ECLI:CZ:US:2014:3.US.1161.14.1
sp. zn. III. ÚS 1161/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje, příspěvkové organizace, se sídlem v Kladně, Vančurova 1544, zastoupené Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem v Praze 1, Všehrdova 560/2, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. ledna 2013 (zjevně 3. ledna 2014) č. j. 8 C 118/2013-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 26. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), jímž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků soudního řízení, zakotveném v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v jeho výroku okresní soud zamítl stěžovatelkou podanou žalobu na zaplacení částky 5000 Kč s příslušenstvím, směřující proti Zdeňku Bláhovi (dále jen "vedlejší účastník"), který je stěžovatelčiným zaměstnancem na pozici řidiče sanitního vozidla. Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník při výkonu svého povolání poškodil při přejíždění terénní nerovnosti během jízdy k naléhavému případu stěžovatelčino vozidlo a způsobil tak na něm škodu ve výši 44 624 Kč, jež to představuje částku potřebnou k opravě vozidla. Stěžovatelce byla tato částka, ponížená však o spoluúčast ve výši 5 000 Kč, uhrazena pojišťovnou. Vedlejší účastník následně písemně uznal stěžovatelčinu pohledávku s tím, že zbývající částka bude uhrazena jeho pojišťovací společností. K tomu však nedošlo, dle okresního soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a stěžovatelka proto zažalovala přímo vedlejšího účastníka z důvodu náhrady výše uvedené škody. Okresní soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem, kdy v nejasné situaci dal vedlejší účastník přednost záchraně lidského života namísto pro vozidlo bezpečného objíždění terénní nerovnosti, je třeba v projednávaném případě aplikovat ustanovení §264 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), které zakládá moderační pravomoc soudu snížit ve výjimečných případech výši náhrady škody, k jejíž náhradě by byl zaměstnanec povinen dle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadeného rozhodnutí především v tom, že rozhodující soud aplikoval uvedené právní ustanovení způsobem, jímž porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení. Obecný soud na jedné straně vzal za prokázané to, že vedlejší účastník uznal stěžovatelčin dluh, avšak přesto zcela svévolně dovodil nedůvodnost stěžovatelčiny žaloby. Soud dále vyjádřil názor, že pojišťovna vedlejšího účastníka postupovala protiprávně a tento se tak může předmětného plnění domáhat na ní. I přes uznání oprávněnosti nároku na náhradu způsobené škody však soud bezdůvodně a bezprecedentně přenesl povinnost procesní aktivity (žaloby na pojišťovnu) na stěžovatelku, která se chovala po celou dobu jako řádný hospodář. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jak již dal Ústavní soud najevo ve své dřívější rozhodovací praxi, je ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, zejména pak nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto případech je tak nezbytné, aby stěžovatel tvrdil existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Stěžovatelka však v právě posuzovaném případě netvrdí, že by jí tím, že okresní soud zamítl její žalobu, byla způsobena ústavněprávně relevantní újma, což asi ani není vzhledem k povaze stěžovatelkou poskytované služby možné. I kdyby tedy Ústavní soud měl na stěžovatelkou vznesenou otázku jiný náhled než soud okresní, nemohl by s ohledem na výše uvedené závěry zasáhnout, neboť tato otázka, jednoduše řečeno, nedosahuje dostatečně významné ústavněprávní relevance.
7. Ústavní soud si na tomto místě dovoluje dodat, že shora naznačený závěr nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za této situace, kdy zákonodárce vyloučil u těchto sporů možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. U těchto typů sporů naopak nad právem účastníka řízení na přístup k soudu převáží zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod.
8. Nad rámec uvedeného však Ústavní soud dodává, že se se závěry okresního soudu plně ztotožňuje, neboť více než opačné závěry odpovídají materiálnímu (hodnotovému) nahlížení na právo, v němž jde o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu se základními hodnotami chráněnými celým právním řádem. V takovém pojetí práva se pak jeví jako zcela přijatelný závěr, dle nějž řidič záchranné služby nemusí zdravotnickému zařízení hradit poškození sanitního vozu, k němuž došlo ve vypjaté situaci při snaze zachránit život či zdraví jiného člověka, a to tím spíše, že toto zdravotnické zařízení je příspěvkovou organizací zřízenou k ochraně života a zdraví obyvatel a finančně zabezpečenou z rozpočtů veřejnoprávních korporací (státem, kraji), které k ochraně těchto hodnot zavazuje přímo Listina v důsledku tzv. ochranné funkce základních práv. V takové situaci je i případné nerovné zacházení, např. ve srovnání s jinými zaměstnavateli, možné považovat za ústavně přijatelné. Jako obiter dictum lze dokonce vyjádřit pochybnost, zda by opačný závěr soudu dokonce neodporoval zásadě zákazu ochrany výkonu práv rozporného s dobrými mravy.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu