ECLI:CZ:US:2023:1.US.10.23.1
sp. zn. I. ÚS 10/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tadeáše Pochmana, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 4 As 100/2022-32, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. března 2022 č. j. 42 A 15/2020-38, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 19. května 2020 č. j. SBS 15606/2020/ČBÚ-23 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 26. února 2020 č. j. SBS 23811/2018/OBÚ-04/5, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého, sídlem U Města Chersonu 1429/7, Most, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "OBÚ") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným z přestupku podle §40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (neoprávněné vniknutí do důlního díla), a uložil mu za to pokutu ve výši 8 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel se měl přestupku dopustit tím, že dne 30. 6. 2018 s dalšími účastníky akce "Klimakemp 2018" vědomě a úmyslně neoprávněně vnikl do dolu Bílina. Český báňský úřad (dále jen "ČBÚ") potvrdil napadené rozhodnutí OBÚ a odvolání stěžovatele proti němu zamítl napadeným rozhodnutím.
2. Podle správních orgánů zejména nebyla porušena zásada nepřípustného opakovaného postihu. Městský úřad Litvínov sice stěžovatele dříve dvěma příkazy ze dne 5. 11. 2018 potrestal za nesplnění pokynu policisty k zajištění účelu shromáždění (§8 odst. 4 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů) a neuposlechnutí výzvy úřední osoby [§5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích] v prostorách dolu Bílina na akci "Klimakemp 2018" dne 30. 6. 2018, avšak šlo o souběh vícečinný. Stěžovatel nejprve neoprávněně vnikl do důlního díla, čímž narušil zájmy chráněné horním zákonem, a teprve posléze s časovým odstupem neuposlechl výzvy policistů, čímž spáchal přestupky proti veřejnému pořádku.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Podle krajského soudu stěžovatel zaprvé nebyl potrestán vícekrát za stejný čin; stěžovatel nejprve vnikl do důlního díla a poté, kdy se tam již nacházel, neuposlechl výzev policistů k opuštění místa. Odlišnými činy tak porušil odlišné zájmy chráněné jinými předpisy. Zadruhé, správní orgány dostatečně prokázaly, že stěžovatel se nacházel v důlním díle, protože vycházely z podkladů podložených seznamem fotografií a stěžovatel sám nepřímo potvrdil, že se v místě nacházel, neboť při ústním jednání před správními orgány odkázal na dřívější akty Městského úřadu Litvínov o spáchání uvedených jiných přestupků. Argumentace stěžovatele se kromě toho jevila být účelovou, protože sám tvrdil, že byla porušena zásada ne bis in idem, tedy že má být potrestán vícekrát za téže jednání. Zatřetí krajský soud neshledal, že jednání stěžovatele nenaplnilo materiální znak přestupku, šlo-li o politický protest s cílem upozornit na klimatickou krizi. Motivy stěžovatele nejsou výjimečnou okolností vylučující materiální znak přestupku, který vyjadřuje horní zákon, protože snaha upozornit na klimatickou krizi neopravňuje k porušování zákona. Nejde o potrestání samotné účasti na protestu, nýbrž o postih neoprávněného vniknutí do důlního díla.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Zaprvé, jednotlivé přestupky stěžovatele (za jednání na akci "Klimakemp 2018") se liší jak jednáním, tak následkem, což podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") znamená, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem. Zadruhé, správní orgány vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Nevycházely toliko z úředních záznamů jako jednostranných úkonů. Úřední záznamy jsou v nyní posuzované věci doprovázeny fotografiemi a dalšími podklady z jiných řízení. Konečně, zatřetí, společenskou škodlivost protiprávního jednání nemůže eliminovat politická pohnutka. I v době nečinnosti těžby hrozí v důlním díle újma na životě a zdraví vniknuvších a osob, které musí incident řešit.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že v nyní posuzované věci byl nepřípustně znovu potrestán za tentýž skutek. Správní orgány přitom nezpochybňovaly, že jde o jeden skutek; s odlišením skutků (co do jednání) přišel až krajský soud. Jeho závěry, které převzal Nejvyšší správní soud, nemají oporu ve správním spise. Protože správní soudy překlenuly vady správních rozhodnutí rozdílným výkladem skutkového stavu, vykročily ze své role přezkumné instance. Neuposlechnutí výzvy policistů má zahrnovat všechny přestupky, protože policisté tehdy vyzývali, aby se nevstupovalo mimo vyznačenou trasu shromáždění. Již podle samotné výzvy policistů proto nebylo možné vstoupit do důlního díla. Šlo o jeden incident, vést několik samostatných řízení nedává smysl. Lze přitom rozhodnout v jediném řízení, protože každý orgán veřejné moci má znát právo, tedy celou šíři přestupkového práva. Mnohost pak lze zohlednit jako přitěžující okolnost.
2. Zadruhé stěžovatel uvádí, že od počátku řízení namítal, že jej správní orgány nedostatečně ztotožnily. Správní orgány vycházely výhradně z dodatečného ztotožnění Policií České republiky. V jiných řízeních Městský úřad Litvínov přitom shledal, že identifikace Policií České republiky byla smyšlená, což stěžovatel v nyní posuzované věci tvrdil. Nikdo na to však nereagoval. Jde o to, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nelze vycházet výhradně z úředních záznamů. Ani Nejvyšší správní soud se s touto námitkou v napadeném rozsudku nevypořádal. Správní spis neobsahuje žádné podání vysvětlení. Zadržení osoby tehdy proběhlo jako zadržení osoby neztotožněné a přiložené fotografie nebyly provedeny jako důkaz. Správní orgány proto nepřípustně vycházely toliko z jednostranných úkonů Policie České republiky.
3. Konečně, zatřetí, stěžovatel tvrdí, že se orgány veřejné moci nevypořádaly s jeho tvrzením, že chybí materiální znak přestupku. Krajský soud mylně posuzoval, zda jsou ve věci stěžovatele dány okolnosti vylučující protiprávnost. O to však nešlo. Správní soudy tak nereagovaly na námitky stěžovatele, že jeho jednání je motivováno výkonem ústavně zaručených práv na odpor a ochranu životního prostředí. Stěžovatel se účastnil protestu proti těžbě hnědého uhlí, která bezprostředně ohrožuje životní prostředí, nadto za situace, kdy jiné právní a politické nástroje nejsou efektivní. Posuzované jednání vykazuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, což se má projevit v hodnocení materiálního znaku přestupku. K tomu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1022/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud zdůraznil význam tzv. občanské neposlušnosti, a to dokonce v kontextu téže akce - "Klimakemp 2018". Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek ze dne 30. 11. 2022 č. j. 1 As 192/2022-25, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu v obdobné věci, protože se krajský soud nevypořádal s námitkou tehdejší žalobkyně o nenaplnění materiální stránky přestupku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V nyní posuzované věci jsou předmětem ústavní stížnosti rozhodnutí o přestupku stěžovatele, za jehož spáchání mu správní orgány uložily pokutu ve výši 8 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Pro Ústavní soud je proto v prvé řadě významné, že konkrétní právní důsledky napadených rozhodnutí pro stěžovatele spočívají v jeho povinnosti strpět majetkovou sankci v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Obdobné závěry platí právě i u udělování pokut za přestupky v tzv. bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1021/20).
3. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatel by měl být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími podstatně dotčen na svých majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá. Tzv. bagatelnost své věci nereflektuje.
4. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. K tvrzením stěžovatele o porušení zásady ne bis in idem uvedeným shora zaprvé lze uvést, že orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích s odkazem na vlastní ustálenou rozhodovací praxi a judikaturu ESLP posuzovaly jednotu skutku jak co do jednání (idem factum), tak co do následku (idem crimen). Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se zřetelně podává, že ve věci stěžovatele jde v obou uvedených intencích o odlišné skutky. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom třeba se u zkoumání totožnosti činu (skutku) co do jednání pro účely posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zaměřit na to, zjednodušeně řečeno, zda jsou konkrétní relevantní skutkové okolnosti týkající se téhož obviněného neoddělitelně spojeny v čase a místě [viz např. bod 29 nálezu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 143/16 (N 67/81 SbNU 167), bod 8 usnesení ze dne 11. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2338/16 či obdobně bod 15 usnesení ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1109/16].
5. Krajský soud a Nejvyšší správní soud přitom v odůvodnění napadených rozhodnutí odlišily jednání stěžovatele co do zřetelně oddělitelné časové posloupnosti; stěžovatel nejprve do důlního díla vnikl (přestupek podle horního zákona) a posléze, kdy se již v důlním díle nacházel, nerespektoval výzvy policistů (přestupky proti veřejnému pořádku). Takové úvahy uvedená východiska respektují, nelze jim upřít racionálně logický základ a jsou srozumitelně odůvodněny.
6. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že správní soudy nepřípustně nahradily důvody rozhodnutí správních orgánů. Doktrína se vesměs shoduje na tom, že nikoli každá objektivní nesprávnost správního rozhodnutí povede bez dalšího k jeho důvodnému zrušení, přičemž je třeba zkoumat intenzitu "nesprávnosti", předvídatelnost případného zrušujícího rozsudku správního soudu a jeho dopady do postavení žalobce (viz SOCHOROVÁ, V. In: BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, výklad k §78, či KÜHN, Z. In: KÜHN, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 643).
7. Je sice pravdou, že pro správní orgány v nyní posuzované věci bylo rozhodné zejména odlišení skutků z hlediska následků. Z napadeného rozhodnutí ČBÚ je však zřejmé, že se jednotlivými skutky zabýval stejně jako správní soudy i z hlediska jednání (srov. "... následně, s určitým časovým odstupem ..." v prvním odstavci na straně čtvrté napadeného rozhodnutí ČBÚ). Pro Ústavní soud je v tomto směru dále rozhodné, že stěžovatel měl v předcházejících fázích řízení možnost reagovat na odlišení skutku provedené krajským soudem, bylo-li by možné přistoupit na jeho argumentaci, že řádné odlišení skutků co do jednání správní orgány neprovedly. Pro Ústavní soud by nadto bylo nepřípustným formalismem, zrušil-li by napadená rozhodnutí jen s tím, že správní orgány by doplnily odůvodnění svých rozhodnutí. Právní postavení stěžovatele by se tím, byť jen hypoteticky, nezměnilo. Orgány veřejné moci proto posoudily jednotu skutku řádně.
8. K námitkám uvedeným shora zadruhé Ústavní soud zdůrazňuje, že neshledal tzv. kvalifikované vady v procesu zjišťování, zda stěžovatel spáchal skutek, který mu je kladen za vinu. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele a s vlastní judikaturou vypořádal dostatečně. O tom ostatně svědčí i stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 1 As 192/2022 v obdobné věci; Nejvyšší správní soud jím sice zrušil rozhodnutí krajského soudu a ČBÚ, protože, mimo jiné, správní orgány vycházely při zjištění totožnosti jiné účastnice akce "Klimakemp 2018" toliko z úředních záznamů. Nejvyšší správní soud však v uvedeném rozsudku odlišil uvedenou věc od nyní posuzované; rozhodné bylo právě to, že v nyní posuzované věci byl stěžovatel ztotožněn fotografiemi a že správní orgány zde vycházely rovněž z pravomocných příkazů Městského úřadu Litvínov, proti kterým stěžovatel nijak nebrojil. Nelze proto stěžovateli přisvědčit, že jedinými podklady orgánů veřejné moci pro zjištění tehdejší přítomnosti stěžovatele v dolu Bílina jsou jednostranné akty Policie České republiky.
9. V tomto směru stojí za pozornost rovněž úvahy krajského soudu o účelovosti tvrzení stěžovatele o nedostatečném zjištění, zda se vytýkaného jednání skutečně dopustil (viz bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku či sub 4 shora). Ve shodě s krajským soudem lze poukázat na to, že v argumentaci stěžovatele je v tomto směru rozpor; tvrdí sice, že není jisté, zda přestupek skutečně spáchal, avšak proti příkazům za přestupky časově a místně navazující (avšak oddělitelné, viz shora) nijak nebrojil, sám na ně odkazoval a dovolává se politických pohnutek svého jednání (kterého se však údajně vůbec neměl dopustit). Argumentace stěžovatele proto není přesvědčivá a Ústavní soud nemá důvod odůvodněné úvahy správních soudů blíže přezkoumávat.
10. K námitkám uvedeným shora zatřetí Ústavní soud zjistil, že správní soudy se s námitkou stěžovatele o pohnutkách jeho jednání jako politického protestu vypořádaly. Již z napadeného rozsudku krajského soudu lze seznat, že pro krajský soud nejsou politické pohnutky stěžovatele bez dalšího takovou okolností, která nyní posuzovanou věc činí vybočující z běžných případů, aby bylo možné vyloučit společenskou škodlivost přestupku. Správní soudy identifikovaly okolnosti, které značí materiální škodlivost jednání stěžovatele.
11. Ústavní soud odůvodnění správních soudů v podmínkách nyní posuzované věci akceptuje. U tvrzení o politických pohnutkách stěžovatele nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel byl sankcionován v přestupkovém řízení pokutou v řádu jednotek tisíců Kč. Podle některých autorů se přitom legitimita projevů tzv. občanské neposlušnosti odvíjí mimo jiné od ochoty nést negativní následky s nimi spojené [viz RAWLS, J. Definition and Justification of Civil Disobedience. In: BEDAU, H. A. (ed.). Civil Disobedience in Focus. London: Routledge, 1991, s. 106 a 107; GREENAWALT, K. Justifying Nonviolent Disobedience. In: Tamtéž, s. 185 a násl.; či KOZÁK, J. Občanská neposlušnost z perspektivy práva a právní teorie. In: Právník, 2013, č. 4, s. 368]. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci považuje takové následky pro stěžovatele za zanedbatelné, a nemá proto důvod v tomto směru úvahy orgánů veřejné moci dále zkoumat. Jinými slovy, Ústavní soud nezpochybňuje naléhavost motivů stěžovatele, avšak respektuje, že veřejná moc na porušení zákonem chráněných zájmů přiměřeně reaguje.
12. Srovnání s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 192/2022 nejsou přiléhavá. Věc sp. zn. II. ÚS 1022/21 se týkala výzvy Policie České republiky k prokázání totožnosti protestujícího a Ústavní soud v uvedené věci deklaroval, že čl. 19 odst. 1 Listiny (zaručující právo pokojně se shromažďovat) nevyjímá bez dalšího ze své ochrany ta shromáždění, na kterých dochází k projevům tzv. občanské neposlušnosti. Jde tedy o jiné právní okolnosti, které s nyní posuzovanou věcí, tedy správním trestáním, nesouvisí. Ve věci sp. zn. 1 As 192/2022 Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu (a ČBÚ) mimo jiné proto, že se krajský soud s námitkou jiné účastnice akce "Klimakemp 2018" o jejích politických pohnutkách nijak nevypořádal. To však v nyní posuzované věci neplatí.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu