ECLI:CZ:US:2014:1.US.1074.13.1
sp. zn. I. ÚS 1074/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012 č. j. 40 P 67/2002-277 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2013 č. j. 20 Co 710/2012-354, za účasti vedlejších účastníků L. Š. a R. K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelkou je matka nezletilého, narozeného v srpnu 2001 (t. č. tedy ve věku 12 let). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu sp. zn. 40 P 67/2002 Městského soudu v Brně, byl nezletilý roku 2005 rozsudkem soudu schvalujícím předchozí dohodu obou rodičů svěřen do výlučné péče stěžovatelky. Stěžovatelka se následně seznámila se svým nynějším partnerem, a i s nezletilým odešla z bytu, kde od narození nezletilého o něj společně pečovala se svou matkou, babičkou nezletilého. Od února 2008 byl nezletilý na základě ústní dohody mezi matkou a babičkou nezletilého vychováván babičkou, u níž i bydlel, a se stěžovatelkou, jejím partnerem, jeho synem a svou novorozenou sestrou se stýkal převážně o víkendech.
2. V dubnu 2010 se syn stěžovatelky svěřil babičce, že jej nezletilý syn partnera stěžovatelky sexuálně obtěžoval. Babička s ním vyhledala odbornou pomoc, načež vedoucí a psycholog Krizového centra pro děti a dospívající podal Policii České republiky trestní oznámení na syna partnera stěžovatelky. Na návrh babičky bylo tentýž den zahájeno řízení o svěření nezletilého do její výchovy a zároveň byl babičkou podán i návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý svěřen do její výchovy a kterým by byl jeho styk s matkou dovolen pouze za její přítomnosti. Toto předběžné opatření bylo dne 27. 4. 2010 nařízeno. Trestní věc byla v září téhož roku odložena s odůvodněním, že z provedeného šetření vyplynulo, že nebyl prokázán žádný sexuální kontakt mezi nezletilým a synem partnera jeho matky. V říjnu pak matka nezletilého podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl upraven její styk s nezletilým, neboť ji babička ve styku se synem bránila. Toto předběžné opatření bylo nařízeno a co do podstaty potvrzeno i odvolacím soudem.
3. O návrhu babičky, aby byl nezletilý svěřen do její péče, rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 4. 2012 č. j. 40 P 67/2002-277 jímž nezletilého svěřil do výchovy babičky, upravil rozsah styku matky s nezletilým a stanovil oběma rodičům povinnost přispívat na výživu nezletilého. K tomuto rozhodnutí Městský soud v Brně dospěl na základě mj. odděleného pohovoru s nezletilým, který byl prováděn za přítomnosti kolizního opatrovníka, a během nějž nezletilý uvedl, že se k matce vrátit nechce a že se cítí dobře s babičkou, a na základě posudku (a pozdějšího výslechu) soudem ustanovené znalkyně, která označila babičku nezletilého za jeho existenční jistotu a jeho matku za osobu, s níž nemá tak blízký citový vztah, a to především z důvodu antipatií vůči jejímu novému partnerovi, jeho synovi s ním žijícímu a prostředí, v němž s matkou, jejím partnerem a jeho synem krátce pobýval.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podali odvolání kolizní opatrovník, matka i otec nezletilého. Krajský soud v Brně o tomto odvolání rozhodl dne 15. 1. 2013 rozsudkem č. j. 20 Co 710/2012-354. Odvolání označil v otázce svěření nezletilého do výchovy babičky za nedůvodné a změnil úpravu styku matky s nezletilým, a to tak, že jej částečně zúžil. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Brně mimo jiné uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, neboť nelze opomenout, že nezletilý má zcela jasně vyhraněný negativní postoj k druhovi matky a jeho synovi, a má-li soud vycházet ze zájmu nezletilého, pak musí nezletilý zůstat v prostředí, ve kterém téměř pět let nepřetržitě žije a kde je mu ze strany babičky poskytováno nejlepší možné zázemí.
II.
Argumentace stran
5. Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012 č. j. 40 P 67/2002-277 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2013 č. j. 20 Co 710/2012-354 s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a sice jmenovitě čl. 10 odst. 2 (právo na respektování soukromého a rodinného života), čl. 16 odst. 4 (právo na zákonnost a proporcionalitu omezení náboženské svobody a svobody víry) a čl. 32 odst. 4 (právo dětí na rodičovskou výchovu a péči a právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu) Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "EÚLP"). K porušení základních práv stěžovatelky podle ní došlo ve třech oblastech.
6. Zaprvé, podle stěžovatelky obecné soudy zasáhly do jejího soukromého a rodinného života, a to za situace, kdy tento zásah nebyl nezbytný a kdy státní orgány v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") nepřijaly za účelem usnadnění styku stěžovatelky s nezletilým veškerá opatření, která od nich bylo v daném případě rozumné požadovat. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje zejména na to, že poté, co byla od svého syna v důsledku vydání předběžného opatření zcela odloučena, byl dalším rozhodnutím styk mezi nimi obnoven pouze v minimální míře, aniž by byla přijata jakákoliv asistenční či mediační opatření, což, podle mínění stěžovatelky, dále přispívalo k jejich postupnému odcizení. Stěžovatelka má za to, že Městským soudem v Brně, případně Krajským soudem v Brně měla být nařízena odborná pomoc a to z důvodu, že babička účelově za užití vykonstruovaných obvinění pracovala na odcizení stěžovatelky a nezletilého.
7. Zadruhé se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že řízení, v němž bylo rozhodováno o svěření nezletilého do péče babičky, trvalo téměř tři roky. Stěžovatelka uvádí, že tím, že jí byl zamezen styk s nezletilým, čas plynul výrazně v její neprospěch, a dále že soudy měly v dané věci jednat zvláště rychle, neboť bylo projednáváno použití tak radikálního opatření, jakým jsou zákaz styku a zbavení rodičovské zodpovědnosti.
8. Zatřetí dle mínění stěžovatelky došlo k porušení práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu a práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Stěžovatelka argumentuje rozhodnutími Ústavního soudu [nálezem sp. zn. II. ÚS 2546/10 ze dne 6. 9. 2011 (N 150/62 SbNU 303)] a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011), z nichž dovozuje, že zásah do rodičovských práv by měl být přípustný pouze v případě, kdy se jeví jako nezbytný, kdy je založen na naléhavé společenské potřebě a kdy je činěn v zájmu ochrany nezletilého. Tyto okolnosti podle ní nenastaly, o nezletilého stěžovatelka řádně pečovala, nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by svou rodičovskou zodpovědnost zneužívala či zanedbávala. Stěžovatelka se v důsledku toho domnívá, že nebyl dán důvod k přehlížení přirozeného biologického pouta mezi ní a nezletilým a že byla rodičovské zodpovědnosti zbavena v rozporu s právem i ústavním pořádkem.
III.
Rekapitulace vyžádaných vyjádření
9. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně, vedlejší účastnice L. Š., vedlejšího účastníka R. K. a vedlejšího účastníka Statutární město Brno. Statutární město Brno Ústavní soud uvědomilo o postoupení výzvy k vyjádření Úřadu městské části Brno-Bohunice. Městská část Brno-Bohunice se svého postavení vedlejší účastnice nevyjádřením se v dané lhůtě vzdala.
10. Vedlejší účastník R. K., otec nezletilého, ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje se stanovisky stěžovatelky.
11. Vedlejší účastnice L. Š., babička nezletilého, ve svém vyjádření zdůraznila, že jí byl nezletilý stěžovatelkou svěřen dobrovolně a že o něj stěžovatelka od roku 2008 do dubna 2010 nejevila zájem, v té době si jej brala pouze sporadicky a toliko na víkendy. Nezájem stěžovatelky dle vedlejší účastnice trval až do vydání předběžného opatření, jímž byl nezletilý svěřen do péče vedlejší účastnice. Dále ve svém vyjádření informovala o četnosti styků stěžovatelky s nezletilým a o svém vztahu s ním a zopakovala, že se nezletilý cítí být v nové rodině stěžovatelky ohrožený, a proto vedlejší účastnice považuje rozhodnutí soudů za věcně správná.
12. Městský soud v Brně plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, obsah příslušného spisu a znalecký posudek vypracovaný v průběhu řízení v rámci prováděného dokazování. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že se v daném případě nejedná o situaci, kdy by dítě nesouhlasilo se svým odnětím z rodinného prostředí. Dále mimo jiné připomenul existenci doporučení č. 874/1979 Parlamentního shromáždění Rady Evropy, z nějž vyplývá, že děti se nesmí považovat za vlastnictví rodičů, ale musí se uznávat jako jedinci se svými vlastními právy a potřebami, a také úpravu obsaženou v novém občanském zákoníku zdůrazňující pozici dítěte jakožto subjektu, nikoliv jen objektu vzájemného vztahu rodič-dítě. Závěrem Krajský soud v Brně zdůraznil, že v projednávané věci byl brán ohled především na stanovisko dítěte a odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku.
13. Stěžovatelka se k předestřeným vyjádřením, která jí byla zaslána, nijak nevyjádřila.
IV.
Posouzení ústavní stížnosti
14. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není tedy součástí soustavy obecných soudů, a tudíž není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
IV/a
Ke svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče
15. Jak Ústavní soud zdůraznil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 24. 5. 2014, je v souvislosti s nutností rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte zakotvenou v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nutné v řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem veškerá relevantní kritéria posoudit samostatně, a jsou-li u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která takový postup v budoucnu umožní. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz a která podrobněji rozvedl Ústavní soud v právě citovaném nálezu, pak patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (viz body 18-25 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
16. Za situace, kdy je zvažováno svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, je pak vždy třeba mít na paměti, že první jmenované kritérium, tedy existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, je zvláště významné [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399) či rozsudek ESLP ve věci Keegan proti Irsku ze dne 26. května 1994 č. 16969/90, §50, a ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, §§57 a násl.]. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 konstatoval, že vazba mezi matkou a dítětem (a analogicky také mezi otcem a dítětem) je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince a porušení této přirozené lidské vazby je přípustné pouze tehdy, existují-li pro to zvlášť závažné důvody [viz bod 43 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227)]. Ani tomuto kritériu však nelze přisuzovat rozhodující váhu. Všechna čtyři výše uvedená kritéria je tak nutné hodnotit komplexně a v jejich vzájemné souvztažnosti. Pokud biologický rodič při posuzování tří zbývajících kritérií neobstojí, může dojít k situaci, kdy již není možné či rozumné přijmout opatření, které by obnovilo jeho vztah s dítětem. Tak tomu bude zejména v případech, kdy převáží fakticita dlouhodobé silnější vazby dítěte na jinou osobu či v případě hrozby trestního jednání vůči dítěti či jiného ohrožení jeho vývoje v důsledku svěření dítěte do péče biologického rodiče. K tak vážnému omezení rodičovské zodpovědnosti, k jakému implicitně dochází skrze svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, a tedy k závažnému zásahu do práva rodiče i dítěte na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života však nemůže dojít pouze na základě přání dítěte (viz rozsudek ESLP ve věci Elsholz proti Německu ze dne 13. července 2000 č. 25735/94, §§51-53), ale skutečně pouze na základě hledání nejlepšího zájmu dítěte skrze pečlivé posuzování všech výše zmíněných kritérií.
17. V projednávaném případě byl rozhodnutími obecných soudů nezletilý svěřen do péče své babičky. První kritérium, existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou tedy svědčí stěžovatelce, matce nezletilého, neboť její pokrevní pouto je užší než u babičky. Druhé kritérium, míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb svědčí naopak babičce, která pečuje o nezletilého od února 2008, což je více než 6 let a zároveň polovina jeho života, přičemž je nutné podotknout, že plné 2 roky a 8 měsíců strávil nezletilý se souhlasem a na základě rozhodnutí stěžovatelky v péči babičky před trestním oznámením (viz bod 1 tohoto nálezu). Třetí kritérium, schopnosti babičky a stěžovatelky zajistit vývoj nezletilého a jeho fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby jsou přinejmenším rovnocenné, přičemž schopnosti babičky jsou ověřeny její mnoholetou péčí o nezletilého. Obecné soudy zde vzaly v potaz skutečnost, že nezletilý se cítí být ohrožen novým partnerem stěžovatelky a jeho synem, což vzhledem ke vztahům mezi nezletilým a novou rodinou stěžovatelky nelze rozporovat. Poslední kritérium, přání dítěte pak hovoří jednoznačně ve prospěch babičky. Za těchto okolností mají závěry krajského soudu rozumné opodstatnění a Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity neshledává důvod je měnit.
18. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že případy týkající se péče o děti je nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti, přičemž průtahy v některé z fází řízení lze tolerovat za podmínky, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, jelikož běh času může mít nezvratné důsledky na vztah dítěte s rodičem, se kterým po tuto dobu nežije a se kterým se po tuto dobu nestýká buď vůbec či jen v omezené míře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399) či rozsudky ESLP mj. ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. června 2000 č. 32842/96, §110, ve věci Maire proti Portugalsku ze dne 26. června 2003 č. 48206/99, §74, a ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. června 2004 č. 63627/00]. Účastníkům přitom nelze vytýkat, že na obranu svých zájmů využili různých právních prostředků či že žádali o vydání předběžného opatření, neboť i za této situace musí soud, s využitím prostředků, které mu poskytují příslušné procesní předpisy, dostát svým povinnostem vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny a z čl. 6 odst. 1 EÚLP [viz nález sp. zn. I. ÚS 91/03 ze dne 7. 12. 2004 (N 184/35 SbNU 435) či rozsudek ESLP ve věci Maršálek proti České republice ze dne 4. dubna 2006 č. 8153/04, §50]. Dojde-li (nejen v důsledku průtahu v řízení) k odcizení dítěte a rodiče, musí být především přijata opatření, jež mohou vést ke sloučení dotyčného rodiče s dítětem a jejichž přijetí je vzhledem k zájmům a právům zúčastněných osob a zejména s ohledem na nejlepší zájem dítěte možné a rozumné (viz mj. rozsudek ESLP ve věci Amanalachioai proti Rumunsku ze dne 26. května 2009 č. 4023/04, §§81 a 82, a ve věci Lyubenova proti Bulharsku ze dne 18. října 2011 č. 13786/04, §§59-61).
19. Z rozhodnutí obou obecných soudů rovněž vyplývá, že v průběhu řízení o svěření nezletilého do péče nebyla přijata žádná mediační, asistenční či jiná opatření, která by vedla k udržení či obnovení vztahu mezi stěžovatelkou a nezletilým. To však bylo nevyhnutelným důsledkem podaného trestního oznámení. Ohledně délky řízení o svěření nezletilého do péče Ústavní soud konstatuje, že vzhledem ke komplexnosti případu a podanému trestnímu oznámení nelze řízení před obecnými soudy v souhrnné délce necelých tří let považovat za nepřiměřenou. Obecné soudy sice v průběhu řízení mohly a měli přijmout některá další opatření k udržení či obnovení vztahu mezi stěžovatelkou a nezletilým, nicméně tento nedostatek nemá ústavněprávní dimenzi.
IV/b
K tvrzenému porušení dalších práv
20. Stěžovatelka dále tvrdila, že bylo porušeno její právo na přiměřenost délky řízení vyplývající z čl. 6 EÚLP. Ústavní soud k samostatnému přezkumu napadených rozhodnutí z tohoto hlediska nepřistoupil, neboť čl. 6 EÚLP poskytuje toliko procesní ochranu a opatření fakticky zasahující do soukromého a rodinného života byly posouzeny již pod čl. 8 EÚLP (srov. rozsudek ESLP ve věci Diamante a Pelliccioni proti San Marinu ze dne 27. září 2011 č. 32250/08, §150; rozsudek ESLP ve věci Lyubenova proti Bulharsku ze dne 18. října 2011 č. 13786/04, §§41-43; či (rozsudek ESLP ve věci Amanalachioai proti Rumunsku ze dne 26. května 2009 č. 4023/04, §63).
21. Konečně stěžovatelka namítala, že bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 16 odst. 4 Listiny. Pro toto tvrzení však neuvedla žádné argumenty, a proto je v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
22. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu