ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.49.2020:32
sp. zn. 1 Azs 49/2020 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. V., zastoupen
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2018, č. j. OAM-295/ZA-ZA11-K01-2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2020,
č. j. 29 Az 28/2018-73,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Bc. Filipovi Schmidtovi, LL.M.,
se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 4. 4. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť má obavy
o svůj život. V roce 2012 opustil zemi původu poté, co jej vydírali fotbaloví chuligáni, kteří jsou
propojeni s orgány veřejné moci. Žalovaný napadeným rozhodnutím žádost zamítl jako zjevně
nedůvodnou dle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť je Srbsko Českou
republikou považováno za bezpečnou zemi původu a žalobce neprokázal, že v jeho případě
jej za takovou zemi považovat nelze. Tvrzený důvod odchodu ze země nepovažoval žalovaný
za věrohodný, mimo jiné proto, že žalobce v roce 2013 v rámci řízení o správním vyhoštění
uvedl, že mu není známa žádná překážka, která by bránila jeho návratu do vlasti.
[2] Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) zamítl. Podle §2 bodu 22 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí
zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“), považuje
ČR Srbsko za bezpečnou zemi původu. Žalovaný do spisu založil zprávy o zemi původu a řádně
tak zjistil skutkový stav. V případě bezpečných zemí původu je oproti jiným azylovým řízením
zvýšeno důkazní břemeno žadatele. Jelikož se u bezpečných zemí původu dodržování
mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů předpokládá, povinností žadatelů
je azylově relevantní skutečnosti nejen tvrdit, ale zejména tato tvrzení doložit; pouhá výpověď
je zcela nedostačující. Žalobce svá tvrzení, která by mohla být důvodem k udělení doplňkové
ochrany (nikoli však azylu), neprokázal. Žalobní námitku o opomenutí nejlepšího zájmu dítěte
soud odmítl jako neopodstatněnou, neboť žalobce během pohovoru v rámci azylového řízení
sdělil, že jeho nezletilá dcera žije v Srbsku se svou matkou.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se krajský
soud nijak nevypořádal s námitkou nemožnosti domoci se ochrany před vyděrači z důvodu jejich
napojení na policejní složky.
[4] Dle stěžovatele krajský soud při projednání žalobních bodů (nedostatečně zjištěný
skutkový stav při hodnocení Srbska jako bezpečné země původu s ohledem na okolnosti
jeho případu; zhodnocení dopadu rozhodnutí do nejlepšího zájmu nezletilé dcery)
nepřihlédnul k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne
26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
(dále jen „procedurální směrnice“).
[5] Napadený rozsudek označuje stěžovatel za nezákonný, neboť krajský soud odmítl
přezkoumat žalobní bod o nejlepším zájmu stěžovatelovy nezletilé dcery. Bez jediného podkladu
přejal tvrzení žalovaného o tom, že stěžovatel měl při pohovoru uvést, že jeho nezletilá dcera
v ČR nežije. Pokud měl o jejím pobytu pochybnosti, měl k projednání žaloby nařídit jednání.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že místo pobytu stěžovatelovy dcery v Srbsku vyplývá
přímo z pohovoru se stěžovatelem i z evidencí o pobytu cizinců. Stěžovatelovu žádost označil
za účelovou a dodal, že stěžovatel na území ČR soustavně páchá trestnou činnost, za kterou
mu byl již dvakrát udělen trest vyhoštění a podmíněné odnětí svobody. Žalovaný proto navrhl
kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[7] Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost není nepřijatelná ve smyslu §104a s. ř. s. Institut nepřijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil typové situace,
v nichž je kasační stížnost přijatelná. Ve věci stěžovatele však podmínky přijatelnosti naplněny
nejsou.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že napadený rozsudek je přezkoumatelný.
Krajský soud k žalobní námitce nemožnosti domoci se ochrany před vyděrači z důvodu jejich
napojení na policejní složky uvedl, že žalovaný při posuzování zjevně nedůvodných žádostí podle
§16 odst. 3 zákona o azylu nehodnotí, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12, 13, 14, 14a a 14b téhož zákona. Nemohl tedy ani posuzovat, zda lze vyděrače
jakožto soukromé osoby považovat za původce pronásledování nebo vážné újmy.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti nijak nespecifikuje, v čem je vypořádání žalobních námitek
krajským soudem rozporné s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Kasační soud proto
může pouze obecně konstatovat, že vypořádání žaloby krajským soudem odpovídá požadavkům
čl. 46 odst. 3 směrnice, zvláště pak povinnosti soudu prvního stupně přezkoumat rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu
(k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 1 Azs 26/2020-46,
či rozsudek ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015-32).
[10] Zohledněním nejlepšího zájmu dítěte žadatele o mezinárodní ochranu v řízení ve věci
mezinárodní ochrany v případech, kdy žádost není věcně projednána (tedy i postupuje-li žalovaný
podle §16 odst. 2 ve spojení s §16 odst. 3 zákona o azylu), se Nejvyšší správní soud zabýval
již ve svém rozsudku ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8 Azs 83/2016-62. Z něj vyplývá, že posouzení
nejlepšího zájmu dětí v řízení ve věci mezinárodní ochrany je vyhrazeno meritornímu
rozhodování, k němuž žalovaný s ohledem na označení Srbska jako bezpečnou zemi původu,
které stěžovatel ve vztahu ke své individuální situaci nevyvrátil, vůbec nepřistoupil. Nejlepší
zájem dítěte má být zkoumán ve vztahu k přiměřenosti správního vyhoštění rodiče dítěte,
což je otázka, která v azylovém řízení z povahy věci nenachází své místo (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 166/2016-28). Je tedy sice pravdou,
že skutečnost, zda nezletilá dcera stěžovatele žije v ČR či nikoli, byla sporná. Stěžovatel
totiž v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 9. 4. 2018 uvedl, že dcera žije
na území ČR, stejného dne během pohovoru tvrdil, že žije se svou matkou v Srbsku, a v žalobě
naopak zopakoval, že dcera žije s ním. S ohledem na výše citovanou judikaturu kasačního soudu
však ani absence posouzení nejlepšího zájmu nezletilé dcery, resp. sporný skutkový závěr
o pobytu dcery v Srbsku a nikoli na území ČR rovněž nemůže založit přijatelnost kasační
stížnosti.
[11] Napadený rozsudek tedy splňuje požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu
na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Ads 58/2003-75, nebo ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91), neodchyluje se
od dosavadní judikatury kasačního soudu a krajský soud se nedopustil ani hrubého pochybení
při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou
ve smyslu §104a s. ř. s.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
[13] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 9. 7. 2018, č. j. 13 Az 27/2018-38, stěžovateli
zástupcem advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Ustanovenému zástupci přiznal soud odměnu za jeden úkon právní služby
(sepsání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7, §9 odst. 4
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif], a dále paušální náhradu hotových výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 uvedené vyhlášky, celkem
tedy 3.400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele již v řízení před krajským soudem
doložil, že je plátcem DPH, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů navýšena o částku
odpovídající DPH v sazbě 21 %. Celkem tedy účelně vynaložené náklady žalobce činí 4.114 Kč.
Částka v uvedené výši bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu