ECLI:CZ:US:2001:1.US.319.2000
sp. zn. I. ÚS 319/2000
Usnesení
I. ÚS 319/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. Č., zastoupené JUDr. P. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 16 Ca 300/99, rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě, referátu sociálních věcí ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. Odv. 18/99, a rozhodnutí Městského úřadu v Mostě, odboru sociálních věcí ze dne 28. 4. 1999, č. j. OSV/556/1026-98/99/Sa/369, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 23. 5. 2000, kterou Ústavní soud obdržel 25. 5. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí. Rozhodnutím Městského úřadu v Mostě, odboru sociálních věcí ze dne 28. 4. 1999, č. j. OSV/556/1026-98/99/Sa/369, byla stěžovatelce podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociální potřebnosti"), a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o životním minimu), zvýšena dávka sociální péče v opakované peněžité formě, určená k zajištění výživy, základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost na 2 546 Kč s platností od 1. 4. 1998.
Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Okresní úřad v Mostě, referát sociálních věcí, svým rozhodnutím ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. Odv. 18/99, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 16 Ca 300/99, zamítl žalobu stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě, když dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podle názoru stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 odst. 1, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V ústavní stížnosti uvedla, že "byla zkrácena ve svém právu být považována za sociálně potřebnou a tím bylo zkráceno její právo vést normální život". Podle stěžovatelky náklady na domácnost ve smyslu zákona o sociální potřebnosti a zákona o životním minimu nejsou pouze náklady na bydlení, ale i další náklady, spojené s běžným životem a provozem domácnosti, např. náklady na čistící a prací prostředky, poplatky za telefon, televizi a rádio atd., a domáhá se stanovení dávky sociální péče min. o 58 Kč vyšší, tj. 2 604 Kč. Stěžovatelka dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla hranice její sociální potřebnosti snížena pod zákonem stanovenou hranici, aniž by se jednalo o případy, presumované pro snížení této hranice v ustanovení §3 zákona o sociální potřebnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem prý bylo "úřadům fakticky povoleno držet jakéhokoliv sociálně potřebného občana pod hranicí životního minima stanoveného zákonem, v krajní hmotné nouzi".
Za Krajský soud v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti vyjádřila dne 27. 6. 2000 předsedkyně senátu JUDr. M.D., která úvodem uvedla, že v dané věci existovaly určité pochybnosti o tom, zda vůbec měl soud o žalobě stěžovatelky rozhodovat věcně. Soud však nakonec dospěl k závěru, že není jednoznačné, že by rozhodnutí o poskytnutí sociální dávky mělo být ze soudního přezkumu vyloučeno a s ohledem na skutečnost, že jde o rozhodnutí, zasahující do práv občana, se žalobou meritorně zabýval. Co se týče důvodů, proč byla žaloba zamítnuta, účastník řízení plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že i nadále je přesvědčen, že za náklady, kryté sociální dávkou, lze považovat jen náklady nezbytné a skutečně existující, nikoliv náklady, odpovídající limitu životního minima, resp. běžným nákladům domácnosti ve smyslu zákona o rodině. Soud neoznačil za nezbytné pouze náklady na nájemné, služby spojené s užíváním bytu a na úhradu elektrické energie, ale připustil i náklady jiné, nikoliv však takové, jaké byly žalobou požadovány. V závěru svého vyjádření proto z uvedených důvodů navrhl krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti.
Ve vyjádření Okresního úřadu v Mostě, referátu sociálních věcí, je zdůrazněno, že při rozhodování o výši dávky sociální péče je třeba rozlišit zákon o sociální potřebnosti a zákon o životním minimu. Hranice životního minima jednotlivce je ve skutečnosti jiná, než částka, která mu náleží podle zákona o sociální potřebnosti. V ustanovení §4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti je jasně uvedeno, že při rozhodování o výši jednorázové nebo měsíčně se opakující peněžité nebo věcné dávky se přihlíží k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana a k jeho majetkovým poměrům. Zákon o sociální potřebnosti upozorňuje na nutnost zkoumání skutečných, odůvodněných nákladů na domácnost a klient je povinen na výzvu správního orgánu předložit požadované doklady o výši těchto nákladů tak, aby byla dávka sociální péče stanovena dle zákonných ustanovení. Správní orgán, který o dávce sociální péče rozhoduje, je povinen zkoumat všechny skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku a nemůže vycházet pouze z faktu, že příjem občana nedosahuje částek životního minima. Z ustanovení čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který udává, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, vyplývá podle Okresního úřadu v Mostě, referátu sociálních věcí právě souvztažnost se stanovením výše opakované dávky sociální péče s ohledem na nezbytné, odůvodněné náklady na domácnost.
Městský úřad Most, odbor sociálních věcí ve vyjádření uvedl, že při rozhodování o výši opakované dávky postupoval v souladu s příslušnými zákony. Částka životního minima na výživu a ostatní potřeby činila v daném případě 2 130 Kč, a částka nezbytných nákladů na domácnost 416 Kč, což představovalo podíl skutečných nákladů na domácnost podle počtu osob, které v té době ve společné domácnosti žily. Uvedenou poměrnou částku nezbytných nákladů na domácnost zjišťoval správní orgán za pomoci vlastních důkazních prostředků, tj. zkoumáním skutečných nákladů na domácnost, z čehož vyplývá, že i poměrná část, připadající na 1 osobu ve vícečlenné domácnosti může znamenat částku nižší, než je fiktivní částka, určená zákonem o životním minimu. Do nezbytných nákladů na domácnost nelze započítávat poplatky za televizi, rozhlas, telefon a jiné podobné služby, jak požadovala stěžovatelka. Dávka sociální péče je určena především k zajištění základních životních podmínek, tj. zejména výživy, ošacení, průmyslových výrobků krátkodobého užití a částečného hrazení nákladů na domácnost.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není jakýmsi "superrevizním orgánem", resp. další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví, přezkoumal, vědom si svého ústavního vymezení, veškeré shromážděné podklady k dané věci a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími správních orgánů, jakož i soudu, nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem orgánů veřejné moci, rozhodujících ve věci, které se zcela jednoznačně shodly na výkladu příslušných zákonných ustanovení. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 300/99, který si za účelem komplexního posouzení věci vyžádal, Ústavní soud zjistil, že soud se záležitostí stěžovatelky pečlivě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Od těchto závěrů, jež v zásadě spočívají v konstatování, že sociální potřeby (jejichž součástí jsou i nezbytné náklady na domácnost), jsou zajišťovány sociální dávkou, která tyto nezbytné náklady hradí a není jejím účelem poskytovat více, než je nezbytná, stávající a skutečně existující potřeba, se podle názoru Ústavního soudu není nutno odchylovat.
K ustanovení čl. 30 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatelka dovolává, nutno především uvést, že v souladu s čl. 41 Listiny je možno se práv, zaručených citovaným článkem, domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Z obecného hlediska možno konstatovat, že se zde stát typicky projevuje v podobě tzv. "sociálního státu", snažícího se mj. o zajištění jisté životní úrovně všech subjektů tohoto základního práva. Konkrétně jsou situace, předvídané citovaným článkem, řešeny množstvím zákonů, z nichž k nejdůležitějším patří právě zákony použité v daném případě (viz. výše), v jejichž interpretaci příslušnými orgány neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Rovněž k porušení čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech v dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Stěžovatelce byla přiznána adekvátní dávka sociální péče v souladu se zákonnými předpisy a z této skutečnosti ve zkoumaném případě rozhodně nelze vyvozovat "odnětí" práva na přiměřenou životní úroveň a bydliště, zaručeného zmíněným paktem. Pro úplnost nutno dodat, že Ústavní soud daný případ posuzoval i z hlediska dalších ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka ani nenamítala, především z hlediska dodržování principů spravedlivého procesu, ani zde však žádné pochybení neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. ledna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu