ECLI:CZ:US:2007:2.US.568.06
sp. zn. II. ÚS 568/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 ve věci ústavní stížnosti K. F. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. 10 Co 283/2006, jímž byl stanoven rozsah styku s nezletilým dítětem, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích v řízení vedeném před Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. P 195/2003.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. 10 Co 283/2006 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu před zasahováním do rodinného života, resp. právo na respektování rodinného života garantované čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu a současně navrhla, aby Ústavní soud konstatoval neodůvodněné průtahy v řízení před Okresním soudem v Domažlicích.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 3. 2006 č. j. 99 P 315/2005-605 byla stěžovatelka ustanovena poručnicí nezletilé L. W. (nyní F.) s tím, že jako poručnice bude nezletilou vychovávat, zastupovat a spravovat její majetek místo jejích rodičů, a současně byl tímto rozsudkem upraven styk vedlejšího účastníka s nezletilou v rozsahu každý sudý týden od pátku 10.00 hod. do pondělí 10.00 hod. a každý lichý týden vždy v úterý a ve čtvrtek od 14.00 do 18.00 hod.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že stanovil jiný rozsah styku, a to každý sudý týden od pátku 10.00 hod. do neděle 18.00 hod. a každý lichý týden od čtvrtka 10.00 hod. do pátku 18.00 hod.
Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů a samotným napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, jakož i základní práva nezletilé, a to konkrétně základní právo garantované čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého je rodina pod ochranou zákona a který zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých, a základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů garantované čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rozvedla okolnosti celého případu. Nezletilá L. W. (nyní F.) se narodila dne 2. 12. 2002 M. W., která již v tu dobu procházela se svým manželem V. W. manželskou krizí a udržovala mimomanželský vztah s M. F., synem stěžovatelky. Dne 11. 12. 2003 došlo k tragické dopravní nehodě, při které zahynuli jak matka nezletilé, tak její přítel M. F.
Jelikož do smrti matky nezletilé nebylo manželství s V. W. rozvedeno a tento byl právně považován za otce nezletilé, byla nezletilá L. po smrti matky svěřena na základě předběžného opatření do péče V. W. jakožto svého zákonného zástupce. Jelikož stěžovatelka měla pochybnosti o otcovství V. W., byla na základě podnětu stěžovatelky podána Nejvyšším státním zastupitelstvím žaloba na popření otcovství. V rámci tohoto řízení bylo prokázáno, že V. W. není biologickým otcem nezletilé L. Následně bylo zahájeno řízení o určení otcovství, v rámci kterého bylo určeno, že biologickým otcem nezletilé L. je právě M. F., zesnulý syn stěžovatelky.
Stěžovatelka se domnívá, že celá věc týkající se jejího návrhu na svěření nezletilé L. do její péče byla řešena nepřiměřeně dlouhou dobu, a to přesto, že se jednalo o věc naléhavou, když L. byla po celou dobu řízení svěřena do péče V. W., a to pouze na základě předběžného opatření. Zejména u Okresního soudu v Domažlicích bylo rozhodováno s průtahy a ačkoliv stěžovatelka podávala v průběhu řízení řadu žádostí o nařízení ústního jednání, o vydání konečného rozhodnutí a rovněž i stížnosti na průtahy v řízení, nebyly tyto průtahy stěžovatelce nikdy vysvětleny. Teprve poté, co byla celá věc po téměř dvou letech předána Okresnímu soudu Plzeň-město, bylo ve věci samé rozhodnuto o ustanovení stěžovatelky poručnicí a svěření nezletilé do její výchovy. Stěžovatelka se proto domnívá, že průtahy v řízení před Okresním soudem v Domažlicích bylo porušeno její základní právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, jak již uvedeno shora.
Pokud jde o samotné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, stěžovatelka namítla, že úpravu styku nezletilé s vedlejším účastníkem V. W. považuje za neodůvodněnou, neboť tento člověk je pro nezletilou zcela cizím člověkem, je proti němu v současné době vedeno trestní stíhání pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, jeho výchovné metody nehodnotil ustanovený soudní znalec jako vhodné a v neposlední řadě se v době podání ústavní stížnosti u nezletilé objevily zdravotní potíže v oblasti pohlavních orgánů zřejmě z důvodu možného pohlavního zneužívání nezletilé ze strany vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala též návrh na zákaz styku.
Tyto okolnosti vedou stěžovatelku k závěru, že soud neměl v daném konkrétním případě vůbec přistupovat k úpravě styku nezletilé s vedlejším účastníkem. Bez zřetele pak nemůže zůstat ani to, že styk je upraven ve velmi širokém rozsahu, neboť se jedná téměř o střídavou péči, a tedy o úpravu, která je širší, než bývá dokonce u většiny otců. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala též na skutečnost, že zákon o rodině upravuje toliko styk nezletilého dítěte s rodiči, prarodiči a sourozenci. Úpravu styku s jinou třetí osobou zákon ve svých ustanoveních vůbec neřeší. Komentář k zákonu o rodině tuto úpravu sice zcela striktně nevylučuje, ovšem je nutné v každém konkrétním případě šetřit především práva a zájmy nezletilého dítěte, a to zejména jeho řádný, klidný, plnohodnotný a vyvážený rozvoj.
V daném případě je podle stěžovatelky zřejmé, že napadené rozhodnutí, které upravilo styk s třetí osobou, je zcela v rozporu se zájmy nezletilé, když cílem celého řízení mělo být uklidnění vztahů, jakož i zavedení řádu do života nezletilé L. a její zasazení do určitého, konkrétního, stabilního a motivujícího prostředí, kterým je i podle zkoumání znalce právě bydliště stěžovatelky. Místo toho je nezletilá vystavována neustálým změnám prostředí, její stěhování z místa na místo a předávání cizímu člověku je podle stěžovatelky zcela jistě v rozporu s čl. 32 odst. 1 Listiny a se zásadami ochrany dětí, ale i v rozporu se smyslem a obsahem Úmluvy o právech dítěte, na jejímž základě obecné soudy odůvodnily své rozhodnutí.
S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a současně konstatoval průtahy v řízení před Okresním soudem v Domažlicích.
Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost Krajský soud v Plzni, Okresní soud v Domažlicích jako účastníci řízení a V. W. v postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud pak rovněž požádal o vyjádření Městský úřad v Domažlicích, který v předchozím řízení vystupoval jako soudem určený opatrovník, avšak Ústavní soud v určené lhůtě jeho vyjádření neobdržel.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo změněno pouze z důvodů praktických. Touto úpravou nedošlo ke změně rozsahu styku, jak byl stanoven nalézacím soudem, pouze se zlepšila časová návaznost styků. V zásadě tedy odvolací soud vyslovil souhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně, který již také upravil styk nezletilé s V. W. Obecné soudy v tomto směru vycházely především ze znaleckého posudku. Znalec doporučoval styk s ohledem na zájmy nezletilé a poměrně široký rozsah styku s nepříbuznou osobou byl přijat vzhledem k výjimečné situaci v dané věci. Po právní stránce vycházel odvolací soud z Úmluvy o právech dítěte.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky stran pohlavního zneužívání nezletilé, odvolací soud konstatoval, že nikdy nebylo stěžovatelkou naznačováno - a nevyplývalo to ani z jiných důkazů - pohlavní zneužívání. Tato námitka se objevuje v ústavní stížnosti poprvé.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou a navíc je v ní obsažena řada nepřesností, nepravd a radikálně subjektivních "pravd" stěžovatelky, která je takto prezentovala po celou dobu řízení před obecnými soudy. Není například pravda, že nezletilá byla vedlejšímu účastníkovi svěřena na základě předběžného opatření, neboť do září 2004 mu byla svěřena ze zákona jako jeho dcera. Poté, co bylo popřeno otcovství ve vztahu k nezletilé a vzniklo právní vakuum, bylo toto stěžovatelkou zneužito tak, že vedlejšímu účastníkovi odmítla nezletilou při jedné návštěvě vrátit. Na základě tohoto jednání stěžovatelky podal vedlejší účastník v říjnu 2004 návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá svěřena do jeho péče. Na základě tohoto předběžného opatření měl vedlejší účastník nezletilou v péči až do rozhodnutí o ustanovení stěžovatelky poručnicí. Otcovství zemřelého M. F. bylo určeno až rozsudkem ze dne 25. 11. 2005.
Vedlejší účastník dále uvedl, že celý spor nepovažuje za boj se stěžovatelkou, ale vnímá jej jako situaci, ve které se dva účastníci nejsou schopni dohodnout, a proto je nutné, aby v tomto rozhodl soud. Naopak stěžovatelka podle vedlejšího účastníka v tomto sporu prosazuje pouze vlastní zájmy, aniž by brala ohled na výsledky dokazování a šetření odborníků. Proto stěžovatelka neakceptovala ani psychologické vyšetření znalce P., ze kterého vyplývalo, že v životě nezletilé mají všichni zúčastnění nezastupitelný a značný význam.
Stěžovatelka a zejména její bývalý manžel se v průběhu celého sporu chovají velice nečestně až agresivně a pro dosažení svých vlastních zájmů jsou schopni sáhnout k jakémukoliv prostředku. Na vedlejšího účastníka dosud podali nebo iniciovali podání čtyř trestních oznámení (pro týrání a zanedbávání svěřené osoby, pro nepovolené podnikání a manipulaci s dědictvím, pro pohlavní zneužívání) - tato obvinění se však neprokázala. Přestože všechna obvinění byla křivá a podaná jen pro dosažení zájmů rodiny stěžovatelky, nebylo ze strany vedlejšího účastníka nikdy učiněno žádné protiopatření, a to zejména z důvodu, aby nevyvolával další agrese ze strany rodiny stěžovatelky. Vedlejší účastník naopak vždy, a to i v době, kdy byl právně považován za otce nezletilé a měl ji ve své péči, umožnil stěžovatelce a její rodině pravidelný styk (v té době se jednalo o dobrovolné plnění, neboť takový styk nebyl upraven žádným soudem).
Vývoj situace v období července a srpna 2006 je popsán ve stížnostech do styku podávaných vedlejším účastníkem, neboť stěžovatelka se rozhodla nerespektovat napadené rozhodnutí soudu. Z těchto stížností je rovněž patrné, proč a jak se u nezletilé vyskytly popisované zdravotní problémy a je zde pospána celá situace, pokud jde o styk vedlejšího účastníka s nezletilou.
Dne 30. 10. 2006 obdržel Ústavní soud přípis předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Plzni, k němuž byla přiložena zpráva policejního komisaře Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze které vyplývá, že ve věci podezření ze spáchání trestného pohlavního zneužívání byl proveden výslech nezletilé L., z něhož nevyplývají důvody k zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 99 P 315/2005, jehož součástí je i předchozí spisový materiál vedený Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. P 195/2003.
Ze spisu Ústavní soud zjistil následující relevantní skutečnosti.
Stěžovatelka podala poprvé návrh na svěření nezletilé L. do své výchovy spojený s návrhem na vydání předběžného opatření dne 17. 12. 2003, tedy vzápětí po tragické smrti svého syna M. F. a matky nezletilé L. M. W. (č. l. 14). Svůj návrh odůvodnila tak, že nezletilá L. žila společně se zesnulou matkou a stěžovatelčiným synem v domácnosti stěžovatelky po dobu asi 9 měsíců před tragickou událostí; naopak vedlejší účastník (tehdy matrikový otec nezletilé) v průběhu této doby nejevil o nezletilou zájem a jeho postoj se změnil až po smrti M. W., kdy si nezletilou odvezl z domácnosti stěžovatelky.
Návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá svěřena do výchovy stěžovatelky byl Okresním soudem v Domažlicích zamítnut usnesením ze dne 22. 12. 2003. Dne 5. 3. 2004 vydal Okresní soud v Domažlicích rozsudek, kterým určil styk stěžovatelky s nezletilou ve stanovených časových intervalech (č. l. 44). Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2004, a to z důvodu, že takový výrok neodpovídá návrhu stěžovatelky, která požadovala svěření do výchovy (výrok ultra petitum).
V průběhu nového řízení před nalézacím soudem byl stěžovatelkou předložen znalecký posudek z oboru zdravotnictví - molekulární genetika, ze kterého vyplynulo, že s pravděpodobností na 99,999997 % je biologickým otcem nezletilé L. syn stěžovatelky.
Poté ve věci opět rozhodoval Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 6. 8. 2004 (č. l. 122), kterým byl návrh stěžovatelky zamítnut. Nalézací soud přitom vyšel z provedených důkazů, z nichž vyhodnotil, že vedlejší účastník jakožto zákonný otec nezletilé o ni pečuje vzorně a ačkoliv je jeho biologické otcovství stěžovatelkou zpochybňováno, jednal doposud tak, jakoby se jednalo o dítě vlastní. Nalézací soud k tomu dále uvedl, že je třeba vycházet i z chování zemřelé matky L., která před svou smrtí návrh na popření otcovství nepodala v zákonné šestiměsíční lhůtě. Soud vzal na vědomí, že byla podána Nejvyšším státním zastupitelstvím žaloba na popření otcovství, což však na rozhodování v této věci nemá vliv, a to ani poté, co k popření dojde. Dále nalézací soud konstatoval, že vedlejší účastník navíc dobrovolně nezletilou stěžovatelce vydává pravidelně ke styku každý týden.
Dne 23. 8. 2004 byl vydán rozsudek Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 5 C 144/2004, kterým bylo rozhodnuto o popření otcovství vedlejšího účastníka k nezletilé; rozsudek nabyl právní moci dne 30. 9. 2004 (založen na č. l. 146 - 147).
S ohledem na to zrušil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 10. 2004 předchozí rozsudek nalézacího soudu ve věci návrhu stěžovatelky na svěření do výchovy, neboť podle odvolacího soudu popřením otcovství nastala zcela nová situace jak procesní (ukončení účastenství V. W. v řízení), tak skutková, neboť nezletilá se okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o popření otcovství ocitla bez zákonného zástupce (č. l. 151 - 152).
Již dne 15. 9. 2004, tedy ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o popření otcovství, podala stěžovatelka návrh, aby byla soudem ustanovena jako poručnice nezletilé (č. l. 142) a dne 4. 10. 2004 podali jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník návrhy, kterými žádali o svěření nezletilé do výchovy (č. l. 154 - 157).
Dne 5. 10. 2004 vydal Okresní soud v Domažlicích usnesení, jímž zamítl návrh stěžovatelky na předběžné svěření nezletilé do její výchovy, a současně rozhodl, že nezletilá se předběžně svěřuje do výchovy vedlejšího účastníka. Obecný soud vyšel ze skutečnosti, že v té době neměla stěžovatelka ani vedlejší účastník k nezletilé žádný právní vztah, neboť otcovství bylo popřeno, ale současně nebylo určeno, že otcem nezletilé byl zesnulý syn stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že faktické vztahy obou aktérů k nezletilé jsou stejně intenzivní, přiklonil se obecný soud k zachování statu quo a ponechání nezletilé ve výchově vedlejšího účastníka.
Dne 8. 10. 2004 podala stěžovatelka opakovaně návrh na ustanovení poručnicí spojený s návrhem na vydání předběžného opatření, na který reagoval Okresní soud v Domažlicích tentýž den vydáním usnesení, jímž návrh na vydání předběžného opatření zamítl z důvodu, že by se z podstaty věci jednalo o úpravu konečnou a nikoliv zatímní.
Podáním ze dne 20. 10. 2004 uplatnila stěžovatelka námitku podjatosti soudců Okresního soudu v Domažlicích (č. l. 196 - 198) a dne 16. 12. 2004 podala nový návrh na vydání předběžného opatření o svěření nezletilé do své výchovy (č. l. 232). Dne 14. 2. 2005 potvrdil Krajský soud v Plzni samostatnými usneseními předběžné opatření o svěření nezletilé do výchovy vedlejšího účastníka, zamítavé usnesení o předběžném ustanovení stěžovatelky jako poručnice a rozhodl o námitce podjatosti tak, že jednu ze soudkyň Okresního soudu v Domažlicích nevyloučil z rozhodování (č. l. 254 - 258). Stěžovatelka pak přípisem ze dne 9. 3. 2005 vzala námitku podjatosti rozhodující soudkyně Okresního soudu v Domažlicích zpět (č. l. 270).
Dne 24. 5. 2005 se však rozhodující soudkyně prohlašuje za podjatou z důvodu jejího negativního poměru k stěžovatelce, který se v průběhu řízení vytvořil. Soudkyně ve svém prohlášení odkázala na chování stěžovatelky a jejího bývalého manžela, kteří ji měli podrobovat veřejnému tlaku formou petice, medializací případu a opakovanými stížnostmi. Krajský soud v Plzni poté rozhodl usnesením ze dne 15. 6. 2005 o vyloučení rozhodující soudkyně a přikázal věc k projednání Okresnímu soudu Plzeň-město.
Dne 1. 6. 2005 podala stěžovatelka nový návrh na vydání předběžného opatření o svěření nezletilé do své výchovy (č. l. 306), o kterém již rozhodoval Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 4. 7. 2005, kterým návrh zamítl. Přitom uvedl, že po právní stránce jsou obě strany ve stejném postavení, neboť dosud nebylo určeno otcovství, a z důvodu zachování stability výchovného prostředí proto považoval za nejvhodnější ponechat nezletilou ve výchově vedlejšího účastníka.
Dne 12. 8. 2005 podal opatrovník nezletilé Městský úřad v Domažlicích žalobu na určení otcovství (č. l. 405); tento úkon opatrovníka byl pravomocně schválen Okresním soudem Plzeň-město dne 13. 9. 2005 a o určení otcovství bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 5 C 173/2005 (č. l. 526 - 527), který nabyl právní moci dne 16. 12. 2005.
Ve spise je dále založen znalecký posudek z oboru psychologie vypracovaný dne 15. 1. 2005, jehož závěrem je, že všechny zainteresované osoby vyplňují prostor v životě a citovém prožívání nezletilé, a znalec navrhuje, aby byl zachován styk nezletilé se všemi osobami. Znalec současně konstatoval, že si je vědom toho, že nezletilá je pod vlivem "implantací" ze strany stěžovatelky a jejího bývalého manžela směřujících k destrukci vztahu nezletilé k vedlejšímu účastníkovi. Podle znalce je však třeba zachovat styk s vedlejším účastníkem, aby se mohl u nezletilé uplatnit na základě vlastních zkušeností zpětnovazební efekt, který by korigoval dopad těchto implantací (str. 76 posudku, č. l. 512).
Po ústním jednání dne 14. 3. 2006 byl Okresním soudem Plzeň-město vynesen rozsudek, kterým byla nezletilá svěřena do výchovy stěžovatelky, resp. stěžovatelka byla ustanovena poručnicí nezletilé, a byl upraven styk vedlejšího účastníka s nezletilou v rozsahu každý sudý týden od pátku 10.00 hod. do pondělí 10.00 hod. a každý lichý týden v úterý a ve čtvrtek od 14.00 hod. do 18.00 hod. Nalézací soud toto rozhodnutí odůvodnil tak, že přihlédl především k doporučení znalce, který navrhoval, že je v zájmu nezletilé zajistit její kontakt se všemi zainteresovanými osobami. Vzhledem k tomu, že znalecký posudek označil za nejvhodnější výchovnou autoritu stěžovatelku, byla jí nezletilá svěřena do výchovy, a stanoven styk s vedlejším účastníkem. Nalézací soud přitom připustil, že zákon o rodině výslovně řeší toliko úpravu styku se sourozenci nebo prarodiči, avšak pokud je to v souladu se zájmem nezletilého, je podle obecného soudu třeba příslušné ustanovení vykládat šířeji.
Obecný soud rovněž konstatoval, že si je vědom rizika, které spočívá ve vyhrocení vzájemných vztahů mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, k němuž došlo v průběhu celého řízení. Ze znaleckého posudku pak měl soud dokonce za prokázané, že ze strany dědečka nezletilé se jedná až o nenávist vůči vedlejšímu účastníkovi. Z výpovědi stěžovatelky pak podle soudu vyplývá, že ta se v případě úpravy styku nezletilé s vedlejším účastníkem nechce s takovými zásahy smířit. Nalézací soud v této souvislosti v odůvodnění rozsudku apeloval na účastníky, aby důsledně respektovali upravený styk, nečinili kroky k jeho zamezení a nezapojovali nezletilou do svých negativních vztahů.
Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí částečně potvrdil rozsudek nalézacího soudu a částečně - pokud jde o úpravu styku s vedlejším účastníkem - jej změnil, aniž by ovšem zkrátil nebo rozšířil celkovou dobu styku. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ačkoliv §27 zákona o rodině neobsahuje úpravu styku s dalšími osobami zde neuvedenými (tj. kromě rodičů, sourozenců a prarodičů), vychází obecný soud z Úmluvy o právech dítěte. Podle čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Smluvní strany se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za ně odpovědných.
Krajský soud tedy doplnil, že úpravu styku s vedlejším účastníkem považuje za opatření chránící zájem nezletilé. Přihlédl přitom opět k závěru znaleckého posudku, podle kterého je třeba zajistit styk již z důvodu, aby si nezletilá měla možnost vytvořit vlastní "zpětnovazební efekt", který by korigoval dopad implantací ze strany stěžovatelky a jejího bývalého manžela, jež jsou zaměřeny na destrukci vztahu nezletilé k vedlejšímu účastníkovi. Nezletilá je podle odvolacího soudu adaptabilním dítětem a je zvyklá na střídání výchovného prostředí.
Ústavní soud se ze spisu seznámil rovněž s průběhem styku mezi nezletilou a vedlejším účastníkem tak, jak probíhal od právní moci napadeného rozhodnutí. Na č. l. 660 a násl. je založena stížnost vedlejšího účastníka ze dne 28. 7. 2006 na jednání stěžovatelky, která mu má bránit v upraveném styku s nezletilou. Dne 31. 7. 2006 podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, kterým navrhuje zákaz styku vedlejšího účastníka s nezletilou, a to z důvodu podezření z jejího pohlavního zneužívání (č. l. 663 - 665). Na č. l. 676 je založena další stížnost vedlejšího účastníka. Dne 7. 8. 2006 zamítl Okresní soud Plzeň-město návrh stěžovatelky z důvodu, že neosvědčila tvrzené skutečnosti týkající se podezření z pohlavního zneužívání. Dne 15. 8. 2006 podal vedlejší účastník návrh na výkon rozhodnutí (č. l. 685).
Dne 6. 9. 2006 podal návrh na vydání předběžného opatření o zákazu styku vedlejšího účastníka s nezletilou Městský úřad v Domažlicích jako příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí. Tento návrh odůvodnil tak, že tento orgán vedl účastníky k uzavření dohody ve věci realizace styku, dohoda nebyla uzavřena a naopak došlo k vzájemnému slovnímu napadání obou stran. Podle tohoto orgánu není shoda mezi účastníky možná a za této situace je ohrožen zdravý vývoj nezletilé (č. l. 695 - 699).
Dne 20. 2. 2007 se uskutečnilo před senátem Ústavního soudu ústní jednání, kterého se zúčastnila pouze stěžovatelka a její právní zástupce. V jeho průběhu předložila stěžovatelka protokol o ústním jednání před Okresním soudem Plzeň-město ze dne 30. 1. 2007. Z výpovědi vedlejšího účastníka před tímto soudem mělo vyplývat, že od podání trestního oznámení pro trestný čin pohlavního zneužívání sám nejevil o styk s nezletilou zájem. K dotazům Ústavního soudu stěžovatelka vypověděla, že k popření otcovství nedošlo za života matky nezletilé z důvodu, že jí vedlejší účastník vyhrožoval, přitom v té době na nezletilou, která žila s matkou a synem stěžovatelky, neplatil výživné. Styk vedlejšího účastníka s nezletilou se uskutečnil naposledy dne 3. 6. 2006.
II.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu")], je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná, byť Ústavní soud shledal porušení jiného základního práva, než jak v ústavní stížnosti uváděla stěžovatelka.
III.
A) Jak uvedeno shora, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 32 odst. 1 Listiny, podle kterého jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona a který zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Toto ustanovení je ze své podstaty ustanovením představujícím institucionální garanci a zavazujícím tak zákonodárce specificky chránit instituty rodičovství a rodiny. Toto ustanovení nelze považovat za ustanovení obsahující základní právo. To ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že toto ustanovení je podřazeno výhradě zákona; podle čl. 41 Listiny se jej totiž lze dovolávat jen v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Navíc systematicky je toto ustanovení řazeno do kategorie práv sociálních, která jsou považována spíše za součást ústavního soft law (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 8/05 a sp. zn. IV. ÚS 113/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 112, a svazek 38, nález č. 172), na rozdíl od klasických práv základních (tzv. core rights).
S ohledem na to se Ústavní soud zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí obecného soudu není způsobilé zasáhnout do jiného ústavně zaručeného základního práva, které je bez jakýchkoliv pochyb považováno za "tradiční" základní právo. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí určilo styk nezletilého dítěte s vedlejším účastníkem a stanovilo tak povinnost stěžovatelky předávat nezletilou L. vedlejšímu účastníkovi po stanovené časové intervaly a strpět tak po danou dobu omezení spočívající v nemožnosti soužití s její nezletilou vnučkou, dospěl Ústavní soud k závěru, že dotčeným základním právem je v daném případě právo stěžovatelky na ochranu rodinného života, které je garantováno čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
B) Jak ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny, tak ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, hovoří v obecné rovině o ochraně rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, aniž by však v právních pojmech vymezovaly, co rozumí pojmem rodinný život. Při interpretaci těchto ustanovení je proto třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou. Při výkladu těchto pojmů je proto třeba zohledňovat biologickou vazbu a pak i sociální realitu rodiny a rodinného života, která ovšem v posledním století prošla zásadními proměnami od širší příbuzenské rodiny (rodiče, jejich ženatí synové a jejich ženy a děti) po tzv. nukleární manželskou rodinu (manželské soužití muže, ženy a dětí; srov. k tomu např. Možný, I.: Sociologie rodiny, SLON, Praha 1999, str. 27 - 28, 47 - 50), která ovšem sama prochází v poslední době erozí (srov. k tomu např. Možný, I.: Sociologie rodiny, kapitola Konec rodiny? SLON, Praha 1999, str.199 - 219).
Rodina představuje společenství blízkých osob, mezi nimiž existují úzké vazby příbuzenské, psychosociální, emoční, ekonomické a další. Ačkoliv tedy v rovině sociální reality je pojem rodiny velmi proměnlivý (jak uvedeno shora sociální realita rodiny prochází postupnými změnami a pod jejich vlivem se stále znatelněji rozmělňuje i tradiční evropské pojetí rodiny a těmto proměnám nutně podléhá také právní regulace rodiny a rodinného života), nelze přesto přehlížet, že základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny (rodina jako institucionální zajištění rodové reprodukce; srov. Možný, I.: Sociologie rodiny, SLON, Praha 1999, str. 99 a 115).
Na jednu stranu proto nelze vyloučit skutečnost, že právní ochranu jakožto rodina mohou požívat i společenství osob žijících mimo institut manželství nebo osob pokrevně nepříbuzných, mezi nimiž nicméně existují shora uvedené citové a další vazby (osoby žijící v postavení druha a družky, partneři žijící společně s dítětem, které se narodilo jednomu z partnerů z jiného vztahu atd.). A takový rozsah pojmu rodinný život ostatně vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které například není "pojem rodinný život omezen pouze na manželské soužití a může zahrnovat i další de facto rodinné svazky (family ties), v nichž účastníci žijí společně mimo manželství". Jako pravidlo podle Evropského soudu pro lidská práva platí, že "společné soužití je oním požadavkem pro konstituování takového vztahu, výjimečně mohou i jiné skutečnosti sloužit k demonstraci toho, že takový vztah je dostatečně pevný k tomu, aby mohl tvořit de facto rodinné svazky" (rozsudek ve věci Kroon a další proti Nizozemí, odst. 30). Na druhou stranu i takové pojetí rodiny a rodinného života počítá s významem pokrevních (příbuzenských) vazeb mezi členy rodiny. V již citovaném rozsudku Kroon a další proti Nizozemí tak Evropský soud pro lidská práva upřednostnil biologické pouto mezi otcem dítěte žijícím ve faktickém svazku s matkou a tímto dítětem a popírajícím otcovství manžela matky, před právním stavem a právní konstrukcí rodiny: "Respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila nad právní domněnkou ..." (Kroon a další proti Nizozemí, odst. 40).
Proto tam, kde se dostane do konfliktu zájem osob pokrevně příbuzných, u nichž prokazatelně existují i sociální vazby tvořící typické rysy rodiny, se zájmem osob nepříbuzných, mezi nimiž a dítětem se v minulosti sice rovněž vytvořily v důsledku déletrvajícího společného soužití shora zmíněné vazby emoční, sociální a další, které by jinak naplňovaly rysy tzv. de facto rodinných svazků, je třeba - není-li zde jiný naléhavý důvod - poskytnout ochranu těm rodinným vztahům, které naplňují vedle vazeb emočních a sociálních i vztah pokrevního příbuzenství.
Přitom podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z povinnosti respektovat rodinný život vyplývá, že jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (např. rozsudek ve věci Kutzner proti SRN, odst. 61).
V rozhodnutí Bronda proti Itálii pak Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že na vztahy dětí a jejich prarodičů, s nimiž určitou dobu žily, lze vztáhnout stejnou ochranu jako na vztah mezi rodičem a dítětem: "Soud připomíná, že vzájemný prožitek rodiče a dítěte ze společnosti toho druhého vytváří základní rys rodinného života a že opatření bránící takovému prožitku dosahují porušení práva chráněného podle čl. 8. Tento princip se uplatní také v případech jako je tento, v nichž se Soud zabývá vztahy mezi dítětem a jeho prarodiči, s nimiž žilo po určitou dobu." (rozsudek Bronda proti Itálii, odst. 51).
C) V nyní projednávaném případě jde o situaci, kdy obecné soudy rozhodovaly o svěření do výchovy, resp. poručnictví k nezletilé a o úpravě styku nezletilé s třetí, nepříbuznou osobou. Přitom na jedné straně stojí stěžovatelka, která je ve faktickém (biologickém) a - po rozhodnutí o určení otcovství - i právním postavení prarodiče nezletilé, na druhé straně je zde zájem vedlejšího účastníka, který měl nezletilou po jistou dobu svěřenu do výchovy nejprve jako její zákonný zástupce a posléze na základě předběžného opatření soudu.
Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí rozhodl o svěření nezletilé do výchovy stěžovatelce a stanovil její styk s vedlejším účastníkem. Takový postup zdůvodnil co do skutkových zjištění závěrem znaleckého posudku, podle kterého je v zájmu nezletilé zachovat co nejširší kontakt se všemi zúčastněnými, a co do právního základu odkazem na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Přitom z odůvodnění rozhodnutí soudu vyplývá, že si byl vědom prokázaných hostilních vztahů mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, a v rozhodnutí vyzval všechny zúčastněné ke spolupráci na výchově nezletilé.
Jak uvedeno shora, vztahy prarodičů a jejich vnuků požívají z hlediska ochrany rodinného života srovnatelné ochrany jako vztahy rodičů a dětí, pokud dítě s prarodiči žilo určitou dobu. Tento závěr bezesporu platí tím spíše, pokud se dítě ocitlo v důsledku tragické události bez svých rodičů a existují zde pouze prarodiče jako nejbližší příbuzní, s nimiž nezletilé dítě sdílelo již za života rodičů společnou domácnost, tak jak tomu bylo v tomto případě.
Mezi stěžovatelkou a nezletilou L. existují všechny výše uváděné vazby, které ve svém souhrnu vytvářejí kvalitu rodinného života (přinejmenším biologické a právní vazby spočívající v příbuzenství v linii přímé, citové a další psychosociální vazby), přičemž po rozhodnutí soudu o určení otcovství stěžovatelčina syna byl tento faktický stav aprobován také co do právního statusu nezletilé.
Naopak vztah mezi vedlejším účastníkem a nezletilou L. může být v současnosti založen pouze na vazbách emočních, které se vytvořily v průběhu jejich společného soužití v době, kdy byl vedlejší účastník "matrikovým otcem" nezletilé. Ústavní soud zde nikterak nemíní snižovat kvalitu těchto vztahů, která může dosahovat stejné úrovně a intenzity jako v případě, že by nezletilá byla vlastním dítětem vedlejšího účastníka. Přesto však nelze přehlížet, že v jejich vztahu absentuje pouto pokrevního příbuzenství, není dána ani právní vazba, a vedlejší účastník tak představuje pro nezletilou nepříbuznou osobu.
Je naprosto přirozené, že tam, kde existuje biologickým vztahem založená rodina dítěte, jejíž členové jsou ochotni mít dítě ve vlastní péči a vychovávat je, ba mají k němu léty vytvořené emoční pouto a dítě se začlenilo do dalších sociálních vazeb takové rodiny, musí tato alternativa převážit nad výchovou a péčí, kterou by dítěti poskytovala třetí nepříbuzná osoba, byť má k dítěti rovněž vytvořeno emoční a sociální pouto. Jak uvedeno svrchu, jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí přijmout vhodná opatření za účelem sloučení biologické rodiny s dítětem (např. rozsudek ve věci Kutzner proti SRN, odst. 61). Je tedy povinností státu poskytnout takovému vztahu specifickou ochranu, a to i před zásahy ze strany třetích osob. Tím spíš stát nesmí právními nástroji vytvořit situaci, která by kvalitu, ba integritu, rodinného života oslabovala a vztahy v takové rodině narušovala.
Ústavní soud je přesvědčen, že právě k takovému postupu došlo ze strany Krajského soudu v Plzni, pokud konstituoval pravidelný styk nezletilé s vedlejším účastníkem.
Podle Ústavního soudu nelze takový zásah do rodinného života stěžovatelky ospravedlnit izolovaně chápaným zájmem nezletilé, jak to v napadeném rozhodnutí učinil obecný soud. V obecné rovině lze souhlasit s tím, že zájem dítěte je předním kritériem při poskytování ochrany rodinnému životu členů rodiny, nicméně při zohledňování tohoto zájmu nelze pomíjet i práva rodičů, resp. zákonných zástupců (čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud je přesvědčen, že v daném případě obecné soudy nebraly v úvahu všechny relevantní skutečnosti mající vliv na vyvážené posouzení vztahu, o němž rozhodovaly.
Ústavní soud považuje za nesprávné, pokud obecný soud vzal za prokázaný zájem dítěte pouhým převzetím závěru znalce, podle kterého by bylo vhodné zajistit vztah se všemi zúčastněnými, a pokud soud nevěnoval stejnou pozornost existující konfliktní situaci mezi rodinou stěžovatelky a vedlejším účastníkem. Obě tyto skutečnosti vytvářejí faktory, které bylo třeba z hlediska naplnění zájmu dítěte sledovat. Je třeba vážit, zda je skutečně v zájmu nezletilé zachovávat styk s vedlejším účastníkem, pokud se tak děje za cenu vyostřených konfliktů mezi stěžovatelčinou rodinou a vedlejším účastníkem, jejichž svědkem a v podstatě obětí se stává nezletilé dítě. A navíc soudy zcela opomenuly vzít v úvahu a hodnotit práva stěžovatelky vykonávat "rodičovská" práva nerušeně, bez zásahů ze strany státu.
Ústavní soud je na základě skutečností vyplývajících ze spisu obecného soudu přesvědčen, že vzájemné konflikty dosahovaly již před vynesením rozhodnutí soudu výrazné intenzity a sama stěžovatelka v průběhu ústního jednání uvedla, že se vydávání nezletilé ke styku s vedlejším účastníkem bude bránit. Pokud konfliktní situace kulminovaly ihned po nabytí právní moci rozhodnutí obecných soudů, bylo to podle Ústavního soudu právě důsledkem nesprávného zhodnocení těchto skutečností obecným soudem.
V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sahin proti SRN, ve kterém soud posuzoval z hlediska práva na rodinný život situaci, kdy byl právnímu a biologickému otci zamezen styk s dítětem z důvodu vážných rozporů mezi jeho rodiči, které se přenášely na dítě a hrozilo že by realizovaný styk mohl ohrozit další rozvoj dítěte. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v tomto rozsudku aproboval, že odepření styku z důvodu existujícího napětí, jehož je dítě svědkem, není porušením práva na rodinný život. Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto případě se jednalo dokonce o styk dítěte s vlastním otcem, nikoliv s třetí nepříbuznou osobou, jako je tomu v daném případě.
Ústavní soud k tomu dodává, že funkcí soudů je poskytovat nestrannou ochranu subjektivním právům účastníků řízení (čl. 90 Ústavy České republiky), nikoliv je vychovávat k lepšímu životu. Soudy jsou přitom povinny vycházet ze zjištěného skutkového stavu a nikoliv se skrze rozhodnutí pokoušet vytvářet stav, jaký by soud považoval za vhodný pro osobní život zúčastněných.
S ohledem na všechny shora uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím porušil práva stěžovatelky na ochranu rodinného života, resp. na respekt k rodinnému životu požívajícímu ústavní ochrany podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka namítala porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přitom hodnotil postup Okresního soudu v Domažlicích z hledisek, jež vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tj. z posouzení poměru mezi objektivní složitostí věci, jednáním účastníků a tím, co bylo pro účastníky řízení případně v sázce (viz například rozhodnutí ve věcech Frydlender proti Francii, Becker proti SRN, Bořánková proti České republice aj.).
Podle názoru Ústavního soudu nelze především danou opatrovnickou věc, ačkoliv je vedena pod jedinou spisovou značkou, vnímat jako jedno kontinuální řízení, neboť obecné soudy od okamžiku, kdy stěžovatelka podala první návrh na svěření nezletilé do své výchovy dne 17. 12. 2003, až do vydání napadeného rozsudku rozhodovaly o celé řadě odlišných návrhů. Současně nelze přehlížet ani fakt, že v průběhu řízení se významně měnil skutkový stav, který byl pro rozhodování obecných soudů relevantní (stěžovatelka podávala původní návrh v situaci, kdy vedlejší účastník byl matrikovým otcem dítěte a tedy jeho zákonným zástupcem a teprve v průběhu řízení došlo k popření otcovství a následnému určení otcovství). Lze tedy konstatovat, že s postupem času se věc skutkově i právně komplikovala a stávala se objektivně složitější.
Z druhé strany však nelze přehlížet, že obecné soudy vůbec nebraly v úvahu znalecký posudek předložený stěžovatelkou již v roce 2004 ohledně biologického otcovství k nezletilé ze strany jejího syna. Formalisticky setrvávaly na právní konstrukci zákonného zástupce a nepřihlížely ke skutečnosti (viz shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Kroon a další proti Nizozemí). Tím vytvářely prostor pro vadná rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 6. 8. 2004).
Rovněž nelze při hodnocení postupu obecných soudů odhlížet od skutečnosti, že rozhodování soudů bylo v této věci závislé na rozhodování a aktivitě nejen obecných soudů, ale též dalších orgánů veřejné moci (orgánu sociálně-právní ochrany dětí) v jiných řízeních. V této souvislosti je zarážející především postup Městského úřadu v Domažlicích jako opatrovníka nezletilé, který podal řádný návrh na určení otcovství téměř rok poté (12. 8. 2005), co nabylo právní moci rozhodnutí o popření otcovství (30. 9. 2004). V mezidobí tak byla nezletilá vystavena právnímu vakuu, neboť zde neexistovala osoba určená jako její zákonný zástupce, a rovněž se tak prodlužovala doba nejistoty, pokud jde o její budoucí výchovné prostředí. I zde však bylo možné, aby soud orgánu nadřízenému signalizoval nečinnost orgánu příslušného.
Pokud jde o kritérium spočívající v jednání účastníků řízení, je třeba vyjít z toho, že jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník podávali v průběhu řízení řadu opakovaných návrhů na vydání předběžných opatření a následně odvolání do zamítavých rozhodnutí nalézacího soudu. Na postup Okresního soudu v Domažlicích pak měla nesporně vliv i námitka podjatosti, kterou stěžovatelka uplatnila vůči několika soudcům nalézacího soudu a kterou po rozhodování Krajského soudu v Plzni vůči rozhodující soudkyni v této věci vzala zpět. A konečně nelze opominout, že stěžovatelka nevyužila postup dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a nežádala nařízení úkonu, s nímž byl soud dle jejího názoru v prodlení.
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodování obecných soudů ve věcech výchovy nezletilých vyžaduje zvýšené nároky na rychlost řízení, jehož účelem má být především co nejvčasnější stabilizace výchovných poměrů ve vztahu k nezletilému dítěti. V opačném případě hrozí v rovině fakticity riziko vytvoření jistého "začarovaného kruhu", kdy plynutím času, v němž dítě setrvává mimo prostředí biologické (příbuzenské) rodiny, dochází k vytváření nového životního prostoru dítěte, čímž se následně komplikují opatření vedoucí k ochraně rodinného života biologické rodiny. Tento faktor hrál nepochybně významnou roli i v samotném rozhodování obecných soudů ve věci samé, neboť je zjevně motivoval k úpravě styku nezletilé s vedlejším účastníkem. Stranou jejich pozornosti zůstal fakt, že se na tomto stavu samy podílely spolu s dalším orgánem veřejné moci (orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Již tímto postupem porušovaly základní právo stěžovatelky na rodinný život.
Přesto však vzhledem ke složitosti daného případu, kdy - jak uvedeno shora - se v průběhu řízení významně měnily skutkové a právní okolnosti, jakož i k jednání účastníků řízení, kteří svým postupem nemalou měrou přispívali k délce řízení a kteří neuplatňovali svá práva stran rychlosti řízení včas, Ústavní soud neshledal porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v části brojící proti rozsudku Krajského soudu v Plzni vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil a v části týkající se namítaných průtahů v řízení před Okresním soudem v Domažlicích ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.