ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.38.2011:47
sp. zn. 2 Azs 38/2011 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Rutsche a JUDr. Vojtěcha
Šimíčka v právní věci žalobce: B. J., zastoupen Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem
Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2011, č. j. OAM-522/VL-18-K03-2009, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2011 , č. j. 56 Az 24/2011 – 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2011, č. j. 56 Az 24/2011 – 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti výše
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli
neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, 13, 14, 14a, 14b záko na č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), neboť v jeho případě nebyl naplněn žádný ze zákonných důvodů pro její
udělení.
Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že se žalovaný
dostatečně zabýval všemi okolnostmi stěžovatelovy věci a vypořádal se s tvrzeními, která
jmenovaný v azylovém řízení uplatnil. Žalovaný posoudil možnost udělení azylu z humanitárních
důvodů dle §14 zákona o azylu; v této souvislosti soud připomněl, že na udělení humanitárního
azylu není právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou s právního uvážení, jehož meze
žalovaný v tomto případě nepřekročil. K namítanému rozporu vycestování stěžovatele
s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), z důvodu vysoké míry integrace stěžovatele a jeho
rodiny do české společnosti, krajský soud uvedl, že obavy stěžovatele z narušení jeho
soukromého a rodinného života v důsledku opuštění České republiky nejsou z hlediska
mezinárodní ochrany relevantní, a stěžovatele odk ázal na možnost legalizace jeho pobytu
v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody, které lze p odřadit pod §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád sprá vní (dále jen „s. ř. s.“). V první řadě
zpochybňuje závěr krajského soudu, že žalovaný řádně posoudil všechny skutečnosti významné
z hlediska možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
V rozhodnutí žalovaného je sice uvedeno, že vzal v úvahu rodinnou, sociální a ekonomickou
situaci stěžovatele, jeho zdravotní stav a věk, absentují však konkrétní úvahy o tom, proč v jeho
případě nebyl shledán žádný důvod pro udělení této formy m ezinárodní ochrany. Žalovaný
se podrobněji zabýval pouze rodinnými poměry stěžovatele, podle jeho mínění tak ovšem učinil
pouze z hlediska možnosti udělení doplňkové mezinárodní ochra ny dle §14a citovaného zákona
a způsobem, který odpovídá smyslu a účelu právě tohoto institutu. Rozhodnutí žalovaného
o neudělení humanitárního azylu je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a jako
takové mělo být krajským soudem zrušeno.
Stěžovatel považuje za nesprávné i rozhodnutí o neudělení doplňkové mezinárodní
ochrany dle §14a zákona o azylu, a to jak pokud jde o způsob jejího posouzení, tak i ohledně
věcných závěrů o neexistenci nebezpečí vážné újmy. Žalova ný se v rámci posouzení, zda
by vycestování stěžovatele nebylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy a v rozporu s Úmluvou o právech
dítěte, zabýval mírou jeho začlenění do české společnosti. Vycházel při tom ze zjištění,
že je stěžovatelova manželka mongolské státní příslušnosti, že jejich syn není, s ohledem na svůj
nízký věk, v České republice dosud integrován, a že se zde stěžovatel v minulosti dopustil trestné
činnosti, přičemž ale v rozporu se zákonem přihlížel i k případům, v nichž mělo být
na jmenovaného pohlíženo, jako by nebyl odsouzen. Podle stěžovatele žalovaný pochybil, když
při zkoumání míry jeho integrace do zdejší společnosti přecenil význam jeho dřívější t restné
činnosti, jejíž páchání samo o sobě nesvědčí o tom, že zde není integrován. Žalovaný naopak
nevzal v potaz trvalý pobyt stěžovatelovy manželky a jejich dítěte, délku pobytu stěžovatele
v České republice, ani neexistenci jakéhokoliv zázemí v Mongolsku.
Stěžovatel odmítá závěr krajského soudu, že zásah do práva na soukromý a rodinný život
dle čl. 8 Úmluvy, není relevantní z hlediska doplňkové ochrany. V této souvislosti odkazuje
na důvodovou zprávu k zákonu č. 165/2006 Sb., jímž byl novelizován záko n o azylu s účinností
ke dni 1. 9. 2006, podle které lze případný rozpor vycestování žadatele o azyl s čl. 8 Úmluvy
považovat za vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) z ákona o azylu. Stěžovatel
se domnívá, že taková situace v jeho případě nastala, a že mu proto měla být doplňková ochrana
udělena.
Stěžovatel rovněž žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s.
Na základě shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítá stěžovatelem uplatněné námitky
a setrvává na svém stanovisku, že v daném případě nebyl naplněn žádný z důvodů pro udělení
kterékoliv formy mezinárodní ochrany. Závěr o neudělení humanitárního azylu řádně odůvodnil;
v této souvislosti podotýká, že jeho udělení je namístě toliko ve výjimečných situacích. V řízení
nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o možném porušení čl. 8 Úmluvy v případě
stěžovatelova návratu do vlasti. Podle žalovaného nelze toto ustanovení vykládat tak,
že je povinností státu respektovat rozhodnutí cizince, v jaké zemi chce žít. Stěžovatelova
manželka i jeho syn jsou mongolskými státními občany, syn je navíc tak malý, že si v České
republice dosud nevytvořil žádné sociální vazby, které by byly jeho případným návratem
do Mongolska zpřetrhány. Tvrzení stěžovatele, že je v české společnosti plně integrován, je dle
mínění žalovaného v rozporu s tím, že zde jmenovaný pobýval řadu let nelegálně,
aniž by se pokusil získat povolení k pobytu. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). V dané věci má kasační stížnost všechny náležitosti
a jsou splněny podmínky řízení; kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citova ného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod. č. 933/2006 Sb. NSS; veškerá zde citovaná judikatura
Nejvyššího správního soudu je dostupná také na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu,
že stěžovatel v tomto případě namítá zásadní pochybení krajského soudu, která by dle shora
citovaného usnesení mohla představovat zásadní dopad do jeho hmotněprávního postavení,
a která navíc nelze ve fázi posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit, přijal zdejší
soud kasační stížnost k věcnému projednání.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti v první řadě namítá nesprávné posouzení otázky udělení
azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud k tomu
především odkazuje na svou judikaturu (srov. např. rozsudek ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS, či rozsu dek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48), z níž vyplývá, že udělení humanitárního azylu je ve volné úvaze
správního orgánu. Rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Soudu
nepřísluší přezkoumávat, zda humanitární důvody byly dány či nikoliv, to je věcí úvahy správního
orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů.
Stěžovatel je ovšem názoru, že k takovému porušení procesních předpisů žalovaným
v jeho případě došlo, neboť žalovaný dostatečně nezohlednil a nevypořádal všechna jeho tvrzení.
Podle stěžovatele nebylo rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno a z toho důvodu je dotyčný
považuje za nepřezkoumatelné. Přezkoumatelností správních rozhodnutí a povinností správního
orgánu vypořádat všechny námitky uplatněné účastníkem řízení se Nejvyšší správní soud zabýval
například v rozsudku ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109, z něhož vyplývá, že funkcí
odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního
orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby
se správní orgán v souladu s §68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitk ami účastníků řízení, přičemž
z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché,
mylné anebo vyvrácené. Nedostojí-li správní orgán uvedené povinnosti, je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS). Pokud pak krajský soud k takovému nedostatku správního
rozhodnutí nepřihlédne, je i jeho rozsudek stižen nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 26. 1. 2006,
č. j. 4 Ads 23/2004 – 49, a ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 Ads 17/2007 – 66).
V nyní posuzovaném případě stěžovatel v žádosti o mezinárodní ochranu a v písemném
prohlášení ze dne 31. 8. 2009 uvedl, že svou vlast opustil z ekonomických důvodů, a svou žádostí
o humanitární azyl usiluje o legalizaci svého pobytu v České republice, neboť zde má trvalý pobyt
jeho žena. Při pohovoru dne 6. 1. 2011 dále zmínil těhotenství své manželky a absenci
jakéhokoliv zázemí v Mongolsku. Uvedl, že nucené opuštění České republiky by se výrazně
dotklo jeho soukromého a rodinného života. V průběhu řízení pak dále doplnil, že se mu narodil
syn. Stěžovatelem uvedené skutečnosti nebyly žalovaným při rozhodování o jeho žádosti
opomenuty, což jasně vyplývá z narativní části odůvodnění jeho rozhodnutí. Žalovaný podrobně
rekapituloval všechna vyjádření, která stěžovatel učinil v průběhu celého řízení, a v rozhodnutí
výslovně uvedl, že vzal v úvahu jeho celkovou rodinnou, sociální i ekonomickou situaci.
Současně však konstatoval, že udělení mezinárodní ochrany dle citovaného ustanovení je namístě
pouze tehdy, jsou-li na straně stěžovatele dány zvláště závažné okolnosti, a je proto vyhrazeno jen
výjimečným případům. Z jeho rozhodnutí je patrné, že se otázkou udělení h umanitárního azylu
zabýval. Pokud z důvodů stěžovatelem uváděných sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, zůstává takové rozhodnutí v rámci výkonu jeho pravomoci.
Stěžovatel brojí též proti závěru o neexistenci nebezpečí vážné újmy v případě jeho
návratu do vlasti a proti rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že udělení doplňkové ochrany přichází
v úvahu pouze na základě některého z důvodů dle §14a odst. 2 c itovaného zákona (srov. např.
usnesení ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 Azs 45/2009 – 94). Stěžovatel v průběhu azylového řízení,
v řízení před soudem ani v kasační stížnosti výslovně neuvedl, že by mu v případě návratu hrozilo
nebezpečí uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo
trestání, či vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Stěžovatel nicméně namítal, že s ohledem
na jeho rodinné poměry a míru jeho začlenění do zdejší společnosti by se jeho vycestování
zásadním způsobem dotklo jeho práva na soukromý a rodinný život, zakotveného v čl. 8 Úmluvy,
a bylo by tím pádem v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se v obecné rovině touto otázkou již zabýval. V rozsudku ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, se vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého
a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8
Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl
dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (ESLP). Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem
do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování. Otázku existence rodinného
života ve smyslu čl. 8 Úmluvy je přitom dle Evropského soudu pro lidská práva třeba posuzovat
s ohledem na stav v době, kdy zákaz pobytu nabyl právní moci (srov. například rozsudky ze dne
ze dne 26. 9. 1997, ve věci El Boujaidi proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001, ve věci
Ezzouhdi proti Francii, stížnost č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002, ve věci Yildiz proti Rakousku,
stížnost č. 37295/97, ze dne 15. 7. 2003, ve věci Mokrani proti Francii, a stížnost č. 52206/99,
a ze dne 28. 6. 2007, ve věci Kaya proti Německu, stížnost č. 31753/02; vše dostupné
na http://echr.coe.int.).
Ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených
osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.
Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního
případu a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální
účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně
soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu
povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území,
a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochr anu. Z jeho
judikatury přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou
velmi přísné (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, ve věci Bensaid proti Spojenému království,
stížnost č. 44599/98).
Tomu ostatně odpovídá i institut doplňkové ochrany, jehož smyslem a účelem je
poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm
žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo, z důvodů
taxativně uvedených v §14a zákona o azylu, neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí,
požadovat jejich vycestování. Jakkoliv se tedy aplikace institutu doplňkové ochrany vztahuje
k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným
skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu, jsou i při
rozhodování o doplňkové ochraně do jisté míry určující tvrzení samotného žadatele, z nichž
je třeba vycházet (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 – 55).
V nyní projednávané věci stěžovatel v azylovém řízení opřel svou žádost o udělení
mezinárodní ochrany o konkrétní tvrzení, že si zde během mnohaletého pobytu již vytvořil silné
sociální vazby a zázemí, že zde pobývá jeho manželka, a to zcela legálně na základě povolení
k trvalému pobytu, jejich nezletilý syn a jeho sestra, zatímco v zemi původu již nemá žádné
příbuzné. Žalovaný se při rozhodování o (ne)udělení doplňkové ochrany těmito skutečnostmi
zabýval, vzal v úvahu i dřívější trestnou čin nost stěžovatele a dospěl k závěru, že jeho vycestování
nepředstavuje natolik intenzivní zásah do jeho práv chráněných článkem 8 Úmluvy, který by bylo
možné považovat za vážnou újmu a důvod pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel posléze
v žalobě uplatnil konkrétní námitky, jimiž zpochybňoval výše uvedený závěr žalovaného. Krajský
soud v napadeném rozsudku převzal obecný závěr plynoucí z judikatury Nejvyššího správního
soud, že právo na soukromý a rodinný život, tak jak je garantováno mezinárodním právem, nezaručuje právo
na výběr nejvhodnějšího místa k rozvíjení rodinného života, aby následně bez bližšího upřesnění
konstatoval, že s ohledem na situaci stěžovatele nepovažuje jeho námitky za důvodné.
Konkrétními námitkami obsaženými v žalobě se krajský soud podrobněji nezabýval.
Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce nepřezkoumatelnosti
rozsudku pro nedostatek důvodů (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb.
NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245) se podává,
že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě;
rovněž proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval
skutkový stav pod zvolené právní normy. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyšší právní
soud v odůvodnění rozsudku krajského soudu postrádá vypořádání tvrzení o míře jeho integrace
do české společnosti, jeho rodinných vazbách k území České republiky, absenci jakéhokoliv
zázemí v zemi jeho původu a možném rozporu jeho vycestováni s mezinárodními závazky České
republiky. Vzhledem k tomu, že se krajský soud s těmito otázkami ve svém rozhodn utí
nevypořádal, respektive některé z uvedených skutečností vzal v úvahu pouze v rámci přezkumu
rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu, a to pouze z toho hlediska, zda se těmito
skutečnostmi zabýval a vypořádal se s nimi žalovaný, aniž by je zohlednil při posouzení
doplňkové ochrany, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Chybějící úvaha krajského soudu o žalobní námitce nemůže být
nahrazena kasačním soudem; bude na krajském soudu, aby se v dalším řízení opětovně zabýval
těmito otázkami a ve svém rozhodnutí se s nimi přezkoumatelným způsobem vypořádal.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 4 s. ř. s).
O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť má kasační stížnost odkladný účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu