ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.96.2017:87
sp. zn. 1 Azs 96/2017 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. U.,
zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Sevastopolská 16, Praha 10,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje,
se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
20. 12. 2016, č. j. KRPU-242839-33/ČJ-2016-040022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 42 A 39/2016 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem
Sevastopolská 16, Praha 10, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 11. 2016, č. j. KRPU-242839-15/ČJ-2016-040022,
zajistila žalobce podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to na 30 dní od okamžiku omezení osobní svobody
za účelem jeho předání do Bulharska podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Žalobce byl dne 24. 11. 2016 v 5:00 zajištěn hlídkou Policie České republiky, která zjistila,
že cestoval v úkrytu srbského kamionu společně s dalšími 17 osobami různé státní příslušnosti.
Žalobce při kontrole nepředložil žádný doklad totožnosti, v důsledku čehož podle hlídky Policie
České republiky existovalo podezření, že na území České republiky vstoupil a pobýval
zde neoprávněně. Žalobce uvedl, že vycestoval z Pákistánu cca 5 měsíců před svým zajištěním
a postupně cestoval přes Írán, Turecko, Bulharsko, Srbsko až do České republiky s tím, že jeho
cílovou zemí bylo Německo, kam měl být dopraven v úkrytu srbského kamionu. Žalobce sám
připustil, že si je vědom svého nelegálního vstupu na území České republiky. Žalobce uvedl,
že na území České republiky nemá žádné vazby, směřuje do Německa, má bratrance v Belgii
a jeho rodina žije v Pákistánu. Dále uvedl, že Pákistán opustil ze strachu z Tálibánu, neboť
zde pracoval pro organizaci AMAN COMMITEE, která upozornila na vazby mezi pákistánskou
armádou a Tálibánem. Jeho rodina za ním měla přicestovat do Evropy poté, co se zde usadí.
[3] Žalovaná porovnáním otisků prstů v systému EURODAC zjistila, že žalobce je žadatelem
o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Podle žalované proto Ministerstvo vnitra na základě
poskytnutých informací zahájí řízení o předání žalobce do Bulharska. Žalovaná zkoumala,
zda není s předáním žalobce do Bulharska spojené riziko ponižujícího či nelidského jednání,
avšak v případě žalobce jej neshledala. Rovněž upozornila, že systém mezinárodní ochrany
v Bulharsku nevykazuje systémové nedostatky. Připomenula, že Bulharsko odstranilo nedostatky,
které mu ve stanovisku z ledna 2014 vytýkal UNHCR. Systémové nedostatky neosvědčují zprávy
nevládních organizací ani Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě o aktuálním stavu
provádění prioritních opatření v rámci Evropského programu pro migraci ze dne 10. 2. 2016.
Předání žalobce do Bulharska je podle žalované reálné. Zajištění žalobce i samotná délka jeho
zajištění je přiměřená okolnostem případu a předpokládané délce řízení o předání. Žalovaná
konstatovala, že zajištění i předání žalobce nezasáhne nepřiměřeně do jeho práva na rodinný
a soukromý život. Podle žalované je zřejmé, že žalobce nedodržel podmínky žadatele
o mezinárodní ochranu v Bulharsku a ze země vycestoval. Pro případ, že by žalobce nebyl
zajištěn, lze důvodně předpokládat, že by nezákonně pokračoval do Německa. Aplikace jiných
opatření za účelem vycestování proto nebyla v daném případě na místě.
[4] V záhlaví popsaným rozhodnutím žalované podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců
prodloužila dobu trvání zajištění o 31 dnů od uplynutí doby trvání zajištění stanovené
předcházejícím rozhodnutím o zajištění, a to za účelem přípravy předání žalobce podle nařízení
Dublin III.
[5] Dne 6. 2. 2017 byl žalobce předán do Bulharska.
[6] Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
II. Rozsudek krajského soudu
[7] Krajský soud konstatoval, že námitky žalobce směřovaly výlučně k otázce, zda byl účel
zajištění alespoň potenciálně realizovatelný, tedy jestli bude jeho případné předání do Bulharska
v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované
pokr a č ová n í
krajský soud neshledal, že by se žalovaná existencí systémových nedostatků nezabývala. Rovněž
upozornil, že na žalovanou nelze v řízení o zajištění, resp. o prodloužení zajištění, klást takové
nároky jako v řízení o předání. Podle krajského soudu žalovaná musí toliko zabezpečit, že bude
zajištěn jen cizinec, který vyčká v zajištění na řízení o předání, jehož výsledkem může, ale nutně
nemusí být jeho předání do příslušného členského státu. Zajištění cizince proto bude vyloučeno
jen v případech, je-li a priori zřejmé, že účel zajištění nemůže být naplněn, a to kupříkladu tehdy,
pokud by byly transfery do příslušného členského státu zcela zastaveny, případně by bylo vydáno
stanovisko o nevydávání cizinců do daného členského státu ze strany EU či správních orgánů.
V ostatních případech platí domněnka, že je předání možné.
[8] Krajský soud nepopřel, že některé mezinárodní organizace apelují na členské státy,
aby žadatele o mezinárodní ochranu nevydávaly do Bulharska, a to z důvodu systémových
nedostatků v azylovém řízení a nedostatečnosti materiálních podmínek v uprchlických zařízeních
a detencích. Žalovaná však i s přihlédnutím k stanoviskům některých mezinárodních organizací
odůvodnila, proč může dojít k naplnění účelu zajištění, a krajský soud se s její argumentací
ztotožnil.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že v otázce možnosti zajistit cizince za účelem předání do jiného členského státu
nelze čekat na vydání oficiálního stanoviska ústředních správních úřadů či orgánů Evropské unie.
Takový závěr může učinit i žalovaná na základě analýzy vyjádření příslušných soudů a evropských
či tuzemských institucí, popřípadě již na základě zpráv neziskových organizací, které se danou
problematikou zabývají. Stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
8. 9. 2016, č. j. 2 Azs 98/2016 - 35, uložil krajskému soudu povinnost vypořádat se s námitkami
vůči azylovému systému v Maďarsku. Podle stěžovatele tak měl krajský soud posoudit jeho
námitky vůči azylovému systému v Bulharsku. To však neučinil, čímž zatížil svůj rozsudek
nepřezkoumatelností.
[10] Stěžovatel zdůraznil, že Bulharsko není schopné zajistit řádný průběh azylového řízení,
a to v důsledku systémových vad azylového systému. Stěžovatel tak neměl být zajištěn, neboť
nemohl být naplněn smysl jeho zajištění. Stěžovatel poukázal na zprávu Bulharského helsinského
výboru vypracovanou společně s Evropskou radou pro uprchlíky a exulanty (ECRE), podle které
tamní azylový systém trpí zásadními nedostatky.
[11] Stěžovatel upozornil na vady v samotných řízeních o udělení mezinárodní ochrany.
V Bulharsku je stále velký nedostatek tlumočníků, což má za následek neúměrnou délku řízení.
Finance určené pro výkon azylové agendy jsou značně poddimenzované a žadatelům
o mezinárodní ochranu není pravidelně poskytována právní pomoc, přičemž jsou navíc nuceni žít
v nedostatečných materiálních podmínkách (jídlo je poskytováno jen dvakrát denně, lékařská
péče je omezena na urgentní zákroky, v březnu 2015 úřady ukončily se zpětnou platností
poskytování finančního příspěvku). Jejich samotná registrace bývá často oddalována se záměrem
docílit toho, aby žadatelé o mezinárodní ochranu nepožádali. Žadatelé o mezinárodní ochranu
nejsou nijak do společnosti integrováni a jsou v důsledku nedostatečné integrační a materiální
podpory vystaveni riziku bezdomovectví a neřešitelné sociální situace. Podle stěžovatele
zde dochází k systematické diskriminaci občanů Pákistánu, kteří jsou zajišťováni na neúměrně
dlouhou dobu. Stěžovatel upozornil, že není prima facie ekonomickým migrantem, neboť uvedl,
že důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu je pronásledování ze strany Tálibánu.
[12] Stěžovatel uzavřel, že jeho předání do Bulharska je v důsledku rozporu s čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III nemožné a jeho zajištění je nezákonné. Navrhl proto Nejvyššímu správnímu
soudu, aby zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podrobně hodnotila situaci
v Bulharsku s ohledem na posouzení překážek předání dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
Stěžovatel v rámci správního řízení tvrdil, že o mezinárodní ochranu nežádal, což je v rozporu
s výsledky porovnání otisků prstů v systému EURODAC. Vyznívá tak rozporuplně jeho tvrzení,
že bulharské úřady odrazují potenciální žadatele o mezinárodní ochranu od podání této žádosti
a že občané Pákistánu jsou v Bulharsku diskriminováni v délce detence (průměrná detence
6,5 měsíce), neboť stěžovatel pobýval v Bulharsku pouze 2 měsíce (nadto není zjevné,
zda v detenci či nikoli). Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé,
že ji stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nezatížil napadený rozsudek vadou
nepřezkoumatelnosti. Krajský soud vysvětlil, jaké důvody jej vedly k tomu, že rozhodnutí
žalované ve vztahu k posouzení azylového systému v Bulharsku neshledal nepřezkoumatelným.
Krajský soud nevycházel z předpokladu, který předestírá stěžovatel, že je třeba čekat na závazná
stanoviska ústředních orgánů státní správy či Evropské unie; naopak aproboval závěry žalované,
která provedla vlastní posouzení fungování bulharského azylového systému a dospěla k závěru,
že netrpí systémovými nedostatky, pro které by nebylo možno stěžovatele s ohledem na čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III do Bulharska předat.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2016, č. j. 2 Azs 98/2016 - 35, a namítal, že bylo povinností krajského soudu vypořádat
se se všemi dílčími námitkami týkajícími se nedostatků bulharského azylového systému
obsaženými v žalobě. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě, kdy se příslušný správní
orgán alespoň v základních rysech zabýval otázkou překážky předání stěžovatele dle čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III, je na krajských soudech, aby k žalobním námitkám posoudily podloženost
a správnost těchto závěrů. Této povinnosti krajský soud v nyní souzené věci dostál.
[18] Žalovaná v případě stěžovatele otázky možných překážek předání dle čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III posoudila plně přezkoumatelně a podrobně. Uvedla, že v Bulharsku státní moc
dodržuje lidská práva a je schopna jejich dodržování zajistit, umožňuje činnost nezávislým
právnickým osobám dohlížejícím na tato práva. Žalovaná odkázala na judikaturu správních
soudů, podle níž snížený komfort z důvodu přetíženosti přijímacích a pobytových středisek nelze
charakterizovat jako riziko ponižujícího či nelidského zacházení. Na základě výpovědi cizinců
měla žalovaná za prokázané, že přijímací i pobytová střediska jim poskytují ubytování, základní
hygienické zázemí a stravu. Na úrovni Evropské unie, SDEU či ESLP nebylo vydáno žádné
pokr a č ová n í
závazné rozhodnutí, které by jednoznačně deklarovala systémové nedostatky v bulharském řízení
ve věcech mezinárodní ochrany dosahující rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Žalovaná
připomněla, že Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky sice v lednu 2014 vydal stanovisko,
ve kterém apeloval na členské státy, aby nevracely žadatele o mezinárodní ochranu zpět
do Bulharska; již v dubnu 2014 však toto stanovisko revidoval a shledal významné zlepšení
podmínek i přístupu Bulharska k žadatelům. Úřad Vysokého komisaře pouze apeloval na členské
státy, aby prováděly individuální posuzování konkrétních případů, a to zejména ve vztahu
ke zranitelným skupinám. Žalovaná následně konstatovala, že stěžovatel je zdráv, nebere žádné
léky a není žádný důvod zařadit jej do skupiny zranitelných žadatelů. Žalovaná uvedla,
že si je vědoma zpráv nevládních organizací (ECRE, Amnesty International), které poukazují
na nedostatky v bulharském azylovém řízení a v podmínkách pro přijímání uprchlíků.
Ztotožnila se však se závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016,
č. j. 42 Az 2/2015 - 41, podle kterého se nejedná o natolik závažná pochybení, které by vyloučila
aplikaci kritéria příslušnosti dle nařízení Dublin III. Žalovaná dále odkázala na sdělení Evropské
komise o současném stavu implementace prioritních opatření v rámci Evropského programu
pro migraci ze dne 10. 2. 2016, z nějž je patrné, že podle evropských orgánů podmínky přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu v Bulharsku splňují standardy dané právem Evropské unie.
[19] Krajský soud pak ve svém rozhodnutí s těmito závěry plně ztotožnil a konstatoval,
že žalovaná provedla dostatečnou úvahu ve vztahu k existenci systémových nedostatků dle čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III. Zdůraznil, že v řízení o zajištění cizince není prostor k provádění
rozsáhlého dokazování či dalších procesních úkonů. Je proto naprosto zřejmé, že deklarace
systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu EU může připadat v úvahu pouze
tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec
nemůže být v souladu s cíly nařízení Dublin III zajištěn za účelem předání do tohoto členského
státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidsko-právními standardy sdílenými všemi
členskými státy EU. K tomu však v daném řízení nedošlo. Takové posouzení správnosti
a podloženosti závěrů žalované provedené krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud
i vzhledem k rozsahu a kvalitě odůvodnění žalované za dostatečné. Není nutno po krajském
soudu požadovat, aby opakoval argumentaci žalované, která dostatečně reaguje na všechny
žalobní námitky (srov. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb.
NSS).
[20] Nejvyšší správní soud považuje za nutné připomenout, že stěžovatel se v nyní souzené
věci bránil žalobou proti rozhodnutí o prodloužení zajištění. K povaze tohoto rozhodnutí
se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124,
č. 2936/2013 Sb. NSS (bod 37 a násl.). V něm konstatoval, že „[r]ozhodnutí o prodloužení zajištění
je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Cizinec je s předchozím
rozhodnutím o zajištění i s obsahem spisového materiálu detailně seznámen, proto není nezbytné okolnosti týkající
se vydání rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění detailně znovu popisovat; postačí
stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení a uvedení důvodů, pro které byl cizinec původně zajištěn.
Za nezměněných skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody
popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, proto na něj postačí v odůvodnění v podrobnostech odkázat a není
nutno opětovně zevrubně popisovat důvody dle §124 odst. 1 zákona, které správní orgán přiměly k tak
zásadnímu opatření, jakým je zajištění cizince.“ Ačkoli v citované věci šlo o zajištění cizince dle §124
odst. 3 zákona o pobytu cizinců, nikoli dle §129 odst. 1 a 3 téhož zákona, a potencialita obou
zajištění byla sporná v různých aspektech, lze konstatovat, že nároky na odůvodnění uvážení
o prodloužení zajištění jsou v obou typových situacích obdobné a váží se zejména na aktualizaci
skutkových okolností a s tím spojené zevrubné vylíčení potřeby prodloužení doby zajištění.
[21] Dále je pak nutno připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 6/2017 - 19, podle kterého „žalovaná musí do rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho
předání do příslušného členského státu explicitně zahrnout úvahu ohledně absence systémových nedostatků
ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení.“ Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem
v tom, že se žalovaná v rozhodnutí o prvotním zajištění zabývala otázkou systémových
nedostatků skutečně zevrubně, zejména na str. 5 až 7 rozhodnutí ze dne 25. 11. 2016; tyto
důvody obstály i při soudním přezkumu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 - 54).
[22] Žalovaná v následném rozhodnutí o prodloužení trvání zajištění stěžovatele zopakovala
své úvahy týkající se absence systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III
(s. 5 – 7; podrobněji viz výše bod [18]) a dále uvedla, že předání stěžovatele je reálné, neboť
žalované nejsou známy žádné skutečnosti, pro které by nemohlo být předání na území Bulharské
republiky uskutečněno. Nejvyšší správní soud má za to, že z uvedeného nemohou vyvstat
jakékoli pochybnosti o tom, zda se žalovaná otázkou potenciality transferu zabývala i v rámci
rozhodnutí o prodloužení trvání zajištění.
[23] V této souvislosti je pak nutno zmínit, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje totožné
námitky jako proti prvotnímu rozhodnutí o zajištění, tedy že jeho předání do Bulharska
je z důvodu systémových nedostatků tamního azylového řízení nepřípustné. Jak již bylo zmíněno
výše, rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 - 54, (týkajícím se prvotního zajištění
stěžovatele) soud tyto námitky neshledal důvodnými a kasační stížnost zamítl. Ani v nynějším
řízení o prodloužení stěžovatelova zajištění neshledal soud důvod, proč by se měl odchýlit
od svého dříve provedeného právního posouzení. Žalovaná dostála svým povinnostem týkajícím
se požadavků na obsah rozhodnutí o prodloužení zajištění. Ve svém rozhodnutí vysvětlila, proč
se nedomnívá, že by nedostatky bulharského azylového systému byly natolik závažné, že by vedly
k závěru o nemožnosti předání stěžovatele podle čl. 3 odst. 2 nařízení. Podrobně zkoumala
podmínky azylového řízení v Bulharsku a konstatovala jejich nezměněnost od doby rozhodnutí
o prvotním zajištění. Současné uvedla též důvody, proč je nutno dobu zajištění prodloužit
(s. 7 rozhodnutí žalované).
[24] I v nyní souzené věci pak soud poukazuje na to, že se žalovaná nad uvedený rámec
zjišťování informací o členském státu zabývala i hodnocením zpráv a požadavků různých
nevládních organizací. Z důvodů uvedených v jejím rozhodnutí i rozsudku krajského soudu, které
se zabývají i skutečnostmi uvedenými v kasační stížnosti a na něž proto Nejvyšší správní soud
zcela odkazuje, přitom nevyplývá, že by systém mezinárodní ochrany v Bulharsku vykazoval
systémové nedostatky takového charakteru, že by bránily předání stěžovatele do této země.
Jak konstatoval soud již v předcházející stěžovatelově věci, žalovaná je při zajištění cizince
povinna zkoumat, zda neexistují překážky, které by bránily jeho předání do jiného členského státu
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a to v tom rozsahu, zda není předání a priori vyloučené.
Jedná se tak o předběžné zjišťování existence překážek, které budou ještě zevrubně zkoumány
v navazujícím řízení. V případě stěžovatele jde o řízení o zastavení žádosti o udělení mezinárodní
ochrany pro nepřípustnost (§10a odst. 1 písm. b) ve spojení s §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) a o určení státu příslušného k posouzení podané žádosti. Nejvyššímu správnímu
soudu je přitom z úřední činnosti známo, že v tomto navazujícím řízení brojil stěžovatel proti
rozhodnutí o svém předání do Bulharska správní žalobou a následně též kasační stížností (řízení
o ní je vedeno u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Azs 122/2017). Právě v tomto řízení
budou případné systémové nedostatky bulharského azylového systému podrobeny
podrobnějšímu zkoumání, neboť přímým důsledkem tohoto rozhodnutí (na rozdíl od rozhodnutí
o prodloužení zajištění) bylo předání stěžovatele do Bulharska.
pokr a č ová n í
V. Závěr a náklady řízení
[25] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
[26] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který
mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. Ustanovený zástupce stěžovatele advokát Mgr. Ing. Jakub Backa provedl v řízení
před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci
samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“), kterým bylo podání kasační stížnosti. Za jeden úkon právní
služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu, která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Ustanovenému zástupci náleží částka 714 Kč, tj. 21 %
DPH z částky 3.400 Kč. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů tak činí 4.114 Kč
a bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu