ECLI:CZ:US:2016:1.US.1010.15.1
sp. zn. I. ÚS 1010/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 5/2014 ze dne 26. 6. 2014, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 64/2014 ze dne 3. 9. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č.j. 3 Tdo 1636/2014-31 ze dne 11. 2. 2015, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36, 37, 38, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") sp. zn. 48 T 5/2014 ze dne 26. 6. 2014 uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním, při němž (stručně řečeno) vylákal jedenadvacetiletou poškozenou pod smyšlenou záminkou prodeje notebooku do jejího bytu, kde se jí asi po hodině přiznal, že si vše vymyslel a požádal ji o půjčku částky 15 000 Kč. Když mu poškozená tuto částku odmítla půjčit, využil její nepozornosti a peníze jí vzal z kabelky, čehož si poškozená všimla a začala na stěžovatele křičet. Stěžovatel na situaci reagoval tím, že vzal v kuchyni nůž, přistoupil zezadu k poškozené a dvakrát jí podřízl hrdlo a zasadil jí nožem dalších 31 ran různé intenzity. Po útoku nechal poškozenou ležet na zemi, z bytu odcizil zmíněných 15 000 Kč spolu s malou kabelkou, která kromě peněz obsahovala i dvě platební karty, a mobilní telefon s příslušenstvím. V bytě pak za sebou zahladil stopy a převlékl se. Bezprostřední příčinou smrti poškozené byla srdeční a dechová nedostatečnost vzduchovou embolií a krevními ztrátami způsobená rozsáhlým bodným a řezným poraněním krku s porušením velkých cév na jeho přední straně. Ke smrti poškozené došlo v průběhu několika málo minut od poranění, a tudíž by se její smrti nedalo zabránit ani včasnou a vysoce odbornou lékařskou péčí.
3. Za popsaný čin byl stěžovatel odsouzen podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §54 odst. 1, 2 trestního zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §54 odst. 4 trestního zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle §70 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku byl dále stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to elektrické kytary včetně pouzdra a dalšího příslušenství. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu zdravotní pojišťovně a rodinným příslušníkům zesnulé poškozené.
4. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") napadeným usnesením sp. zn. 8 To 64/2014 ze dne 3. 9. 2014 tak, že podle §259 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadeny´ rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že podle §54 odst. 4 trestního zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.
5. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) trestního řádu, s tím, že byl uloženy´ nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedeny´ v písmenech a) až k). O dovolání rozhodl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením č.j. 3 Tdo 1636/2014-31 ze dne 11. 2. 2015 tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
6. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy nevzaly dostatečně v úvahu obhajobou předložené důkazy - lékařské zprávy, jež vzbuzovaly podezření z možného neurologického onemocnění stěžovatele, jakož i to, že stěžovatel před spácháním skutku užíval ve vyšších dávkách léky, u nichž existuje riziko epileptického záchvatu, a přes tyto skutečnosti odmítly provést další dokazování navrhované obhajobou, konkrétně důkaz znaleckým posudkem z oboru neurologie, kterým mělo být zjištěno, zdali stěžovatel v době útoku na poškozenou neprodělával epileptický záchvat. Dle stěžovatele se jedná o opomenutí důkazu vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces.
7. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevzaly v potaz výpověď svědka - partnera poškozené, vypovídající o psychických problémech poškozené. Dle stěžovatele soudy nezohlednily možnost, že právě tyto problémy mohly vést k její eskalované reakci na stěžovatele po tom, co jí sebral peníze. Křik poškozené si stěžovatel mohl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vyložit jako agresi proti svojí osobě, a tedy mohl být spouštěcím mechanizmem jeho chování při možném epileptickém záchvatu, jenž již nemusel ovládat či být schopen posoudit jeho následky. Stěžovatel se domnívá, že je pouze nepochopením soudů, kdy tuto možnost považují za vzájemně se vylučující s verzí dříve předloženou obhajobou, že útok měl být vědomou reakcí na výhrůžky poškozené, které před stěžovatelem měla pronést vůči jeho dětem, jímž uvěřil a ze strachu o své děti jí usmrtil. Dle stěžovatele šlo o událost, jež pouze spustila jeho reakci, kterou už následně nemohl mít vzhledem na epileptický záchvat pod kontrolou.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž zpochybnil znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie, jakož i závěry týkající se hodnocení osobnosti stěžovatele, jež ze znaleckého posudku vyvodily obecné soudy. Stěžovatel namítá, že znalci při hodnocení jeho osobnosti vzali v úvahu skutečnost, že si proti jejich postupu podával stížnost (konkrétně si stěžoval na to, že v průběhu vyšetřování znalci zapisovali do svých poznámek zcela jiné odpovědi, než jaké dal na jejich otázky), čímž se stali znalci podjatými, neboť do posudku promítli i osobní hledisko a jinak legitimní procesní postup stěžovatele vyhodnotili zcela v jeho neprospěch co do popisu jeho charakteru, anetického přístupu ke skutku a pragmatického přístupu k pravdě. Takový znalecky´ posudek nelze dle stěžovatele v trestním řízení použít.
9. Konečně stěžovatel brojí proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody v trvání 25 let, jenž shledává extrémně vysokým a zcela se vymykajícím trestům ve skutkově obdobných věcech. V ústavní stížnosti obsáhle přirovnává svůj případ k jiným případům, kde došlo ke spáchání trestného činu vraždy podobným způsobem, za podobných okolností, s obdobným motivem, resp. strukturou osobnosti pachatele atd., přičemž poukazuje na uložení substanciálně nižších trestů odnětí svobody v těchto věcech. Stěžovatel v tomto spatřuje svévolné vykročení za hranice uvážení soudu, rozporné s principy spravedlivého procesu a právem na zachování rovnosti. Stran hodnocení své osobnosti při úvahách soudu při ukládání trestů stěžovatel opětovně vznáší výhrady proti znaleckému posudku z oboru psychiatrie a psychologie a jeho vyhodnocení ze strany obecných soudů. Má za to, že soudy při uložení výjimečného trestu nevzaly dostatečně v úvahu skutečnosti, že dosud nebyl ve výkonu trestu a nikdy předtím nespáchal trestný čin násilné povahy, což jsou významné faktory pro zhodnocení jeho osobnosti a možnosti nápravy, čímž porušily jeho základní právo na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
11. Městský soud v Praze se nad rámec odůvodnění rozsudku k ústavní stížnosti vyjádřil, že výpověď partnera poškozené o jejích možných psychických potížích nemůže nic změnit na důkazné situaci, z nějž bez nejmenších pochybností vyplývá, že stěžovatel poškozenou brutálně zavraždil proto, aby se mohl zmocnit jejích peněz. Jiné verze a námitky stěžovatele považuje soud prvního stupně za účelové a zcela vyvrácené provedenými důkazy, jak je podrobně hodnotily soudy v hlavním líčení a následně v řízení o opravných prostředcích.
12. Vrchní soud v Praze ve vyjádření shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti napadl zejména závěry Nejvyššího soudu ohledně námitek uplatněných v dovolacím řízení. Stěžovatel před Ústavním soudem opakuje výtky ohledně zjišťování jeho duševního stavu a otázky možné epilepsie, se kterými se již vypořádaly obecné soudy. K námitce, že stěžovateli byl v porovnání s jinými obdobnými případy uložen přísnější trest, což je podle něj v rozporu s právem na zachování rovnosti, odvolací soud uvedl, že se "jedná o zjevný nesmysl, protože žádné takové právo není v Ústavě zakotveno".
13. Nejvyšší soud v podrobném vyjádření úvodem uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, jež se také z podstatné části staly podkladem pro dovolání, tedy zejména námitky ohledně provedených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a námitky ohledně nezohlednění lékařské dokumentace stran problematiky neurologického onemocnění stěžovatele, jakož i výpovědi svědka - partnera poškozené, poukazující na psychický stav poškozené, a potažmo jeho možný vliv na jednání stěžovatele. Argument obhajoby, že skutek měl být posouzen jako afektdelikt, byl dle dovolacího soudu spolehlivě vyvrácen. Znalci, kteří byli pověřeni vypracováním znaleckého posudku na osobu stěžovatele, byli s okolnostmi jeho onemocnění seznámeni, respektive tuto skutečnost zohlednili ve svých závěrech, neboť uvedli, že projevy epilepsie jeho jednání nijak neovlivňovaly a zcela vyloučili možnost, že by stěžovatel jednal v epileptickém záchvatu, jak později v rámci trestního řízení tvrdil. Nic na tom nemůže změnit ani administrativní chyba spočívající v opožděném zanesení obhajobou předložených lékařských záznamů do spisu. Znalci byli s těmito dokumenty seznámeni během hlavního líčení, přičemž se nijak nevyjadřovali k samotnému obsahu lékařské dokumentace z oboru neurologie, tedy, že by jakkoli hodnotili a posuzovali správnost lékařských závěrů svých kolegů, jak stěžovatel namítá, ale toliko uvedené závěry zohlednili ve vztahu k závěrům, ke kterým dospěli v rámci zkoumání duševního stavu stěžovatele. Nijak tedy nevybočili z hranic své specializace, ale v rámci této se vyjádřili k tomu, zda by neurologicky´ nález, případně přímý projev ve formě epilepsie, mohl jakkoli ovlivnit stěžovatelovo jednání v době spáchání činu. Znalci potvrdili závěr, že jednání stěžovatele bylo vědomě organizované a zřetelně zacílené, tedy racionálně strukturované, nebyla u něho prokázána duševní porucha ve vlastním slova smyslu a v době spáchání činu byl zcela příčetný, tedy jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly zcela zachovány. Soud prvního stupně dle dovolacího soudu nijak nepochybil, když nevyhověl návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku z oboru neurologie, nýbrž ho s ohledem na závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie shledal nadbytečným. Dle dovolacího soudu lze souhlasit taktéž s názorem odvolacího soudu, že doplnění dokazování výslechem partnera poškozené by bylo nadbytečné, a to s ohledem na skutečnost, že by jeho výpověď o psychickém stavu zavražděné nijak nezvrátila závěr o zištném motivu stěžovatelova jednání.
14. V předložené věci tak dle dovolacího soudu nedošlo k opomenutí důkazů. Oba soudy se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.
15. Ohledně uložení výjimečného trestu dle vyjádření dovolacího soudu soud prvního stupně i odvolací soud shledaly v stěžovatelově případě naplnění obou alternativních podmínek pro uložení tohoto trestu, t.j. velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu a obzvláště sníženou možnost nápravy pachatele. Jednání stěžovatele se vyznačovalo vysokou mírou brutality a surovosti, jakož i mírou cynismu, neboť pohnutkou pro jeho jednání bylo získání v podstatě nevysoké částky ve výši 15.000 Kč. Možnost nápravy stěžovatele byla shledána jako obzvláště ztížena, kdy k uvedenému závěru soud dospěl po pečlivém zvážení všech okolností případu a řádném hodnocení osoby stěžovatele; opíral se zejména o vypracované znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie, a náležitou pozornost věnoval především možnostem stěžovatelovy resocializace. Obecné soudy zohlednily všechny podstatné okolnosti, přičemž došly k závěru, že v stěžovatelově případě nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, a na druhé straně byla shledána přitěžující okolnost spočívající v jeho předchozích odsouzeních. Dle dovolacího soudu byla při uložení trestu respektována zásada proporcionality trestu, jakož i požadavek individuální i generální prevence.
16. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k replice, avšak ten toto právo v stanoveném čase ani později nevyužil.
II.
17. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
18. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
20. K namítaným nedostatkům při dokazování Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy), jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, a proto může posoudit toliko soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů, kterým dospěl k skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu.
21. Ohledně konkrétních výtek stěžovatele Ústavní soud shledává, že v podstatě jde o rekapitulaci argumentů obhajoby v řízení před odvolacím i dovolacím soudem, se kterými se tyto v ústavní stížností napadených rozhodnutích již dostatečně vypořádaly. Je namístě přisvědčit dovolacímu soudu v tom, že v předložené věci nedošlo k opomenutí důkazů. Důkazními návrhy obhajoby se obecné soudy řádně zabývaly, avšak dospěly k závěru, že skutkový stav byl náležitě a spolehlivě zjištěn již provedenými důkazy, a provedení dalších důkazů by na posouzení skutkového stavu a viny stěžovatele již nemělo žádný vliv. Tento právní názor byl dostatečně podložen v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
22. Ústavní soud v souhrnu nezjistil, že by závěry obecných soudů o tom, že stěžovatel svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) trestního zákoníku, plynoucí z provedených důkazů v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech, a tedy nebyly naplněny podmínky opravňující kasační zásah z důvodu protiústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů.
23. Ústavní soud se dále zabýval výtkami ohledně uložení výjimečného trestu v trvání 25 let za zvlášť závažný zločin vraždy, pro nějž byl stěžovatel shledán vinným. Předně se musí vypořádat s vyjádřením odvolacího soudu k námitce stěžovatele, že uloženým trestem bylo porušeno jeho právo na rovnost, jelikož obdobné případy posuzovaly trestní soudy (i Vrchní soud v Praze) o poznání mírněji, v tom smyslu, že se má jednat o zjevný nesmysl, protože žádné právo na zachování rovnosti není v Ústavě zakotveno.
24. Ústavní soud Vrchnímu soudu v Praze připomíná, že právo na rovnost v Ústavě zakotveno je, a to konkrétně již v preambuli, jež popisuje Českou republiku jako vlast rovnoprávných občanů, a taktéž v čl. 1 Listiny, dle kterého jsou si lidé rovni v důstojnosti a právech.
25. Stěžovatel naopak poukazuje na závažný problém nedostatečného zvažování proporcionality trestů a jejich srovnatelnosti při ukládání trestních sankcí, jež se v české trestní justici vyskytuje. Je to však problém systémový, jenž je třeba řešit komplexními opatřeními - kvalitnějšími legislativními, resp. normativními nástroji, umožňujícími lepší předvídatelnost a precizaci postupu vážení jednotlivých okolností relevantních pro druh a výši trestu, seriózním kriminologickým výzkumem, nástroji pro podrobné zpracování statistických dat s použitelnými výstupy pro praxi atd. Kompetencí Ústavního soudu je však v tomto ohledu přezkum dodržení ústavněprávních principů při zásazích státní moci do základních práv a svobod jednotlivců v individuálních případech.
26. Otázkou pro Ústavní soud tedy zásadně nemůže být, zda má stěžovatel právo na zachování rovnosti, tedy jinými slovy na to, aby i jeho trestní věc, byť se týká nejzávažnějšího zločinu, jímž se může člověk proti druhému člověku provinit, byla posouzena prizmatem jednoho z nejdůležitějších principů spravedlnosti a vlády práva, jež ukládá soudit obdobné případy obdobně a odlišné odlišně (srov. Aristoteles: Etika Nikomachova, kniha V., kapitola 3.; Politika, kniha III., kapitoly 9. a 12.; H. L. A. Hart: Koncept práva, s. 155-8), nýbrž to, jak se ústavní zásada rovnosti promítá do ukládání trestů v trestním řízení, a zdali tato zásada nebyla v trestní věci stěžovatele porušena.
27. Ústavní soud však připomíná, že vzhledem ke svému úkolu ochrany ústavnosti respektuje výhradní a nezastupitelnou pravomoc obecných soudů ukládat tresty za trestné činy, která jim je svěřena ústavním pořádkem (srov. v čl. 90 Ústavy, resp. čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavnímu soudu tak do této pravomoci obecných soudů náleží zasáhnout jedině tehdy, pokud uložený trest vybočuje z ústavněprávních kautel.
28. Obecné soudy jsou při výkonu pravomoci ukládat trestní sankce předně povinny zachovat ústavní princip nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona) jenž je vyjádřen explicitně v čl. 39 Listiny: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Nerespektování zásady zákonnosti trestu je pak dle konstantní judikatury důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Taková situace by mohla nastat v případě, pokud by soud uložil druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, nebo pokud by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3121/13 ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2925/14 ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 911/15 ze dne 5. 1. 2016).
29. Podle Ústavního soudu "principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy standardní kriminality postihovány v rozmezí normálních trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, vyjádřené v čl. 39 Listiny, a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejvíce odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů" (nález sp. zn. III. ÚS 747/06 ze dne 4. 4. 2007, N 62/45 SbNU 53). Lze konstatovat, že právě z tohoto důvodu jsou na aplikaci přísnějších postihů, jež se odchylují nad rámec normálních trestních sazeb, kladeny přísnější nároky. Uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let musí být soudem dle §54 odst. 2 trestního zákoníku přesvědčivě odůvodněno tím, že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
30. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je taktéž situace, kdy je uložení trestu projevem libovůle nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jak již Ústavní soud dříve ozřejmil, "každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí přísně sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio [subsidiarity (přísnější) trestní represe], a to i v případě, že by soud v konkrétní situaci shledal, že některý z konsekvencionalistických (důsledkových) účelů - například odstrašení potenciálních pachatelů, začlenění odsouzeného do terapeutického programu za účelem nápravy (rehabilitace) atp. - by vyžadoval trest pro odsouzeného citelnější, respektive trest více omezující jeho základní práva a svobody. Současná právní úprava [...] neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů - typicky ukládáním exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům - ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces, jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti" (nález sp. zn. I ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014, N 119/73 SbNU 827). V uvedeném případě bylo Ústavním soudem shledáno porušení ústavních práv stěžovatele právě v tom, že rozhodnutí o uložení trestu postrádalo v odůvodnění rozsudku úvahy o přiměřenosti uloženého trestu (vyhoštění na dobu neurčitou) ke všem relevantním okolnostem daného případu, jakož i zohlednění principu ultima ratio, čímž došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu zaručené čl. 39 Listiny.
31. Ústavní soud posoudil nyní předloženou ústavní stížnost ve světle předestřených úvah o právu na rovnost při ukládání trestních sankcí a dospěl k závěru, že ústavní zásada rovnosti nebyla při ukládání trestu stěžovateli porušena.
32. Trest odnětí svobody na 25 let byl uložen v rámci zákonné sazby, a to v polovině sazby výjimečného trestu v alternativě trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let dle §54 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž uložení tohoto druhu trestu bylo obecnými soudy dostatečně odůvodněno, a to včetně vysvětlení, z jakých důvodů soudy shledaly naplnění obou alternativních podmínek pro uložení výjimečného trestu, t.j. velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu a obzvláště snížené možnosti nápravy pachatele, jakož i posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života, možnosti jeho nápravy a dalších okolností dle §39 trestního zákoníku při samotné výměře trestu v rámci zákonné sazby dle §54 odst. 1 trestního zákoníku. Závěry o druhu a výši trestu založené na konkrétních okolnostech posuzovaného případu nejsou projevem svévole soudní moci, ani je nelze označit za rozporné s principem proporcionality a spravedlnosti.
33. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že soud prvního stupně, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu, a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení a potrestání lze označit za řízení ústavně konformní a spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy.
34. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu