ECLI:CZ:US:2008:1.US.1041.07.1
sp. zn. I. ÚS 1041/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. K., zastoupené JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou v Kolíně II, Politických vězňů 44, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 112/2006-102 ze dne 30. 1. 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cad 42/2005-47 ze dne 20. 4. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 112/2006-102 ze dne 30. 1. 2007, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cad 42/2005-47 ze dne 20. 4. 2006, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, č.j. 80 74/2005/SOC ze dne 17. 10. 2005. Rozhodnutím krajského úřadu bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Týnci nad Labem č.j. 674/90/05 ze dne 18. 8. 2005, kterým byla stěžovatelce snížena dávka sociální péče na částku 2.026,- Kč a zamítnuto její odvolání. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 26, čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení a práva na zajištění prostředků pro občany, kteří nemohou získávat bez své viny prostředky pro potřeby prací, spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech.
Podle jejího názoru k prvotnímu zásahu do uvedených základních práv došlo již rozhodnutím Městského úřadu v Týnci nad Cidlinou tím, že rozhodl o snížení peněžité dávky sociální péče, což úřad odůvodnil především zvýšením příspěvku stěžovatelce na bydlení. O tuto skutečnost však prý nelze razantní snížení dávky opírat. Stěžovatelka tvrdí, že správní úřad přistoupil k dokazování ve věci ryze formalisticky, zejména pokud jde o otázku jejích skutečných nákladů na domácnost. Skutečné náklady na domácnost se neskládají pouze z částek určených na nájemné, otop a plyn, ale je zapotřebí zahrnout i další náklady, které s provozem domácnosti a její údržbou souvisejí. Stěžovatelka kromě toho již v řízení před správními úřady uváděla, že nemůže skutečné náklady na domácnost prokázat, protože již několik měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí jí nebyla dávka vyplácena a nemohla tak nakoupit potřebné služby a jejich úhradu prokázat. Stěžovatelka uváděla tyto skutečnosti i před obecnými soudy, ty se však s jejími námitkami dostatečně nevypořádaly.
Stěžovatelka odkázala i na své původní podání, kde tvrdila, že podle právní úpravy platné v době rozhodování představuje správná výše dávky sociální potřebnosti částku 4.300,- Kč a pokud občan nemá příjem dosahující této částky, je ve stavu hmotné nouze.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rovněž setrval na odůvodnění a závěru vysloveném v napadeném rozsudku a plně na ně odkázal. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovatelce k případné replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 Cad 42/2005 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala "změny" rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, č.j. 80 74/2005/SOC ze dne 17. 10. 2005, jímž tento úřad potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Týnci nad Labem č.j. 674/90/05 ze dne 18. 8. 2005, kterým byla stěžovatelce snížena dávka sociální péče na částku 2.026,- Kč a zamítnuto její odvolání. Městský soud v Praze vycházel ze zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), ze zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociální potřebnosti") a ze zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o životním minimu"). Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že krajský úřad postupoval v souladu s výše uvedenými právními předpisy, započetl stěžovatelce nezbytné náklady na domácnost a zohlednil výši příjmů (poskytovaného příspěvku na bydlení ve výši 728,- Kč podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). Dávka byla podle názoru městského soudu poskytována ve výši, která je nutná k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k úhradě nezbytných nákladů na domácnost, nikoliv však ve výši životního minima, neboť zákon o sociální potřebnosti nestanoví, že dávka sociální péče poskytovaná z důvodu sociální potřebnosti se vyplácí ve výši životního minima stanoveného zákonem o životním minimu. V daném případě - uzavřel Městský soud v Praze - skutečné náklady na domácnost jsou mnohem nižší, než zákonem stanovená částka životního minima.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 112/2006-102 ze dne 30. 1. 2007 zamítnuta. Nejvyšší správní soud poukázal na svou rozhodovací praxi; uvedl, že dávky sociální péče jsou poskytovány podle zákona o sociální potřebnosti a k částkám uvedeným v zákoně o životním minimu se pouze přihlíží, stejně jako k dalším zjištěným skutečnostem. Částky stanovené tímto zákonem nejsou závazným limitem, který by musel být dodržen bez ohledu na skutečný stav. Částka stanovená zákonem o životním minimu k zajištění nezbytných nákladů na domácnost nemusí být v této výši přiznána, pokud nezbytné náklady sociálně potřebné osoby jsou ve skutečnosti jiné (nižší). Poskytnutí nižší částky, než stanoví zákon o životním minimu, neznamená, že osoba není sociálně potřebná, ale že míra jejích potřeb je nižší než zákon předpokládá. Nejvyšší správní soud poukázal v této souvislosti na čl. 30 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval procesními námitkami stěžovatelky a neshledal je důvodnými.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, práva na přiměřené hmotné zabezpečení a práva na zajištění prostředků pro občany, kteří nemohou získávat bez své viny prostředky pro potřeby prací, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem orgánů veřejné moci. Tvrdí, že dávka sociální potřebnosti jí má být vyplácena ve výši vypočtené podle zákona o životním minimu. Ústavní soud tomuto názoru stěžovatelky nemohl přisvědčit. Obecné soudy, zejména pak Nejvyšší správní soud, v odůvodnění svých rozhodnutí správně a přesvědčivě vyložily, proč dospěly k závěru, že žaloba je nedůvodná. Jejich závěry v zásadě spočívají v tom, že sociální potřeby, jejichž součástí jsou i nezbytné náklady na domácnost, jsou zajišťovány sociální dávkou, která tyto nezbytné náklady hradí a není jejím účelem poskytovat více, než je potřeba nezbytná, stávající a skutečně existující. Podle přesvědčení Ústavního soudu není důvodu - ani z hlediska ústavnosti - se od těchto závěrů odchylovat.
Stěžovatelka se v prvé řadě dovolává čl. 30 Listiny. Zde však nelze přehlédnout, že v souladu s čl. 41 Listiny je možno se práv, zaručených citovaným článkem, domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z obecného hlediska lze konstatovat, že se zde stát typicky projevuje v podobě tzv. "sociálního státu", který se snaží - mimo jiné - o zajištění nezbytné životní úrovně všech subjektů tohoto základního práva. Konkrétně jsou situace, předvídané citovaným článkem, řešeny v řadě právních předpisů, z nichž nejdůležitější byly uvedeny výše; v jejich interpretaci a aplikaci příslušnými orgány veřejné moci neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Ústavní soud přisvědčil názoru Nejvyššího správního soudu, že z citovaných právních předpisů nelze dovodit povinnost státu poskytnout sociálně potřebné osobě přesně a právě takové částky, které jsou stanoveny zákonem o životním minimu. Hranice dané tímto zákonem jsou stanoveny jako orientace pro posouzení postavení jedince z hlediska jeho sociálních potřeb, avšak vždy s přihlédnutím ke konkrétní situaci, která v daném případě vznikla. Současně je také nutno přihlédnout ke všem "příjmům", jež má sociálně potřebná osoba k dispozici. Co se - pro účely posuzování sociální potřebnosti - považuje za příjmy osoby sociálně potřebné, nelze posuzovat podle obecného významu slova "příjem", ale vždy ve smyslu příslušných právních předpisů; ty tento pojem definují (s přesným určením k posouzení sociální potřebnosti) jako veškeré platby, které posuzované osobě přicházejí z různých zdrojů a jež může využít pro svou potřebu. Jednoznačně je proto zapotřebí příspěvek na bydlení, poskytovaný podle zákona o státní sociální podpoře, do příjmů příslušné osoby započíst. Pokud tak správní úřady učinily a soudy tento postup schválily, jednalo se postup v souladu s platnou právní úpravou a korespondující i smyslu uvedeného ustanovení Listiny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 30 Listiny nedošlo.
Stěžovatelka rovněž namítá porušení článku 26 odst. 3 Listiny, tj. porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, pokud si občan nemůže prostředky k obživě zajistit vlastní prací. Uvedené ustanovení se podle názoru Ústavního soudu netýká práva na pomoc občanovi, který se ocitl v hmotné nouzi (toto právo je garantováno čl. 30 - viz výše), ale vztahuje se k zajištění uchazeče o zaměstnání, kterému úřad práce nebyl schopen zprostředkovat zaměstnání. V hranicích daných zákonem (viz čl. 41 Listiny) pak úřad práce poskytuje podporu v nezaměstnanosti. Po vyčerpání podpůrčí doby (podpory v nezaměstnanosti) je dále osoba, která nemá příjem z výdělečné činnosti, podporována dávkami sociální péče. Napadenými rozhodnutími proto nemohl být porušen ani článek 26 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka rovněž dovozovala porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že obecné soudy neposkytly jejím právům dostatečnou soudní ochranu. To však nijak nekonkretizovala. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž nelze obecně považovat za porušení práva na soudní ochranu, jestliže stěžovatel neměl ve své věci úspěch a obecné soudy se k jeho stanovisku nepřiklonily. Tento konstantní závěr lze plně aplikovat i na předmětnou věc. Stěžovatelka neuvádí konkrétní připomínky k procesnímu postupu obecných soudů a její argumentace je zaměřena toliko na věcné otázky, z nichž soudy při rozhodování o její žalobě vycházely.
Jak bylo již uvedeno výše, obecné soudy aplikovaly potřebné právní předpisy a vyložily je způsobem ústavně konformním. Dokazování provedly v rozsahu dostatečném, provedené důkazy řádně zhodnotily a vyvodily z nich odpovídající skutkové zjištění. V jejich činnosti nelze nalézt - ve smyslu ustálené judikatury - ani rozhodování svévolné ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ani z tohoto hlediska tedy porušení článku 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, nelze dovozovat.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na své usnesení ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 319/2000, jež se týká věci srovnatelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu