
nedůvodnost, neshledá-li důvody pro její odmítnutí pro nepřijatelnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného
pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatelka v tomto případě namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která
by mohla mít dopad do jejího hmotněprávního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení
přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že kasační stížnost je přijatelná.
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že se krajský soud nevypořádal dostatečně s otázkou
možné podjatosti PhDr. Haišmana. V průběhu správního řízení stěžovatelka namítala,
že PhDr. Haišman je vyloučen z projednávání a rozhodování věci, a to s ohledem na svůj poměr
k zástupci stěžovatelky. O námitce podjatosti uplatněné v průběhu správního řízení rozhodl
představený usnesením ze dne 25. 1. 2011 tak, že PhDr. Haišman není vyloučen. Ministr vnitra
o podaném rozkladu nerozhodl do vydání rozhodnutí žalovaného ve věci samé, ale až v průběhu
řízení před krajským soudem, a to tak, že jej zamítl rozhodnutím ze dne 11. 11. 2011,
č. j. MV-101922-4/VS-2011. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku toliko popsal
postup správního orgánu při rozhodování o námitce podjatosti a o podaném rozkladu. Otázkou,
zda PhDr. Haišman měl být v daném případě pro svoji podjatost vyloučen z projednání
a rozhodování věci či nikoliv, se však nezabýval.
Lze souhlasit se stěžovatelkou, že se krajský soud uvedeným opomenutím dopustil vady
řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu jsou rozhodnutí správních orgánů
o vyloučení úřední osoby z projednání a rozhodnutí věci vyloučena ze samostatného soudního
přezkumu, neboť se jedná o rozhodnutí, jimiž se pouze upravuje vedení řízení před správním
orgánem [§70 písm. c) s. ř. s.]. Otázkou podjatosti úřední osoby se proto soud musí zabývat
k řádně uplatněné žalobní námitce při přezkumu rozhodnutí ve věci samé (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003 – 23, publikovaný
pod č. 114/2004 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011,
č. j. 9 As 29/2011 - 155, dostupný na www.nssoud.cz). Tak však v daném případě krajský soud
neučinil a bez dalšího se odmítl otázkou tvrzené podjatosti PhDr. Haišmana věcně zabývat.
Obdobnou situací jako v nyní posuzovaném případě se Nejvyšší správní soud zabýval
již v rozsudku ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 As 29/2007 – 74, publikovaném pod č. 1465/2008 Sb.
NSS. V tomto rozsudku nicméně konstatoval, že obdobná vada řízení není bez dalšího důvodem
pro zrušení rozsudku krajského soudu, neboť „[v]e smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však může být
jeho rozhodnutí zrušeno pouze tehdy, pokud by taková vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245,
www. nssoud.cz). V daném případě má zdejší soud za to, že uvedená vada řízení krajského soudu na zákonnost
jeho rozhodnutí vliv neměla, neboť výrok rozhodnutí by byl stejný (tj. žaloba by byla zamítnuta) i za situace,
kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads
57/2004 - 59, www.nssoud.cz).“.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda uvedené procesní pochybení
krajského soudu mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. V této souvislosti je třeba
konstatovat, že stěžovatelka uplatnila námitku podjatosti prostřednictvím podání svého zástupce
ze dne 5. 1. 2011. V tomto podání však zástupce formuloval námitku podjatosti velmi obecně.
Uvedl pouze to, že lze důvodně předpokládat, že PhDr. Haišman jako úřední osoba má pro svůj
poměr k zástupci takový zájem na výsledku řízení, že lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
V podstatě tak pouze citoval část ustanovení §14 odst. 1 správního řádu, aniž by uvedl konkrétní
skutkové okolnosti, o něž své tvrzení o podjatosti opírá. Přitom PhDr. Haišman ve svém
vyjádření ze dne 18. 1. 2011 uvedl, že se v dané věci necítí být podjatý. Za tohoto stavu lze plně
souhlasit se závěrem, k němuž dospěl představený ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2011, totiž
že nebyly zjištěny skutečnosti, které by svědčily o podjatosti PhDr. Haišmana.
Podle §14 odst. 2 správního řádu může účastník namítat podjatost úřední osoby, jakmile
se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně
věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Namítá-li tedy účastník správního řízení
podjatost úřední osoby, leží na něm břemeno tvrzení ohledně důvodů podjatosti. Je tedy jeho
povinností řádně a včas uvést konkrétní okolnosti, o něž námitku podjatosti opírá, neboť pouze
na základě takového tvrzení lze posoudit její důvodnost. Námitka podjatosti nemůže být úspěšná,
pokud se opírá o paušální tvrzení o podjatosti konkrétní úřední osoby. V posuzovaném případě
zástupce stěžovatelky sice uvedl konkrétní důvody podjatosti, ale učinil tak až v rozkladu proti
usnesení, kterým bylo rozhodnuto o tom, že PhDr. Haišman není z projednávání a rozhodování
věci vyloučen. Představený tedy nemohl uplatněnou námitku podjatosti posoudit jinak než jako
nedůvodnou.
Ovšem ani okolnosti, které zástupce stěžovatelky uvedl v následném rozkladu jako důvod
podjatosti, nesvědčí o tom, že by PhDr. Haišman byl v posuzované věci vyloučen. Stěžovatelem
kritizovaná kumulace funkcí a pravomocí v jeho rukou ani vyjádření ve sdělovacích prostředcích
totiž ještě samy o sobě nezakládají pochybnost o možném poměru PhDr. Haišmana
k stěžovatelce či jejímu zástupci. Je pravdou, že na zástupce stěžovatelky podal jeden
z pracovníků odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra stížnost k České advokátní
komoře. Chybí však jakýkoli doklad o tom, že by se na podání této stížnosti přímo podílel
i PhDr. Haišman. Zástupce stěžovatelky ostatně v průběhu správního řízení ani nic takového
netvrdil. Lze tedy uzavřít, že správní orgány při posouzení námitky podjatosti věcně nepochybily.
Ministru vnitra lze vytknout pouze to, že o rozkladu proti usnesení o námitce podjatosti nebylo
rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě podle §71 ve spojení s 90 odst. 6 a §152 odst. 4
správního řádu. Ani toto pochybení však nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného
ve věci samé.
Za dané situace tedy lze uzavřít, že se krajský soud v dané věci dopustil vady řízení
spočívající v tom, že se věcně nezabýval námitkou tvrzené podjatosti PhDr. Haišmana, toto jeho
opomenutí ovšem nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Další stížní námitka směřuje proti závěrům žalovaného, pokud jde o posouzení žádosti
z hlediska doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelka
zejména uvádí, že by jejím vycestováním bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího práva na osobní
a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování
žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, www.nssoud.cz, uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu
s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními
závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu
při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod
k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu
nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“. Jak dále
Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých
případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu
svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl
výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné
či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území ČR.“
Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že ustanovení
čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země
jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47, www.nssoud.cz).
Při stanovení rozsahu povinností státu je však nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit,
zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla
již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
Nejvyšší správní soud má za to, že se žalovaný při svém rozhodování nevypořádal řádně
se skutečnostmi, jež v daném případě vyšly najevo, a dostatečně nezkoumal všechny okolnosti,
jež mohou být pro jeho rozhodnutí významné.
Stěžovatelka v azylovém řízení opřela svou žádost o udělení mezinárodní ochrany
o konkrétní tvrzení, že v České republice má rodinné vazby, neboť zde žije její manžel a syn,
kteří zde mají povolení k dlouhodobému pobytu, zatímco ve Vietnamu nemá nikoho. Žalovaný
své rozhodnutí založil na zjištění, že manželé uzavřeli sňatek v listopadu roku 2009 a až poté
spolu žili v jedné domácnosti. Nejedná se proto podle žalovaného o natolik intenzivní
a dlouhodobý vztah, aby byla vyloučena možnost následování ostatních členů rodiny do země
původu. Společný život mohou realizovat i v zemi původu, neboť manžel i syn stěžovatelky
jsou vietnamskými státními příslušníky a nic jim tedy nebrání ve společném návratu do vlasti.
Žalovaný tak dospěl k závěru, že vycestování stěžovatelky nepředstavuje natolik intenzivní zásah
do jejích práv chráněných článkem 8 Úmluvy, který by bylo možné kvalifikovat jako důvod
pro udělení doplňkové ochrany.
Uvedené posouzení věci však považuje Nejvyšší správní soud za zjednodušující
a neúplné. Je pravdou, že stěžovatelka uzavřela se svým manželem sňatek v roce 2009. Lze tak
souhlasit s tím, že manželství stěžovatelky prozatím netrvá dlouhou dobu. Délku trvání vztahu
nicméně nelze považovat za zcela rozhodující, tím méně za jediné kriterium pro posouzení
otázky, zda by vycestováním stěžovatelky mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do jejího práva
na rodinný život, který by byl důvodem k udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu. Je třeba též zohlednit skutečnost, že stěžovatelka od sňatku trvale žije v jedné
domácnosti se svým manželem a synem, který se narodil dne X. Během správního řízení nebyly
zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že se jedná o účelově uzavřené manželství.
Naopak, podle vyjádření odboru sociálních věcí Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou
spolu manželé nadále žijí a stěžovatelka celodenně pečuje o syna. Manžel sám pracuje a
zabezpečuje tak potřeby rodiny, ovšem i on se přes své časově náročné povolání podílí na
výchově syna. Z vyjádření dále vyplynulo, že rodiče o svého syna řádně pečují a že je v jeho
zájmu, aby měl možnost vyrůstat v úplné rodině. Za daných okolností nelze zcela vyloučit, že by i
případné krátkodobé vycestování stěžovatelky mohlo představovat nepřiměřený zásah do jejího
práva na společný rodinný život. Zároveň by tak mohl být výrazně dotčen i zájem na řádné péči a
na zdravém vývoji nezletilého syna, v současné době méně než tříletého.
Z tohoto důvodu bylo na místě, aby žalovaný podrobně zkoumal, zda skutečně
je v možnostech stěžovatelky a jejího manžela, aby společně se svým synem vycestovali
do Vietnamu a aby zde, jak uvedl žalovaný, mohli realizovat svůj rodinný život. Při posouzení
této otázky je třeba zohlednit nejen to, zda existují právní překážky takového kroku, nýbrž i to,
zda tu jsou skutkové okolnosti, jež by mohly bránit vycestování rodiny stěžovatelky do Vietnamu,
jako např. nedostatek finančních prostředků spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb
v zemi původu apod. Žalovaný sám konstatoval, že manžel stěžovatelky i její syn mají v České
republice povolen dlouhodobý pobyt. Manžel zde dokonce žije legálně již déle než dvacet let
(stěžovatelka uvádí, že takřka třicet let) a finanční prostředky na životní potřeby své rodiny
si zajišťuje podnikáním. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že by měl ve Vietnamu takové
sociální vazby, které by mu umožnily přesunout tam svou podnikatelskou činnost. Na jeho
výdělku je finančně závislá celá jeho rodina, která podle zjištění odboru sociálních věcí Městského
úřadu v Rychnově nad Kněžnou žije velmi skromně, byť nestrádá. Vyvstává tedy otázka, zda
je možnost vystěhování rodiny do Vietnamu vůbec únosná. Stěžovatelka v této souvislosti
namítala, že by v daném případě nebylo přiměřené požadovat po manželovi, aby spolu
se stěžovatelkou a svým synem vycestoval do Vietnamu. Ani touto otázkou se však žalovaný
nezabýval. Zároveň bylo namístě zkoumat i potřeby nezletilého syna a zabývat se také otázkou,
zda je v současné době vhodné a možné s ohledem na jeho nízký věk a finanční situaci rodiny,
aby spolu se stěžovatelkou vycestoval do Vietnamu. Pokud by naopak stěžovatelka byla nucena
vycestovat z České republiky bez syna a manžela, nelze vyloučit ani to, že by zde syn mohl být
ponechán po delší dobu bez péče matky, v čemž by mohl být spatřován nepřiměřený zásah
do práva na rodinný život jak stěžovatelky, tak jejího syna. K uvedeným okolnostem ovšem
stěžovatel při svém rozhodování vůbec nepřihlédl a takřka se jimi nezabýval. V části rozhodnutí
zabývající se posouzením žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska doplňkové ochrany podle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu některé z těchto skutečností sice zmínil, aniž by však uvedl,
jakým způsobem a zda vůbec je zohlednil při svém rozhodování.
Toto opomenutí žalovaného neodstranil ani krajský soud, jenž se plně ztotožnil se závěry
obsaženými v rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl,
že stěžovatelka měla svůj pobyt v České republice legalizovat primárně prostřednictvím zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Obecně jistě platí, že důvody doplňkové ochrany podle §14a
odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců jsou subsidiární vůči pobytovým oprávněním podle
zákona o pobytu cizinců, nicméně v daném případě z vyjádření žalovaného v průběhu řízení před
soudem vyplynulo, že stěžovatelka sice požádala o povolení k dlouhodobému pobytu, ovšem tato
žádost byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Komisi
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. O odvolání přitom nebylo v době projednávání věci
před krajským soudem rozhodnuto. V daném případě tedy bylo namístě zabývat se i důvody,
které vedly k zamítnutí žádosti o dlouhodobý pobyt. Pokud by totiž bylo zjištěno, že jsou
u stěžovatelky dány takové objektivní skutečnosti, které jí brání v udělení povolení k pobytu,
nelze předpokládat, že by jí v budoucnu mohlo být povolení k pobytu vydáno. Správní spis a spis
krajského soudu ostatně ani neposkytují dostatečný podklad pro posouzení této otázky a krajský
soud se uvedenými okolnostmi nezabýval.
Nejvyšší správní soud tak na základě těchto úvah dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného je v uvedené otázce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nedostatečné
zjištění skutkového stavu a pro tyto důvodně vytýkané vady měl krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by
krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost,
vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného pro jeho
nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení
s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle právního názoru vysloveného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i
o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka byla v řízení před krajským
soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Čižinským, náleží jí tedy
náhrada nákladů spojených se zastoupením. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za
zastupování ve výši 3 x 2100 Kč za tři úkony právní služby, tj. podání žaloby, účast na jednání
krajského soudu dne 26. 3. 2012 a podání kasační stížnosti [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Pro účely
stanovení výše náhrady soud v daném případě nezahrnul mezi právní úkony převzetí a přípravu
zastoupení v řízení před soudy, neboť stěžovatelka byla shora uvedeným advokátem zastoupena
na základě plné moci již v průběhu správního řízení. Dále soud zahrnul mezi náklady řízení
paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (§13
odst. 3 advokátního tarifu) a cestovné advokáta ve výši 279 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu),
jenž je vyčíslil v podání krajskému soudu ze dne 28. 3. 2012. Vzhledem k tomu, že uvedený
advokát ani k výzvě Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2012 nesdělil, zda je plátcem DPH,
nepřiznal soud náhradu za tuto daň. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovatelce
na náhradě nákladů řízení částku 7479 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu